Le régiment de forteresse de Liège fut le dernier régiment à se rendre par ordre du Roi, le 29 mai 1940. Pour notre souverain, comme pour une grande partie de sa vaillante armée, ce fut le début de plusieurs années d'une humiliante captivité. La fin de la forteresse de Liège ne fut pas la fin de la guerre. Après la Hollande, la Belgique et le Luxembourg, la France connut à son tour la défaite. Une occupation particulièrement odieuse de ces pays allait commencer. Il y eut heureusement la résistance opiniâtre de la Grande-Bretagne et de l'Union soviétique, et l'intervention des États-Unis d'Amérique.

Cette guerre se termina par la capitulation de l'Allemagne, le 7 mai 1945 à Reims et le 8 mai à Berlin. Le 30 avril, Adolf Hitler s'était suicidé dans son bunker, au milieu de la ville de Berlin en flammes. Ainsi s'achevait l'idéologie insensée du nazisme qui avait prétendu dominer le monde pour un millénaire.

Pendant la période de 1940 à 1945, si certains du fort d'Embourg furent libérés très tôt en France, d'autres, emmenés en Allemagne, subirent une longue captivité dans des camps de prisonniers et furent souvent obligés de travailler dans des régions dangereuses parce que bombardées par les escadrilles d'avions Alliés. D'autres furent appelés à œuvrer chez l'habitant. Quelques-uns, au risque de leur vie, parvinrent à s'évader et à atteindre la Belgique où ils vécurent dans la clandestinité; certains d'entre eux poursuivirent leur opposition à la domination ennemie en ralliant des unités alliées, en participant aux actions des organisations et réseaux de la Résistance ou encore en adoptant l'attitude de Réfractaires au travail obligatoire décrété par l'occupant. D'autres furent internés dans des camps de concentration où ils subirent les cruautés les plus accablantes.

Tous connurent une épopée aux péripéties souvent angoissantes et meurtrières qui pourraient faire l'objet d'autres narrations relatant les horreurs du terrible fléau qu'est la guerre.

En 1946 fut fondée l'Amicale du fort d'Embourg. Chaque troisième dimanche du mois de mai a lieu la cérémonie commémorative où se rencontrent ceux qui ont survécu aux événements relatés dans ces pages. Certains portent dans leurs corps de cruelles séquelles.

Au fil des années, beaucoup se sont endormis. Quelques-uns reposent dans la pelouse d'honneur du cimetière d'Embourg. Des membres de leurs familles et des amis viennent se joindre aux rescapés du fort et perpétuent le souvenir de la vaillance de ceux qui, en mai 1940, surent prouver par des actes leur fidélité à la Patrie.

Un musée, installé dans le fort, permet aux visiteurs d'y trouver des documents, des photographies, des objets divers et du matériel, souvenirs émouvants d'un passé déjà éloigné et pourtant toujours si présent dans la mémoire des anciens.

Dans le fossé de gorge, à l'entrée du fort, une plaque en pierre de Sprimont rappelle les noms des quinze artilleurs tombés pour protéger et libérer notre territoire de l'oppression étrangère. Au bord de la route qui monte vers Beaufays, en bas de la rampe menant à la poterne, s'élève un petit monument sur lequel sont gravés les dates historiques 1914-1918 et 1940-1945.

En face, la stèle du sergent américain Anthony Ross du 36e RI, tué lors de la libération, à 100 mètres au sud du fort, et un char de reconnaissance de type petit Patton, pesant 41 tonnes, rappelle les sacrifices consentis par les représentants des Nations Alliées qui nous ont délivrés d'une fanatique domination totalitaire et nous ont permis de retrouver le bien le plus précieux qui soit

Das Festungsregiment Lüttich war das letzte Regiment, das sich auf Befehl des Königs am 29. Mai 1940 ergab. Für unseren Souverän, wie für einen großen Teil seiner tapferen Armee, begannen damit mehrere Jahre einer erniedrigenden Gefangenschaft. Das Ende der Festung Lüttich war nicht das Ende des Krieges. Nach Holland, Belgien und Luxemburg erlebte auch Frankreich die Niederlage. Eine besonders verabscheuungswürdige Besatzung dieser Länder sollte beginnen. Glücklicherweise gab es den hartnäckigen Widerstand Großbritanniens und der Sowjetunion sowie das Eingreifen der Vereinigten Staaten von Amerika.

Dieser Krieg endete mit der Kapitulation Deutschlands am 7. Mai 1945 in Reims und am 8. Mai in Berlin. Am 30. April hatte Adolf Hitler in seinem Bunker mitten im brennenden Berlin Selbstmord begangen. So endete die wahnsinnige Ideologie des Nationalsozialismus, die vorgegeben hatte, die Welt für ein Jahrtausend zu beherrschen.

Während der Zeit von 1940 bis 1945 wurden einige aus dem Fort Embourg sehr früh in Frankreich befreit, andere, nach Deutschland gebracht, erlitten eine lange Gefangenschaft in Gefangenenlagern und wurden oft gezwungen, in gefährlichen Regionen zu arbeiten, die von alliierten Fliegerstaffeln bombardiert wurden. Andere wurden zur Arbeit bei der Zivilbevölkerung herangezogen. Einigen gelang es unter Lebensgefahr zu fliehen und Belgien zu erreichen, wo sie im Untergrund lebten; einige von ihnen setzten ihren Widerstand gegen die feindliche Herrschaft fort, indem sie sich alliierten Einheiten anschlossen, sich an Aktionen von Résistance-Organisationen und -Netzwerken beteiligten oder sich der von den Besatzern verordneten Zwangsarbeit widersetzten. Andere wurden in Konzentrationslagern interniert, wo sie die schwersten Grausamkeiten erlitten.

Sie alle erlebten ein Epos mit oft angstvollen und tödlichen Wendungen, die Gegenstand weiterer Erzählungen über die Schrecken der schrecklichen Geißel des Krieges sein könnten.

1946 wurde die Vereinigung der Veteranen des Forts Embourg (Amicale du fort d'Embourg) gegründet. Jeden dritten Sonntag im Mai findet die Gedenkfeier statt, bei der sich die Überlebenden der in diesen Seiten geschilderten Ereignisse treffen. Einige tragen grausame Spuren in ihrem Körper davon.

Im Laufe der Jahre sind viele entschlafen. Einige ruhen auf dem Ehrenhain des Friedhofs von Embourg. Familienangehörige und Freunde gesellen sich zu den Überlebenden des Forts und bewahren das Andenken an die Tapferkeit jener, die im Mai 1940 durch Taten ihre Treue zum Vaterland bewiesen.

Ein Museum im Fort ermöglicht es den Besuchern, Dokumente, Fotografien, verschiedene Gegenstände und Material zu finden, bewegende Erinnerungen an eine bereits ferne Vergangenheit, die dennoch im Gedächtnis der Alten immer so präsent ist.

Im Kehlgraben am Eingang des Forts erinnert eine Tafel aus Sprimont-Stein an die Namen der fünfzehn Artilleristen, die fielen, um unser Territorium vor fremder Unterdrückung zu schützen und zu befreien. Am Rande der Straße, die nach Beaufays hinaufführt, unten an der Rampe zur Poterne, erhebt sich ein kleines Denkmal mit den historischen Daten 1914-1918 und 1940-1945.

Gegenüber steht die Stele des amerikanischen Sergeanten Anthony Ross vom 36. IR, der bei der Befreiung 100 Meter südlich des Forts getötet wurde, und ein kleiner Patton-Aufklärungspanzer von 41 Tonnen Gewicht erinnern an die Opfer, die von den Vertretern der alliierten Nationen gebracht wurden, die uns von einer fanatischen totalitären Herrschaft befreiten und uns das kostbarste Gut wiedergeben ließen

Het vestingregiment Luik was het laatste regiment dat zich op bevel van de Koning overgaf, op 29 mei 1940. Voor onze vorst, zoals voor een groot deel van zijn dappere leger, begon hiermee een jarenlange vernederende gevangenschap. Het einde van de vesting Luik was niet het einde van de oorlog. Na Holland, België en Luxemburg kende ook Frankrijk de nederlaag. Een bijzonder verfoeilijke bezetting van deze landen zou beginnen. Gelukkig was er de hardnekkige weerstand van Groot-Brittannië en de Sovjet-Unie, en de tussenkomst van de Verenigde Staten van Amerika.

Deze oorlog eindigde met de capitulatie van Duitsland, op 7 mei 1945 te Reims en op 8 mei te Berlijn. Op 30 april had Adolf Hitler zelfmoord gepleegd in zijn bunker, midden in het brandende Berlijn. Zo eindigde de dwaze ideologie van het nazisme, die had beweerd de wereld voor een millennium te domineren.

Tijdens de periode 1940 tot 1945 werden sommigen van het fort Embourg zeer vroeg in Frankrijk bevrijd, anderen, naar Duitsland gevoerd, ondergingen een lange gevangenschap in krijgsgevangenenkampen en werden vaak gedwongen te werken in gevaarlijke gebieden omdat ze werden gebombardeerd door geallieerde vliegtuigeskaders. Anderen werden tewerkgesteld bij de burgerbevolking. Enkelen wisten met gevaar voor eigen leven te ontsnappen en België te bereiken, waar ze in de clandestiniteit leefden; sommigen van hen zetten hun verzet tegen de vijandelijke overheersing voort door zich bij geallieerde eenheden aan te sluiten, deel te nemen aan acties van verzetsorganisaties en -netwerken, of door zich te onttrekken aan de door de bezetter verordende verplichte arbeid. Anderen werden geïnterneerd in concentratiekampen waar ze de meest verschrikkelijke wreedheden ondergingen.

Zij allen beleefden een epos met vaak angstige en dodelijke wendingen die het onderwerp zouden kunnen zijn van andere verhalen over de verschrikkingen van de vreselijke gesel die oorlog heet.

In 1946 werd de Amicale van het fort Embourg opgericht. Elke derde zondag van mei vindt de herdenkingsplechtigheid plaats waar zij die de in deze bladzijden beschreven gebeurtenissen hebben overleefd, samenkomen. Sommigen dragen in hun lichaam wrede gevolgen met zich mee.

In de loop der jaren zijn velen ingeslapen. Enkelen rusten op het ereperk van de begraafplaats van Embourg. Familieleden en vrienden voegen zich bij de overlevenden van het fort en bestendigen de herinnering aan de dapperheid van hen die in mei 1940 door daden hun trouw aan het Vaderland wisten te bewijzen.

Een museum, gevestigd in het fort, stelt bezoekers in staat er documenten, foto's, diverse voorwerpen en materiaal te vinden, ontroerende herinneringen aan een reeds ver verleden en toch nog steeds zo aanwezig in de herinnering van de ouderen.

In de keelgracht, bij de ingang van het fort, herinnert een plaquette van Sprimont-steen aan de namen van de vijftien artilleristen die vielen om ons grondgebied te beschermen en te bevrijden van buitenlandse onderdrukking. Langs de weg die naar Beaufays omhoog gaat, onderaan de helling naar de poterne, staat een klein monument met de historische data 1914-1918 en 1940-1945.

Daartegenover staan de gedenksteen van de Amerikaanse sergeant Anthony Ross van het 36e IR, gedood tijdens de bevrijding, 100 meter ten zuiden van het fort, en een lichte Patton-verkennings tank van 41 ton, die herinneren aan de offers gebracht door de vertegenwoordigers van de Geallieerde Naties die ons van een fanatieke totalitaire overheersing hebben verlost en ons in staat hebben gesteld het kostbaarste goed dat er is terug te vinden

The Fortress Regiment of Liège was the last regiment to surrender by order of the King, on 29 May 1940. For our sovereign, as for a large part of his valiant army, it was the beginning of several years of humiliating captivity. The end of the fortress of Liège was not the end of the war. After Holland, Belgium and Luxembourg, France in turn experienced defeat. A particularly odious occupation of these countries was about to begin. Fortunately, there was the stubborn resistance of Great Britain and the Soviet Union, and the intervention of the United States of America.

This war ended with the capitulation of Germany, on 7 May 1945 in Reims and on 8 May in Berlin. On 30 April, Adolf Hitler had committed suicide in his bunker, in the middle of the burning city of Berlin. Thus ended the senseless ideology of Nazism which had claimed to dominate the world for a millennium.

During the period from 1940 to 1945, while some from Fort Embourg were freed very early in France, others, taken to Germany, suffered a long captivity in prisoner-of-war camps and were often forced to work in dangerous regions because they were bombed by Allied aircraft squadrons. Others were called to work for the local population. A few, at the risk of their lives, managed to escape and reach Belgium where they lived in hiding; some of them continued their opposition to enemy rule by joining Allied units, participating in the actions of Resistance organizations and networks, or by refusing the compulsory labor decreed by the occupier. Others were interned in concentration camps where they suffered the most overwhelming cruelties.

They all experienced an epic with often distressing and deadly twists that could be the subject of other narratives relating the horrors of the terrible scourge that is war.

In 1946, the Association of Fort Embourg was founded. Every third Sunday of May, the commemorative ceremony takes place where those who survived the events related in these pages meet. Some carry cruel after-effects in their bodies.

Over the years, many have fallen asleep. A few rest in the lawn of honor of the Embourg cemetery. Family members and friends come to join the survivors of the fort and perpetuate the memory of the valor of those who, in May 1940, proved by their deeds their fidelity to the Fatherland.

A museum, installed in the fort, allows visitors to find documents, photographs, various objects and equipment, moving memories of a distant past yet always so present in the memory of the elders.

In the gorge ditch, at the entrance to the fort, a stone plaque from Sprimont recalls the names of the fifteen artillerymen who fell to protect and liberate our territory from foreign oppression. At the edge of the road that goes up to Beaufays, at the bottom of the ramp leading to the postern, stands a small monument on which are engraved the historic dates 1914-1918 and 1940-1945.

Opposite, the stele of the American Sergeant Anthony Ross of the 36th IR, killed during the liberation, 100 meters south of the fort, and a small Patton-type reconnaissance tank, weighing 41 tons, recall the sacrifices made by the representatives of the Allied Nations who delivered us from a fanatical totalitarian domination and allowed us to regain the most precious good of all

Pevnostní pluk Lutych byl posledním plukem, který se na rozkaz krále vzdal 29. května 1940. Pro našeho panovníka, stejně jako pro velkou část jeho udatné armády, to byl začátek několika let ponižujícího zajetí. Konec lutyšské pevnosti nebyl koncem války. Po Holandsku, Belgii a Lucembursku poznala porážku i Francie. Měla začít obzvláště odporná okupace těchto zemí. Naštěstí tu byl houževnatý odpor Velké Británie a Sovětského svazu a zásah Spojených států amerických.

Tato válka skončila kapitulací Německa 7. května 1945 v Remeši a 8. května v Berlíně. 30. dubna spáchal Adolf Hitler sebevraždu ve svém bunkru uprostřed hořícího Berlína. Tak skončila šílená ideologie nacismu, která si činila nárok ovládnout svět na tisíc let.

V období 1940 až 1945 byli někteří z pevnosti Embourg propuštěni velmi brzy ve Francii, jiní, odvlečení do Německa, podstoupili dlouhé zajetí v zajateckých táborech a byli často nuceni pracovat v nebezpečných oblastech, protože byly bombardovány spojeneckými letkami. Jiní byli nasazeni na práci u místního obyvatelstva. Několika se podařilo s nasazením života uprchnout a dosáhnout Belgie, kde žili v ilegalitě; někteří z nich pokračovali v odporu proti nepřátelské nadvládě tím, že se připojili ke spojeneckým jednotkám, účastnili se akcí organizací a sítí odboje nebo se stavěli proti nucené práci nařízené okupantem. Jiní byli internováni v koncentračních táborech, kde zakusili nejkrutější příkoří.

Všichni prožili epopej s často úzkostnými a smrtelnými zvraty, které by mohly být předmětem jiných vyprávění o hrůzách strašné metly, jakou je válka.

V roce 1946 bylo založeno Sdružení přátel pevnosti Embourg (Amicale du fort d'Embourg). Každou třetí květnovou neděli se koná pamětní ceremoniál, kde se setkávají ti, kteří přežili události popsané na těchto stránkách. Někteří nosí ve svých tělech kruté následky.

V průběhu let mnozí usnuli. Někteří odpočívají na čestném místě hřbitova v Embourgu. Členové jejich rodin a přátelé se připojují k přeživším z pevnosti a udržují vzpomínku na statečnost těch, kteří v květnu 1940 dokázali svými činy prokázat věrnost vlasti.

Muzeum zřízené v pevnosti umožňuje návštěvníkům najít dokumenty, fotografie, různé předměty a materiál, dojemné vzpomínky na již vzdálenou minulost, a přesto stále tak živé v paměti pamětníků.

V krčním příkopu u vchodu do pevnosti připomíná kamenná deska ze Sprimontu jména patnácti dělostřelců, kteří padli na ochranu a osvobození našeho území od cizího útlaku. Při okraji silnice stoupající k Beaufays, dole u rampy vedoucí k poterně, stojí malý pomník s vyrytými historickými daty 1914-1918 a 1940-1945.

Naproti němu stojí stéla amerického seržanta Anthony Rosse z 36. pěšího pluku, zabitého při osvobozování 100 metrů jižně od pevnosti, a lehký Pattonův průzkumný tank o hmotnosti 41 tun připomínají oběti přinesené zástupci spojeneckých národů, kteří nás osvobodili od fanatické totalitní nadvlády a umožnili nám znovu získat to nejcennější, co existuje

" La Liberté "

" Die Freiheit "

" De Vrijheid "

" Freedom "

" Svoboda "