Alors que la classe 1937 n'avait effectué que douze mois de service militaire, celle de 1938 eut la particularité d'être appelée à faire dix-sept mois. Notre service militaire se déroula comme toute vie militaire: une instruction technique et disciplinaire d'une durée de six mois suivie d'un train-train devenu habituel mais avec cette différence que, vu le nombre restreint d'hommes et après affectations à tous les postes spécialisés, ceux qui restaient étaient appelés à monter la garde tous les trois jours. La classe 1939 et 1940, jeunes gens de 19 ans, furent appelés au début de ces années. Les miliciens de 1940 furent soumis à une instruction intensive dans une maison de Boncelles. Dans la nuit du 10 mai 1940, ils seront appelés d'urgence au fort d'Embourg pour rejoindre ceux des autres classes mobilisées. Le service militaire dans un petit fort n'était pas une sinécure: gardes, rondes, piquets, exercices divers, tant de jour que de nuit, avec à la clé une sévère discipline, l'entretien du matériel, des lieux et de l'équipement. En 1938, les premiers nuages alarmistes commençaient à s'amonceler sur l'Europe: l'Anschluss (occupation de l'Autriche, mars 1938) et l'affaire des Sudètes (division de la Tchécoslovaquie en protectorats allemands). En Belgique, le 26 septembre 1938, c'était le PPR (Pied de Paix Renforcé). Alors nous avons vu pour la première fois un rappel des classes antérieures et la mise en état de défense du fort avec deux équipes. Heureusement, la détente fut rapide après la signature des accords de Munich par Daladier et Chamberlain. Le 1er octobre 1938, l'alerte est passée et les rappelés sont libérés. Cependant, la tension subsiste surtout à l'échéance des 17 mois de service militaire des miliciens de la classe 1938. Le 30 juin 1939 ils seront maintenus sous les drapeaux. Cette fois, nous acquérons la certitude que les événements du moment précipiteront les nations vers une catastrophe inévitable. Toutefois, un moment d'espoir arrive en août 1939. Une partie de la classe 1938 est libérée et mise en congé illimité le 12 août 1939. La joie fut de courte durée puisque le 25 août, soit 13 jours seulement après leur libération, les libérés seront enjoints par la gendarmerie de rallier le Fort dès le lendemain.

Joseph Jacquet, milicien de la classe 1937 rappelé le 28 août 1939 nous a laissé quelques souvenirs concernant la mobilisation. Il sera désigné pour faire partie de l'équipe MiCA du cantonnement de Sauheid. Dès notre arrivée au Fort, on nous dirige vers le dépôt annexe installé dans le fossé de gorge. Là nous est remis, outre notre butin complet dont deux paires de chaussures et des couvertures, une carabine avec 60 cartouches. Désormais, même pendant notre sommeil et lors de nos moindres déplacements, ces cartouches devront rester près de nous; logées dans les cartouchières suspendues à notre ceinturon, elles pendront inexorablement sur notre ventre. Un jour, l'un de nos camarades décida de contrôler le poids de son harnachement. Il se pesa d'abord complètement dévêtu, puis progressivement, il prit possession de ses vêtements et équipement militaires. À la fin de cette opération, il pesait 40 kg de plus. Outre l'équipement, lui et ses coéquipiers devaient aussi transporter quatre mitrailleuses Maxim dites légères avec trépied et quatre caisses métalliques contenant quelques milliers de cartouches.

Le 3 septembre 1939, la France et l'Angleterre constatant l'envahissement de la Pologne malgré les accords conclus, déclarent la guerre à l'Allemagne hitlérienne. À ce moment-là, plusieurs pays dont le nôtre, se sentent agressés et la drôle de guerre commence. Dans le Fort, la répartition des postes de combat est réalisée. Les postes d'observation: Beaufays, Bois-les-Dames, Avister-Esneux, BE8 Tilff, et celui du Trihay EC1Bis sont occupés. Depuis ce dernier, la vision est totale. De ce poste fixe, il fallait accomplir une mission particulièrement importante qui permettrait des interventions opportunes concernant l'action des Forts d'Embourg et de Chaudfontaine. Le 10 mai 1940 à 00:50 ce fut la grande alerte. Quoi qu'il semble que la mobilisation générale n'avait pas encore été décrétée pour toutes les unités de l'armée belge, à 1h30 le Fort d'Embourg était virtuellement en état de défense. Le jour se lève et au nord, défilent des escadrilles d'avions allemands en grand nombre. Le charroi pour l'évacuation arrive. Tout le matériel utile est emmené dans le Fort. L'équipe d'évacuation travaille fébrilement. Au loin on entend une canonnade de plus en plus violente mais non située. Vers 9 heures, une lueur en direction de Chaudfontaine puis une détonation. C'est le 150 qui entre en action. À 11h30 est donné l'ordre de brûler nos baraquements. Désormais il n'y aura plus de retour en arrière possible. Toute la matinée, de nombreux civils réfugiés défilent lamentablement. Des motos et side-cars du 1er lancier, des éléments de la gendarmerie passent à toute allure, descendant vers Liège par les routes d'Aywaille et de Louveigné. Tous ceux qui n'appartiennent pas à l'équipe de défense descendent au cantonnement de Sauheid (Laminoir Deflandre). Le sort a décidé que le premier tour appartiendrait à l'équipe A. L'équipe B viendrait ensuite la relever. La même nuit, le cantonnement sera évacué. Ce sera pour ceux de l'équipe B une longue marche vers Liers où un train les attendait. Mais le convoi ne put démarrer. Des escadrilles de Stukas surgissant du ciel se mirent à bombarder et à mitrailler à basse altitude. Ce terrifiant bombardement dura plusieurs heures. Ce fut une débandade civile et militaire qui s'acheva pour beaucoup de soldats de diverses unités par la déportation vers des camps de prisonniers de guerre. Huit hommes d'Embourg furent blessés. Deux moururent des suites de leurs blessures: Gustave SERVAIS, cl 39 et Alfred LOOZ, cl 36. D'après le journal de campagne du Lieutenant Paul MACAR de la 6e batterie AT, le dimanche 12 mai, l'adjudant Maron et des soldats venant du cantonnement de repos du Fort d'Embourg auraient été vus à Malines par cet officier. Il écrit: "Leur train a été bombardé à Liers...". Il y aurait aussi rencontré le Mdl Ledoux heureux d'avoir échappé au bombardement de Liers. Les jours suivants, ceux qui étaient restés dans le Fort allaient subir un assaut effroyable dont nous relaterons les épisodes dramatiques au cours desquels les défenseurs de l'ouvrage et de la région qui leur avaient été confiés firent preuve d'un courage remarquable.

Während der Jahrgang 1937 nur zwölf Monate Militärdienst abgeleistet hatte, war der Jahrgang 1938 besonders, da er zu siebzehn Monaten einberufen wurde. Unser Militärdienst verlief wie jedes Militärleben: eine sechsmonatige technische und disziplinarische Ausbildung, gefolgt von einem zur Gewohnheit gewordenen Trott, jedoch mit dem Unterschied, dass aufgrund der geringen Anzahl von Männern und nach Zuweisung zu allen Spezialposten die Übriggebliebenen alle drei Tage zum Wachdienst eingeteilt wurden. Die Jahrgänge 1939 und 1940, junge Leute von 19 Jahren, wurden zu Beginn dieser Jahre einberufen. Die Milizsoldaten von 1940 wurden in einem Haus in Boncelles einer intensiven Ausbildung unterzogen. In der Nacht des 10. Mai 1940 wurden sie dringend zum Fort Embourg beordert, um sich den anderen mobilisierten Jahrgängen anzuschließen. Der Militärdienst in einem kleinen Fort war kein Zuckerschlecken: Wachdienst, Rundgänge, Bereitschaften, diverse Übungen, Tag und Nacht, verbunden mit strenger Disziplin, Instandhaltung von Material, Räumen und Ausrüstung. 1938 begannen sich die ersten alarmierenden Wolken über Europa zusammenzubrauen: der Anschluss (Besetzung Österreichs, März 1938) und die Sudetenkrise (Teilung der Tschechoslowakei in deutsche Protektorate). In Belgien war am 26. September 1938 der PPR (verstärkter Friedensfuß) ausgerufen. Da sahen wir zum ersten Mal eine Einberufung früherer Jahrgänge und die Verteidigungsbereitschaft des Forts mit zwei Mannschaften. Glücklicherweise entspannte sich die Lage schnell nach der Unterzeichnung der Münchner Abkommen durch Daladier und Chamberlain. Am 1. Oktober 1938 war der Alarm vorüber und die Einberufenen wurden entlassen. Dennoch blieb die Spannung bestehen, insbesondere zum Ende der 17 Monate Militärdienst der Milizsoldaten des Jahrgangs 1938. Am 30. Juni 1939 wurden sie unter Waffen gehalten. Diesmal gewannen wir die Gewissheit, dass die Ereignisse die Nationen in eine unvermeidliche Katastrophe stürzen würden. Ein Hoffnungsschimmer kam jedoch im August 1939. Ein Teil des Jahrgangs 1938 wurde entlassen und am 12. August 1939 in unbegrenzten Urlaub geschickt. Die Freude währte nur kurz, denn am 25. August, also nur 13 Tage nach ihrer Entlassung, wurden die Entlassenen von der Gendarmerie angewiesen, das Fort bereits am nächsten Tag wieder zu erreichen.

Joseph Jacquet, Milizsoldat des Jahrgangs 1937, der am 28. August 1939 wieder einberufen wurde, hinterließ uns einige Erinnerungen an die Mobilmachung. Er wurde der MiCA-Mannschaft des Quartiers Sauheid zugeteilt. Gleich nach unserer Ankunft im Fort wurden wir zum Nebenlager im Kehlgraben geführt. Dort erhielten wir neben unserer vollständigen Ausrüstung, darunter zwei Paar Schuhe und Decken, einen Karabiner mit 60 Patronen. Von nun an, selbst während des Schlafes und bei jeder kleinsten Bewegung, mussten diese Patronen in unserer Nähe bleiben; in den an unserem Koppel hängenden Patronentaschen würden sie unweigerlich auf unserem Bauch baumeln. Eines Tages beschloss einer unserer Kameraden, das Gewicht seiner Ausrüstung zu kontrollieren. Er wog sich zuerst völlig nackt, dann legte er nach und nach seine militärische Kleidung und Ausrüstung an. Am Ende dieser Aktion wog er 40 kg mehr. Neben der Ausrüstung mussten er und seine Kameraden auch vier sogenannte leichte Maxim-Maschinengewehre mit Dreibein und vier Metallkisten mit einigen tausend Patronen transportieren.

Am 3. September 1939 erklärten Frankreich und England, nachdem sie die Besetzung Polens trotz der geschlossenen Abkommen festgestellt hatten, dem hitlerischen Deutschland den Krieg. Zu diesem Zeitpunkt fühlten sich mehrere Länder, darunter auch unseres, bedroht, und der Sitzkrieg begann. Im Fort erfolgte die Einteilung der Kampfposten. Die Beobachtungsposten Beaufays, Bois-les-Dames, Avister-Esneux, BE8 Tilff und der des Trihay EC1Bis wurden besetzt. Von letzterem aus hatte man eine vollständige Sicht. Von diesem festen Posten aus musste eine besonders wichtige Mission erfüllt werden, die ein rechtzeitiges Eingreifen hinsichtlich der Aktion der Forts Embourg und Chaudfontaine ermöglichen sollte. Am 10. Mai 1940 um 00:50 Uhr war Großalarm. Obwohl die allgemeine Mobilmachung für alle Einheiten der belgischen Armee noch nicht verkündet worden zu sein schien, war das Fort Embourg um 1:30 Uhr praktisch verteidigungsbereit. Der Tag bricht an, und im Norden ziehen zahlreiche deutsche Flugzeugstaffeln vorbei. Der Fuhrpark für die Evakuierung trifft ein. Alles brauchbare Material wird ins Fort gebracht. Das Evakuierungsteam arbeitet fieberhaft. In der Ferne hört man ein immer heftigeres, aber nicht lokalisierbares Kanonendonner. Gegen 9 Uhr ein Aufleuchten in Richtung Chaudfontaine, dann eine Detonation. Das 150-Geschütz tritt in Aktion. Um 11:30 Uhr wird der Befehl gegeben, unsere Baracken zu verbrennen. Von nun an gibt es kein Zurück mehr. Den ganzen Vormittag über ziehen zahlreiche flüchtende Zivilisten kläglich vorbei. Motorräder und Beiwagen des 1. Lanzenreiter-Regiments, Elemente der Gendarmerie rasen vorbei, hinunter nach Lüttich auf den Straßen von Aywaille und Louveigné. Alle, die nicht zum Verteidigungsteam gehören, begeben sich ins Quartier Sauheid (Deflandre-Walzwerk). Das Los hatte bestimmt, dass die erste Schicht der Mannschaft A zufallen würde. Mannschaft B würde sie später ablösen. In derselben Nacht wurde das Quartier evakuiert. Für die der Mannschaft B bedeutete das einen langen Marsch nach Liers, wo ein Zug auf sie wartete. Aber der Konvoi konnte nicht abfahren. Stuka-Staffeln, die vom Himmel herabstießen, begannen aus niedriger Höhe zu bombardieren und zu schießen. Dieses schreckliche Bombardement dauerte mehrere Stunden. Es folgte eine zivile und militärische Flucht, die für viele Soldaten verschiedener Einheiten mit der Deportation in Kriegsgefangenenlager endete. Acht Männer aus Embourg wurden verwundet. Zwei starben an ihren Verletzungen: Gustave SERVAIS, Jg. 39, und Alfred LOOZ, Jg. 36. Laut dem Kriegstagebuch von Leutnant Paul MACAR der 6. Panzerabwehrbatterie sollen am Sonntag, dem 12. Mai, der Feldwebel Maron und Soldaten aus dem Ruhequartier des Forts Embourg von diesem Offizier in Mecheln gesehen worden sein. Er schreibt: "Ihr Zug wurde in Liers bombardiert...". Er soll dort auch den Wachtmeister Ledoux getroffen haben, der froh war, dem Bombardement von Liers entkommen zu sein. In den folgenden Tagen sollten diejenigen, die im Fort geblieben waren, einen schrecklichen Angriff erleiden, dessen dramatische Episoden wir schildern werden, bei denen die Verteidiger des Werkes und der ihnen anvertrauten Region bemerkenswerten Mut bewiesen.

Terwijl de lichting 1937 slechts twaalf maanden militaire dienst had gedaan, had de lichting 1938 de bijzonderheid dat ze zeventien maanden moest doen. Onze militaire dienst verliep zoals elk militair leven: een technische en disciplinaire instructie van zes maanden, gevolgd door een gewoon geworden sleur, maar met dit verschil dat, gezien het beperkte aantal mannen en na toewijzing aan alle gespecialiseerde posten, de overblijvers om de drie dagen de wacht moesten betrekken. De lichtingen 1939 en 1940, jongelui van 19 jaar, werden begin die jaren opgeroepen. De miliciens van 1940 ondergingen een intensieve instructie in een huis te Boncelles. In de nacht van 10 mei 1940 werden ze dringend opgeroepen naar het fort Embourg om zich bij die van de andere gemobiliseerde lichtingen te voegen. De militaire dienst in een klein fort was geen sinecure: wachten, rondes, piketten, diverse oefeningen, zowel overdag als 's nachts, met als resultaat strenge discipline, het onderhoud van materieel, plaatsen en uitrusting. In 1938 begonnen de eerste alarmerende wolken zich boven Europa samen te pakken: de Anschluss (bezetting van Oostenrijk, maart 1938) en de Sudetenkwestie (verdeling van Tsjecho-Slowakije in Duitse protectoraten). In België was het op 26 september 1938 PPR (Versterkte Vredesvoet). Toen zagen we voor het eerst een oproeping van eerdere lichtingen en de in staat van verdediging stellen van het fort met twee ploegen. Gelukkig was de ontspanning snel na de ondertekening van de akkoorden van München door Daladier en Chamberlain. Op 1 oktober 1938 was het alarm voorbij en werden de opgeroepenen vrijgelaten. De spanning bleef echter bestaan, vooral bij het verstrijken van de 17 maanden militaire dienst van de miliciens van lichting 1938. Op 30 juni 1939 werden ze onder de wapenen gehouden. Ditmaal krijgen we de zekerheid dat de gebeurtenissen de naties naar een onvermijdelijke catastrofe zullen storten. Er komt echter een moment van hoop in augustus 1939. Een deel van lichting 1938 wordt ontslagen en op 12 augustus 1939 in onbeperkt verlof gestuurd. De vreugde was van korte duur, want op 25 augustus, slechts 13 dagen na hun ontslag, worden de ontslagenen door de rijkswacht aangeschreven om het fort de volgende dag te bereiken.

Joseph Jacquet, milicien van lichting 1937, opgeroepen op 28 augustus 1939, liet ons enkele herinneringen aan de mobilisatie na. Hij werd aangewezen voor het MiCA-team van het kantonnement Sauheid. Bij aankomst in het fort werden we naar het bijdepot in de keelgracht geleid. Daar kregen we, naast onze volledige uitrusting met twee paar schoenen en dekens, een karabijn met 60 patroon. Voortaan, zelfs tijdens onze slaap en bij onze geringste verplaatsingen, moesten die patroon in onze buurt blijven; gestoken in de patroontassen aan onze gordel, zouden ze onverbiddelijk op onze buik bungelen. Op een dag besloot een van onze kameraden het gewicht van zijn uitrusting te controleren. Hij woog zich eerst volledig naakt, en geleidelijk nam hij zijn kleding en militaire uitrusting in bezit. Aan het einde van deze operatie woog hij 40 kg meer. Naast de uitrusting moesten hij en zijn ploeggenoten ook vier zogenaamde lichte Maxim-mitrailleurs met driepoot vervoeren en vier metalen kisten met enkele duizenden patronen.

Op 3 september 1939 verklaarden Frankrijk en Engeland, na de inval in Polen ondanks de gesloten akkoorden, de oorlog aan het hitleriaanse Duitsland. Op dat moment voelden verschillende landen, waaronder het onze, zich aangevallen en begon de Schemeroorlog. In het fort wordt de verdeling van de gevechtsposten uitgevoerd. De observatieposten Beaufays, Bois-les-Dames, Avister-Esneux, BE8 Tilff, en die van de Trihay EC1Bis worden bezet. Vanuit deze laatste is het zicht volledig. Van deze vaste post moest een bijzonder belangrijke missie worden vervuld die tijdige interventies mogelijk zou maken betreffende de actie van de forten Embourg en Chaudfontaine. Op 10 mei 1940 om 00:50 was het groot alarm. Hoewel het lijkt dat de algemene mobilisatie nog niet voor alle eenheden van het Belgische leger was afgekondigd, was het fort Embourg om 1u30 virtueel in staat van verdediging. De dag breekt aan en in het noorden trekken talrijke escadrilles Duitse vliegtuigen voorbij. Het vervoer voor de evacuatie arriveert. Al het nuttig materiaal wordt in het fort gebracht. Het evacuatieteam werkt koortsachtig. In de verte hoort men een steeds heviger maar niet gelokaliseerd kanongebulder. Rond 9 uur een gloed in de richting van Chaudfontaine en dan een detonatie. Dat is de 150 die in actie komt. Om 11u30 wordt bevel gegeven onze barakken te verbranden. Voortaan is er geen terugkeer meer mogelijk. De hele voormiddag trekken talrijke vluchtende burgers erbarmelijk voorbij. Motoren en zijspannen van de 1e lansiers, elementen van de rijkswacht scheuren voorbij, dalend naar Luik langs de wegen van Aywaille en Louveigné. Allen die niet tot het verdedigingsteam behoren, dalen af naar het kantonnement Sauheid (Deflandre-walserij). Het lot had bepaald dat de eerste beurt aan ploeg A zou toekomen. Ploeg B zou later komen aflossen. Diezelfde nacht wordt het kantonnement geëvacueerd. Dat zal voor die van ploeg B een lange mars naar Liers worden waar een trein op hen wachtte. Maar het konvooi kon niet vertrekken. Escadrilles Stuka's, uit de hemel opduikend, begonnen te bombarderen en laag overvliegend te mitrailleren. Dit afschuwelijke bombardement duurde uren. Het was een burgerlijke en militaire wanorde die voor veel soldaten van diverse eenheden eindigde met deportatie naar krijgsgevangenenkampen. Acht mannen uit Embourg raakten gewond. Twee stierven aan hun verwondingen: Gustave SERVAIS, lt 39 en Alfred LOOZ, lt 36. Volgens het velddagboek van Luitenant Paul MACAR van de 6e AT-batterij, zouden op zondag 12 mei adjudant Maron en soldaten uit het rustkantonnement van het fort Embourg te Mechelen door deze officier zijn gezien. Hij schrijft: "Hun trein werd gebombardeerd te Liers...". Hij zou er ook wachtmeester Ledoux hebben ontmoet, blij dat hij aan het bombardement van Liers was ontsnapt. De volgende dagen zouden zij die in het fort waren gebleven een afschuwelijke aanval ondergaan waarvan we de dramatische episoden zullen verhalen, waarbij de verdedigers van het werk en van de hun toevertrouwde regio blijk gaven van opmerkelijke moed.

While the class of 1937 had only completed twelve months of military service, that of 1938 had the particularity of being called up for seventeen months. Our military service unfolded like any military life: six months of technical and disciplinary training followed by a routine that had become habitual, but with the difference that, given the limited number of men and after assignments to all specialized posts, those who remained were called upon to stand guard every three days. The classes of 1939 and 1940, young men of 19, were called up at the beginning of those years. The militiamen of 1940 underwent intensive training in a house in Boncelles. On the night of May 10, 1940, they were urgently called to Fort Embourg to join those of the other mobilized classes. Military service in a small fort was no sinecure: guard duty, rounds, pickets, various exercises, day and night, with severe discipline, maintenance of equipment, premises and gear. In 1938, the first alarming clouds began to gather over Europe: the Anschluss (occupation of Austria, March 1938) and the Sudeten affair (division of Czechoslovakia into German protectorates). In Belgium, on September 26, 1938, it was the PPR (Reinforced Peace Footing). Then we saw for the first time a recall of previous classes and the fort being put in a state of defense with two teams. Fortunately, the tension eased quickly after the signing of the Munich agreements by Daladier and Chamberlain. On October 1, 1938, the alert was over and those recalled were released. However, tension persisted, especially as the 17 months of military service for the militiamen of the class of 1938 came to an end. On June 30, 1939, they were kept under arms. This time, we became certain that the events of the moment would precipitate the nations towards an inevitable catastrophe. However, a moment of hope arrived in August 1939. Part of the class of 1938 was released and put on indefinite leave on August 12, 1939. The joy was short-lived, as on August 25, just 13 days after their release, the released men were ordered by the gendarmerie to return to the Fort the very next day.

Joseph Jacquet, a militiaman of the class of 1937 recalled on August 28, 1939, left us some memories concerning the mobilization. He was assigned to the MiCA team of the Sauheid cantonment. Upon our arrival at the Fort, we were directed to the annex depot set up in the gorge ditch. There we were issued, besides our complete kit including two pairs of shoes and blankets, a carbine with 60 rounds. Henceforth, even during our sleep and during our slightest movements, these rounds had to remain near us; housed in the cartridge pouches hanging from our belt, they would inexorably dangle on our stomachs. One day, one of our comrades decided to check the weight of his harness. He first weighed himself completely undressed, then gradually he put on his military clothing and equipment. At the end of this operation, he weighed 40 kg more. In addition to the equipment, he and his teammates also had to transport four so-called light Maxim machine guns with tripod and four metal boxes containing several thousand rounds.

On September 3, 1939, France and England, seeing the invasion of Poland despite the agreements concluded, declared war on Hitler's Germany. At that moment, several countries including ours felt threatened, and the Phoney War began. In the Fort, the allocation of combat posts was carried out. The observation posts: Beaufays, Bois-les-Dames, Avister-Esneux, BE8 Tilff, and that of the Trihay EC1Bis were occupied. From the latter, the view was total. From this fixed post, a particularly important mission had to be accomplished that would allow timely interventions concerning the action of the Forts of Embourg and Chaudfontaine. On May 10, 1940 at 00:50, it was the great alert. Although it seems that general mobilization had not yet been decreed for all units of the Belgian army, by 1:30 a.m. Fort Embourg was virtually in a state of defense. Day breaks and to the north, numerous squadrons of German aircraft parade by. The transport for the evacuation arrives. All useful material is taken into the Fort. The evacuation team works feverishly. In the distance, an increasingly violent but unlocated cannonade is heard. Around 9 a.m., a glow in the direction of Chaudfontaine then a detonation. That's the 150 going into action. At 11:30 a.m., the order is given to burn our barracks. From now on, there would be no turning back possible. All morning, numerous civilian refugees parade sadly. Motorcycles and sidecars from the 1st Lancers, elements of the gendarmerie rush by, heading down towards Liège on the roads from Aywaille and Louveigné. All those not belonging to the defense team go down to the Sauheid cantonment (Deflandre Rolling Mill). Fate had decided that the first shift would belong to team A. Team B would come to relieve them later. That same night, the cantonment would be evacuated. For those of team B, this would be a long march to Liers where a train awaited them. But the convoy could not depart. Squadrons of Stukas appearing from the sky began to bomb and strafe at low altitude. This terrifying bombardment lasted several hours. It was a civilian and military rout that ended for many soldiers of various units with deportation to prisoner-of-war camps. Eight men from Embourg were wounded. Two died from their injuries: Gustave SERVAIS, cl 39 and Alfred LOOZ, cl 36. According to the campaign diary of Lieutenant Paul MACAR of the 6th AT battery, on Sunday May 12, Warrant Officer Maron and soldiers coming from the rest cantonment of Fort Embourg were reportedly seen in Mechelen by this officer. He writes: "Their train was bombed at Liers...". He is also said to have met Sergeant Ledoux there, happy to have escaped the bombing of Liers. In the following days, those who had remained in the Fort would undergo a frightful assault, the dramatic episodes of which we will relate, during which the defenders of the work and of the region entrusted to them displayed remarkable courage.

Zatímco ročník 1937 absolvoval pouze dvanáct měsíců vojenské služby, ročník 1938 měl zvláštnost, že byl povolán na sedmnáct měsíců. Naše vojenská služba probíhala jako každý vojenský život: šest měsíců technického a disciplinárního výcviku následovaného zaběhnutým režimem, ale s tím rozdílem, že vzhledem k omezenému počtu mužů a po přidělení na všechna specializovaná místa byli ti, kteří zůstali, povoláni ke strážní službě každé tři dny. Ročníky 1939 a 1940, mladíci 19letí, byli povoláni na začátku těchto let. Miličníci z roku 1940 podstoupili intenzivní výcvik v domě v Boncelles. V noci z 10. května 1940 byli naléhavě povoláni k pevnosti Embourg, aby se připojili k těm z ostatních mobilizovaných ročníků. Vojenská služba v malé pevnosti nebyla žádný med: stráže, obchůzky, pohotovosti, různá cvičení, ve dne v noci, spojená s přísnou disciplínou, údržbou materiálu, prostor a výstroje. V roce 1938 se nad Evropou začaly stahovat první alarmující mraky: anšlus (obsazení Rakouska, březen 1938) a sudetská krize (rozdělení Československa na německé protektoráty). V Belgii byl 26. září 1938 vyhlášen PPR (Posílený mírový stav). Tehdy jsme poprvé viděli povolání dřívějších ročníků a uvedení pevnosti do stavu obrany se dvěma týmy. Naštěstí po podpisu Mnichovské dohody Daladierem a Chamberlainem nastalo rychlé uvolnění. 1. října 1938 poplach pominul a povolaní byli propuštěni. Napětí však přetrvávalo, zejména s blížícím se koncem 17 měsíců vojenské služby miličníků ročníku 1938. 30. června 1939 byli ponecháni ve zbrani. Tentokrát jsme nabyli jistoty, že události doženou národy k nevyhnutelné katastrofě. Nadějný okamžik však nastal v srpnu 1939. Část ročníku 1938 byla propuštěna a 12. srpna 1939 poslána na neomezenou dovolenou. Radost byla krátká, protože 25. srpna, pouhých 13 dní po propuštění, bylo propuštěným nařízeno četnictvem, aby se následujícího dne dostavili zpět do pevnosti.

Joseph Jacquet, miličník ročníku 1937, znovu povolaný 28. srpna 1939, nám zanechal několik vzpomínek na mobilizaci. Byl přidělen k týmu MiCA v ubytovně Sauheid. Hned po příjezdu do pevnosti jsme byli nasměrováni do pomocného skladu v krčním příkopě. Tam jsme dostali, kromě naší kompletní výstroje včetně dvou párů bot a přikrývek, karabinu s 60 náboji. Od té chvíle, i během spánku a při sebemenším pohybu, musely tyto náboje zůstat v naší blízkosti; uloženy v patrontaškách na opasku nám budou neúprosně viset na břiše. Jednoho dne se jeden z našich kamarádů rozhodl zkontrolovat váhu své výstroje. Nejdříve se zvážil úplně nahý, pak si postupně oblékal vojenské šaty a výstroj. Na konci této operace vážil o 40 kg víc. Kromě výstroje musel on a jeho spolubojovníci také přepravovat čtyři tzv. lehké kulomety Maxim s trojnožkou a čtyři kovové bedny obsahující několik tisíc nábojů.

3. září 1939 vyhlásily Francie a Anglie poté, co zjistily obsazení Polska navzdory uzavřeným dohodám, válku hitlerovskému Německu. V tu chvíli se několik zemí včetně té naší cítilo ohroženo a začala podivná válka. V pevnosti bylo provedeno rozdělení bojových stanovišť. Pozorovatelny Beaufays, Bois-les-Dames, Avister-Esneux, BE8 Tilff a ta na Trihay EC1Bis byly obsazeny. Z posledně jmenované byl naprostý výhled. Z tohoto pevného stanoviště měl být splněn obzvláště důležitý úkol, který by umožnil včasné zásahy týkající se akce pevností Embourg a Chaudfontaine. 10. května 1940 v 00:50 byl velký poplach. Ačkoli se zdá, že všeobecná mobilizace ještě nebyla vyhlášena pro všechny jednotky belgické armády, v 1:30 byla pevnost Embourg fakticky ve stavu obrany. Rozednívá se a na severu přeletují četné eskadry německých letadel. Přijíždí doprava pro evakuaci. Veškerý užitečný materiál je odvezen do pevnosti. Evakuační tým horečně pracuje. V dálce je slyšet stále silnější, ale nelokalizované kanonáda. Kolem 9. hodiny záře směrem k Chaudfontaine a pak detonace. To je 150, které vstupuje do akce. V 11:30 je dán rozkaz spálit naše baráky. Od této chvíle už nebude cesty zpět. Celé dopoledne táhnou smutně četní uprchlí civilisté. Motocykly a sidecary 1. pluku jízdních myslivců, příslušníci četnictva se řítí plnou rychlostí, sjíždějí k Lutychu po silnicích z Aywaille a Louveigné. Všichni, kdo nepatří k obrannému týmu, sestupují do ubytovny Sauheid (válcovna Deflandre). Osud rozhodl, že první směna připadne týmu A. Tým B je měl později vystřídat. Téže noci byla ubytovna evakuována. Pro ty z týmu B to bude dlouhý pochod do Liers, kde na ně čekal vlak. Ale konvoj nemohl odjet. Eskadry Stuk, vynořivší se z nebe, začaly bombardovat a z nízké výšky střílet. Toto strašné bombardování trvalo několik hodin. Byl to civilní i vojenský útěk, který pro mnoho vojáků různých jednotek skončil deportací do zajateckých táborů. Osm mužů z Embourgu bylo zraněno. Dva zemřeli na následky zranění: Gustave SERVAIS, r. 39 a Alfred LOOZ, r. 36. Podle válečného deníku poručíka Paula MACARA z 6. protitankové baterie byli v neděli 12. května údajně v Mechelenu tímto důstojníkem spatřeni rotmistr Maron a vojáci přicházející z odpočinkové ubytovny pevnosti Embourg. Píše: "Jejich vlak byl bombardován v Liers...". Údajně se tam také setkal s četařem Ledouxem, který byl rád, že vyvázl z bombardování Liers. V následujících dnech měli ti, kteří zůstali v pevnosti, podstoupit hrozný útok, jehož dramatické epizody vylíčíme, při nichž obránci objektu a jim svěřeného regionu prokázali pozoruhodnou odvahu.