Nous n'avons plus aucune action à l'extérieur du fossé ni sur les glacis. L'ennemi peut donc s'approcher du fossé sans le moindre danger pour lui. Nous demandons par radio à tous les forts encore en état de faire feu sur nos glacis. Fléron et Evegnée répondent négativement. Barchon ne répond pas. Pepinster et Battice sont trop loin. Nous voilà seuls, sans soutien extérieur, sans artillerie et sans visibilité vers l'extérieur.

Le commandant Jaco a un entretien avec le lieutenant Schiffers, chef du bureau de tir. Étant donné l'impossibilité de mettre la garnison à l'abri des effets de souffle, il est décidé de renoncer à opérer la destruction des munitions d'artillerie restantes.

Le conseil de défense décide aussi de poursuivre la résistance contre l'assaillant avec le peu de moyens restants. Les officiers sont répartis entre les différents coffres. Le bombardement par artillerie et aviation continue. Le poste d'observation EC1bis ne répond plus. Il a reçu de nombreux coups d'embrasure et les chargeurs des fusils-mitrailleurs ont sauté à l'étage inférieur. L'atmosphère y était irrespirable. La porte de secours a été arrachée providentiellement et les occupants ont pu s'enfuir par les tranchées d'infanterie. Le brigadier Pirson tombe, le genou gauche éclaté. Il est transporté par les deux soldats de l'équipe Joseph Vannieuwhuysen et Lucien Brevers sous les ordres du maréchal des logis Albert Bodson. Tous seront capturés au pied du Thier-des-Crichons à Chênée, sauf le blessé, alors qu'ils marchaient pour rejoindre les troupes de campagne.

Au fort, les secousses sont de plus en plus violentes. Tous les documents relatifs aux tirs sont brûlés. Les bombes continuent à tomber. Dans les coffres, les hommes conservent un moral magnifique. Le fort craque de partout. Dans la salle d'opération et l'infirmerie on voit le jour. Le barrage de la sortie de secours a été soufflé et un barrage de fortune a été établi avec des sacs de sable.

Notre pauvre fort, désormais aveugle, sourd et muet ne peut plus rien. Tout mouvement à la prise d'air est aussitôt réprimé par les mitrailleuses adverses. Notre fusil-mitrailleur de la poterne d'escarpe tue un Allemand imprudent au pied de la poterne d'entrée. Devant le danger de voir sauter tout le fort et d'imposer à la garnison un effort surhumain pour un résultat hors de proportion avec le sacrifice demandé, le commandant décide de rendre l'ouvrage. À 20 heures, le soldat Victor Adam, sur ordre reçu, hisse le drapeau blanc par le puits béant de la coupole SII.

Il ne faut que quelques instants aux parlementaires allemands pour être sur place. Ce temps est mis à profit pour détruire les armes personnelles et toutes les installations électriques et mécaniques. Bref conciliabule entre le commandant et les parlementaires. La garnison est évacuée et le commandant est autorisé à conserver ses armes en hommage à l'héroïque défense de son ouvrage.

Les défenseurs défilent une dernière fois devant leurs officiers et sous-officiers. Passant la poterne à moitié détruite par les bombardements, ils descendent la rampe pour remonter vers Beaufays. Ils s'arrêtent à Sprimont et passent la nuit à même le sol, certains à deux pas de chez eux. Le lendemain ils sont embarqués dans des camions en direction de Malmédy puis acheminés vers les camps de prisonniers.

Version allemande

Par l'ouverture d'une coupole blindée à la calotte arrachée, un bâton auquel un morceau de drap blanc est fixé, monte lentement, c'est le drapeau blanc, l'ennemi capitule, sa force est brisée.

Des parlementaires se dirigent vers le tas de ruines que représente encore le fort. En même temps des groupes et des pelotons en profitent pour avancer. Les négociations avec le commandant du fort sont entamées. L'évacuation de l'ouvrage et le désarmement des défenseurs sont ordonnés. Officier après officier, sous-officier après sous-officier, homme après homme, ils s'avancent craintifs et les nerfs à bout. Ils prennent le chemin de la captivité.

Des tas de munitions en tous genres pour fusil, mitrailleuses et canons, gisent les uns sur les autres. Toutes les armes ont été fracassées et rendues inutilisables. Le central téléphonique et la station radio sont complètement détruits. L'obscurité et le manque de hauteur des couloirs ainsi que la puanteur de poussière et d'huile, rendent difficile le déplacement à travers les casemates et les pièces. Nous arrivons dans la chambre des machines; les moteurs sont encore chauds mais les pièces essentielles ont été brisées au marteau, les fils et les câbles ont été coupés à la pince. Partout où le regard peut se poser il n'y a que dévastation…

Wir haben keine Aktion mehr außerhalb des Grabens oder auf den Glacis. Der Feind kann sich daher dem Graben ohne die geringste Gefahr nähern. Wir fordern per Funk alle noch feuerbereiten Forts auf, auf unsere Glacis zu schießen. Fléron und Evegnée antworten negativ. Barchon antwortet nicht. Pepinster und Battice sind zu weit weg. Wir sind also allein, ohne äußere Unterstützung, ohne Artillerie und ohne Sicht nach außen.

Kommandant Jaco führt ein Gespräch mit Leutnant Schiffers, dem Chef des Feuerleitstandes. Angesichts der Unmöglichkeit, die Garnison vor den Druckwellen zu schützen, wird beschlossen, auf die Vernichtung der verbliebenen Artilleriemunition zu verzichten.

Der Verteidigungsrat beschließt auch, den Widerstand gegen den Angreifer mit den wenigen verbliebenen Mitteln fortzusetzen. Die Offiziere werden auf die verschiedenen Kasematten verteilt. Das Bombardement durch Artillerie und Luftwaffe dauert an. Die Beobachtungsstelle EC1bis meldet sich nicht mehr. Sie hat zahlreiche Treffer in den Schießscharten erhalten, und die Magazine der Maschinengewehre sind im unteren Stockwerk explodiert. Die Atmosphäre dort war unerträglich. Die Notausgangstür wurde glücklicherweise herausgerissen, und die Insassen konnten durch die Infanteriegräben fliehen. Brigadier Pirson stürzt, das linke Knie zerschmettert. Er wird von den beiden Soldaten des Teams, Joseph Vannieuwhuysen und Lucien Brevers, unter dem Befehl von Wachtmeister Albert Bodson, getragen. Alle werden am Fuße des Thier-des-Crichons in Chênée gefangen genommen, außer dem Verwundeten, als sie marschierten, um sich den Feldtruppen anzuschließen.

Im Fort werden die Erschütterungen immer heftiger. Alle Dokumente bezüglich des Feuers werden verbrannt. Die Bomben fallen weiter. In den Kasematten bewahren die Männer eine großartige Moral. Das Fort knackt überall. Im Operationssaal und im Krankenzimmer sieht man Tageslicht. Die Barrikade des Notausgangs wurde weggesprengt, und eine behelfsmäßige Barrikade wurde mit Sandsäcken errichtet.

Unser armes Fort, nun blind, taub und stumm, kann nichts mehr tun. Jede Bewegung an der Luftansaugstelle wird sofort von feindlichen Maschinengewehren unterdrückt. Unser Maschinengewehr der Eskarpenpoterne tötet einen unvorsichtigen Deutschen am Fuße der Eingangspoterne. Angesichts der Gefahr, dass das ganze Fort in die Luft fliegt und der Garnison eine übermenschliche Anstrengung für ein Ergebnis abverlangt wird, das in keinem Verhältnis zu dem geforderten Opfer steht, beschließt der Kommandant, das Werk zu übergeben. Um 20 Uhr hisst der Soldat Victor Adam auf erhaltenen Befehl die weiße Fahne durch den klaffenden Schacht der Kuppel SII.

Es dauert nur wenige Augenblicke, bis die deutschen Parlamentäre vor Ort sind. Diese Zeit wird genutzt, um die persönlichen Waffen und alle elektrischen und mechanischen Anlagen zu zerstören. Kurze Unterredung zwischen dem Kommandanten und den Parlamentären. Die Garnison wird evakuiert, und der Kommandant darf seine Waffen als Anerkennung für die heldenhafte Verteidigung seines Werkes behalten.

Die Verteidiger marschieren ein letztes Mal vor ihren Offizieren und Unteroffizieren auf. Sie passieren die durch die Bombardierungen halb zerstörte Poterne, gehen die Rampe hinunter und steigen dann wieder nach Beaufays hinauf. Sie halten in Sprimont an und verbringen die Nacht auf dem Boden, einige nur einen Steinwurf von zu Hause entfernt. Am nächsten Tag werden sie auf Lastwagen in Richtung Malmédy verladen und dann in die Gefangenenlager gebracht.

Deutsche Version

Durch die Öffnung einer Panzerkuppel mit abgerissener Kalotte steigt langsam ein Stock, an dem ein Stück weißen Tuches befestigt ist, empor – die weiße Fahne, der Feind kapituliert, seine Kraft ist gebrochen.

Parlamentäre begeben sich zu dem Trümmerhaufen, den das Fort noch darstellt. Gleichzeitig nutzen Gruppen und Züge dies zum Vorrücken. Die Verhandlungen mit dem Fortkommandanten werden aufgenommen. Die Räumung des Werkes und die Entwaffnung der Verteidiger werden angeordnet. Offizier für Offizier, Unteroffizier für Unteroffizier, Mann für Mann treten sie ängstlich und mit erschöpften Nerven vor. Sie treten den Weg in die Gefangenschaft an.

Haufen von Munition aller Art für Gewehre, Maschinengewehre und Kanonen liegen übereinander. Alle Waffen wurden zertrümmert und unbrauchbar gemacht. Die Telefonzentrale und die Funkstation sind völlig zerstört. Die Dunkelheit und die niedrigen Gänge sowie der Gestank nach Staub und Öl erschweren das Bewegen durch die Kasematten und Räume. Wir kommen in den Maschinenraum; die Motoren sind noch warm, aber die wesentlichen Teile wurden mit dem Hammer zerschlagen, Drähte und Kabel mit der Zange durchtrennt. Überall, wohin der Blick fällt, nur Verwüstung…

Wij hebben geen actie meer buiten de gracht of op de glacis. De vijand kan dus de gracht naderen zonder enig gevaar. Wij vragen per radio aan alle nog operationele forten om op onze glacis te vuren. Fléron en Evegnée antwoorden negatief. Barchon antwoordt niet. Pepinster en Battice zijn te ver weg. Wij zijn dus alleen, zonder externe steun, zonder artillerie en zonder zicht naar buiten.

Commandant Jaco heeft een onderhoud met luitenant Schiffers, chef van de vuurleidingspost. Gezien de onmogelijkheid om de garnizoen te beschermen tegen de drukgolven, wordt besloten af te zien van de vernietiging van de resterende artilleriemunitie.

De raad van verdediging beslist ook de weerstand tegen de aanvaller voort te zetten met de weinige resterende middelen. De officieren worden verdeeld over de verschillende kazematten. Het bombardement door artillerie en luchtmacht gaat door. Observatiepost EC1bis antwoordt niet meer. Hij heeft talrijke treffers op de schietgaten gekregen en de magazijnen van de mitrailleurs zijn ontploft op de benedenverdieping. De atmosfeer was er onademelijk. De nooduitgangdeur is voorzienig uitgerukt en de inzittenden konden via de infanterieloopgraven ontsnappen. Brigadier Pirson valt, zijn linkerknie verbrijzeld. Hij wordt gedragen door de twee soldaten van het team, Joseph Vannieuwhuysen en Lucien Brevers, onder bevel van wachtmeester Albert Bodson. Allen worden gevangen genomen aan de voet van de Thier-des-Crichons te Chênée, behalve de gewonde, terwijl ze marcheerden om zich bij de veldtroepen te voegen.

In het fort worden de schokken steeds heviger. Alle documenten met betrekking tot het vuur worden verbrand. De bommen blijven vallen. In de kazematten behouden de mannen een prachtig moreel. Het fort kraakt overal. In de operatiezaal en de ziekenboeg ziet men daglicht. De barricade van de nooduitgang is weggeblazen en een geïmproviseerde barricade is opgeworpen met zandzakken.

Ons arme fort, nu blind, doof en stom, kan niets meer doen. Elke beweging bij de luchtinlaat wordt onmiddellijk onderdrukt door vijandelijke mitrailleurs. Onze mitrailleur van de escarpoterne doodt een onvoorzichtige Duitser aan de voet van de ingangspoterne. Gezien het gevaar dat het hele fort ontploft en de garnizoen een bovenmenselijke inspanning zou moeten leveren voor een resultaat dat buiten verhouding staat tot het geëiste offer, besluit de commandant het werk over te geven. Om 20 uur hijst soldaat Victor Adam op ontvangen bevel de witte vlag door de gapende schacht van koepel SII.

Het duurt slechts enkele ogenblikken voor de Duitse parlementairen ter plaatse zijn. Deze tijd wordt benut om de persoonlijke wapens en alle elektrische en mechanische installaties te vernietigen. Kort beraad tussen de commandant en de parlementairen. De garnizoen wordt geëvacueerd en de commandant mag zijn wapens behouden als eerbetoon aan de heldhaftige verdediging van zijn werk.

De verdedigers marcheren een laatste maal voor hun officieren en onderofficieren. Ze passeren de poterne, half verwoest door de bombardementen, dalen de helling af en stijgen weer naar Beaufays. Ze stoppen in Sprimont en brengen de nacht op de grond door, sommigen op een steenworp van hun huis. De volgende dag worden ze in vrachtwagens geladen richting Malmédy en vervolgens naar de krijgsgevangenenkampen gebracht.

Duitse versie

Door de opening van een pantserkoepel met afgerukte kalot stijgt langzaam een stok waaraan een stuk witte doek is bevestigd – de witte vlag, de vijand capituleert, zijn kracht is gebroken.

Parlementairen begeven zich naar de puinhoop die het fort nog is. Tegelijkertijd maken groepen en pelotons hiervan gebruik om op te rukken. De onderhandelingen met de fortcommandant worden gestart. De ontruiming van het werk en de ontwapening van de verdedigers worden bevolen. Officier na officier, onderofficier na onderofficier, man na man treden ze bevreesd en met overspannen zenuwen naar voren. Ze gaan de weg naar de gevangenschap.

Hop munitie van allerlei soort voor geweer, mitrailleurs en kanonnen liggen op elkaar. Alle wapens zijn verbrijzeld en onbruikbaar gemaakt. De telefooncentrale en het radiostation zijn volledig vernield. De duisternis en de lage gangen, evenals de stank van stof en olie, bemoeilijken de verplaatsing door de kazematten en ruimtes. We komen in de machinekamer; de motoren zijn nog warm, maar de essentiële onderdelen zijn met de hamer kapotgeslagen, draden en kabels met de tang doorgeknipt. Overal waar de blik valt, is slechts verwoesting…

We no longer have any action outside the ditch or on the glacis. The enemy can therefore approach the ditch without the slightest danger. By radio, we ask all forts still able to fire to fire on our glacis. Fléron and Evegnée answer negatively. Barchon does not answer. Pepinster and Battice are too far away. So we are alone, without external support, without artillery and without visibility to the outside.

Commander Jaco has a meeting with Lieutenant Schiffers, head of the fire control room. Given the impossibility of sheltering the garrison from the blast effects, it is decided to abandon the destruction of the remaining artillery ammunition.

The defense council also decides to continue the resistance against the assailant with the few remaining means. The officers are distributed among the different casemates. The bombardment by artillery and aviation continues. Observation post EC1bis no longer responds. It received numerous hits on the embrasures and the machine gun magazines exploded on the lower floor. The atmosphere there was unbreathable. The emergency exit door was providentially torn off and the occupants were able to escape through the infantry trenches. Corporal Pirson falls, his left knee shattered. He is carried by the two soldiers of the team, Joseph Vannieuwhuysen and Lucien Brevers, under the orders of Sergeant Albert Bodson. All will be captured at the foot of the Thier-des-Crichons in Chênée, except the wounded man, as they marched to join the field troops.

In the fort, the shocks become more and more violent. All documents relating to the firing are burned. The bombs continue to fall. In the casemates, the men maintain magnificent morale. The fort cracks everywhere. In the operating room and the infirmary, daylight is visible. The barrier of the emergency exit has been blown away and a makeshift barrier has been set up with sandbags.

Our poor fort, now blind, deaf and mute, can do nothing more. Any movement at the air intake is immediately suppressed by enemy machine guns. Our machine gun from the escarp postern kills a careless German at the foot of the entrance postern. Faced with the danger of the whole fort blowing up and imposing a superhuman effort on the garrison for a result out of all proportion to the sacrifice demanded, the commander decides to surrender the work. At 8 p.m., Private Victor Adam, upon receiving orders, hoists the white flag through the gaping shaft of cupola SII.

It takes only a few moments for the German parliamentarians to arrive. This time is used to destroy personal weapons and all electrical and mechanical installations. Brief consultation between the commander and the parliamentarians. The garrison is evacuated and the commander is allowed to keep his weapons as a tribute to the heroic defense of his work.

The defenders march one last time before their officers and non-commissioned officers. Passing the postern half destroyed by the bombardments, they go down the ramp to go back up towards Beaufays. They stop at Sprimont and spend the night on the ground, some a stone's throw from their homes. The next day they are loaded onto trucks heading for Malmédy and then taken to prisoner-of-war camps.

German version

Through the opening of an armored cupola with its cap torn off, a stick to which a piece of white cloth is attached rises slowly – the white flag, the enemy surrenders, his strength is broken.

Parliamentarians head towards the pile of ruins that the fort still represents. At the same time, groups and platoons take advantage of this to advance. Negotiations with the fort commander are initiated. The evacuation of the work and the disarmament of the defenders are ordered. Officer after officer, non-commissioned officer after non-commissioned officer, man after man, they step forward fearfully, their nerves frayed. They take the road to captivity.

Piles of ammunition of all kinds for rifles, machine guns and cannons lie on top of each other. All weapons have been smashed and rendered unusable. The telephone exchange and the radio station are completely destroyed. The darkness and the lack of height in the corridors as well as the stench of dust and oil make it difficult to move through the casemates and rooms. We arrive in the engine room; the engines are still warm but the essential parts have been broken with a hammer, the wires and cables cut with pliers. Everywhere the eye can see, there is only devastation…

Nemáme již žádnou akci mimo příkop nebo na glacis. Nepřítel se tedy může přiblížit k příkopu bez sebemenšího nebezpečí. Rádiově žádáme všechny pevnosti, které jsou ještě schopné střílet, aby pálily na naše glacis. Fléron a Evegnée odpovídají záporně. Barchon neodpovídá. Pepinster a Battice jsou příliš daleko. Jsme tedy sami, bez vnější podpory, bez dělostřelectva a bez výhledu ven.

Velitel Jaco má rozhovor s poručíkem Schiffersem, náčelníkem palebného stanoviště. Vzhledem k nemožnosti ochránit posádku před tlakovými vlnami je rozhodnuto upustit od ničení zbývající dělostřelecké munice.

Rada obrany se také rozhoduje pokračovat v odporu proti útočníkovi s několika zbývajícími prostředky. Důstojníci jsou rozděleni mezi různé kasematy. Bombardování dělostřelectvem a letectvem pokračuje. Pozorovatelna EC1bis již neodpovídá. Obdržela četné zásahy střílen a zásobníky kulometů vybuchly ve spodním patře. Atmosféra tam byla nedýchatelná. Nouzové dveře byly prozřetelně vytrženy a obyvatelé mohli uprchnout pěchotními zákopy. Brigadýr Pirson padá, jeho levé koleno je roztříštěno. Je nesen dvěma vojáky týmu Josephem Vannieuwhuysenem a Lucienem Breversem pod velením četaře Alberta Bodsona. Všichni budou zajati na úpatí Thier-des-Crichons v Chênée, kromě raněného, když pochodovali, aby se připojili k polním jednotkám.

V pevnosti jsou otřesy stále prudší. Všechny dokumenty týkající se palby jsou spáleny. Bomby stále padají. V kasematách si muži udržují skvělou morálku. Pevnost všude praská. Na operačním sále a na ošetřovně je vidět denní světlo. Barikáda nouzového východu byla odstřelena a provizorní barikáda byla postavena z pytlů s pískem.

Naše ubohá pevnost, nyní slepá, hluchá a němá, už nemůže nic dělat. Jakýkoli pohyb u sání vzduchu je okamžitě potlačen nepřátelskými kulomety. Náš kulomet z eskarpové poterny zabije neopatrného Němce na úpatí vstupní poterny. Tváří v tvář nebezpečí, že celá pevnost vyletí do povětří, a požadavku na nadlidské úsilí posádky pro výsledek zcela neúměrný požadované oběti, se velitel rozhodne objekt vzdát. Ve 20 hodin vyvěšuje vojín Victor Adam na rozkaz bílou vlajku zející šachtou kopule SII.

Německým parlamentářům trvá jen několik okamžiků, než jsou na místě. Tento čas je využit ke zničení osobních zbraní a všech elektrických a mechanických zařízení. Krátká porada mezi velitelem a parlamentáři. Posádka je evakuována a velitel smí ponechat své zbraně jako poctu hrdinské obraně svého díla.

Obránci naposledy pochodují před svými důstojníky a poddůstojníky. Procházejí poternou napůl zničenou bombardováním, sestupují po rampě, aby vystoupali zpět k Beaufays. Zastaví se ve Sprimontu a stráví noc na zemi, někteří co by kamenem dohodil od svých domovů. Následujícího dne jsou naloženi na nákladní auta směrem na Malmédy a poté dopraveni do zajateckých táborů.

Německá verze

Otvorem pancéřové kopule s utrženou kalotou pomalu stoupá tyč, na které je připevněn kus bílé látky – bílá vlajka, nepřítel kapituluje, jeho síla je zlomena.

Parlamentáři se ubírají k hromadě trosek, kterou pevnost stále představuje. Současně toho skupiny a čety využívají k postupu. Jsou zahájena jednání s velitelem pevnosti. Je nařízena evakuace objektu a odzbrojení obránců. Důstojník za důstojníkem, poddůstojník za poddůstojníkem, muž za mužem vystupují ustrašeně a s nervy napjatými k prasknutí. Vydávají se na cestu do zajetí.

Hromady munice všeho druhu pro pušky, kulomety a kanóny leží na sobě. Všechny zbraně byly roztříštěny a znehodnoceny. Telefonní ústředna a radiostanice jsou zcela zničeny. Tma a nízké chodby, stejně jako zápach prachu a oleje, ztěžují pohyb kasematami a místnostmi. Přicházíme do strojovny; motory jsou ještě teplé, ale podstatné části byly rozbity kladivem, dráty a kabely přestřiženy kleštěmi. Kamkoli se podíváš, všude jen zpustošení…