Position Fortifiée de Namur, ouest-sud-ouest de la ville, 1888-1892. +/- 215 m/alt. 1 coupole de 2 x 15 cm, 1 coupole de 1 x 21 cm, 2 coupoles de 1 x 12 cm, 3 tourelles de 1 x 5,7 cm, 1 phare cuirassé, 6 canons de 5,7 cm pour le flanquement. Petit fort quadrangulaire, très ramassé sur lui-même et dont le massif est placé très haut. Bien que réarmé durant l'entre-deux-guerres, la salle de rassemblement est vierge de terres et autres murs de soutènement. Le quadrilatère offre une perspective inhabituelle et se trouve au niveau des locaux d'escarpe. Toutes les façades des coffres sont détruites, mais leurs sorties de secours sont intéressantes car elles débouchent dans une alvéole latérale (saillant I) et tout contre une même alvéole (saillant II). Le massif central abrite beaucoup de pieds d'ajoncs (Ulex europaeus), vestiges des buissons impénétrables voulus par l'autorité militaire. Les locaux de l'escarpe sont fortement endommagés par la récupération des tôles en acier galvanisé, mais aussi par ce qui doit être le résultat d'exercices avec des explosifs. Petit détail, les prises d'air des coupoles 12 cm vers les citernes sont carrées. Le blockhaus de la tour est des plus simples. La galerie y menant est très longue et pratiquement horizontale. Elle abrite une antenne d'environ 2 x 60 mètres de longueur. Le fort contient très peu d'inscriptions et aucune fresque. Le local du ventilateur est des plus intéressants. Depuis 1991, le fort est une réserve domaniale pour les chiroptères.

Malonne - 21 mai 1940, 14 heures

Les lignes suivantes relatent la reddition du Fort de Malonne par l'un des soldats de la garnison.

Le fort de Malonne capitule. Pâle, le commandant DEMARET se rendant compte que toute résistance est devenue impossible vient de faire hisser le drapeau blanc. Aux rugissements des pièces succède un silence subit, un silence mortuaire qui pèse lourdement sur nos épaules. Chez certains, à la détente des nerfs succèdent des pleurs qui coulent lents et lourds de leurs yeux enfiévrés. Chez d'autres, elle provoque le rire, mais un rire saccadé et brisé où semble encore grelotter la peur. En dedans de nous frétille la joie de vivre, la joie d'être sorti indemne de la sinistre aventure. C'est si bon de vivre après avoir respiré la mort. Tant de pensées battent nos tempes comme des marteaux enveloppés d'ouate. Cinq camarades sont étendus sans vie sur le plancher des coupoles détruites ; nous leur donnons toute notre pensée émue. Nous avons forcé l'admiration et de leur sang, ils l'ont payée. Obscurément aussi, nous sentons que la dure école du malheur vient de nous ouvrir ses portes bien grandes. En silence, nous préparons nos sacs, nous choisissons les choses qui rendront notre vie de prisonnier moins dure, et nous nous séparons avec regrets des mille riens que nous ne pouvons emporter et que nous regardons tristement comme si c'était un peu de soi-même qu'on leur laissait. Le cantinier distribue le tabac, les cigarettes, le chocolat. Les servants des coupoles sabotent le matériel resté intact, enlèvent les appareils de fermeture, brisent les lunettes et jettent toutes les pièces encore utilisables dans le puits où les attendent déjà des carabines, des jumelles, des pistolets, des vivres et des munitions. Les Allemands nous font sortir et ranger sur quatre rangs dans le fossé de gorge. Nous les regardons en clignotant les yeux. Le soleil gêne après la demi-obscurité du fort. Ils sont armés jusqu'aux dents, ils ont garni de grenades leur ceinturon, des crosses de pistolet jaillissent des bottes. Un officier allemand qui a été prisonnier en France à l'autre guerre annonce l'arrivée du général qui a commandé les troupes (une division) au cours de l'assaut des forts de Saint-Héribert et de Malonne. Nous apprenons que le fort de Saint-Héribert est tombé à midi. Un peloton d'honneur se forme rapidement chez ceux d'en face. Le général, chamarré de rouge, descend lentement la rampe d'accès. La troupe le salue en hurlant trois fois "Sieg Heil". Ensuite, le général demande notre commandant et lui tend la main. "Vous avez de braves soldats. Je suis fier d'avoir eu des adversaires comme vous. Vous pouvez conserver votre épée". Le commandant n'ayant pas d'épée conserva son pistolet. "Maintenant dites au revoir à vos hommes". Le Commandant DEMARET nous parle à présent, sa voix tremble… "Vous vous êtes bien battus… Je suis fier de vous… Vous pourrez me considérer désormais, non plus comme votre Commandant, mais comme votre père". Soudain, du fort, sortent les infirmiers transportant nos morts vers les caveaux… Un gradé belge commande "Garde-à-vous !". Comme un seul homme, les larmes aux yeux et l'âme en désarroi, nous rendons à nos camarades le dernier hommage. "Präsentiert das Gewehr !" Les officiers allemands saluent, la main au bord du casque, les soldats rigides présentent l'arme. Pauvres gars, si jeunes, pleins de force et de santé il y a quelques instants encore, à qui l'avenir souriait, vous laissez des veuves et des petits enfants réclameront leur papa à la maman éplorée. Paix profonde à vos âmes, votre mémoire vivra.

Malonne 22 août 1914, Malonne 21 mai 1940, deux dates, une honte et un rachat. Befestigte Stellung Namur, westsüdwestlich der Stadt, 1888-1892. +/- 215 M/ü. M. 1 Kuppel 2 x 15 cm, 1 Kuppel 1 x 21 cm, 2 Kuppeln 1 x 12 cm, 3 kleine Kuppeln 1 x 5,7 cm, 1 gepanzerter Suchscheinwerfer, 6 Kanonen 5,7 cm zur Flankierung. Kleines viereckiges Fort, sehr kompakt und mit sehr hoch gelegenem Massiv. Obwohl in der Zwischenkriegszeit wiederbewaffnet, ist der Versammlungsraum frei von Erde und anderen Stützmauern. Das Viereck bietet eine ungewöhnliche Perspektive und befindet sich auf der Höhe der Eskarpenräume. Alle Fassaden der Kasematten sind zerstört, aber ihre Notausgänge sind interessant, da sie in eine seitliche Nische (Saillant I) und direkt an dieselbe Nische (Saillant II) führen. Das Zentralmassiv beherbergt viele Stechginster (Ulex europaeus), Überreste der undurchdringlichen Büsche, die von der Militärbehörde gewünscht wurden. Die Eskarpenräume sind stark beschädigt durch die Bergung der verzinkten Stahlbleche, aber auch durch das, was das Ergebnis von Übungen mit Sprengstoff sein dürfte. Kleines Detail: Die Luftansaugungen der 12-cm-Kuppeln zu den Zisternen sind quadratisch. Der Bunker des Turms ist denkbar einfach. Die dorthin führende Galerie ist sehr lang und praktisch horizontal. Sie beherbergt eine Antenne von etwa 2 x 60 Metern Länge. Das Fort enthält sehr wenige Inschriften und keine Fresken. Der Ventilatorraum ist äußerst interessant. Seit 1991 ist das Fort ein Staatsreservat für Fledermäuse.

Malonne - 21. Mai 1940, 14 Uhr

Die folgenden Zeilen berichten von der Kapitulation des Forts Malonne durch einen der Soldaten der Garnison.

Das Fort Malonne kapituliert. Blass, nachdem er erkannt hat, dass jeder Widerstand unmöglich geworden ist, hat Kommandant DEMARET soeben die weiße Fahne hissen lassen. Auf das Dröhnen der Geschütze folgt eine plötzliche Stille, eine Totenstille, die schwer auf unseren Schultern lastet. Bei einigen folgt auf die Entspannung der Nerven Weinen, das langsam und schwer aus ihren fiebernden Augen fließt. Bei anderen löst es Gelächter aus, aber ein abgehacktes, gebrochenes Lachen, in dem die Angst noch zu zittern scheint. In uns regt sich die Lebensfreude, die Freude, heil aus diesem finsteren Abenteuer herausgekommen zu sein. Es ist so gut zu leben, nachdem man den Tod geatmet hat. So viele Gedanken hämmern wie mit Watte umhüllte Hämmer gegen unsere Schläfen. Fünf Kameraden liegen leblos auf dem Boden der zerstörten Kuppeln; ihnen gilt all unser bewegtes Gedenken. Wir haben Bewunderung erzwungen, und mit ihrem Blut haben sie sie bezahlt. Dunkel spüren wir auch, dass uns die harte Schule des Unglücks gerade ihre Pforten weit geöffnet hat. Schweigend packen wir unsere Säcke, wählen die Dinge aus, die unser Leben als Gefangene erträglicher machen werden, und trennen uns voller Bedauern von tausend Kleinigkeiten, die wir nicht mitnehmen können und die wir traurig ansehen, als ob wir ein Stück von uns selbst bei ihnen zurückließen. Der Kantinenwirt verteilt Tabak, Zigaretten, Schokolade. Die Bedienungsmannschaften der Kuppeln sabotieren das noch intakte Material, entfernen die Verschlussvorrichtungen, zerschlagen die Zielfernrohre und werfen alle noch brauchbaren Teile in den Schacht, wo bereits Gewehre, Ferngläser, Pistolen, Lebensmittel und Munition auf sie warten. Die Deutschen lassen uns hinausgehen und in vier Reihen im Kehlgraben antreten. Wir sehen sie mit blinzelnden Augen an. Die Sonne blendet nach der Halbdunkelheit des Forts. Sie sind bis an die Zähne bewaffnet, haben ihren Koppel mit Granaten bestückt, Pistolenkolben ragen aus den Stiefeln. Ein deutscher Offizier, der im anderen Krieg in Frankreich gefangen war, kündigt die Ankunft des Generals an, der die Truppen (eine Division) während des Angriffs auf die Forts von Saint-Héribert und Malonne befehligt hat. Wir erfahren, dass das Fort Saint-Héribert um Mittag gefallen ist. Ein Ehrenzug formiert sich schnell bei denen gegenüber. Der General, rot verbrämt, kommt langsam die Zufahrtsrampe herab. Die Truppe salutiert ihm mit dreimaligem Gebrüll "Sieg Heil". Dann fragt der General nach unserem Kommandanten und reicht ihm die Hand. "Sie haben tapfere Soldaten. Ich bin stolz, solche Gegner gehabt zu haben. Sie können Ihren Degen behalten". Da der Kommandant keinen Degen hatte, behielt er seine Pistole. "Jetzt verabschieden Sie sich von Ihren Männern". Kommandant DEMARET spricht nun zu uns, seine Stimme zittert… "Ihr habt euch gut geschlagen… Ich bin stolz auf euch… Ihr könnt mich von nun an nicht mehr als euren Kommandanten, sondern als euren Vater betrachten". Plötzlich kommen aus dem Fort die Sanitäter heraus, die unsere Toten in die Gruften tragen… Ein belgischer Unteroffizier befiehlt "Achtung!". Wie ein Mann, mit Tränen in den Augen und verzagter Seele, erweisen wir unseren Kameraden die letzte Ehre. "Präsentiert das Gewehr!" Die deutschen Offiziere salutieren, die Hand am Helmrand, die starr dastehenden Soldaten präsentieren das Gewehr. Arme Jungs, so jung, voller Kraft und Gesundheit noch vor wenigen Augenblicken, denen die Zukunft lachte, ihr hinterlasst Witwen und kleine Kinder, die bei ihrer weinenden Mutter nach ihrem Papa verlangen werden. Tiefer Friede euren Seelen, euer Andenken wird leben.

Malonne 22. August 1914, Malonne 21. Mai 1940, zwei Daten, eine Schande und eine Wiedergutmachung. Versterkte Stelling Namen, westzuidwest van de stad, 1888-1892. +/- 215 m/TAW. 1 koepel 2 x 15 cm, 1 koepel 1 x 21 cm, 2 koepels 1 x 12 cm, 3 torentjes 1 x 5,7 cm, 1 gepantserde zoeklicht, 6 kanonnen 5,7 cm voor flankering. Klein vierhoekig fort, zeer compact en met een zeer hoog gelegen massief. Hoewel herbewapend tijdens het interbellum, is de verzamelzaal vrij van aarde en andere steunmuren. De vierhoek biedt een ongewone perspectief en bevindt zich ter hoogte van de escarpelokalen. Alle gevels van de kazematten zijn vernield, maar hun nooduitgangen zijn interessant omdat ze uitkomen in een laterale niche (saillant I) en vlak bij dezelfde niche (saillant II). De centrale massief herbergt veel gewone brem (Ulex europaeus), overblijfselen van de ondoordringbare struiken die door de militaire autoriteit werden gewenst. De escarpelokalen zijn zwaar beschadigd door de berging van de gegalvaniseerde staalplaten, maar ook door wat het resultaat moet zijn van oefeningen met explosieven. Klein detail: de luchtinlaten van de 12 cm-koepels naar de waterreservoirs zijn vierkant. De bunker van de toren is uiterst eenvoudig. De ernaartoe leidende galerij is zeer lang en praktisch horizontaal. Ze herbergt een antenne van ongeveer 2 x 60 meter lengte. Het fort bevat zeer weinig inscripties en geen fresco's. De ventilatorruimte is zeer interessant. Sinds 1991 is het fort een staatsreservaat voor vleermuizen.

Malonne - 21 mei 1940, 14 uur

De volgende regels verhalen de overgave van het Fort Malonne door een van de soldaten van de garnizoen.

Het fort Malonne capituleert. Bleek, nu hij beseft dat elke weerstand onmogelijk is geworden, heeft commandant DEMARET zojuist de witte vlag laten hijsen. Op het gebrul van de stukken volgt een plotselinge stilte, een dodende stilte die zwaar op onze schouders drukt. Bij sommigen volgt op de ontspanning van de zenuwen een traan die langzaam en zwaar uit hun koortsige ogen stroomt. Bij anderen veroorzaakt het gelach, maar een staccato, gebroken lach waarin de angst nog lijkt te beven. In ons trilt de levensvreugde, de vreugde heelhuids uit het sinistere avontuur te zijn gekomen. Het is zo goed te leven nadat men de dood heeft ingeademd. Zoveel gedachten hameren als met watten omwikkelde hamers op onze slapen. Vijf kameraden liggen levenloos op de vloer van de vernielde koepels; aan hen wijden we al onze bewogen gedachten. We hebben bewondering afgedwongen en met hun bloed hebben ze die betaald. Duister voelen we ook dat de harde leerschool van het ongeluk ons zojuist haar poorten wijd heeft geopend. In stilte maken we onze ransels klaar, kiezen we de dingen die ons gevangenenbestaan minder hard zullen maken, en we scheiden met spijt van de duizend kleinigheden die we niet kunnen meenemen en die we droevig aankijken alsof we er een stuk van onszelf achterlieten. De cantinier verdeelt tabak, sigaretten, chocolade. De bedieningsmannen van de koepels saboteren het nog intacte materiaal, verwijderen de sluitingsmechanismen, breken de vizieren en gooien alle nog bruikbare onderdelen in de put waar al geweren, verrekijkers, pistolen, levensmiddelen en munitie op wachten. De Duitsers laten ons naar buiten gaan en in vier rijen in de keelgracht opstellen. We kijken ze aan met knipogende ogen. De zon stoort na de halfduisternis van het fort. Ze zijn tot de tanden bewapend, ze hebben hun koppel met granaten omhangen, pistoolkolven steken uit de laarzen. Een Duitse officier die in de andere oorlog in Frankrijk gevangen was, kondigt de komst aan van de generaal die de troepen (een divisie) heeft aangevoerd tijdens de bestorming van de forten van Saint-Héribert en Malonne. We vernemen dat het fort Saint-Héribert om 12 uur is gevallen. Een erepeloton vormt zich snel bij de overkant. De generaal, met rood versierd, daalt langzaam de toegangshelling af. De troep salueert hem met driemaal "Sieg Heil" te brullen. Vervolgens vraagt de generaal naar onze commandant en reikt hem de hand. "U heeft dappere soldaten. Ik ben er trots op zulke tegenstanders te hebben gehad. U mag uw degen houden". Aangezien de commandant geen degen had, behield hij zijn pistool. "Zeg nu vaarwel tegen uw mannen". Commandant DEMARET spreekt ons nu toe, zijn stem trilt… "Jullie hebben je goed geweerd… Ik ben trots op jullie… Jullie kunnen mij voortaan niet meer als jullie commandant beschouwen, maar als jullie vader". Plotseling komen uit het fort de ziekenverzorgers naar buiten die onze doden naar de graven dragen… Een Belgische onderofficier commandeert "Aandacht!". Als één man, met tranen in de ogen en ontredderde ziel, brengen we onze kameraden de laatste eer. "Präsentiert das Gewehr!" De Duitse officieren salueren, de hand aan de rand van de helm, de stijve soldaten presenteren het geweer. Arme jongens, zo jong, vol kracht en gezondheid nog enkele ogenblikken geleden, voor wie de toekomst lachte, jullie laten weduwen en kleine kinderen achter die bij hun wenende moeder om hun papa zullen vragen. Diepe vrede voor jullie zielen, jullie herinnering zal leven.

Malonne 22 augustus 1914, Malonne 21 mei 1940, twee data, een schande en een verlossing. Fortified Position of Namur, west-southwest of the city, 1888-1892. +/- 215 m/asl. 1 cupola 2 x 15 cm, 1 cupola 1 x 21 cm, 2 cupolas 1 x 12 cm, 3 turrets 1 x 5.7 cm, 1 armored searchlight, 6 cannons 5.7 cm for flanking. Small quadrangular fort, very compact and with a very high massif. Although rearmed during the interwar period, the assembly room is free of earth and other retaining walls. The quadrilateral offers an unusual perspective and is located at the level of the escarp rooms. All the facades of the casemates are destroyed, but their emergency exits are interesting because they open into a lateral cell (salient I) and right against the same cell (salient II). The central massif houses many gorse bushes (Ulex europaeus), remnants of the impenetrable thickets desired by the military authorities. The escarp rooms are heavily damaged by the recovery of galvanized steel sheets, but also by what must be the result of exercises with explosives. A small detail: the air intakes of the 12 cm cupolas towards the cisterns are square. The tower blockhouse is of the simplest kind. The gallery leading to it is very long and practically horizontal. It houses an antenna about 2 x 60 meters in length. The fort contains very few inscriptions and no frescoes. The fan room is most interesting. Since 1991, the fort has been a state reserve for bats.

Malonne - 21 May 1940, 2 p.m.

The following lines recount the surrender of Fort Malonne by one of the soldiers of the garrison.

Fort Malonne surrenders. Pale, realizing that all resistance has become impossible, Commander DEMARET has just had the white flag hoisted. Following the roar of the guns, a sudden silence follows, a deathly silence that weighs heavily on our shoulders. For some, the relaxation of the nerves is followed by tears that flow slowly and heavily from their feverish eyes. For others, it provokes laughter, but a jerky, broken laughter in which fear still seems to shiver. Inside us, the joy of living wriggles, the joy of having come out of this sinister adventure unscathed. It feels so good to live after having breathed death. So many thoughts beat against our temples like mallets wrapped in cotton wool. Five comrades lie lifeless on the floor of the destroyed cupolas; we give them all our moved thoughts. We have forced admiration, and with their blood, they have paid for it. Obscurely, we also feel that the hard school of misfortune has just opened its doors wide to us. In silence, we prepare our packs, we choose the things that will make our life as prisoners less hard, and we part with regret from the thousand trifles we cannot take with us, looking at them sadly as if we were leaving a bit of ourselves behind. The canteen keeper distributes tobacco, cigarettes, chocolate. The cupola crews sabotage the equipment that remained intact, remove the closing devices, break the sights and throw all the still usable parts into the shaft, where rifles, binoculars, pistols, food and ammunition are already waiting. The Germans have us go out and line up in four rows in the gorge ditch. We look at them, blinking our eyes. The sun bothers us after the semi-darkness of the fort. They are armed to the teeth, they have adorned their belts with grenades, pistol butts protrude from their boots. A German officer who was a prisoner in France in the other war announces the arrival of the general who commanded the troops (a division) during the assault on the forts of Saint-Héribert and Malonne. We learn that Fort Saint-Héribert fell at noon. An honor guard quickly forms among those opposite. The general, adorned with red, slowly descends the access ramp. The troops salute him by yelling "Sieg Heil" three times. Then, the general asks for our commander and extends his hand. "You have brave soldiers. I am proud to have had adversaries like you. You may keep your sword". The commander, not having a sword, kept his pistol. "Now say goodbye to your men". Commander DEMARET now speaks to us, his voice trembles… "You fought well… I am proud of you… You may consider me from now on, not as your Commander, but as your father". Suddenly, from the fort, the medics come out, carrying our dead towards the vaults… A Belgian NCO commands "Attention!". As one man, tears in our eyes and souls in disarray, we pay our comrades their last respects. "Präsentiert das Gewehr!" The German officers salute, hand on helmet brim, the rigid soldiers present arms. Poor guys, so young, full of strength and health just moments ago, to whom the future smiled, you leave widows and little children who will ask their weeping mother for their daddy. Deep peace to your souls, your memory will live on.

Malonne 22 August 1914, Malonne 21 May 1940, two dates, a shame and a redemption. Opevněná pozice Namur, západojihozápadně od města, 1888-1892. +/- 215 m/n. m. 1 kopule 2 x 15 cm, 1 kopule 1 x 21 cm, 2 kopule 1 x 12 cm, 3 věžičky 1 x 5,7 cm, 1 pancéřový světlomet, 6 kanónů 5,7 cm pro flankování. Malá čtyřúhelníková pevnost, velmi kompaktní a s velmi vysoko umístěným masivem. Přestože byla přezbrojena v meziválečném období, shromažďovací místnost je zbavena zeminy a jiných opěrných zdí. Čtyřúhelník nabízí neobvyklou perspektivu a nachází se v úrovni eskarpových prostor. Všechny fasády kasemat jsou zničeny, ale jejich nouzové východy jsou zajímavé, protože ústí do boční niky (salient I) a těsně k téže nice (salient II). Centrální masiv ukrývá mnoho trnitých keřů hlodáš obecný (Ulex europaeus), pozůstatků neprostupných houštin, které si přála vojenská autorita. Eskarpové prostory jsou silně poškozeny sejmutím pozinkovaných ocelových plechů, ale také tím, co musí být výsledkem cvičení s výbušninami. Malý detail: sání vzduchu 12cm kopulí směrem k cisternám jsou čtvercová. Bunkr věže je nejjednodušší. Galerie k němu vedoucí je velmi dlouhá a prakticky vodorovná. Ukrývá anténu o délce asi 2 x 60 metrů. Pevnost obsahuje velmi málo nápisů a žádné fresky. Místnost ventilátoru je velmi zajímavá. Od roku 1991 je pevnost státní rezervací pro netopýry.

Malonne - 21. května 1940, 14 hodin

Následující řádky popisují kapitulaci pevnosti Malonne od jednoho z vojáků posádky.

Pevnost Malonne kapituluje. Bledý, velitel DEMARET si uvědomuje, že veškerý odpor se stal nemožným, a právě nechal vyvěsit bílou vlajku. Po burácení děl nastává náhlé ticho, hrobové ticho, které těžce spočívá na našich bedrech. U některých po uvolnění nervů následují slzy, které pomalu a těžce stékají z jejich horečných očí. U jiných vyvolává smích, ale trhaný, zlomený smích, v němž se zdá, že strach ještě drkotá. Uvnitř nás se třepotá radost ze života, radost, že jsme vyvázli z tohoto neblahého dobrodružství nezraněni. Je tak dobré žít poté, co jsme dýchali smrt. Tolik myšlenek buší do našich spánků jako kladiva obalená vatou. Pět kamarádů leží bez života na podlaze zničených kopulí; jim patří všechny naše dojaté myšlenky. Vynutili jsme si obdiv a svou krví jej zaplatili. Temně také cítíme, že nám tvrdá škola neštěstí právě otevřela své brány dokořán. Mlčky si chystáme ranec, vybíráme věci, které nám učiní život v zajetí méně těžkým, a s lítostí se loučíme s tisíci maličkostmi, které si nemůžeme vzít, a smutně na ně hledíme, jako bychom jim nechávali kousek sebe sama. Kantýnský rozdává tabák, cigarety, čokoládu. Obsluhy kopulí sabotují dosud neporušené zařízení, odstraňují uzavírací mechanismy, rozbíjejí zaměřovače a házejí všechny ještě použitelné součásti do šachty, kde již čekají pušky, dalekohledy, pistole, potraviny a munice. Němci nás nechají vyjít a seřadit do čtyř řad v krčním příkopu. Díváme se na ně, mhouříce oči. Slunce po pološeru pevnosti ruší. Jsou vyzbrojeni až na zuby, opasky mají ověšeny granáty, z bot jim trčí pistolové pažby. Německý důstojník, který byl v minulé válce zajatcem ve Francii, oznamuje příjezd generála, který velel jednotkám (divizi) během útoku na pevnosti Saint-Héribert a Malonne. Dozvídáme se, že pevnost Saint-Héribert padla v poledne. Čestná rota se rychle zformuje u těch naproti. Generál, vyznamenaný červenou barvou, pomalu sestupuje po přístupové rampě. Vojsko ho zdraví trojím křikem "Sieg Heil". Poté se generál ptá na našeho velitele a podává mu ruku. "Máte statečné vojáky. Jsem hrdý, že jsem měl takové protivníky, jako jste vy. Svůj meč si můžete ponechat". Velitel, který neměl meč, si ponechal pistoli. "Nyní se rozlučte se svými muži". Velitel DEMARET k nám nyní promlouvá, jeho hlas se chvěje… "Bojovali jste statečně… Jsem na vás hrdý… Ode dneška mě můžete považovat, ne už za svého velitele, ale za svého otce". Najednou z pevnosti vycházejí ošetřovatelé, kteří nesou naše mrtvé do hrobek… Belgický poddůstojník zavelí "Pozor!". Jako jeden muž, se slzami v očích a zkormoušenou duší, vzdáváme našim kamarádům poslední poctu. "Präsentiert das Gewehr!" Němečtí důstojníci salutují s rukou na okraji přilby, strnulí vojáci prezentují zbraň. Ubozí chlapci, tak mladí, plní síly a zdraví ještě před několika okamžiky, kterým se usmívala budoucnost, zanecháváte vdovy a malé děti, které budou u své plačící matky žádat svého tatínka. Hluboký mír vašim duším, vaše památka bude žít.

Malonne 22. srpna 1914, Malonne 21. května 1940, dvě data, jedna hanba a jedna satisfakce. © A. SIMON