Le front Nord de la citadelle de Verdun constitue la portion la plus exposée du réduit central, dominant la vallée de la Meuse et surveillant les approches de la ville. À partir de 1875, cette zone fit l’objet d’aménagements destinés à compléter le rôle défensif de la vieille enceinte bastionnée. Les bastions d’Angoulême et du Dauphin furent renforcés par des galeries de fusillade et des abris voûtés destinés à l’infanterie. Les dessus, dotés de traverses-abris en maçonnerie, reçurent trois magasins à poudre et plusieurs postes de guet bétonnés durant la période 1890–1914. Les travaux du génie aboutirent à une ligne défensive mixte combinant maçonnerie et béton spécial, témoignant de la transition entre fortification classique et défense enterrée. L’un des blockhaus du bastion du Dauphin conserve encore une guérite blindée de 1918, rarissime vestige d’époque. En 1916, les fossés furent battus par des tirs croisés de mitrailleuses et de canons de 75 mm installés en casemate. Ce front, resté pratiquement intact, illustre à merveille l’adaptation de la citadelle de Vauban à la guerre industrielle et constitue, par son ampleur souterraine, un maillon essentiel du camp retranché de Verdun.

Die Nordfront der Zitadelle von Verdun bildet den am stärksten exponierten Abschnitt des zentralen Reduits und beherrscht das Tal der Maas. Ab 1875 wurde sie verstärkt, um die alte bastionierte Umwallung zu ergänzen. Die Bastionen von Angoulême und Dauphin erhielten Feuergalerien und gewölbte Unterstände für Infanterie. Auf den Oberflächen entstanden Traversenunterstände, drei Pulvermagazine und mehrere betonierte Beobachtungsposten zwischen 1890 und 1914. Diese Anlagen verbinden Mauerwerk und Spezialbeton – ein Beispiel für den Übergang von klassischer zu moderner Tiefenverteidigung. Einer der Bunker des Bastions Dauphin bewahrt noch heute eine gepanzerte Wachkuppel aus dem Jahr 1918, ein äußerst seltenes Relikt. Während der Kämpfe von 1916 deckten MG-Feuer und 75-mm-Geschütze in Kasematten die Gräben. Die Nordfront blieb weitgehend unversehrt und zeigt exemplarisch die Anpassung der von Vauban geschaffenen Zitadelle an die industrielle Kriegsführung – ein entscheidendes Glied im Festungslager Verdun.

Het noordfront van de citadel van Verdun vormde het meest blootgestelde deel van het centrale reduit en domineerde de vallei van de Maas. Vanaf 1875 werd dit gedeelte versterkt om de bastionomwalling van Vauban te moderniseren. De bastions van Angoulême en Dauphin kregen schietgalerijen en gewelfde onderkomens voor de infanterie. Op de bovenzijde kwamen traverse-schuilplaatsen, drie kruitmagazijnen en enkele betonnen observatieposten (1890–1914). De constructie, half steen, half beton, illustreert de overgang van klassieke naar ondergrondse verdediging. Eén van de bunkers van het bastion Dauphin bewaart nog een gepantserde wachtkoepel uit 1918, een zeldzaam overblijfsel. In 1916 werd het front verdedigd door kruisvuren van mitrailleurs en 75 mm-kanonnen in kazematten. Het noordfront bleef opmerkelijk goed bewaard en toont hoe de citadel van Vauban zich aanpaste aan de industriële oorlogvoering, als een essentiële schakel in het versterkte kamp van Verdun.

The northern front of Verdun’s citadel formed the most exposed sector of the central redoubt, commanding the Meuse valley and the approaches to the town. From 1875 onward, it was reinforced to supplement Vauban’s bastioned enceinte. The Bastions of Angoulême and Dauphin were equipped with rifle galleries and vaulted infantry shelters, while the surface works included covered traverses, three powder magazines, and several concrete observation posts added between 1890 and 1914. This mix of masonry and special concrete represents the transition from classical fortification to underground defense. One blockhouse of the Bastion Dauphin still retains a rare armored sentry post dating from 1918. In 1916, the ditch defenses were covered by crossfire from machine guns and 75 mm guns set in casemates. Largely intact today, the northern front demonstrates how Verdun’s Vauban citadel was adapted to industrial warfare, forming a vital component of the Verdun entrenched camp.

Severní fronta verdunské citadely tvořila nejvíce exponovanou část centrálního reduitu, ovládající údolí řeky Mázy. Od roku 1875 byla tato část postupně zesilována, aby doplnila původní bastionové opevnění. Bastiony Angoulême a Dauphin získaly galerie pro střelbu a klenuté úkryty pro pěchotu. Na povrchu byly vybudovány překážkové kryty, tři sklady střelného prachu a několik betonových pozorovatelen z let 1890–1914. Tato kombinace zdiva a betonu představuje přechod od klasických fortifikací k podzemní obraně. Jeden z bunkrů bastionu Dauphin si dodnes zachoval pancéřovou strážní věž z roku 1918 – mimořádně vzácnou památku. V roce 1916 byla obrana příkopů zajištěna křížovou palbou kulometů a děl ráže 75 mm. Severní fronta, téměř neporušená, je výmluvným příkladem přizpůsobení Vaubanovy citadely průmyslové válce a tvoří klíčový prvek opevněného tábora Verdun.