Tunisie. Répondant aux revendications territoriales de l’Italie de Mussolini, et réalisée entre 1936 et 1938, cette organisation défensive, qui s’étire sur 35 kilomètres, entre les monts des Matmata et la mer, peut-être considéré comme le prolongement de la ligne Maginot. Érigée sur la rive gauche de l’oued Zigzaou, elle est tactiquement séparée en deux secteurs, correspondant en gros à leur nature géographique. La partie orientale présente les caractéristiques d’une fortification de plaine, alors que la partie occidentale s’élève progressivement, et se termine par une succession de pitons fortifiés, culminant à 712 mètres, au Kef N’Soura. L’organisation comporte une ligne principale de résistance, traitée en fortification de campagne renforcée, et formée de points d’appui fermés, numérotés P1 à P26, s’organisant autour de PC de compagnie, de blockhaus et de casemates en béton armé, à l’épreuve du 105. L’armement d’infanterie est celui des unités qui les occupent. L’armement anti-char comprend des canons de 47 Mle 1885 et 1902 (47 M), placés sur des plateformes couvertes avec soutes accolées, et des canons de 75 Mle 1897 sur affût Mle 1916 (75 M). Ces derniers sont installés dans huit casemates en béton armé, qui sont les plus gros éléments de la ligne, à l’épreuve du 155. Toutes les armes, à de rares exceptions près, tirent en flanquement. Une deuxième ligne, dite ligne d’arrêt, située entre 1 000 et 1 500 mètres en arrière de la ligne principale, est traitée en fortification de campagne. Elle ne comporte que quelques organisations en béton armé, principalement des PC de bataillon. L’armement de ces points d’appui fermés, numérotés A1 à A21, se compose exclusivement de celui des unités les occupant, y compris des canons antichar de 25 Mle 34 et de 47 Mle 37 (47 G). On compte également plusieurs tourelles démontables pour mitrailleuse, installées à même le sol. Le flanquement d’artillerie est assuré par six sections de canons de 75 Mle 1897 (75C), en positions de campagne. Les organes de commandement sont abrités dans deux PC de DI et cinq PC de régiment. Nos recherches sur le terrain nous ont permis de dénombrer, de la plateforme bétonnée pour canon de 47 M au PC de DI, 124 organisations bétonnées. Cet ensemble est appuyé par une nombreuse artillerie. Les points d’appui ne disposent pas de canons, autre qu’anti-char, à l’exception de deux PA de montagne. Le PA 18, Kradra centre, possède deux canons de 75 M, et deux canons de 105 L Mle 1913, hissés là au prix de beaucoup d’effort. Le PA 24, Kef N’Soura, est, quant à lui, armé de deux canons de 90 Mle 1877 sur affût Mle 1916. Les tubes de ces derniers se trouvent, de nos jours, à l’entrée du musée installé dans le point d’appui P8, de la route de Médenine. La ligne peut également compter sur les trois canons de 138 Mle 1910 de la batterie de Sidi Marmora. Cet ouvrage de défense des côtes possède également une mission secondaire, d’appui de la ligne fortifiée. En avant de la position, on trouve trois positions, Ben Gardane, Tataouine, et Ksar el Hallouf, destinées à fermer les passages permettant le débordement de la position par le Dahar, désert caillouteux s’étendant entre les monts des Matmata et le Grand Erg Oriental. Quant à la position de Bir Soltane, avec ses deux tourelles de char FCM 2C, elle est sensée interdire le passage, au carrefour de la piste de Ksar el Hallouf et de celle parcourant le Dahar, ainsi que l’utilisation du puits situé à proximité. Gabès, et le PC du général Poupinel, commandant le Front Sud Tunisien, à Ras el Oued, sont défendus par la position de Téboulbou. Celle-ci, comporte treize casemates pour mitrailleuses, dont trois de plage, un observatoire et trois plateformes pour canon de 75 M. Les conditions d’armistice de juin 1940 imposant la démilitarisation de la ligne, et l’évacuation de tout son matériel avant le 10 juillet, les Italiens espéraient bien récupérer la plus grande partie de celui-ci. Mais les troupes du général Berthomé, commandant la Région Fortifiée du Sud Tunisien, réussirent l’exploit de l’évacuer dans les délais. Seule la Marine perdit les trois canons de 138 de la batterie de Sidi-Marmora. Elle eut beau affirmer que la batterie, ne faisant pas partie de la ligne Mareth, n’était pas concernée par les accords, les Italiens ne furent pas dupes. Les canons partirent pour la Libye. Les forces de l’Axe, dans leur repli consécutif à la bataille d’El Alamein, s’accrochèrent à la ligne Mareth, qu’elles remirent en état, de janvier au 22 mars 1943. Les tentatives britanniques pour l’enlever de vive force échouèrent, et elle fut finalement contournée par le Dahar, éventualité déjà prévue par le commandement français, dès 1938. Après une brève résistance sur l’oued Akarit, au nord de Gabès, la 1re Armée italo-allemande se replia le 14 avril, et, le 13 mai, les forces de l’Axe capitulèrent au cap Bon. Diese zwischen 1936 und 1938 als Antwort auf die territorialen Forderungen des faschistischen Italien errichtete Verteidigungsanlage erstreckt sich über 35 Kilometer zwischen den Matmata-Bergen und dem Meer und kann als Verlängerung der Maginot-Linie betrachtet werden. Sie wurde am linken Ufer des Oued Zigzaou erbaut und ist taktisch in zwei Sektoren unterteilt, die grob ihrer geografischen Beschaffenheit entsprechen. Der östliche Teil weist die Merkmale einer Flachlandbefestigung auf, während der westliche Teil allmählich ansteigt und in einer Folge befestigter Felsspitzen endet, die am Kef N'Soura mit 712 Metern ihren Höhepunkt erreichen. Die Anlage umfasst eine Hauptwiderstandslinie, die als verstärkte Feldbefestigung ausgeführt ist und aus geschlossenen Stützpunkten, nummeriert P1 bis P26, besteht, die sich um Kompaniegefechtsstände, Bunker und Stahlbetonkasematten (beständig gegen 105-mm-Granaten) gruppieren. Die Infanteriebewaffnung entspricht der der sie besetzenden Einheiten. Die Panzerabwehrbewaffnung umfasst 47-mm-Kanonen Mle 1885 und 1902 (47 M), platziert auf gedeckten Plattformen mit angrenzenden Munitionsbunkern, und 75-mm-Kanonen Mle 1897 auf Lafette Mle 1916 (75 M). Letztere sind in acht Stahlbetonkasematten installiert, den größten Elementen der Linie, beständig gegen 155-mm-Granaten. Alle Waffen, bis auf seltene Ausnahmen, feuern flankierend. Eine zweite Linie, genannt Auffanglinie, 1 000 bis 1 500 Meter hinter der Hauptlinie gelegen, ist als Feldbefestigung ausgeführt. Sie umfasst nur wenige Betonbauten, hauptsächlich Bataillonsgefechtsstände. Die Bewaffnung dieser geschlossenen Stützpunkte, nummeriert A1 bis A21, besteht ausschließlich aus der der sie besetzenden Einheiten, einschließlich 25-mm-Panzerabwehrkanonen Mle 34 und 47-mm-Kanonen Mle 37 (47 G). Es gibt auch mehrere demontierbare Maschinengewehrtürme, die direkt auf dem Boden installiert sind. Die artilleristische Flankierung wird durch sechs Sektionen von 75-mm-Kanonen Mle 1897 (75C) in Feldstellungen sichergestellt. Die Führungsorgane sind in zwei Divisionsgefechtsständen und fünf Regimentsgefechtsständen untergebracht. Unsere Geländeforschungen haben es uns ermöglicht, von der betonierten Plattform für die 47-mm-Kanone M bis zum Divisionsgefechtsstand 124 Betonbauten zu zählen. Diese Gesamtheit wird von zahlreicher Artillerie unterstützt. Die Stützpunkte verfügen über keine anderen als Panzerabwehrkanonen, mit Ausnahme von zwei Gebirgsstützpunkten. Stützpunkt 18, Kradra Zentrum, besitzt zwei 75-mm-Kanonen M und zwei 105-mm-Langrohrkanonen Mle 1913, die unter großem Aufwand dorthin gebracht wurden. Stützpunkt 24, Kef N'Soura, ist seinerseits mit zwei 90-mm-Kanonen Mle 1877 auf Lafette Mle 1916 bewaffnet. Deren Rohre befinden sich heute am Eingang des Museums, das im Stützpunkt P8 an der Straße nach Médenine eingerichtet wurde. Die Linie kann auch auf die drei 138-mm-Kanonen Mle 1910 der Batterie Sidi Marmora zählen. Dieses Küstenverteidigungswerk hat auch eine sekundäre Aufgabe, die Unterstützung der befestigten Linie. Vor der Stellung befinden sich drei Positionen, Ben Gardane, Tataouine und Ksar el Hallouf, die dazu bestimmt sind, die Passagen zu sperren, die eine Umgehung der Stellung durch den Dahar ermöglichen, eine steinige Wüste, die sich zwischen den Matmata-Bergen und dem Großen Östlichen Erg erstreckt. Was die Stellung von Bir Soltane mit ihren beiden Geschütztürmen der FCM-2C-Panzer betrifft, soll sie die Passage an der Kreuzung der Piste von Ksar el Hallouf und der den Dahar durchquerenden Piste sowie die Nutzung des in der Nähe gelegenen Brunnens unterbinden. Gabès und der Gefechtsstand von General Poupinel, dem Befehlshaber der Südtunesischen Front, in Ras el Oued, werden durch die Stellung Téboulbou verteidigt. Diese umfasst dreizehn Maschinengewehrkasematten, davon drei Strandkasematten, einen Beobachtungsposten und drei Plattformen für 75-mm-Kanonen M. Da die Waffenstillstandsbedingungen vom Juni 1940 die Entmilitarisierung der Linie und die Räumung sämtlichen Materials vor dem 10. Juli vorschrieben, hofften die Italiener, den größten Teil davon zu übernehmen. Aber den Truppen von General Berthomé, dem Befehlshaber der Befestigten Region Südtunesien, gelang das Kunststück, es fristgerecht zu evakuieren. Nur die Marine verlor die drei 138-mm-Kanonen der Batterie Sidi-Marmora. Sie mochte noch so sehr beteuern, dass die Batterie, da sie nicht zur Mareth-Linie gehöre, von den Abkommen nicht betroffen sei, die Italiener ließen sich nicht täuschen. Die Kanonen gingen nach Libyen. Die Achsenmächte klammerten sich auf ihrem Rückzug nach der Schlacht von El Alamein an die Mareth-Linie, die sie von Januar bis zum 22. März 1943 wieder instand setzten. Die britischen Versuche, sie im Sturm zu nehmen, scheiterten, und sie wurde schließlich über den Dahar umgangen, eine Möglichkeit, die die französische Führung bereits 1938 vorgesehen hatte. Nach kurzem Widerstand am Oued Akarit, nördlich von Gabès, zog sich die 1. italienisch-deutsche Armee am 14. April zurück, und am 13. Mai kapitulierten die Achsenmächte am Kap Bon. Deze verdedigingslinie, die tussen 1936 en 1938 werd aangelegd als antwoord op de territoriale eisen van het Italië van Mussolini, strekt zich uit over 35 kilometer tussen de Matmata-bergen en de zee en kan worden beschouwd als een verlengstuk van de Maginotlinie. Gebouwd op de linkeroever van de oued Zigzaou, is ze tactisch verdeeld in twee sectoren, die grofweg overeenkomen met hun geografische aard. Het oostelijke deel vertoont de kenmerken van een laaglandvesting, terwijl het westelijke deel geleidelijk stijgt en eindigt in een reeks versterkte rotskegels, die met 712 meter hun hoogtepunt bereiken bij de Kef N'Soura. De linie omvat een hoofdweerstandslijn, uitgevoerd als versterkte veldversterking, bestaande uit gesloten steunpunten, genummerd P1 tot P26, georganiseerd rond compagniescommandoposten, bunkers en stalenbetonkazematten (bestand tegen 105 mm). De infanteriebewapening is die van de eenheden die ze bezetten. De antitankbewapening omvat 47 mm-kanonnen Mle 1885 en 1902 (47 M), geplaatst op overdekte platformen met aangebouwde bunkers, en 75 mm-kanonnen Mle 1897 op affuit Mle 1916 (75 M). Deze laatste zijn geïnstalleerd in acht stalenbetonkazematten, de grootste elementen van de linie, bestand tegen 155 mm. Alle wapens, op zeldzame uitzonderingen na, vuren flankerend. Een tweede linie, de zogenaamde stoplinie, gelegen tussen 1 000 en 1 500 meter achter de hoofdlinie, is uitgevoerd als veldversterking. Ze omvat slechts enkele betonnen constructies, voornamelijk bataljonscommandoposten. De bewapening van deze gesloten steunpunten, genummerd A1 tot A21, bestaat uitsluitend uit die van de bezettende eenheden, met inbegrip van 25 mm-antitankkanonnen Mle 34 en 47 mm-kanonnen Mle 37 (47 G). Er zijn ook verschillende demonteerbare mitrailleurkoepels, rechtstreeks op de grond geïnstalleerd. De artillerieflankering wordt verzorgd door zes secties 75 mm-kanonnen Mle 1897 (75C) in veldopstellingen. De commandostructuren zijn ondergebracht in twee divisiecommandoposten en vijf regimentscommandoposten. Ons veldonderzoek stelde ons in staat om, van het betonnen platform voor het 47 mm-kanon M tot de divisiecommandopost, 124 betonnen constructies te tellen. Dit geheel wordt ondersteund door talrijke artillerie. De steunpunten beschikken over geen andere kanonnen dan antitank, met uitzondering van twee bergsteunpunten. Steunpunt 18, Kradra centrum, bezit twee 75 mm-kanonnen M en twee 105 mm-kanonnen L Mle 1913, die met veel moeite daarheen zijn gebracht. Steunpunt 24, Kef N'Soura, is daarentegen bewapend met twee 90 mm-kanonnen Mle 1877 op affuit Mle 1916. De lopen van deze laatste bevinden zich tegenwoordig bij de ingang van het museum dat is ingericht in steunpunt P8 aan de weg naar Médenine. De linie kan ook rekenen op de drie 138 mm-kanonnen Mle 1910 van de batterij Sidi Marmora. Dit kustverdedigingswerk heeft ook een secundaire taak, de ondersteuning van de versterkte linie. Voor de stelling bevinden zich drie posities, Ben Gardane, Tataouine en Ksar el Hallouf, bestemd om de passages te sluiten die een omtrekking van de stelling via de Dahar mogelijk maken, een stenige woestijn die zich uitstrekt tussen de Matmata-bergen en de Grote Oostelijke Erg. Wat de stelling van Bir Soltane betreft, met zijn twee geschutskoepels van FCM 2C-tanks, is ze bedoeld om de doorgang te beletten op het kruispunt van de piste van Ksar el Hallouf en die welke de Dahar doorkruist, evenals het gebruik van de nabijgelegen put. Gabès en de commandopost van generaal Poupinel, bevelhebber van het Zuid-Tunesische Front, te Ras el Oued, worden verdedigd door de stelling Téboulbou. Deze omvat dertien mitrailleurkazematten, waarvan drie strandkazematten, een observatiepost en drie platformen voor 75 mm-kanonnen M. De wapenstilstandsvoorwaarden van juni 1940 schreven de demilitarisatie van de linie voor en de evacuatie van al het materieel voor 10 juli. De Italianen hoopten het grootste deel daarvan in handen te krijgen. Maar de troepen van generaal Berthomé, bevelhebber van de Versterkte Regio Zuid-Tunesië, slaagden erin het binnen de termijn te evacueren. Alleen de Marine verloor de drie 138 mm-kanonnen van de batterij Sidi-Marmora. Ze kon nog zo beweren dat de batterij, omdat ze geen deel uitmaakte van de Marethlinie, niet door de overeenkomsten werd geraakt, de Italianen trapten er niet in. De kanonnen gingen naar Libië. De Asmogendheden klampten zich tijdens hun terugtocht na de slag bij El Alamein vast aan de Marethlinie, die ze van januari tot 22 maart 1943 herstelden. De Britse pogingen om haar met geweld in te nemen mislukten, en ze werd uiteindelijk omtrokken via de Dahar, een eventualiteit die de Franse legerleiding al in 1938 had voorzien. Na korte weerstand bij de oued Akarit, ten noorden van Gabès, trok het 1e Italiaans-Duitse Leger zich op 14 april terug, en op 13 mei capituleerden de Asmogendheden bij Kaap Bon. Responding to the territorial claims of Mussolini's Italy, and built between 1936 and 1938, this defensive organisation, which stretches for 35 kilometres between the Matmata mountains and the sea, can be considered as an extension of the Maginot Line. Erected on the left bank of the Oued Zigzaou, it is tactically separated into two sectors, roughly corresponding to their geographical nature. The eastern part has the characteristics of a plain fortification, while the western part rises gradually, and ends with a succession of fortified peaks, culminating at 712 metres, at Kef N'Soura. The organisation comprises a main line of resistance, treated as reinforced field fortification, and formed by closed strongpoints, numbered P1 to P26, organised around company command posts, blockhouses and reinforced concrete casemates, proof against 105 mm shells. The infantry armament is that of the units occupying them. The anti-tank armament comprises 47 mm guns Mle 1885 and 1902 (47 M), placed on covered platforms with attached magazines, and 75 mm guns Mle 1897 on mounting Mle 1916 (75 M). The latter are installed in eight reinforced concrete casemates, which are the largest elements of the line, proof against 155 mm shells. All weapons, with rare exceptions, fire in flanking. A second line, called the stop line, located between 1,000 and 1,500 metres behind the main line, is treated as field fortification. It comprises only a few concrete organisations, mainly battalion command posts. The armament of these closed strongpoints, numbered A1 to A21, consists exclusively of that of the units occupying them, including 25 mm anti-tank guns Mle 34 and 47 mm guns Mle 37 (47 G). There are also several demountable machine gun turrets, installed directly on the ground. Artillery flanking is provided by six sections of 75 mm guns Mle 1897 (75C), in field positions. The command organs are housed in two divisional command posts and five regimental command posts. Our field research has allowed us to count, from the concrete platform for the 47 M gun to the divisional command post, 124 concrete organisations. This whole is supported by numerous artillery. The strongpoints do not have any guns, other than anti-tank, with the exception of two mountain strongpoints. Strongpoint 18, Kradra centre, possesses two 75 M guns, and two 105 L guns Mle 1913, hauled up there at the cost of great effort. Strongpoint 24, Kef N'Soura, is, for its part, armed with two 90 mm guns Mle 1877 on mounting Mle 1916. The barrels of the latter are nowadays at the entrance to the museum installed in strongpoint P8, on the Médenine road. The line can also count on the three 138 mm guns Mle 1910 of the Sidi Marmora battery. This coast defence work also has a secondary mission, to support the fortified line. In front of the position, there are three positions, Ben Gardane, Tataouine, and Ksar el Hallouf, intended to close the passages allowing the outflanking of the position via the Dahar, a stony desert extending between the Matmata mountains and the Grand Erg Oriental. As for the Bir Soltane position, with its two FCM 2C tank turrets, it is supposed to deny the passage, at the crossroads of the Ksar el Hallouf track and that traversing the Dahar, as well as the use of the well located nearby. Gabès, and the command post of General Poupinel, commanding the Tunisian Southern Front, at Ras el Oued, are defended by the Téboulbou position. The latter comprises thirteen machine gun casemates, including three beach casemates, an observation post and three platforms for 75 M guns. The armistice conditions of June 1940 imposing the demilitarisation of the line, and the evacuation of all its equipment before 10 July, the Italians hoped to recover most of it. But the troops of General Berthomé, commanding the Fortified Region of Southern Tunisia, succeeded in the feat of evacuating it within the deadlines. Only the Navy lost the three 138 mm guns of the Sidi-Marmora battery. It tried in vain to assert that the battery, not being part of the Mareth Line, was not concerned by the agreements, the Italians were not fooled. The guns went to Libya. The Axis forces, in their retreat following the Battle of El Alamein, clung to the Mareth Line, which they repaired, from January to 22 March 1943. British attempts to take it by force failed, and it was finally outflanked via the Dahar, an eventuality already foreseen by the French command as early as 1938. After brief resistance on the Oued Akarit, north of Gabès, the 1st Italian-German Army withdrew on 14 April, and, on 13 May, the Axis forces surrendered at Cape Bon. Tato obranná linie, vybudovaná v letech 1936 až 1938 jako odpověď na územní požadavky Mussoliniho Itálie, se táhne v délce 35 kilometrů mezi pohořím Matmáta a mořem a lze ji považovat za prodloužení Maginotovy linie. Postavena na levém břehu vádí Zigzau, je takticky rozdělena do dvou úseků, zhruba odpovídajících jejich geografické povaze. Východní část vykazuje rysy nížinného opevnění, zatímco západní část postupně stoupá a končí sledem opevněných skalních suků, vrcholících v nadmořské výšce 712 metrů na Džabal N'Súra. Linie zahrnuje hlavní obranné postavení, provedené jako zesílené polní opevnění a tvořené uzavřenými opěrnými body, číslovanými P1 až P26, organizovanými kolem rotních velitelských stanovišť, bunkrů a železobetonových kasemat (odolných proti granátům ráže 105 mm). Pěchotní výzbroj je výzbrojí jednotek, které je obsazují. Protitankovou výzbroj tvoří 47mm kanóny vz. 1885 a 1902 (47 M), umístěné na krytých platformách s přilehlými skladišti, a 75mm kanóny vz. 1897 na lafetě vz. 1916 (75 M). Ty jsou instalovány v osmi železobetonových kasematách, největších prvcích linie, odolných proti granátům ráže 155 mm. Všechny zbraně, až na vzácné výjimky, střílejí flankovně. Druhé postavení, zvané záchytné, ležící 1 000 až 1 500 metrů za hlavním postavením, je provedeno jako polní opevnění. Zahrnuje jen několik betonových staveb, zejména praporových velitelských stanovišť. Výzbroj těchto uzavřených opěrných bodů, číslovaných A1 až A21, sestává výhradně z výzbroje jednotek, které je obsazují, včetně 25mm protitankových kanónů vz. 34 a 47mm kanónů vz. 37 (47 G). Je zde také několik demontovatelných kulometných věží instalovaných přímo na zemi. Dělostřelecké flankování zajišťuje šest sekcí 75mm kanónů vz. 1897 (75C) v polních postaveních. Velení je ukryto ve dvou divizních velitelských stanovištích a pěti plukovních velitelských stanovištích. Náš terénní průzkum nám umožnil napočítat od betonové platformy pro 47mm kanón M po divizní velitelské stanoviště 124 betonových staveb. Tento celek je podporován četným dělostřelectvem. Opěrné body nedisponují jinými kanóny než protitankovými, s výjimkou dvou horských opěrných bodů. Opěrný bod 18, Kradra střed, má dva 75mm kanóny M a dva 105mm kanóny L vz. 1913, které tam byly s velkým úsilím vytaženy. Opěrný bod 24, Džabal N'Súra, je vyzbrojen dvěma 90mm kanóny vz. 1877 na lafetě vz. 1916. Jejich hlavně se dnes nacházejí u vchodu do muzea zřízeného v opěrném bodě P8 na silnici do Medenínu. Linie může také počítat se třemi 138mm děly vz. 1910 z baterie Sidi Marmora. Toto pobřežní obranné dílo má také sekundární úkol, podporu opevněné linie. Před postavením se nacházejí tři pozice, Ben Gardan, Tataouine a Ksar el Hallúf, určené k uzavření průchodů umožňujících obchvat postavení přes Dahar, kamenitou poušť rozkládající se mezi pohořím Matmáta a Velkým východním ergem. Pokud jde o pozici Bir Soltane s jejími dvěma věžemi z tanků FCM 2C, má znemožnit průchod na křižovatce cesty z Ksar el Hallúf a cesty procházející Daharem, stejně jako využití nedaleké studny. Gabès a velitelské stanoviště generála Poupinela, velitele jihotuniské fronty, v Ras el Oued, jsou bráněny postavením Téboulbou. To zahrnuje třináct kulometných kasemat, z toho tři plážové, jednu pozorovatelnu a tři platformy pro 75mm kanóny M. Podmínky příměří z června 1940 nařizující demilitarizaci linie a evakuaci veškerého materiálu do 10. července, Italové doufali, že získají jeho větší část. Ale jednotky generála Berthomého, velitele Opevněné oblasti jižního Tuniska, dokázaly husarský kousek a evakuovaly jej včas. Pouze námořnictvo ztratilo tři 138mm děla z baterie Sidi-Marmora. Mohlo tvrdit, že baterie, protože není součástí linie Mareth, není dohodami dotčena, Italy to však neobelhalo. Děla putovala do Libye. Síly Osy se při svém ústupu po bitvě u El Alameinu zachytily na linii Mareth, kterou od ledna do 22. března 1943 opravily. Britské pokusy dobýt ji útokem selhaly a byla nakonec obchvácena přes Dahar, eventualita, kterou francouzské velení předvídalo již v roce 1938. Po krátkém odporu na vádí Akarit severně od Gabès se 1. italsko-německá armáda stáhla 14. dubna a 13. května síly Osy kapitulovaly na mysu Bon. © JJM 28/02/2026
