Place de Modane, 1 600 m à l'ouest de Ville, 1898, modernisé puis resté inachevé 1913-1916. De 1 692 à 1 703 m/alt. D'emblée, précisons que le présent articulet n'existe que pour des raisons de facilité de compréhension et qu'il ne s'appuie sur aucune dénomination que l'on aurait déniché au sein d'un quelconque écrit. Et pour cause, dans les divers documents qu'il nous a été donné de consulter, les baraquements – lorsqu'ils sont mentionnés – sont décrits avec les ouvrages voisins (fort, redoute et batterie). Le premier baraquement à voir le jour, en 1898, est celui situé au sud-ouest du fort du Sapey, derrière l'entrée principale de l’ensemble fortifié. Ce baraquement, selon toute vraisemblance destiné à être occupé en temps de paix, est le plus important. Il comprend une baraque pour la troupe, une autre abrite le lavoir, la troisième sert d’écuries ; ces trois baraques s'étagent selon la pente naturelle du terrain, face au sud-ouest. À proximité du lavoir, se trouvent les latrines, qui sont, de façon insolite, tapissées de carrelages rouges. Placé sur un promontoire dominant l'entrée, le pavillon des officiers présente sa façade à deux étages, qui tranche par le soin apporté à son architecture. Non loin du pavillon, se trouve la dernière baraque, servant de cuisine et de chambrée pour les sous-officiers. Signalons enfin un édicule en briques, non loin de la cuisine. Nous n'avons découvert aucune citerne, et encore moins de canalisation d'eau potable néanmoins il ne fait aucun doute que le baraquement devait être alimenté par la conduite desservant le fort. Aujourd'hui (02/2006) plus ou moins effondrées, portant les séquelles des combats de septembre 1944, les constructions conservent néanmoins bonne allure. On remarquera la présence d'une fresque humoristique représentant « les dégourdis de la 11ème », ainsi que des restes d'une frise, ces peintures tendent hélas à s’effacer. Quittant le baraquement en suivant la route d'accès au fort, nous découvrons, à quelque distance, une baraque dominant la route d'une dizaine de mètres. Nous manquons d'informations sur sa mission et sa construction, toutefois il pourrait s’agir d’un corps de garde. Depuis cette dernière baraque, suivons les courbes de niveaux en direction du nord. Dans un creux de terrain est nichée une nouvelle baraque, parfaitement défilée aux vues ennemies. Malheureusement, son état – il n'en demeure que le soubassement – nous interdit de supposer sa mission. Notons toutefois la présence d'un bassin à proximité, bassin aujourd'hui encore présent. La dernière trace de baraquement que nous ayons découvert, se situe au sud-est de la redoute. Il s'agit d'un important déroctage, probable emplacement de baraques de chantier, en particulier pour la construction de l'ouvrage Maginot comme l'indique le soubassement de concasseur trouvé à proximité. En revanche, il est un ouvrage la contemporanéité avec les éléments de cet index ne fait aucun doute : un gigantesque abri caverne d’une de 500 hommes et 32 sous-officiers. Construit en 1913-1916 mais demeuré inachevé, il est judicieusement implanté dans la contrepente du massif supportant le fort, à proximité du collet séparant les sommets du mont du Sapey (entre le fort et la redoute). Ses cinq entrées, orientées vers la redoute, fermées par des grilles, se prolongent par une galerie d'une longueur adaptée à la pente du terrain (de 20 à 30m), galerie dans les flancs desquelles s'ouvrent des magasins. Elles débouchent sur une galerie transversale aux dimensions surprenantes (environ 60 x 6 m pour 4,5 m de hauteur à la clef). Les travaux ayant été arrêtés avant l'achèvement de l'ouvrage, cette galerie transversale est discontinue, c'est à dire en deux parties. La première, à l'ouest, rassemble les deux premières entrées, la seconde, à l'est, regroupe trois entrées ; un massif de roc en place d'environs cinq m d'épaisseur sépare les deux parties. D'autre part, dans la partie orientale, les galeries d'accès sont prolongées, de l'autre coté de la galerie transversale, par des amorces de galeries restées inachevées. L'ensemble des galeries sont une association de maçonnerie dans les piédroits et de béton (à priori non armé) pour la voûte. Notons encore que des puits d'aération ont été percés dans la voûte de la galerie principale comme dans certaines amorces de galeries. Ces puits débouchent dans des cheminées d'une hauteur respectable afin de dépasser du manteau neigeux ; nous avons pu observer un puits dont l'orifice s'ouvre dans une anfractuosité de la roche, vraisemblablement en attendant la construction de la cheminée correspondante. Si la partie orientale est abandonnée après la première guerre, la partie ouest se verra reliée à l'ouvrage Maginot par une galerie en béton armé, soigneusement barrée par une porte blindée précédée d'une forte grille. Devenu magasin annexe de l'ouvrage Maginot, cette portion de l'abri-caverne est achevée, électrifiée et ventilée. Elle abrite également la conduite d'eau alimentant l'ouvrage. Le terrain est devenu propriété municipale en 2004.

Festung von Modane, 1 600 m westlich von Ville, 1898, modernisiert und dann unvollendet geblieben 1913-1916. Von 1 692 bis 1 703 M/ü M. Gleich vorweg sei klargestellt, dass dieser kleine Artikel nur aus Gründen der leichteren Verständlichkeit existiert und sich auf keine Bezeichnung stützt, die man in irgendeinem Schriftstück gefunden hätte. Und das aus gutem Grund: In den verschiedenen uns zur Verfügung stehenden Dokumenten werden die Baracken – wenn sie erwähnt werden – zusammen mit den benachbarten Werken (Fort, Redoute und Batterie) beschrieben. Die erste Baracke, die 1898 entstand, befindet sich südwestlich des Fort du Sapey, hinter dem Haupteingang der befestigten Anlage. Diese Baracke, aller Wahrscheinlichkeit nach für die Friedensbesatzung bestimmt, ist die wichtigste. Sie umfasst eine Baracke für die Truppe, eine andere beherbergt die Waschküche, die dritte dient als Stallungen; diese drei Baracken sind entsprechend dem natürlichen Geländegefälle nach Südwesten ausgerichtet. In der Nähe der Waschküche befinden sich die Latrinen, die ungewöhnlicherweise mit roten Fliesen ausgekleidet sind. Auf einem das Eingangsbereich überragenden Vorsprung gelegen, weist das Offiziershaus seine zweistöckige Fassade auf, die sich durch die Sorgfalt ihrer Architektur auszeichnet. Nicht weit vom Offiziershaus entfernt steht die letzte Baracke, die als Küche und Unterkunft für die Unteroffiziere dient. Erwähnt sei schließlich ein kleines Backsteingebäude in der Nähe der Küche. Wir haben keinen Zisternen und noch weniger eine Trinkwasserleitung entdeckt, doch steht außer Zweifel, dass die Baracken von der das Fort versorgenden Leitung gespeist worden sein müssen. Heute (02/2006) mehr oder weniger eingestürzt und mit den Spuren der Gefechte vom September 1944 behaftet, haben die Gebäude dennoch eine gute Erscheinung. Man wird die Anwesenheit eines humoristischen Freskos bemerken, das «die Schlauköpfe der 11.» darstellt, sowie Überreste eines Frieses; leider neigen diese Malereien dazu, zu verblassen. Verlässt man die Baracke und folgt der Zufahrtsstraße zum Fort, entdeckt man in einiger Entfernung eine Baracke, die die Straße um etwa zehn Meter überragt. Uns fehlen Informationen über ihre Aufgabe und Bauweise, jedoch könnte es sich um ein Wachhaus handeln. Von dieser letzten Baracke aus folgen wir den Höhenlinien in Richtung Norden. In einer Geländemulde ist eine neue Baracke eingebettet, die perfekt gegen feindliche Einblicke gedeckt ist. Leider verbietet uns ihr Zustand – es sind nur noch die Grundmauern vorhanden –, ihre Bestimmung zu vermuten. Allerdings ist das Vorhandensein eines in der Nähe liegenden Beckens zu vermerken, das noch heute existiert. Die letzte von uns entdeckte Spur von Baracken befindet sich südöstlich der Redoute. Es handelt sich um einen umfangreichen Felsaushub, wahrscheinlich der Standort von Baubaracken, insbesondere für den Bau des Maginot-Werks, wie das in der Nähe gefundene Fundament eines Brechers anzeigt. Hingegen gibt es ein Werk, dessen zeitliche Zugehörigkeit zu den Elementen dieses Verzeichnisses außer Zweifel steht: ein gigantischer Felsenunterstand für 500 Mann und 32 Unteroffiziere. Erbaut 1913-1916, aber unvollendet geblieben, ist er geschickt in der Gegenböschung des das Fort tragenden Massivs angelegt, in der Nähe des Sattels, der die Gipfel des Mont du Sapey (zwischen Fort und Redoute) trennt. Seine fünf, zur Redoute ausgerichteten, mit Gittern verschlossenen Eingänge setzen sich in einer der Geländeneigung angepassten Galerie fort (20 bis 30 m lang), in deren Seiten Magazinräume münden. Sie münden in eine Quergalerie von überraschenden Ausmaßen (ca. 60 x 6 m bei 4,5 m Höhe im Scheitel). Da die Arbeiten vor der Fertigstellung des Werks eingestellt wurden, ist diese Quergalerie diskontinuierlich, das heißt in zwei Teile geteilt. Der erste Teil im Westen fasst die beiden ersten Eingänge zusammen, der zweite im Osten drei Eingänge; ein etwa fünf Meter mächtiger Felsriegel trennt die beiden Teile. Außerdem sind in dem östlichen Teil die Zugangsgalerien jenseits der Quergalerie durch unvollendete Galerieansätze verlängert. Alle Galerien sind eine Kombination aus Mauerwerk in den Seitenwänden und Beton (mutmaßlich unbewehrt) für das Gewölbe. Weiter ist zu bemerken, dass in der Decke der Hauptgalerie wie in einigen Galerieansätzen Belüftungsschächte gebohrt wurden. Diese Schächte münden in beträchtlich hohe Schornsteine, um über die Schneedecke zu ragen; wir konnten einen Schacht beobachten, dessen Öffnung in einer Felsspalte liegt, vermutlich in Erwartung des Baus des entsprechenden Schornsteins. Während der östliche Teil nach dem Ersten Weltkrieg aufgegeben wurde, wird der westliche Teil durch einen Stahlbetongang mit dem Maginot-Werk verbunden, der sorgfältig durch eine gepanzerte Tür, der ein robustes Gitter vorgelagert ist, gesichert wird. Als Nebenzeughaus des Maginot-Werks geworden, ist dieser Abschnitt des Felsenunterstands fertiggestellt, elektrifiziert und belüftet. Er beherbergt auch die das Werk versorgende Wasserleitung. Das Gelände wurde 2004 in Gemeindeeigentum überführt.

Vesting van Modane, 1 600 m ten westen van Ville, 1898, gemoderniseerd en daarna onvoltooid gebleven 1913-1916. Van 1 692 tot 1 703 m/hoogte. Vooraf zij duidelijk gesteld dat dit kleine artikel alleen omwille van het gemak van begrip bestaat en niet steunt op enige benaming die men in enig geschrift zou hebben aangetroffen. En dat is niet zonder reden: in de diverse documenten die wij hebben kunnen raadplegen, worden de barakken – wanneer ze vermeld worden – beschreven samen met de naburige werken (fort, redoute en batterij). De eerste barak die het licht zag, in 1898, bevindt zich ten zuidwesten van het fort du Sapey, achter de hoofdingang van het versterkte geheel. Deze barak, naar alle waarschijnlijkheid bestemd voor bezetting in vredestijd, is de belangrijkste. Hij omvat een barak voor de troep, een andere herbergt de wasplaats, de derde dient als stallingen; deze drie barakken zijn trapsgewijs opgesteld volgens de natuurlijke helling van het terrein, gericht op het zuidwesten. In de buurt van de wasplaats bevinden zich de latrines, die ongebruikelijk zijn betegeld met rode tegels. Gelegen op een uitstek die de ingang domineert, toont het officierspaviljoen zijn gevel met twee verdiepingen, die zich onderscheidt door de zorg aan zijn architectuur. Niet ver van het paviljoen bevindt zich de laatste barak, dienstdoend als keuken en slaapzaal voor de onderofficieren. Tot slot vermelden we een klein bakstenen gebouwtje, niet ver van de keuken. Wij hebben geen waterput ontdekt, en nog minder een drinkwaterleiding, niettemin staat vast dat de barak gevoed moet zijn door de leiding die het fort bedient. Vandaag de dag (02/2006) min of meer ingestort, dragend de sporen van de gevechten van september 1944, behouden de bouwsels niettemin een goed uiterlijk. Men zal de aanwezigheid opmerken van een humoristisch fresco dat «de slimmen van de 11de» voorstelt, evenals resten van een fries; helaas hebben deze schilderingen de neiging te vervagen. Als men de barak verlaat en de toegangsweg naar het fort volgt, ontdekt men op enige afstand een barak die de weg met een tiental meters domineert. Wij missen informatie over haar opdracht en bouw, echter zou het kunnen gaan om een wachtgebouw. Vanaf deze laatste barak volgen we de hoogtelijnen in noordelijke richting. In een terreinholte is een nieuwe barak genesteld, perfect gedekt tegen vijandelijk zicht. Helaas verbiedt haar toestand – er rest alleen nog de fundering – ons haar bestemming te veronderstellen. Wij merken echter de aanwezigheid op van een bassin in de nabijheid, een bassin dat vandaag nog aanwezig is. Het laatste spoor van barakken dat wij hebben ontdekt, bevindt zich ten zuidoosten van de redoute. Het betreft een belangrijke rotsuitsnijding, waarschijnlijk de plaats van werkbarakken, in het bijzonder voor de bouw van het Maginot-werk zoals de fundering van een crusher in de nabijheid aangeeft. Daarentegen is er een werk waarvan de contemporaniteit met de elementen van deze index buiten twijfel staat: een gigantische rotsonderkomen voor 500 man en 32 onderofficieren. Gebouwd in 1913-1916 maar onvoltooid gebleven, is hij doeltreffend ingeplant in de tegenhelling van de massief die het fort draagt, in de buurt van de zadel die de toppen van de mont du Sapey (tussen het fort en de redoute) scheidt. Zijn vijf, naar de redoute gerichte, met traliewerk gesloten ingangen zetten zich voort in een galerij met een lengte aangepast aan de helling van het terrein (van 20 tot 30 m), een galerij in wiens flanken magazijnen uitkomen. Zij komen uit in een dwarsgalerij met verrassende afmetingen (ongeveer 60 x 6 m voor 4,5 m hoogte in de top). Omdat de werken voor de voltooiing van het bouwwerk zijn stopgezet, is deze dwarsgalerij discontinu, dat wil zeggen in twee delen. Het eerste, in het westen, groepeert de twee eerste ingangen, het tweede, in het oosten, groepeert drie ingangen; een massief van rots ter plaatse van ongeveer vijf m dikte scheidt de twee delen. Anderzijds, in het oostelijke deel, zijn de toegangsgalerijen verlengd, aan de andere kant van de dwarsgalerij, door aanvangen van galerijen die onvoltooid zijn gebleven. Het geheel van de galerijen is een associatie van metselwerk in de stijlen en beton (a priori niet gewapend) voor het gewelf. Wij merken nog op dat luchtputten zijn geboord in het gewelf van de hoofdgalerij zoals in sommige aanvangen van galerijen. Deze putten komen uit in schoorstenen van een respectabele hoogte om boven de sneeuwmantel uit te steken; wij hebben een put kunnen observeren waarvan de opening zich opent in een spleet van de rots, vermoedelijk in afwachting van de bouw van de corresponderende schoorsteen. Als het oostelijke deel na de eerste wereldoorlog is verlaten, zal het westelijke deel verbonden worden met het Maginot-werk door een galerij in gewapend beton, zorgvuldig afgesloten door een gepantserde deur voorafgegaan door een stevig traliewerk. Als bijmagazijn van het Maginot-werk geworden, is dit gedeelte van het rotsonderkomen afgewerkt, geëlektrificeerd en geventileerd. Het herbergt eveneens de waterleiding die het werk voedt. Het terrein werd in 2004 gemeentelijk eigendom.

Fortress of Modane, 1,600 m west of Ville, 1898, modernized then remained unfinished 1913-1916. From 1,692 to 1,703 m/alt. Right from the start, let us clarify that this brief article exists only for ease of understanding and is not based on any denomination that one might have unearthed in any written document. And for good reason: in the various documents we have been able to consult, the barracks – when mentioned – are described together with the neighboring works (fort, redoubt and battery). The first barracks to see the light of day, in 1898, is located southwest of Fort du Sapey, behind the main entrance of the fortified complex. This barracks, most likely intended for occupation in peacetime, is the most important. It includes a hut for the troops, another houses the washhouse, the third serves as stables; these three huts are terraced according to the natural slope of the ground, facing southwest. Near the washhouse are the latrines, which are unusually lined with red tiles. Located on a promontory overlooking the entrance, the officers' quarters display its two-story facade, which stands out for the care taken in its architecture. Not far from the quarters is the last hut, serving as a kitchen and quarters for non-commissioned officers. Finally, let us mention a small brick structure, not far from the kitchen. We discovered no cistern, and even less a drinking water pipeline, nevertheless there is no doubt that the barracks must have been supplied by the pipeline serving the fort. Today (02/2006) more or less collapsed, bearing the scars of the fighting of September 1944, the constructions nevertheless retain a good appearance. One will note the presence of a humorous fresco depicting "the smart ones of the 11th," as well as remains of a frieze; alas, these paintings tend to fade. Leaving the barracks by following the access road to the fort, we discover, at some distance, a hut dominating the road by about ten meters. We lack information on its mission and construction, however it could be a guardhouse. From this last hut, let us follow the contour lines in the direction of north. In a hollow of the terrain nestles a new hut, perfectly concealed from enemy view. Unfortunately, its condition – only the foundation remains – prevents us from supposing its mission. Let us note, however, the presence of a basin nearby, a basin still present today. The last trace of barracks we discovered is located southeast of the redoubt. It is an important rock cut, probable location of construction site huts, in particular for the construction of the Maginot work as indicated by the crusher foundation found nearby. On the other hand, there is a work whose contemporaneity with the elements of this index is beyond doubt: a gigantic rock shelter for 500 men and 32 non-commissioned officers. Built in 1913-1916 but remaining unfinished, it is judiciously implanted in the reverse slope of the massif supporting the fort, near the saddle separating the summits of Mont du Sapey (between the fort and the redoubt). Its five entrances, oriented towards the redoubt, closed by grilles, extend into a gallery of a length adapted to the slope of the terrain (20 to 30 m), a gallery in whose flanks magazines open. They lead into a transverse gallery of surprising dimensions (approximately 60 x 6 m for 4.5 m height at the crown). As work was stopped before completion of the work, this transverse gallery is discontinuous, that is to say in two parts. The first, to the west, brings together the first two entrances, the second, to the east, groups three entrances; a rock mass in place about five m thick separates the two parts. Moreover, in the eastern part, the access galleries are extended, on the other side of the transverse gallery, by beginnings of galleries that remained unfinished. The whole of the galleries is an association of masonry in the side walls and concrete (presumably unreinforced) for the vault. Let us also note that ventilation shafts were drilled into the vault of the main gallery as in some gallery beginnings. These shafts emerge into chimneys of respectable height in order to rise above the snow cover; we were able to observe a shaft whose opening lies in a rock crevice, presumably awaiting the construction of the corresponding chimney. While the eastern part was abandoned after the First World War, the western part will be connected to the Maginot work by a reinforced concrete gallery, carefully barred by an armored door preceded by a strong grille. Having become an annex magazine of the Maginot work, this portion of the rock shelter is completed, electrified and ventilated. It also houses the water pipeline supplying the work. The land became municipal property in 2004.

Pevnost Modane, 1 600 m západně od Ville, 1898, modernizováno a poté zůstalo nedokončeno 1913-1916. Od 1 692 do 1 703 m/n.m. Hned na úvod upřesněme, že tento krátký článek existuje pouze z důvodu snadnějšího pochopení a neopírá se o žádné označení, které by se našlo v jakémkoli písemném pramenu. A to z dobrého důvodu: v různých dokumentech, které jsme měli možnost konzultovat, jsou baráky – když jsou zmíněny – popsány spolu s přilehlými objekty (tvrzení, reduta a baterie). První barák, který vznikl v roce 1898, se nachází jihozápadně od tvrze Sapey, za hlavním vstupem do opevněného celku. Tento barák, s největší pravděpodobností určený pro obsazení v míru, je nejvýznamnější. Zahrnuje barák pro mužstvo, další ukrývá prádelnu, třetí slouží jako stáje; tyto tři baráky jsou terasovitě uspořádány podle přirozeného sklonu terénu, obráceny na jihozápad. V blízkosti prádelny se nacházejí latríny, které jsou nezvykle obloženy červenými dlaždicemi. Umístěna na výběžku dominujícím vstupu, předvádí důstojnická budova svou dvoupatrovou fasádu, která vyniká péčí věnovanou její architektuře. Nedaleko budovy se nachází poslední barák, sloužící jako kuchyně a ubikace pro poddůstojníky. Nakonec zmíníme malou cihlovou stavbu nedaleko kuchyně. Neobjevili jsme žádnou cisternu a tím méně vodovod pitné vody, nicméně není pochyb o tom, že barák musel být zásobován potrubím obsluhujícím tvrz. Dnes (02/2006) více či méně zřícené, nesoucí stopy bojů ze září 1944, si stavby nicméně zachovávají dobrý vzhled. Všimněme si přítomnosti humoristické fresky představující „chytráky 11.“, stejně jako zbytků vlysu; bohužel tyto malby mají tendenci mizet. Opustíme-li barák a budeme následovat přístupovou cestu k tvrzi, objevíme v určité vzdálenosti barák převyšující cestu o deset metrů. Chybí nám informace o jeho úkolu a stavbě, nicméně mohlo by se jednat o strážnici. Od tohoto posledního baráku sledujme vrstevnice ve směru na sever. V terénní prohlubni je ukryt nový barák, dokonale ukrytý před nepřátelským pozorováním. Bohužel jeho stav – zůstalo z něj pouze základové zdivo – nám nedovoluje odhadnout jeho účel. Všimněme si však přítomnosti nedaleké nádrže, která existuje dodnes. Poslední stopu baráků, kterou jsme objevili, se nachází jihovýchodně od reduty. Jedná se o rozsáhlý skalní zářez, pravděpodobné místo stavebních baráků, zejména pro výstavbu Maginotova objektu, jak naznačuje základ drtiče nalezený v blízkosti. Naopak je zde objekt, jehož současnost s prvky tohoto indexu je nepochybná: obrovský skalní úkryt pro 500 mužů a 32 poddůstojníků. Postaven v letech 1913-1916, ale zůstal nedokončen, je účelně umístěn na protisvahu masivu nesoucího tvrz, v blízkosti sedla oddělujícího vrcholy hory Sapey (mezi tvrzí a redutou). Jeho pět vstupů, orientovaných k redutě, uzavřených mřížemi, pokračuje galerií o délce přizpůsobené sklonu terénu (20 až 30 m), galerií, v jejíchž bocích se otevírají sklady. Ústí do příčné galerie překvapivých rozměrů (přibližně 60 x 6 m při výšce 4,5 m v klenbě). Jelikož byly práce zastaveny před dokončením objektu, je tato příčná galerie nesouvislá, to znamená ve dvou částech. První, na západě, sdružuje první dva vstupy, druhá, na východě, sdružuje tři vstupy; masiv skály v místě asi pět m mocný odděluje obě části. Dále, ve východní části, jsou přístupové galerie prodlouženy, na druhé straně příčné galerie, náběhy galerií, které zůstaly nedokončeny. Celek galerií je kombinací zdiva v pilířích a betonu (patrně nevyztuženého) pro klenbu. Dále poznamenejme, že ve klenbě hlavní galerie i v některých nábězích galerií byly proraženy ventilační šachty. Tyto šachty ústí do komínů značné výšky, aby převyšovaly sněhovou pokrývku; mohli jsme pozorovat šachtu, jejíž otvor se otevírá v puklině skály, pravděpodobně v očekávání výstavby odpovídajícího komína. Zatímco východní část byla po první světové válce opuštěna, západní část bude spojena s Maginotovým objektem železobetonovou galerií, pečlivě uzavřenou pancéřovými dveřmi před nimiž je robustní mříž. Stala se příslušenstvím skladu Maginotova objektu, tato část skalního úkrytu je dokončena, elektrifikována a větraná. Také ukrývá vodovodní potrubí zásobující objekt. Pozemek se stal v roce 2004 majetkem obce.