Place de Toulon, ouest-nord-ouest de la ville, altitude de 22 (P1) à 39 mètres (P4). Série de quatre poudrières bâties entre 1877 et 1887 sur la rive droite du Las dans quatre collines de faible hauteur à l'abri à l'ouest du Mont Faron. Les autorisations ministérielle, dépêche du même et jugement du tribunal de Toulon sur les autorisations préalables à leur construction, cités dans le Fond Joseph [remis par la famille à la Société des Amis du Vieux Toulon et de sa Région], sont toutes du premier semestre 1877. La construction pouvait raisonnablement débuter courant 1877 et la mise en service en 1880. Constituant les magasins centraux de la Marine et servant jadis au stockage tant des poudres des navires que de celles de la défense côtière, elles sont implantées le long d'une voie ferrée de 3600 mètres dérivée, vers le nord-nord-est, de la ligne P.L.M. (Paris-Lyon-Méditerranée) actuellement S.N.C.F. (Société Nationale des Chemins de fer Français) en longeant le boulevard de l'Escaillon, puis le chemin des Poudrières, le boulevard d'Orléans et la rue Jean Guiton pour arriver, après 1800 mètres à la première poudrière dite "des Routes". Continuant son tracé, la voie enjambait alors l'avenue de Rigoumel par un pont, maintenant détruit, et longeait le chemin de la Baume pour arriver, après 600 mètres, à la seconde poudrière dite "de Saint Antoine". Continuant à longer le chemin de la Baume, la voie passait par dessus le chemin de la Baume, ex Vieux chemin de Rigoumel, grâce à un pont dont il ne subsiste que la pile sud pour rejoindre 600 mètres plus loin, à l'extrémité de la rue du Castellas, la troisième poudrière dite 'de Saint André". Par dessus le chemin des Fours à Chaux et le chemin du Val d'Aigues, dont les ponts ont également été détruits, elle gagnait au terme de 600 nouveaux mètres la colline Saint-Pierre qui abritait la quatrième poudrière dite des "Établissements de la colline Saint-Pierre". La totalité du tracé de la voie, déjà partiellement en friche et aujourd'hui (07/2007) handicapé par l'installation récente d'une conduite d'égouttage qui permet le raccordement direct des eaux usées du Nord et Nord-Ouest de Toulon à la station de traitement Amphitria, sous le massif du Cap Sicié, sans passer par la station de pompage de Castigneau, est actuellement menacé par l'enfouissement d'une ligne de 225 KV, nécessaire à la sécurisation de l'alimentation électrique de la Communauté d'agglomération Toulon Provence Méditerranée [TPM]; il remplace et complète des installations aériennes en 63 KV qui ainsi disparaîtraient du paysage environnant. Un projet visant à prolonger la ligne de chemin de fer jusqu'à la pyrotechnie de Tourris n'a jamais vu le jour. Les quatre poudrières identiques ont été construites dans une tranchée ouverte et comblée après la construction d'une nef en plein cintre de 10 × 10 × 50 m. Dans cette nef on a construit une soute dont les dimensions intérieures sont de 8,50 × 45,50 et 7,60 m de hauteur pour l'entreposage de 250.000 kg de poudre, chacune, sur deux niveaux. Quatre créneaux à lampe éclairent le fond de chaque niveau. Quatre autres créneaux à lampe éclairent l'avant de l'étage supérieur. Les fumivores, d'un diamètre de 8 cm, débouchent sous la voûte de la nef. En bout de soute, nous trouvons un puits de lumière d'un diamètre de 3 m lequel pouvait, le cas échéant, permettre d'évacuer vers le haut les premiers gaz d'une éventuelle explosion. La pression excédentaire se serait expansée également par l'avant et l'arrière de la soute dans les vides latéraux laissés entre elle et la nef. En cas d'explosion, la destruction de la voûte libèrerait un nouvel espace très important entre la soute et la nef. Cet espace comporte également un puits de 3 m de diamètre. Le sommet de ces puits est équipé d'une structure métallique supportant une toiture conique en tôle de zinc. La structure métallique supporte également les renvois de câbles qui permettent de lever et d'abaisser deux panneaux semi-circulaires qui règlent la ventilation dans la poudrière. La manœuvre s'effectuait à l'aide d'un treuil fixé en haut et à l'extérieur du puits. Entre les montants verticaux de la structure métallique, un grillage empêche de se pencher par-dessus le muret ou de jeter quelque chose dans le puits. Un important dispositif câblé parcourt le sommet de tous les murs du retranchement sommital. Il possède plusieurs pointes parafoudres et relie également toutes les parties métalliques à la terre en deux points facilement identifiables. L'un au sommet et à l'arrière des poudrières, l'autre à l'avant, aux abords de l'entrée. Les parois de la soute ont une épaisseur de 60 cm. Celles de la nef, une épaisseur de 120 cm appuyée contre le massif. La façade a, quant à elle, une épaisseur de 5 m. Elle est percée d'une baie voûtée de 3,25 m de large × 3,20 m de haut pour la manutention des poudres et de deux ouvertures pour le personnel. Les portes en bois, de dix centimètres d'épaisseur, sont doublées à l'extérieur d'une tôle fine et fixées par des gonds en métal ferreux. L'apport d'air frais et l'évacuation des eaux de condensation est assuré par deux caniveaux de forte section allant d'un bout à l'autre de la construction et qui débouchent dans le quai de la voie ferrée. De fortes grilles, également en métal ferreux, garnissent les ouvertures des caniveaux. Les façades, bien qu'identiques, s'adaptent à la configuration du terrain. Le sommet des poudrières est aménagé en retranchement d'infanterie avec de nombreux créneaux de fusillade. Les coordonnées ci-dessus indiquent l'emplacement de la poudrière P3 Saint-André. C'est celle qui est la mieux conservée.

Festung von Toulon, West-Nordwest der Stadt, Höhe von 22 (P1) bis 39 Meter (P4). Serie von vier Pulvermagazinen, erbaut zwischen 1877 und 1887 am rechten Ufer des Las in vier Hügeln geringer Höhe, geschützt westlich des Mont Faron. Die ministeriellen Genehmigungen, Depesche desselben und Urteil des Gerichts von Toulon über die vorherigen Genehmigungen für ihren Bau, zitiert im Fonds Joseph [von der Familie der Gesellschaft der Freunde des alten Toulon und seiner Region übergeben], sind alle aus dem ersten Halbjahr 1877. Der Bau konnte vernünftigerweise im Laufe von 1877 beginnen und die Inbetriebnahme 1880. Sie bildeten die Zentralmagazine der Marine und dienten einst zur Lagerung sowohl der Pulver der Schiffe als auch der der Küstenverteidigung, sie sind entlang einer 3600 Meter langen Eisenbahnstrecke angelegt, die nach Nord-Nordost von der P.L.M.-Linie (Paris-Lyon-Méditerranée) aktuell S.N.C.F. (Société Nationale des Chemins de fer Français) abgeleitet ist, entlang dem Boulevard de l'Escaillon, dann dem chemin des Poudrières, dem Boulevard d'Orléans und der rue Jean Guiton, um nach 1800 Metern beim ersten Pulvermagazin, genannt "des Routes", anzukommen. Ihre Trasse fortsetzend, überquerte die Strecke dann die avenue de Rigoumel über eine Brücke, jetzt zerstört, und verlief entlang dem chemin de la Baume, um nach 600 Metern beim zweiten Pulvermagazin, genannt "de Saint Antoine", anzukommen. Weiter entlang dem chemin de la Baume verlaufend, ging die Strecke über den chemin de la Baume, ex Vieux chemin de Rigoumel, dank einer Brücke, von der nur der südliche Pfeiler übrig bleibt, um 600 Meter weiter, am Ende der rue du Castellas, das dritte Pulvermagazin, genannt 'de Saint André", zu erreichen. Über den chemin des Fours à Chaux und den chemin du Val d'Aigues, deren Brücken ebenfalls zerstört wurden, gelangte sie nach weiteren 600 Metern zum Hügel Saint-Pierre, der das vierte Pulvermagazin, genannt der "Etablissements de la colline Saint-Pierre", beherbergte. Die gesamte Trasse der Strecke, bereits teilweise brachliegend und heute (07/2007) behindert durch die recente Installation einer Abwasserleitung, die den direkten Anschluss der Abwässer des Nordens und Nordwestens von Toulon an die Kläranlage Amphitria, unter dem Massiv des Cap Sicié, ermöglicht, ohne die Pumpstation von Castigneau zu passieren, ist aktuell bedroht durch die Verlegung einer 225 KV-Leitung, notwendig für die Absicherung der Stromversorgung der Gemeindegruppierung Toulon Provence Méditerranée [TPM]; sie ersetzt und ergänzt Freileitungen in 63 KV, die so aus der umgebenden Landschaft verschwinden würden. Ein Projekt zur Verlängerung der Eisenbahnlinie bis zur Pyrotechnik von Tourris kam nie zustande. Die vier identischen Pulvermagazine wurden in einem offenen Graben gebaut und nach dem Bau eines tonnengewölbten Schiffs von 10 × 10 × 50 m verfüllt. In diesem Schiff baute man ein Magazin, dessen Innenmaße 8,50 × 45,50 und 7,60 m Höhe betragen, für die Lagerung von 250.000 kg Pulver, jedes, auf zwei Ebenen. Vier Lampenscharten beleuchten das Ende jeder Ebene. Vier weitere Lampenscharten beleuchten die Vorderseite der oberen Etage. Die Rauchabzüge, mit einem Durchmesser von 8 cm, münden unter dem Gewölbe des Schiffs. Am Ende des Magazins finden wir einen Lichtschacht mit einem Durchmesser von 3 m, der gegebenenfalls erlauben konnte, die ersten Gase einer eventuellen Explosion nach oben abzuführen. Der Überdruck hätte sich ebenfalls durch die Vorder- und Rückseite des Magazins in die seitlichen Hohlräume zwischen ihm und dem Schiff ausgedehnt. Im Falle einer Explosion würde die Zerstörung des Gewölbes einen neuen sehr wichtigen Raum zwischen Magazin und Schiff freisetzen. Dieser Raum enthält ebenfalls einen Schacht von 3 m Durchmesser. Die Spitze dieser Schächte ist ausgestattet mit einer Metallstruktur, die ein konisches Dach aus Zinkblech trägt. Die Metallstruktur trägt ebenfalls die Umlenkungen der Kabel, die das Heben und Senken von zwei halbkreisförmigen Paneelen erlauben, die die Belüftung im Pulvermagazin regeln. Die Bedienung geschah mit Hilfe einer Winde, die oben und außen am Schacht befestigt war. Zwischen den vertikalen Pfosten der Metallstruktur verhindert ein Gitter, sich über die Brüstung zu lehnen oder etwas in den Schacht zu werfen. Eine wichtige kabelgebundene Vorrichtung durchläuft die Spitze aller Wälle der obersten Verschanzung. Sie besitzt mehrere Blitzableiterspitzen und verbindet ebenfalls alle metallischen Teile mit der Erde an zwei leicht identifizierbaren Punkten. Einen an der Spitze und an der Rückseite der Pulvermagazine, den anderen an der Vorderseite, in der Nähe des Eingangs. Die Wände des Magazins haben eine Dicke von 60 cm. Die des Schiffs, eine Dicke von 120 cm, gegen den Felsen gestützt. Die Fassade hat ihrerseits eine Dicke von 5 m. Sie ist durchbrochen von einem gewölbten Durchlass von 3,25 m breit × 3,20 m hoch für den Umschlag der Pulver und von zwei Öffnungen für das Personal. Die Holztüren, zehn Zentimeter dick, sind außen mit einem dünnen Blech verkleidet und mit eisernen Metallangeln befestigt. Die Zufuhr frischer Luft und die Ableitung von Kondenswasser wird sichergestellt durch zwei Rinnen starken Querschnitts, die von einem Ende zum anderen der Konstruktion gehen und die im Bahnsteig der Eisenbahnstrecke münden. Starke Gitter, ebenfalls aus eisernem Metall, garnieren die Öffnungen der Rinnen. Die Fassaden, obwohl identisch, passen sich der Geländekonfiguration an. Die Spitze der Pulvermagazine ist als Infanterieverschanzung mit zahlreichen Gewehrscharten eingerichtet. Die oben angegebenen Koordinaten geben den Standort des Pulvermagazins P3 Saint-André an. Es ist das am besten erhaltene.

Vesting van Toulon, west-noordwesten van de stad, hoogte van 22 (P1) tot 39 meter (P4). Serie van vier kruitmagazijnen gebouwd tussen 1877 en 1887 op de rechteroever van de Las in vier heuvels van geringe hoogte beschut ten westen van de Mont Faron. De ministeriële vergunningen, depêche van dezelfde en vonnis van de rechtbank van Toulon over de voorafgaande vergunningen voor hun bouw, geciteerd in het Fonds Joseph [overhandigd door de familie aan de Vereniging van de Vrienden van het Oude Toulon en zijn Regio], zijn alle uit het eerste semester 1877. De bouw kon redelijkerwijs aanvangen in de loop van 1877 en de ingebruikname in 1880. Ze vormden de centrale magazijnen van de Marine en dienden vroeger voor de opslag zowel van de kruitten van de schepen als van die van de kustverdediging, ze zijn geïmplanteerd langs een spoorweg van 3600 meter afgeleid, naar noord-noordoost, van de P.L.M.-lijn (Paris-Lyon-Méditerranée) momenteel S.N.C.F. (Société Nationale des Chemins de fer Français) langs de boulevard de l'Escaillon, dan de chemin des Poudrières, de boulevard d'Orléans en de rue Jean Guiton om na 1800 meter aan te komen bij het eerste kruitmagazijn genaamd "des Routes". Zijn tracé vervolgend, overspande de weg toen de avenue de Rigoumel via een brug, nu vernietigd, en liep langs de chemin de la Baume om na 600 meter aan te komen bij het tweede kruitmagazijn genaamd "de Saint Antoine". Verder langs de chemin de la Baume lopend, passeerde de weg over de chemin de la Baume, ex Vieux chemin de Rigoumel, dankzij een brug waarvan alleen de zuidelijke pijler overblijft om 600 meter verder, aan het einde van de rue du Castellas, het derde kruitmagazijn genaamd 'de Saint André", te bereiken. Over de chemin des Fours à Chaux en de chemin du Val d'Aigues, waarvan de bruggen eveneens vernietigd zijn, bereikte ze na 600 nieuwe meters de heuvel Saint-Pierre die het vierde kruitmagazijn genaamd der "Etablissements de la colline Saint-Pierre" herbergde. De totaliteit van het tracé van de weg, reeds gedeeltelijk braak en vandaag (07/2007) gehandicapt door de recente installatie van een rioleringsleiding die de directe aansluiting van de afvalwaters van het Noorden en Noordwesten van Toulon op de zuiveringsinstallatie Amphitria, onder het massief van de Cap Sicié, mogelijk maakt, zonder de pompstation van Castigneau te passeren, is momenteel bedreigd door de ingraving van een lijn van 225 KV, nodig voor de beveiliging van de elektrische voeding van de Agglomeratiegemeenschap Toulon Provence Méditerranée [TPM]; ze vervangt en completeert bovengrondse installaties in 63 KV die zo uit het omringende landschap zouden verdwijnen. Een project gericht op het verlengen van de spoorweglijn tot de pyrotechnie van Tourris heeft nooit het licht gezien. De vier identieke kruitmagazijnen werden gebouwd in een open sleuf en opgevuld na de bouw van een schip in volle boog van 10 × 10 × 50 m. In dit schip bouwde men een bergruimte waarvan de binnenafmetingen 8,50 × 45,50 en 7,60 m hoogte zijn voor de opslag van 250.000 kg kruit, elk, op twee niveaus. Vier lampenissen verlichten het einde van elk niveau. Vier andere lampenissen verlichten de voorkant van de bovenverdieping. De rookafvoeren, met een diameter van 8 cm, monden uit onder het gewelf van het schip. Aan het einde van de bergruimte vinden we een lichtput met een diameter van 3 m welke eventueel kon toelaten de eerste gassen van een eventuele explosie naar boven af te voeren. De overtollige druk zou zich eveneens uitgebreid hebben door de voor- en achterkant van de bergruimte in de zijledige ruimtes gelaten tussen haar en het schip. In geval van explosie zou de vernietiging van het gewelf een nieuwe zeer belangrijke ruimte tussen bergruimte en schip vrijmaken. Deze ruimte bevat eveneens een put van 3 m diameter. De top van deze putten is uitgerust met een metalen structuur die een conisch dak in zinken plaat ondersteunt. De metalen structuur ondersteunt eveneens de terugleidingen van kabels die het heffen en laten zakken van twee halfronde panelen toelaten die de ventilatie in het kruitmagazijn regelen. De bediening gebeurde met behulp van een lier vastgemaakt boven en buiten de put. Tussen de verticale stijlen van de metalen structuur verhindert een traliewerk zich over de muur te leunen of iets in de put te werpen. Een belangrijk gekabeld dispositief doorloopt de top van alle muren van de bovenste verschansing. Het bezit verschillende bliksemafleiderpunten en verbindt eveneens alle metalen delen met de aarde op twee punten gemakkelijk identificeerbaar. De ene op de top en aan de achterkant van de kruitmagazijnen, de andere aan de voorkant, in de nabijheid van de ingang. De wanden van de bergruimte hebben een dikte van 60 cm. Die van het schip, een dikte van 120 cm tegen de rotsmasief. De gevel heeft, voor haar part, een dikte van 5 m. Ze is doorboord van een gewelfde opening van 3,25 m breed × 3,20 m hoog voor de manutentie van de kruitten en van twee openingen voor het personeel. De houten deuren, van tien centimeter dikte, zijn aan de buitenkant verdubbeld met een dunne plaat en vastgemaakt door scharnieren in ferrometaal. De aanvoer van frisse lucht en de evacuatie van de condenswaters wordt verzekerd door twee geulen van sterke sectie gaande van een einde tot het andere van de constructie en die uitmonden in het perron van de spoorweg. Sterke tralies, eveneens in ferrometaal, garneren de openingen van de geulen. De gevels, hoewel identiek, passen zich aan de configuratie van het terrein aan. De top van de kruitmagazijnen is ingericht als infanterieverschansing met talrijke geweerschietgaten. De coördinaten hierboven geven de plaats van het kruitmagazijn P3 Saint-André aan. Het is die welke het best bewaard is.

Fortress of Toulon, west-northwest of the city, altitude from 22 (P1) to 39 meters (P4). Series of four powder magazines built between 1877 and 1887 on the right bank of the Las in four low hills sheltered to the west of Mont Faron. The ministerial authorizations, dispatch of the same and judgment of the tribunal of Toulon on the preliminary authorizations for their construction, cited in the Fonds Joseph [handed over by the family to the Society of the Friends of Old Toulon and its Region], are all from the first semester of 1877. Construction could reasonably begin during 1877 and commissioning in 1880. Constituting the central magazines of the Navy and serving formerly for the storage of both ship powders and those of coastal defense, they are located along a 3600-meter railway derived, towards north-northeast, from the P.L.M. line (Paris-Lyon-Méditerranée) currently S.N.C.F. (Société Nationale des Chemins de fer Français) along the boulevard de l'Escaillon, then the chemin des Poudrières, the boulevard d'Orléans and the rue Jean Guiton to arrive, after 1800 meters at the first powder magazine called "des Routes". Continuing its route, the track then spanned the avenue de Rigoumel by a bridge, now destroyed, and ran along the chemin de la Baume to arrive, after 600 meters, at the second powder magazine called "de Saint Antoine". Continuing along the chemin de la Baume, the track passed over the chemin de la Baume, ex Vieux chemin de Rigoumel, thanks to a bridge of which only the southern pier remains to join 600 meters further, at the end of the rue du Castellas, the third powder magazine called 'de Saint André". Over the chemin des Fours à Chaux and the chemin du Val d'Aigues, whose bridges have also been destroyed, it reached after 600 new meters the Saint-Pierre hill which housed the fourth powder magazine called of the "Etablissements de la colline Saint-Pierre". The entire route of the track, already partially fallow and today (07/2007) handicapped by the recent installation of a sewer pipe which allows the direct connection of waste waters from the North and Northwest of Toulon to the Amphitria treatment plant, under the massif of Cap Sicié, without passing through the Castigneau pumping station, is currently threatened by the burial of a 225 KV line, necessary for securing the electrical supply of the Toulon Provence Méditerranée [TPM] Agglomeration Community; it replaces and completes overhead installations in 63 KV which would thus disappear from the surrounding landscape. A project aiming to extend the railway line to the Tourris pyrotechnics never materialized. The four identical powder magazines were built in an open trench and backfilled after the construction of a barrel-vaulted nave of 10 × 10 × 50 m. In this nave was built a magazine whose interior dimensions are 8.50 × 45.50 and 7.60 m in height for the storage of 250,000 kg of powder, each, on two levels. Four lamp embrasures illuminate the back of each level. Four other lamp embrasures illuminate the front of the upper floor. The smoke vents, with a diameter of 8 cm, emerge under the vault of the nave. At the end of the magazine, we find a light well with a diameter of 3 m which could, if necessary, allow to evacuate upwards the first gases of a possible explosion. The excess pressure would have also expanded through the front and rear of the magazine into the lateral voids left between it and the nave. In case of explosion, the destruction of the vault would release a new very important space between the magazine and the nave. This space also includes a well of 3 m in diameter. The top of these wells is equipped with a metal structure supporting a conical roof in zinc sheet. The metal structure also supports the cable returns which allow to raise and lower two semi-circular panels that regulate ventilation in the powder magazine. The operation was carried out using a winch fixed at the top and outside the well. Between the vertical posts of the metal structure, a grating prevents leaning over the parapet or throwing something into the well. An important cable device runs along the top of all walls of the top retrenchment. It has several lightning rod spikes and also connects all metal parts to the ground at two easily identifiable points. One at the top and at the rear of the powder magazines, the other at the front, near the entrance. The walls of the magazine have a thickness of 60 cm. Those of the nave, a thickness of 120 cm resting against the rock mass. The facade, for its part, has a thickness of 5 m. It is pierced by a vaulted bay of 3.25 m wide × 3.20 m high for the handling of powders and two openings for personnel. The wooden doors, ten centimeters thick, are lined on the outside with a thin sheet and fixed by ferrous metal hinges. The supply of fresh air and the evacuation of condensation water is ensured by two gutters of large section going from one end to the other of the construction and which emerge in the platform of the railway. Strong gratings, also in ferrous metal, garnish the openings of the gutters. The facades, although identical, adapt to the terrain configuration. The top of the powder magazines is arranged as an infantry retrenchment with numerous rifle loopholes. The coordinates above indicate the location of the P3 Saint-André powder magazine. It is the one that is the best preserved.

Pevnost Toulon, západ-severozápadně od města, nadmořská výška od 22 (P1) do 39 metrů (P4). Série čtyř pracháren postavených mezi lety 1877 a 1887 na pravém břehu Las ve čtyřech pahorcích nízké výšky chráněných na západ od Mont Faron. Ministeriální povolení, depeše téhož a rozsudek tribunálu v Toulonu o předchozích povoleních k jejich stavbě, citované ve Fondu Joseph [předaném rodinou Společnosti přátel starého Toulonu a jeho Regionu], jsou všechny z prvního semestru 1877. Stavba mohla rozumně začít během roku 1877 a uvedení do provozu roku 1880. Tvoříc centrální sklady námořnictva a sloužíc kdysi ke skladování jak prachů lodí tak těch pobřežní obrany, jsou umístěny podél 3600 metrů dlouhé železniční trati odbočené, k severu-severovýchodu, z trati P.L.M. (Paris-Lyon-Méditerranée) aktuálně S.N.C.F. (Société Nationale des Chemins de fer Français) podél bulváru de l'Escaillon, pak cestou pracháren, bulvárem d'Orléans a ulicí Jean Guiton aby po 1800 metrech dorazila k první prachárně zvané "des Routes". Pokračujíc svou trasou, trať pak překlenula avenue de Rigoumel mostem, nyní zničeným, a běžela podél cesty de la Baume aby po 600 metrech dorazila k druhé prachárně zvané "de Saint Antoine". Pokračujíc podél cesty de la Baume, trať přecházela přes chemin de la Baume, ex Vieux chemin de Rigoumel, díky mostu, z něhož zůstává pouze jižní pilíř, aby po 600 metrech dorazila, na konci ulice du Castellas, ke třetí prachárně zvané 'de Saint André". Přes chemin des Fours à Chaux a chemin du Val d'Aigues, jejichž mosty byly také zničeny, dosáhla po dalších 600 metrech pahorku Saint-Pierre, který hostil čtvrtou prachárnu zvanou "Etablissements de la colline Saint-Pierre". Celá trasa trati, již částečně ladem a dnes (07/2007) handicapovaná recentní instalací stokového potrubí, které umožňuje přímé připojení odpadních vod ze Severu a Severozápadu Toulonu k čistírně Amphitria, pod masivem Cap Sicié, bez průchodu čerpací stanicí Castigneau, je aktuálně ohrožena zahrnutím 225 KV linky, nutné pro zabezpečení elektrického zásobování Komunity aglomerace Toulon Provence Méditerranée [TPM]; nahrazuje a doplňuje nadzemní instalace v 63 KV, které by tak zmizely z okolní krajiny. Projekt zaměřený na prodloužení železniční trati k pyrotechnice Tourris nikdy nevyšel. Čtyři identické prachárny byly postaveny v otevřeném výkopu a zahrnuty po stavbě lodi v plném oblouku 10 × 10 × 50 m. V této lodi se postavil sklad, jehož vnitřní rozměry jsou 8,50 × 45,50 a 7,60 m výšky pro uskladnění 250 000 kg prachu, každý, na dvou úrovních. Čtyři střílny pro lampy osvětlují konec každé úrovně. Čtyři další střílny pro lampy osvětlují přední část horního patra. Kouřovody, o průměru 8 cm, ústí pod klenbou lodi. Na konci skladu nalézáme světlík o průměru 3 m, který mohl případně umožnit evakuovat vzhůru první plyny eventuální exploze. Přetlak by se také expandoval přední a zadní částí skladu do bočních mezer ponechaných mezi ním a lodí. V případě exploze by zničení klenby uvolnilo nový velmi důležitý prostor mezi skladem a lodí. Tento prostor obsahuje také šachtu o průměru 3 m. Vrchol těchto šachet je vybaven kovovou konstrukcí podpírající kuželovou střechu z pozinkovaného plechu. Kovová konstrukce také podpírá navrácení kabelů, které umožňují zvedat a spouštět dva půlkruhové panely, které regulují ventilaci v prachárně. Ovládání se uskutečňovalo pomocí navijáku upevněného nahoře a vně šachty. Mezi svislými sloupky kovové konstrukce zabraňuje mřížování naklonit se přes zídku nebo hodit něco do šachty. Důležité kabelové zařízení probíhá vrcholem všech zdí horního opevnění. Má několik hrotů hromosvodů a také spojuje všechny kovové části k zemi na dvou snadno identifikovatelných bodech. Jeden na vrcholu a na zádi pracháren, druhý na přídi, v blízkosti vstupu. Stěny skladu mají tloušťku 60 cm. Ty lodi, tloušťku 120 cm opřenou o masiv. Průčelí má, pro svou část, tloušťku 5 m. Je proraženo klenutým průchodem 3,25 m širokým × 3,20 m vysokým pro manipulaci prachů a dvěma otvory pro personál. Dřevěné dveře, deset centimetrů tlusté, jsou zdvojeny zvenčí tenkým plechem a upevněny železnými kovovými panty. Přívod čerstvého vzduchu a odvod kondenzačních vod je zajištěn dvěma žlaby silného průřezu jdoucími od jednoho konce ke druhému konstrukce a které ústí v nástupišti železniční trati. Silné mříže, také z železného kovu, garnýrují otvory žlabů. Průčelí, ačkoli identická, přizpůsobují se konfiguraci terénu. Vrchol pracháren je upraven jako pěchotní opevnění s četnými střílnami. Výše uvedené souřadnice udávají umístění prachárny P3 Saint-André. Je to ta, která je nejlépe zachována.