Algérie.
La ligne Morice, du nom du ministre de la défense nationale du gouvernement Bourgès-Maunoury, a été réalisée à partir de 1957 à la frontière algéro-tunisienne. Elle avait pour objectif :
Il est évident que, si on entend par ligne fortifiée une ligne ininterrompue de forts et de blockhaus, la ligne Morice ne répondait pas à cette définition. C’était une longue barrière de barbelés, avec clôture électrifiée à 5 000 volts et champs de mines, éclairée par des projecteurs, et surveillée par des radars, là où la détection était possible. Tout franchissement du barrage était immédiatement signalé et localisé par la coupure de la clôture électrifiée. Les blockhaus étaient remplacés par la « herse », chars et half-tracks, qui n'étaient rien d'autre que des blockhaus mobiles. Et par les régiments d'interventions, appuyés par l’aviation et l’artillerie, chargés d'intercepter les intrus ayant réussi à passer l'obstacle. Au total, à la fin 1957, la « herse » comptait six régiments de blindés, et l’intervention était assurée par cinq régiments de « réserve générale », c’est-à-dire, en l’occurrence, de parachutistes et de légionnaires. Sans oublier, bien entendu, les unités de « secteur ». Du 21 janvier au 28 mai 1958, s’engagea la « bataille des frontières », qui fut la plus importante de la guerre d’Algérie. Elle culmina à Souk-Ahras. Les unités de l’ALN, qui tentèrent, pendant quatre mois, de forcer le passage de la frontière, furent laminées. Les pertes furent lourdes des deux côtés. Le 23 avril 1958 à Ghardimaou, pour des raisons autant politiques que tactiques, l’état-major de l’ALN prend la décision de faire forcer le barrage, simultanément, par trois faïleks (bataillons), soit à peu près 3 000 combattants. Ces unités sont très bien entraînées, et mieux armées que la plupart des régiments français à qui elles vont faire face. Les mitrailleuses MG 42, en particulier, surclassent les FM 24-29, et même les AA 52, qui arrivent en dotation dans les régiments parachutistes. Le passage des unités de l’ALN a lieu dans les nuits des 27 et 28 avril. Le barrage les détecte rapidement, et leur poursuite et leur destruction vont donner lieu à des affrontements d’une violence jamais connue jusqu’alors dans cette guerre. Pour exemple, et in memoriam, citons la 3e compagnie du 9e RCP (Régiment de Chasseurs Parachutistes) du capitaine Beaumont sur le djebel Mouadjène [36.217285, 7.895737], à 9 kilomètres au sud-ouest de Souk-Ahras, le 29 avril 1958. Héliportée à 15 heures sur ce djebel, qui est la seule zone de posé convenable du secteur, la compagnie tombe pile sur deux katibas (compagnies) du 4e faïlek de l’ALN. Les traces du passage de celui-ci les deux nuits auparavant, des tranchées creusées sous le barrage, ont été relevées par la herse. Le commandement français connaît donc la présence de l’ennemi, mais en ignore le nombre, l’intention et la position. Les deux katibas se reposent, regroupées sur et autour de la cote 749, qui marque l’extrémité nord-est du Mouadjène. Elles attendent la nuit pour reprendre leur progression vers l’ouest. Elles sont sur leurs gardes, bien entendu. Entendant arriver les hélicoptères, elles prennent leurs dispositions de combat. Les paras sont fauchés par le tir des MG, dès le posé des hélicoptères. Plusieurs de ces derniers sont touchés. Un terrible combat s’engage. Touché trois fois, le capitaine Beaumont meurt debout, après avoir demandé par radio un impossible parachutage de munitions. Son radio, le chasseur Desmares, est tué à ses côtés. Puis le sous-lieutenant Thierry, séminariste et chef remarquable, le sergent Pfender, le sergent Colle, le caporal Andrejak qui, avant de mourir, cache son canon de 57 dans les buissons, le chasseur Briswalter, fustigeant ses camarades et ne voulant pas céder un pouce de terrain, le chasseur Rioton, tireur au fusil-mitrailleur, tué à sa pièce au moment où il protégeait le regroupement de la compagnie, et beaucoup d’autres qui ne peuvent tous être cités ici. Quand la 3e compagnie peut enfin se dégager vers 18 heures, avec l’aide des unités arrivées en renfort, en particulier la 2e compagnie du capitaine Gueguen, elle a perdu 28 hommes, dont le capitaine Beaumont, et le sous-lieutenant Thierry. Elle compte également 28 blessés. Ajoutons que le 9e RCP, commandé par le lieutenant-colonel Buchoud, était un régiment composé essentiellement d’appelés, comme pour la plupart des unités engagées dans la bataille de Souk-Ahras. La guerre d’Algérie en était vraiment une, et pas celle narrée depuis 64 ans par certains auteurs complaisants, ou mal informés. À partir de 1958, la construction d’une seconde ligne, doublant la première au plus près de la frontière, fut entreprise, la ligne Challe. Dans le sud, entre Tébessa et Négrine, des positions d’artillerie, au tir dirigé par radar, furent installées. À la frontière algéro-marocaine, les travaux commencèrent dès novembre 1956, à l’initiative du général Pédron, commandant le corps d’armée d’Oran. Plus encore qu’à l’est, le terrain, souvent désertique, se prêtait à l’installation de batteries dirigées par radar. Au total, les barrages des frontières s’étendirent, avec les doublements et les bretelles, sur 2 600 kilomètres. Cette dernière ligne fortifiée française se montra particulièrement efficace, car elle amena la destruction quasi-totale, par étouffement, de l’ALN de l’« intérieur », qui ne pouvait plus être ravitaillée depuis la Tunisie et le Maroc.
Die Morice-Linie, benannt nach dem Verteidigungsminister der Regierung Bourgès-Maunoury, wurde ab 1957 an der algerisch-tunesischen Grenze errichtet. Ihr Ziel war:
Es ist offensichtlich, dass, wenn man unter einer befestigten Linie eine ununterbrochene Linie von Forts und Bunkern versteht, die Morice-Linie dieser Definition nicht entsprach. Sie war eine lange Barriere aus Stacheldraht, mit einem 5.000 Volt-Elektrozaun und Minenfeldern, beleuchtet von Scheinwerfern und überwacht von Radargeräten, wo immer eine Ortung möglich war. Jedes Durchbrechen der Sperranlage wurde sofort durch die Unterbrechung des Elektrozauns gemeldet und lokalisiert. Die Bunker wurden durch die „Herse“ ersetzt, Panzer und Halbkettenfahrzeuge, die nichts anderes als mobile Bunker waren. Und durch die Interventionsregimenter, unterstützt von der Luftwaffe und der Artillerie, die damit beauftragt waren, die Eindringlinge abzufangen, die es geschafft hatten, das Hindernis zu überwinden. Insgesamt umfasste die „Herse“ Ende 1957 sechs Panzerregimenter, und die Intervention wurde von fünf Regimentern der „allgemeinen Reserve“ sichergestellt, das heißt in diesem Fall Fallschirmjäger und Fremdenlegionäre. Ganz zu schweigen natürlich von den „Sektor“-Einheiten. Vom 21. Januar bis zum 28. Mai 1958 begann die „Schlacht an den Grenzen“, die bedeutendste des Algerienkrieges. Sie gipfelte in Souk-Ahras. Die Einheiten der ALN, die vier Monate lang versuchten, die Grenze zu durchbrechen, wurden zerschlagen. Die Verluste waren auf beiden Seiten schwer. Am 23. April 1958 in Ghardimaou traf das Hauptquartier der ALN aus politischen wie taktischen Gründen die Entscheidung, die Sperre gleichzeitig von drei Faïleks (Bataillonen) durchbrechen zu lassen, also etwa 3.000 Kämpfern. Diese Einheiten waren sehr gut ausgebildet und besser bewaffnet als die meisten französischen Regimenter, denen sie gegenüberstehen sollten. Die MG-42-Maschinengewehre übertrafen insbesondere die FM 24-29 und sogar die AA 52, die bei den Fallschirmjägerregimentern eingeführt wurden. Der Durchbruch der ALN-Einheiten erfolgte in den Nächten des 27. und 28. April. Die Sperranlage entdeckte sie schnell, und ihre Verfolgung und Vernichtung führten zu Gefechten einer in diesem Krieg bis dahin nie gekannten Härte. Als Beispiel, und in memoriam, sei die 3. Kompanie des 9. RCP (Régiment de Chasseurs Parachutistes – Fallschirmjäger-Jägerregiment) von Hauptmann Beaumont auf dem Djebel Mouadjène [36.217285, 7.895737], 9 Kilometer südwestlich von Souk-Ahras, am 29. April 1958 genannt. Um 15 Uhr mit Hubschraubern auf diesen Djebel gebracht, der die einzige geeignete Landezone des Sektors war, stieß die Kompanie genau auf zwei Katibas (Kompanien) des 4. Faïlek der ALN. Die Spuren seines Durchbruchs in den beiden Nächten zuvor, Gräben, die unter der Sperranlage gegraben worden waren, waren von der „Herse“ entdeckt worden. Die französische Führung kannte also die Anwesenheit des Feindes, wusste aber nicht dessen Anzahl, Absicht und Position. Die beiden Katibas ruhten sich aus, versammelt auf und um die Höhe 749, die das nordöstliche Ende des Mouadjène markiert. Sie warteten auf die Nacht, um ihren Vormarsch nach Westen wieder aufzunehmen. Sie waren natürlich auf der Hut. Als sie die Hubschrauber hörten, trafen sie ihre Gefechtsvorbereitungen. Die Fallschirmjäger wurden bereits bei der Landung der Hubschrauber von MG-Feuer niedergemäht. Mehrere der Hubschrauber wurden getroffen. Ein schrecklicher Kampf entbrannte. Dreimal getroffen, starb Hauptmann Beaumont stehend, nachdem er per Funk eine unmögliche Abwurf von Munition angefordert hatte. Sein Funker, Jäger Desmares, wurde neben ihm getötet. Dann fielen Leutnant Thierry, Seminarist und bemerkenswerter Führer, Sergeant Pfender, Sergeant Colle, Obergefreiter Andrejak, der vor seinem Tod seine 57-mm-Kanone im Gebüsch versteckte, Jäger Briswalter, der seine Kameraden anfeuerte und keinen Zentimeter Boden preisgeben wollte, Jäger Rioton, MG-Schütze, der an seinem Geschütz fiel, als er das Zusammenziehen der Kompanie deckte, und viele andere, die hier nicht alle genannt werden können. Als die 3. Kompanie sich endlich gegen 18 Uhr mit Hilfe der zur Verstärkung eingetroffenen Einheiten, insbesondere der 2. Kompanie von Hauptmann Gueguen, befreien konnte, hatte sie 28 Mann verloren, darunter Hauptmann Beaumont und Leutnant Thierry. Sie zählte außerdem 28 Verwundete. Hinzugefügt sei, dass das 9. RCP, kommandiert von Oberstleutnant Buchoud, ein Regiment war, das hauptsächlich aus Wehrpflichtigen bestand, wie die meisten der in der Schlacht von Souk-Ahras eingesetzten Einheiten. Der Algerienkrieg war wirklich einer, und nicht der, der seit 64 Jahren von manchen gefälligen oder schlecht informierten Autoren erzählt wird. Ab 1958 wurde mit dem Bau einer zweiten Linie begonnen, die die erste nahe der Grenze verdoppelte, der Challe-Linie. Im Süden, zwischen Tébessa und Négrine, wurden Artilleriestellungen mit radargelenktem Feuer eingerichtet. An der algerisch-marokkanischen Grenze begannen die Arbeiten bereits im November 1956 auf Initiative von General Pédron, dem Kommandeur des Armeekorps von Oran. Noch mehr als im Osten eignete sich das oft wüstenartige Gelände für die Installation von radargelenkten Batterien. Insgesamt erstreckten sich die Grenzsperren mit ihren Verdoppelungen und Zubringern über 2.600 Kilometer. Diese letzte französische befestigte Linie erwies sich als besonders wirksam, da sie zur fast vollständigen Vernichtung durch Aushungern der ALN im „Inneren“ führte, die nicht mehr aus Tunesien und Marokko versorgt werden konnte.
De Morice-linie, genoemd naar de minister van nationale defensie van de regering Bourgès-Maunoury, werd vanaf 1957 aan de Algerijns-Tunesische grens gerealiseerd. Haar doel was:
Het is duidelijk dat, als men onder een versterkte linie een ononderbroken lijn van forten en bunkers verstaat, de Morice-linie niet aan deze definitie voldeed. Het was een lange barrière van prikkeldraad, met een geëlektrificeerd hek van 5.000 volt en mijnenvelden, verlicht door zoeklichten en bewaakt door radars, waar detectie mogelijk was. Elke doorgang door de versperring werd onmiddellijk gemeld en gelokaliseerd door de onderbreking van het geëlektrificeerde hek. De bunkers werden vervangen door de „egge“, tanks en half-tracks, die niets anders waren dan mobiele bunkers. En door de interventieregimenten, ondersteund door de luchtmacht en de artillerie, belast met het onderscheppen van indringers die erin waren geslaagd het obstakel te passeren. In totaal omvatte de „egge“ eind 1957 zes pantserregimenten, en de interventie werd verzorgd door vijf regimenten van de „algemene reserve“, dat wil zeggen in dit geval parachutisten en legionairs. Om nog maar te zwijgen van de „sector“-eenheden. Van 21 januari tot 28 mei 1958 begon de „slag om de grenzen“, de belangrijkste van de Algerijnse oorlog. Ze culmineerde in Souk-Ahras. De eenheden van het ALN, die vier maanden lang probeerden de grens te forceren, werden vernietigd. De verliezen waren aan beide kanten zwaar. Op 23 april 1958 in Ghardimaou nam het hoofdkwartier van het ALN om zowel politieke als tactische redenen de beslissing om de versperring tegelijkertijd te laten forceren door drie faïleks (bataljons), ongeveer 3.000 strijders. Deze eenheden waren zeer goed getraind en beter bewapend dan de meeste Franse regimenten waarmee ze te maken zouden krijgen. De MG 42-mitrailleurs overtroffen met name de FM 24-29 en zelfs de AA 52, die bij de parachutistenregimenten in gebruik kwamen. De doorgang van de ALN-eenheden vond plaats in de nachten van 27 en 28 april. De versperring ontdekte hen snel, en hun achtervolging en vernietiging leidden tot gevechten van een tot dan toe ongekende hevigheid in deze oorlog. Als voorbeeld, en in memoriam, noemen we de 3e compagnie van het 9e RCP (Régiment de Chasseurs Parachutistes – Regiment van Parachutistenjagers) van kapitein Beaumont op de djebel Mouadjène [36.217285, 7.895737], 9 kilometer ten zuidwesten van Souk-Ahras, op 29 april 1958. Om 15 uur met helikopters op deze djebel gebracht, de enige geschikte landingszone van de sector, stuitte de compagnie precies op twee katibas (compagnieën) van het 4e faïlek van het ALN. De sporen van zijn doorgang de twee nachten ervoor, loopgraven gegraven onder de versperring, waren door de „egge“ opgemerkt. De Franse legerleiding kende dus de aanwezigheid van de vijand, maar wist niet zijn aantal, bedoeling en positie. De twee katibas rustten uit, verzameld op en rond hoogte 749, die het noordoostelijke uiteinde van de Mouadjène markeert. Ze wachtten op de nacht om hun opmars naar het westen te hervatten. Ze waren natuurlijk op hun hoede. Toen ze de helikopters hoorden aankomen, namen ze hun gevechtsopstellingen in. De paras werden al bij de landing van de helikopters neergemaaid door MG-vuur. Verschillende van deze werden geraakt. Een verschrikkelijk gevecht ontbrandde. Drie keer geraakt, stierf kapitein Beaumont staand, nadat hij via de radio een onmogelijke parachutedropping van munitie had aangevraagd. Zijn radio-operator, jager Desmares, werd naast hem gedood. Daarna sneuvelden luitenant Thierry, seminarist en opmerkelijk leider, sergeant Pfender, sergeant Colle, korporaal Andrejak die voor zijn dood zijn 57 mm-kanon in de struiken verstopte, jager Briswalter, die zijn kameraden aanspoorde en geen centimeter terrein wilde prijsgeven, jager Rioton, mitrailleurschutter, gedood bij zijn stuk op het moment dat hij de samenballing van de compagnie dekte, en vele anderen die hier niet allemaal genoemd kunnen worden. Toen de 3e compagnie zich eindelijk rond 18 uur kon losmaken met de hulp van de ter versterking gearriveerde eenheden, met name de 2e compagnie van kapitein Gueguen, had ze 28 man verloren, waaronder kapitein Beaumont en luitenant Thierry. Ze telde ook 28 gewonden. Voeg daaraan toe dat het 9e RCP, onder bevel van luitenant-kolonel Buchoud, een regiment was dat voornamelijk bestond uit dienstplichtigen, zoals de meeste eenheden die in de slag om Souk-Ahras waren ingezet. De Algerijnse oorlog was er echt een, en niet de oorlog die sinds 64 jaar door sommige welwillende of slecht geïnformeerde auteurs wordt verteld. Vanaf 1958 werd begonnen met de bouw van een tweede linie, die de eerste zo dicht mogelijk bij de grens verdubbelde, de Challe-linie. In het zuiden, tussen Tébessa en Négrine, werden artilleriestellingen met radargestuurd vuur geïnstalleerd. Aan de Algerijns-Marokkaanse grens begonnen de werken al in november 1956 op initiatief van generaal Pédron, commandant van het legerkorps van Oran. Nog meer dan in het oosten leende het vaak woestijnachtige terrein zich voor de installatie van radargestuurde batterijen. In totaal strekten de grensversperringen zich, met hun verdubbelingen en aftakkingen, uit over 2.600 kilometer. Deze laatste Franse versterkte linie bleek bijzonder effectief, omdat ze leidde tot de vrijwel volledige vernietiging door uithongering van het ALN van de „binnenkant“, dat niet meer vanuit Tunesië en Marokko kon worden bevoorraad.
The Morice Line, named after the Minister of National Defence of the Bourgès-Maunoury government, was built from 1957 on the Algerian-Tunisian border. Its objective was:
It is obvious that, if by fortified line one means an uninterrupted line of forts and blockhouses, the Morice Line did not meet this definition. It was a long barbed wire barrier, with a 5,000 volt electrified fence and minefields, lit by searchlights, and monitored by radars, where detection was possible. Any crossing of the barrage was immediately reported and located by the cutting of the electrified fence. The blockhouses were replaced by the “harrow”, tanks and half-tracks, which were nothing more than mobile blockhouses. And by the intervention regiments, supported by the air force and artillery, tasked with intercepting intruders who had managed to pass the obstacle. In total, at the end of 1957, the “harrow” comprised six armoured regiments, and the intervention was provided by five regiments of the “general reserve”, that is to say, in this case, paratroopers and legionnaires. Not to mention, of course, the “sector” units. From 21 January to 28 May 1958, the “battle of the borders” began, which was the most important of the Algerian War. It culminated at Souk-Ahras. The ALN units, which tried for four months to force the border crossing, were crushed. Losses were heavy on both sides. On 23 April 1958 at Ghardimaou, for both political and tactical reasons, the ALN headquarters decided to have the barrage forced simultaneously by three faïleks (battalions), i.e. about 3,000 fighters. These units were very well trained, and better armed than most of the French regiments they would face. The MG 42 machine guns, in particular, outclassed the FM 24-29, and even the AA 52, which were being introduced into the paratrooper regiments. The passage of the ALN units took place on the nights of 27 and 28 April. The barrage detected them quickly, and their pursuit and destruction would lead to clashes of a violence never before seen in this war. As an example, and in memoriam, let us mention the 3rd company of the 9th RCP (Régiment de Chasseurs Parachutistes – Parachute Chasseur Regiment) of Captain Beaumont on Djebel Mouadjène [36.217285, 7.895737], 9 kilometres south-west of Souk-Ahras, on 29 April 1958. Helicopter-borne at 3 pm onto this djebel, the only suitable landing zone in the sector, the company landed right on top of two katibas (companies) of the 4th faïlek of the ALN. The traces of its passage the two previous nights, trenches dug under the barrage, had been detected by the harrow. The French command therefore knew of the enemy's presence, but did not know their number, intention or position. The two katibas were resting, gathered on and around contour 749, which marks the north-eastern end of the Mouadjène. They were waiting for nightfall to resume their westward progress. They were on their guard, of course. Hearing the helicopters arrive, they took up their combat positions. The paras were mown down by MG fire as soon as the helicopters landed. Several of the latter were hit. A terrible fight ensued. Hit three times, Captain Beaumont died standing up, after having requested by radio an impossible parachute drop of ammunition. His radio operator, Chasseur Desmares, was killed beside him. Then Second Lieutenant Thierry, a seminarian and remarkable leader, Sergeant Pfender, Sergeant Colle, Corporal Andrejak who, before dying, hid his 57 mm gun in the bushes, Chasseur Briswalter, berating his comrades and refusing to give up an inch of ground, Chasseur Rioton, a machine gunner, killed at his gun as he was covering the company's rally, and many others who cannot all be named here. When the 3rd company was finally able to break contact around 6 pm, with the help of units that had arrived as reinforcements, in particular the 2nd company of Captain Gueguen, it had lost 28 men, including Captain Beaumont and Second Lieutenant Thierry. It also had 28 wounded. Let us add that the 9th RCP, commanded by Lieutenant-Colonel Buchoud, was a regiment composed essentially of conscripts, as were most of the units involved in the battle of Souk-Ahras. The Algerian War was a real one, and not the one that has been told for 64 years by certain complacent or ill-informed authors. From 1958, the construction of a second line, doubling the first as close as possible to the border, was undertaken, the Challe Line. In the south, between Tébessa and Négrine, artillery positions with radar-directed fire were installed. On the Algerian-Moroccan border, work began as early as November 1956, on the initiative of General Pédron, commander of the Oran army corps. Even more than in the east, the often desert terrain lent itself to the installation of radar-directed batteries. In total, the border barrages, with their doubling and connecting sections, extended over 2,600 kilometres. This last French fortified line proved particularly effective, as it led to the almost total destruction by strangulation of the ALN of the “interior”, which could no longer be supplied from Tunisia and Morocco.
Linie Morice, pojmenovaná po ministru národní obrany vlády Bourgès-Maunouryho, byla budována od roku 1957 na alžírsko-tuniské hranici. Jejím cílem bylo:
Je zřejmé, že pokud se pod opevněnou linií rozumí nepřerušovaná linie pevností a bunkrů, linie Morice této definici neodpovídala. Byla to dlouhá bariéra z ostnatého drátu s elektrifikovaným plotem o napětí 5 000 voltů a minovými poli, osvětlená světlomety a sledovaná radary tam, kde byla detekce možná. Každé překročení překážky bylo okamžitě hlášeno a lokalizováno přerušením elektrifikovaného plotu. Bunkry byly nahrazeny „branou“, tanky a polopásy, což nebyly nic jiného než mobilní bunkry. A záložními pluky, podporovanými letectvem a dělostřelectvem, pověřenými zadržováním vetřelců, kteří dokázali překážku překonat. Celkem měla „brána“ na konci roku 1957 šest obrněných pluků a zálohu zajišťovalo pět pluků „všeobecné zálohy“, tedy v tomto případě výsadkářů a cizinecké legie. Nemluvě samozřejmě o „sektorových“ jednotkách. Od 21. ledna do 28. května 1958 se rozpoutala „bitva o hranice“, která byla nejvýznamnější války v Alžírsku. Vyvrcholila v Souk-Ahras. Jednotky ALN, které se po čtyři měsíce pokoušely vynutit si průchod hranicí, byly zdecimovány. Ztráty byly na obou stranách těžké. Dne 23. dubna 1958 v Ghardimaou se štáb ALN z politických i taktických důvodů rozhodl nechat překážku současně prolomit třemi faïleky (prapory), tedy asi 3 000 bojovníky. Tyto jednotky byly velmi dobře vycvičené a lépe vyzbrojené než většina francouzských pluků, kterým měly čelit. Kulomety MG 42 zejména převyšovaly FM 24-29 a dokonce i AA 52, které se zaváděly u výsadkových pluků. Průchod jednotek ALN proběhl v noci z 27. na 28. dubna. Překážka je rychle odhalila a jejich pronásledování a zničení vedly ke střetům nebývalé zuřivosti, jakou tato válka dosud neznala. Jako příklad, in memoriam, uveďme 3. rotu 9. pluku RCP (Régiment de Chasseurs Parachutistes – Pluk výsadkových myslivců) kapitána Beaumonta na hoře Džabal Muádžin [36.217285, 7.895737], 9 kilometrů jihozápadně od Souk-Ahras, 29. dubna 1958. V 15 hodin byla vyloděna z vrtulníků na této hoře, jediné vhodné přistávací zóně v sektoru, a rota narazila přímo na dvě katiby (roty) 4. faïleku ALN. Stopy jeho průchodu o dvě noci dříve, zákopy vyhloubené pod překážkou, byly zaznamenány „branou“. Francouzské velení tedy vědělo o přítomnosti nepřítele, ale neznalo jeho počet, záměr a postavení. Obě katiby odpočívaly, soustředěny na a kolem kóty 749, která označuje severovýchodní konec hory Muádžin. Čekaly na noc, aby mohly pokračovat v postupu na západ. Byly samozřejmě ve střehu. Když uslyšely přilétat vrtulníky, zaujaly bojová postavení. Výsadkáři byli skoseni palbou z kulometů MG ihned při přistání vrtulníků. Několik z nich bylo zasaženo. Strhla se strašlivá bitva. Třikrát zraněný, kapitán Beaumont zemřel vstoje poté, co rádiem požádal o nemožný svržen munice. Jeho radista, myslivec Desmares, byl zabit po jeho boku. Poté poručík Thierry, seminarista a pozoruhodný velitel, rotmistr Pfender, rotmistr Colle, desátník Andrejak, který před smrtí schoval svůj 57mm kanón do křoví, myslivec Briswalter, který káral své kamarády a nechtěl ustoupit ani o píď země, myslivec Rioton, střelec z lehkého kulometu, zabitý u svého kusu, když chránil soustředění roty, a mnozí další, kteří zde nemohou být všichni jmenováni. Když se 3. rota konečně kolem 18. hodiny mohla vyprostit s pomocí jednotek, které dorazily jako posily, zejména 2. roty kapitána Gueguena, ztratila 28 mužů, včetně kapitána Beaumonta a poručíka Thierryho. Měla také 28 zraněných. Dodejme, že 9. pluk RCP, kterému velel podplukovník Buchoud, byl pluk složený převážně z odvedenců, stejně jako většina jednotek nasazených v bitvě u Souk-Ahras. Alžírská válka byla skutečnou válkou, a ne tou, kterou po 64 let vyprávějí někteří shovívaví nebo špatně informovaní autoři. Od roku 1958 byla zahájena stavba druhé linie, zdvojující první co nejblíže hranici, linie Challe. Na jihu, mezi Tébessou a Négrine, byla instalována dělostřelecká postavení s radarem řízenou palbou. Na alžírsko-marocké hranici začaly práce již v listopadu 1956 z iniciativy generála Pédrona, velitele armádního sboru Oran. Ještě více než na východě se často pouštní terén hodil pro instalaci radarem řízených baterií. Celkem se hraniční zábrany se svými zdvojenými úseky a propojkami rozkládaly na 2 600 kilometrech. Tato poslední francouzská opevněná linie se ukázala jako mimořádně účinná, protože vedla k téměř úplnému zničení udušením ALN z „vnitrozemí“, které již nemohlo být zásobováno z Tuniska a Maroka.
© JJM 03/04/2026
