Dans le département d'Ille-et-Vilaine, la fin du XIXᵉ siècle est marquée par l'intégration au système défensif dit de Séré de Rivières (1874-1914), vaste programme de fortifications destiné à protéger les frontières et les côtes françaises après la guerre de 1870. Si les grandes places fortes terrestres se concentraient ailleurs, l'Ille-et-Vilaine bénéficia surtout d'ouvrages complémentaires destinés à couvrir l'approche maritime de Saint-Malo, la vallée de la Rance et la baie du Mont-Saint-Michel. Ces fortins modernisés accueillaient de l'artillerie à tir rapide, adaptée à contrer des débarquements ou des raids navals. Souvent remaniés ou désarmés après 1914, ils témoignent encore d'une époque où la défense littorale rejoignait la logique des places fortes continentales.

Im Département Ille-et-Vilaine ist das Ende des 19. Jahrhunderts durch die Integration in das sogenannte Séré-de-Rivières-Verteidigungssystem (1874-1914) geprägt, ein umfangreiches Befestigungsprogramm zum Schutz der französischen Grenzen und Küsten nach dem Krieg von 1870. Während die großen Landfestungen anderswo konzentriert waren, profitierte Ille-et-Vilaine hauptsächlich von ergänzenden Werken zur Deckung der Seeseite von Saint-Malo, des Rance-Tals und der Bucht des Mont-Saint-Michel. Diese modernisierten Forts beherbergten Schnellfeuerartillerie, die zur Abwehr von Landungen oder Seeangriffen geeignet war. Oft nach 1914 umgebaut oder außer Dienst gestellt, zeugen sie noch von einer Zeit, in der die Küstenverteidigung der Logik der Kontinentalfestungen folgte.

In het departement Ille-et-Vilaine wordt het einde van de 19e eeuw gekenmerkt door de integratie in het zogenaamde Séré de Rivières-verdedigingssysteem (1874-1914), een uitgebreid fortificatieprogramma om de Franse grenzen en kusten te beschermen na de oorlog van 1870. Terwijl de grote landvestingen elders geconcentreerd waren, profiteerde Ille-et-Vilaine vooral van aanvullende werken bestemd voor de dekking van de zeebenadering van Saint-Malo, de vallei van de Rance en de baai van de Mont-Saint-Michel. Deze gemoderniseerde forten huisvesten snelvuurartillerie, geschikt om landingen of marine-invallen tegen te gaan. Vaak verbouwd of buiten dienst gesteld na 1914, getuigen ze nog van een tijdperk waarin de kustverdediging de logica van de continentale vestingen volgde.

In the Ille-et-Vilaine department, the late 19th century was marked by integration into the Séré de Rivières defensive system (1874-1914), a vast fortification program designed to protect French borders and coasts after the war of 1870. While major land fortresses were concentrated elsewhere, Ille-et-Vilaine mainly benefited from complementary works intended to cover the maritime approach to Saint-Malo, the Rance valley and the Mont-Saint-Michel bay. These modernized forts housed rapid-fire artillery, adapted to counter landings or naval raids. Often modified or disarmed after 1914, they still testify to an era when coastal defense followed the logic of continental strongholds.

V departementu Ille-et-Vilaine je konec 19. století poznamenán integrací do obranného systému Séré de Rivières (1874-1914), rozsáhlého programu opevnění určeného k ochraně francouzských hranic a pobřeží po válce v roce 1870. Zatímco velké pevnosti na pevnině byly soustředěny jinde, Ille-et-Vilaine těžil hlavně z doplňujících děl určených ke krytí námořního přístupu k Saint-Malo, údolí Rance a zátoky Mont-Saint-Michel. Tyto modernizované forty hostily rychlopalné dělostřelectvo přizpůsobené k zásahu proti výsadkům nebo námořním nájezdům. Často přestavěné nebo odzbrojené po roce 1914, stále svědčí o době, kdy pobřežní obrana sledovala logiku kontinentálních pevností.