Place de Reims, est de la ville. ± 200 m/alt. Sous les glacis du fort du même nom, non loin du saillant IV, un magasin sous roc a été creusé en 1892. Ce magasin est accessible par deux longues galeries d’accès parallèles qui débouchent sur une galerie transversale desservant sept magasins ou ateliers. Un seul, voire deux au maximum, de ces locaux servaient au stockage des poudres et, pour cela, étaient précédés d’un sas. Comparable, à quelques détails près, au magasin de Berru, on y constate la même absence de créneaux à lampe, les mêmes grandes niches à artifices et le même profil de locaux. En revanche, les Allemands, durant la première guerre mondiale, l’ont transformé en un abri caverne. Les locaux existants ont été modifiés tels, notamment, le plus grand de la partie droite du magasin en usine électrique. Dans cette partie droite également, un atelier de chargement a été transformé en citerne. Dans la partie gauche, le local le plus éloigné a été choisi pour y creuser un puits très profond. La cloison de fond de ce même local a été percée et c’est par là que l’on peut rejoindre très aisément la caponnière double du fort. Plusieurs nouveaux locaux donnant sur la galerie principale du magasin ont été percés, généralement en profitant d’une niche à artifices où d’un petit retrait dans le mur pour servir d’amorce au percement. Il est intéressant de comparer l’utilisation qu’ont fait les Allemands de ce magasin avec celle qu’ont fait les Français de la poudrière de Fleury à Verdun. Les premiers ont tiré le meilleur parti de cet abri en l’améliorant, en augmentant sa surface, le reliant au fort voisin, tandis qu’à Fleury, rien n’a été fait, sinon le placement de chicanes de sacs de sable aux entrées. Alors que l’envahisseur se sera mis à creuser dès la stabilisation du front fin 1914, il faudra deux ans aux Français avant de faire de même –et encore dans une bien moindre mesure- essentiellement dans les forts de Verdun et dans certains de ceux de Belfort. Même sous la célèbre butte de Vauquois, en Argonne, les réseaux souterrains furent incomparablement plus étendus côté allemand. Tant que les combats se déroulaient en France, le sol allemand ne subissait aucun dommage ; tandis que côté français, il fallait au contraire donner l'envie aux Poilus d'aller, en quelque sorte, conquérir le confort d'en face, donc sommairement les installer. Nombre de départements français sortirent du conflit exsangues, dévastés, tandis que l’industrie allemande, elle, était intacte. Cet état de fait allait permettre à l’Allemagne un redressement aussi spectaculaire que dramatique pour l’Histoire du monde. C’est certes là une vue simplifiée des évènements, le dogme offensif prédominant dans l’armée française ayant aussi sa part de responsabilité ; il n’en reste pas moins que le magasin de Nogent-l’Abbesse est, avec celui de Berru (délaissé pour cause d’envahissement des eaux), le seul magasin sous roc qui demeura du côté allemand sur la ligne de front. C’est pourquoi sa visite permet de tirer certains enseignements, dont celui exposé ici.

Festung von Reims, östlich der Stadt. ± 200 M/ü M. Unter den Glacis des gleichnamigen Forts, nicht weit von Saillant IV, wurde 1892 ein unterirdisches Pulvermagazin in den Felsen getrieben. Dieses Magazin ist über zwei lange, parallele Zugangsgalerien erreichbar, die auf eine Quergalerie münden, die sieben Magazine oder Werkstätten erschließt. Nur ein, höchstens zwei dieser Räume dienten der Pulverlagerung und waren zu diesem Zweck mit einer Schleuse versehen. Vergleichbar, bis auf wenige Details, mit dem Magazin von Berru, stellt man dieselbe Abwesenheit von Lampenscharten, dieselben großen Nischen für Kunstfeuerwerk und dasselbe Raumprofil fest. Im Gegensatz dazu haben die Deutschen es während des Ersten Weltkriegs in einen Felsenunterstand umgewandelt. Die bestehenden Räume wurden verändert, insbesondere wurde der größte im rechten Teil des Magazins in ein Elektrizitätswerk umgebaut. Ebenfalls in diesem rechten Teil wurde eine Laderampe in eine Zisterne umgewandelt. Im linken Teil wurde der am weitesten entfernte Raum ausgewählt, um einen sehr tiefen Brunnen zu graben. Die Rückwand desselben Raumes wurde durchbrochen, und hierdurch kann man sehr leicht die Doppelkaponniere des Forts erreichen. Mehrere neue Räume, die zur Hauptgalerie des Magazins hin ausgerichtet sind, wurden geschaffen, in der Regel durch Ausnutzung einer Nische für Kunstfeuerwerk oder eines kleinen Mauervorsprungs als Ansatzpunkt für den Durchbruch. Es ist interessant, die Nutzung dieses Magazins durch die Deutschen mit der Nutzung des Pulvermagazins von Fleury in Verdun durch die Franzosen zu vergleichen. Die Ersteren machten das Beste aus diesem Unterstand, indem sie ihn verbesserten, seine Fläche vergrößerten und ihn mit dem benachbarten Fort verbanden, während in Fleury nichts getan wurde, abgesehen von der Aufstellung von Sandsackbarrikaden an den Eingängen. Während der Eindringling bereits mit dem Ausheben begann, sobald die Front Ende 1914 stabilisiert war, brauchten die Franzosen zwei Jahre, um dasselbe zu tun – und das in weit geringerem Maße – hauptsächlich in den Forts von Verdun und einigen von Belfort. Selbst unter dem berühmten Hügel von Vauquois in den Argonnen waren die unterirdischen Netze auf deutscher Seite unvergleichlich umfangreicher. Solange die Kämpfe in Frankreich stattfanden, erlitt der deutsche Boden keinen Schaden; während auf französischer Seite im Gegenteil den Poilus der Anreiz gegeben werden musste, gewissermaßen den Komfort der Gegenseite zu erobern, sie also notdürftig unterzubringen. Zahlreiche französische Departements gingen ausgeblutet und verwüstet aus dem Konflikt hervor, während die deutsche Industrie intakt blieb. Diese Tatsache sollte Deutschland einen ebenso spektakulären wie dramatischen Wiederaufstieg für die Weltgeschichte ermöglichen. Dies ist sicherlich eine vereinfachte Sicht der Ereignisse, da das in der französischen Armee vorherrschende Offensivdogma ebenfalls seinen Anteil an der Verantwortung hat; nichtsdestoweniger bleibt, dass das Magazin von Nogent-l’Abbesse zusammen mit dem von Berru (aufgrund von Wassereinbruch aufgegeben) das einzige unterirdische Magazin war, das auf deutscher Seite der Frontlinie verblieb. Deshalb erlaubt sein Besuch, bestimmte Lehren zu ziehen, darunter die hier dargelegte.

Vesting van Reims, oost van de stad. ± 200 m/hoogte. Onder de glacis van het gelijknamige fort, niet ver van saillant IV, werd in 1892 een ondergronds kruitmagazijn in de rots uitgegraven. Dit magazijn is toegankelijk via twee lange, parallelle toegangsgalerijen die uitkomen op een dwarsgalerij die zeven magazijnen of ateliers bedient. Slechts één, hooguit twee van deze lokalen dienden voor de opslag van kruiden en waren daartoe voorzien van een sas. Vergelijkbaar, op enkele details na, met het magazijn van Berru, constateert men er hetzelfde ontbreken van lampe-schietgaten, dezelfde grote nissen voor kunstvuurwerk en hetzelfde profiel van lokalen. Daarentegen hebben de Duitsers het tijdens de Eerste Wereldoorlog omgevormd tot een rotsonderkomen. De bestaande lokalen werden aangepast, met name werd de grootste in het rechterdeel van het magazijn omgebouwd tot een elektriciteitsfabriek. Eveneens in dit rechterdeel werd een laadatelier omgevormd tot een cisterne. In het linkerdeel werd het verst gelegen lokaal gekozen om er een zeer diepe put te graven. De achterste scheidingswand van ditzelfde lokaal werd doorboord en het is hierdoor dat men zeer gemakkelijk de dubbele caponnière van het fort kan bereiken. Verscheidene nieuwe lokalen, uitkomend op de hoofdgalerij van het magazijn, werden doorgebroken, doorgaans door gebruik te maken van een nis voor kunstvuurwerk of een kleine terugtrekking in de muur om als aanzet voor de doorbraak te dienen. Het is interessant het gebruik dat de Duitsers van dit magazijn maakten te vergelijken met dat dat de Fransen maakten van het kruitmagazijn van Fleury te Verdun. De eersten hebben het beste gehaald uit deze schuilplaats door hem te verbeteren, zijn oppervlakte te vergroten, hem te verbinden met het naburige fort, terwijl te Fleury niets werd gedaan, behalve de plaatsing van chicane's van zandzakken aan de ingangen. Terwijl de indringer reeds begon met graven zodra het front eind 1914 gestabiliseerd was, zouden de Fransen twee jaar nodig hebben om hetzelfde te doen – en dan nog in veel mindere mate – voornamelijk in de forten van Verdun en in sommige van die van Belfort. Zelfs onder de beroemde heuvel van Vauquois, in de Argonnen, waren de ondergrondse netwerken aan Duitse zijde onvergelijkelijk uitgebreider. Zolang de gevechten in Frankrijk plaatsvonden, leed de Duitse grond geen schade; terwijl aan Franse zijde integendeel de Poilus de zin moest worden gegeven om, in zekere zin, het comfort van de overkant te veroveren, hen dus summier onder te brengen. Talrijke Franse departementen kwamen uitgebloed, verwoest uit het conflict, terwijl de Duitse industrie intact was. Deze stand van zaken zou Duitsland een even spectaculaire als dramatische wederopstanding voor de wereldgeschiedenis mogelijk maken. Dit is zeker een vereenvoudigde kijk op de gebeurtenissen, het offensieve dogma dat in het Franse leger overheerste heeft ook zijn deel van de verantwoordelijkheid; niettemin blijft dat het magazijn van Nogent-l’Abbesse, samen met dat van Berru (verlaten wegens wateroverlast), het enige ondergrondse magazijn was dat aan Duitse zijde van de frontlinie bleef. Daarom laat zijn bezoek toe bepaalde lessen te trekken, waaronder deze die hier uiteengezet is.

Fortress of Reims, east of the town. ± 200 m/alt. Beneath the glacis of the fort of the same name, not far from Salient IV, an underground powder magazine was excavated in the rock in 1892. This magazine is accessible via two long, parallel access galleries that lead to a transverse gallery serving seven magazines or workshops. Only one, or at most two, of these rooms were used for powder storage and, for this purpose, were preceded by an airlock. Comparable, with a few details aside, to the magazine of Berru, one notes the same absence of lamp embrasures, the same large niches for pyrotechnics, and the same room profile. In contrast, the Germans, during the First World War, transformed it into a rock shelter. The existing rooms were modified as such, notably the largest in the right part of the magazine was converted into an electrical power plant. Also in this right part, a loading workshop was converted into a cistern. In the left part, the furthest room was chosen to dig a very deep well. The rear partition of this same room was pierced, and it is through here that one can very easily reach the double caponier of the fort. Several new rooms opening onto the main gallery of the magazine were created, generally by taking advantage of a niche for pyrotechnics or a small recess in the wall to serve as a starting point for the breakthrough. It is interesting to compare the use made of this magazine by the Germans with that made by the French of the Fleury powder magazine at Verdun. The former made the best of this shelter by improving it, increasing its surface area, linking it to the neighboring fort, while at Fleury, nothing was done, except for the placement of sandbag chicanes at the entrances. While the invader began digging as soon as the front stabilized at the end of 1914, it would take the French two years to do the same – and even then to a much lesser extent – mainly in the forts of Verdun and some of those at Belfort. Even under the famous butte of Vauquois, in the Argonne, the underground networks were incomparably more extensive on the German side. As long as the fighting took place in France, German soil suffered no damage; while on the French side, on the contrary, the Poilus had to be given the desire to, in a way, conquer the comfort of the other side, thus installing them summarily. Numerous French departments emerged from the conflict bloodless, devastated, while German industry remained intact. This state of affairs would allow Germany a recovery as spectacular as it was dramatic for world history. This is certainly a simplified view of events, the offensive dogma predominant in the French army also having its share of responsibility; nevertheless, it remains that the magazine of Nogent-l’Abbesse, along with that of Berru (abandoned due to water ingress), is the only underground magazine that remained on the German side of the front line. This is why its visit allows certain lessons to be drawn, including the one expounded here.

Pevnost Remeš, východně od města. ± 200 m/n.m. Pod glacis stejnojmenné tvrze, nedaleko výběžku IV, bylo v roce 1892 vytesáno podskalní prachové skladiště. Tento sklad je přístupný dvěma dlouhými, rovnoběžnými přístupovými chodbami, které ústí do příčné chodby obsluhující sedm skladů nebo dílen. Pouze jeden, nanejvýš dva z těchto prostorů sloužily k uskladnění prachu a byly k tomu před nimi předsíňové. Srovnatelné, až na pár detailů, se skladem v Berru, shledáváme zde stejnou absenci střílen pro lampu, stejné velké výklenky pro umělé ohně a stejný profil místností. Naopak, Němci jej během první světové války přeměnili na skalní úkryt. Stávající prostory byly upraveny, zejména největší v pravé části skladu byl přeměněn na elektrickou stanici. Také v této pravé části byla nakládací dílna přeměněna na cisternu. V levé části byl nejvzdálenější prostor vybrán k vyhloubení velmi hluboké studny. Zadní přepážka tohoto stejného prostoru byla proražena a tímto místem lze velmi snadno dosáhnout dvojité kaponiéry tvrze. Bylo proraženo několik nových místností ústících do hlavní chodby skladu, obvykle využitím výklenku pro umělé ohně nebo malého zářezu ve zdi jako počátečního bodu proražení. Je zajímavé srovnat využití tohoto skladu Němci s využitím, které Francouzi měli z prachárny Fleury u Verdunu. První vytěžili z tohoto úkrytu maximum jeho vylepšením, zvětšením plochy, propojením se sousední tvrzí, zatímco ve Fleury nebylo učiněno nic, kromě umístění zátarasů z pytlů s pískem u vchodů. Zatímco vetřelec začal s hloubením ihned po stabilizaci fronty koncem roku 1914, Francouzi potřebovali dva roky, aby učinili totéž – a to ještě v mnohem menší míře – především ve tvrzích Verdunu a některých z Belfortu. I pod slavným návrším Vauquois v Argonách byly podzemní sítě na německé straně nesrovnatelně rozsáhlejší. Dokud se boje odehrávaly ve Francii, německá půda neutrpěla žádné škody; zatímco na francouzské straně bylo naopak třeba dát Poilusům chuť, aby si takříkajíc dobyli pohodlí protější strany, tedy je provizorně ubytovat. Četná francouzská départementy vyšla z konfliktu vykrvácená, zničená, zatímco německý průmysl zůstal nedotčen. Tento stav věcí umožnil Německu vzestup stejně spektakulární jako dramatický pro světové dějiny. Je to jistě zjednodušený pohled na události, ofenzivní dogma převládající ve francouzské armádě má také svůj díl odpovědnosti; nicméně zůstává, že sklad Nogent-l’Abbesse je spolu se skladem v Berru (opuštěným kvůli zatopení vodou) jediným podskalním skladem, který zůstal na německé straně frontové linie. Proto jeho návštěva umožňuje vyvodit určitá poučení, včetně toho zde vyloženého.