Saigon.
Défense des rivières. L’ouvrage du Rach-Cat est un fort de défense des rivières, réalisé entre 1905 et 1914. Pour parvenir à Saigon depuis la mer de Chine, les navires de gros tonnage doivent emprunter la rivière de Saigon, assez sinueuse, mais profonde. Pour parvenir à son embouchure, il faut longer les massifs du cap Saint-Jacques. C’est pourquoi ces derniers ont été fortifiés, pour constituer ce que nous avons appelé le « Gibraltar indochinois ». Il existe un autre itinéraire, plus direct, pour gagner Saigon. Il s’agit du Soirap, qui se jette dans la mer de Chine à 17 kilomètres au sud-ouest de la rivière de Saigon. Il est large, peu profond, et parsemé de bancs de sable. Seuls les navires de faible ou moyen tonnage peuvent l’emprunter. Mais il permet de contourner les défenses du cap Saint-Jacques. Le Soirap donne également accès au grand Vaïco, un de ses affluents, dont les rives constituent une base de débarquement facile. C’est pourquoi la nécessité de construire un fort, doté d’une puissante artillerie, au confluent du Soirap et du grand Vaïco s’est imposée aux concepteurs de la défense, à la fin du 19e siècle. Cet important ouvrage, construit dans la rizière, a nécessité, pour sa réalisation, des innovations techniques qui en ont fait le nec plus ultra de la fortification du début du 20e siècle. Il a coûté 7 000 000 de francs de l’époque. Construit en béton armé, il est fondé sur sol comprimé par apport de remblais de sable. Il comprend deux demi-ouvrages symétriques, reliés par une caserne de guerre. Celle-ci est protégée par un mur, dont la partie supérieure est percée de créneaux de fusillade. L’ouvrage est entouré par un fossé humide, franchi par un pont dormant, et alimenté par le fleuve au moyen d’un canal. Un réseau de voie de 60 parcourt l’ouvrage, et le relie à l’appontement situé à proximité. Tous les matériaux de construction, les cuirassements, les canons et leurs munitions, ont été acheminés par voie fluviale. Par suite de la nature du sol, il n’a pas été possible de réaliser des magasins souterrains. Les projectiles et la poudre sont donc entreposés dans des magasins de surface en béton armé. Contrairement aux batteries du cap Saint-Jacques, établies à des altitudes les mettant à l’abri des coups de l’artillerie navale de l’époque, l’artillerie principale de l’ouvrage, construit au niveau de la rizière, a été placée sous cuirassement, bien que le projet initial prévoyait de le doter de six canons de 240 sur affût PC, et de quatre canons de 100 TR. Les quatre canons de 240 Mle 93-96 M « colonies » sont donc placés sous deux tourelles cuirassées Schneider, une par demi-ouvrage, identiques à celles installées à Dakar à la même époque. À Dakar, ce sont trois tourelles qui sont installées, mais dans trois ouvrages différents, alors qu’à Rach-Cat, les deux engins sont regroupés dans un seul fort. On ne trouve nulle part dans les batteries métropolitaines à cette époque, l’équivalent du canon de 240 Mle 1893-96 M. Ce canon de 40 calibres, d’origine Marine, a été attribué au ministère des colonies quand celui-ci s’est vu confié la défense des points d’appui. C’est pourquoi il est couramment appelé 240 « colonies ». Insuffisant pour lutter contre les cuirassés, il est parfaitement adapté au combat contre les croiseurs, que l’on estime être l’adversaire potentiel des batteries de côte coloniales.
Flussverteidigung. Das Werk Rach-Cat ist eine Flussverteidigungsfestung, erbaut zwischen 1905 und 1914. Um vom Südchinesischen Meer nach Saigon zu gelangen, müssen große Schiffe den ziemlich gewundenen, aber tiefen Saigon-Fluss nehmen. Um zu seiner Mündung zu gelangen, muss man die Massive von Cap Saint-Jacques passieren. Deshalb wurden diese befestigt, um das zu bilden, was wir das „indochinesische Gibraltar“ genannt haben. Es gibt eine andere, direktere Route nach Saigon. Dies ist der Soirap, der 17 Kilometer südwestlich des Saigon-Flusses ins Südchinesische Meer mündet. Er ist breit, flach und mit Sandbänken übersät. Nur Schiffe mit geringer oder mittlerer Tonnage können ihn befahren. Aber er ermöglicht es, die Verteidigungsanlagen von Cap Saint-Jacques zu umgehen. Der Soirap bietet auch Zugang zum großen Vaïco, einem seiner Nebenflüsse, dessen Ufer eine leichte Landungsbasis darstellen. Deshalb drängte sich den Verteidigungsplanern Ende des 19. Jahrhunderts die Notwendigkeit auf, am Zusammenfluss von Soirap und großem Vaïco eine Festung mit starker Artillerie zu bauen. Dieses bedeutende, inmitten der Reisfelder errichtete Werk erforderte für seine Ausführung technische Innovationen, die es zum Nonplusultra der Festungsbaukunst des frühen 20. Jahrhunderts machten. Es kostete 7.000.000 Francs der damaligen Zeit. Aus Stahlbeton gebaut, ist es auf durch Sandaufschüttungen verdichtetem Boden gegründet. Es umfasst zwei symmetrische Halbwerke, die durch eine Kriegskaserne verbunden sind. Diese ist durch eine Mauer geschützt, deren oberer Teil mit Gewehrscharten durchbrochen ist. Das Werk ist von einem Wassergraben umgeben, der von einer festen Brücke überquert wird und über einen Kanal vom Fluss gespeist wird. Ein Feldbahnnetz der Spurweite 60 durchzieht das Werk und verbindet es mit der nahe gelegenen Anlegestelle. Alle Baumaterialien, Panzerungen, Kanonen und ihre Munition wurden auf dem Wasserweg transportiert. Aufgrund der Bodenbeschaffenheit war es nicht möglich, unterirdische Magazine zu bauen. Die Geschosse und das Pulver werden daher in oberirdischen Stahlbetonmagazinen gelagert. Im Gegensatz zu den Batterien von Cap Saint-Jacques, die in Höhenlagen errichtet wurden, die sie vor den Schüssen der damaligen Marineartillerie schützten, wurde die Hauptartillerie des auf Reisfeldniveau erbauten Werks unter Panzerung gestellt, obwohl der ursprüngliche Plan vorsah, es mit sechs 240-mm-Kanonen auf PC-Lafette und vier 100-mm-TR-Kanonen auszustatten. Die vier 240-mm-Kanonen Mle 93-96 M „Kolonien“ sind daher unter zwei Schneider-Panzertürmen untergebracht, einer pro Halbwerk, identisch mit denen, die zur gleichen Zeit in Dakar installiert wurden. In Dakar wurden drei Türme installiert, aber in drei verschiedenen Werken, während in Rach-Cat die beiden Türme in einer einzigen Festung zusammengefasst sind. In den metropolitanen Batterien findet man zu dieser Zeit nirgendwo ein Äquivalent der 240-mm-Kanone Mle 1893-96 M. Dieses 40-Kaliber-Geschütz, ursprünglich von der Marine, wurde dem Kolonialministerium zugeteilt, als diesem die Verteidigung der Stützpunkte übertragen wurde. Daher wird es allgemein als 240 „Kolonien“ bezeichnet. Unzureichend für den Kampf gegen Schlachtschiffe, ist es perfekt für den Kampf gegen Kreuzer geeignet, die man als den potenziellen Gegner der kolonialen Küstenbatterien ansah.
Rivierverdediging. Het werk Rach-Cat is een rivierverdedigingsfort, gerealiseerd tussen 1905 en 1914. Om vanuit de Zuid-Chinese Zee Saigon te bereiken, moeten grote schepen de vrij bochtige, maar diepe rivier de Saigon nemen. Om bij de monding te komen, moet men langs de massieven van Kaap Saint-Jacques varen. Daarom zijn deze versterkt, om te vormen wat wij het „Indochinese Gibraltar“ hebben genoemd. Er is een andere, meer directe route naar Saigon. Dit is de Soirap, die 17 kilometer ten zuidwesten van de rivier de Saigon uitmondt in de Zuid-Chinese Zee. Hij is breed, ondiep en bezaaid met zandbanken. Alleen schepen met geringe of middelgrote tonnage kunnen hem gebruiken. Maar hij maakt het mogelijk de verdedigingswerken van Kaap Saint-Jacques te omzeilen. De Soirap biedt ook toegang tot de grote Vaïco, een van zijn zijrivieren, waarvan de oevers een gemakkelijke landingsbasis vormen. Daarom drong de noodzaak zich eind 19e eeuw aan de verdedigingsplanners op om een fort met een krachtige artillerie te bouwen aan de samenvloeiing van de Soirap en de grote Vaïco. Dit belangrijke werk, gebouwd in de rijstvelden, vereiste voor zijn realisatie technische innovaties die het tot het non plus ultra van de fortificatie van het begin van de 20e eeuw maakten. Het kostte 7.000.000 frank van die tijd. Gebouwd van gewapend beton, is het gefundeerd op door aanvoer van zandophogingen samengeperste grond. Het omvat twee symmetrische halfwerken, verbonden door een oorlogskazerne. Deze wordt beschermd door een muur, waarvan het bovenste gedeelte is doorboord met geweerschietgaten. Het werk is omgeven door een natte gracht, overspannen door een vaste brug en gevoed door de rivier via een kanaal. Een netwerk van veldspoor van spoorwijdte 60 doorloopt het werk en verbindt het met de nabijgelegen aanlegsteiger. Alle bouwmaterialen, pantseringen, kanonnen en hun munitie zijn over de rivier aangevoerd. Vanwege de aard van de grond was het niet mogelijk ondergrondse magazijnen te bouwen. De projectielen en het kruit worden daarom opgeslagen in bovengrondse magazijnen van gewapend beton. In tegenstelling tot de batterijen van Kaap Saint-Jacques, die op hoogten zijn aangelegd die hen beschermden tegen het vuur van de toenmalige scheepsartillerie, is de hoofdartillerie van het op rijsveldniveau gebouwde werk onder pantser geplaatst, hoewel het oorspronkelijke plan voorzag het uit te rusten met zes 240 mm-kanonnen op PC-affuit en vier 100 TR-kanonnen. De vier 240 mm-kanonnen Mle 93-96 M „Koloniën“ zijn daarom onder twee Schneider-pantserkoepels geplaatst, één per halfwerk, identiek aan die welke tegelijkertijd in Dakar werden geïnstalleerd. In Dakar werden drie koepels geïnstalleerd, maar in drie verschillende werken, terwijl in Rach-Cat de twee koepels in één fort zijn samengebracht. Nergens in de metropolitaanse batterijen vindt men in die tijd het equivalent van het 240 mm-kanon Mle 1893-96 M. Dit 40-kaliber kanon, oorspronkelijk van de Marine, werd toegewezen aan het ministerie van Koloniën toen dit de verdediging van de steunpunten kreeg toevertrouwd. Daarom wordt het algemeen aangeduid als 240 „Koloniën“. Onvoldoende om tegen slagschepen te vechten, is het perfect geschikt voor de strijd tegen kruisers, die men beschouwde als de potentiële tegenstander van de koloniale kustbatterijen.
River defence. The Rach-Cat work is a river defence fort, built between 1905 and 1914. To reach Saigon from the South China Sea, large ships must take the rather winding but deep Saigon River. To reach its mouth, one must pass along the massifs of Cap Saint-Jacques. That is why these were fortified, to form what we have called the “Indochinese Gibraltar”. There is another, more direct route to Saigon. This is the Soirap, which flows into the South China Sea 17 kilometres south-west of the Saigon River. It is wide, shallow, and dotted with sandbanks. Only ships of low or medium tonnage can use it. But it allows one to bypass the defences of Cap Saint-Jacques. The Soirap also provides access to the great Vaïco, one of its tributaries, whose banks constitute an easy landing base. Hence the necessity of building a fort, equipped with powerful artillery, at the confluence of the Soirap and the great Vaïco imposed itself on the defence planners at the end of the 19th century. This important work, built in the rice paddy, required for its construction technical innovations that made it the ne plus ultra of early 20th century fortification. It cost 7,000,000 francs of the time. Built of reinforced concrete, it is founded on soil compacted by the addition of sand fills. It comprises two symmetrical half-works, connected by a war barracks. The latter is protected by a wall, the upper part of which is pierced with rifle slits. The work is surrounded by a wet ditch, crossed by a fixed bridge, and fed by the river by means of a canal. A 60 cm gauge railway network runs through the work, and connects it to the nearby landing stage. All the construction materials, armour, guns and their ammunition were transported by river. Due to the nature of the soil, it was not possible to build underground magazines. The projectiles and powder are therefore stored in above-ground reinforced concrete magazines. Unlike the batteries of Cap Saint-Jacques, established at altitudes that protected them from the fire of the naval artillery of the time, the main artillery of the work, built at rice paddy level, was placed under armour, although the initial plan provided for it to be equipped with six 240 mm guns on PC mounting, and four 100 TR guns. The four 240 mm guns Mle 93-96 M “Colonies” are therefore placed under two Schneider armoured turrets, one per half-work, identical to those installed in Dakar at the same time. In Dakar, three turrets were installed, but in three different works, whereas in Rach-Cat, the two turrets are grouped together in a single fort. Nowhere in the metropolitan batteries of that time is there an equivalent to the 240 mm gun Mle 1893-96 M. This 40-calibre gun, originally from the Navy, was assigned to the Ministry of Colonies when the latter was entrusted with the defence of the support points. That is why it is commonly called 240 “Colonies”. Insufficient to fight against battleships, it is perfectly suited for fighting against cruisers, which were considered the potential adversary of colonial coast batteries.
Obrana řek. Dílo Rach-Cat je pevnost určená k obraně řek, postavená v letech 1905 až 1914. Aby se velké lodě dostaly z Jihočínského moře do Saigonu, musí plout po poměrně klikaté, ale hluboké řece Saigon. Aby se dostaly k jejímu ústí, musí proplout podél masivů mysu Saint-Jacques. Proto byly tyto masivy opevněny, aby vytvořily to, čemu jsme říkali „indochinské Gibraltar“. Existuje jiná, přímější trasa do Saigonu. Je to řeka Soirap, která ústí do Jihočínského moře 17 kilometrů jihozápadně od řeky Saigon. Je široká, mělká a posetá písečnými lavicemi. Mohou ji používat pouze lodě malé nebo střední tonáže. Umožňuje však obejít obranu mysu Saint-Jacques. Soirap také poskytuje přístup k velké řece Vaïco, jednomu z jejích přítoků, jejíž břehy představují snadnou výsadkovou základnu. Proto si nutnost postavit pevnost s mocným dělostřelectvem na soutoku Soirapu a velké Vaïco vynutila u plánovačů obrany na konci 19. století. Toto důležité dílo, postavené uprostřed rýžových polí, vyžadovalo pro svou realizaci technické inovace, které z něj učinily non plus ultra opevnění počátku 20. století. Stálo 7 000 000 franků té doby. Postaveno ze železobetonu, je založeno na půdě zhutněné přísunem pískových násypů. Zahrnuje dvě symetrická poloviční díla spojená válečnými kasárnami. Ta jsou chráněna zdí, jejíž horní část je prostřelena střílnami pro pušky. Dílo je obklopeno vodním příkopem, překlenutým pevným mostem a napájeným z řeky pomocí kanálu. Dílem prochází síť úzkorozchodné dráhy o rozchodu 60 cm a spojuje jej s nedalekým přístavištěm. Veškerý stavební materiál, pancíře, děla a jejich munice byly dopraveny po řece. Kvůli povaze půdy nebylo možné vybudovat podzemní skladiště. Projektily a střelný prach jsou proto skladovány v nadzemních železobetonových skladištích. Na rozdíl od baterií na mysu Saint-Jacques, zřízených v nadmořských výškách, které je chránily před palbou tehdejšího námořního dělostřelectva, bylo hlavní dělostřelectvo díla, postaveného v úrovni rýžových polí, umístěno pod pancéřováním, ačkoli původní plán počítal s jeho vybavením šesti 240mm děly na lafetě PC a čtyřmi 100mm děly TR. Čtyři 240mm děla vz. 93-96 M „Koloniální“ jsou tedy umístěna pod dvěma Schneiderovými pancéřovými věžemi, jedna na každé poloviční dílo, identickými s těmi, které byly ve stejné době instalovány v Dakaru. V Dakaru byly instalovány tři věže, ale ve třech různých dílech, zatímco v Rach-Cat jsou oba stroje soustředěny v jedné pevnosti. Nikde v metropolitních bateriích té doby nenajdeme ekvivalent 240mm děla vz. 1893-96 M. Toto 40kalibrové dělo, původem z námořnictva, bylo přiděleno ministerstvu kolonií, když toto dostalo na starost obranu opěrných bodů. Proto se mu běžně říká 240 „Koloniální“. Nedostatečné pro boj proti bitevním lodím, je dokonale přizpůsobeno pro boj proti křižníkům, kteří byli považováni za potenciálního protivníka koloniálních pobřežních baterií.
Il est installé sur affût à châssis incliné à pivot central, avec un tube à tourillons, ou sur affût à berceau de tourelle, avec un tube sans tourillons. La tourelle tournante Schneider, pour deux canons de 240 Mle 1893-96 M, commandée en cinq exemplaires en 1907, est un engin en avance sur son époque. Il est contemporain des tourelles à éclipse pour 155 R et pour 75 R, réalisées pour l’armement des fronts terrestres. Il illustre, avec celles-ci, l’avance prise par la France, dans le domaine des cuirassements. La tourelle, protégée par une avant-cuirasse constituée de huit voussoirs en acier moulé, est installée dans un massif en béton armé. La partie tournante comporte une muraille tronconique, en huit plaques d’acier cémenté, d’une épaisseur de 20 cm, renforcée intérieurement par deux plaques d’acier de 13 mm. La toiture est constituée de trois plaques d’acier superposées, de 17 mm chacune. Cette épaisseur était jugée suffisante, face à une artillerie navale qui pratiquait le tir de plein fouet, avec de faibles angles de chute. La toiture est surmontée d’un capot de pointage en acier moulé. L’affût, type Démocratie, ne permet pas un angle de pointage supérieur à + 7°, ce qui donne une portée maximale de moins de 10 000 mètres. Mais ce faible débattement permet une cadence de tir élevée. Chaque tourelle est installée dans un massif en béton armé, qui inclut les magasins à poudre et à projectiles, les systèmes de manutention des projectiles et des charges, l’usine électrique et la centrale réfrigérante, indispensable pour la conservation des poudres et explosifs sous le climat cochinchinois. Les ouvertures sont fermées par des portes et volets blindés. L’armement secondaire du fort comprend trois batteries de deux canons de 75 Mle 1897 sur affût de campagne approprié au tir de côte, et deux batteries de deux canons G de 95 Mle 1888 sur affût C Mle 1904 G. L’ouvrage dispose d’un projecteur de 90 pour le tir de nuit. La défense rapprochée est assurée par dix mitrailleuses de 8 mm, et par les créneaux de fusillade.
L’ouvrage est tout juste terminé en août 1914. Après la destruction de l’escadre de l’amiral Graf Spee, par les croiseurs de bataille de l’amiral Sturdee, le 12 octobre 1914, aux Falklands, aucune menace ne pèse plus sur les côtes indochinoises. L’armement du fort est déposé dans les premiers mois de la guerre, et renvoyé en métropole. Les tourelles et les affûts des canons de 240 restent en place. Les tubes, installés sur des affûts tous azimuts Saint-Chamond, serviront dans les rangs de l’ALVF (Artillerie lourde sur Voie-Ferrée), pendant les deux conflits mondiaux. Le réarmement de l’ouvrage est envisagé dès les années 20, mais il faut attendre la Seconde Guerre mondiale pour qu’il devienne effectif. En 1940, on envisage d’y installer une batterie de quatre canons de 155 L Mle 1916. Mais ce sont, en définitive, deux pièces de 138 Mle 1924, récupérées sur des croiseurs auxiliaires, qui sont installées dans deux cuves surmontant des magasins en béton armé, construits aux deux extrémités du fort. La conduite de tir est assurée par un PDT équipé d’un conjugateur C Mle 1930. Le télémètre de cinq mètres SOM et le projecteur de 150 GP sont placés au sommet de deux pylônes, situés en arrière de l’ouvrage.
Es ist auf einer Lafette mit geneigtem Rahmen mit zentralem Drehpunkt und einem Rohr mit Schildzapfen oder auf einer Turmwiegenlafette mit einem Rohr ohne Schildzapfen installiert. Der drehbare Schneider-Turm für zwei 240-mm-Kanonen Mle 1893-96 M, von dem 1907 fünf Exemplare bestellt wurden, ist ein seiner Zeit vorausgehendes Gerät. Es ist zeitgenössisch mit den Versenkpanzertürmen für 155-mm-R- und 75-mm-R-Kanonen, die für die Bewaffnung der Landfronten gebaut wurden. Es veranschaulicht zusammen mit diesen den Vorsprung, den Frankreich auf dem Gebiet der Panzerungen hatte. Der Turm, geschützt durch eine Vorderpanzerung aus acht Gusstahlsegmenten, ist in einem Stahlbetonblock installiert. Der drehbare Teil besteht aus einer Kegelstumpfwand aus acht zementierten Stahlplatten von 20 cm Dicke, die innen durch zwei 13 mm dicke Stahlplatten verstärkt ist. Das Dach besteht aus drei übereinanderliegenden Stahlplatten von je 17 mm. Diese Dicke wurde als ausreichend erachtet angesichts einer Marineartillerie, die mit flachen Fallwinkeln direkt feuerte. Das Dach ist von einer Richtkuppel aus Gusstahl überragt. Die Lafette vom Typ Démocratie erlaubt keinen Richtwinkel über + 7°, was eine maximale Reichweite von weniger als 10.000 Metern ergibt. Aber dieser geringe Richtbereich ermöglicht eine hohe Feuerrate. Jeder Turm ist in einem Stahlbetonblock installiert, der die Pulver- und Geschossmagazine, die Handhabungssysteme für Geschosse und Ladungen, das Elektrizitätswerk und die Kältezentrale umfasst, die für die Konservierung der Pulver und Sprengstoffe unter dem cochinchinesischen Klima unerlässlich ist. Die Öffnungen sind durch Panzertüren und -klappen verschlossen. Die Sekundärbewaffnung des Forts umfasst drei Batterien mit zwei 75-mm-Kanonen Mle 1897 auf Feldlafette, geeignet für Küstenfeuer, und zwei Batterien mit zwei G-Kanonen 95 mm Mle 1888 auf Lafette C Mle 1904 G. Das Werk verfügt über einen 90-cm-Scheinwerfer für Nachtfeuer. Die Nahverteidigung wird durch zehn 8-mm-Maschinengewehre und die Gewehrscharten gewährleistet.
Das Werk ist gerade erst im August 1914 fertiggestellt. Nach der Vernichtung des Geschwaders von Admiral Graf Spee durch die Schlachtkreuzer von Admiral Sturdee am 12. Oktober 1914 bei den Falklandinseln bedroht keine Gefahr mehr die indochinesischen Küsten. Die Bewaffnung des Forts wird in den ersten Kriegsmonaten abgebaut und ins Mutterland zurückgeschickt. Die Türme und die Lafetten der 240-mm-Kanonen bleiben an Ort und Stelle. Die Rohre, auf Richtfeldlafetten Saint-Chamond montiert, werden in den Reihen der ALVF (Schweres Eisenbahngeschütz) während der beiden Weltkriege dienen. Die Wiederbewaffnung des Werks wird bereits in den 1920er Jahren erwogen, aber es dauert bis zum Zweiten Weltkrieg, bis sie tatsächlich erfolgt. 1940 erwägt man, dort eine Batterie mit vier 155-mm-Langrohrkanonen Mle 1916 zu installieren. Aber schließlich sind es zwei 138-mm-Kanonen Mle 1924, die von Hilfskreuzern geborgen wurden, die in zwei Gruben installiert werden, die auf an den beiden Enden des Forts errichteten Stahlbetonmagazinen aufsitzen. Die Feuerleitung wird durch einen Feuerleitstand mit einem Konjugator C Mle 1930 gewährleistet. Der 5-Meter-Entfernungsmesser SOM und der 150-cm-Scheinwerfer GP sind auf zwei Masten hinter dem Werk angebracht.
Het is gemonteerd op een affuit met hellend frame met centraal draaipunt, met een loop met tapbouten, of op een wiegkoepelaffuit, met een loop zonder tapbouten. De draaibare Schneider-koepel voor twee 240 mm-kanonnen Mle 1893-96 M, waarvan in 1907 vijf exemplaren werden besteld, is een apparaat dat zijn tijd vooruit was. Het is eigentijds met de verzonken geschutskoepels voor 155R en 75R, gerealiseerd voor de bewapening van de landfronten. Het illustreert, samen met deze, de voorsprong die Frankrijk had genomen op het gebied van pantseringen. De koepel, beschermd door een frontpantser bestaande uit acht gietstalen segmenten, is geïnstalleerd in een gewapendbetonnen massief. Het draaiende deel heeft een kegelvormige wand, bestaande uit acht platen gecementeerd staal, 20 cm dik, aan de binnenzijde versterkt door twee 13 mm dikke stalen platen. Het dak bestaat uit drie over elkaar gelegde stalen platen van elk 17 mm. Deze dikte werd voldoende geacht tegenover een scheepsartillerie die direct vuur gaf met lage invalshoeken. Het dak wordt bekroond door een richtkap van gietstaal. De affuit, type Démocratie, staat geen richtingshoek toe groter dan + 7°, wat een maximaal bereik geeft van minder dan 10.000 meter. Maar deze kleine beweging maakt een hoge vuursnelheid mogelijk. Elke koepel is geïnstalleerd in een gewapendbetonnen massief, dat de kruit- en projectielmagazijnen omvat, de hanteringssystemen voor projectielen en ladingen, de elektriciteitscentrale en de koelcentrale, onmisbaar voor het behoud van kruit en explosieven onder het Cochinchinese klimaat. De openingen zijn gesloten met pantserdeuren en -luiken. De secundaire bewapening van het fort omvat drie batterijen van twee 75 mm-kanonnen Mle 1897 op veldaffuit geschikt voor kustvuur, en twee batterijen van twee G-kanonnen van 95 mm Mle 1888 op affuit C Mle 1904 G. Het werk beschikt over een 90 cm-zoeklicht voor nachtvuur. De nabijverdediging wordt verzorgd door tien 8 mm-mitrailleurs en de geweerschietgaten.
Het werk is pas in augustus 1914 voltooid. Na de vernietiging van het eskader van admiraal Graf Spee door de slagkruisers van admiraal Sturdee op 12 oktober 1914 bij de Falklands, bedreigt geen gevaar meer de Indochinese kusten. De bewapening van het fort wordt in de eerste maanden van de oorlog gedemonteerd en naar het moederland teruggezonden. De koepels en de affuiten van de 240 mm-kanonnen blijven op hun plaats. De lopen, gemonteerd op Saint-Chamond-richtveldaffuiten, zullen dienen in de gelederen van de ALVF (Zware artillerie op spoor), gedurende de twee wereldconflicten. De herbewapening van het werk wordt al in de jaren 20 overwogen, maar het duurt tot de Tweede Wereldoorlog voordat ze effectief wordt. In 1940 overweegt men er een batterij van vier 155 mm-kanonnen L Mle 1916 te installeren. Maar uiteindelijk zijn het twee 138 mm-stukken Mle 1924, geborgen van hulpkruisers, die worden geïnstalleerd in twee kazematten die op aan de beide uiteinden van het fort gebouwde gewapendbetonnen magazijnen zijn geplaatst. De vuurleiding wordt verzorgd door een vuurleidingspost uitgerust met een conjugator C Mle 1930. De 5-meter afstandsmeter SOM en het 150 cm-zoeklicht GP zijn geplaatst op de top van twee masten, gelegen achter het werk.
It is mounted on a mounting with inclined central pivot chassis, with a trunnion barrel, or on a turret cradle mounting, with a trunnionless barrel. The Schneider rotating turret for two 240 mm guns Mle 1893-96 M, ordered in five copies in 1907, is a device ahead of its time. It is contemporary with the disappearing turrets for 155 R and 75 R guns, built for the armament of land fronts. It illustrates, together with these, the lead taken by France in the field of armour. The turret, protected by an outer armour consisting of eight cast steel voussoirs, is installed in a reinforced concrete block. The rotating part has a truncated cone-shaped wall, made of eight cemented steel plates, 20 cm thick, internally reinforced by two 13 mm steel plates. The roof consists of three superimposed steel plates, 17 mm each. This thickness was considered sufficient against naval artillery that fired directly, with low angles of fall. The roof is surmounted by a cast steel aiming hood. The mounting, Démocratie type, does not allow an elevation angle greater than + 7°, giving a maximum range of less than 10,000 metres. But this small traverse allows a high rate of fire. Each turret is installed in a reinforced concrete block, which includes the powder and shell magazines, the projectile and charge handling systems, the electric power plant and the refrigerating plant, essential for the preservation of powders and explosives under the Cochinchinese climate. The openings are closed by armoured doors and flaps. The fort's secondary armament comprises three batteries of two 75 mm guns Mle 1897 on field mounting adapted for coast fire, and two batteries of two G guns of 95 mm Mle 1888 on mounting C Mle 1904 G. The work has a 90 cm searchlight for night firing. Close defence is provided by ten 8 mm machine guns and the rifle slits.
The work is only just completed in August 1914. After the destruction of Admiral Graf Spee's squadron by Admiral Sturdee's battlecruisers on 12 October 1914 in the Falklands, no threat hangs over the Indochinese coasts. The fort's armament is removed in the first months of the war, and sent back to metropolitan France. The turrets and the 240 mm gun mountings remain in place. The barrels, mounted on Saint-Chamond all-round mountings, will serve in the ranks of the ALVF (Heavy Railway Artillery), during the two world conflicts. The rearming of the work is considered as early as the 1920s, but it is not until the Second World War that it becomes effective. In 1940, it is planned to install a battery of four 155 L guns Mle 1916 there. But, in the end, two 138 mm guns Mle 1924, recovered from auxiliary cruisers, are installed in two pits surmounting reinforced concrete magazines built at the two ends of the fort. Fire control is provided by a fire control post equipped with a C Mle 1930 conjugator. The 5-metre SOM rangefinder and the 150 cm GP searchlight are placed at the top of two pylons, located behind the work.
Je instalováno na lafetě se šikmým rámem s centrálním otáčením s hlavní s čepy nebo na věžové kolébkové lafetě s hlavní bez čepů. Otočná Schneiderova věž pro dvě 240mm děla vz. 1893-96 M, objednaná v pěti exemplářích v roce 1907, je zařízení předbíhající svou dobu. Je současná se zasunovacími věžemi pro 155mm R a 75mm R děla, realizovanými pro výzbroj pozemních front. Spolu s nimi ilustruje náskok, který Francie získala v oblasti pancéřování. Věž, chráněná předním pancířem sestávajícím z osmi segmentů z lité oceli, je instalována v železobetonovém bloku. Otočná část má komolý kuželový pancíř z osmi desek cementované oceli o tloušťce 20 cm, zevnitř vyztužený dvěma ocelovými plechy o tloušťce 13 mm. Střecha se skládá ze tří na sobě položených ocelových plechů o tloušťce 17 mm. Tato tloušťka byla považována za dostatečnou proti námořnímu dělostřelectvu, které střílelo přímou palbou s malými úhly dopadu. Střecha je převýšena odlévanou ocelovou stříškou pro zaměřování. Lafeta typu Démocratie neumožňuje náměr větší než + 7°, což dává maximální dostřel méně než 10 000 metrů. Ale tento malý rozsah umožňuje vysokou rychlost střelby. Každá věž je instalována v železobetonovém bloku, který zahrnuje prachárny a skladiště projektilů, systémy manipulace s projektily a náplněmi, elektrárnu a chladicí centrálu, nezbytnou pro uchování střelného prachu a výbušnin v kočinčínském podnebí. Otvory jsou uzavřeny pancéřovými dveřmi a klapkami. Sekundární výzbroj pevnosti zahrnuje tři baterie po dvou 75mm dělech vz. 1897 na polní lafetě upravené pro pobřežní střelbu a dvě baterie po dvou 95mm dělech G vz. 1888 na lafetě C vz. 1904 G. Dílo má 90cm světlomet pro noční střelbu. Blízkou obranu zajišťuje deset 8mm kulometů a střílny pro pušky.
Dílo je právě dokončeno v srpnu 1914. Po zničení eskadry admirála Grafa Speeho bitevními křižníky admirála Sturdeeho 12. října 1914 u Falkland nehrozí indočínskému pobřeží žádné nebezpečí. Výzbroj pevnosti je v prvních měsících války snesena a odeslána do metropole. Věže a lafety 240mm děl zůstávají na místě. Hlavně, instalované na všesměrových lafetách Saint-Chamond, budou sloužit v řadách ALVF (Těžké dělostřelectvo na železničním podvozku) během obou světových konfliktů. Přezbrojení díla je zvažováno již ve 20. letech, ale k jeho uskutečnění dochází až za druhé světové války. V roce 1940 se uvažuje o instalaci baterie čtyř 155mm děl L vz. 1916. Nakonec jsou to však dva 138mm kusy vz. 1924, získané z pomocných křižníků, instalované ve dvou jámách spočívajících na železobetonových skladištích postavených na obou koncích pevnosti. Řízení palby zajišťuje palebné řídící stanoviště vybavené konjugátorem C vz. 1930. Pětimetrový dálkoměr SOM a 150cm světlomet GP jsou umístěny na vrcholcích dvou pylónů umístěných za dílem.
Celui-ci comprend également une batterie de quatre pièces de 75 Mle 1897 sur affût Mle 1916, placées également dans des cuves en béton, dotées de niches attenantes. Après le « coup de force » de mars 1945, les Japonais, ou plus probablement le Vietminh, récupèrent les canons de 75.
De nos jours, l’ouvrage est toujours en terrain militaire, et occupé par l’armée vietnamienne. La position a, semble-t-il, conservé sa mission de défense de la rivière, et trois emplacements de tir étaient visibles en arrière de l’ouvrage, il y a quelques années. Et trois canons, apparemment des obusiers, genre 105 HM 2, étaient stockés dans un local de ce dernier. Ces emplacements ont, semble-t-il, été remplacés par des structures plus modernes.
Les tourelles, démunies de leurs tubes et berceaux, sont toujours en place, ainsi que les canons de 138 Mle 24, qui sont dans un état remarquable (Baptême des canons de 138 : aile gauche : M 138 1924 R 1927 N° 4, aile droite : M 138 1924 R 1927 N° 3). Les toitures des tourelles ont été remises en place après le démontage des canons, sans être fixées. La caserne a perdu ses portes et volets blindés, seuls restent les encadrements. Tous les locaux sont vides. Un compte rendu d’octobre 1945 les décrit comme complètement pillés, par les Japonais, ou par le Vietminh. Les deux pylônes de la direction de tir sont abattus, mais leurs fondations sont visibles. La plateforme du projecteur et la tourelle du télémètre gisent au sol. Cette dernière provient sans aucun doute d’un navire de guerre, très certainement du croiseur de 8 000 tonnes Lamotte-Picquet, stationné à l’époque à Saigon. Ce bâtiment, armé de huit canons de 155, de quatre canons de 75 CA, et de 12 tubes lance-torpilles de 550, possédait en effet quatre télémètres. Un de huit mètres, affecté au télépointeur installé en tête du mât tripode, un de quatre mètres, installé sur le blockhaus de commandement, et deux autres, de quatre mètres également, installés sur chaque bord, entre les canons de 75 CA. Les deux autres bâtiments de ce type, Primauguet et Duguay-Trouin, ont vu leurs télémètres latéraux déposés au cours de la guerre. On peut penser qu’il en a été de même sur le Lamotte-Picquet, et qu’une de ses tourelles télémétriques a été utilisée à Rach-Cat, après modification pour y intégrer un télémètre de cinq mètres (1).
Pour conclure sur la genèse de cet ouvrage, on peut constater que la France du début du 20e siècle était riche, et ne lésinait pas sur les moyens pour affirmer sa puissance. L’établissement de Fontainebleau, qui formait alors les officiers de l’Artillerie coloniale, était à la fois une école d’application et une école d’ingénieurs. La juxtaposition et l’interpénétration des deux armes, Génie et Artillerie, créaient une ambiance scientifique très bénéfique. C’est ainsi que se sont mis en valeur, pour la Cochinchine, le colonel Sornein, les capitaines Bernard, Charlier, Docteur, Huckandubler, Raynal et Julien, les lieutenants Milhan, Viant, Niollet et Schyry. Ces hommes, en participant à la réalisation de cet ouvrage unique, ont fait de leur mieux pour servir la France, mais se sont sans doute aussi fait plaisir, en concevant et en réalisant, sous un climat éprouvant, ce chef-d’œuvre de technologie militaire.
Dieses umfasst auch eine Batterie von vier 75-mm-Kanonen Mle 1897 auf Lafette Mle 1916, ebenfalls in Betongruben mit angrenzenden Nischen aufgestellt. Nach dem „Handstreich“ vom März 1945 übernahmen die Japaner, oder wahrscheinlicher der Vietminh, die 75-mm-Kanonen.
Heutzutage befindet sich das Werk noch immer auf militärischem Gelände und wird von der vietnamesischen Armee genutzt. Die Stellung scheint ihre Aufgabe der Flussverteidigung beibehalten zu haben, und vor einigen Jahren waren hinter dem Werk drei Feuerstellungen sichtbar. Und drei Kanonen, offenbar Haubitzen vom Typ 105 HM 2, waren in einem Raum des Werks gelagert. Diese Stellungen scheinen durch modernere Strukturen ersetzt worden zu sein.
Die Türme, ihrer Rohre und Wiegen beraubt, sind noch vorhanden, ebenso wie die 138-mm-Kanonen Mle 24, die sich in einem bemerkenswerten Zustand befinden (Taufe der 138-mm-Kanonen: linker Flügel: M 138 1924 R 1927 Nr. 4, rechter Flügel: M 138 1924 R 1927 Nr. 3). Die Turmdächer wurden nach dem Ausbau der Kanonen wieder aufgesetzt, ohne befestigt zu werden. Die Kaserne hat ihre Panzertüren und -klappen verloren, nur die Rahmen sind geblieben. Alle Räume sind leer. Ein Bericht vom Oktober 1945 beschreibt sie als völlig geplündert, entweder von den Japanern oder vom Vietminh. Die beiden Masten der Feuerleitung sind umgestürzt, aber ihre Fundamente sind sichtbar. Die Scheinwerferplattform und der Entfernungsmesser-Turm liegen am Boden. Letzterer stammt zweifellos von einem Kriegsschiff, sehr wahrscheinlich vom 8.000-Tonnen-Kreuzer Lamotte-Picquet, der damals in Saigon stationiert war. Dieses Schiff, bewaffnet mit acht 155-mm-Kanonen, vier 75-mm-Flugabwehrkanonen und 12 Torpedorohren 550 mm, besaß tatsächlich vier Entfernungsmesser. Einen von acht Metern, zugeordnet dem auf der Spitze des Dreibeinmastes installierten Telepointer, einen von vier Metern, installiert auf dem Kommandobunker, und zwei weitere, ebenfalls von vier Metern, auf jeder Seite zwischen den 75-mm-Flugabwehrkanonen. Die beiden anderen Schiffe dieses Typs, Primauguet und Duguay-Trouin, haben ihre seitlichen Entfernungsmesser während des Krieges abgebaut. Man kann annehmen, dass dies auch bei der Lamotte-Picquet der Fall war und dass einer ihrer Entfernungsmesser-Türme in Rach-Cat verwendet wurde, nachdem er für den Einbau eines 5-Meter-Entfernungsmessers modifiziert worden war (1).
Abschließend zur Entstehung dieses Werks kann man feststellen, dass Frankreich zu Beginn des 20. Jahrhunderts reich war und keine Mühen scheute, um seine Macht zu demonstrieren. Die Einrichtung von Fontainebleau, die damals die Offiziere der Kolonialartillerie ausbildete, war sowohl eine Anwendungsschule als auch eine Ingenieurschule. Die Nebeneinanderstellung und Durchdringung der beiden Waffengattungen, Pioniere und Artillerie, schuf ein sehr förderliches wissenschaftliches Klima. So zeichneten sich für Cochinchina aus: Oberst Sornein, die Hauptleute Bernard, Charlier, Docteur, Huckandubler, Raynal und Julien, die Leutnants Milhan, Viant, Niollet und Schyry. Diese Männer taten ihr Bestes, um Frankreich zu dienen, indem sie an der Verwirklichung dieses einzigartigen Werks mitwirkten, aber sie bereiteten sich zweifellos auch selbst eine Freude, indem sie unter einem herausfordernden Klima dieses Meisterwerk militärischer Technologie entwarfen und realisierten.
Dit omvat ook een batterij van vier 75 mm-kanonnen Mle 1897 op affuit Mle 1916, eveneens geplaatst in betonnen kazematten met aangrenzende nissen. Na de „staatsgreep“ van maart 1945 namen de Japanners, of waarschijnlijker de Vietminh, de 75 mm-kanonnen in beslag.
Tegenwoordig bevindt het werk zich nog steeds op militair terrein en wordt het gebruikt door het Vietnamese leger. De positie lijkt haar taak van rivierverdediging te hebben behouden, en enkele jaren geleden waren achter het werk drie vuuropstellingen zichtbaar. En drie kanonnen, blijkbaar houwitsers van het type 105 HM 2, waren opgeslagen in een ruimte van het werk. Deze opstellingen lijken te zijn vervangen door modernere structuren.
De koepels, beroofd van hun lopen en wiegen, zijn nog aanwezig, evenals de 138 mm-kanonnen Mle 24, die in een opmerkelijke staat verkeren (Doop van de 138 mm-kanonnen: linker vleugel: M 138 1924 R 1927 Nr. 4, rechter vleugel: M 138 1924 R 1927 Nr. 3). De koepeldaken werden na de demontage van de kanonnen weer teruggeplaatst, zonder te worden bevestigd. De kazerne heeft haar pantserdeuren en -luiken verloren, alleen de omlijstingen zijn over. Alle ruimtes zijn leeg. Een verslag van oktober 1945 beschrijft ze als volledig geplunderd, door de Japanners of door de Vietminh. De twee masten van de vuurleiding zijn omgevallen, maar hun fundamenten zijn zichtbaar. Het zoeklichtplatform en de koepel van de afstandsmeter liggen op de grond. Deze laatste komt ongetwijfeld van een oorlogsschip, zeer waarschijnlijk van de 8.000 ton kruiser Lamotte-Picquet, die destijds in Saigon lag. Dit schip, bewapend met acht 155 mm-kanonnen, vier 75 mm-luchtafweerkanonnen en 12 torpedobuizen van 550 mm, bezat inderdaad vier afstandsmeters. Een van acht meter, toegewezen aan de telepointer geïnstalleerd op de top van de driepootmast, een van vier meter, geïnstalleerd op de commandobunker, en twee andere, eveneens van vier meter, geïnstalleerd op elke zijde tussen de 75 mm-luchtafweerkanonnen. De twee andere schepen van dit type, Primauguet en Duguay-Trouin, hebben hun zijafstandsmeters tijdens de oorlog laten demonteren. Men kan aannemen dat dit ook het geval was bij de Lamotte-Picquet en dat een van zijn afstandsmeterkoepels werd gebruikt in Rach-Cat, na modificatie om er een 5-meter afstandsmeter in te passen (1).
Ter afsluiting van de ontstaansgeschiedenis van dit werk kan men vaststellen dat Frankrijk aan het begin van de 20e eeuw rijk was en niet schroomde middelen in te zetten om zijn macht te demonstreren. De instelling van Fontainebleau, die destijds de officieren van de Koloniale Artillerie opleidde, was zowel een toepassingsschool als een ingenieurschool. De naast elkaar bestaan en verwevenheid van de twee wapens, Genie en Artillerie, creëerden een zeer gunstige wetenschappelijke sfeer. Zo onderscheidden zich voor Cochinchina: kolonel Sornein, de kapiteins Bernard, Charlier, Docteur, Huckandubler, Raynal en Julien, de luitenants Milhan, Viant, Niollet en Schyry. Deze mannen, door deel te nemen aan de realisatie van dit unieke werk, deden hun best om Frankrijk te dienen, maar maakten het zichzelf ongetwijfeld ook aangenaam door onder een beproevend klimaat dit meesterwerk van militaire technologie te ontwerpen en te realiseren.
This also includes a battery of four 75 mm guns Mle 1897 on mounting Mle 1916, also placed in concrete pits with adjacent niches. After the “coup d'état” of March 1945, the Japanese, or more probably the Vietminh, recovered the 75 mm guns.
Nowadays, the work is still on military land, and occupied by the Vietnamese army. The position seems to have retained its river defence mission, and three firing emplacements were visible behind the work a few years ago. And three guns, apparently howitzers of the 105 HM 2 type, were stored in a room of the latter. These emplacements seem to have been replaced by more modern structures.
The turrets, deprived of their barrels and cradles, are still in place, as are the 138 mm guns Mle 24, which are in a remarkable state (Baptism of the 138 mm guns: left wing: M 138 1924 R 1927 No. 4, right wing: M 138 1924 R 1927 No. 3). The turret roofs were put back in place after the guns were dismantled, without being fixed. The barracks have lost their armoured doors and flaps, only the frames remain. All the rooms are empty. A report from October 1945 describes them as completely looted, by the Japanese, or by the Vietminh. The two fire control pylons are down, but their foundations are visible. The searchlight platform and the rangefinder turret lie on the ground. The latter undoubtedly comes from a warship, most likely the 8,000-ton cruiser Lamotte-Picquet, stationed at that time in Saigon. This vessel, armed with eight 155 mm guns, four 75 mm AA guns, and 12 torpedo tubes of 550 mm, indeed had four rangefinders. One of eight metres, assigned to the telepointer installed at the top of the tripod mast, one of four metres, installed on the command blockhouse, and two others, also of four metres, installed on each side, between the 75 mm AA guns. The other two vessels of this type, Primauguet and Duguay-Trouin, had their lateral rangefinders removed during the war. It can be assumed that the same happened to the Lamotte-Picquet, and that one of its rangefinder turrets was used at Rach-Cat, after modification to incorporate a five-metre rangefinder (1).
To conclude on the genesis of this work, one can observe that France at the beginning of the 20th century was rich, and spared no expense in affirming its power. The establishment at Fontainebleau, which then trained the officers of the Colonial Artillery, was both an application school and an engineering school. The juxtaposition and interpenetration of the two branches, Engineers and Artillery, created a very beneficial scientific atmosphere. Thus distinguished themselves, for Cochinchina: Colonel Sornein, Captains Bernard, Charlier, Docteur, Huckandubler, Raynal and Julien, Lieutenants Milhan, Viant, Niollet and Schyry. These men, by participating in the creation of this unique work, did their best to serve France, but also undoubtedly pleased themselves, by designing and building, under a trying climate, this masterpiece of military technology.
To také zahrnuje baterii čtyř 75mm děl vz. 1897 na lafetě vz. 1916, rovněž umístěných v betonových jámách s přilehlými nikami. Po „převratu“ z března 1945 získali Japonci, nebo pravděpodobněji Vietminh, 75mm děla.
V současné době je dílo stále na vojenském pozemku a je obsazeno vietnamskou armádou. Zdá se, že pozice si zachovala svůj úkol říční obrany a před několika lety byla za dílem viditelná tři palebná stanoviště. A tři děla, zřejmě houfnice typu 105 HM 2, byla skladována v místnosti díla. Tato stanoviště byla zřejmě nahrazena modernějšími strukturami.
Věže, zbavené svých hlavní a kolébek, jsou stále na místě, stejně jako 138mm děla vz. 24, která jsou v pozoruhodném stavu (Křest 138mm děl: levé křídlo: M 138 1924 R 1927 č. 4, pravé křídlo: M 138 1924 R 1927 č. 3). Střechy věží byly po demontáži děl vráceny na místo, aniž by byly upevněny. Kasárna ztratila své pancéřové dveře a klapky, zůstaly jen rámy. Všechny místnosti jsou prázdné. Zpráva z října 1945 je popisuje jako zcela vypleněné, ať už Japonci, nebo Vietminhem. Oba pylony řízení palby jsou sraženy k zemi, ale jejich základy jsou viditelné. Platforma světlometu a věž dálkoměru leží na zemi. Tato posledně jmenovaná nepochybně pochází z válečné lodi, velmi pravděpodobně z 8 000tunového křižníku Lamotte-Picquet, který byl v té době zakotven v Saigonu. Tato loď, vyzbrojená osmi 155mm děly, čtyřmi 75mm protiletadlovými děly a 12 torpédomety ráže 550 mm, měla skutečně čtyři dálkoměry. Jeden o délce osmi metrů, přiřazený k telepointeru instalovanému na vrcholu trojnožkového stožáru, jeden o délce čtyř metrů, instalovaný na velitelském bunkru, a další dva, také o délce čtyř metrů, instalované na každé straně mezi 75mm protiletadlovými děly. Další dvě plavidla tohoto typu, Primauguet a Duguay-Trouin, nechala své boční dálkoměry během války demontovat. Lze předpokládat, že totéž se stalo s Lamotte-Picquet a že jedna z jejích dálkoměrných věží byla použita v Rach-Cat po úpravě pro instalaci pětimetrového dálkoměru (1).
Na závěr ke genezi tohoto díla lze konstatovat, že Francie na počátku 20. století byla bohatá a nešetřila prostředky, aby prosadila svou moc. Zařízení ve Fontainebleau, které tehdy školilo důstojníky koloniálního dělostřelectva, bylo zároveň aplikační školou a inženýrskou školou. Vedle sebe a prolínání dvou zbraní, ženijního vojska a dělostřelectva, vytvářelo velmi příznivou vědeckou atmosféru. Tak se pro Kočinčínu vyznamenali: plukovník Sornein, kapitáni Bernard, Charlier, Docteur, Huckandubler, Raynal a Julien, poručíci Milhan, Viant, Niollet a Schyry. Tito muži, kteří se podíleli na realizaci tohoto jedinečného díla, udělali maximum pro službu Francii, ale nepochybně si také udělali radost tím, že v náročném podnebí navrhli a realizovali toto mistrovské dílo vojenské technologie.
© JJM 25/04/2026
