Dès 1914, les Allemands étudient les forts et écrivent un mémoire sur la Position Fortifiée de Namur et les causes de sa reddition (Denkschrift Namen 1915). Ils décident de moderniser les forts et de pallier à leurs faiblesses de conception, en vue d'une résistance à Namur si le front devait avancer vers le nord.

Renforcement des voûtes des gaines de circulation et des locaux exposés par une toiture intérieure en tôles d'acier cintrées, par dessus lesquelles on bétonne. Ce procédé sera repris lors de la modernisation belge des forts vers 1930. Les tôles ondulées cintrées allemandes sont encore visibles dans la galerie d'escarpe droite à son début.

Bétonnage des fenêtres des locaux d'escarpe ou fermeture par double blindage de poutrelles d'acier glissées dans des rainures (réutilisation de système belge existant).

Autour des voussoirs des coupoles vient s'ajouter un anneau de béton armé. Quand les voussoirs sont cassés, ils sont remplacés par du béton armé.

Pour l'observation, on rajoute deux guérites-observatoires cuirassées sur les flancs du massif central (S I-II et S II-III). Elles seront encore utilisées en mai 1940 mais se révéleront fragiles. Pour Emines, il ne reste aucune trace de ces guérites légères. La place d'une est prise par un bunker des années 39-40. Le trou d'aération du fort de 1891, situé en avant de la coupole de 5,7 cm au saillant II est modifié en observatoire avec cloche petit modèle à 4 créneaux noyée dans du béton. Ce type de renforcement n'a été fait qu'à Namur et fut réutilisé tel quel en 1940.

Construction de merlons de terre pour éviter les tirs d'enfilade sur les parapets de tir d'infanterie.

Construction d'un bunker en béton (chambre 4 x 5 m environ) avec toit renforcé par des rails de chemin de fer posés tous les 15 cm, et revêtement intérieur de voûte avec de la tôle d'acier ondulée cintrée. Ces tôles sont munies de liège pour l'isolation acoustique et pour éviter la condensation. Cela perfectionne le débouché d'infanterie ainsi équipé d'un local de garde (Bereitsschaftsraum) avec tables, bancs et poêle à charbon pour se chauffer et chauffer la nourriture des gardes.

Modification du tambour d'entrée à l'escarpe par une chicane, par l'abaissement du plafond, le renforcement des piédroits et de ce fait, la condamnation du pont roulant à effacement latéral (toujours scellé dedans). Cette modification est différente selon Liège et Namur.

Transfert à l'escarpe des latrines au bout des galeries au saillant I et au saillant III, des cuisines et de la boulangerie quand c'est possible.

Aux endroits percés, les Allemands renforcent les piédroits, installent une voûte en tôles ondulées cintrées. Ils réparent grossièrement les trous dans la contrescarpe.

Modification des cheminées des poêles à charbon des locaux de gorge qui servirent lors des assauts d'objectif de l'artillerie allemande. Les cheminées deviennent un tube coudé en fonte avec un regard de visite.

Installation d'une ventilation forcée. Une galerie d'aération est creusée sous le fossé de gorge et permet de passer à genoux de l'escarpe à la contrescarpe. Cette galerie est légèrement ovoïde et a une hauteur d'environ 1 m. Elle est construite en briques et en béton. En-dessous passe une rigole pour l'évacuation des eaux usées. Le début de cette galerie se fait dans un local d'escarpe tout à la gauche près du saillant I. Un accès par puits existe dans les toilettes de la contrescarpe. Ensuite, la galerie fait environ 30 m de long jusqu'à un puits ascendant. Là, on trouve une échelle métallique d'environ 6 m de haut, et une grille en deux parties égales à charnières. Aujourd'hui, la sortie vers l'extérieur n'est plus possible, car c'est bétonné. Cette galerie permet en cas de bombardement d'accéder au coffre simple de contrescarpe, et de ventiler le fort. La prise d'air proprement dite ressemble à l'intérieur à un cube de béton de 1 x 1 x 1 m et par l'extérieur à un 'Té'. La forme des prises d'air de Liège et de Namur est très différente, par contre la position sur le glacis gauche de gorge est la plus souvent rencontrée. Dans le local d'escarpe se trouve un ventilateur électrique qui aspire l'air par la 'Galerie allemande' et le distribue dans le fort par des canalisations de 0,70 m.

Dans plusieurs locaux de contrescarpe comme les coffres, on retrouve des poutres et des attaches pour ventilateur électrique et manuel typique des Festen allemandes de l'Alsace-Lorraine.

Remplacement des vieilles machines à vapeur par un moteur allemand fonctionnant au diesel.

Renforcement avec créneaux métalliques des embrasures, surtout dans les coffres de contrescarpe, modèles typiques des forts néo-prussiens de Metz. Dans les coffres, il semble que les Allemands ont décidé de garder un canon de 5,7 cm à tir rapide (ou 6 cm Schnellfeuerkanon) par direction de tir, par étage, et de modifier un créneau pour une mitrailleuse.

Vers 1918, la guerre tourne mal pour les Allemands. La position de Namur ne sera pas réutilisée comme position défensive d'infanterie. Ils enlèvent l'armement et les coupoles.

Bereits 1914 untersuchen die Deutschen die Forts und verfassen eine Denkschrift über die Befestigte Stellung Namur und die Ursachen ihrer Kapitulation (Denkschrift Namen 1915). Sie beschließen, die Forts zu modernisieren und ihre konstruktiven Schwächen zu beheben, um einer Verteidigung in Namur zu begegnen, falls die Front nach Norden vorrücken sollte.

Verstärkung der Gewölbe der Kommunikationsgänge und der exponierten Räume durch eine innere Decke aus gebogenem Stahlblech, über die betoniert wird. Dieses Verfahren wurde bei der belgischen Modernisierung der Forts um 1930 wieder aufgegriffen. Die gebogenen deutschen Wellbleche sind noch am Anfang der rechten Eskarpengalerie sichtbar.

Zumauern der Fenster der Eskarpenräume oder Verschließen durch doppelte Panzerung aus Stahlträgern, die in Nuten eingeschoben werden (Wiederverwendung eines bestehenden belgischen Systems).

Um die Wölbsteine der Kuppeln wird ein Stahlbetonring hinzugefügt. Wenn die Wölbsteine gebrochen sind, werden sie durch Stahlbeton ersetzt.

Für die Beobachtung werden zwei gepanzerte Beobachtungsstände an den Flanken des Zentralmassivs (Saillant I-II und Saillant II-III) hinzugefügt. Sie werden im Mai 1940 noch verwendet, erweisen sich jedoch als fragil. Für Emines gibt es keine Spur dieser leichten Stände mehr. Anstelle eines steht ein Bunker aus den Jahren 1939-40. Das Belüftungsloch des Forts von 1891, das sich vor der 5,7-cm-Kuppel am Saillant II befindet, wird in einen Beobachtungsstand mit einer kleinen, vier Schießscharten aufweisenden, in Beton eingebetteten Kuppel umgewandelt. Diese Art der Verstärkung wurde nur in Namur durchgeführt und 1940 unverändert übernommen.

Bau von Erdwällen, um Enfiladebeschuss auf die Infanterie-Brustwehren zu vermeiden.

Bau eines Betonbunkers (Raum ca. 4 x 5 m) mit einem Dach, das durch alle 15 cm verlegte Eisenbahnschienen verstärkt ist, und einer inneren Gewölbeverkleidung aus gebogenem Wellblech. Diese Bleche sind mit Kork zur Schalldämmung und zur Vermeidung von Kondensation versehen. Dadurch wird der Infanterieausgang verbessert, der mit einem Wachraum (Bereitschaftsraum) mit Tischen, Bänken und einem Kohleofen zum Heizen und Warmhalten der Verpflegung der Wachen ausgestattet ist.

Umbau des Eingangstambours an der Eskarpe durch eine Schikane, Absenkung der Decke, Verstärkung der Wandpfeiler und dadurch Stilllegung der seitlich versenkbaren Rollbrücke (darin immer noch eingemauert). Diese Modifikation ist in Lüttich und Namur unterschiedlich.

Verlegung der Latrinen an das Ende der Galerien am Saillant I und Saillant III, der Küchen und der Bäckerei an die Eskarpe, wo möglich.

An den durchbrochenen Stellen verstärken die Deutschen die Wandpfeiler und installieren ein Gewölbe aus gebogenem Wellblech. Sie reparieren die Löcher in der Kontreskarpe grob.

Änderung der Kamine der Kohleöfen in den Kehlräumen, die bei den Angriffen als Ziel der deutschen Artillerie dienten. Die Kamine werden zu einem gebogenen Gusseisenrohr mit einem Revisionsschacht.

Einbau einer Zwangsbelüftung. Ein Lüftungsstollen wird unter dem Kehlgraben gegraben und ermöglicht es, auf Knien von der Eskarpe zur Kontreskarpe zu gelangen. Dieser Stollen ist leicht eiförmig und etwa 1 m hoch. Er besteht aus Ziegeln und Beton. Darunter verläuft eine Rinne zur Ableitung von Abwasser. Der Beginn dieses Stollens befindet sich in einem Eskarpenraum ganz links nahe Saillant I. Ein Schachtzugang existiert in den Toiletten der Kontreskarpe. Dann verläuft der Stollen etwa 30 m bis zu einem aufsteigenden Schacht. Dort findet man eine etwa 6 m hohe Metallleiter und ein Gitter, das aus zwei gleichen, mit Scharnieren versehenen Teilen besteht. Heute ist der Ausgang nach außen nicht mehr möglich, da er zubetoniert ist. Dieser Stollen ermöglicht im Falle eines Bombardements den Zugang zur einfachen Kontreskarpenkasematte und die Belüftung des Forts. Die eigentliche Luftansaugstelle gleicht innen einem Betonwürfel von 1 x 1 x 1 m und außen einem 'T'. Die Form der Luftansaugstellen von Lüttich und Namur ist sehr unterschiedlich, jedoch ist die Position am linken Kehlglacis am häufigsten anzutreffen. Im Eskarpenraum befindet sich ein elektrischer Ventilator, der Luft durch den 'deutschen Gang' ansaugt und über Rohre von 0,70 m im Fort verteilt.

In mehreren Kontreskarpenräumen wie den Kasematten findet man Balken und Befestigungen für elektrische und handbetriebene Ventilatoren, typisch für die deutschen Festen in Elsass-Lothringen.

Ersatz der alten Dampfmaschinen durch einen deutschen Dieselmotor.

Verstärkung der Schießscharten mit metallischen Scharten, besonders in den Kontreskarpenkasematten, typische Modelle der neupreußischen Forts von Metz. In den Kasematten scheinen die Deutschen beschlossen zu haben, pro Feuerrichtung und pro Etage eine 5,7-cm-Schnellfeuerkanone (oder 6-cm-Schnellfeuerkanon) zu behalten und eine Schießscharte für ein Maschinengewehr umzubauen.

Gegen 1918 wendet sich der Krieg für die Deutschen. Die Stellung Namur wird nicht wieder als defensive Infanteriestellung genutzt. Sie entfernen die Bewaffnung und die Kuppeln.

Al in 1914 bestuderen de Duitsers de forten en schrijven een gedenkschrift over de Versterkte Stelling Namen en de oorzaken van haar overgave (Denkschrift Namen 1915). Ze besluiten de forten te moderniseren en hun ontwerpzwakheden te verhelpen, met het oog op een verdediging in Namen indien het front naar het noorden zou moeten opschuiven.

Versterking van de gewelven van de verbindingsgangen en de blootgestelde lokalen door een binnendak van gebogen staalplaten, waaroverheen wordt betonneerd. Deze werkwijze zal worden overgenomen bij de Belgische modernisering van de forten rond 1930. De gebogen Duitse golfplaten zijn nog zichtbaar in de rechter escarpegalerij aan het begin.

Dichtmetselen van de vensters van de escarpelokalen of sluiting door dubbele pantsering van stalen liggers in groeven geschoven (hergebruik van bestaand Belgisch systeem).

Rond de wiggen van de koepels wordt een ring van gewapend beton toegevoegd. Wanneer de wiggen gebroken zijn, worden ze vervangen door gewapend beton.

Voor de observatie worden twee gepantserde observatiehuisjes toegevoegd aan de flanken van de centrale massief (saillant I-II en saillant II-III). Ze zullen nog worden gebruikt in mei 1940 maar blijken fragiel te zijn. Voor Emines is er geen spoor van deze lichte huisjes meer. De plaats van een ervan wordt ingenomen door een bunker uit de jaren 1939-40. Het ventilatiegat van het fort van 1891, gelegen vóór de 5,7 cm-koepel aan saillant II, wordt omgebouwd tot observatiepost met een kleine, 4 schietgaten tellende koepel, ingebed in beton. Dit type versterking is alleen in Namen uitgevoerd en werd in 1940 ongewijzigd overgenomen.

Bouw van aarden wallen om enfiladevuur op de infanterieborstweringen te voorkomen.

Bouw van een betonnen bunker (kamer ca. 4 x 5 m) met een dak versterkt door om de 15 cm geplaatste spoorrails, en een binnenste gewelfbekleding met gebogen golfplaat. Deze platen zijn voorzien van kurk voor geluidsisolatie en om condensatie te voorkomen. Dit verbetert de infanterie-uitgang die aldus is uitgerust met een wachtruimte (Bereitsschaftsraum) met tafels, banken en een kolenkachel om te verwarmen en de voeding van de wachten warm te houden.

Wijziging van de ingangstambour aan de escarpe door een versperring, door verlaging van het plafond, versterking van de wandpijlers en daardoor buitenwerkingstelling van de zijdelings wegklapbare rolburg (er nog steeds ingemetseld). Deze wijziging is verschillend voor Luik en Namen.

Verplaatsing van de latrines naar het einde van de galerijen aan saillant I en saillant III, van de keukens en de bakkerij naar de escarpe, waar mogelijk.

Op de doorbroken plaatsen versterken de Duitsers de wandpijlers en installeren een gewelf van gebogen golfplaat. Ze herstellen de gaten in de contrescarpe grof.

Wijziging van de schoorstenen van de kolenkachels in de keellokalen die tijdens de aanvallen als doelwit dienden voor de Duitse artillerie. De schoorstenen worden een gebogen gietijzeren buis met een inspectieput.

Installatie van geforceerde ventilatie. Een ventilatiegalerij wordt onder de keelgracht gegraven en maakt het mogelijk op de knieën van de escarpe naar de contrescarpe te gaan. Deze galerij is licht ovaal en heeft een hoogte van ongeveer 1 m. Ze is gebouwd in baksteen en beton. Eronder loopt een goot voor de afvoer van afvalwater. Het begin van deze galerij is in een escarpelokaal helemaal links nabij saillant I. Een schachttoegang bestaat in de toiletten van de contrescarpe. Vervolgens loopt de galerij ongeveer 30 m tot een opgaande schacht. Daar vindt men een metalen ladder van ongeveer 6 m hoog, en een rooster bestaande uit twee gelijke delen met scharnieren. Tegenwoordig is de uitgang naar buiten niet meer mogelijk, omdat die dichtbetonneerd is. Deze galerij maakt het in geval van bombardement mogelijk de enkelvoudige contrescarpe-kazemat te bereiken en het fort te ventileren. De eigenlijke luchtinlaat lijkt van binnen op een betonnen kubus van 1 x 1 x 1 m en van buiten op een 'T'. De vorm van de luchtinlaten van Luik en Namen is zeer verschillend, maar de positie op het linkse keelglacis komt het meest voor. In de escarperuimte bevindt zich een elektrische ventilator die lucht aanzuigt via de 'Duitse galerij' en deze via leidingen van 0,70 m in het fort verdeelt.

In verschillende contrescarpe-lokalen zoals de kazematten treft men balken en bevestigingen aan voor elektrische en handventilatoren aan, typisch voor de Duitse Festen in Elzas-Lotharingen.

Vervanging van de oude stoommachines door een Duitse dieselmotor.

Versterking met metalen schietgaten, vooral in de contrescarpe-kazematten, typische modellen van de neo-Pruisische forten van Metz. In de kazematten lijkt het erop dat de Duitsers besloten om per vuurrichting, per verdieping een 5,7 cm-snelvuurkanon (of 6 cm Schnellfeuerkanon) te behouden en een schietgat om te bouwen voor een mitrailleur.

Rond 1918 keert de oorlog zich tegen de Duitsers. De stelling Namen zal niet meer worden gebruikt als defensieve infanteriestelling. Ze verwijderen de bewapening en de koepels.

As early as 1914, the Germans study the forts and write a memorandum on the Fortified Position of Namur and the causes of its surrender (Denkschrift Namen 1915). They decide to modernize the forts and remedy their design weaknesses, with a view to a defense at Namur should the front advance northwards.

Reinforcement of the vaults of the communication galleries and exposed rooms by an interior ceiling of curved steel sheets, over which concrete is poured. This method will be reused during the Belgian modernization of the forts around 1930. The curved German corrugated sheets are still visible in the right escarp gallery at its beginning.

Concreting of the windows of the escarp rooms or closure by double armor of steel beams slid into grooves (reuse of an existing Belgian system).

Around the voussoirs of the cupolas, a ring of reinforced concrete is added. When the voussoirs are broken, they are replaced by reinforced concrete.

For observation, two armored observation sentry boxes are added on the flanks of the central massif (salient I-II and salient II-III). They will still be used in May 1940 but prove fragile. For Emines, there is no trace of these light sentry boxes. The place of one is taken by a bunker from 1939-40. The ventilation hole of the 1891 fort, located in front of the 5.7 cm cupola at salient II, is modified into an observation post with a small, 4-embrasure cupola embedded in concrete. This type of reinforcement was only done in Namur and was reused as is in 1940.

Construction of earth traverses to avoid enfilade fire on the infantry firing parapets.

Construction of a concrete bunker (room approx. 4 x 5 m) with a roof reinforced by railway rails placed every 15 cm, and an interior vault lining with curved corrugated steel sheet. These sheets are fitted with cork for acoustic insulation and to avoid condensation. This improves the infantry exit, thus equipped with a guardroom (Bereitsschaftsraum) with tables, benches and a coal stove for heating and keeping the guards' food warm.

Modification of the entrance tambour at the escarp by a chicane, by lowering the ceiling, reinforcing the side walls and consequently, the decommissioning of the laterally retractable rolling bridge (still walled inside). This modification differs between Liège and Namur.

Transfer to the escarp of the latrines at the end of the galleries at salient I and salient III, of the kitchens and the bakery when possible.

At the breached places, the Germans reinforce the side walls, install a vault of curved corrugated sheets. They roughly repair the holes in the counterscarp.

Modification of the chimneys of the coal stoves in the gorge rooms which served as targets for German artillery during assaults. The chimneys become a bent cast iron pipe with an inspection opening.

Installation of forced ventilation. An air gallery is dug under the gorge ditch and allows one to pass on one's knees from the escarp to the counterscarp. This gallery is slightly ovoid and has a height of about 1 m. It is built of bricks and concrete. Below it runs a gutter for wastewater disposal. The beginning of this gallery is in an escarp room far left near salient I. A shaft access exists in the toilets of the counterscarp. Then, the gallery runs about 30 m to an ascending shaft. There one finds a metal ladder about 6 m high, and a gate made of two equal parts with hinges. Today, the exit to the outside is no longer possible, as it is concreted over. This gallery allows, in case of bombardment, access to the single counterscarp casemate, and to ventilate the fort. The actual air intake resembles, on the inside, a concrete cube of 1 x 1 x 1 m and on the outside a 'T'. The shape of the air intakes of Liège and Namur is very different, however the position on the left gorge glacis is the most commonly encountered. In the escarp room is an electric fan that draws air through the 'German gallery' and distributes it throughout the fort via pipes of 0.70 m.

In several counterscarp rooms such as the casemates, one finds beams and attachments for electric and manual fans typical of the German Festen of Alsace-Lorraine.

Replacement of the old steam engines by a German diesel engine.

Reinforcement with metallic embrasures, especially in the counterscarp casemates, typical models of the neo-Prussian forts of Metz. In the casemates, it seems the Germans decided to keep a 5.7 cm rapid-fire gun (or 6 cm Schnellfeuerkanon) per direction of fire, per level, and to convert one embrasure for a machine gun.

Around 1918, the war turns against the Germans. The Namur position will not be reused as a defensive infantry position. They remove the armament and the cupolas.

Již v roce 1914 Němci studují pevnosti a píší pamětní spis o Opevněné pozici Namur a příčinách její kapitulace (Denkschrift Namen 1915). Rozhodnou se pevnosti modernizovat a odstranit jejich konstrukční slabiny s ohledem na obranu Namuru, pokud by se fronta posunula na sever.

Zesílení kleneb komunikačních chodeb a exponovaných místností vnitřním stropem z ohýbaných ocelových plechů, přes které se betonuje. Tento postup bude znovu použit při belgické modernizaci pevností kolem roku 1930. Ohýbané německé vlnité plechy jsou stále viditelné v pravé eskarpové galerii na jejím začátku.

Zazdění oken eskarpových místností nebo uzavření dvojitým pancéřováním z ocelových nosníků zasunutých do drážek (opětovné použití stávajícího belgického systému).

Kolem klenáků kopulí je přidán prstenec ze železobetonu. Když jsou klenáky rozbité, jsou nahrazeny železobetonem.

Pro pozorování jsou přidány dva pancéřové pozorovací stanoviště na bocích centrálního masivu (salient I-II a salient II-III). Budou ještě použity v květnu 1940, ale ukážou se jako křehké. Pro Emines neexistuje žádná stopa po těchto lehkých stanovištích. Místo jednoho zaujímá bunkr z let 1939-40. Větrací otvor pevnosti z roku 1891, umístěný před 5,7cm kopulí u salientu II, je upraven na pozorovatelnu s malým, 4 střílny majícím zvonem zabetonovaným do betonu. Tento typ zesílení byl proveden pouze v Namuru a byl v roce 1940 převzat beze změn.

Výstavba hliněných valů, aby se zabránilo boční palbě na pěchotní parapety.

Výstavba betonového bunkru (místnost cca 4 x 5 m) se střechou zesílenou železničními kolejnicemi položenými každých 15 cm a vnitřním obkladem klenby z ohýbaného vlnitého plechu. Tyto plechy jsou opatřeny korkem pro zvukovou izolaci a zamezení kondenzace. Tím je vylepšen pěchotní východ, který je tak vybaven strážní místností (Bereitsschaftsraum) se stoly, lavicemi a uhelnými kamny pro vytápění a ohřívání stravy stráží.

Úprava vstupního tamburu u eskarpy pomocí zákruty, snížením stropu, zesílením bočních stěn a tím vyřazením postranně zasouvacího otočného mostu (stále v něm zazděn). Tato úprava se liší podle Lutychu a Namuru.

Přesun latrín na konec galerií u salientu I a salientu III, kuchyní a pekárny k eskarpě, pokud možno.

Na proražených místech Němci zesilují boční stěny, instalují klenbu z ohýbaného vlnitého plechu. Hrubě opravují díry v kontreskarpě.

Úprava komínů uhelných kamen v krčních místnostech, které sloužily při útocích jako cíl německého dělostřelectva. Komíny se stávají ohnutou litinovou trubkou s revizním otvorem.

Instalace nuceného větrání. Pod krčním příkopem je vyhloubena vzduchová galerie, která umožňuje projít po kolenou z eskarpy ke kontreskarpě. Tato galerie je mírně oválná a má výšku asi 1 m. Je postavena z cihel a betonu. Pod ní vede žlábek pro odvod odpadních vod. Začátek této galerie je v eskarpové místnosti zcela vlevo poblíž salientu I. Přístup šachtou existuje na toaletách kontreskarpy. Poté galerie vede asi 30 m k sestupné šachtě. Tam se nachází kovový žebřík vysoký asi 6 m a mříž ze dvou stejných částí na pantech. Dnes již není možný východ ven, protože je zabetonován. Tato galerie umožňuje v případě bombardování přístup k jednoduché kontreskarpové kasematě a větrání pevnosti. Vlastní sání vzduchu připomíná zevnitř betonovou kostku 1 x 1 x 1 m a zvenčí 'T'. Tvar sacích otvorů vzduchu v Lutychu a Namuru je velmi odlišný, naproti tomu poloha na levém krčním glacis se vyskytuje nejčastěji. V eskarpové místnosti se nachází elektrický ventilátor, který nasává vzduch 'německou galerií' a rozvádí jej po pevnosti potrubím o průměru 0,70 m.

V několika kontreskarpových prostorech, jako jsou kasematy, se nacházejí nosníky a upevnění pro elektrické a ruční ventilátory typické pro německé pevnosti (Festen) v Alsasku-Lotrinsku.

Nahrazení starých parních strojů německým dieselovým motorem.

Zesílení střílen kovovými šachtami, zejména v kontreskarpových kasematách, typické modely novopruských pevností v Metách. V kasematách se zdá, že se Němci rozhodli ponechat 5,7cm rychlopalný kanón (nebo 6cm Schnellfeuerkanon) na směr palby, na patro, a přestavět jednu střílnu pro kulomet.

Kolem roku 1918 se válka obrací proti Němcům. Pozice Namur nebude znovu použita jako obranné pěchotní postavení. Odstraňují výzbroj a kopule.