Bombardement en piqué par les Stukas (Junker 87) et canon Flak 36 constituaient deux des principales armes allemandes mises en œuvre dès le début de l'invasion de notre patrie.

Bombardement en piqué par Stukas

Une des grandes surprises de l'intervention allemande, tant pour les militaires que pour les populations civiles, fut le bombardement en piqué par de petits avions appelés Stukas. Cette méthode avait été mise au point par l'aviation allemande en 1936 pendant la guerre d'Espagne. L'avion, en vol horizontal, s'élançait presque verticalement sur l'objectif, lâchait la bombe à quelques centaines de mètres et se redressait directement pour reprendre de l'altitude. Cette tactique offrait une grande précision et permettait d'imprimer à la bombe une grande vitesse initiale et donc un taux de pénétration et des dégâts plus importants. En plus de la soudaineté du piqué, un mitraillage serré et un bruit spécifique assourdissant de sirène jetaient l'effroi parmi les humains et les animaux.

Le canon Flak 36

Cette arme fut conçue et perfectionnée par la firme Friedrich Krupp AG au cours des années vingt, en vue d'assurer la défense anti-aérienne du Reich. Les travaux préparatoires n'eurent pas lieu en Allemagne, alors soumise aux clauses du Traité de Versailles, mais en Suède où la célèbre firme allemande avait constitué une équipe de chercheurs militaires. Cet excellent canon antiaérien, articulé sur deux essieux et monté, en position de tir, sur un affût cruciforme, fut mis au point en 1932. Son appellation officielle devint 88 Flak 18. Le fameux 88, le plus célèbre des canons antichars de la Seconde Guerre mondiale, était donc, à l'origine, un canon antiaérien lourd. Celui-ci devint par hasard un des éléments clés de la défense tactique de la Wehrmacht. Le cahier des charges imposé au constructeur pour atteindre des bombardiers volant à haute altitude exigeait des performances telles que le canon, versé ensuite dans un rôle de lutte antichar, obtint des résultats qu'aucun matériel comparable ne pouvait atteindre. Le tube était long et donnait au projectile une très haute vitesse initiale. L'obus pesait 9,6 kg et possédait une portée pratique de 10,6 mètres. Le rôle de ce canon changea lors de la guerre civile espagnole, vraisemblablement lors des combats qui firent rage autour de Madrid. Lorsque les nationalistes eurent à faire face à des vagues de chars fournis par l'Union soviétique, les artilleurs allemands et italiens se trouvèrent dans une situation qui les obligea à adopter une tactique non prévue. Pour contrer une attaque blindée adverse, les tubes des canons antiaériens furent abaissés à l'horizontale. Les résultats furent spectaculaires d'autant plus que les matériels en service à cette époque ne bénéficiaient que d'un blindage réduit. L'expérience montra qu'un char pouvait être mis hors de combat à une distance supérieure à 10 kilomètres, bien avant que ses propres armes ne soient efficaces. Le 88 se révéla également efficace pour détruire les fortifications de campagne. Ces performances furent reconnues par les théoriciens de la Wehrmacht. En revanche, peu nombreux furent les observateurs étrangers qui prirent en considération les résultats du 88 Flak 18 et, lors de la campagne de Pologne, l'armée polonaise, surprise par ce matériel qui pouvait détruire ses chars à des distances considérables, dut capituler. Le succès de ce canon, qui provoqua la rapide défaite des Polonais, demeura ignoré, mais pas pour longtemps. Ce canon fut mis en œuvre lors de l'attaque des forts de Liège avec des obus de rupture. Le 88 causa à nouveau la surprise lorsqu'il prit à partie des chars lourds britanniques à Arras (21.5.40) et français à Abbeville (30.5.40). Les chars alliés subirent de lourdes pertes, car les projectiles traversaient les blindages avant d'exploser à l'intérieur des habitacles, mettant hors combat les véhicules et tuant leurs équipages. Le calibre des projectiles était de 88 mm; les projectiles perforants pesaient 7,5 kg ou 9,4 kg, tandis que les obus explosifs en pesaient 14,7. Un exemplaire de ce type de projectile est visible au musée du Fort d'Embourg. Il fut reçu par le poste d'observation du Trihay (EC1bis). Seuls ceux qui ont vécu l'attaque de tels engins peuvent comprendre ce que représentait en nombre de décibels l'impact d'un projectile frappant la cloche en acier du poste d'observation. Mais que dire de l'effet de ce projectile pénétrant par l'une des embrasures et éclatant à l'intérieur de l'abri? Grièvement blessé et resté sans soins pendant quatre jours, le brigadier Pirson survécut miraculeusement.

Les attaques contre le fort par ces deux armes seront évoquées plus loin dans le document.

Sturzkampfbombardement durch Stukas (Junker 87) und die Flak 36 waren zwei der wichtigsten deutschen Waffen, die gleich zu Beginn des Einmarsches in unser Vaterland eingesetzt wurden.

Sturzkampfbombardement durch Stukas

Eine der großen Überraschungen des deutschen Eingreifens, sowohl für das Militär als auch für die Zivilbevölkerung, war das Sturzkampfbombardement durch kleine Flugzeuge namens Stukas. Diese Methode war 1936 während des Spanischen Bürgerkriegs von der deutschen Luftwaffe entwickelt worden. Das Flugzeug stürzte sich aus dem Horizontalflug fast senkrecht auf das Ziel, ließ die Bombe aus einigen hundert Metern fallen und zog sofort wieder hoch, um Höhe zu gewinnen. Diese Taktik bot hohe Präzision und verlieh der Bombe eine hohe Anfangsgeschwindigkeit und damit eine größere Durchschlagskraft und größeren Schaden. Neben der Plötzlichkeit des Sturzflugs verbreiteten dichtes Maschinengewehrfeuer und ein spezifischer, ohrenbetäubender Sirenenton Angst und Schrecken unter Menschen und Tieren.

Die Flak 36

Diese Waffe wurde von der Firma Friedrich Krupp AG in den zwanziger Jahren zur Sicherstellung der Luftverteidigung des Reichs entwickelt und perfektioniert. Die Vorarbeiten fanden nicht in Deutschland statt, das damals den Klauseln des Versailler Vertrags unterlag, sondern in Schweden, wo die berühmte deutsche Firma ein Team von Militärforschern zusammengestellt hatte. Dieses ausgezeichnete Flugabwehrgeschütz, auf zwei Achsen und in Feuerstellung auf einer Kreuzlafette montiert, wurde 1932 fertiggestellt. Seine offizielle Bezeichnung wurde 88 Flak 18. Die berühmte 88, das bekannteste Panzerabwehrgeschütz des Zweiten Weltkriegs, war also ursprünglich ein schweres Flugabwehrgeschütz. Sie wurde durch Zufall zu einem der Schlüsselelemente der taktischen Verteidigung der Wehrmacht. Das dem Hersteller auferlegte Pflichtenheft, um in großer Höhe fliegende Bomber zu erreichen, erforderte solche Leistungen, dass das Geschütz, später in der Panzerabwehrrolle eingesetzt, Ergebnisse erzielte, die kein vergleichbares Material erreichen konnte. Das Rohr war lang und verlieh dem Geschoss eine sehr hohe Mündungsgeschwindigkeit. Das Geschoss wog 9,6 kg und hatte eine praktische Reichweite von 10,6 Metern? (soll wohl 10,6 km heißen). Die Rolle dieses Geschützes änderte sich während des Spanischen Bürgerkriegs, vermutlich während der heftigen Kämpfe um Madrid. Als die Nationalisten Wellen von Panzern gegenüberstanden, die von der Sowjetunion geliefert wurden, sahen sich die deutschen und italienischen Artilleristen in einer Situation, die sie zu einer nicht vorgesehenen Taktik zwang. Um einen feindlichen Panzerangriff abzuwehren, wurden die Rohre der Flugabwehrkanonen horizontal gesenkt. Die Ergebnisse waren spektakulär, zumal die damals im Einsatz befindlichen Panzer nur eine geringe Panzerung aufwiesen. Die Erfahrung zeigte, dass ein Panzer aus einer Entfernung von über 10 Kilometern kampfunfähig gemacht werden konnte, lange bevor seine eigenen Waffen wirksam waren. Die 88 erwies sich auch als wirksam zur Zerstörung von Feldbefestigungen. Diese Leistungen wurden von den Theoretikern der Wehrmacht anerkannt. Nur wenige ausländische Beobachter hingegen berücksichtigten die Ergebnisse der 88 Flak 18, und während des Polenfeldzugs musste die polnische Armee, von diesem Material überrascht, das ihre Panzer auf große Entfernungen zerstören konnte, kapitulieren. Der Erfolg dieses Geschützes, der die schnelle Niederlage der Polen herbeiführte, blieb unbeachtet, aber nicht für lange. Dieses Geschütz wurde beim Angriff auf die Lütticher Forts mit Sprenggranaten eingesetzt. Die 88 sorgte erneut für Überraschung, als sie britische schwere Panzer bei Arras (21.5.40) und französische bei Abbeville (30.5.40) unter Feuer nahm. Die alliierten Panzer erlitten schwere Verluste, da die Geschosse die Panzerung durchschlugen, bevor sie im Inneren der Kampfräume explodierten, die Fahrzeuge kampfunfähig machten und ihre Besatzungen töteten. Das Kaliber der Geschosse betrug 88 mm; die panzerbrechenden Geschosse wogen 7,5 kg oder 9,4 kg, während die Sprenggranaten 14,7 kg wogen. Ein Exemplar dieses Geschosstyps ist im Museum des Forts Embourg zu sehen. Es wurde vom Beobachtungsposten des Trihay (EC1bis) empfangen. Nur wer den Angriff solcher Geschütze erlebt hat, kann verstehen, wie viele Dezibel der Einschlag eines Geschosses auf der Stahlkuppel des Beobachtungspostens bedeutete. Aber was soll man von der Wirkung eines Geschosses sagen, das durch eine der Schießscharten eindrang und im Inneren des Unterstands explodierte? Schwer verwundet und vier Tage lang ohne medizinische Versorgung, überlebte Brigadier Pirson auf wundersame Weise.

Die Angriffe auf das Fort mit diesen beiden Waffen werden weiter unten im Dokument behandelt.

Duikbombardementen door Stuka's (Junker 87) en het Flak 36-kanon vormden twee van de belangrijkste Duitse wapens die vanaf het begin van de invasie van ons vaderland werden ingezet.

Duikbombardementen door Stuka's

Een van de grote verrassingen van het Duitse optreden, zowel voor militairen als voor de burgerbevolking, was het duikbombardement door kleine vliegtuigen genaamd Stuka's. Deze methode was in 1936 tijdens de Spaanse Burgeroorlog ontwikkeld door de Duitse luchtmacht. Het vliegtuig dook vanuit horizontale vlucht bijna verticaal op het doelwit, liet de bom op enkele honderden meters vallen en trok direct weer op om hoogte te winnen. Deze tactiek bood grote nauwkeurigheid en gaf de bom een hoge beginsnelheid en dus een groter doordringingsvermogen en meer schade. Naast de plotselingheid van de duik, joegen dicht mitrailleurvuur en een specifiek oorverdovend sirenegeluid angst aan bij mens en dier.

Het Flak 36-kanon

Dit wapen werd in de jaren twintig ontworpen en verbeterd door de firma Friedrich Krupp AG met het oog op de luchtverdediging van het Rijk. De voorbereidende werkzaamheden vonden niet plaats in Duitsland, dat toen onderworpen was aan de bepalingen van het Verdrag van Versailles, maar in Zweden, waar de beroemde Duitse firma een team van militaire onderzoekers had samengesteld. Dit uitstekende luchtafweergeschut, gemonteerd op twee assen en in vuurpositie op een kruisaffuit, werd in 1932 voltooid. De officiële benaming werd 88 Flak 18. De beroemde 88, het bekendste antitankkanon van de Tweede Wereldoorlog, was dus oorspronkelijk een zwaar luchtafweergeschut. Dit werd bij toeval een van de sleutelelementen van de tactische verdediging van de Wehrmacht. Het aan de fabrikant opgelegde bestek om bommenwerpers op grote hoogte te bereiken, vereiste zodanige prestaties dat het kanon, later in een antitankrol ingezet, resultaten behaalde die geen vergelijkbaar materieel kon evenaren. De loop was lang en gaf het projectiel een zeer hoge beginsnelheid. De granaat woog 9,6 kg en had een praktisch bereik van 10,6 meter? (moet 10,6 km zijn). De rol van dit kanon veranderde tijdens de Spaanse Burgeroorlog, vermoedelijk tijdens de hevige gevechten rond Madrid. Toen de nationalisten te maken kregen met golven tanks geleverd door de Sovjet-Unie, bevonden de Duitse en Italiaanse artilleristen zich in een situatie die hen dwong een niet voorziene tactiek te hanteren. Om een vijandelijke pantseraanval tegen te gaan, werden de lopen van de luchtafweerkanonnen horizontaal gericht. De resultaten waren spectaculair, temeer daar de op dat moment in gebruik zijnde tanks slechts een lichte bepantsering hadden. De ervaring leerde dat een tank op een afstand van meer dan 10 kilometer buiten gevecht kon worden gesteld, lang voordat zijn eigen wapens effectief waren. De 88 bleek ook effectief voor het vernietigen van veldversterkingen. Deze prestaties werden erkend door de theoretici van de Wehrmacht. Weinig buitenlandse waarnemers hielden echter rekening met de resultaten van de 88 Flak 18, en tijdens de campagne in Polen moest het Poolse leger, verrast door dit materieel dat zijn tanks op aanzienlijke afstanden kon vernietigen, capituleren. Het succes van dit kanon, dat de snelle nederlaag van de Polen veroorzaakte, bleef onopgemerkt, maar niet voor lang. Dit kanon werd ingezet bij de aanval op de forten van Luik met brisantgranaten. De 88 zorgde opnieuw voor verrassing toen het Britse zware tanks bij Arras (21.5.40) en Franse bij Abbeville (30.5.40) onder vuur nam. De geallieerde tanks leden zware verliezen, omdat de projectielen de bepantsering doorboorden voordat ze in de gevechtsruimten explodeerden, de voertuigen uitschakelden en hun bemanningen doodden. Het kaliber van de projectielen was 88 mm; de pantserdoorborende projectielen wogen 7,5 kg of 9,4 kg, terwijl de explosieve granaten 14,7 kg wogen. Een exemplaar van dit type projectiel is te zien in het museum van Fort Embourg. Het werd ontvangen door de observatiepost van de Trihay (EC1bis). Alleen zij die de aanval van dergelijke projectielen hebben meegemaakt, kunnen begrijpen wat de inslag van een projectiel op de stalen koepel van de observatiepost in decibels betekende. Maar wat te zeggen van het effect van een projectiel dat door een van de schietgaten binnendrong en in de schuilkelder explodeerde? Zwaargewond en vier dagen zonder medische verzorging overleefde brigadier Pirson op miraculeuze wijze.

De aanvallen op het fort door deze twee wapens worden later in het document besproken.

Dive bombing by Stukas (Junker 87) and the Flak 36 cannon constituted two of the main German weapons deployed from the very beginning of the invasion of our homeland.

Dive bombing by Stukas

One of the great surprises of the German intervention, for both the military and civilian populations, was the dive bombing by small aircraft called Stukas. This method had been developed by the German air force in 1936 during the Spanish Civil War. The aircraft, in horizontal flight, would hurl itself almost vertically at the target, release the bomb at a few hundred meters, and immediately pull up to regain altitude. This tactic offered great precision and imparted a high initial velocity to the bomb, thus greater penetration and damage. In addition to the suddenness of the dive, concentrated machine-gun fire and a specific deafening siren noise instilled terror among humans and animals.

The Flak 36 cannon

This weapon was designed and perfected by the Friedrich Krupp AG company during the 1920s, with the aim of ensuring the Reich's anti-aircraft defense. The preparatory work did not take place in Germany, then subject to the clauses of the Treaty of Versailles, but in Sweden, where the famous German firm had assembled a team of military researchers. This excellent anti-aircraft gun, articulated on two axles and mounted, in firing position, on a cruciform mount, was completed in 1932. Its official designation became 88 Flak 18. The famous 88, the most renowned anti-tank gun of the Second World War, was therefore, originally, a heavy anti-aircraft gun. This gun became by chance one of the key elements of the Wehrmacht's tactical defense. The specifications imposed on the manufacturer to reach bombers flying at high altitude required such performances that the gun, subsequently employed in an anti-tank role, achieved results that no comparable equipment could attain. The barrel was long and gave the projectile a very high muzzle velocity. The shell weighed 9.6 kg and had a practical range of 10.6 meters? (should be 10.6 km). The role of this gun changed during the Spanish Civil War, probably during the fierce fighting around Madrid. When the nationalists had to face waves of tanks supplied by the Soviet Union, the German and Italian artillerymen found themselves in a situation that forced them to adopt an unforeseen tactic. To counter an enemy armored attack, the barrels of the anti-aircraft guns were lowered to the horizontal. The results were spectacular, especially as the tanks in service at that time only had light armor. Experience showed that a tank could be put out of action at a distance of over 10 kilometers, long before its own weapons were effective. The 88 also proved effective for destroying field fortifications. These performances were recognized by the Wehrmacht's theorists. However, few foreign observers took the results of the 88 Flak 18 into consideration, and during the Polish campaign, the Polish army, surprised by this equipment which could destroy its tanks at considerable ranges, had to capitulate. The success of this gun, which caused the rapid defeat of the Poles, remained unnoticed, but not for long. This gun was deployed during the attack on the Liège forts with high-explosive shells. The 88 caused surprise again when it engaged British heavy tanks at Arras (21.5.40) and French ones at Abbeville (30.5.40). The Allied tanks suffered heavy losses, as the projectiles pierced the armor before exploding inside the fighting compartments, disabling the vehicles and killing their crews. The caliber of the projectiles was 88 mm; armor-piercing projectiles weighed 7.5 kg or 9.4 kg, while explosive shells weighed 14.7 kg. An example of this type of projectile is visible at the Fort Embourg museum. It was received by the Trihay observation post (EC1bis). Only those who experienced the attack of such devices can understand what the impact of a projectile striking the steel cupola of the observation post represented in terms of decibels. But what can be said about the effect of a projectile entering through one of the embrasures and exploding inside the shelter? Seriously wounded and left without care for four days, Brigadier Pirson miraculously survived.

Attacks against the fort by these two weapons will be discussed later in the document.

Střemhlavé bombardování Stukami (Junker 87) a kanón Flak 36 představovaly dvě z hlavních německých zbraní nasazených od samého počátku invaze do naší vlasti.

Střemhlavé bombardování Stukami

Jedním z velkých překvapení německé intervence, jak pro vojáky, tak pro civilní obyvatelstvo, bylo střemhlavé bombardování malými letadly zvanými Stuky. Tato metoda byla vyvinuta německým letectvem v roce 1936 během španělské občanské války. Letadlo se z vodorovného letu vrhlo téměř svisle na cíl, shodilo bombu z několika set metrů a okamžitě se vzpřímilo, aby nabralo výšku. Tato taktika nabízela velkou přesnost a udělovala bombě vysokou počáteční rychlost, a tím větší průbojnost a ničivost. Kromě náhlosti střemhlavého letu vyvolávala hustá kulometná palba a specifický ohlušující zvuk sirény hrůzu u lidí i zvířat.

Kanón Flak 36

Tato zbraň byla navržena a zdokonalena firmou Friedrich Krupp AG ve dvacátých letech s cílem zajistit protivzdušnou obranu Říše. Přípravné práce neprobíhaly v Německu, tehdy podléhajícímu klauzulím Versailleské smlouvy, ale ve Švédsku, kde slavná německá firma sestavila tým vojenských výzkumníků. Tento vynikající protiletadlový kanón, uložený na dvou nápravách a palebně postavený na křížové lafetě, byl dokončen v roce 1932. Jeho oficiální označení se stalo 88 Flak 18. Slavná 88, nejznámější protitankový kanón druhé světové války, byla tedy původně těžký protiletadlový kanón. Stal se náhodou jedním z klíčových prvků taktické obrany Wehrmachtu. Technické požadavky kladené na výrobce, aby zasáhl bombardéry letící ve velké výšce, vyžadovaly takové výkony, že kanón, později nasazený v protitankové roli, dosahoval výsledků, kterých žádné srovnatelné zařízení nemohlo dosáhnout. Hlaveň byla dlouhá a udělovala střele velmi vysokou úsťovou rychlost. Granát vážil 9,6 kg a měl praktický dostřel 10,6 metru? (pravděpodobně 10,6 km). Role tohoto kanónu se změnila během španělské občanské války, pravděpodobně během urputných bojů o Madrid. Když se nacionalisté museli postavit vlnám tanků dodaných Sovětským svazem, ocitli se němečtí a italští dělostřelci v situaci, která je donutila přijmout nepředpokládanou taktiku. K odražení nepřátelského tankového útoku byly hlavně protiletadlových kanónů sklopeny do vodorovné polohy. Výsledky byly spektakulární, tím spíše, že tehdy používané tanky měly jen slabé pancéřování. Zkušenost ukázala, že tank mohl být vyřazen z boje na vzdálenost přes 10 kilometrů, dlouho předtím, než jeho vlastní zbraně byly účinné. 88 se ukázala být také účinná pro ničení polních opevnění. Tyto výkony byly uznány teoretiky Wehrmachtu. Jen málo zahraničních pozorovatelů však vzalo v úvahu výsledky 88 Flak 18 a během polského tažení musela polská armáda, překvapená tímto materiálem, který mohl ničit její tanky na značné vzdálenosti, kapitulovat. Úspěch tohoto kanónu, který způsobil rychlou porážku Poláků, zůstal nepovšimnut, ale ne na dlouho. Tento kanón byl nasazen při útoku na lutyšské pevnosti s průbojnými granáty. 88 opět způsobila překvapení, když napadla britské těžké tanky u Arrasu (21.5.40) a francouzské u Abbeville (30.5.40). Spojenecké tanky utrpěly těžké ztráty, protože projektily prorážely pancíř, než explodovaly uvnitř bojových prostorů, vyřazovaly vozidla a zabíjely jejich posádky. Ráže projektilů byla 88 mm; protipancéřové projektily vážily 7,5 kg nebo 9,4 kg, zatímco tříštivé granáty vážily 14,7 kg. Jeden exemplář tohoto typu projektilu je k vidění v muzeu pevnosti Embourg. Byl přijat pozorovatelnou Trihay (EC1bis). Jen ti, kteří zažili útok takových zbraní, mohou pochopit, co znamenal náraz projektilu na ocelový zvon pozorovatelny v decibelech. Co ale říci o účinku projektilu, který pronikl jednou ze střílen a explodoval uvnitř úkrytu? Těžce zraněn a ponechán bez ošetření po čtyři dny, brigadýr Pirson zázračně přežil.

Útoky na pevnost těmito dvěma zbraněmi budou zmíněny dále v dokumentu.