Saigon, Défense des rivières. Ce fort est réalisé entre 1905 et 1914, pour empêcher l’accès à Saigon des navires à faible tirant d’eau, par le Soirap, et également interdire l’accès au Vaico, qui constitue une base de débarquement facile. Cet important ouvrage, construit dans la rizière, a nécessité, pour sa réalisation, des innovations techniques qui en ont fait le fin du fin de la fortification du début du XXe siècle. Il a coûté 7 000 000 de francs de l’époque. Construit en béton armé, il est fondé sur sol comprimé par apport de remblais de sable. Il comprend deux demi-ouvrages symétriques, reliés par une caserne de guerre. Celle-ci est protégée par un mur, dont la partie supérieure est percée de créneaux de fusillade. L’ouvrage est entouré par un fossé humide, franchi par un pont dormant, et alimenté par le fleuve au moyen d’un canal. Un réseau de voie de 60 parcourt l’ouvrage, et le relie à l’appontement situé à proximité. Tous les matériaux de construction, les cuirassements, les canons et leurs munitions, ont été acheminés par voie fluviale. De nos jours encore, il faut utiliser un bac pour accéder au mauvais chemin qui dessert le fort. Par suite de la nature du sol, il n’a pas été possible de réaliser des magasins souterrains. Les projectiles et la poudre sont donc entreposés dans des magasins de surface en béton armé. Contrairement aux batteries du cap Saint-Jacques, établies à des altitudes les mettant à l’abri des coups de l’artillerie navale de l’époque, l’artillerie principale de l’ouvrage, construit au niveau de la rizière, a été placée sous cuirassement, bien que le projet initial prévoyait de le doter de six canons de 240 sur affût PC, et de quatre canons de 100 T.R. (tir rapide). Les quatre canons de 240 Mle 93-96 M « Colonies » sont donc placés sous deux tourelles cuirassées Schneider, une par demi-ouvrage, identiques à celles installées à Dakar à la même époque. On se reportera, par conséquent, au chapitre concernant ce point d’appui, pour les caractéristiques de ces matériels. À Dakar, ce sont trois tourelles qui sont installées, mais dans trois ouvrages différents, alors qu’à Rach-Cat, les deux engins sont regroupés dans un seul fort. Chaque tourelle est installée dans un massif en béton armé, qui inclut les magasins à poudre et à projectiles, l’usine électrique et la centrale réfrigérante. L’armement secondaire comprend trois batteries de deux canons de 75 Mle 1897 sur affût de campagne approprié au tir de côte, et deux batteries de deux canons G de 95 Mle 1888 sur affût C Mle 1904 G. L’ouvrage dispose d’un projecteur de 90 pour le tir de nuit. La défense rapprochée est assurée par dix mitrailleuses de 8 mm. Tout cet armement est déposé, et renvoyé en métropole pendant la Première Guerre mondiale. Les tourelles et les affûts des canons de 240 restent en place. Le réarmement de l’ouvrage est envisagé dès les années 20, mais il faut attendre la Seconde Guerre mondiale pour qu’il devienne effectif. En 1940, on envisage d’y installer une batterie de 4 canons de 155 L Mle 1916. Mais, en définitive, ce sont deux pièces de 138 Mle 1924, récupérées sur des croiseurs auxiliaires, qui sont installées dans deux cuves surmontant des magasins en béton armé, construits aux deux extrémités du fort. La conduite de tir est assurée par un poste de direction de tir équipé d’un conjugateur C Mle 1930, et d’un télémètre SOM de 5 mètres, placé au centre de l’ouvrage. Celui-ci dispose aussi d’une batterie de quatre pièces de 75 Mle 1897 sur affût Mle 1916, placées également dans des cuves en béton, dotées de niches attenantes. Cet armement reste en service jusqu’en 1945, mais les Japonais récupèrent les 75, après leur coup de force, à moins que ce ne soit le Vietminh… De nos jours, l’ouvrage est toujours en terrain militaire, et nous n’avons pu en voir, et pour un temps très bref, que la partie gauche. La tourelle A est toujours en place, ainsi que le canon de 138 Mle 24, dans un état remarquable. La caserne a perdu ses portes et volets blindés, seuls restent les encadrements. Nous n’avons eu ni le temps, ni l’autorisation, de visiter les magasins et l’usine de la tourelle, mais tout laisse à penser qu’ils sont vides, un compte-rendu d’octobre 1945 les décrivant comme complètement pillés, par les Japonais ou par le Vietminh. La tourelle B et le canon de l’aile droite seraient également en place, d’après l’officier commandant l’endroit. Nous n’avons pu les apercevoir, tant l’ouvrage est envahi par la végétation. Il est inutile, je pense, de souligner l’importance historique de cet ouvrage exceptionnel, que son isolement et son occupation militaire ont relativement préservé. Baptême du canon de 138 de l’aile gauche : M 138 1924 R 1927 N°4. JJM 03/07/2008

Saigon, Flussverteidigung. Dieses Fort wurde zwischen 1905 und 1914 errichtet, um Schiffen mit geringem Tiefgang den Zugang nach Saigon über den Soirap zu verwehren und ebenfalls den Zugang zum Vaico, der eine einfache Landungsbasis darstellt, zu sperren. Dieses bedeutende Werk, das im Reisfeld gebaut wurde, erforderte für seine Ausführung technische Neuerungen, die es zur Höchstleistung der Befestigungskunst des frühen 20. Jahrhunderts machten. Es kostete 7.000.000 Franc der damaligen Zeit. In Stahlbeton gebaut, ruht es auf durch Sandaufschüttungen verdichtetem Untergrund. Es besteht aus zwei symmetrischen Halbwerken, die durch eine Kriegskaserne verbunden sind. Diese ist durch eine Mauer geschützt, deren oberer Teil mit Schießscharten versehen ist. Das Werk ist von einem wassergefüllten Graben umgeben, der von einer festen Brücke überspannt wird und vom Fluss über einen Kanal gespeist wird. Ein 60-cm-Schienennetz durchzieht das Werk und verbindet es mit dem nahegelegenen Landungssteg. Alle Baumaterialien, Panzerungen, Geschütze und ihre Munition wurden auf dem Wasserweg transportiert. Auch heute noch muss man eine Fähre benutzen, um auf den schlechten Weg zu gelangen, der zum Fort führt. Aufgrund der Bodenbeschaffenheit war es nicht möglich, unterirdische Magazine zu bauen. Die Geschosse und das Pulver werden daher in oberirdischen Stahlbetonmagazinen gelagert. Im Gegensatz zu den Batterien des Kaps Saint-Jacques, die in Höhenlagen errichtet wurden, die sie vor dem Beschuss der damaligen Marineartillerie schützten, wurde die Hauptartillerie des auf Reisfeldniveau gebauten Werks gepanzert untergebracht, obwohl das ursprüngliche Projekt sechs 240 mm Kanonen auf PC-Lafette und vier 100 mm T.R. (Schnellfeuer)-Kanonen vorsah. Die vier 240 mm Kanonen Mle 93-96 M „Kolonien“ sind daher unter zwei gepanzerten Schneider-Türmen untergebracht, einen pro Halbwerk, identisch mit denen, die zur gleichen Zeit in Dakar installiert wurden. Für die Eigenschaften dieser Materialien wird daher auf das Kapitel über diesen Stützpunkt verwiesen. In Dakar werden drei Türme installiert, aber in drei verschiedenen Werken, während in Rach-Cat die beiden Anlagen in einem einzigen Fort zusammengefasst sind. Jeder Turm ist in einem Stahlbetonmassiv installiert, das die Pulver- und Geschossmagazine, das Elektrizitätswerk und die Kältezentrale umfasst. Die Sekundärbewaffnung umfasst drei Batterien zu zwei 75 mm Kanonen Mle 1897 auf für den Küstenbeschuss geeigneten Feldlafetten und zwei Batterien zu zwei 95 mm G-Kanonen Mle 1888 auf C-Lafette Mle 1904 G. Das Werk verfügt über einen 90 cm-Scheinwerfer für Nachtschießen. Die Nahverteidigung wird durch zehn 8 mm Maschinengewehre sichergestellt. Diese gesamte Bewaffnung wurde während des Ersten Weltkriegs ausgebaut und ins Mutterland zurückgeschickt. Die Türme und die Lafetten der 240 mm Kanonen bleiben an Ort und Stelle. Eine Wiederbewaffnung des Werks wird bereits in den 20er Jahren erwogen, aber es dauert bis zum Zweiten Weltkrieg, bis sie wirksam wird. 1940 wird erwogen, dort eine Batterie mit 4 155 mm L-Kanonen Mle 1916 zu installieren. Letztendlich werden jedoch zwei 138 mm Geschütze Mle 1924, die von Hilfskreuzern geborgen wurden, in zwei Schalen installiert, die Stahlbetonmagazine überragen, die an beiden Enden des Forts gebaut wurden. Die Feuerleitung wird von einem Feuerleitstand übernommen, der mit einem Konjugator C Mle 1930 und einem 5-Meter-SOM-Entfernungsmesser ausgestattet ist und in der Mitte des Werks platziert ist. Es verfügt auch über eine Batterie von vier 75 mm Geschützen Mle 1897 auf Lafette Mle 1916, die ebenfalls in Betonschalen mit angrenzenden Nischen platziert sind. Diese Bewaffnung bleibt bis 1945 im Dienst, aber die Japaner erbeuten die 75 mm Geschütze nach ihrem Gewaltstreich, es sei denn, es war der Vietminh… Heutzutage liegt das Werk immer noch in militärischem Gelände, und wir konnten, nur für sehr kurze Zeit, nur den linken Teil sehen. Turm A ist immer noch an Ort und Stelle, ebenso wie das 138 mm Geschütz Mle 24, in bemerkenswertem Zustand. Die Kaserne hat ihre gepanzerten Türen und Fensterläden verloren, nur die Rahmen sind geblieben. Wir hatten weder die Zeit noch die Erlaubnis, die Magazine und das Werk des Turms zu besichtigen, aber alles deutet darauf hin, dass sie leer sind, ein Bericht vom Oktober 1945 beschreibt sie als völlig geplündert, von den Japanern oder vom Vietminh. Turm B und das Geschütz des rechten Flügels sollen laut dem kommandierenden Offizier des Ortes ebenfalls an Ort und Stelle sein. Wir konnten sie nicht erblicken, so sehr ist das Werk von Vegetation überwuchert. Ich denke, es ist unnötig, die historische Bedeutung dieses außergewöhnlichen Werks hervorzuheben, das seine Abgeschiedenheit und militärische Besetzung relativ gut bewahrt haben. Name des 138 mm Geschützes des linken Flügels: M 138 1924 R 1927 Nr.4. JJM 03/07/2008

Saigon, Rivierverdediging. Dit fort werd tussen 1905 en 1914 gebouwd om de toegang tot Saigon voor schepen met geringe diepgang via de Soirap te verhinderen en tevens de toegang tot de Vaico, die een gemakkelijke landingsbasis vormt, te blokkeren. Dit belangrijke werk, aangelegd in de rijstvelden, vereiste voor zijn realisatie technische innovaties die het tot het summum van de vestingbouw van het begin van de 20e eeuw maakten. Het kostte 7.000.000 frank van toen. Gebouwd in gewapend beton, is het gefundeerd op samengedrukte grond door aanbrenging van zandophogingen. Het bestaat uit twee symmetrische halve werken, verbonden door een oorlogskazerne. Deze is beschermd door een muur, waarvan het bovenste deel is doorboord met schietgaten. Het werk is omgeven door een natte gracht, overspannen door een vaste brug, en gevoed door de rivier via een kanaal. Een 60 cm-spoornetwerk doorkruist het werk en verbindt het met de aanlegsteiger in de buurt. Alle bouwmaterialen, pantseringen, kanonnen en hun munitie werden via de waterweg aangevoerd. Nog steeds moet men tegenwoordig een veerpont gebruiken om op de slechte weg te komen die naar het fort leidt. Vanwege de aard van de bodem was het niet mogelijk ondergrondse magazijnen aan te leggen. De projectielen en het buskruit worden daarom opgeslagen in oppervlakkige gewapend betonnen magazijnen. In tegenstelling tot de batterijen van Kaap Saint-Jacques, aangelegd op hoogtes die hen beschermden tegen het vuur van de toenmalige marineartillerie, werd de hoofdartillerie van het werk, gebouwd op rijstveldniveau, gepantserd ondergebracht, hoewel het oorspronkelijke project voorzag in de uitrusting met zes 240 mm kanonnen op PC-affuit en vier 100 mm T.R. (snelvuur)-kanonnen. De vier 240 mm kanonnen Mle 93-96 M „Kolonien“ zijn daarom geplaatst onder twee gepantserde Schneider-koepels, één per halve werk, identiek aan die welke in dezelfde periode in Dakar werden geïnstalleerd. Men zij voor de kenmerken van deze materialen verwezen naar het hoofdstuk over dit steunpunt. In Dakar worden drie koepels geïnstalleerd, maar in drie verschillende werken, terwijl in Rach-Cat de twee toestellen in één enkel fort zijn gegroepeerd. Elke koepel is geïnstalleerd in een gewapend betonnen massief, dat de kruit- en projectielenmagazijnen, de elektriciteitsfabriek en de koelcentrale omvat. De secundaire bewapening omvat drie batterijen van twee 75 mm kanonnen Mle 1897 op voor kustbeschieting geschikte veldaffuiten, en twee batterijen van twee 95 mm G-kanonnen Mle 1888 op C-affuit Mle 1904 G. Het werk beschikt over een 90 cm-zoeklicht voor nachtelijk schieten. De nabijverdediging wordt verzorgd door tien 8 mm mitrailleurs. Al deze bewapening werd tijdens de Eerste Wereldoorlog verwijderd en naar het moederland teruggezonden. De koepels en de affuiten van de 240 mm kanonnen blijven ter plaatse. De herbewapening van het werk wordt al in de jaren 20 overwogen, maar het duurt tot de Tweede Wereldoorlog voordat deze effectief wordt. In 1940 wordt overwogen er een batterij van 4 155 mm L-kanonnen Mle 1916 te installeren. Maar uiteindelijk worden twee 138 mm stukken Mle 1924, geborgen van hulpkruisers, geïnstalleerd in twee kuipen die gewapend betonnen magazijnen overtreffen, gebouwd aan de twee uiteinden van het fort. De vuurleiding wordt verzorgd door een vuurleidingspost uitgerust met een conjugateur C Mle 1930 en een 5-meter SOM-afstandmeter, geplaatst in het centrum van het werk. Het beschikt ook over een batterij van vier 75 mm stukken Mle 1897 op affuit Mle 1916, eveneens geplaatst in betonnen kuipen, voorzien van aangrenzende nissen. Deze bewapening blijft in dienst tot 1945, maar de Japanners nemen de 75 mm kanonnen in beslag na hun staatsgreep, tenzij het de Vietminh was… Tegenwoordig bevindt het werk zich nog steeds op militair terrein, en we hebben er, slechts voor zeer korte tijd, alleen het linkerdeel van kunnen zien. Koepel A is nog steeds aanwezig, evenals het 138 mm kanon Mle 24, in opmerkelijke staat. De kazerne heeft zijn gepantserde deuren en luiken verloren, alleen de omlijstingen zijn overgebleven. We hebben noch de tijd, noch de toestemming gehad om de magazijnen en de fabriek van de koepel te bezoeken, maar alles wijst erop dat ze leeg zijn, een verslag uit oktober 1945 beschrijft ze als volledig geplunderd, door de Japanners of door de Vietminh. Koepel B en het kanon van de rechtervleugel zouden volgens de commandant ter plaatse ook nog aanwezig zijn. We hebben ze niet kunnen zien, zozeer is het werk overwoekerd door vegetatie. Het is, denk ik, overbodig om het historisch belang van dit uitzonderlijke werk te benadrukken, dat zijn isolement en militaire bezetting relatief goed hebben bewaard. Naam van het 138 mm kanon van de linkervleugel: M 138 1924 R 1927 Nr.4. JJM 03/07/2008

Saigon, River Defence. This fort was built between 1905 and 1914, to prevent shallow-draught ships from accessing Saigon via the Soirap, and also to block access to the Vaico, which constitutes an easy landing base. This important work, constructed in the rice paddies, required, for its execution, technical innovations that made it the pinnacle of fortification at the beginning of the 20th century. It cost 7,000,000 francs of the time. Built in reinforced concrete, it is founded on compressed soil by the addition of sand embankments. It comprises two symmetrical half-works, connected by a wartime barracks. This is protected by a wall, the upper part of which is pierced with rifle loopholes. The work is surrounded by a wet moat, crossed by a fixed bridge, and fed by the river via a canal. A 60 cm gauge railway network runs through the work and connects it to the nearby landing stage. All construction materials, armour, guns and their ammunition were transported by river. Even today, a ferry must be used to access the poor road leading to the fort. Due to the nature of the soil, it was not possible to build underground magazines. The projectiles and powder are therefore stored in surface reinforced concrete magazines. Unlike the batteries of Cape Saint-Jacques, established at altitudes that protected them from the fire of contemporary naval artillery, the main artillery of the work, built at rice paddy level, was placed under armour, although the initial project planned to equip it with six 240 mm guns on PC carriage, and four 100 mm Q.F. (quick fire) guns. The four 240 mm guns Mle 93-96 M "Colonies" are therefore placed under two armoured Schneider turrets, one per half-work, identical to those installed in Dakar at the same time. The chapter concerning this strongpoint should therefore be consulted for the characteristics of these materials. In Dakar, three turrets are installed, but in three different works, whereas at Rach-Cat, the two devices are grouped in a single fort. Each turret is installed in a reinforced concrete massif, which includes the powder and projectile magazines, the power plant and the refrigeration plant. The secondary armament comprises three batteries of two 75 mm guns Mle 1897 on field carriages adapted for coastal fire, and two batteries of two 95 mm G guns Mle 1888 on C carriage Mle 1904 G. The work has a 90 cm searchlight for night firing. Close defence is provided by ten 8 mm machine guns. All this armament was removed and sent back to mainland France during the First World War. The turrets and the carriages of the 240 mm guns remain in place. The rearmament of the work was considered as early as the 1920s, but it was not until the Second World War that it became effective. In 1940, it was considered to install a battery of 4 155 mm L guns Mle 1916 there. But ultimately, two 138 mm pieces Mle 1924, recovered from auxiliary cruisers, were installed in two pits surmounting reinforced concrete magazines built at both ends of the fort. Fire control is provided by a fire control post equipped with a C conjugator Mle 1930 and a 5-metre SOM rangefinder, placed at the centre of the work. It also has a battery of four 75 mm pieces Mle 1897 on carriage Mle 1916, also placed in concrete pits with adjoining niches. This armament remained in service until 1945, but the Japanese seized the 75 mm guns after their coup, unless it was the Vietminh… Nowadays, the work is still on military land, and we were able to see, only for a very brief time, only the left part. Turret A is still in place, as is the 138 mm gun Mle 24, in remarkable condition. The barracks has lost its armoured doors and shutters, only the frames remain. We had neither the time nor the permission to visit the magazines and the turret's plant, but everything suggests they are empty, a report from October 1945 describing them as completely looted, by the Japanese or the Vietminh. Turret B and the gun on the right wing are also said to be in place, according to the officer commanding the place. We could not see them, so overgrown is the work with vegetation. It is unnecessary, I think, to underline the historical importance of this exceptional work, which its isolation and military occupation have relatively preserved. Name of the 138 mm gun of the left wing: M 138 1924 R 1927 No.4. JJM 03/07/2008

Saigon, obrana řek. Tato pevnost byla vybudována mezi lety 1905 a 1914, aby zabránila přístupu lodí s malým ponorem do Saigonu přes Soirap a také aby znemožnila přístup k Vaicu, který představuje snadnou základnu pro vylodění. Tato významná stavba, postavená na rýžových polích, si pro své provedení vyžádala technické inovace, které z ní učinily vrchol fortifikačního umění počátku 20. století. Stála 7 000 000 franků tehdejší doby. Postavená ze železobetonu je založena na zhutněné půdě pomocí násypů z písku. Skládá se ze dvou symetrických polovin, spojených válečnou kasárnou. Ta je chráněna zdí, jejíž horní část je prolomena střílnami. Stavba je obklopena vodním příkopem, překlenutým pevným mostem a napájeným z řeky prostřednictvím kanálu. Sít úzkorozchodné železnice o rozchodu 60 cm prostupuje stavbou a spojuje ji s nedalekým přístavištěm. Veškerý stavební materiál, pancéřování, děla a jejich munice byly dopravovány po vodě. Dodnes je nutné použít přívoz, aby se člověk dostal na špatnou cestu vedoucí k pevnosti. Vzhledem k povaze půdy nebylo možné vybudovat podzemní skladiště. Střely a prach jsou proto uskladněny v nadzemních železobetonových skladištích. Na rozdíl od baterií na mysu Saint-Jacques, umístěných ve výškách, které je chránily před palbou tehdejšího námořního dělostřelectva, bylo hlavní dělostřelectvo této stavby, postavené v úrovni rýžových polí, umístěno pod pancířem, ačkoli původní projekt počítal s vybavením šesti 240 mm děly na PC lafetě a čtyřmi 100 mm T.R. (rychlopalnými) děly. Čtyři 240 mm děla vz. 93-96 M „Kolonie“ jsou tedy umístěna pod dvěma pancéřovanými Schneiderovými věžemi, jedna na polovinu stavby, shodné s těmi instalovanými ve stejné době v Dakaru. Pro charakteristiky tohoto materiálu je proto třeba se obrátit na kapitolu pojednávající o tomto opěrném bodě. V Dakaru jsou instalovány tři věže, ale ve třech různých stavbách, zatímco v Rach-Catu jsou obě zařízení seskupena v jedné pevnosti. Každá věž je instalována v železobetonovém masivu, který zahrnuje prachárny a skladiště střel, elektrárnu a chladicí centrálu. Sekundární výzbroj se skládá ze tří baterií po dvou 75 mm dělech vz. 1897 na polních lafetách přizpůsobených pro pobřežní palbu a dvou baterií po dvou 95 mm G dělech vz. 1888 na C lafetě vz. 1904 G. Stavba je vybavena 90 cm světlometem pro noční střelbu. Blízkou obranu zajišťuje deset 8 mm kulometů. Veškerá tato výzbroj byla během první světové války sejmuta a odeslána do metropole. Věže a lafety 240 mm děl zůstaly na místě. Přezbrojení stavby bylo zvažováno již ve 20. letech, ale k jeho uskutečnění došlo až za druhé světové války. V roce 1940 se uvažovalo o instalaci baterie 4 155 mm L děl vz. 1916. Nakonec však byly instalovány dvě 138 mm děla vz. 1924, získaná z pomocných křižníků, ve dvou jímkách převyšujících železobetonová skladiště postavená na obou koncích pevnosti. Řízení palby zajišťuje stanoviště řízení palby vybavené konjugátorem C vz. 1930 a 5metrovým dálkoměrem SOM, umístěné uprostřed stavby. Má také baterii čtyř 75 mm děl vz. 1897 na lafetě vz. 1916, rovněž umístěných v betonových jímkách s přiléhajícími nikami. Tato výzbroj zůstala ve službě až do roku 1945, ale Japonci ukořistili 75 mm děla po svém násilném převzetí, pokud to nebyl Vietminh… V dnešní době se stavba stále nachází na vojenském pozemku a my jsme mohli vidět, a to jen na velmi krátkou dobu, pouze levou část. Věž A je stále na místě, stejně jako 138 mm dělo vz. 24, v pozoruhodném stavu. Kasárna ztratila pancéřované dveře a okenice, zůstaly pouze rámy. Neměli jsme ani čas, ani povolení navštívit skladiště a závod věže, ale vše nasvědčuje tomu, že jsou prázdné, zpráva z října 1945 je popisuje jako zcela vypleněné Japonci nebo Vietminhem. Věž B a dělo na pravém křídle by měly být také na místě podle velícího důstojníka na místě. Nemohli jsme je spatřit, tak je stavba zarostlá vegetací. Myslím, že je zbytečné zdůrazňovat historický význam této výjimečné stavby, kterou její izolace a vojenská okupace relativně zachovaly. Označení 138 mm děla na levém křídle: M 138 1924 R 1927 č.4. JJM 03/07/2008