La création de l’Union indochinoise, ou Indochine française, remonte à 1887. Mais la présence française est bien antérieure à cette date. En effet, si les premiers missionnaires ont débarqué dès 1663, c’est l’évêque d’Adran, Monseigneur Pigneau de Behaine qui, arrivé en 1785, va contribuer fortement et durablement à l’implication de la France en Cochinchine. Il devient en effet l’ami du futur empereur d’Annam, Gia Long, et va, par la même occasion, être à l’origine des premières fortifications réalisées par des Français, en Indochine. En effet, il emmène avec lui quelques collaborateurs pleins d’enthousiasme, parmi lesquels deux jeunes hommes, Olivier et Lebrun. Gia Long va rapidement apprécier leur compétence et leur vitalité, et les nommer ingénieurs de l’Empereur, avec les grades de colonel et capitaine dans son armée. L’évêque d’Audran a amené avec lui les traités de Vauban, qu’Olivier, ancien sous-officier du Génie, va utiliser avec profit pour réaliser, en 1790, la citadelle de Saigon, dite de Gia Long. Son tracé comprend un front bastionné, selon la deuxième méthode de Vauban, avec ses saillants et ses demi-lunes. L’obstacle est important, avec un large fossé bordé d’une escarpe et d’une contrescarpe maçonnées. C’est une place forte comparable à celles réalisées en Europe à la même époque. Elle va soutenir un siège de deux ans, avant d’être rasée par Minh-Mang qui, en 1820, la trouvant de dimensions trop importantes, va la remplacer par un ouvrage plus réduit, à quatre bastions. C’est celui auquel se heurtera Rigault de Genouilly, en 1859. L’artillerie de l’escadre en vint à bout en moins de six heures. Elle fut rasée peu après, ses dimensions et son tracé ne correspondant plus aux besoins du moment. Die Gründung der Indochinesischen Union, oder Französisch-Indochina, geht auf das Jahr 1887 zurück. Aber die französische Präsenz ist viel älter. Wenn auch die ersten Missionare bereits 1663 landeten, so war es doch der Bischof von Adran, Monsignore Pigneau de Behaine, der 1785 ankam und nachhaltig zur Einmischung Frankreichs in Cochinchina beitragen sollte. Er wurde Freund des zukünftigen Kaisers von Annam, Gia Long, und war dadurch auch der Urheber der ersten von Franzosen in Indochina errichteten Befestigungen. Er nahm nämlich einige enthusiastische Mitarbeiter mit, darunter zwei junge Männer, Olivier und Lebrun. Gia Long schätzte schnell ihre Kompetenz und Vitalität und ernannte sie zu Ingenieuren des Kaisers mit den Rängen eines Obersten und Hauptmanns in seiner Armee. Der Bischof von Adran hatte Vaubans Abhandlungen mitgebracht, die Olivier, ein ehemaliger Unteroffizier der Pioniere, nutzen sollte, um 1790 die Zitadelle von Saigon, genannt Gia Long, zu errichten. Ihr Grundriss umfasst eine bastionierte Front nach der zweiten Methode Vaubans, mit ihren Ausläufern und Halbmonden. Das Hindernis ist bedeutend, mit einem breiten Graben, der von einer gemauerten Eskarpe und Kontereskarpe gesäumt wird. Es ist eine Festung, vergleichbar mit denen, die zur gleichen Zeit in Europa gebaut wurden. Sie sollte eine zweijährige Belagerung überstehen, bevor sie von Minh-Mang dem Erdboden gleichgemacht wurde, der sie 1820 für zu groß befand und durch ein kleineres Werk mit vier Bastionen ersetzte. Diesem sollte Rigault de Genouilly 1859 gegenüberstehen. Die Artillerie des Geschwaders bezwang es in weniger als sechs Stunden. Es wurde kurz darauf eingeebnet, da seine Dimensionen und sein Grundriss nicht mehr den damaligen Bedürfnissen entsprachen. De oprichting van de Indochinese Unie, of Frans-Indochina, dateert van 1887. Maar de Franse aanwezigheid is veel ouder. Hoewel de eerste missionarissen al in 1663 landden, was het de bisschop van Adran, Monseigneur Pigneau de Behaine, die in 1785 aankwam en een sterke en blijvende bijdrage zou leveren aan de betrokkenheid van Frankrijk in Cochinchina. Hij werd vriend van de toekomstige keizer van Annam, Gia Long, en was daardoor ook de oorsprong van de eerste versterkingen die door Fransen in Indochina werden gebouwd. Hij nam namelijk enkele enthousiaste medewerkers mee, onder wie twee jonge mannen, Olivier en Lebrun. Gia Long waardeerde snel hun competentie en vitaliteit en benoemde hen tot ingenieurs van de keizer, met de rangen van kolonel en kapitein in zijn leger. De bisschop van Adran had Vaubans verhandelingen meegenomen, die Olivier, een voormalig onderofficier van de Genie, zou gebruiken om in 1790 de citadel van Saigon, genaamd Gia Long, te realiseren. Het grondplan omvat een gebastioneerd front volgens de tweede methode van Vauban, met zijn uitstekende delen en halvemanen. Het obstakel is aanzienlijk, met een brede gracht geflankeerd door een gemetselde escarpe en contrescarpe. Het is een vesting vergelijkbaar met die in dezelfde tijd in Europa werden gebouwd. Het zou een beleg van twee jaar doorstaan, voordat het met de grond gelijk werd gemaakt door Minh-Mang, die het in 1820 te groot vond en het verving door een kleiner werk met vier bastions. Dit was het werk waarmee Rigault de Genouilly in 1859 te maken kreeg. De artillerie van het eskader maakte er in minder dan zes uur korte metten. Het werd kort daarna met de grond gelijk gemaakt, omdat de afmetingen en het grondplan niet meer voldeden aan de eisen van die tijd. The creation of the Indochinese Union, or French Indochina, dates back to 1887. But French presence is much older. Although the first missionaries landed as early as 1663, it was the bishop of Adran, Monsignor Pigneau de Behaine, who arrived in 1785 and would strongly and durably contribute to France's involvement in Cochinchina. He became a friend of the future emperor of Annam, Gia Long, and thereby was also the originator of the first fortifications built by the French in Indochina. He took with him some enthusiastic collaborators, including two young men, Olivier and Lebrun. Gia Long quickly appreciated their competence and vitality and appointed them engineers to the Emperor, with the ranks of colonel and captain in his army. The bishop of Adran had brought Vauban's treatises, which Olivier, a former non-commissioned officer of the Engineers, would use to build, in 1790, the citadel of Saigon, called Gia Long. Its layout comprises a bastioned front according to Vauban's second method, with its salients and demi-lunes. The obstacle is significant, with a wide ditch bordered by a masonry escarp and counterscarp. It is a fortress comparable to those built in Europe at the same time. It would withstand a two-year siege, before being razed by Minh-Mang who, in 1820, finding it too large, replaced it with a smaller work with four bastions. This was the one Rigault de Genouilly would face in 1859. The squadron's artillery disposed of it in less than six hours. It was levelled shortly after, its dimensions and layout no longer meeting the needs of the time. Vytvoření Indochínské unie neboli Francouzské Indočíny se datuje do roku 1887. Francouzská přítomnost je však mnohem starší. Ačkoli první misionáři přistáli již v roce 1663, byl to biskup z Adranu, Monsignore Pigneau de Behaine, který přijel v roce 1785 a významně a trvale přispěl k angažovanosti Francie v Kočinčíně. Stal se přítelem budoucího císaře Annamu Gia Longa a byl tak také původcem prvních opevnění postavených Francouzi v Indočíně. Vzal s sebou několik nadšených spolupracovníků, mezi nimi dva mladé muže, Oliviera a Lebruna. Gia Long rychle ocenil jejich kompetence a vitalitu a jmenoval je císařskými inženýry s hodnostmi plukovníka a kapitána ve své armádě. Biskup z Adranu s sebou přivezl Vaubanovy spisy, které Olivier, bývalý poddůstojník ženijního vojska, použil k vybudování citadely v Saigonu, zvané Gia Long, v roce 1790. Její půdorys zahrnuje baštové čelo podle druhé Vaubanovy metody s jeho výběžky a půlměsíci. Překážka je významná, s širokým příkopem lemovaným zděnou eskarpou a kontreskarpou. Je to pevnost srovnatelná s těmi, které se ve stejné době stavěly v Evropě. Odolala dvouletému obléhání, než ji srovnal se zemí Minh-Mang, který ji v roce 1820 považoval za příliš velkou a nahradil ji menším dílem se čtyřmi baštami. S tímto dílem se měl v roce 1859 střetnout Rigault de Genouilly. Dělostřelectvo eskadry si s ním poradilo za méně než šest hodin. Krátce poté bylo srovnáno se zemí, protože jeho rozměry a půdorys již neodpovídaly potřebám doby.

La création de l’Union indochinoise, ou Indochine française, remonte à 1887. Mais la présence française est bien antérieure à cette date. En effet, si les premiers missionnaires ont débarqué dès 1663, c’est l’évêque d’Adran, Monseigneur Pigneau de Behaine qui, arrivé en 1785, va contribuer fortement et durablement à l’implication de la France en Cochinchine. Il devient en effet l’ami du futur empereur d’Annam, Gia Long, et va, par la même occasion, être à l’origine des premières fortifications réalisées par des Français, en Indochine. En effet, il emmène avec lui quelques collaborateurs pleins d’enthousiasme, parmi lesquels deux jeunes hommes, Olivier et Lebrun. Gia Long va rapidement apprécier leur compétence et leur vitalité, et les nommer ingénieurs de l’Empereur, avec les grades de colonel et capitaine dans son armée. L’évêque d’Audran a amené avec lui les traités de Vauban, qu’Olivier, ancien sous-officier du Génie, va utiliser avec profit pour réaliser, en 1790, la citadelle de Saigon, dite de Gia Long. Son tracé comprend un front bastionné, selon la deuxième méthode de Vauban, avec ses saillants et ses demi-lunes. L’obstacle est important, avec un large fossé bordé d’une escarpe et d’une contrescarpe maçonnées. C’est une place forte comparable à celles réalisées en Europe à la même époque. Elle va soutenir un siège de deux ans, avant d’être rasée par Minh-Mang qui, en 1820, la trouvant de dimensions trop importantes, va la remplacer par un ouvrage plus réduit, à quatre bastions. C’est celui auquel se heurtera Rigault de Genouilly, en 1859. L’artillerie de l’escadre en vint à bout en moins de six heures. Elle fut rasée peu après, ses dimensions et son tracé ne correspondant plus aux besoins du moment. Die Gründung der Indochinesischen Union, oder Französisch-Indochina, geht auf das Jahr 1887 zurück. Aber die französische Präsenz ist viel älter. Wenn auch die ersten Missionare bereits 1663 landeten, so war es doch der Bischof von Adran, Monsignore Pigneau de Behaine, der 1785 ankam und nachhaltig zur Einmischung Frankreichs in Cochinchina beitragen sollte. Er wurde Freund des zukünftigen Kaisers von Annam, Gia Long, und war dadurch auch der Urheber der ersten von Franzosen in Indochina errichteten Befestigungen. Er nahm nämlich einige enthusiastische Mitarbeiter mit, darunter zwei junge Männer, Olivier und Lebrun. Gia Long schätzte schnell ihre Kompetenz und Vitalität und ernannte sie zu Ingenieuren des Kaisers mit den Rängen eines Obersten und Hauptmanns in seiner Armee. Der Bischof von Adran hatte Vaubans Abhandlungen mitgebracht, die Olivier, ein ehemaliger Unteroffizier der Pioniere, nutzen sollte, um 1790 die Zitadelle von Saigon, genannt Gia Long, zu errichten. Ihr Grundriss umfasst eine bastionierte Front nach der zweiten Methode Vaubans, mit ihren Ausläufern und Halbmonden. Das Hindernis ist bedeutend, mit einem breiten Graben, der von einer gemauerten Eskarpe und Kontereskarpe gesäumt wird. Es ist eine Festung, vergleichbar mit denen, die zur gleichen Zeit in Europa gebaut wurden. Sie sollte eine zweijährige Belagerung überstehen, bevor sie von Minh-Mang dem Erdboden gleichgemacht wurde, der sie 1820 für zu groß befand und durch ein kleineres Werk mit vier Bastionen ersetzte. Diesem sollte Rigault de Genouilly 1859 gegenüberstehen. Die Artillerie des Geschwaders bezwang es in weniger als sechs Stunden. Es wurde kurz darauf eingeebnet, da seine Dimensionen und sein Grundriss nicht mehr den damaligen Bedürfnissen entsprachen. De oprichting van de Indochinese Unie, of Frans-Indochina, dateert van 1887. Maar de Franse aanwezigheid is veel ouder. Hoewel de eerste missionarissen al in 1663 landden, was het de bisschop van Adran, Monseigneur Pigneau de Behaine, die in 1785 aankwam en een sterke en blijvende bijdrage zou leveren aan de betrokkenheid van Frankrijk in Cochinchina. Hij werd vriend van de toekomstige keizer van Annam, Gia Long, en was daardoor ook de oorsprong van de eerste versterkingen die door Fransen in Indochina werden gebouwd. Hij nam namelijk enkele enthousiaste medewerkers mee, onder wie twee jonge mannen, Olivier en Lebrun. Gia Long waardeerde snel hun competentie en vitaliteit en benoemde hen tot ingenieurs van de keizer, met de rangen van kolonel en kapitein in zijn leger. De bisschop van Adran had Vaubans verhandelingen meegenomen, die Olivier, een voormalig onderofficier van de Genie, zou gebruiken om in 1790 de citadel van Saigon, genaamd Gia Long, te realiseren. Het grondplan omvat een gebastioneerd front volgens de tweede methode van Vauban, met zijn uitstekende delen en halvemanen. Het obstakel is aanzienlijk, met een brede gracht geflankeerd door een gemetselde escarpe en contrescarpe. Het is een vesting vergelijkbaar met die in dezelfde tijd in Europa werden gebouwd. Het zou een beleg van twee jaar doorstaan, voordat het met de grond gelijk werd gemaakt door Minh-Mang, die het in 1820 te groot vond en het verving door een kleiner werk met vier bastions. Dit was het werk waarmee Rigault de Genouilly in 1859 te maken kreeg. De artillerie van het eskader maakte er in minder dan zes uur korte metten. Het werd kort daarna met de grond gelijk gemaakt, omdat de afmetingen en het grondplan niet meer voldeden aan de eisen van die tijd. The creation of the Indochinese Union, or French Indochina, dates back to 1887. But French presence is much older. Although the first missionaries landed as early as 1663, it was the bishop of Adran, Monsignor Pigneau de Behaine, who arrived in 1785 and would strongly and durably contribute to France's involvement in Cochinchina. He became a friend of the future emperor of Annam, Gia Long, and thereby was also the originator of the first fortifications built by the French in Indochina. He took with him some enthusiastic collaborators, including two young men, Olivier and Lebrun. Gia Long quickly appreciated their competence and vitality and appointed them engineers to the Emperor, with the ranks of colonel and captain in his army. The bishop of Adran had brought Vauban's treatises, which Olivier, a former non-commissioned officer of the Engineers, would use to build, in 1790, the citadel of Saigon, called Gia Long. Its layout comprises a bastioned front according to Vauban's second method, with its salients and demi-lunes. The obstacle is significant, with a wide ditch bordered by a masonry escarp and counterscarp. It is a fortress comparable to those built in Europe at the same time. It would withstand a two-year siege, before being razed by Minh-Mang who, in 1820, finding it too large, replaced it with a smaller work with four bastions. This was the one Rigault de Genouilly would face in 1859. The squadron's artillery disposed of it in less than six hours. It was levelled shortly after, its dimensions and layout no longer meeting the needs of the time. Vytvoření Indochínské unie neboli Francouzské Indočíny se datuje do roku 1887. Francouzská přítomnost je však mnohem starší. Ačkoli první misionáři přistáli již v roce 1663, byl to biskup z Adranu, Monsignore Pigneau de Behaine, který přijel v roce 1785 a významně a trvale přispěl k angažovanosti Francie v Kočinčíně. Stal se přítelem budoucího císaře Annamu Gia Longa a byl tak také původcem prvních opevnění postavených Francouzi v Indočíně. Vzal s sebou několik nadšených spolupracovníků, mezi nimi dva mladé muže, Oliviera a Lebruna. Gia Long rychle ocenil jejich kompetence a vitalitu a jmenoval je císařskými inženýry s hodnostmi plukovníka a kapitána ve své armádě. Biskup z Adranu s sebou přivezl Vaubanovy spisy, které Olivier, bývalý poddůstojník ženijního vojska, použil k vybudování citadely v Saigonu, zvané Gia Long, v roce 1790. Její půdorys zahrnuje baštové čelo podle druhé Vaubanovy metody s jeho výběžky a půlměsíci. Překážka je významná, s širokým příkopem lemovaným zděnou eskarpou a kontreskarpou. Je to pevnost srovnatelná s těmi, které se ve stejné době stavěly v Evropě. Odolala dvouletému obléhání, než ji srovnal se zemí Minh-Mang, který ji v roce 1820 považoval za příliš velkou a nahradil ji menším dílem se čtyřmi baštami. S tímto dílem se měl v roce 1859 střetnout Rigault de Genouilly. Dělostřelectvo eskadry si s ním poradilo za méně než šest hodin. Krátce poté bylo srovnáno se zemí, protože jeho rozměry a půdorys již neodpovídaly potřebám doby.

Pendant la Première Guerre mondiale, le Japon étant notre allié, l’essentiel de l’armement du point d’appui est renvoyé en métropole. Le programme de 1934 initie le réarmement de l’Indochine et, en 1940, les fronts de mer de Saigon et de Haiphong sont dotés d’une défense sérieuse. En août 1940, le nouveau gouverneur général de l’Indochine, l’amiral Jean Decoux, est obligé d’entériner les concessions faites au Japon, en juin 1940, par son prédécesseur, le général Catroux. Celles-ci incluent la fermeture de la frontière avec la Chine, et le libre passage des troupes japonaises. Une convention d’application est signée par le gouvernement de Vichy, le 22 septembre. Mais celle-ci ne satisfait pas le commandement militaire japonais en Chine. Une division attaque alors Lang Son, et bouscule les défenses françaises. Les combats durent jusqu’au 25 septembre, se soldant par la mort de 800 soldats français. L’empereur Hirohito exprime alors ses regrets, et s’engage à respecter la souveraineté française sur l’Indochine. Cette promesse sera respectée jusqu’au coup de force du 9 mars 1945. Si l’Indochine doit subir la présence de troupes japonaises sur son territoire, il ne s’agit que d’un stationnement, et non d’une occupation. À partir de septembre, la Thaïlande, soutenue par le Japon, déclenche des escarmouches à la frontière du Laos et du Cambodge. Cette « guerre » verra son apogée le 17 janvier 1941, quand l’escadre française du capitaine de vaisseau Béranger surprend la flotte siamoise dans la baie de Koh Chang, et la met hors de combat. Ce sera d’ailleurs la seule victoire navale française de la guerre. À l’issue des combats, le 11 mars 1941, et sous la pression japonaise, l’amiral Decoux doit accepter quelques rectifications de frontière sur le Mékong.

En 1945, survient le coup de force du 9 mars. Dans toute l’Indochine, les pertes civiles et militaires dépassent 3 000 tués. L’amiral Decoux est fait prisonnier, avec son état-major. Les six mois de captivité qui suivront coûteront encore la vie à plus de 1 500 hommes. L’administration coloniale ne résiste pas à cette opération, et l’Indochine française tombe entièrement sous le joug du Japon. Celui-ci favorise alors la formation de régimes indépendants. Après l’armistice, la partie nord de l’Indochine est occupée par les Chinois de Tchang Kaï-chek, et la partie sud par les Britanniques. Il faudra attendre octobre 1945 pour voir l’autorité française rétablie à Saigon, et mars 1946 pour qu’il en soit de même au Tonkin. Les Chinois, avant leur départ, détruisent en quasi-totalité les ouvrages fortifiés réalisés face à leur frontière, entre 1942 et 1945.

Les événements suivants s’appellent guerre d’Indochine, avec la réalisation de la ligne « de Lattre », destinée à défendre le delta du Tonkin contre une attaque chinoise, suivie par la guerre du Vietnam. Während des Ersten Weltkriegs, da Japan unser Verbündeter war, wurde der Großteil der Bewaffnung des Stützpunkts ins Mutterland zurückgeschickt. Das Programm von 1934 leitete die Wiederbewaffnung Indochinas ein, und 1940 wurden die Küstenfronten von Saigon und Haiphong mit einer ernsthaften Verteidigung ausgestattet. Im August 1940 war der neue Generalgouverneur von Indochina, Admiral Jean Decoux, gezwungen, die Zugeständnisse zu ratifizieren, die sein Vorgänger, General Catroux, im Juni 1940 an Japan gemacht hatte. Diese beinhalteten die Schließung der Grenze zu China und den freien Durchzug japanischer Truppen. Eine Ausführungsvereinbarung wurde von der Vichy-Regierung am 22. September unterzeichnet. Diese befriedigte jedoch das japanische Militärkommando in China nicht. Eine Division griff daraufhin Lang Son an und überrannte die französischen Verteidigungen. Die Kämpfe dauerten bis zum 25. September und forderten den Tod von 800 französischen Soldaten. Kaiser Hirohito drückte daraufhin sein Bedauern aus und verpflichtete sich, die französische Souveränität über Indochina zu respektieren. Dieses Versprechen wurde bis zum Putsch vom 9. März 1945 eingehalten. Obwohl Indochina die Präsenz japanischer Truppen auf seinem Territorium hinnehmen musste, handelte es sich nur um eine Stationierung, nicht um eine Besatzung. Ab September löste Thailand, unterstützt von Japan, Scharmützel an der Grenze zu Laos und Kambodscha aus. Dieser „Krieg“ erreichte seinen Höhepunkt am 17. Januar 1941, als das französische Geschwader von Kapitän zur See Béranger die siamesische Flotte in der Bucht von Koh Chang überraschte und außer Gefecht setzte. Dies sollte übrigens der einzige französische Marinesieg des Krieges sein. Nach den Kämpfen musste Admiral Decoux am 11. März 1941 unter japanischem Druck einige Grenzberichtigungen am Mekong akzeptieren.

1945 erfolgte der Putsch vom 9. März. In ganz Indochina überstiegen die zivilen und militärischen Verluste 3.000 Tote. Admiral Decoux wurde mit seinem Stab gefangen genommen. Die folgenden sechs Monate der Gefangenschaft forderten noch einmal über 1.500 Menschenleben. Die Kolonialverwaltung widerstand dieser Operation nicht, und ganz Französisch-Indochina fiel unter das Joch Japans. Dieses begünstigte daraufhin die Bildung unabhängiger Regime. Nach dem Waffenstillstand wurde der nördliche Teil Indochinas von den Chinesen unter Tschiang Kai-schek besetzt, der südliche Teil von den Briten. Es dauerte bis Oktober 1945, bis die französische Autorität in Saigon wiederhergestellt war, und bis März 1946, um dasselbe in Tonkin zu erreichen. Vor ihrem Abzug zerstörten die Chinesen fast vollständig die befestigten Werke, die zwischen 1942 und 1945 ihrer Grenze gegenüber errichtet worden waren.

Die folgenden Ereignisse werden als Indochinakrieg bezeichnet, mit dem Bau der „de Lattre“-Linie zur Verteidigung des Tonkin-Deltas gegen einen chinesischen Angriff, gefolgt vom Vietnamkrieg. Tijdens de Eerste Wereldoorlog, aangezien Japan onze bondgenoot was, werd het grootste deel van de bewapening van het steunpunt naar het moederland teruggezonden. Het programma van 1934 leidde de herbewapening van Indochina in, en in 1940 werden de zeefronten van Saigon en Haiphong voorzien van een serieuze verdediging. In augustus 1940 werd de nieuwe gouverneur-generaal van Indochina, admiraal Jean Decoux, gedwongen de concessies te bekrachtigen die zijn voorganger, generaal Catroux, in juni 1940 aan Japan had gedaan. Deze omvatten de sluiting van de grens met China en de vrije doorgang van Japanse troepen. Een uitvoeringsovereenkomst werd op 22 september door de Vichy-regering ondertekend. Deze bevredigde echter niet het Japanse militaire commando in China. Een divisie viel daarop Lang Son aan en overrompelde de Franse verdedigingen. De gevechten duurden tot 25 september en kostten 800 Franse soldaten het leven. Keizer Hirohito betuigde daarop zijn spijt en verbond zich ertoe de Franse soevereiniteit over Indochina te respecteren. Deze belofte werd nagekomen tot de staatsgreep van 9 maart 1945. Hoewel Indochina de aanwezigheid van Japanse troepen op zijn grondgebied moest ondergaan, was het slechts een stationering, geen bezetting. Vanaf september ontketende Thailand, gesteund door Japan, schermutselingen aan de grens met Laos en Cambodja. Deze „oorlog“ bereikte zijn hoogtepunt op 17 januari 1941, toen het Franse eskader van kapitein-ter-zee Béranger de Siamese vloot in de Baai van Koh Chang verraste en uitschakelde. Dit zou trouwens de enige Franse marine-overwinning van de oorlog zijn. Na de gevechten moest admiraal Decoux op 11 maart 1941 onder Japanse druk enkele grensrectificaties aan de Mekong accepteren.

In 1945 vond de staatsgreep van 9 maart plaats. In heel Indochina overschreden de burger- en militaire verliezen de 3.000 doden. Admiraal Decoux werd met zijn staf gevangen genomen. De daaropvolgende zes maanden gevangenschap kostten nog eens meer dan 1.500 man het leven. Het koloniale bestuur bood geen weerstand aan deze operatie, en geheel Frans-Indochina viel onder het juk van Japan. Dit bevorderde daarop de vorming van onafhankelijke regimes. Na de wapenstilstand werd het noordelijke deel van Indochina bezet door de Chinezen van Tsjang Kai-sjek, het zuidelijke deel door de Britten. Het duurde tot oktober 1945 voordat het Franse gezag in Saigon was hersteld, en tot maart 1946 om hetzelfde in Tonkin te bereiken. Voor hun vertrek vernietigden de Chinezen bijna volledig de versterkte werken die tussen 1942 en 1945 tegenover hun grens waren gebouwd.

De volgende gebeurtenissen heten de Indochinese Oorlog, met de aanleg van de „de Lattre“-linie om de Tonkin-delta te verdedigen tegen een Chinese aanval, gevolgd door de Vietnamoorlog. During the First World War, Japan being our ally, most of the armament of the support point was sent back to metropolitan France. The 1934 programme initiated the rearmament of Indochina and, in 1940, the seafronts of Saigon and Haiphong were provided with a serious defence. In August 1940, the new Governor General of Indochina, Admiral Jean Decoux, was forced to ratify the concessions made to Japan, in June 1940, by his predecessor, General Catroux. These included the closure of the border with China, and the free passage of Japanese troops. An implementing convention was signed by the Vichy government on 22 September. However, this did not satisfy the Japanese military command in China. A division then attacked Lang Son, and overwhelmed the French defences. The fighting lasted until 25 September, resulting in the death of 800 French soldiers. Emperor Hirohito then expressed his regret, and committed himself to respecting French sovereignty over Indochina. This promise was kept until the coup d'état of 9 March 1945. Although Indochina had to suffer the presence of Japanese troops on its territory, it was only a stationing, not an occupation. From September, Thailand, supported by Japan, triggered skirmishes on the border with Laos and Cambodia. This "war" reached its peak on 17 January 1941, when the French squadron of Captain Béranger surprised the Siamese fleet in Koh Chang Bay, and put it out of action. This would be the only French naval victory of the war. After the fighting, on 11 March 1941, and under Japanese pressure, Admiral Decoux had to accept some border rectifications on the Mekong.

In 1945, the coup d'état of 9 March occurred. Throughout Indochina, civilian and military losses exceeded 3,000 killed. Admiral Decoux was taken prisoner, along with his staff. The six months of captivity that followed would cost the lives of more than 1,500 more men. The colonial administration did not resist this operation, and French Indochina fell entirely under the Japanese yoke. Japan then favoured the formation of independent regimes. After the armistice, the northern part of Indochina was occupied by Chiang Kai-shek's Chinese, and the southern part by the British. It would take until October 1945 for French authority to be restored in Saigon, and March 1946 for the same to happen in Tonkin. The Chinese, before their departure, destroyed almost all of the fortified works built facing their border between 1942 and 1945.

The following events are called the Indochina War, with the construction of the "de Lattre" line, intended to defend the Tonkin Delta against a Chinese attack, followed by the Vietnam War. Během první světové války, protože Japonsko bylo naším spojencem, byla většina výzbroje opěrného bodu odeslána do metropole. Program z roku 1934 zahájil přezbrojení Indočíny a v roce 1940 byla pobřeží Saigonu a Haiphongu vybavena seriózní obranou. V srpnu 1940 byl nový generální guvernér Indočíny, admirál Jean Decoux, nucen ratifikovat ústupky učiněné Japonsku v červnu 1940 jeho předchůdcem, generálem Catrouxem. Ty zahrnovaly uzavření hranice s Čínou a volný průchod japonských jednotek. Prováděcí úmluva byla podepsána vládou ve Vichy 22. září. To však neuspokojilo japonské vojenské velení v Číně. Divize poté zaútočila na Lang Son a zdecimovala francouzskou obranu. Boje trvaly do 25. září a stály život 800 francouzských vojáků. Císař Hirohito pak vyjádřil lítost a zavázal se respektovat francouzskou svrchovanost nad Indočínou. Tento slib byl dodržen až do převratu 9. března 1945. Ačkoli Indočína musela snášet přítomnost japonských jednotek na svém území, jednalo se pouze o umístění, nikoli o okupaci. Od září Thajsko, podporované Japonskem, vyvolávalo potyčky na hranicích s Laosem a Kambodžou. Tato „válka“ dosáhla vrcholu 17. ledna 1941, kdy francouzská eskadra kapitána lodi Bérangera překvapila siamskou flotilu v zátoce Koh Chang a vyřadila ji z boje. To byla mimochodem jediná francouzská námořní bitva vyhraná za války. Po bojích musel admirál Decoux 11. března 1941 pod japonským tlakem přijmout některé úpravy hranice na Mekongu.

V roce 1945 došlo k převratu 9. března. V celé Indočíně přesáhly civilní a vojenské ztráty 3 000 mrtvých. Admirál Decoux byl zajat i se svým štábem. Následujících šest měsíců zajetí si vyžádalo ještě více než 1 500 životů. Koloniální správa této operaci neodolala a celá Francouzská Indočína padla pod japonské jho. Japonsko pak podporovalo vytváření nezávislých režimů. Po příměří byla severní část Indočíny obsazena Číňany Čankajška a jižní část Brity. Trvalo až do října 1945, než byla ve francouzském Saigonu obnovena francouzská autorita, a do března 1946, než se totéž stalo v Tonkinu. Číňané před svým odchodem téměř úplně zničili opevněná díla postavená mezi lety 1942 a 1945 naproti jejich hranici.

Následující události se nazývají indočínská válka, s vybudováním linie „de Lattre“ určené k obraně tonkinské delty proti čínskému útoku, následované vietnamskou válkou. © JJM 19/04/2026

1) Sans compter la fortification, envisagée en 1890, de l’île de Poulo-Condore, située à 180 kilomètres au sud du cap Saint-Jacques. On y prévoyait la construction de deux batteries, chargées d’empêcher le mouillage de navires ennemis. Le Conseil d’Amirauté qui, dans sa séance du 13 juin 1890, énumère les 10 bases d’opérations navales dont il prévoit l’établissement, cite d’ailleurs parmi celles-ci Saigon Poulo-Condore. C’est le décret du 4 octobre 1898 qui la remplace par Saigon Cap Saint-Jacques. Ganz zu schweigen von der Befestigung, die 1890 für die Insel Poulo-Condore geplant war, 180 Kilometer südlich von Cap Saint-Jacques gelegen. Dort war der Bau von zwei Batterien vorgesehen, die das Ankern feindlicher Schiffe verhindern sollten. Der Admiralitätsrat, der in seiner Sitzung vom 13. Juni 1890 die 10 Marineoperationsbasen aufzählt, deren Errichtung er vorsieht, zitiert übrigens Saigon Poulo-Condore. Es ist das Dekret vom 4. Oktober 1898, das sie durch Saigon Cap Saint-Jacques ersetzt. Nog afgezien van de versterking, voorzien in 1890, van het eiland Poulo-Condore, gelegen op 180 kilometer ten zuiden van Kaap Saint-Jacques. Men voorzag er de bouw van twee batterijen, belast met het beletten van het ankeren van vijandelijke schepen. De Admiraliteitsraad die in zijn zitting van 13 juni 1890 de 10 marine-operatiebasissen opsomt waarvan hij de vestiging voorziet, citeert overigens Saigon Poulo-Condore. Het is het decreet van 4 oktober 1898 dat het vervangt door Saigon Cap Saint-Jacques. Not to mention the fortification, considered in 1890, of the island of Poulo-Condore, located 180 kilometres south of Cap Saint-Jacques. The construction of two batteries was planned there, tasked with preventing the anchorage of enemy ships. The Admiralty Board, which in its session of 13 June 1890 lists the 10 naval operating bases it plans to establish, cites Saigon Poulo-Condore among them. It is the decree of 4 October 1898 that replaces it with Saigon Cap Saint-Jacques. Nemluvě o opevnění plánovaném v roce 1890 na ostrově Poulo-Condore, který se nachází 180 kilometrů jižně od mysu Saint-Jacques. Plánovala se tam výstavba dvou baterií pověřených zamezením kotvení nepřátelských lodí. Admiralitní rada, která na svém zasedání 13. června 1890 vyjmenovává 10 námořních operačních základen, jejichž zřízení plánuje, cituje mezi nimi Saigon Poulo-Condore. Je to výnos ze 4. října 1898, který ji nahrazuje Saigonem Cap Saint-Jacques.