C'est Christophe Colomb qui, en 1493, aperçoit pour la première fois la Martinique, mais il faut attendre son troisième voyage, pour qu'il en prenne possession, le 15 juin 1502. Les premiers contacts de la France avec sa future colonie sont le fait de naufragés, qui y débarquent en 1624. Mais ce n'est qu'en septembre 1635 que Belain d'Esnambuc, capitaine de la Compagnie de Saint-Christophe, en prend possession au nom du Roy de France. Il fait édifier, à proximité de son lieu de débarquement, un fort terrassé et armé de canons, qu'il baptise Saint-Pierre. Avant de repartir, il en confie le gouvernement à son second, Jean Dupont. Celui-ci est fait prisonnier, peu après, par les Espagnols, alors qu'il se rend à Saint-Christophe, rendre compte à d'Esnambuc des accords de paix conclus avec les Caraïbes, premiers occupants de l'île. Son successeur, Jacques d'Yel du Parquet, est nommé Gouverneur, puis Lieutenant Général de la Martinique, le 2 décembre 1637. Sous son autorité, la colonisation et le commerce se développent. Le peuplement, commencé à Saint-Pierre, se poursuit en suivant le littoral, et atteint la région située au fond du Cul de Sac. La position de celui-ci présentant un grand intérêt, du Parquet, dans la crainte d'un débarquement des Espagnols, y fait construire, dès 1638, un fortin qui prend le nom de Fort-Royal. C'est un ouvrage sommaire, constitué de terrassements et de palissades en bois, réalisé sur la presqu'île du Cul de Sac. Ce fortin n'a qu'une existence éphémère, et la construction de l'ouvrage définitif commence en 1669, sous l'autorité du gouverneur Jean de Baas. Le fort donnera son nom à la ville, créée par le même gouverneur. La construction du fort est poursuivie par ses successeurs, en particulier le comte de Blénac. Ces hommes sont assistés par des ingénieurs, inspirés par l'œuvre de Vauban. Il ne faut donc pas s'étonner, quand on aborde Fort-de-France par la mer, dans le cadre splendide de sa baie, de ressentir cette impression de majesté et de puissance que procure aux amateurs l'œuvre du grand ingénieur. S'y ajoute la sensation presque palpable, surtout quand on a fait escale dans les îles des Antilles ex-britanniques, de rentrer chez soi. Si les Anglais ne réussissent pas à s'emparer de la place pendant la guerre de la Ligue d'Augsbourg, ils vont y parvenir pendant la guerre de Sept Ans. En janvier 1762, après un débarquement réussi, ils occupent les hauteurs dominant la ville et bombardent le fort Royal qui capitule le 4 février. Ils ne quittent l'île, à contrecœur, que le 6 juillet 1763. Cet épisode montre la nécessité de fortifier les hauteurs, et la construction, sur le morne Garnier, d'un fort qui sera appelé fort Bourbon, est décidée. Elle s'étalera de 1764 à 1774. Pendant la guerre d'indépendance américaine, Fort-de-France sert de base pour les troupes engagées aux côtés des Américains. À partir de 1789, et jusqu'en 1816, Fort-de-France va subir les conséquences des changements de régimes politiques et des guerres de l'Empire. Troubles, sièges et occupations vont donc marquer cette période. Le 4 février 1793, la ville de Fort Royal devient République Ville, et les forts Royal et Bourbon, forts de la République et de la Convention. Ce n'est que le 25 mars 1801 que la ville prend le nom de Fort-de-France, et que les forts de la République et de la Convention prennent les noms, qu'ils portent toujours, de fort Saint-Louis et fort Desaix. Les Anglais, avant leur départ définitif, en avril 1816, détruisent une partie du fort Desaix. Il sera reconstruit et amélioré. À partir de 1845, on dresse les plans d'un fort destiné à compléter l'action du fort Desaix. Situé sur le morne Tartenson, il en prendra le nom. Commencé en 1857, il ne sera terminé qu'en 1873. La portée des pièces augmentant, ces 2 ouvrages sont modifiés pour recevoir des batteries de côtes, et la mission de défense terrestre devient alors secondaire. Quatre petits ouvrages anciens, armés de canons de 16 cm Mle 58-60, complètent la défense, à la pointe du Bout, à l'îlet à Ramiers, à la pointe des Sables, et à la pointe des Nègres. La batterie de mortiers de la pointe d'Alet, réalisée en 1900, achève le dispositif. Le port de guerre, réalisé dans la baie du Carénage, à l'abri du fort Saint-Louis, comprend un arsenal, équipé d'un bassin de radoub de 120 mètres, inauguré le 6 mai 1868. Le décret du 4 octobre 1898 classe Fort-de-France parmi les points d'appui de la flotte. En 1912, la situation de la défense est la suivante :
Christoph Kolumbus war es, der 1493 zum ersten Mal Martinique erblickte, aber man musste auf seine dritte Reise warten, bis er am 15. Juni 1502 davon Besitz ergriff. Die ersten Kontakte Frankreichs mit seiner zukünftigen Kolonie sind das Werk von Schiffbrüchigen, die dort 1624 landeten. Aber erst im September 1635 nahm Belain d'Esnambuc, Kapitän der Compagnie de Saint-Christophe, im Namen des Königs von Frankreich Besitz davon. Er ließ in der Nähe seines Landeplatzes ein Erdwall-Fort errichten, das mit Kanonen bewaffnet war und das er Saint-Pierre taufte. Vor seiner Abreise übertrug er die Regierung seinem Stellvertreter, Jean Dupont. Dieser wurde kurz darauf von den Spaniern gefangen genommen, als er nach Saint-Christophe reiste, um d'Esnambuc über die mit den Kariben, den ersten Bewohnern der Insel, geschlossenen Friedensabkommen zu berichten. Sein Nachfolger, Jacques d'Yel du Parquet, wurde am 2. Dezember 1637 zum Gouverneur, dann zum Generalleutnant von Martinique ernannt. Unter seiner Autorität entwickelten sich Kolonisation und Handel. Die Besiedlung, die in Saint-Pierre begonnen hatte, setzte sich entlang der Küste fort und erreichte die Region am Ende des Cul de Sac. Da diese Position von großem Interesse war, ließ du Parquet aus Angst vor einer Landung der Spanier bereits 1638 dort ein Fort errichten, das den Namen Fort-Royal erhielt. Es war ein provisorisches Werk, bestehend aus Erdaufschüttungen und hölzernen Palisaden, das auf der Halbinsel Cul de Sac errichtet wurde. Dieses Fort hatte nur eine kurze Existenz, und der Bau des endgültigen Werks begann 1669 unter der Autorität von Gouverneur Jean de Baas. Das Fort gab der Stadt, die vom selben Gouverneur gegründet wurde, seinen Namen. Der Bau des Forts wurde von seinen Nachfolgern, insbesondere dem Grafen von Blénac, fortgesetzt. Diese Männer wurden von Ingenieuren unterstützt, die von Vaubans Werk inspiriert waren. Man sollte sich also nicht wundern, wenn man Fort-de-France von See aus im herrlichen Rahmen seiner Bucht nähert, jenes Gefühl von Majestät und Macht zu verspüren, das das Werk des großen Ingenieurs dem Liebhaber vermittelt. Hinzu kommt das fast greifbare Gefühl, besonders wenn man in den ehemals britischen Inseln der Antillen Zwischenstation gemacht hat, nach Hause zurückzukehren. Wenn die Engländer während des Pfälzischen Erbfolgekrieges nicht in der Lage waren, den Platz zu erobern, so gelang ihnen dies während des Siebenjährigen Krieges. Im Januar 1762 besetzten sie nach einer erfolgreichen Landung die die Stadt beherrschenden Höhen und bombardierten Fort Royal, das am 4. Februar kapitulierte. Nur widerwillig verließen sie die Insel am 6. Juli 1763. Diese Episode zeigte die Notwendigkeit, die Höhen zu befestigen, und der Bau eines Forts auf dem Morne Garnier, das Fort Bourbon heißen sollte, wurde beschlossen. Es erstreckte sich von 1764 bis 1774. Während des amerikanischen Unabhängigkeitskrieges diente Fort-de-France als Basis für die auf Seiten der Amerikaner kämpfenden Truppen. Von 1789 bis 1816 sollte Fort-de-France die Folgen der politischen Regimewechsel und der Kriege des Empire zu spüren bekommen. Unruhen, Belagerungen und Besetzungen sollten diese Zeit prägen. Am 4. Februar 1793 wurde die Stadt Fort Royal in Republik Ville umbenannt, und die Forts Royal und Bourbon in Forts de la République und de la Convention. Erst am 25. März 1801 erhielt die Stadt den Namen Fort-de-France, und die Forts de la République und de la Convention erhielten die Namen, die sie bis heute tragen, Fort Saint-Louis und Fort Desaix. Die Engländer zerstörten vor ihrer endgültigen Abreise im April 1816 einen Teil von Fort Desaix. Es wurde wieder aufgebaut und verbessert. Ab 1845 wurden die Pläne für ein Fort erstellt, das die Wirkung von Fort Desaix ergänzen sollte. Auf dem Morne Tartenson gelegen, sollte es dessen Namen tragen. 1857 begonnen, wurde es erst 1873 fertiggestellt. Da die Reichweite der Geschütze zunahm, wurden diese beiden Werke für die Aufnahme von Küstenbatterien umgebaut, und die Aufgabe der Landverteidigung wurde zweitrangig. Vier kleine alte Werke, bewaffnet mit 16-cm-Kanonen Mle 58-60, vervollständigten die Verteidigung an der Pointe du Bout, an der Îlet à Ramiers, an der Pointe des Sables und an der Pointe des Nègres. Die Mörserbatterie der Pointe d'Alet, die 1900 gebaut wurde, vervollständigte das System. Der Kriegshafen, der in der Baie du Carénage im Schutz von Fort Saint-Louis gebaut wurde, umfasst ein Arsenal mit einem 120 Meter langen Trockendock, das am 6. Mai 1868 eingeweiht wurde. Das Dekret vom 4. Oktober 1898 stufte Fort-de-France als einen der Stützpunkte der Flotte ein. 1912 war die Lage der Verteidigung wie folgt:
Het was Christoffel Columbus die in 1493 Martinique voor het eerst waarnam, maar men moest wachten op zijn derde reis voordat hij er op 15 juni 1502 bezit van nam. De eerste contacten van Frankrijk met zijn toekomstige kolonie waren het werk van schipbreukelingen, die er in 1624 landden. Maar pas in september 1635 nam Belain d'Esnambuc, kapitein van de Compagnie van Saint-Christophe, er bezit van in naam van de koning van Frankrijk. Hij liet in de buurt van zijn landingsplaats een aardewal-fort bouwen, bewapend met kanonnen, dat hij Saint-Pierre doopte. Voor hij vertrok, vertrouwde hij het bestuur toe aan zijn plaatsvervanger, Jean Dupont. Deze werd kort daarna gevangengenomen door de Spanjaarden, toen hij naar Saint-Christophe reisde om d'Esnambuc verslag uit te brengen over de vredesakkoorden die met de Caraïben, de eerste bewoners van het eiland, waren gesloten. Zijn opvolger, Jacques d'Yel du Parquet, werd op 2 december 1637 benoemd tot Gouverneur, vervolgens tot Luitenant-Generaal van Martinique. Onder zijn gezag ontwikkelden kolonisatie en handel zich. De bevolking, begonnen in Saint-Pierre, zette zich voort langs de kust en bereikte de regio aan het einde van de Cul de Sac. Omdat deze positie van groot belang was, liet du Parquet uit angst voor een landing van de Spanjaarden daar al in 1638 een fort bouwen dat de naam Fort-Royal kreeg. Het was een eenvoudig werk, bestaande uit aardewallen en houten palissaden, aangelegd op het schiereiland Cul de Sac. Dit fort had een kort bestaan, en de bouw van het definitieve werk begon in 1669 onder het gezag van gouverneur Jean de Baas. Het fort gaf zijn naam aan de stad, gesticht door dezelfde gouverneur. De bouw van het fort werd voortgezet door zijn opvolgers, met name de graaf van Blénac. Deze mannen werden bijgestaan door ingenieurs, geïnspireerd door het werk van Vauban. Men hoeft zich dus niet te verwonderen, wanneer men Fort-de-France vanaf zee nadert in het schitterende kader van zijn baai, die indruk van majesteit en macht te voelen die het werk van de grote ingenieur de liefhebber geeft. Daarbij komt het bijna tastbare gevoel, vooral wanneer men in de voormalige Britse Antillen heeft aangedaan, van thuiskomen. Als de Engelsen er tijdens de Negenjarige Oorlog niet in slaagden de plaats te veroveren, zouden ze dat tijdens de Zevenjarige Oorlog wel doen. In januari 1762 bezetten ze na een succesvolle landing de de stad dominerende hoogten en bombardeerden ze Fort Royal, dat op 4 februari capituleerde. Ze verlieten het eiland slechts met tegenzin op 6 juli 1763. Deze episode toonde de noodzaak aan om de hoogten te versterken, en de bouw van een fort op de Morne Garnier, dat Fort Bourbon zou heten, werd besloten. Het zou van 1764 tot 1774 duren. Tijdens de Amerikaanse Onafhankelijkheidsoorlog diende Fort-de-France als basis voor de troepen die aan de zijde van de Amerikanen vochten. Vanaf 1789 tot 1816 zou Fort-de-France de gevolgen ondervinden van de politieke regimewisselingen en de oorlogen van het Keizerrijk. Onlusten, belegeringen en bezettingen zouden deze periode kenmerken. Op 4 februari 1793 werd de stad Fort Royal omgedoopt tot République Ville, en de forten Royal en Bourbon tot forten van de République en de Convention. Pas op 25 maart 1801 kreeg de stad de naam Fort-de-France, en kregen de forten van de République en de Convention de namen die ze nog steeds dragen, Fort Saint-Louis en Fort Desaix. De Engelsen vernietigden voor hun definitieve vertrek in april 1816 een deel van Fort Desaix. Het zou worden herbouwd en verbeterd. Vanaf 1845 werden de plannen opgesteld voor een fort dat de werking van Fort Desaix moest aanvullen. Gelegen op de Morne Tartenson, zou het diens naam dragen. Begonnen in 1857, werd het pas in 1873 voltooid. Doordat het bereik van de stukken toenam, werden deze 2 werken aangepast om kustbatterijen te ontvangen, en werd de taak van de landverdediging ondergeschikt. Vier kleine oude werken, bewapend met 16 cm-kanonnen Mle 58-60, vulden de verdediging aan aan de Pointe du Bout, de Îlet à Ramiers, de Pointe des Sables en de Pointe des Nègres. De mortierbatterij van de Pointe d'Alet, gerealiseerd in 1900, voltooide het systeem. De oorlogshaven, aangelegd in de Baie du Carénage, beschut door Fort Saint-Louis, omvat een arsenaal, uitgerust met een 120 meter lang droogdok, ingehuldigd op 6 mei 1868. Het decreet van 4 oktober 1898 classificeerde Fort-de-France als een van de steunpunten van de vloot. In 1912 was de situatie van de verdediging als volgt:
It was Christopher Columbus who, in 1493, first sighted Martinique, but it was only on his third voyage that he took possession of it on 15 June 1502. France's first contacts with its future colony were the work of shipwrecked sailors who landed there in 1624. But it was not until September 1635 that Belain d'Esnambuc, captain of the Compagnie de Saint-Christophe, took possession of it in the name of the King of France. He had built, near his landing place, an earthwork fort armed with cannons, which he christened Saint-Pierre. Before leaving, he entrusted the government to his second-in-command, Jean Dupont. The latter was taken prisoner shortly afterwards by the Spanish, while on his way to Saint-Christophe to report to d'Esnambuc on the peace agreements concluded with the Caribs, the first inhabitants of the island. His successor, Jacques d'Yel du Parquet, was appointed Governor, then Lieutenant General of Martinique, on 2 December 1637. Under his authority, colonisation and trade developed. Settlement, which began in Saint-Pierre, continued along the coast and reached the region at the far end of the Cul de Sac. As this position was of great interest, du Parquet, fearing a Spanish landing, had a fort built there as early as 1638, which took the name Fort-Royal. It was a rudimentary work, consisting of earthworks and wooden palisades, built on the Cul de Sac peninsula. This fort was short-lived, and construction of the definitive work began in 1669 under the authority of Governor Jean de Baas. The fort gave its name to the town, created by the same governor. The construction of the fort was continued by his successors, notably the Comte de Blénac. These men were assisted by engineers, inspired by Vauban's work. So one should not be surprised, when approaching Fort-de-France from the sea in the splendid setting of its bay, to feel that impression of majesty and power that the work of the great engineer gives to the enthusiast. Added to this is the almost palpable sensation, especially when one has called at the ex-British West Indian islands, of coming home. If the English did not succeed in capturing the place during the Nine Years' War, they would succeed during the Seven Years' War. In January 1762, after a successful landing, they occupied the heights overlooking the town and bombarded Fort Royal, which capitulated on 4 February. They left the island, reluctantly, only on 6 July 1763. This episode showed the need to fortify the heights, and the construction, on Morne Garnier, of a fort that would be called Fort Bourbon, was decided. It would span from 1764 to 1774. During the American War of Independence, Fort-de-France served as a base for the troops fighting alongside the Americans. From 1789 until 1816, Fort-de-France was to suffer the consequences of political regime changes and the wars of the Empire. Unrest, sieges and occupations were to mark this period. On 4 February 1793, the town of Fort Royal became République Ville, and Forts Royal and Bourbon became Forts de la République and de la Convention. It was not until 25 March 1801 that the town took the name Fort-de-France, and the Forts de la République and de la Convention took the names they still bear today, Fort Saint-Louis and Fort Desaix. The English, before their final departure in April 1816, destroyed part of Fort Desaix. It would be rebuilt and improved. From 1845, plans were drawn up for a fort to complement the action of Fort Desaix. Located on Morne Tartenson, it would take its name. Started in 1857, it was not completed until 1873. As the range of the guns increased, these 2 works were modified to receive coast batteries, and the task of land defence became secondary. Four small old works, armed with 16 cm guns Mle 58-60, completed the defence at Pointe du Bout, Îlet à Ramiers, Pointe des Sables, and Pointe des Nègres. The mortar battery of Pointe d'Alet, built in 1900, completed the system. The war port, built in Baie du Carénage, sheltered by Fort Saint-Louis, includes an arsenal, equipped with a 120-metre dry dock, inaugurated on 6 May 1868. The decree of 4 October 1898 classified Fort-de-France as one of the fleet support points. In 1912, the defence situation was as follows:
Byl to Kryštof Kolumbus, kdo v roce 1493 spatřil Martinik poprvé, ale musel počkat na svou třetí cestu, aby se ho zmocnil 15. června 1502. První kontakty Francie s její budoucí kolonií byly dílem trosečníků, kteří se tam vylodili v roce 1624. Teprve v září 1635 se Belain d'Esnambuc, kapitán Compagnie de Saint-Christophe, zmocnil ostrova jménem francouzského krále. Nechal v blízkosti svého místa vylodění postavit zemní pevnost vyzbrojenou děly, kterou pokřtil Saint-Pierre. Před odjezdem svěřil vládu svému zástupci Jeanu Dupontovi. Ten byl krátce nato zajat Španěly, když se vydal na Saint-Christophe, aby podal zprávu d'Esnambucovi o mírových dohodách uzavřených s Kariby, prvními obyvateli ostrova. Jeho nástupce Jacques d'Yel du Parquet byl jmenován guvernérem, poté generálporučíkem Martiniku dne 2. prosince 1637. Pod jeho autoritou se rozvíjela kolonizace a obchod. Osidlování, započaté v Saint-Pierre, pokračovalo podél pobřeží a dosáhlo oblasti na konci zálivu Cul de Sac. Protože tato poloha byla velmi zajímavá, dal du Parquet ze strachu před španělským vyloděním již v roce 1638 postavit pevůstku, která dostala název Fort-Royal. Bylo to provizorní dílo sestávající z náspů a dřevěných palisád, postavené na poloostrově Cul de Sac. Tato pevůstka měla jen krátké trvání a stavba definitivního díla začala v roce 1669 pod autoritou guvernéra Jeana de Baase. Pevnost dala jméno městu, které založil tentýž guvernér. Stavbu pevnosti pokračovali jeho nástupci, zejména hrabě de Blénac. Těmto mužům pomáhali inženýři inspirovaní Vaubanovým dílem. Není se tedy čemu divit, když se člověk blíží k Fort-de-France od moře v nádherném rámci jeho zátoky, cítí ten dojem majestátnosti a síly, který dílo velkého inženýra poskytuje nadšenci. Přidává se k tomu téměř hmatatelný pocit, zvláště když člověk zakotvil na bývalých britských Antilách, že se vrací domů. Pokud se Angličanům během války o falcké dědictví nepodařilo místo dobýt, podařilo se jim to během sedmileté války. V lednu 1762 po úspěšném vylodění obsadili výšiny ovládající město a bombardovali pevnost Royal, která 4. února kapitulovala. Ostrov opustili jen neochotně až 6. července 1763. Tato epizoda ukázala potřebu opevnit výšiny a byla rozhodnuta stavba pevnosti na kopci Morne Garnier, která se měla jmenovat pevnost Bourbon. Trvala od roku 1764 do roku 1774. Během americké války za nezávislost sloužil Fort-de-France jako základna pro jednotky bojující na straně Američanů. Od roku 1789 až do roku 1816 měl Fort-de-France pociťovat důsledky politických změn režimu a napoleonských válek. Nepokoje, obléhání a okupace měly toto období poznamenat. Dne 4. února 1793 bylo město Fort Royal přejmenováno na République Ville a pevnosti Royal a Bourbon na pevnosti République a Convention. Teprve 25. března 1801 dostalo město název Fort-de-France a pevnosti République a Convention dostaly názvy, které nesou dodnes, Fort Saint-Louis a Fort Desaix. Angličané před svým definitivním odchodem v dubnu 1816 zničili část pevnosti Desaix. Byla přestavěna a vylepšena. Od roku 1845 byly vypracovány plány na pevnost, která měla doplnit činnost pevnosti Desaix. Nachází se na kopci Morne Tartenson, dostala jeho jméno. Započata v roce 1857, byla dokončena až v roce 1873. Jak se dostřel děl zvětšoval, byla tato dvě díla upravena pro umístění pobřežních baterií a úkol pozemní obrany se stal druhořadým. Čtyři malá stará díla, vyzbrojená 16cm děly vz. 58-60, doplňovala obranu na Pointe du Bout, na Îlet à Ramiers, na Pointe des Sables a na Pointe des Nègres. Minometná baterie na Pointe d'Alet, realizovaná v roce 1900, dokončila systém. Válečný přístav, vybudovaný v zátoce Baie du Carénage v úkrytu pevnosti Saint-Louis, zahrnuje arzenál vybavený 120metrovým suchým dokem, slavnostně otevřeným 6. května 1868. Výnos ze 4. října 1898 zařadil Fort-de-France mezi opěrné body flotily. V roce 1912 byla situace obrany následující:
Fort Saint-Louis :
Fort Desaix :
Fort Tartenson :
Batterie de la Pointe d'Alet :
Les mortiers G de 270 Mle 1889, les canons M de 24 cm Mle 1870-87, et les canons M de 19 cm Mle 1870-93 sont renvoyés en métropole pendant les hostilités. Le réarmement de Fort-de-France, entre les deux guerres, est empreint des mêmes hésitations que pour les autres points d'appui. On envisage l'installation de deux batteries, armées chacune de 3 pièces de 155 Mle 1920. Mais ce n'est que dans les années précédant la Seconde Guerre mondiale que les décisions sont prises. La longueur du bassin de radoub est portée à 200 mètres, afin de pouvoir recevoir les croiseurs modernes. En 1939, la situation de la défense est la suivante :
L'arrivée de 300 tonnes d'or de la banque de France, amené par le croiseur Émile Bertin, accompagné du croiseur Jeanne d'Arc et du porte-avions Béarn, va justifier, après l'armistice, le renforcement de la défense à l'aide de matériel disponible sur place, ou récupéré sur des navires désarmés. On note ainsi :
Des canons de 75 Mle 1897 et de 90 Mle 1877 sur affût Mle 1916, de 47 Mle 1885 T.R. (tir rapide), et même de 80 sur affût de campagne, sont placés sur des points où des débarquements sont à craindre. Des canons de 37 CA Mle 25, récupérés sur les croiseurs auxiliaires, sont installés sur les points sensibles. Toutes ces dispositions étant sensées mettre Fort-de-France à l'abri des convoitises américaines, tant sur l'or de la banque de France que sur le port, que les alliés craignaient de voir utilisé par les sous-marins allemands. Cette situation va perdurer jusqu'au 14 juillet 1943, date du ralliement des Antilles à la France Combattante. Celle-ci ne se fera pas sans difficultés. En effet, l'Amiral Robert, arrivé en 1940 sur le croiseur Émile Bertin, et nommé gouverneur par Pétain, va tergiverser. Ce n'est qu'après des émeutes, et le soulèvement de quelques unités, qu'Henri Hoppenot, arrivé à Fort-de-France sur le contre-torpilleur Le Terrible, prend les commandes. On passe d'ailleurs assez près d'affrontements graves, Robert menaçant de faire ouvrir le feu sur les contestataires avec les 152 de l'Émile Bertin, immobilisé en cale sèche. Mais le commandant de la batterie de Tartenson menaçant de répliquer, les choses en restèrent là. Quant à la Guadeloupe, ses défenses se limitèrent à l'installation de deux canons de 95 au Gosier, en 1939, et à deux canons de 75 à Basse-Terre, en 1941.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Batterie der Pointe d'Alet:
Die G-Mörser 270 mm Mle 1889, die M-Kanonen 24 cm Mle 1870-87 und die M-Kanonen 19 cm Mle 1870-93 werden während der Feindseligkeiten ins Mutterland zurückgeschickt. Die Wiederbewaffnung von Fort-de-France ist zwischen den beiden Weltkriegen von denselben Zögern geprägt wie bei den anderen Stützpunkten. Man erwägt die Installation von zwei Batterien, jede bewaffnet mit 3 Geschützen 155 mm Mle 1920. Aber erst in den Jahren vor dem Zweiten Weltkrieg werden die Entscheidungen getroffen. Die Länge des Trockendocks wird auf 200 Meter erhöht, um moderne Kreuzer aufnehmen zu können. 1939 ist die Verteidigungssituation wie folgt:
Die Ankunft von 300 Tonnen Gold der Banque de France, gebracht vom Kreuzer Émile Bertin, begleitet vom Kreuzer Jeanne d'Arc und dem Flugzeugträger Béarn, wird nach dem Waffenstillstand die Verstärkung der Verteidigung mit vor Ort verfügbarem oder von abgerüsteten Schiffen geborgenem Material rechtfertigen. Man stellt fest:
Kanonen 75 mm Mle 1897 und 90 mm Mle 1877 auf Lafette Mle 1916, 47 mm Mle 1885 T.R. (Schnellfeuer) und sogar 80 mm auf Feldlafette werden an Punkten aufgestellt, an denen Landungen zu befürchten sind. 37-mm-Flak-Kanonen Mle 25, die von Hilfskreuzern geborgen wurden, werden an sensiblen Punkten installiert. Alle diese Maßnahmen sollen Fort-de-France vor den Begehrlichkeiten der Amerikaner schützen, sowohl wegen des Goldes der Banque de France als auch wegen des Hafens, von dem die Alliierten befürchteten, dass er von deutschen U-Booten genutzt werden könnte. Diese Situation wird bis zum 14. Juli 1943 andauern, dem Datum des Übertritts der Antillen zum Kampfenden Frankreich. Dieser wird nicht ohne Schwierigkeiten vonstattengehen. Admiral Robert, der 1940 mit dem Kreuzer Émile Bertin ankam und von Pétain zum Gouverneur ernannt wurde, wird zögern. Erst nach Unruhen und der Erhebung einiger Einheiten übernimmt Henri Hoppenot, der mit dem Zerstörer Le Terrible in Fort-de-France eintrifft, das Kommando. Dabei kommt es beinahe zu schweren Auseinandersetzungen, da Robert droht, mit den 152-mm-Kanonen der Émile Bertin, die im Trockendock liegt, das Feuer auf die Aufständischen eröffnen zu lassen. Aber weil der Kommandant der Batterie von Tartenson mit Vergeltung droht, bleibt es dabei. Was Guadeloupe betrifft, so beschränkten sich seine Verteidigungsanlagen auf die Installation von zwei 95-mm-Kanonen in Le Gosier im Jahr 1939 und zwei 75-mm-Kanonen in Basse-Terre im Jahr 1941.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Batterij van de Pointe d'Alet:
De G-mortieren van 270 mm Mle 1889, de M-kanonnen van 24 cm Mle 1870-87 en de M-kanonnen van 19 cm Mle 1870-93 worden tijdens de vijandelijkheden naar het moederland teruggezonden. De herbewapening van Fort-de-France is tussen de twee wereldoorlogen doordrenkt van dezelfde aarzelingen als bij de andere steunpunten. Men overweegt de installatie van twee batterijen, elk bewapend met 3 stukken van 155 mm Mle 1920. Maar pas in de jaren voorafgaand aan de Tweede Wereldoorlog worden de beslissingen genomen. De lengte van het droogdok wordt vergroot tot 200 meter, om moderne kruisers te kunnen ontvangen. In 1939 is de verdedigingssituatie als volgt:
De aankomst van 300 ton goud van de Banque de France, gebracht door de kruiser Émile Bertin, vergezeld van de kruiser Jeanne d'Arc en het vliegdekschip Béarn, zal na de wapenstilstand de versterking van de verdediging rechtvaardigen met behulp van ter plaatse beschikbaar materieel of geborgen van ontwapende schepen. Men noteert aldus:
Kanonnen van 75 mm Mle 1897 en 90 mm Mle 1877 op affuit Mle 1916, van 47 mm Mle 1885 T.R. (snelvuur), en zelfs van 80 mm op veldaffuit worden geplaatst op punten waar landingen te vrezen zijn. 37 mm-luchtafweerkanonnen Mle 25, geborgen van hulpkruisers, worden op gevoelige punten geïnstalleerd. Al deze maatregelen zouden Fort-de-France moeten beschermen tegen Amerikaanse begeerten, zowel wat betreft het goud van de Banque de France als de haven, waarvan de geallieerden vreesden dat die door Duitse onderzeeërs zou worden gebruikt. Deze situatie zal duren tot 14 juli 1943, de datum van de overgang van de Antillen naar het Vechtende Frankrijk. Die zal niet zonder moeilijkheden verlopen. Admiraal Robert, die in 1940 met de kruiser Émile Bertin arriveerde en door Pétain tot gouverneur werd benoemd, zal aarzelen. Pas na rellen en de opstand van enkele eenheden neemt Henri Hoppenot, die met de torpedobootjager Le Terrible in Fort-de-France arriveert, het bevel over. Het komt overigens tot ernstige confrontaties, waarbij Robert dreigt het vuur te laten openen op de betogers met de 152 mm-kanonnen van de Émile Bertin, die in het droogdok ligt. Maar omdat de commandant van de batterij van Tartenson dreigt te zullen terugslaan, bleef het daarbij. Wat Guadeloupe betreft, de verdediging beperkte zich tot de installatie van twee 95 mm-kanonnen in Le Gosier in 1939 en twee 75 mm-kanonnen in Basse-Terre in 1941.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Pointe d'Alet Battery:
The G mortars of 270 mm Mle 1889, the M guns of 24 cm Mle 1870-87, and the M guns of 19 cm Mle 1870-93 are sent back to metropolitan France during hostilities. The rearmament of Fort-de-France, between the two wars, is marked by the same hesitations as for the other support points. The installation of two batteries, each armed with 3 pieces of 155 mm Mle 1920, is considered. But it is only in the years preceding the Second World War that decisions are made. The length of the dry dock is increased to 200 metres, in order to accommodate modern cruisers. In 1939, the defence situation is as follows:
The arrival of 300 tonnes of gold from the Banque de France, brought by the cruiser Émile Bertin, accompanied by the cruiser Jeanne d'Arc and the aircraft carrier Béarn, will justify, after the armistice, the reinforcement of the defence using equipment available on site, or recovered from disarmed ships. Thus noted:
Guns of 75 mm Mle 1897 and 90 mm Mle 1877 on mounting Mle 1916, 47 mm Mle 1885 T.R. (rapid-fire), and even 80 mm on field mounting, are placed at points where landings are to be feared. 37 mm AA guns Mle 25, recovered from auxiliary cruisers, are installed on sensitive points. All these measures were supposed to protect Fort-de-France from American covetousness, both for the gold of the Banque de France and for the port, which the Allies feared might be used by German submarines. This situation will last until 14 July 1943, the date of the rallying of the Antilles to Fighting France. This will not be without difficulties. Admiral Robert, who arrived in 1940 on the cruiser Émile Bertin and was appointed governor by Pétain, will hesitate. Only after riots and the uprising of some units does Henri Hoppenot, who arrived in Fort-de-France on the destroyer Le Terrible, take command. It almost came to serious clashes, with Robert threatening to open fire on the protesters with the 152 mm guns of the Émile Bertin, immobilised in dry dock. But the commander of the Tartenson battery threatening to retaliate, matters remained there. As for Guadeloupe, its defences were limited to the installation of two 95 mm guns at Le Gosier in 1939, and two 75 mm guns at Basse-Terre in 1941.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Baterie Pointe d'Alet:
Minomety G ráže 270 mm vz. 1889, děla M ráže 24 cm vz. 1870-87 a děla M ráže 19 cm vz. 1870-93 jsou během nepřátelských akcí odeslána zpět do metropole. Přezbrojení Fort-de-France je mezi dvěma světovými válkami poznamenáno stejnými váháními jako u ostatních opěrných bodů. Zvažuje se instalace dvou baterií, každé vyzbrojené 3 kusy ráže 155 mm vz. 1920. Teprve v letech předcházejících druhé světové válce jsou rozhodnutí učiněna. Délka suchého doku je prodloužena na 200 metrů, aby mohly být přijímány moderní křižníky. V roce 1939 je situace obrany následující:
Příchod 300 tun zlata z Banque de France, přivezený křižníkem Émile Bertin, doprovázeným křižníkem Jeanne d'Arc a letadlovou lodí Béarn, po příměří ospravedlní posílení obrany pomocí materiálu dostupného na místě nebo získaného z odzbrojených lodí. Zaznamenává se tedy:
Děla ráže 75 mm vz. 1897 a 90 mm vz. 1877 na lafetě vz. 1916, 47 mm vz. 1885 T.R. (rychlopalná) a dokonce 80 mm na polní lafetě jsou umístěna na místech, kde lze očekávat vylodění. 37mm protiletadlová děla vz. 25, získaná z pomocných křižníků, jsou instalována na citlivých místech. Všechna tato opatření měla chránit Fort-de-France před americkými choutkami, a to jak na zlato Banque de France, tak na přístav, o kterém se spojenci obávali, že by mohl být využíván německými ponorkami. Tato situace potrvá až do 14. července 1943, data připojení Antil k Bojující Francii. To se neobejde bez potíží. Admirál Robert, který dorazil v roce 1940 na křižníku Émile Bertin a byl Pétainem jmenován guvernérem, bude otálet. Teprve po nepokojích a povstání některých jednotek přebírá velení Henri Hoppenot, který dorazil do Fort-de-France na torpédoborci Le Terrible. Málem dojde k vážným střetům, když Robert vyhrožuje, že nechá zahájit palbu na protestující ze 152mm děl Émile Bertin, která je v suchém doku. Ale protože velitel baterie Tartenson vyhrožuje odvetou, věci zůstaly u toho. Pokud jde o Guadeloupe, jeho obrana se omezila na instalaci dvou 95mm děl v Le Gosier v roce 1939 a dvou 75mm děl v Basse-Terre v roce 1941.
© JJM 31/03/2026
