Indochine[i14][10.407846 N, 107.135170 E]

La création de l'Union indochinoise, ou Indochine française, remonte à 1887. Mais la présence française est bien antérieure à cette date. En effet, si les premiers missionnaires ont débarqué dès 1663, c'est l'évêque d'Adran, Monseigneur Pigneau de Béhaine qui, arrivé en 1785, va contribuer fortement et durablement à l'implication de la France en Cochinchine. Il devient en effet l'ami du futur empereur d'Annam, Gia Long, et va, par la même occasion, être à l'origine des premières fortifications réalisées par des Français, en Indochine. En effet, il emmène avec lui quelques collaborateurs pleins d'enthousiasme, parmi lesquels deux jeunes hommes, Olivier et Lebrun. Gia Long va rapidement apprécier leur compétence et leur vitalité, et les nommer ingénieurs de l'Empereur, avec les grades de colonel et capitaine dans son armée. L'évêque d'Adran a amené avec lui les traités de Vauban, qu'Olivier, ancien sous-officier du Génie, va utiliser avec profit pour réaliser, en 1790, la citadelle de Saïgon, dite de Gia Long. Son tracé comprend un front bastionné, selon la deuxième méthode de Vauban, avec ses saillants et ses demi-lunes. L'obstacle est important, avec un large fossé bordé d'une escarpe et d'une contrescarpe maçonnées. C'est une place forte comparable à celles réalisées en Europe à la même époque. Elle va soutenir un siège de deux ans, avant d'être rasée par Minh-Mang qui, la trouvant de dimensions trop importantes, va la remplacer par un ouvrage plus réduit, à quatre bastions. C'est celui auquel se heurtera Rigault de Genouilly, en 1859. L'artillerie de l'escadre en vint à bout en moins de six heures. Elle fut rasée peu après, ses dimensions et son tracé ne correspondant pas aux besoins du moment. En 1887, l'Union indochinoise est créée. Elle comprend l'Annam, la Cochinchine, le Tonkin et le Cambodge. Le Laos y est rattaché en 1897, à l'issue de l'exploration de cette région par Auguste Pavie. L'Indochine française est alors placée sous l'autorité d'un gouverneur général, dépendant du ministère des Colonies. L'Annam, le Cambodge et le Laos sont placés sous le régime du protectorat, ainsi que le Tonkin, à l'exclusion de la région Hanoi-Haiphong. Le statut de colonie est octroyé à cette dernière, ainsi qu'à la Cochinchine. En 1898 survient la crise de Fachoda, qui voit la France au bord de la guerre avec la Grande-Bretagne. Le décret du 4 octobre de la même année classe Saïgon Cap Saint-Jacques dans les points d'appui de la flotte. Bien que quelques travaux aient été entrepris dès 1881, ce n'est qu'à partir de 1890 que les véritables installations de défense voient le jour. La ville est construite sur la rive droite de la rivière de Saïgon, à une distance de 40 kilomètres à vol d'oiseau de la mer de Chine. La Marine y possède un arsenal, doté d'un bassin de radoub de 152 mètres, achevé en 1888. La rivière de Saïgon, qui débouche dans la baie de Ganh-Ray constitue la route habituelle, sur 74 kilomètres, des gros navires pour accéder à Saïgon. Ceux-ci doivent, pour y pénétrer, longer l'extrémité du cap Saint-Jacques, à très proche distance, ce qui donne une grande valeur défensive à cette position. Mais les navires à plus faible tirant d'eau peuvent également utiliser les autres bras du delta du Donaï, le Soirap, le Nha-Bé et le Dong-Tranh, ce qui en nécessite la défense. On se trouve donc devant l'obligation de réaliser trois organisations distinctes, pour la défense du point d'appui :

Sans compter la fortification, envisagée en 1890, de l'île de Poulo Condore, située à 180 kilomètres au sud du cap Saint-Jacques. On y prévoyait la construction de deux batteries, chargées d'empêcher le mouillage de navires ennemis. Le Conseil d'Amirauté qui, dans sa séance du 13 juin 1890, énumère les 10 bases d'opérations navales dont il prévoit l'établissement, cite d'ailleurs parmi celle-ci Saïgon Poulo Condore. C'est le décret du 4 octobre 1898 qui la remplace par Saïgon Cap Saint-Jacques. Pour le Tonkin, ce même décret remplace Haiphong par Port-Courbet. Mais ce dernier projet passe à la trappe deux ans après.

La plus grande partie des matériels en place en 1914, dans ces différentes organisations, est renvoyée en métropole au cours de la Première Guerre mondiale. Le réarmement de la position du cap Saint-Jacques est entrepris à partir de 1936, sur la base du programme de 1934. Parallèlement, on réalise des batteries pour défendre l'entrée de la baie de Cam Ranh. Celle-ci, située à 300 kilomètres au nord-est du cap Saint-Jacques, constitue un port naturel idéal, et facile à défendre. Celui-ci servit de mouillage, d'abord aux Russes, en 1905, à l'issue de la guerre russo-japonaise, puis aux Japonais, pendant la Seconde Guerre mondiale, avant que les Américains n'y installent, en 1960, une base importante. À l'issue de la guerre du Vietnam, les Soviétiques en font leur principale base outremer. Il semble que les Russes l'utilisent toujours, mais de façon occasionnelle. En 1939, il n'existe qu'une installation sommaire, abritant quelques sous-marins. Mais le développement des installations est en cours, et la défense est en place. Elle comprend :Au Tonkin, la défense d'Haiphong repose sur 3 batteries, installées sur l'île d'Appowan, et à la pointe de Doson :L'armistice de juin 1940 laisse l'Indochine française dans une situation difficile, pratiquement sans liaisons avec la métropole, et soumise aux pressions du Japon. La défense des côtes est alors renforcée avec du matériel récupéré lors du désarmement des croiseurs auxiliaires, ainsi que des navires de commerce, et prêtés par la Marine. La défense du littoral de l'Annam est ainsi étoffée par la construction de quatre batteries à Vinh et à Tourane (Danang), et le renforcement des batteries de Cam Ranh :La défense du golfe de Siam, face à la Thaïlande, comprend les batteries de :La défense d'Haiphong est renforcée par la construction de plusieurs batteries, mais la réalisation de celles-ci, pour la plupart non terminées, est arrêtée après les accords franco-japonais, survenus après l'agression japonaise de septembre 1940. En août 1940, le nouveau gouverneur général de l'Indochine, l'amiral Jean Decoux, est obligé d'entériner les concessions faites au Japon, en juin 1940, par son prédécesseur, le général Catroux. Celles-ci incluent la fermeture de la frontière avec la Chine, et le libre passage des troupes japonaises. Une convention d'application est signée par le gouvernement de Vichy, le 22 septembre. Mais celle-ci ne satisfait pas le commandement militaire japonais en Chine. Une division attaque alors Lang Son, et bouscule les défenses françaises. Les combats durent jusqu'au 25 septembre, se soldant par la mort de 800 soldats français. L'empereur Hirohito exprime alors ses regrets, et s'engage à respecter la souveraineté française sur l'Indochine. Cette promesse sera respectée jusqu'au coup de force du 9 mars 1945. Si l'Indochine doit subir la présence de troupes japonaises sur son territoire, il ne s'agit que d'un stationnement, et non d'une occupation. À partir de septembre, la Thaïlande, soutenue par le Japon, déclenche des escarmouches à la frontière du Laos et du Cambodge. Cette « guerre » verra son apogée le 17 janvier 1941, quand l'escadre française du capitaine de vaisseau Béranger surprend la flotte siamoise dans la baie de Koh Chang, et la met hors de combat. Ce sera d'ailleurs la seule victoire navale française de la guerre. À l'issue des combats, le 11 mars 1941, et sous la pression japonaise, l'amiral Decoux doit accepter quelques rectifications de frontière sur le Mékong. En 1942, pour éviter toute nouvelle surprise à la frontière de Chine, un programme important de fortification est entrepris par le Génie (voir l'articulet Lang Son pour la description de ces ouvrages). Bien que non terminés, les ouvrages de Lang Son, de Dong Dang, de Ha Giang et de Lao Kay, vont être le théâtre de combats acharnés quand, le 9 mars 1945, les Japonais, en perdition dans le Pacifique, décident d'investir la totalité du territoire de l'Indochine française, et d'anéantir les forces françaises. Ils vont agir par traîtrise. À Lang Son, l'état-major japonais invite les autorités civiles et militaires françaises à un dîner, à 18 heures. À l'issue du repas, les invités sont fait prisonniers. Deux officiers supérieurs, le lieutenant-colonel Amiguet et le chef de bataillon Leroy, sont assassinés, pendant que 5 000 soldats montent à l'assaut de la citadelle et des forts. La résistance va durer plusieurs heures, à dix contre un. Le général Émile Lemonnier, qui refuse d'ordonner la reddition, est décapité, de même que le résident Auphelle. Le colonel Robert connaît le même sort, 48 heures plus tard. À la citadelle, les combats ont coûté 120 tués et blessés graves. Mais ce n'est pas terminé et, les 11, 12 et 13 mars, les 400 survivants sont assassinés. Ils sont décapités, ou mitraillés, ou percés de coups de baïonnettes et achevés à coups de pioche. Les combats, dans et autour de Lang Son, ont fait au total 1 128 morts dans les rangs français. Dans toute l'Indochine, les pertes civiles et militaires dépassent 3 000 tués. L'amiral Decoux est fait prisonnier, avec son état-major. Les six mois de captivité qui suivront coûteront encore la vie à plus de 1 500 hommes. L'administration coloniale ne résiste pas à cette opération, et l'Indochine française tombe entièrement sous le joug du Japon. Celui-ci favorise alors la formation de régimes indépendants. Après l'armistice, la partie nord de l'Indochine est occupée par les Chinois de Tchang Kaï-chek, et la partie sud par les Britanniques. Il faudra attendre octobre 1945 pour voir l'autorité française rétablie à Saïgon, et mars 1946 pour qu'il en soit de même au Tonkin. Les Chinois, avant leur départ, détruisent en quasi-totalité les ouvrages fortifiés réalisés face à leur frontière, entre 1942 et 1945. Les événements suivants s'appellent guerre d'Indochine, puis guerre du Vietnam, mais ceci est une autre histoire… JJM 03/07/2008

Die Gründung der Indochinesischen Union oder Französisch-Indochina geht auf das Jahr 1887 zurück. Aber die französische Präsenz liegt lange vor diesem Datum. Tatsächlich, wenn die ersten Missionare bereits 1663 landeten, war es der Bischof von Adran, Monseigneur Pigneau de Béhaine, der 1785 ankam und stark und dauerhaft zur Beteiligung Frankreichs in Cochinchina beitrug. Er wurde tatsächlich der Freund des zukünftigen Kaisers von Annam, Gia Long, und würde so auch der Ursprung der ersten von Franzosen in Indochina errichteten Befestigungen werden. Tatsächlich nahm er einige begeisterte Mitarbeiter mit, darunter zwei junge Männer, Olivier und Lebrun. Gia Long wird ihre Kompetenz und Vitalität schnell schätzen und sie zu Ingenieuren des Kaisers ernennen, mit den Dienstgraden Oberst und Kapitän in seiner Armee. Der Bischof von Adran hatte die Abhandlungen von Vauban mitgebracht, die Olivier, ehemaliger Unteroffizier der Pioniere, gewinnbringend nutzen würde, um 1790 die Zitadelle von Saigon, genannt Gia Long, zu errichten. Ihr Grundriss umfasst eine bastionierte Front nach der zweiten Methode Vaubans, mit ihren Saillants und Halbmonden. Das Hindernis ist bedeutend, mit einem breiten Graben, der von einer gemauerten Escarpe und Konterescarpe gesäumt ist. Es ist eine Festung, vergleichbar mit denen, die zur gleichen Zeit in Europa errichtet wurden. Sie wird einer zweijährigen Belagerung standhalten, bevor sie von Minh-Mang geschleift wird, der sie als zu groß empfindend, durch ein kleineres Werk mit vier Bastionen ersetzt. Dieses ist es, auf das Rigault de Genouilly 1859 trifft. Die Artillerie der Flotte schaffte es in weniger als sechs Stunden. Sie wurde kurz darauf geschleift, da ihre Abmessungen und ihr Grundriss nicht den Erfordernissen der Zeit entsprachen. 1887 wird die Indochinesische Union gegründet. Sie umfasst Annam, Cochinchina, Tonkin und Kambodscha. Laos wird 1897 angeschlossen, nach der Erkundung dieser Region durch Auguste Pavie. Französisch-Indochina wird dann unter die Autorität eines Generalgouverneurs gestellt, der vom Kolonialministerium abhängig ist. Annam, Kambodscha und Laos werden unter das Protektoratsregime gestellt, ebenso wie Tonkin, mit Ausnahme der Region Hanoi-Haiphong. Der Status einer Kolonie wird letzterer sowie Cochinchina verliehen. 1898 kommt es zur Fachoda-Krise, die Frankreich an den Rand eines Krieges mit Großbritannien bringt. Das Dekret vom 4. Oktober desselben Jahres stuft Saigon Cap Saint-Jacques unter die Flottenstützpunkte ein. Obwohl bereits 1881 einige Arbeiten unternommen wurden, entstehen erst ab 1890 die eigentlichen Verteidigungsanlagen. Die Stadt ist am rechten Ufer des Saigon-Flusses erbaut, in einer Luftlinienentfernung von 40 Kilometern zum Südchinesischen Meer. Die Marine besitzt dort ein Arsenal mit einem 152 Meter langen Trockendock, fertiggestellt 1888. Der Saigon-Fluss, der in die Bucht von Ganh-Ray mündet, bildet die übliche Route der großen Schiffe über 74 Kilometer, um nach Saigon zu gelangen. Diese müssen, um einzulaufen, sehr nahe an der Spitze des Kap Saint-Jacques vorbeifahren, was dieser Position einen großen Verteidigungswert verleiht. Aber Schiffe mit geringerem Tiefgang können auch die anderen Arme des Donaï-Deltas nutzen, den Soirap, den Nha-Bé und den Dong-Tranh, was deren Verteidigung erfordert. Man steht daher vor der Notwendigkeit, drei verschiedene Organisationen für die Verteidigung des Stützpunktes zu realisieren:

Ohne die 1890 vorgesehene Befestigung der Insel Poulo Condore zu zählen, die 180 Kilometer südlich des Kap Saint-Jacques liegt. Dort war der Bau von zwei Batterien geplant, die das Ankern feindlicher Schiffe verhindern sollten. Der Admiralitätsrat, der in seiner Sitzung vom 13. Juni 1890 die 10 geplanten Marineoperationsbasen aufzählt, nennt übrigens unter diesen Saigon Poulo Condore. Das Dekret vom 4. Oktober 1898 ersetzt sie durch Saigon Cap Saint-Jacques. Für Tonkin ersetzt dasselbe Dekret Haiphong durch Port-Courbet. Aber letzteres Projekt fällt zwei Jahre später unter den Tisch.

Der größte Teil des 1914 in diesen verschiedenen Organisationen vorhandenen Materials wird während des Ersten Weltkriegs ins Mutterland zurückgeschickt. Die Wiederbewaffnung der Stellung Kap Saint-Jacques wird ab 1936 auf der Grundlage des Programms von 1934 in Angriff genommen. Parallel dazu werden Batterien zum Schutz des Eingangs zur Bucht von Cam Ranh errichtet. Diese, 300 Kilometer nordöstlich von Kap Saint-Jacques gelegen, ist ein idealer natürlicher Hafen und leicht zu verteidigen. Dieser diente als Ankerplatz, zunächst den Russen 1905 nach dem Russisch-Japanischen Krieg, dann den Japanern während des Zweiten Weltkriegs, bevor die Amerikaner dort 1960 eine wichtige Basis einrichteten. Nach dem Vietnamkrieg machen die Sowjets ihn zu ihrer Hauptbasis in Übersee. Es scheint, dass die Russen ihn immer noch nutzen, aber gelegentlich. 1939 existiert nur eine einfache Anlage, die einige U-Boote beherbergt. Aber der Ausbau der Anlagen ist im Gange, und die Verteidigung ist vorhanden. Sie umfasst:In Tonkin stützt sich die Verteidigung von Haiphong auf 3 Batterien, installiert auf der Insel Appowan und an der Landspitze von Doson:Der Waffenstillstand vom Juni 1940 lässt Französisch-Indochina in einer schwierigen Lage zurück, praktisch ohne Verbindung zum Mutterland und den Druck Japans ausgesetzt. Die Küstenverteidigung wird dann mit Material verstärkt, das bei der Außerdienststellung von Hilfskreuzern sowie Handelsschiffen geborgen und von der Marine geliehen wird. Die Verteidigung der Küste von Annam wird so durch den Bau von vier Batterien in Vinh und Tourane (Danang) und die Verstärkung der Batterien von Cam Ranh erweitert:Die Verteidigung des Golfs von Siam, gegenüber Thailand, umfasst die Batterien von:Die Verteidigung von Haiphong wird durch den Bau mehrerer Batterien verstärkt, aber die Realisierung dieser, meist unvollendet, wird nach den französisch-japanischen Abkommen, die nach der japanischen Aggression vom September 1940 erfolgten, eingestellt. Im August 1940 ist der neue Generalgouverneur von Indochina, Admiral Jean Decoux, gezwungen, die im Juni 1940 von seinem Vorgänger, General Catroux, gemachten Zugeständnisse an Japan zu bestätigen. Diese beinhalten die Schließung der Grenze zu China und den freien Durchgang japanischer Truppen. Eine Durchführungsvereinbarung wird von der Vichy-Regierung am 22. September unterzeichnet. Aber diese befriedigt nicht das japanische Militärkommando in China. Eine Division greift dann Lang Son an und durchbricht die französischen Verteidigungen. Die Kämpfe dauern bis zum 25. September und fordern den Tod von 800 französischen Soldaten. Kaiser Hirohito drückt dann sein Bedauern aus und verpflichtet sich, die französische Souveränität über Indochina zu respektieren. Dieses Versprechen wird bis zum Staatsstreich vom 9. März 1945 eingehalten. Wenn Indochina die Anwesenheit japanischer Truppen auf seinem Territorium erdulden muss, handelt es sich nur um eine Stationierung, nicht um eine Besetzung. Ab September löst Thailand, unterstützt von Japan, Scharmützel an der Grenze zu Laos und Kambodscha aus. Dieser "Krieg" erreicht seinen Höhepunkt am 17. Januar 1941, als das französische Geschwader von Kapitän zur See Béranger die siamesische Flotte in der Bucht von Koh Chang überrascht und kampfunfähig macht. Dies wird übrigens der einzige französische Seesieg des Krieges sein. Nach den Kämpfen muss Admiral Decoux am 11. März 1941 unter japanischem Druck einige Grenzberichtigungen am Mekong akzeptieren. 1942 wird, um weitere Überraschungen an der chinesischen Grenze zu vermeiden, ein wichtiges Befestigungsprogramm durch die Pioniere unternommen (siehe den Artikel Lang Son für die Beschreibung dieser Werke). Obwohl unvollendet, werden die Werke von Lang Son, Dong Dang, Ha Giang und Lao Kay Schauplatz erbitterter Kämpfe sein, als die Japaner, im Pazifik in Bedrängnis, am 9. März 1945 beschließen, das gesamte Territorium Französisch-Indochinas zu besetzen und die französischen Streitkräfte zu vernichten. Sie werden verräterisch handeln. In Lang Son lädt der japanische Stab die französischen Zivil- und Militärbehörden um 18 Uhr zu einem Abendessen ein. Nach dem Essen werden die Gäste gefangen genommen. Zwei höhere Offiziere, Oberstleutnant Amiguet und Bataillonschef Leroy, werden ermordet, während 5.000 Soldaten die Zitadelle und die Forts stürmen. Der Widerstand wird mehrere Stunden dauern, gegen zehn zu eins. General Émile Lemonnier, der sich weigert, die Kapitulation anzuordnen, wird ebenso wie der Resident Auphelle enthauptet. Oberst Robert ereilt das gleiche Schicksal 48 Stunden später. In der Zitadelle haben die Kämpfe 120 Tote und Schwerverwundete gekostet. Aber es ist noch nicht vorbei und am 11., 12. und 13. März werden die 400 Überlebenden ermordet. Sie werden enthauptet, oder mit Maschinengewehren erschossen, oder mit Bajonetten durchbohrt und mit Spitzhacken erschlagen. Die Kämpfe in und um Lang Son haben insgesamt 1.128 Tote in den französischen Reihen gefordert. In ganz Indochina übersteigen die zivilen und militärischen Verluste 3.000 Tote. Admiral Decoux wird mit seinem Stab gefangen genommen. Die sechsmonatige Gefangenschaft, die folgt, wird noch über 1.500 Männern das Leben kosten. Die Kolonialverwaltung hält dieser Operation nicht stand, und Französisch-Indochina fällt vollständig unter das Joch Japans. Dieses fördert dann die Bildung unabhängiger Regime. Nach dem Waffenstillstand wird der Nordteil Indochinas von den Chinesen Tchang Kaï-cheks besetzt, und der Südteil von den Briten. Man muss bis Oktober 1945 warten, um die französische Autorität in Saigon wiederhergestellt zu sehen, und bis März 1946, dass es in Tonkin ebenso ist. Die Chinesen zerstören vor ihrem Abzug fast vollständig die zwischen 1942 und 1945 an ihrer Grenze errichteten Befestigungswerke. Die folgenden Ereignisse heißen Indochinakrieg, dann Vietnamkrieg, aber das ist eine andere Geschichte… JJM 03/07/2008

De oprichting van de Indochinese Unie, of Frans-Indochina, gaat terug tot 1887. Maar de Franse aanwezigheid is veel ouder dan deze datum. Inderdaad, als de eerste missionarissen al in 1663 aan land gingen, is het de bisschop van Adran, Monseigneur Pigneau de Béhaine die, aangekomen in 1785, sterk en duurzaam zal bijdragen aan de betrokkenheid van Frankrijk in Cochin-China. Hij wordt inderdaad de vriend van de toekomstige keizer van Annam, Gia Long, en zal, bij die gelegenheid, aan de oorsprong staan van de eerste vestingwerken uitgevoerd door Fransen, in Indochina. Inderdaad, hij neemt enkele enthousiaste medewerkers mee, onder wie twee jonge mannen, Olivier en Lebrun. Gia Long zal hun competentie en vitaliteit snel waarderen, en hen benoemen tot ingenieurs van de Keizer, met de rangen van kolonel en kapitein in zijn leger. De bisschop van Adran had de verhandelingen van Vauban meegebracht, die Olivier, voormalig onderofficier van de Genie, met vrucht zal gebruiken om in 1790 de citadel van Saigon, genaamd Gia Long, te realiseren. Zijn tracé omvat een gebastioneerde front, volgens de tweede methode van Vauban, met zijn saillanten en halve manen. Het obstakel is belangrijk, met een brede gracht omzoomd door een gemetselde escarp en contrescarpe. Het is een vesting vergelijkbaar met die gerealiseerd in Europa in dezelfde periode. Zij zal een belegering van twee jaar doorstaan, alvorens te worden geslecht door Minh-Mang die, haar te groot bevindend, haar zal vervangen door een kleiner werk, met vier bastions. Dit is degene waar Rigault de Genouilly in 1859 op stuit. De artillerie van het eskader kreeg het in minder dan zes uur klein. Het werd kort daarna geslecht, zijn afmetingen en tracé beantwoordden niet aan de behoeften van het moment. In 1887 wordt de Indochinese Unie opgericht. Zij omvat Annam, Cochin-China, Tonkin en Cambodja. Laos wordt er in 1897 aan gehecht, na de verkenning van deze regio door Auguste Pavie. Frans-Indochina wordt dan onder het gezag geplaatst van een gouverneur-generaal, afhankelijk van het ministerie van Koloniën. Annam, Cambodja en Laos worden onder het regime van het protectoraat geplaatst, evenals Tonkin, met uitzondering van de regio Hanoi-Haiphong. De status van kolonie wordt toegekend aan laatstgenoemde, evenals aan Cochin-China. In 1898 vindt de crisis van Fachoda plaats, die Frankrijk op de rand van oorlog met Groot-Brittannië brengt. Het decreet van 4 oktober van hetzelfde jaar classificeert Saigon Cap Saint-Jacques onder de steunpunten van de vloot. Hoewel enkele werken al in 1881 waren ondernomen, is het pas vanaf 1890 dat de echte verdedigingsinstallaties het licht zien. De stad is gebouwd op de rechteroever van de Saigon rivier, op een afstand van 40 kilometer vogelvlucht van de Chinese Zee. De Marine bezit er een arsenaal, voorzien van een dok van 152 meter, voltooid in 1888. De Saigon rivier, die uitmondt in de baai van Ganh-Ray, vormt de gebruikelijke route, over 74 kilometer, voor grote schepen om Saigon te bereiken. Deze moeten, om binnen te komen, zeer dicht langs de punt van Kaap Saint-Jacques varen, wat deze positie een grote defensieve waarde geeft. Maar schepen met minder diepgang kunnen ook de andere armen van de Donaï delta gebruiken, de Soirap, de Nha-Bé en de Dong-Tranh, wat hun verdediging vereist. Men staat dus voor de verplichting om drie verschillende organisaties te realiseren, voor de verdediging van het steunpunt:

Zonder de vestingbouw, overwogen in 1890, van het eiland Poulo Condore te tellen, gelegen 180 kilometer ten zuiden van Kaap Saint-Jacques. Men voorzag daar de bouw van twee batterijen, belast met het verhinderen van het ankeren van vijandelijke schepen. De Raad van Admiraliteit die, in zijn zitting van 13 juni 1890, de 10 marine-operatiebases opsomt waarvan hij de vestiging voorziet, citeert trouwens onder deze Saigon Poulo Condore. Het is het decreet van 4 oktober 1898 dat het vervangt door Saigon Cap Saint-Jacques. Voor Tonkin vervangt datzelfde decreet Haiphong door Port-Courbet. Maar dit laatste project gaat twee jaar later de prullenmand in.

Het grootste deel van de materialen ter plaatse in 1914, in deze verschillende organisaties, wordt tijdens de Eerste Wereldoorlog naar het moederland teruggestuurd. De herbewapening van de positie Kaap Saint-Jacques wordt ondernomen vanaf 1936, op basis van het programma van 1934. Parallel hieraan realiseert men batterijen om de ingang van de baai van Cam Ranh te verdedigen. Deze, gelegen op 300 kilometer ten noordoosten van Kaap Saint-Jacques, vormt een ideale natuurlijke haven, en gemakkelijk te verdedigen. Deze diende als ankerplaats, eerst aan de Russen, in 1905, na de Russisch-Japanse oorlog, dan aan de Japanners, tijdens de Tweede Wereldoorlog, voordat de Amerikanen er in 1960 een belangrijke basis installeerden. Na de Vietnamoorlog maken de Sovjets er hun voornaamste overzeese basis van. Het schijnt dat de Russen hem nog steeds gebruiken, maar op occasionele basis. In 1939 bestaat er slechts een summiere installatie, enkele onderzeeërs herbergend. Maar de ontwikkeling van de installaties is aan de gang, en de verdediging is ter plaatse. Zij omvat:In Tonkin steunt de verdediging van Haiphong op 3 batterijen, geïnstalleerd op het eiland Appowan, en aan de punt van Doson:De wapenstilstand van juni 1940 laat Frans-Indochina achter in een moeilijke situatie, praktisch zonder verbindingen met het moederland, en onderworpen aan de druk van Japan. De kustverdediging wordt dan versterkt met materiaal gerecupereerd bij de ontmanteling van hulpkruisers, alsook handelsschepen, en uitgeleend door de Marine. De verdediging van de kust van Annam wordt zo uitgebreid door de bouw van vier batterijen in Vinh en Tourane (Danang), en de versterking van de batterijen van Cam Ranh:De verdediging van de Golf van Siam, tegenover Thailand, omvat de batterijen van:De verdediging van Haiphong wordt versterkt door de bouw van verschillende batterijen, maar de realisatie van deze, meestal onvoltooid, wordt gestaakt na de Frans-Japanse akkoorden, volgend op de Japanse agressie van september 1940. In augustus 1940 is de nieuwe gouverneur-generaal van Indochina, admiraal Jean Decoux, verplicht de concessies aan Japan, gemaakt in juni 1940 door zijn voorganger, generaal Catroux, te bekrachtigen. Deze omvatten de sluiting van de grens met China, en de vrije doorgang van Japanse troepen. Een uitvoeringsovereenkomst wordt ondertekend door de Vichy-regering op 22 september. Maar deze voldoet niet aan het Japanse militaire commando in China. Een divisie valt dan Lang Son aan, en doorbreekt de Franse verdediging. De gevechten duren tot 25 september, resulterend in de dood van 800 Franse soldaten. Keizer Hirohito betuigt dan zijn spijt, en verbindt zich ertoe de Franse soevereiniteit over Indochina te respecteren. Deze belofte zal worden nagekomen tot de staatsgreep van 9 maart 1945. Als Indochina de aanwezigheid van Japanse troepen op zijn grondgebied moet ondergaan, is het slechts een stationering, en geen bezetting. Vanaf september ontketent Thailand, gesteund door Japan, schermutselingen aan de grens van Laos en Cambodja. Deze "oorlog" zal zijn hoogtepunt zien op 17 januari 1941, wanneer het Franse eskader van kapitein-ter-zee Béranger de Siamese vloot verrast in de baai van Koh Chang, en ze uitschakelt. Dit zal trouwens de enige Franse zee-overwinning van de oorlog zijn. Na de gevechten moet admiraal Decoux op 11 maart 1941, onder Japanse druk, enkele grenscorrecties op de Mekong aanvaarden. In 1942 wordt, om nieuwe verrassingen aan de Chinese grens te vermijden, een belangrijk vestingbouwprogramma ondernomen door de Genie (zie het artikeltje Lang Son voor de beschrijving van deze werken). Hoewel onvoltooid, zullen de werken van Lang Son, Dong Dang, Ha Giang en Lao Kay het toneel zijn van verbeten gevechten wanneer, op 9 maart 1945, de Japanners, in moeilijkheden in de Stille Oceaan, besluiten het gehele grondgebied van Frans-Indochina te bezetten, en de Franse strijdkrachten te vernietigen. Zij zullen verraderlijk handelen. In Lang Son nodigt de Japanse staf de Franse burgerlijke en militaire autoriteiten uit voor een diner, om 18 uur. Na de maaltijd worden de gasten gevangen genomen. Twee hoge officieren, luitenant-kolonel Amiguet en bataljonschef Leroy, worden vermoord, terwijl 5.000 soldaten de citadel en de forten bestormen. Het verzet zal enkele uren duren, tegen tien tegen één. Generaal Émile Lemonnier, die weigert de overgave te bevelen, wordt onthoofd, evenals de resident Auphelle. Kolonel Robert ondergaat hetzelfde lot, 48 uur later. In de citadel hebben de gevechten 120 doden en zwaargewonden gekost. Maar het is nog niet voorbij en, op 11, 12 en 13 maart, worden de 400 overlevenden vermoord. Zij worden onthoofd, of met mitrailleurs neergeschoten, of met bajonetsteken doorboord en met houweel afgemaakt. De gevechten, in en rond Lang Son, hebben in totaal 1.128 doden in de Franse rangen geëist. In geheel Indochina overstijgen de burgerlijke en militaire verliezen 3.000 doden. Admiraal Decoux wordt gevangen genomen, met zijn staf. De zes maanden gevangenschap die volgen zullen nog het leven kosten aan meer dan 1.500 mannen. De koloniale administratie weerstaat niet aan deze operatie, en Frans-Indochina valt volledig onder het juk van Japan. Deze bevordert dan de vorming van onafhankelijke regimes. Na de wapenstilstand wordt het noordelijk deel van Indochina bezet door de Chinezen van Tchang Kaï-chek, en het zuidelijk deel door de Britten. Men moet tot oktober 1945 wachten om de Franse autoriteit in Saigon hersteld te zien, en tot maart 1946 om hetzelfde in Tonkin te zien gebeuren. De Chinezen vernietigen, voor hun vertrek, bijna volledig de vestingwerken gerealiseerd tegenover hun grens, tussen 1942 en 1945. De volgende gebeurtenissen heten Indochina-oorlog, dan Vietnamoorlog, maar dit is een ander verhaal… JJM 03/07/2008

The creation of the Indochinese Union, or French Indochina, dates back to 1887. But French presence is much earlier than this date. Indeed, if the first missionaries landed as early as 1663, it was the Bishop of Adran, Monsignor Pigneau de Béhaine who, arriving in 1785, would strongly and durably contribute to France's involvement in Cochinchina. He indeed became the friend of the future Emperor of Annam, Gia Long, and would, on that occasion, be at the origin of the first fortifications built by the French in Indochina. Indeed, he brought with him some enthusiastic collaborators, among them two young men, Olivier and Lebrun. Gia Long would quickly appreciate their competence and vitality, and appoint them Engineers of the Emperor, with the ranks of colonel and captain in his army. The Bishop of Adran had brought with him the treatises of Vauban, which Olivier, former non-commissioned officer of the Engineers, would use profitably to build, in 1790, the citadel of Saigon, called Gia Long. Its trace includes a bastioned front, according to Vauban's second method, with its salients and ravelins. The obstacle is significant, with a wide ditch bordered by a masonry escarp and counterscarp. It is a fortress comparable to those built in Europe at the same period. It would withstand a two-year siege, before being razed by Minh-Mang who, finding it too large, would replace it with a smaller work, with four bastions. This is the one that Rigault de Genouilly would encounter in 1859. The squadron's artillery overcame it in less than six hours. It was razed shortly after, its dimensions and trace not corresponding to the needs of the time. In 1887, the Indochinese Union was created. It included Annam, Cochinchina, Tonkin and Cambodia. Laos was attached to it in 1897, following the exploration of this region by Auguste Pavie. French Indochina was then placed under the authority of a Governor General, dependent on the Ministry of Colonies. Annam, Cambodia and Laos were placed under the protectorate regime, as was Tonkin, excluding the Hanoi-Haiphong region. Colony status was granted to the latter, as well as to Cochinchina. In 1898 occurred the Fashoda crisis, which saw France on the brink of war with Great Britain. The decree of 4 October of the same year classified Saigon Cap Saint-Jacques among the fleet support points. Although some works had been undertaken as early as 1881, it was only from 1890 onwards that the real defence installations saw the light of day. The city is built on the right bank of the Saigon River, at a distance of 40 kilometres as the crow flies from the South China Sea. The Navy owns an arsenal there, equipped with a 152-metre dry dock, completed in 1888. The Saigon River, which flows into Ganh-Ray Bay, constitutes the usual route, over 74 kilometres, for large ships to access Saigon. To enter, these must pass very close to the tip of Cape Saint-Jacques, which gives this position great defensive value. But ships with shallower draught can also use the other branches of the Donaï delta, the Soirap, the Nha-Bé and the Dong-Tranh, which requires their defence. One is therefore faced with the obligation to realise three distinct organisations for the defence of the support point:

Not counting the fortification, considered in 1890, of the island of Poulo Condore, located 180 kilometres south of Cape Saint-Jacques. Two batteries were planned there, tasked with preventing enemy ships from anchoring. The Council of Admiralty, which in its session of 13 June 1890 lists the 10 naval operational bases it plans to establish, mentions among them Saigon Poulo Condore. It is the decree of 4 October 1898 that replaces it with Saigon Cap Saint-Jacques. For Tonkin, the same decree replaces Haiphong with Port-Courbet. But the latter project falls by the wayside two years later.

The majority of the equipment in place in 1914, in these different organisations, is sent back to mainland France during the First World War. The rearmament of the Cape Saint-Jacques position is undertaken from 1936 onwards, based on the 1934 programme. In parallel, batteries are built to defend the entrance to Cam Ranh Bay. The latter, located 300 kilometres northeast of Cape Saint-Jacques, is an ideal natural harbour, and easy to defend. It served as an anchorage, first to the Russians in 1905, after the Russo-Japanese War, then to the Japanese during the Second World War, before the Americans installed an important base there in 1960. After the Vietnam War, the Soviets made it their main overseas base. It seems the Russians still use it, but occasionally. In 1939, there is only a basic installation, housing a few submarines. But the development of the installations is underway, and the defence is in place. It includes:In Tonkin, the defence of Haiphong relies on 3 batteries, installed on Appowan Island and at Doson Point:The armistice of June 1940 leaves French Indochina in a difficult situation, practically without links with the mainland, and subject to Japanese pressure. Coastal defence is then reinforced with equipment recovered from the decommissioning of auxiliary cruisers, as well as merchant ships, and lent by the Navy. The defence of the Annam coast is thus expanded by the construction of four batteries at Vinh and Tourane (Danang), and the reinforcement of the Cam Ranh batteries:The defence of the Gulf of Siam, facing Thailand, includes the batteries of:The defence of Haiphong is reinforced by the construction of several batteries, but their completion, mostly unfinished, is halted after the Franco-Japanese agreements following the Japanese aggression of September 1940. In August 1940, the new Governor General of Indochina, Admiral Jean Decoux, is forced to ratify the concessions made to Japan in June 1940 by his predecessor, General Catroux. These include the closure of the border with China, and free passage for Japanese troops. An implementation agreement is signed by the Vichy government on 22 September. But this does not satisfy the Japanese military command in China. A division then attacks Lang Son, and breaks through the French defences. The fighting lasts until 25 September, resulting in the death of 800 French soldiers. Emperor Hirohito then expresses his regrets, and commits to respecting French sovereignty over Indochina. This promise will be kept until the coup d'état of 9 March 1945. If Indochina must endure the presence of Japanese troops on its territory, it is only a stationing, not an occupation. From September, Thailand, supported by Japan, triggers skirmishes on the border of Laos and Cambodia. This "war" will see its peak on 17 January 1941, when the French squadron of Captain Béranger surprises the Siamese fleet in Koh Chang Bay and puts it out of action. This will, moreover, be the only French naval victory of the war. After the fighting, on 11 March 1941, and under Japanese pressure, Admiral Decoux must accept some border adjustments on the Mekong. In 1942, to avoid any further surprises on the Chinese border, a major fortification programme is undertaken by the Engineers (see the article Lang Son for the description of these works). Although unfinished, the works of Lang Son, Dong Dang, Ha Giang and Lao Kay will be the scene of fierce fighting when, on 9 March 1945, the Japanese, in distress in the Pacific, decide to occupy the entire territory of French Indochina and annihilate the French forces. They will act treacherously. In Lang Son, the Japanese staff invites the French civil and military authorities to a dinner at 6 p.m. After the meal, the guests are taken prisoner. Two senior officers, Lieutenant-Colonel Amiguet and Battalion Chief Leroy, are assassinated, while 5,000 soldiers storm the citadel and forts. The resistance will last several hours, against ten to one. General Émile Lemonnier, who refuses to order surrender, is beheaded, as is Resident Auphelle. Colonel Robert meets the same fate 48 hours later. In the citadel, the fighting cost 120 dead and seriously wounded. But it is not over and, on 11, 12 and 13 March, the 400 survivors are murdered. They are beheaded, or machine-gunned, or pierced with bayonet thrusts and finished off with pickaxe blows. The fighting in and around Lang Son caused a total of 1,128 deaths in the French ranks. Throughout Indochina, civilian and military losses exceed 3,000 killed. Admiral Decoux is taken prisoner, with his staff. The six months of captivity that follow will cost the lives of over 1,500 more men. The colonial administration does not resist this operation, and French Indochina falls entirely under the yoke of Japan. Japan then promotes the formation of independent regimes. After the armistice, the northern part of Indochina is occupied by Chiang Kai-shek's Chinese, and the southern part by the British. It will be necessary to wait until October 1945 to see French authority restored in Saigon, and March 1946 for the same in Tonkin. The Chinese, before their departure, destroy almost entirely the fortified works built facing their border between 1942 and 1945. The following events are called the Indochina War, then the Vietnam War, but that is another story… JJM 03/07/2008

Vznik Indočínské unie neboli Francouzské Indočíny se datuje rokem 1887. Ale francouzská přítomnost je mnohem starší než toto datum. Skutečně, pokud první misionáři přistáli již v roce 1663, byl to biskup z Adranu, Monsignor Pigneau de Béhaine, který přišel v roce 1785 a silně a trvale přispěl k zapojení Francie do Kočinčíny. Stal se skutečně přítelem budoucího císaře Annamu, Gia Longa, a bude také původcem prvních opevnění provedených Francouzi v Indočíně. Skutečně, přivedl s sebou několik nadšených spolupracovníků, mezi nimi dva mladé muže, Oliviera a Lebruna. Gia Long rychle ocení jejich kompetenci a vitalitu a jmenuje je inženýry Císaře s hodnostmi plukovníka a kapitána ve své armádě. Biskup z Adranu přinesl s sebou pojednání Vaubana, které Olivier, bývalý poddůstojník ženijního vojska, zúročí při realizaci v roce 1790 citadely Saigonu, zvané Gia Long. Její půdorys zahrnuje bastionovaný front podle druhé Vaubanovy metody s výběžky a půlměsíčními raveliny. Překážka je významná, se širokým příkopem lemovaným zděným eskarpem a kontreskarpou. Je to pevnost srovnatelná s těmi postavenými v Evropě ve stejné době. Vydrží dvouleté obléhání, než bude srovnána se zemí Minh-Mangem, který ji shledá příliš rozlehlou a nahradí ji menším dílem se čtyřmi bastiony. To je ta, na kterou narazí Rigault de Genouilly v roce 1859. Dělostřelectvo eskadry ji zdolalo za méně než šest hodin. Byla zbořena krátce poté, její rozměry a půdorys neodpovídaly potřebám doby. V roce 1887 byla založena Indočínská unie. Zahrnovala Annam, Kočinčínu, Tonkin a Kambodžu. Laos k ní byl připojen v roce 1897 po průzkumu tohoto regionu Augustem Paviem. Francouzská Indočína byla pak podřízena autoritě generálního guvernéra, závislého na ministerstvu kolonií. Annam, Kambodža a Laos byly podřízeny režimu protektorátu, stejně jako Tonkin, s výjimkou oblasti Hanoi-Haiphong. Status kolonie byl udělen této oblasti a také Kočinčíně. V roce 1898 nastala fašodská krize, která postavila Francii na pokraj války s Velkou Británií. Dekret ze 4. října téhož roku zařadil Saigon Cap Saint-Jacques mezi podpůrné body flotily. Ačkoli některé práce byly podniknuty již v roce 1881, teprve od roku 1890 spatřily světlo světa skutečné obranné instalace. Město je postaveno na pravém břehu řeky Saigon, ve vzdálenosti 40 kilometrů vzdušnou čarou od Jihočínského moře. Námořnictvo tam má arzenál vybavený suchým dokem dlouhým 152 metrů, dokončený v roce 1888. Řeka Saigon, ústící do zátoky Ganh-Ray, tvoří obvyklou trasu velkých lodí dlouhou 74 kilometrů pro přístup do Saigonu. Ty musí, aby vjely, proplout velmi blízko špičky mysu Saint-Jacques, což dává této pozici velkou obrannou hodnotu. Ale lodě s menším ponorem mohou také použít další ramena delty Donaï, Soirap, Nha-Bé a Dong-Tranh, což vyžaduje jejich obranu. Jsme tedy postaveni před povinnost realizovat tři odlišné organizace pro obranu podpůrného bodu:

Nepočítaje opevnění ostrova Poulo Condore, uvažované v roce 1890, ležícího 180 kilometrů jižně od mysu Saint-Jacques. Plánovaly se tam dvě baterie, mající za úkol zabránit kotvení nepřátelských lodí. Admiralitní rada, která na svém zasedání 13. června 1890 vyjmenovala 10 námořních operačních základen, které plánuje zřídit, mimochodem mezi nimi uvádí Saigon Poulo Condore. Je to dekret ze 4. října 1898, který jej nahrazuje Saigonem Cap Saint-Jacques. Pro Tonkin stejný dekret nahrazuje Haiphong Port-Courbet. Ale tento poslední projekt padne o dva roky později pod stůl.

Většina materiálu přítomného v roce 1914 v těchto různých organizacích je během první světové války odeslána zpět do metropolitní Francie. Přezbrojení pozice mysu Saint-Jacques je podniknuto od roku 1936 na základě programu z roku 1934. Paralelně se realizují baterie k obraně vstupu do zátoky Cam Ranh. Ta, ležící 300 kilometrů severovýchodně od mysu Saint-Jacques, je ideálním přírodním přístavem a snadno bránitelným. Sloužil jako kotviště, nejprve Rusům v roce 1905 po rusko-japonské válce, pak Japoncům během druhé světové války, než tam Američané v roce 1960 zřídili důležitou základnu. Po vietnamské válce z ní Sověti udělali svou hlavní zámořskou základnu. Zdá se, že Rusové ji stále používají, ale příležitostně. V roce 1939 existuje pouze základní instalace, ubytující několik ponorek. Ale rozvoj zařízení je v průběhu a obrana je na místě. Zahrnuje:V Tonkinu se obrana Haiphongu opírá o 3 baterie, instalované na ostrově Appowan a na mysu Doson:Příměří z června 1940 nechává Francouzskou Indočínu v obtížné situaci, prakticky bez spojení s metropolí a vystavenou japonskému tlaku. Pobřežní obrana je pak posílena materiálem získaným při vyřazování pomocných křižníků a obchodních lodí a zapůjčeným námořnictvem. Obrana pobřeží Annamu je tak rozšířena výstavbou čtyř baterií ve Vinh a Tourane (Danang) a posílením baterií Cam Ranh:Obrana Siamského zálivu, proti Thajsku, zahrnuje baterie:Obrana Haiphongu je posílena výstavbou několika baterií, ale jejich dokončení, většinou nedokončených, je zastaveno po francouzsko-japonských dohodách následujících po japonské agresi v září 1940. V srpnu 1940 je nový generální guvernér Indočíny, admirál Jean Decoux, nucen potvrdit ústupky Japonsku, učiněné v červnu 1940 jeho předchůdcem, generálem Catrouxem. Ty zahrnují uzavření hranice s Čínou a volný průchod japonských vojsk. Implementační dohoda je podepsána vládou Vichy 22. září. Ale ta neuspokojuje japonské vojenské velení v Číně. Divize pak zaútočí na Lang Son a prorazí francouzskou obranu. Boje trvají do 25. září, přičemž zahyne 800 francouzských vojáků. Císař Hirohito pak vyjadřuje lítost a zavazuje se respektovat francouzskou suverenitu nad Indočínou. Tento slib bude dodržován až do převratu 9. března 1945. Pokud Indočína musí snášet přítomnost japonských vojsk na svém území, jde pouze o dislokaci, ne o okupaci. Od září Thajsko, podporované Japonskem, vyvolává šarvátky na hranici Laosu a Kambodže. Tato "válka" dosáhne vrcholu 17. ledna 1941, když francouzská eskadra kapitána Bérangera překvapí siamskou flotilu v zátoce Koh Chang a vyřadí ji z boje. To bude mimochodem jediné francouzské námořní vítězství války. Po bojích musí admirál Decoux 11. března 1941 pod japonským tlakem přijmout některé úpravy hranic na Mekongu. V roce 1942, aby se předešlo dalším překvapením na čínské hranici, je podniknut důležitý program opevnění ženijním vojskem (viz článek Lang Son pro popis těchto děl). Ačkoli nedokončená, díla Lang Son, Dong Dang, Ha Giang a Lao Kay budou dějištěm urputných bojů, když se Japonci, v tísni v Pacifiku, rozhodnou 9. března 1945 obsadit celé území Francouzské Indočíny a zničit francouzské síly. Budou jednat zrádně. V Lang Sonu pozve japonský štáb francouzské civilní a vojenské autority na večeři v 18 hodin. Po jídle jsou hosté zajati. Dva vyšší důstojníci, podplukovník Amiguet a major Leroy, jsou zavražděni, zatímco 5 000 vojáků útočí na citadelu a pevnosti. Odpor bude trvat několik hodin, proti deseti ku jedné. Generál Émile Lemonnier, který odmítne nařídit kapitulaci, je sťat, stejně jako rezident Auphelle. Stejný osud potká plukovníka Roberta o 48 hodin později. V citadele si boje vyžádaly 120 mrtvých a těžce raněných. Ale není konec a 11., 12. a 13. března je 400 přeživších zavražděno. Jsou sťati, nebo postříleni kulomety, nebo probodáni bajonety a dorazěni krumpáči. Boje v Lang Sonu a okolí si celkem vyžádaly 1 128 mrtvých ve francouzských řadách. V celé Indočíně civilní a vojenské ztráty přesahují 3 000 zabitých. Admirál Decoux je zajat se svým štábem. Šest měsíců zajetí, které následuje, bude stát životy dalších více než 1 500 mužů. Koloniální administrativa této operaci neodolá a Francouzská Indočína zcela padne pod japonské jho. Japonsko pak podporuje formování nezávislých režimů. Po příměří je severní část Indočíny obsazena Číňany Čankajška a jižní část Brity. Bude nutné počkat do října 1945, aby byla francouzská autorita obnovena v Saigonu, a do března 1946, aby se tak stalo v Tonkinu. Číňané před svým odchodem téměř úplně zničí opevněná díla postavená proti jejich hranici mezi lety 1942 a 1945. Následující události se nazývají indočínská válka, pak vietnamská válka, ale to je již jiný příběh… JJM 03/07/2008