Montmédy, entrée Est du tunnel ferroviaire fortifié. Creusé entre 1859 et 1861 pour la ligne Mohon–Thionville, le tunnel (longueur actuelle ~755 m ; longueur originelle relevée 817–839 m selon relevés anciens) devint, après 1870, un élément soumis aux préoccupations du système Séré de Rivières : la citadelle et les ingénieurs militaires firent réaliser autour de la tête Est des aménagements défensifs (corps de garde, dispositifs d’obstruction et positions de tir reliées par galeries) destinés à pouvoir fermer ou défendre la galerie en cas d’attaque et à protéger la voie stratégique. Le tunnel fut dynamité à plusieurs reprises (1870, 1914, 1940) puis reconstruit et modernisé (électrification et adaptation du gabarit au XXᵉ siècle) ; son rôle combinait dès lors fonction ferroviaire et fonction militaire — dépôt, abri et point d’étranglement contrôlable — illustrant la manière dont les infrastructures linéaires furent intégrées aux dispositifs Séré et aux usages de guerre moderne.

Montmédy, östlicher Zugang des befestigten Eisenbahntunnels. Zwischen 1859 und 1861 für die Strecke Mohon–Thionville angelegt (heutige Länge ≈755 m; ursprüngliche Längenangaben 817–839 m), wurde der Tunnel nach 1870 in das sicherheitstechnische Denken des Séré-de-Rivières-Systems einbezogen: um die östliche Portalzone errichteten Festungsingenieure Wachhäuser, Sperreinrichtungen und Schussstände, verbunden durch Galerien, damit die Galerie bei Bedarf verschlossen oder verteidigt werden konnte und die strategische Strecke geschützt blieb. Der Tunnel wurde 1870, 1914 und 1940 gesprengt und jeweils wiederhergestellt; im 20. Jahrhundert erfolgten Modernisierungen (u.a. Elektrifizierung), sodass das Bauwerk sowohl zivilen Verkehrs- als auch militärischen Schutzfunktionen diente — Lagerung, Schutzraum und kontrollierbarer Engpass — und damit beispielhaft die Einbindung linearer Infrastruktur in militärische Verteidigungsdispositiva zeigt.

Montmédy, oostelijke portal van de versterkte spoorwegtunnel. Gebouwd tussen 1859 en 1861 voor de lijn Mohon–Thionville (huidige lengte ≈755 m; oudere opmetingen spreken van 817–839 m), werd de tunnel na 1870 opgenomen in de defensieve modernisering van het Séré de Rivières-systeem: rond de oostelijke ingang realiseerden fortificatie-ingenieurs wachthuizen, afsluit- en vuurstellingen gekoppeld via galerijen, zodat de galerij kon worden afgesloten of verdedigd en de strategische verbinding kon worden beheerst. De tunnel werd in 1870, 1914 en 1940 opgeblazen en telkens hersteld; in de 20e eeuw onderging hij technische modernisaties (elektrificatie, spooraanpassing). Zo combineerde het bouwwerk spoorfunctie en militaire rol — opslag, schuilplaats en controleerbare hinderlaag — en illustreert het de adaptatie van lineaire infrastructuur binnen het Séré-systeem en de Kriegsführung der Moderne.

Montmédy, east portal of the fortified railway tunnel. Excavated 1859–1861 for the Mohon–Thionville line (current length ≈755 m; older surveys report 817–839 m), the tunnel was, after 1870, enveloped by Séré de Rivières concerns: fortress engineers fitted the east head with guard posts, obstruction devices and firing positions linked by galleries so the gallery could be closed or defended and the strategic route controlled. The tunnel was blown up in 1870, 1914 and 1940 and rebuilt each time; 20th-century upgrades (electrification, track adjustments) followed. Consequently the work combined civil rail function and military utility — depot, shelter and a controllable chokepoint — and exemplifies how linear transport infrastructure was integrated into Séré defenses and reused in modern warfare.

Montmédy, východní portál opevněného železničního tunelu. Vybudován 1859–1861 pro trať Mohon–Thionville (současná délka ≈755 m; starší měření uvádějí 817–839 m), byl tunel po roce 1870 zapojen do koncepcí Séré de Rivières: pevnostní inženýři u východního vchodu vytvořili strážní objekty, uzavírací zařízení a palebná postavení propojená galeriemi, aby bylo možné galerii uzavřít nebo bránit a kontrolovat strategickou trať. Tunel byl v letech 1870, 1914 a 1940 vyhozen do povětří a pokaždé obnoven; ve 20. století prošel modernizacemi (elektrizace, úpravy trati). Dílo tak plnilo železniční i vojenské funkce — sklad, úkryt a kontrolovatelný úzký profil — a představuje model začlenění liniové infrastruktury do obranného systému Séré a její využití v moderním válečnictví.