Place de Besançon, sud-sud-est de la ville, 1874-1877. 507 m/alt. Dénommé fort Marulaz. 231 hommes, 40 pièces inclus les batteries annexes (ces données proviennent de la fiche technique établie le 30 octobre 1877 à Besançon ; le colonel Dutriez (cf. bibliographie), ne reprend que 20 canons et 4 mortiers et 241 hommes, données probablement postérieures). Fort à cavalier, construit à l'emplacement d'une redoute en terre du conflit de 1870. Ce fort est, entre tous, difficile à décrire. Il occupe une crête. Le front I-II, parallèle au front de tête, est dépourvu de fossé et nous sommes dans l’incertitude quant à la présence d’un mur d’escarpe de ce côté. Les fossés des fronts latéraux se branchent à angle droit sur ce front et le front de tête leur est perpendiculaire. Nous venons de décrire un rectangle. Cependant, les deux saillants du front de tête sont recoupés, créant deux nouveaux fronts. En définitive, nous avons donc ici un hexagone. Si l’on veut pinailler, puisque, comme précisé dans l’articulet traitant de l’ensemble de la position de Fontain, la route militaire traverse le fort de part en part et que ces accès font saillie dans les fronts latéraux, il y a moyen d’ergoter sur le nombre de fronts et de saillants. Pour la facilité de tout le monde, à commencer par la nôtre, nous ne comptabiliserons pas ces saillies autrement qu’en tant que saillants I et II. Elles sont constituées de locaux crénbelés qui défendent l’axe des deux entrées du fort, mais aussi une partie des fronts latéraux (II-III et VI-I). Au saillant V, nous trouvons un coffre double de contrescarpe. S’il pouvait opérer sans trop de souci dans le fossé du front de tête (IV-V – où escarpe et contrescarpe ne sont pas parallèles, mais bien convergentes dans le sens IV-V !), en revanche, ses vues sur le front V-VI étaient incomplètes. Les fossés sont désormais remblayés, aussi sommes-nous contraints d’interpréter plusieurs plans lesquels, pour notre malheur, sont contradictoires. Ainsi, cette histoire de convergence des escarpes et contrescarpe n’apparaît-elle pas sur tous. Pour ce qui est de la défense du front III-IV, force nous est de reconnaître qu’aucun plan n’en montre une. Enfin, attachée au saillant III et n’ayant qu’une quinzaine de mètres de fossé du front II-III à défendre, il semble bien qu’il y ait eu une caponnière tunnel en travers d’un décrochement vertical du fossé. Cette interprétation n’engage que nous et résulte de l’analyse des plans, lesquels ne sont pas des plus clairs. Aligné face au front I-II, le casernement n’avait devant lui que la route de jonction entre les batteries annexes. Le fort ne comprenait réellement que deux espaces pouvant être qualifiés de cours, soit un de part et d’autre du casernement. Ce dernier comprenait sept travées sur deux niveaux. Nombre de locaux du rez-de-chaussée étaient dévolus au stockage et c’est à ce niveau que se trouvaient les deux fours à pain (détruits) et les lavabos. Le couloir de circulation encadrant les sept travées, est très large. Sur les côtés de la caserne, il se prolonge pour aller desservir quatre casemates à tir direct alignées sur le front de tête. En arrière du front V-VI, une cinquième a été ébauchée, mais jamais terminée. Sur la galerie de desserte de ces casemates sont greffés deux petits magasins à projectiles plus un troisième entre les casemates n° 2 et 3. Les magasins à poudre sont placés parallèlement aux fronts II-III et V-I. Nous ignorons tout du premier, mais le second montre une voûte en plein cintre et son entrée surmontée de la baie d’éclairage de jour, est décentrée sur la droite (lorsque l’on se trouve dans le local de stockage). Ce second magasin est aussi de moindre taille ; les deux magasins totalisaient seulement 37.000 kg de poudre stockée. Au niveau du premier étage du casernement se trouve une communication perpendiculaire au centre du front de tête. Cette communication donne dans un passage enraciné de ce qui peut raisonnablement être considéré comme une rue du rempart, même si les plans consulté posent le problème de la circulation des pièces d’artillerie. Les communications nous semblent par trop étroites. Cette rue dessert deux éléments désignés comme traverses-abris assis en arrière des fronts III-IV et V-VI (les fameux angles recoupés du front de tête !). Ces deux traverses-abris sont asymétriques et toutes deux divisées en deux locaux. Il n’est pas impossible qu’il s’agisse d’abris d’infanterie. Toujours depuis la communication naissant dans le couloir de circulation à l’arrière des chambrées du premier étage, deux escaliers permettaient de gagner le cavalier. Ce dernier est encadré par deux traverses-abris n’ayant qu’un seul bras. Ainsi, ce cavalier est-il ainsi conçu, de gauche à droite : traverse-abri, plate-forme simple, traverse centrale avec escaliers communiquant avec la galerie joignant caserne et rue du rempart, plate-forme simple et traverse-abri. Nous nous rendons parfaitement compte du côté ardu de ce descriptif mais ce fort hors du commun nous l’impose bien malgré nous. Les quatre casemates à tir direct sont en maçonneries de moellons, sauf leur embrasure, pratiquée dans le sommet de la contrescarpe, qui est partiellement bétonnée. Elles sont très étirées et devaient battre, avec leur canon de 120 mm, les approches sud-est de Besançon et plus particulièrement le bois d’Aglans et le village de Tarcenay. Aujourd’hui (03/2008), il subsiste une bonne partie du rez-de-chaussée. Le terrain du fort et ses glacis ont été morcelés et un certain nombre de résidences ont été élevées. Il est difficile de visiter les restes de ce fort qui, de par sa singulière configuration, eût mérité un autre sort. Ses fossés sont comblés, les embrasures des casemates sont presque totalement obturées. Le casernement est très dégradé et l’espoir de voir ces ruines restaurées semble vain.

Festung von Besançon, südsüdöstlich der Stadt, 1874–1877. 507 m ü. M. Genannt Fort Marulaz. 231 Mann, 40 Geschütze einschließlich der angeschlossenen Batterien (diese Daten stammen aus dem technischen Datenblatt, das am 30. Oktober 1877 in Besançon erstellt wurde; Oberst Dutriez (siehe Bibliografie) listet nur 20 Kanonen und 4 Mörser und 241 Mann auf, wahrscheinlich spätere Daten). Kavaliersfort, erbaut an der Stelle einer Erdschanze aus dem Konflikt von 1870. Gerade dieses Fort ist schwer zu beschreiben. Es befindet sich auf einem Bergrücken. Die Front I-II, parallel zur Vorderseite des Kopfes, hat keinen Graben und wir sind uns nicht sicher, ob auf dieser Seite eine Steilwand vorhanden war. Die Gräben der seitlichen Fronten schließen im rechten Winkel an diese Front an und die Vorderseite des Kopfes steht senkrecht zu ihnen. Wir haben gerade ein Rechteck beschrieben. Die beiden Frontvorsprünge der Frontlinie kreuzen sich jedoch, wodurch zwei neue Fronten entstehen. Letztendlich haben wir hier also ein Sechseck. Da, wie im Artikel über die gesamte Fontain-Stellung erwähnt, die Militärstraße das Fort von einer Seite zur anderen durchquert und diese Zugänge in die Seitenfronten hineinragen, gibt es Raum für Spekulationen über die Anzahl der Fronten und Frontvorsprünge. Der Einfachheit halber, beginnend mit unserer eigenen, zählen wir diese Frontvorsprünge nur als Frontvorsprünge I und II. Sie bestehen aus zinnenbewehrten Anlagen, die die Achse der beiden Eingänge zum Fort, aber auch einen Teil der Seitenfronten (II-III und VI-I) verteidigen. Am Frontvorsprung V befindet sich ein doppelter Kontereskarpen-Kasten. Konnte er im Graben der Frontlinie (IV-V – wo Steil- und Kontereskarpe nicht parallel verlaufen, sondern in Richtung IV-V zusammenlaufen!) problemlos operieren, waren seine Ansichten zur Frontlinie V-VI unvollständig. Die Gräben sind nun zugeschüttet, sodass wir gezwungen sind, mehrere Pläne zu interpretieren, die sich leider widersprechen. So erscheint diese Geschichte vom Zusammentreffen von Steilwand und Kontereskarpe nicht auf allen Plänen. Was die Verteidigung der III-IV-Front betrifft, müssen wir feststellen, dass kein Plan eine solche zeigt. Schließlich scheint es, dass es, angrenzend an den Frontvorsprung III und mit nur etwa 15 Metern Grabenlänge der II-III-Front, eine Tunnelkaponniere quer über einen senkrechten Abschnitt des Grabens gab. Diese Interpretation ist allein unsere und ergibt sich aus der Analyse der Pläne, die nicht die eindeutigste sind. Die Kaserne war auf die I-II-Front ausgerichtet und hatte vor sich nur die Verbindungsstraße zwischen den Annexbatterien. Das Fort bestand eigentlich nur aus zwei Räumen, die man als Höfe bezeichnen könnte, einen auf jeder Seite der Kaserne. Letztere bestand aus sieben Jochen auf zwei Ebenen. Viele der Räume im Erdgeschoss wurden als Lager genutzt und auf dieser Ebene befanden sich die beiden Brotöfen (inzwischen zerstört) und die Waschräume. Der die sieben Joche einrahmende Verkehrskorridor ist sehr breit. An den Seiten der Kaserne erstreckt er sich bis zu vier in Frontlinie ausgerichteten Kasematten mit Direktfeuer. Hinter der Front V-VI wurde ein fünftes skizziert, aber nie fertiggestellt. Zwei kleine Projektilmagazine sind auf die Dienstgalerie dieser Kasematten aufgepfropft, plus ein drittes zwischen den Kasematten Nr. 2 und 3. Die Pulvermagazine sind parallel zu den Fronten II-III und V-I platziert. Über das erste wissen wir nichts, aber das zweite zeigt ein halbkreisförmiges Gewölbe und sein Eingang, über dem sich der Tageslichterker befindet, liegt außermittig rechts (wenn man sich im Lagerraum befindet). Dieses zweite Magazin ist auch kleiner; die beiden Magazine fassten insgesamt nur 37.000 kg Pulver. Auf der Höhe des ersten Stockwerks der Kaserne gibt es eine Verbindung senkrecht zur Mitte der Vorderseite des Kopfes. Diese Verbindung mündet in einen Gang, der in etwas verwurzelt ist, das man vernünftigerweise als Straße des Walls betrachten kann, auch wenn die konsultierten Pläne das Problem der Zirkulation von Artilleriegeschützen aufwerfen. Die Verbindungen erscheinen uns zu schmal. Diese Straße dient zwei als Schutztraversen bezeichneten Elementen hinter den Fronten III-IV und V-VI (die berühmten sich schneidenden Winkel der Vorderseite des Kopfes!). Diese beiden Schutztraversen sind asymmetrisch und beide in zwei Räume unterteilt. Es ist nicht unmöglich, dass es sich um Infanterieunterstände handelt. Von der Verbindung, die im Verkehrskorridor an der Rückseite der Kaserne im ersten Stock beginnt, ermöglichten zwei Treppen den Zugang zum Kavalier. Letzterer wird von zwei Schutztraversen eingerahmt, die nur einen Arm haben. Dieses Kavalier ist von links nach rechts wie folgt aufgebaut: Schutz-Traverse, einfache Plattform, Mittel-Traverse mit Treppe, die mit der Galerie verbunden ist, die die Kaserne mit der Wallstraße verbindet, einfache Plattform und Schutz-Traverse. Wir sind uns der Schwierigkeit dieser Beschreibung durchaus bewusst, aber dieses ungewöhnliche Fort zwingt sie uns wider Willen auf. Die vier direkt beschossenen Kasematten bestehen aus Bruchsteinmauerwerk, mit Ausnahme ihrer Schießscharte im oberen Teil der teilweise betonierten Kontereskarpe. Sie sind sehr langgestreckt und sollten mit ihren 120-mm-Kanonen die südöstlichen Zugänge zu Besançon und insbesondere den Wald von Aglans und das Dorf Tarcenay beschießen. Heute (03/2008) ist ein Großteil des Erdgeschosses erhalten. Das Gelände des Forts und sein Glacis wurden aufgeteilt, und es wurden mehrere Wohnhäuser errichtet. Es ist schwierig, die Überreste dieses Forts zu besichtigen, das aufgrund seiner einzigartigen Konfiguration ein anderes Schicksal verdient hätte. Die Gräben sind zugeschüttet, die Schießscharten der Kasematten fast vollständig verstopft. Die Kasernen sind stark baufällig und die Hoffnung auf eine Restaurierung dieser Ruinen scheint vergeblich.

Vestiing van Besançon, ten zuidoosten van de stad, 1874-1877. 507 m/hoogte. Fort Marulaz genoemd. 231 manschappen, 40 kanonnen inclusief de geannexeerde batterijen (deze gegevens zijn afkomstig uit het technisch dossier opgesteld op 30 oktober 1877 in Besançon; kolonel Dutriez (zie bibliografie), vermeldt slechts 20 kanonnen en 4 mortieren en 241 manschappen, waarschijnlijk latere gegevens). Cavalierfort, gebouwd op de plaats van een aarden redoute uit het conflict van 1870. Dit fort is, juist daarom, moeilijk te beschrijven. Het ligt op een heuvelrug. Front I-II, evenwijdig aan de voorkant van de kop, heeft geen gracht en we zijn onzeker over de aanwezigheid van een steile wand aan deze kant. De grachten van de laterale fronten sluiten haaks aan op dit front en de voorkant van de kop staat er loodrecht op. We hebben zojuist een rechthoek beschreven. De twee saillanten van het hoofdfront worden echter doorkruist, waardoor twee nieuwe fronten ontstaan. Uiteindelijk hebben we hier dus een zeshoek. Als we willen twisten, aangezien, zoals vermeld in het artikel over de gehele Fontain-stelling, de militaire weg het fort van de ene naar de andere kant doorkruist en deze toegangen in de zijfronten uitsteken, is er ruimte voor twist over het aantal fronten en saillanten. Voor ieders gemak zullen we, beginnend met ons eigen, deze saillanten niet anders tellen dan als saillanten I en II. Ze bestaan uit gekanteelde panden die de as van de twee ingangen van het fort verdedigen, maar ook een deel van de zijfronten (II-III en VI-I). Bij saillant V vinden we een dubbele contrescarp-cassette. Als hij zonder al te veel moeite kon opereren in de gracht van het hoofdfront (IV-V – waar de steile helling en de contrescarp niet parallel lopen, maar samenkomen in de IV-V richting!), waren zijn inzichten over het V-VI front daarentegen onvolledig. De grachten zijn nu opgevuld, dus we zijn gedwongen verschillende plannen te interpreteren die helaas tegenstrijdig zijn. Zo komt dit verhaal van samenkomst van de steile helling en de contrescarp niet op alle plannen voor. Wat de verdediging van het III-IV front betreft, moeten we erkennen dat geen enkel plan er een laat zien. Ten slotte, verbonden aan saillant III en met slechts ongeveer vijftien meter gracht van het II-III front om te verdedigen, lijkt het erop dat er een tunnelcaponnière dwars over een verticale detachement van de gracht was. Deze interpretatie is alleen van ons en is het resultaat van de analyse van de plannen, die niet de meest duidelijke zijn. De kazerne, gericht op het I-II front, had ervoor alleen de verbindingsweg tussen de bijbatterijen. Het fort bestond feitelijk slechts uit twee ruimtes die omschreven kunnen worden als binnenplaatsen, één aan elke kant van de kazerne. Deze laatste bestond uit zeven traveeën op twee niveaus. Veel van de ruimtes op de begane grond werden gebruikt als opslagruimte, en op dit niveau bevonden zich de twee broodovens (nu verwoest) en de wasruimtes. De circulatiecorridor die de zeven traveeën omlijst, is zeer breed. Aan de zijkanten van de kazerne strekt deze zich uit om vier kazematten met directe vuurbediening te bedienen die op de frontlinie zijn uitgelijnd. Achter front V-VI werd een vijfde geschetst, maar nooit voltooid. Twee kleine projectielmagazijnen zijn geënt op de dienstgalerij van deze kazematten, plus een derde tussen kazematten nr. 2 en 3. De kruitmagazijnen zijn parallel aan fronten II-III en V-I geplaatst. We weten niets over de eerste, maar de tweede toont een halfrond gewelf en de ingang, bekroond door de daglichtruimte, bevindt zich excentrisch aan de rechterkant (wanneer je in de opslagruimte bent). Dit tweede magazijn is ook kleiner; de twee magazijnen bevatten in totaal slechts 37.000 kg kruit. Op het niveau van de eerste verdieping van de kazerne bevindt zich een verbinding loodrecht op het midden van de voorkant van het hoofd. Deze verbinding komt uit in een doorgang die geworteld is in wat redelijkerwijs kan worden beschouwd als een straat van de wal, ook al stellen de geraadpleegde plannen het probleem van de circulatie van artilleriestukken. De verbindingen lijken ons te smal. Deze straat bedient twee elementen die zijn aangewezen als schuilplaatstraversen die zich achter de fronten III-IV en V-VI bevinden (de beroemde kruisende hoeken van de voorkant van het hoofd!). Deze twee schuilplaatstraversen zijn asymmetrisch en beide verdeeld in twee kamers. Het is niet onmogelijk dat het infanterieschuilplaatsen zijn. Nog steeds vanuit de verbinding die begint in de circulatiegang aan de achterkant van de kazerne op de eerste verdieping, gaven twee trappen toegang tot de cavalier. Deze laatste wordt omlijst door twee schuilplaatstraversen met slechts één arm. Deze cavalier is dus als volgt ontworpen, van links naar rechts: schuilplaats-traverse, eenvoudig platform, centrale traverse met trap die in verbinding staat met de galerij die de kazerne en de walstraat verbindt, eenvoudig platform en schuilplaats-traverse. We zijn ons terdege bewust van de lastige aard van deze beschrijving, maar dit ongewone fort legt ons ondanks onszelf de opgave op. De vier kazematten met directe vuurleiding zijn opgetrokken uit puinmetselwerk, met uitzondering van hun schietgat, gemaakt in de bovenkant van de contrescarp, die gedeeltelijk is gebetonneerd. Ze zijn zeer langgerekt en zouden met hun 120 mm kanon de zuidoostelijke toegangswegen tot Besançon, en met name het bos van Aglans en het dorp Tarcenay, moeten beuken. Tegenwoordig (03/2008) is een groot deel van de begane grond bewaard gebleven. Het terrein van het fort en zijn glacis zijn verdeeld en er zijn een aantal woningen gebouwd. Het is moeilijk om de overblijfselen van dit fort te bezoeken, dat vanwege zijn bijzondere configuratie een ander lot had verdiend. De grachten zijn gedempt, de schietgaten van de kazematten zijn bijna volledig geblokkeerd. De barakken zijn zwaar vervallen en de hoop op een restauratie van deze ruïnes lijkt ijdel.

Fortress of Besançon, south-southeast of the city, 1874-1877. 507 m/alt. Called Fort Marulaz. 231 men, 40 guns including the annexed batteries (these data come from the technical sheet established on October 30, 1877 in Besançon; Colonel Dutriez (see bibliography), only lists 20 cannons and 4 mortars and 241 men, probably later data). Cavalier fort, built on the site of an earthen redoubt from the 1870 conflict. This fort is, of all things, difficult to describe. It occupies a ridge. Front I-II, parallel to the front of the head, has no ditch and we are uncertain as to the presence of a scarp wall on this side. The ditches of the lateral fronts connect at right angles to this front and the front of the head is perpendicular to them. We have just described a rectangle. However, the two salients of the head front are intersected, creating two new fronts. Ultimately, we therefore have here a hexagon. If we want to quibble, since, as stated in the article dealing with the whole of the Fontain position, the military road crosses the fort from one side to the other and these accesses protrude into the lateral fronts, there is room to quibble over the number of fronts and salients. For everyone's convenience, starting with our own, we will not count these salients other than as salients I and II. They consist of crenellated premises which defend the axis of the two entrances to the fort, but also part of the lateral fronts (II-III and VI-I). At salient V, we find a double counterscarp coffer. If he could operate without too much trouble in the ditch of the head front (IV-V – where the scarp and counterscarp are not parallel, but converge in the IV-V direction!), on the other hand, his views on the V-VI front were incomplete. The ditches are now filled in, so we are forced to interpret several plans which, unfortunately, are contradictory. Thus, this story of convergence of the scarp and counterscarp does not appear on all of them. As for the defense of the III-IV front, we are forced to recognize that no plan shows one. Finally, attached to salient III and having only about fifteen meters of ditch of the II-III front to defend, it seems that there was a tunnel caponier across a vertical detachment of the ditch. This interpretation is only ours and results from the analysis of the plans, which are not the clearest. Aligned facing the I-II front, the barracks had in front of it only the junction road between the annex batteries. The fort actually only comprised two spaces that could be described as courtyards, one on either side of the barracks. The latter comprised seven bays on two levels. Many of the ground floor rooms were used for storage, and it was on this level that the two bread ovens (now destroyed) and the washrooms were located. The circulation corridor framing the seven bays is very wide. On the sides of the barracks, it extends to serve four direct-fire casemates aligned on the front line. Behind front V-VI, a fifth was sketched out, but never completed. Two small projectile magazines are grafted onto the service gallery of these casemates, plus a third between casemates No. 2 and 3. The powder magazines are placed parallel to fronts II-III and V-I. We know nothing about the first, but the second shows a semicircular vault and its entrance, topped by the daylight bay, is off-center on the right (when you are in the storage room). This second magazine is also smaller; the two magazines totaled only 37,000 kg of stored powder. At the level of the first floor of the barracks there is a communication perpendicular to the center of the front of the head. This communication opens into a passage rooted in what can reasonably be considered a street of the rampart, even if the plans consulted pose the problem of the circulation of artillery pieces. The communications seem too narrow to us. This street serves two elements designated as shelter traverses sitting behind fronts III-IV and V-VI (the famous intersected angles of the front of the head!). These two shelter traverses are asymmetrical and both divided into two rooms. It is not impossible that they are infantry shelters. Still from the communication starting in the circulation corridor at the rear of the barracks on the first floor, two staircases allowed access to the cavalier. The latter is framed by two shelter-traverses having only one arm. Thus, this cavalier is designed as follows, from left to right: shelter-traverse, simple platform, central traverse with stairs communicating with the gallery joining the barracks and the rampart street, simple platform and shelter-traverse. We are perfectly aware of the arduous nature of this description, but this unusual fort imposes it on us despite ourselves. The four direct-fire casemates are made of rubble masonry, except for their embrasure, made in the top of the counterscarp, which is partially concreted. They are very stretched and were to batter, with their 120 mm cannon, the southeastern approaches to Besançon and more particularly the wood of Aglans and the village of Tarcenay. Today (03/2008), a good part of the ground floor remains. The fort's land and its glacis have been divided up and a number of residences have been built. It is difficult to visit the remains of this fort which, due to its singular configuration, would have deserved a different fate. Its ditches are filled in, the embrasures of the casemates are almost completely blocked. The barracks are very dilapidated and the hope of seeing these ruins restored seems vain.

Pevnost Besançonu, jihojihovýchodně od města, 1874-1877. 507 m n. m. Nazývané Fort Marulaz. 231 mužů, 40 děl včetně připojených baterií (tyto údaje pocházejí z technického listu vydaného 30. října 1877 v Besançonu; plukovník Dutriez (viz bibliografie) uvádí pouze 20 děl a 4 minomety a 241 mužů, pravděpodobně pozdější údaje). Pevnost Cavalier, postavená na místě hliněné reduty z konfliktu v roce 1870. Tuto pevnost je ze všeho nejtěžší popsat. Zabírá hřeben. Fronta I-II, rovnoběžná s přední částí předního čela, nemá příkop a nejsme si jisti přítomností srázové zdi na této straně. Příkopy bočních front se napojují v pravém úhlu na tuto frontu a přední část předního čela je k nim kolmá. Právě jsme popsali obdélník. Dva výběžky předního frontu se však protínají a vytvářejí dvě nové fronty. V konečném důsledku zde tedy máme šestiúhelník. Pokud bychom se chtěli dohadovat, jelikož, jak je uvedeno v článku zabývajícím se celou pozicí Fontain, vojenská cesta protíná pevnost z jedné strany na druhou a tyto přístupy vyčnívají do bočních front, je prostor pro dohadování o počtu front a výběžků. Pro usnadnění všech, počínaje naším vlastním, nebudeme tyto výběžky počítat jinak než jako výběžky I a II. Skládají se z cimbuří, které brání osu dvou vchodů do pevnosti, ale také část bočních front (II-III a VI-I). U výběžku V nacházíme dvojitou protiskluzovou kazetu. Pokud mohl bez větších problémů operovat v příkopu předního frontu (IV-V – kde sráz a protisráz nejsou rovnoběžné, ale sbíhají se ve směru IV-V!), na druhou stranu jeho názory na frontu V-VI byly neúplné. Příkopy jsou nyní zasypané, takže jsme nuceni interpretovat několik plánů, které si bohužel protiřečí. Tento příběh o sbližování skály a protiskáry se tedy neobjevuje na všech. Pokud jde o obranu III. a IV. fronty, jsme nuceni uznat, že žádný plán ji neukazuje. Konečně, vzhledem k III. výběžku a k obraně pouze asi patnácti metrů příkopu II. a III. fronty se zdá, že napříč svislým odtržením příkopu vedl tunelový kaponiér. Tato interpretace je pouze naše a vyplývá z analýzy plánů, které nejsou nejjasnější. Kasárna, orientovaná směrem k I. a II. frontě, měla před sebou pouze spojovací cestu mezi bateriemi přístavby. Pevnost se ve skutečnosti skládala pouze ze dvou prostor, které by se daly popsat jako nádvoří, jedno na každé straně kasáren. To druhé se skládalo ze sedmi polí na dvou úrovních. Mnoho místností v přízemí sloužilo ke skladování a právě na této úrovni se nacházely dvě pece na chléb (nyní zničené) a koupelny. Chodba rámující sedm polí je velmi široká. Po stranách kasáren se rozšiřuje a slouží čtyřem kasematám pro přímou palbu, které se nacházely v první linii. Za frontou V-VI byla načrtnuta pátá, ale nikdy nebyla dokončena. Na servisní galerii těchto kasemat jsou naroubovány dva malé sklady střel a třetí mezi kasematy č. 2 a 3. Sklady prachu jsou umístěny rovnoběžně s frontami II-III a V-I. O prvním nevíme nic, ale druhý ukazuje půlkruhovou klenbu a jeho vchod, zakončený denním schodištěm, je mimo střed vpravo (když jste ve skladu). Tento druhý sklad je také menší; oba sklady celkem obsahovaly pouze 37 000 kg uskladněného prachu. V úrovni prvního patra kasáren se nachází komunikace kolmá ke středu přední části čela. Tato komunikace ústí do průchodu zakořeněného v tom, co lze rozumně považovat za ulici valu, i když konzultované plány nastolují problém s pohybem dělostřeleckých děl. Komunikace se nám zdají příliš úzké. Tato ulice slouží dvěma prvkům označeným jako krytové traverzy, které se nacházejí za frontami III-IV a V-VI (ty slavné protínající se úhly přední části čela!). Tyto dva krytové traverzy jsou asymetrické a oba rozdělené do dvou místností. Není vyloučeno, že se jedná o pěchotní kryty. Z komunikace začínající v cirkulační chodbě v zadní části kasáren v prvním patře vedla dvě schodiště, která umožňovala přístup k jezdeckému přístřešku. Ten je rámován dvěma krytovými traverzami s pouze jedním ramenem. Tento jezdecký přístřešek je tedy navržen následovně, zleva doprava: krytový traverz, jednoduchá plošina, centrální traverz se schody komunikujícími s galerií spojující kasárna a ulici valu, jednoduchá plošina a krytový traverz. Jsme si plně vědomi náročnosti tohoto popisu, ale tato neobvyklá pevnost nám ho vnucuje i přes naši nepřízeň osudu. Čtyři kasematy určené pro přímou palbu jsou postaveny z lomového zdiva, s výjimkou střílny, vytvořené v horní části protiskluzové skály, která je částečně vybetonovaná. Jsou velmi napjaté a měly svými 120mm kanóny ostřelovat jihovýchodní přístupy k Besançonu a zejména les Aglans a vesnici Tarcenay. Dnes (03/2008) se z přízemí zachovala dobrá část. Pozemek pevnosti a její předhradí byly rozděleny a byla na nich postavena řada obytných budov. Je obtížné navštívit pozůstatky této pevnosti, která by si vzhledem ke své jedinečné konfiguraci zasloužila jiný osud. Její příkopy jsou zasypány, střílny kasemat jsou téměř zcela zablokovány. Kasárna jsou velmi zchátralá a naděje na obnovu těchto ruin se zdá být marná.