PFA (Position Fortifiée d'Anvers), ceinture extérieure, sud-sud-ouest de la ville, 1908-1914. 1 coupole de 2 x 15 c, 2 coupoles de 1 x 12 c, 4 coupoles de 1 x 7,5 c, 2 tourelles pour 1 x 5,7 c et, pour le flanquement, 14 x 5,7 c, 4 x 7,5 c, 4 x 12 c et 2 projecteurs de 90 c. A servi de camp de détention et de concentration pendant l'occupation WW2. Le retrait des terres de protection permet de voir toute la structure en béton simple. Rarement appelé "fort de Willebroek".
FSA (Versterkte Position Antwerpen), äußerer Gürtel, südsüdwestlich der Stadt, 1908-1914. 1 Kuppel 2 x 15 c, 2 Kuppeln 1 x 12 c, 4 Kuppeln 1 x 7,5 c, 2 Türme für 1 x 5,7 c und, für die Flankierung, 14 x 5,7 c, 4 x 7,5 c, 4 x 12 c und 2 Scheinwerfer 90 c. Diente als Haft- und Konzentrationslager während der Besetzung im Zweiten Weltkrieg. Die Entfernung des Schutzbodens erlaubt es, die gesamte Struktur aus einfachem Beton zu sehen. Selten "Fort Willebroek" genannt.
VSA (Versterkte Stelling Antwerpen), buitenste gordel, zuidzuidwest van de stad, 1908-1914. 1 koepel 2 x 15 c, 2 koepels 1 x 12 c, 4 koepels 1 x 7,5 c, 2 torens voor 1 x 5,7 c en, voor de flankering, 14 x 5,7 c, 4 x 7,5 c, 4 x 12 c en 2 schijnwerpers 90 c. Diende als detentie- en concentratiekamp tijdens de bezetting WO2. Het verwijderen van de beschermende aarde maakt het mogelijk de volledige structuur in eenvoudig beton te zien. Zelden "fort van Willebroek" genoemd.
FPA (Fortified Position of Antwerp), outer belt, south-southwest of the city, 1908-1914. 1 cupola 2 x 15 c, 2 cupolas 1 x 12 c, 4 cupolas 1 x 7.5 c, 2 turrets for 1 x 5.7 c and, for flanking, 14 x 5.7 c, 4 x 7.5 c, 4 x 12 c and 2 searchlights 90 c. Served as a detention and concentration camp during the WW2 occupation. The removal of the protective earth allows the entire simple concrete structure to be seen. Rarely called "fort of Willebroek".
POA (Opevněná pozice Antverp), vnější pás, jihojihozápadně od města, 1908-1914. 1 kopule 2 x 15 c, 2 kopule 1 x 12 c, 4 kopule 1 x 7,5 c, 2 věže pro 1 x 5,7 c a, pro flankování, 14 x 5,7 c, 4 x 7,5 c, 4 x 12 c a 2 reflektory 90 c. Sloužil jako zadržovací a koncentrační tábor během okupace za druhé světové války. Odstranění ochranné zeminy umožňuje vidět celou strukturu z prostého betonu. Zřídka nazýván "pevnost Willebroek".
La rénovation
En 1947 fut votée la loi créant le Mémorial national de Breendonk. Bien qu'une partie seulement des prisonniers politiques belges ait connu Breendonk, la majesté du site, son aspect dantesque devaient, dans l'esprit du législateur, constituer le symbole perpétuant le souvenir des souffrances, des tortures, de la mort de tant de patriotes belges. Breendonk, quoique petit par rapport à d'autres, fut un vrai camp de concentration où, à l'exception de fours crématoires, furent utilisés et poussés à leur paroxysme les instruments de la barbarie Nazie.
Les pèlerinages annuels furent l'objet de cérémonies prestigieuses et émouvantes, fréquemment honorées par la présence de nos souverains et des plus hautes autorités du pays et même de l'étranger.
Après plus d'un demi siècle, la situation a totalement évolué. La grande majorité des visiteurs, y compris les 40.000 jeunes accueillis annuellement, appartiennent aux générations "Hitler, connais pas". Leur connaissance de l'histoire est parfois décevante. La révision du message s'est révélée indispensable, d'où la rénovation, actuellement en cours. Celle-ci comprend deux volets: la restauration des lieux impliquant le retour à l'authenticité et l'actualisation de la visite.
Les objectifs sont clairs. Tout d'abord, établir la réalité historique de la répression, sa chronologie, ses victimes, en marquant les spécificités de la persécution raciale et de la persécution politique. Ensuite, faire de Breendonk un outil de réflexion, de discussion, d'enseignement applicable au contexte politique et social actuel. Notre Europe de grande civilisation et de haute culture porte le poids d'une histoire où trop souvent la barbarie s'est exprimée de la pire des façons.
Que ce soit sous l'impulsion de fanatismes religieux, politiques ou nationalistes, cachant souvent des intérêts sordides, des foules de citoyens, impuissants à maîtriser le courant qui les emportait, se sont entre-tués, déchirés de façon lamentable. Les nécropoles et autres lieux sinistres du siècle dernier sont à cet égard l'image d'un bien triste gâchis.
À Breendonk, il y avait d'un côté les héros, les martyrs, les prisonniers d'un bagne impitoyable. On y était torturé, on y mourait, on y était fusillé, on y était pendu. De l'autre côté, il y avait les bourreaux, dont trop de Belges, citoyens ordinaires, fanatisés par une idéologie dénuée du moindre soupçon d'altruisme, de compassion, de respect de la personne humaine.
Le Conseil d'Administration du Mémorial a demandé l'appui du Centre d'Études et de Documentation "Guerres et Sociétés contemporaines" (CEGES) afin de l'aider de ses conseils pour la rénovation et l'animation scientifique du nouveau musée. Sous son égide, un comité d'accompagnement a été constitué qui coopérera étroitement avec les dirigeants du Mémorial.
Le site de Breendonk, peut-être unique en Europe par son état de conservation, est particulièrement évocateur. Faire revivre les pierres, les cellules, le bagne, les lieux d'exécution, tel est l'objectif de la rénovation. Elle devrait offrir bientôt aux enseignants, aux éducateurs, aux visiteurs, un outil de réflexion et de méditation qui, hélas, s'applique d'une manière criante aux événements actuels.
| José Gotovitch Directeur du CEGES | R. Coekelbergs Président du Conseil d'administration du Mémorial |
Annexe au 30-50. Bulletin du Centre d'Études et de Documentation "Guerres et Société contemporaines" (CEGES), numéro 37 - Printemps 2002
Die Renovierung
1947 wurde das Gesetz verabschiedet, das die Nationale Gedenkstätte Breendonk schuf. Obwohl nur ein Teil der belgischen politischen Gefangenen Breendonk kannte, sollten die Majestät des Ortes, sein danteskes Aussehen im Geist des Gesetzgebers das Symbol bilden, das die Erinnerung an die Leiden, Foltern, den Tod so vieler belgischer Patrioten verewigt. Breendonk, obwohl klein im Vergleich zu anderen, war ein wahres Konzentrationslager, in dem, mit Ausnahme von Krematorien, die Instrumente der Nazi-Barbarei eingesetzt und bis zum Äußersten getrieben wurden.
Die jährlichen Wallfahrten waren Gegenstand prestigeträchtiger und bewegender Zeremonien, häufig geehrt durch die Anwesenheit unserer Souveräne und der höchsten Autoritäten des Landes und sogar des Auslands.
Nach mehr als einem halben Jahrhundert hat sich die Situation völlig verändert. Die große Mehrheit der Besucher, einschließlich der jährlich 40.000 aufgenommenen Jugendlichen, gehört zu den Generationen "Hitler, kenne ich nicht". Ihre Kenntnis der Geschichte ist manchmal enttäuschend. Die Überarbeitung der Botschaft erwies sich als unerlässlich, daher die Renovierung, die derzeit im Gange ist. Diese umfasst zwei Aspekte: die Restaurierung der Orte, die die Rückkehr zur Authentizität beinhaltet, und die Aktualisierung des Besuchs.
Die Ziele sind klar. Zunächst einmal, die historische Realität der Repression, ihre Chronologie, ihre Opfer zu etablieren, indem die Besonderheiten der rassischen Verfolgung und der politischen Verfolgung markiert werden. Dann, Breendonk zu einem Werkzeug der Reflexion, Diskussion, Lehre zu machen, das auf den aktuellen politischen und sozialen Kontext anwendbar ist. Unser Europa großer Zivilisation und hoher Kultur trägt das Gewicht einer Geschichte, in der allzu oft die Barbarei auf die schlimmste Weise zum Ausdruck kam.
Ob unter dem Antrieb religiöser, politischer oder nationalistischer Fanatismen, die oft üble Interessen verbargen, haben sich Bürger scharenweise, unfähig die Strömung zu beherrschen, die sie fort riss, gegenseitig getötet, auf klägliche Weise zerfleischt. Die Nekropolen und anderen düsteren Orte des letzten Jahrhunderts sind in dieser Hinsicht das Bild einer sehr traurigen Verschwendung.
In Breendonk gab es auf der einen Seite die Helden, die Märtyrer, die Gefangenen eines unbarmherzigen Zuchthauses. Man wurde dort gefoltert, man starb dort, man wurde dort erschossen, man wurde dort gehängt. Auf der anderen Seite gab es die Henker, darunter zu viele Belgier, gewöhnliche Bürger, fanatisiert durch eine Ideologie, die nicht den geringsten Anflug von Altruismus, Mitgefühl, Respekt vor dem menschlichen Wesen kannte.
Der Verwaltungsrat der Gedenkstätte hat die Unterstützung des Studien- und Dokumentationszentrums "Kriege und Zeitgenössische Gesellschaften" (CEGES) angefordert, um ihn mit seinen Ratschlägen für die Renovierung und die wissenschaftliche Animation des neuen Museums zu unterstützen. Unter seiner Schirmherrschaft wurde ein Begleitkomitee gebildet, das eng mit den Leitern der Gedenkstätte zusammenarbeiten wird.
Die Stätte Breendonk, vielleicht einzigartig in Europa durch ihren Erhaltungszustand, ist besonders eindrucksvoll. Die Steine, die Zellen, das Zuchthaus, die Hinrichtungsstätten wieder zum Leben zu erwecken, das ist das Ziel der Renovierung. Sie sollte bald Lehrern, Erziehern, Besuchern ein Werkzeug der Reflexion und Meditation bieten, das sich leider in schreiender Weise auf die aktuellen Ereignisse anwendet.
| José Gotovitch Direktor des CEGES | R. Coekelbergs Vorsitzender des Verwaltungsrats der Gedenkstätte |
Anhang zum 30-50. Bulletin des Studien- und Dokumentationszentrums "Kriege und Zeitgenössische Gesellschaften" (CEGES), Nummer 37 - Frühjahr 2002
De renovatie
In 1947 werd de wet gestemd die het Nationaal Gedenkteken van Breendonk creëerde. Hoewel slechts een deel van de Belgische politieke gevangenen Breendonk heeft gekend, moesten de majesteit van de site, zijn danteske uiterlijk, in de geest van de wetgever, het symbool vormen dat de herinnering aan het lijden, de folteringen, de dood van zoveel Belgische patriotten bestendigt. Breendonk, hoewel klein in vergelijking met andere, was een waar concentratiekamp waar, met uitzondering van crematieovens, de instrumenten van de Nazibarbarij werden gebruikt en tot hun paroxysme werden gedreven.
De jaarlijkse pelgrimstochten waren het onderwerp van prestigieuze en ontroerende ceremonies, vaak vereerd door de aanwezigheid van onze vorsten en de hoogste autoriteiten van het land en zelfs van het buitenland.
Na meer dan een halve eeuw is de situatie volledig geëvolueerd. De grote meerderheid van de bezoekers, inclusief de 40.000 jaarlijks ontvangen jongeren, behoort tot de generaties "Hitler, ken ik niet". Hun kennis van de geschiedenis is soms teleurstellend. De herziening van de boodschap bleek onontbeerlijk, vandaar de renovatie, momenteel aan de gang. Deze omvat twee luiken: de restauratie van de plaatsen die de terugkeer naar authenticiteit impliceert en de actualisering van het bezoek.
De doelstellingen zijn duidelijk. Allereerst, de historische realiteit van de repressie, haar chronologie, haar slachtoffers vaststellen, door de specificiteiten van de raciale vervolging en de politieke vervolging te markeren. Vervolgens, van Breendonk een instrument van reflectie, discussie, onderwijs maken dat toepasbaar is op de huidige politieke en sociale context. Ons Europa van grote beschaving en hoge cultuur draagt het gewicht van een geschiedenis waarin al te vaak de barbarij zich op de ergste manier heeft uitgedrukt.
Of het nu onder de impuls van religieuze, politieke of nationalistische fanatismen was, die vaak sinistere belangen verborgen, hebben menigten burgers, niet in staat de stroom te beheersen die hen meesleurde, elkaar gedood, op erbarmelijke wijze verscheurd. De necropolen en andere sinistere plaatsen van de vorige eeuw zijn in dit opzicht het beeld van een heel trieste verspilling.
In Breendonk waren er aan de ene kant de helden, de martelaren, de gevangenen van een meedogenloze gevangenis. Men werd er gemarteld, men stierf er, men werd er gefusilleerd, men werd er opgehangen. Aan de andere kant waren er de beulen, waaronder teveel Belgen, gewone burgers, gefanatiseerd door een ideologie verstoken van de minste zweem van altruïsme, compassie, respect voor het menselijk persoon.
De Raad van Bestuur van het Gedenkteken heeft de steun gevraagd van het Studie- en Documentatiecentrum "Oorlogen en Hedendaagse Maatschappijen" (CEGES) om hem te helpen met zijn adviezen voor de renovatie en de wetenschappelijke animatie van het nieuwe museum. Onder zijn auspiciën werd een begeleidingscomité samengesteld dat nauw zal samenwerken met de leiders van het Gedenkteken.
De site van Breendonk, misschien uniek in Europa door zijn staat van conservatie, is bijzonder evocatief. De stenen, de cellen, de gevangenis, de executieplaatsen doen herleven, dat is het doel van de renovatie. Zij zou binnenkort aan leerkrachten, opvoeders, bezoekers een instrument van reflectie en meditatie moeten bieden dat, helaas, op schreeuwende wijze van toepassing is op de huidige gebeurtenissen.
| José Gotovitch Directeur van het CEGES | R. Coekelbergs Voorzitter van de Raad van Bestuur van het Gedenkteken |
Bijlage bij het 30-50. Bulletin van het Studie- en Documentatiecentrum "Oorlogen en Hedendaagse Maatschappijen" (CEGES), nummer 37 - Lente 2002
The Renovation
In 1947, the law creating the National Memorial of Breendonk was passed. Although only a portion of Belgian political prisoners knew Breendonk, the majesty of the site, its Dante-esque aspect were intended, in the legislator's mind, to constitute the symbol perpetuating the memory of the sufferings, tortures, death of so many Belgian patriots. Breendonk, though small compared to others, was a true concentration camp where, with the exception of crematoria, the instruments of Nazi barbarism were used and pushed to their paroxysm.
The annual pilgrimages were the subject of prestigious and moving ceremonies, frequently honoured by the presence of our sovereigns and the highest authorities of the country and even from abroad.
After more than half a century, the situation has completely evolved. The vast majority of visitors, including the 40,000 young people received annually, belong to the generations "Hitler, don't know". Their knowledge of history is sometimes disappointing. The revision of the message proved indispensable, hence the renovation, currently underway. This comprises two aspects: the restoration of the sites involving a return to authenticity and the updating of the visit.
The objectives are clear. First, to establish the historical reality of the repression, its chronology, its victims, by marking the specificities of racial persecution and political persecution. Then, to make Breendonk a tool for reflection, discussion, teaching applicable to the current political and social context. Our Europe of great civilization and high culture bears the weight of a history where all too often barbarism has expressed itself in the worst ways.
Whether under the impulse of religious, political or nationalist fanaticisms, often hiding sordid interests, crowds of citizens, powerless to master the current that swept them away, killed each other, tore each other apart in a lamentable manner. The necropolises and other sinister places of the last century are in this regard the image of a very sad waste.
At Breendonk, there were on one side the heroes, the martyrs, the prisoners of a merciless penal colony. One was tortured there, one died there, one was shot there, one was hanged there. On the other side, there were the executioners, including too many Belgians, ordinary citizens, fanaticized by an ideology devoid of the slightest hint of altruism, compassion, respect for the human person.
The Board of Directors of the Memorial requested the support of the Centre for Historical Research and Documentation on War and Contemporary Society (CEGES) in order to assist it with its advice for the renovation and scientific animation of the new museum. Under its auspices, an accompaniment committee was formed which will cooperate closely with the leaders of the Memorial.
The Breendonk site, perhaps unique in Europe due to its state of preservation, is particularly evocative. Bringing back to life the stones, the cells, the penal colony, the execution sites, such is the objective of the renovation. It should soon offer teachers, educators, visitors a tool for reflection and meditation which, alas, applies in a glaring manner to current events.
| José Gotovitch Director of the CEGES | R. Coekelbergs President of the Board of Directors of the Memorial |
Appendix to the 30-50. Bulletin of the Centre for Historical Research and Documentation on War and Contemporary Society (CEGES), number 37 - Spring 2002
Renovace
V roce 1947 byl přijat zákon vytvářející Národní památník Breendonk. Ačkoli pouze část belgických politických vězňů znala Breendonk, majestátnost místa, jeho danteovský aspekt měly podle představ zákonodárce tvořit symbol, který zvěčňuje vzpomínku na utrpení, mučení, smrt tolika belgických vlastenců. Breendonk, ačkoli malý ve srovnání s jinými, byl skutečným koncentračním táborem, kde byly s výjimkou kremačních pecí používány a dovedeny do paroxysmu nástroje nacistické barbarství.
Každoroční poutě byly předmětem prestižních a dojemných ceremonií, často poctěny přítomností našich panovníků a nejvyšších autorit země a dokonce ze zahraničí.
Po více než půl století se situace zcela vyvinula. Naprostá většina návštěvníků, včetně 40 000 mladých lidí přijímaných ročně, patří k generacím "Hitlera neznám". Jejich znalost historie je někdy zklamáním. Revize poselství se ukázala jako nezbytná, odtud renovace, která je v současnosti v průběhu. Tato zahrnuje dvě stránky: obnovu míst zahrnující návrat k autentičnosti a aktualizaci návštěvy.
Cíle jsou jasné. Za prvé, stanovit historickou realitu represe, její chronologii, její oběti, tím, že se vyznačí specifika rasového pronásledování a politického pronásledování. Poté, udělat z Breendonku nástroj reflexe, diskuse, výuky použitelný na současný politický a sociální kontext. Naše Evropa velké civilizace a vysoké kultury nese váhu historie, kde příliš často barbarství vyjadřovalo se nejhoršími způsoby.
Ať už pod impulsem náboženských, politických nebo nacionalistických fanatismů, často skrývajících nízké zájmy, zástupy občanů, neschopných ovládnout proud, který je strhl, se vzájemně zabíjely, trhaly se žalostným způsobem. Nekropole a další pochmurná místa minulého století jsou v tomto ohledu obrazem velmi smutného plýtvání.
V Breendonku byli na jedné straně hrdinové, mučedníci, vězni nemilosrdného trestaneckého tábora. Bylo se tam mučeno, umíralo se tam, bylo se tam stříleno, bylo se tam věšeno. Na druhé straně byli kati, mezi nimiž příliš mnoho Belgičanů, obyčejných občanů, zfanatizovaných ideologií prostou sebemenšího náznaku altruismu, soucitu, respektu k lidské bytosti.
Správní rada Památníku požádala o podporu Centra pro studium a dokumentaci "Války a současné společnosti" (CEGES), aby mu pomohla svými radami pro renovaci a vědeckou animaci nového muzea. Pod jeho záštitou byl vytvořen doprovodný výbor, který bude úzce spolupracovat s vedením Památníku.
Místo Breendonk, možná jedinečné v Evropě svým stavem zachování, je zvláště výmluvné. Oživit kameny, cely, trestanecký tábor, popravčí místa, to je cílem renovace. Měla by brzy nabídnout učitelům, vychovatelům, návštěvníkům nástroj reflexe a meditace, který se, bohužel, křičivě aplikuje na současné události.
| José Gotovitch Ředitel CEGES | R. Coekelbergs Předseda správní rady Památníku |
Příloha k 30-50. Bulletinu Centra pro studium a dokumentaci "Války a současné společnosti" (CEGES), číslo 37 - Jaro 2002
Historique
Avant l'occupation allemande
Le fort de Breendonk évoque immédiatement chez chacun le camp SS qui a été installé dans notre pays durant le deuxième occupation allemande.
À l'origine, il fut érigé comme un fort de l'armée belge destiné à protéger Anvers d'une offensive ennemie. Dès le milieu du 19ème siècle, Anvers était déjà proclamée "Réduit national", l'ultime refuge où le gouvernement du pays et l'armée pourraient subsister et attendre la libération du territoire.
Ainsi commença à partir de 1859, la construction de la Grande Ceinture et des Forts Brialmont (ainsi appelés du nom de leur père spirituel, l'officier du génie et par la suite général, Henri Alexis Brialmont). Malgré des adaptations dans les décennies suivantes, de plus en plus de voix se firent entendre dans les cercles militaires à la fin du 19ème siècle pour plaider la nécessité d'une sérieuse expansion et modernisation du système de défense existant. Par la loi de 1906, le gouvernement De Smet de Naeyer répondit à cette demande et planifia la construction d'une nouvelle série de forts comme rideau de défense autour d'Anvers. Le fort de Breendonk, un fort de deuxième ordre avec des caponnières fusionnées selon le jargon militaire, était situé le plus au sud, entre les forts de Walem et de Liezele. Ce genre de fort offrait en temps de guerre un abri pour quelque 330 soldats. Une large douve fut creusée tout autour. Le fort lui-même fut recouvert de la terre provenant de la douve: de cette manière, il était non seulement camouflé mais également mieux protégé contre les chutes d'obus.
Lorsque l'armée allemande envahit la Belgique le 4 août 1914, Breendonk et les autres nouveaux forts n'étaient pas totalement achevés. Même après l'invasion, les travaux de consolidation se poursuivirent avec ferveur. Les Allemands négligèrent dans un premier temps Anvers. Ce ne fut que fin septembre, après la bataille de la Marne, que le Général von Beseler attaqua le rideau de forts anversois. Breendonk ne se situait pas au centre de l'attaque, mais fut malgré tout bombardé quelques jours au début d'octobre, bombardement au cours duquel le commandant François Weyns perdit la vie. Le Fort, qui capitula le 8 octobre, souffrit de dégâts dus au bombardement mais il fut malgré tout épargné: ce que la plus lourde artillerie allemande était capable de réaliser est démontré par les photos du Fort de Wavre Sainte-Catherine, qui fut complètement anéanti(1).
Durant l'entre-deux-guerres, le Fort ne joua plus un rôle de grande envergure. Il ne fut plus entretenu et on envisageait de le convertir en centre pénitentiaire lorsque la guerre éclata.
Durant la campagne des 18 jours de mai 1940, le fort fut utilisé plusieurs jours comme quartier général du roi Léopold III qui y mena entre autres quelques discussions avec ses ministres. Français, Anglais et Hollandais y avaient une mission de liaison. La nuit cependant, le Roi logeait dans le proche château de Lippelo.
Auffanglager Breendonk
Les prisonniers
Après la capitulation belge du 28 mai 1940, la Belgique fut dotée d'un commandant militaire allemand, le général von Falkenhausen, et d'une administration militaire placée sous l'autorité de Eggert Reeder. Fin juillet 1940, la Sicherheitspolizei-Sicherheitsdienst (Sipo-SD), la police politique allemande qui était une section des SS, fut installée officiellement en Belgique. Dès le mois suivant, la décision fut prise d'installer à Breendonk, dont la position était idéale (à mi-chemin entre Anvers et Bruxelles), un Auffanglager ou "camp d'accueil" pour les prisonniers de la Sipo-SD.
Les premiers prisonniers furent amenés au Fort le 20 septembre 1940. Au début, leur nombre était relativement limité: on ne dépassa la centaine qu'en janvier 1941. L'Auffanglager Breendonk était dans un premier temps un camp composé d'une population diversifiée: Juifs et prisonniers politiques, ainsi que quelques prisonniers de droit commun (fraudeurs du marché noir,…). Les Juifs n'étaient pas encore à cette époque rassemblés pour être envoyés à Auschwitz: la politique systématique d'extermination n'était pas encore d'application. Mais une simple transgression des mesures anti-juives promulguées par l'occupant pouvait déjà coûter un séjour à Breendonk. Une fois la politique d'extermination entrée en vigueur, la caserne malinoise Dossin fut, au milieu de l'année 1942, organisée comme camp de rassemblement pour la déportation des Juifs: dès lors, la plus grande partie des prisonniers juifs disparut de Breendonk. Bien que ceux-ci formaient au début une part importante de la population du camp - peut-être la moitié dans les premiers mois - sur l'ensemble de l'occupation, ils totalisèrent seulement environ 1/8 de tous les prisonniers de Breendonk.
En effet, l'Auffanglager Breendonk était en tout premier lieu destiné aux prisonniers politiques (Belges ou étrangers en résidence). Généralement, ceux-ci n'ont même jamais été condamnés, mais pris en Sicherheitshaft, une mesure qui permettait à la Sicherheitspolizei d'arrêter toute personne susceptible de représenter un danger pour l'occupant. Leur nombre grandissant refléta le développement de la résistance dans le pays occupé. En effet, on peut difficilement parler de résistance dans les tous premiers mois de l'occupation. Cependant, le camp renfermait également des gens qui étaient considérés par les Allemands comme une menace pour le régime d'occupation, ou qui avaient d'une manière ou d'une autre contrecarré les intentions de l'occupant, comme par exemple ce journaliste qui avait refusé de collaborer à l'INR/NIR (précurseur de la RTB/VRT) sous contrôle allemand. La population du camp (et la proportion de prisonniers politiques) doubla après l'attaque allemande contre l'Union soviétique. Le même jour, le 22 juin 1941, les Allemands exécutèrent l'opération Sonnenwende, à savoir l'arrestation en masse de communistes et d'autres militants d'extrême gauche, ainsi que celle de Soviétiques présents en Belgique.
L'augmentation énorme de la population du camp durant l'été 1941, poussa pour la première fois, le 22 septembre 1941, les SS à envoyer un important convoi de plus de 100 prisonniers vers le camp de concentration de Neuengamme près de Hambourg. Dès lors, Breendonk devint un camp de transit. Chaque fois que l'augmentation du nombre de prisonniers rendait le camp ingérable, les SS organisaient un nouveau convoi vers l'Allemagne. La plupart des prisonniers de Breendonk ont échoué à Buchenwald, mais aussi, en ordre décroissant d'importance, dans le camp autrichien de Mauthausen, à Vught en Hollande, dans le déjà nommé Neuengamme, à Auschwitz (pour les Juifs, via la caserne Dossin), à Sachsenhausen et dans quelques petites prisons ou bagnes.
Le nombre de prisonniers ne restait toutefois jamais au faible niveau atteint après le départ d'un tel convoi. Le développement de la résistance dans le pays occupé augmenta le nombre de résistants qui tombèrent entre les mains de la Gestapo et furent envoyés à Breendonk. En avril 1944, avant la première évacuation du camp le 6 mai 1944, l'Auffanglager comptait 6 à 700 hommes. Au total, quelques 3.500 prisonniers auraient connu l'enfer de Breendonk. Seuls la moitié d'entre eux survivront au séjour à Breendonk et dans les camps de concentration allemands.
Le régime
Breendonk connut le régime d'un véritable camp de concentration. Le taux élevé de gardiens par rapport aux prisonniers (une moyenne de 1 pour 10) fit même du séjour à l'Auffanglager une épreuve plus grande qu'un emprisonnement à Buchenwald. A Breendonk, en effet, on pouvait difficilement se fondre dans la masse. Les prisonniers n'étaient pas assez nombreux face à une quantité de gardiens proportionnellement trop importante.
La plupart des prisonniers devaient effectuer des travaux forcés. Ils devaient déblayer et enlever avec pelles, brouettes et bennes la couche de terre et de sable avec laquelle le Fort avait été recouvert avant la première guerre mondiale. Quelque 250.000 à 300.000 m³ ont donc été ôtés manuellement par les 3.500 prisonniers de Breendonk. La combinaison du travail accablant et inutile avec le rationnement alimentaire et les brutalités quotidiennes causa la mort d'au moins 98 prisonniers de Breendonk, sur place ou dans le Kriegslazarett d'Anvers, où parfois les malades les plus atteints avaient été transférés et où les soins et équipements médicaux étaient pour le reste très lacunaires. Une première série importante de décès survint durant l'été 1941, à une période où le camp était surpeuplé suite à l'internement en masse de communistes. Ces décès provoquèrent même une intervention de la Militärverwaltung, responsable en théorie mais dans les faits, pour le moins partiellement impuissante. Cette intervention, dont l'efficacité n'est pas toujours évidente à déterminer, amena tout de même une amélioration graduelle des rations. Néanmoins celle-ci resta limitée. Le fait de permettre une fois sur deux la réception de colis de nourriture pour les prisonniers, menait chaque fois dans un premier temps à une amélioration puis, de nouveau, à une détérioration de l'état de santé des détenus. Le véritable changement dans le rationnement des prisonniers n'est venu que dans les derniers mois de l'occupation avec les livraisons de nourriture du Foyer Léopold III (même si une partie d'entre elle était détournée) et avec le remplacement du commandant du camp.
Du fait des travaux forcés et de la sous-alimentation, Breendonk était le "camp de la mort rampante". En outre, à partir du mois de novembre 1942, au moins 164 prisonniers furent fusillés et, à partir de mai 1943, 31 furent pendus. Les prisonniers fusillés furent exécutés en représailles à des attentats perpétrés par des résistants contre des collaborateurs ou des militaires allemands. Les pendaisons furent consécutives à des condamnations pour des faits condamnables de peine de mort. Cette sentence fut appliquée pour la première fois aux trois auteurs de l'attentat contre le journaliste collaborateur Paul Colin.
Le durcissement parallèle de la résistance et du régime d'occupation ne resta donc pas sans incidence sur le cours des événements à l'Auffanglager. Un autre signe de cette évolution fut la mise en place, au milieu de l'année 1942, d'une chambre de torture pour "interrogatoire renforcé" des résistants arrêtés. Le renversement du cours de la guerre durant l'hiver 1942-1943 contribua aussi à un renforcement du sadisme chez les SS de Breendonk.
Les gardiens - soldats de la Wehrmacht, SS flamands et allemands
Pendant le second semestre 1940, les seuls SS présents à Breendonk étaient le commandant du camp, le major SS Philipp Schmitt, son chauffeur et Arthur Prauss, lieutenant SS qui s'occupait de la direction quotidienne des prisonniers. Dès le début, ils avaient à leur disposition un bataillon de la Wehrmacht de 33 hommes, qui étaient responsables de la surveillance du camp. En 1941, ils furent rejoints par d'autres SS allemands et à partir de septembre de la même année par des SS flamands, entre autres les tristement célèbres Wyss et De Bodt.
Généralement, ces SS flamands étaient des hommes qui, dans la vie civile, avaient eu peu de succès, et qui étaient, à une exception près, d'un niveau intellectuel peu élevé. Certains se retrouvaient à la Sicherheitspolizei parce qu'ils avaient été réformés ou craignaient de s'engager à la Waffen-SS. La Sipo leur donnait un uniforme, une aura qu'ils ne possédaient pas dans la vie civile, et certainement chez un ex-boxeur comme Wyss, la chance de laisser exprimer impunément leurs tendances sadiques latentes sous le couvert d'une approbation officielle.
Début 1944, la plupart de SS flamands suivirent leurs supérieurs allemands en Allemagne. Tandis que la majorité des SS allemands de Breendonk réussirent à échapper aux mains de la justice belge d'après-guerre, le cas du commandant de camp Schmitt constitue la principale exception à cette règle, la plupart des SS flamands furent arrêtés au moment de la capitulation allemande ou par la suite. Avec quelques Zugführers ou chefs de chambrée, comme par exemple le Juif viennois Walter Obler, qui s'étaient comportés cruellement à l'égard de leurs compagnons de geôle, ils furent condamnés au Procès de Malines. Douze d'entre eux furent fusillés début 1947 lors d'une exécution publique agitée. Le commandant de camp Schmitt subit le même sort en 1950.
Après le libération: de la prison au Mémorial national
Après le libération, le Fort fit fonction de prison pour collaborateurs, et devint "Breendonk II". Dans un premier temps, les "inciviques" furent enfermés par la résistance locale. Durant cette période, certains excès survinrent, comme le comportement de la fameuse tante Jeanne, la sadique Jeanne Hoeckmans, qui tondait les femmes prisonnières, les déshabillait et les peignait de croix gammées. Les histoires sur Breendonk I, les cellules, les chambres de torture appelaient dans un certain sens à la vengeance. Il est difficile d'estimer avec précision combien de prisonniers ont été maltraités et dans quelle mesure la mort s'en est suivie, et qui, précisément, en porte la responsabilité. Le 17 octobre 1944, le Fort fut évacué sur l'ordre du ministre de la Justice et les prisonniers furent transférés à la caserne Dossin de Malines(2). Breendonk fut, par la suite, un centre d'internement officiel de l'Etat Belge, jusqu'à sa transformation en Mémorial national par la loi du 19 août 1947.
| Patrick Nefors Historien |
Geschichte
Vor der deutschen Besatzung
Das Fort Breendonk erinnert sofort an das SS-Lager, das während der zweiten deutschen Besatzung in unserem Land eingerichtet wurde.
Ursprünglich wurde es als Fort der belgischen Armee errichtet, um Antwerpen vor einem feindlichen Angriff zu schützen. Schon Mitte des 19. Jahrhunderts war Antwerpen bereits zum "Nationalen Reduit" proklamiert worden, der letzte Zufluchtsort, wo die Regierung des Landes und die Armee überleben und auf die Befreiung des Territoriums warten könnten.
So begann ab 1859 der Bau des Großen Gürtels und der Brialmont-Forts (so genannt nach ihrem geistigen Vater, dem Ingenieuroffizier und späteren General, Henri Alexis Brialmont). Trotz Anpassungen in den folgenden Jahrzehnten wurden Ende des 19. Jahrhunderts in militärischen Kreisen immer mehr Stimmen laut, die für eine ernsthafte Erweiterung und Modernisierung des bestehenden Verteidigungssystems plädierten. Mit dem Gesetz von 1906 reagierte die Regierung De Smet de Naeyer auf diese Forderung und plante den Bau einer neuen Serie von Forts als Verteidigungsvorhang um Antwerpen. Das Fort Breendonk, ein Fort zweiter Ordnung mit fusionierten Kaponnieren nach militärischem Jargon, lag am südlichsten, zwischen den Forts von Walem und Liezele. Diese Art von Fort bot im Kriegsfall Unterkunft für etwa 330 Soldaten. Ein breiter Graben wurde rundherum ausgehoben. Das Fort selbst wurde mit der aus dem Graben stammenden Erde bedeckt: auf diese Weise war es nicht nur getarnt, sondern auch besser gegen Granateneinschläge geschützt.
Als die deutsche Armee am 4. August 1914 Belgien überfiel, waren Breendonk und die anderen neuen Forts nicht vollständig fertiggestellt. Selbst nach der Invasion wurden die Konsolidierungsarbeiten mit Eifer fortgesetzt. Die Deutschen vernachlässigten zunächst Antwerpen. Erst Ende September, nach der Schlacht an der Marne, griff General von Beseler den Vorhang der Antwerpener Forts an. Breendonk lag nicht im Zentrum des Angriffs, wurde aber dennoch Anfang Oktober einige Tage lang bombardiert, ein Bombardement, bei dem Kommandant François Weyns sein Leben verlor. Das Fort, das am 8. Oktober kapitulierte, erlitt Schäden durch das Bombardement, wurde aber dennoch verschont: was die schwerste deutsche Artillerie zu leisten vermochte, wird durch die Fotos des Forts von Wavre Sainte-Catherine demonstriert, das vollständig zerstört wurde(1).
Während der Zwischenkriegszeit spielte das Fort keine bedeutende Rolle mehr. Es wurde nicht mehr gewartet und man erwog, es in ein Gefängniszentrum umzuwandeln, als der Krieg ausbrach.
Während des 18-Tage-Feldzugs im Mai 1940 wurde das Fort mehrere Tage lang als Hauptquartier von König Leopold III. genutzt, der dort unter anderem einige Gespräche mit seinen Ministern führte. Franzosen, Engländer und Holländer hatten dort eine Verbindungsmission. Nachts jedoch wohnte der König im nahe gelegenen Schloss Lippelo.
Auffanglager Breendonk
Die Gefangenen
Nach der belgischen Kapitulation am 28. Mai 1940 wurde Belgien mit einem deutschen Militärbefehlshaber, General von Falkenhausen, und einer Militärverwaltung unter der Autorität von Eggert Reeder ausgestattet. Ende Juli 1940 wurde die Sicherheitspolizei-Sicherheitsdienst (Sipo-SD), die deutsche politische Polizei, die eine Abteilung der SS war, offiziell in Belgien installiert. Bereits im folgenden Monat wurde beschlossen, in Breendonk, dessen Lage ideal war (auf halbem Weg zwischen Antwerpen und Brüssel), ein Auffanglager oder "Aufnahmelager" für die Gefangenen der Sipo-SD einzurichten.
Die ersten Gefangenen wurden am 20. September 1940 ins Fort gebracht. Anfangs war ihre Zahl relativ begrenzt: erst im Januar 1941 wurde die Hundert überschritten. Das Auffanglager Breendonk war zunächst ein Lager mit einer gemischten Bevölkerung: Juden und politische Gefangene, sowie einige kriminelle Gefangene (Schwarzmarkthändler,…). Die Juden wurden zu dieser Zeit noch nicht zusammengeführt, um nach Auschwitz geschickt zu werden: die systematische Vernichtungspolitik war noch nicht in Kraft. Aber schon eine einfache Übertretung der vom Besatzer erlassenen antijüdischen Maßnahmen konnte einen Aufenthalt in Breendonk kosten. Sobald die Vernichtungspolitik in Kraft trat, wurde die Mechelner Kaserne Dossin Mitte 1942 als Sammellager für die Deportation der Juden organisiert: von da an verschwand der größte Teil der jüdischen Gefangenen aus Breendonk. Obwohl diese anfangs einen wichtigen Teil der Lagerbevölkerung ausmachten - vielleicht die Hälfte in den ersten Monaten - machten sie über die gesamte Besatzungszeit hinweg nur etwa 1/8 aller Breendonk-Gefangenen aus.
Tatsächlich war das Auffanglager Breendonk in erster Linie für politische Gefangene (Belgier oder ansässige Ausländer) bestimmt. Im Allgemeinen wurden diese nie verurteilt, sondern in Sicherheitshaft genommen, eine Maßnahme, die es der Sicherheitspolizei ermöglichte, jede Person zu verhaften, die eine Gefahr für den Besatzer darstellen könnte. Ihre wachsende Zahl spiegelte die Entwicklung des Widerstands im besetzten Land wider. Tatsächlich kann man in den allerersten Monaten der Besatzung kaum von Widerstand sprechen. Das Lager enthielt jedoch auch Menschen, die von den Deutschen als Bedrohung für das Besatzungsregime angesehen wurden, oder die auf die eine oder andere Weise die Absichten des Besatzers durchkreuzt hatten, wie zum Beispiel dieser Journalist, der sich geweigert hatte, beim INR/NIR (Vorläufer des RTB/VRT) unter deutscher Kontrolle mitzuarbeiten. Die Lagerbevölkerung (und der Anteil der politischen Gefangenen) verdoppelte sich nach dem deutschen Angriff auf die Sowjetunion. Am selben Tag, dem 22. Juni 1941, führten die Deutschen die Operation Sonnenwende durch, nämlich die Massenverhaftung von Kommunisten und anderen linksradikalen Aktivisten sowie von in Belgien anwesenden Sowjetbürgern.
Die enorme Zunahme der Lagerbevölkerung im Sommer 1941 veranlasste die SS erstmals am 22. September 1941, einen wichtigen Transport von mehr als 100 Gefangenen in das Konzentrationslager Neuengamme bei Hamburg zu schicken. Von da an wurde Breendonk zu einem Durchgangslager. Jedes Mal, wenn die Zunahme der Gefangenenanzahl das Lager unhandlich machte, organisierten die SS einen neuen Transport nach Deutschland. Die meisten Breendonk-Gefangenen endeten in Buchenwald, aber auch, in absteigender Reihenfolge der Bedeutung, im österreichischen Lager Mauthausen, in Vught in Holland, im bereits genannten Neuengamme, in Auschwitz (für Juden, über die Kaserne Dossin), in Sachsenhausen und in einigen kleinen Gefängnissen oder Strafkolonien.
Die Zahl der Gefangenen blieb jedoch nie auf dem niedrigen Niveau, das nach der Abfahrt eines solchen Transports erreicht wurde. Die Entwicklung des Widerstands im besetzten Land erhöhte die Zahl der Widerstandskämpfer, die in die Hände der Gestapo fielen und nach Breendonk geschickt wurden. Im April 1944, vor der ersten Evakuierung des Lagers am 6. Mai 1944, zählte das Auffanglager 6 bis 700 Mann. Insgesamt sollen etwa 3.500 Gefangene die Hölle von Breendonk gekannt haben. Nur die Hälfte von ihnen wird den Aufenthalt in Breendonk und in den deutschen Konzentrationslagern überleben.
Das Regime
Breendonk erlebte das Regime eines echten Konzentrationslagers. Die hohe Rate von Wachen im Verhältnis zu Gefangenen (im Durchschnitt 1 zu 10) machte den Aufenthalt im Auffanglager sogar zu einer größeren Prüfung als eine Inhaftierung in Buchenwald. In Breendonk konnte man sich tatsächlich kaum in der Menge verlieren. Die Gefangenen waren nicht zahlreich genug angesichts einer proportional zu großen Anzahl von Wachen.
Die meisten Gefangenen mussten Zwangsarbeit verrichten. Sie mussten mit Schaufeln, Schubkarren und Mulden die Schicht aus Erde und Sand entfernen, mit der das Fort vor dem Ersten Weltkrieg bedeckt worden war. Etwa 250.000 bis 300.000 m³ wurden also manuell von den 3.500 Breendonk-Gefangenen entfernt. Die Kombination aus erdrückender und nutzloser Arbeit mit der Lebensmittelrationierung und den täglichen Brutalitäten verursachte den Tod von mindestens 98 Breendonk-Gefangenen, vor Ort oder im Kriegslazarett von Antwerpen, wohin manchmal die schwerstkranken Patienten verlegt worden waren und wo die medizinische Versorgung und Ausrüstung im Übrigen sehr lückenhaft waren. Eine erste wichtige Reihe von Todesfällen ereignete sich im Sommer 1941, zu einer Zeit, als das Lager aufgrund der Masseninternierung von Kommunisten überfüllt war. Diese Todesfälle provozierten sogar ein Einschreiten der Militärverwaltung, die theoretisch verantwortlich, aber in der Praxis zumindest teilweise machtlos war. Dieses Einschreiten, dessen Wirksamkeit nicht immer leicht zu bestimmen ist, führte dennoch zu einer allmählichen Verbesserung der Rationen. Dennoch blieb diese begrenzt. Die Tatsache, den Gefangenen ab und zu den Empfang von Nahrungspaketen zu erlauben, führte jedes Mal zunächst zu einer Verbesserung und dann wieder zu einer Verschlechterung des Gesundheitszustands der Insassen. Die wirkliche Veränderung in der Rationierung der Gefangenen kam erst in den letzten Monaten der Besatzung mit den Lebensmittellieferungen des Foyer Léopold III (auch wenn ein Teil davon abgezweigt wurde) und mit dem Austausch des Lagerkommandanten.
Aufgrund der Zwangsarbeit und der Unterernährung war Breendonk das "Lager des schleichenden Todes". Darüber hinaus wurden ab November 1942 mindestens 164 Gefangene erschossen und ab Mai 1943 31 gehängt. Die erschossenen Gefangenen wurden als Vergeltung für Anschläge hingerichtet, die von Widerstandskämpfern gegen Kollaborateure oder deutsche Militärs verübt wurden. Die Erhängungen folgten auf Verurteilungen für todeswürdige Vergehen. Diese Strafe wurde erstmals auf die drei Urheber des Attentats auf den kollaborierenden Journalisten Paul Colin angewandt.
Die parallele Verhärtung des Widerstands und des Besatzungsregimes blieb also nicht ohne Auswirkungen auf den Ablauf der Ereignisse im Auffanglager. Ein weiteres Zeichen dieser Entwicklung war die Einrichtung einer Folterkammer Mitte 1942 für "verschärfte Vernehmung" verhafteter Widerstandskämpfer. Die Wende des Kriegsverlaufs im Winter 1942-1943 trug auch zu einer Verstärkung des Sadismus bei den SS von Breendonk bei.
Die Wachen - Soldaten der Wehrmacht, flämische und deutsche SS
Während des zweiten Halbjahres 1940 waren die einzigen SS in Breendonk der Lagerkommandant, SS-Major Philipp Schmitt, sein Fahrer und Arthur Prauss, SS-Leutnant, der sich um die tägliche Führung der Gefangenen kümmerte. Von Anfang an standen ihnen ein Bataillon der Wehrmacht von 33 Mann zur Verfügung, die für die Überwachung des Lagers verantwortlich waren. 1941 kamen andere deutsche SS hinzu und ab September desselben Jahres flämische SS, unter anderem die berüchtigten Wyss und De Bodt.
Im Allgemeinen waren diese flämischen SS Männer, die im Zivilleben wenig Erfolg gehabt hatten und die, bis auf eine Ausnahme, von niedrigem intellektuellem Niveau waren. Einige landeten bei der Sicherheitspolizei, weil sie ausgemustert worden waren oder sich fürchten, sich bei der Waffen-SS zu verpflichten. Die Sipo gab ihnen eine Uniform, eine Aura, die sie im Zivilleben nicht besaßen, und sicherlich bei einem Ex-Boxer wie Wyss, die Chance, ihre latenten sadistischen Neigungen unter dem Deckmantel einer offiziellen Billigung straflos auszudrücken.
Anfang 1944 folgten die meisten flämischen SS ihren deutschen Vorgesetzten nach Deutschland. Während die Mehrheit der deutschen SS von Breendonk den Händen der belgischen Nachkriegsjustiz entkommen konnte, bildet der Fall des Lagerkommandanten Schmitt die Hauptausnahme von dieser Regel, die meisten flämischen SS wurden zum Zeitpunkt der deutschen Kapitulation oder danach verhaftet. Zusammen mit einigen Zugführern oder Barackenältesten, wie zum Beispiel dem Wiener Juden Walter Obler, die sich grausam gegenüber ihren Mithäftlingen verhalten hatten, wurden sie im Prozess von Mechelen verurteilt. Zwölf von ihnen wurden Anfang 1947 bei einer aufgewühlten öffentlichen Hinrichtung erschossen. Der Lagerkommandant Schmitt erlitt dasselbe Schicksal 1950.
Nach der Befreiung: vom Gefängnis zum Nationalen Gedenkstätte
Nach der Befreiung diente das Fort als Gefängnis für Kollaborateure und wurde "Breendonk II". Zunächst wurden die "Unzivilisierten" vom lokalen Widerstand eingesperrt. Während dieser Zeit traten einige Exzesse auf, wie das Verhalten der berühmten Tante Jeanne, der sadistischen Jeanne Hoeckmans, die die weiblichen Gefangenen scheren ließ, sie auszog und mit Hakenkreuzen bemalte. Die Geschichten über Breendonk I, die Zellen, die Folterkammern riefen in gewissem Sinne nach Rache. Es ist schwierig, genau abzuschätzen, wie viele Gefangene misshandelt wurden und in welchem Ausmaß der Tod folgte, und wer genau dafür verantwortlich ist. Am 17. Oktober 1944 wurde das Fort auf Anordnung des Justizministers evakuiert und die Gefangenen in die Dossin-Kaserne von Mechelen verlegt(2). Breendonk war anschließend ein offizielles Internierungszentrum des Belgischen Staates, bis es durch das Gesetz vom 19. August 1947 in eine Nationale Gedenkstätte umgewandelt wurde.
| Patrick Nefors Historiker |
Geschiedenis
Voor de Duitse bezetting
Het fort van Breendonk roept bij iedereen onmiddellijk het SS-kamp op dat in ons land werd geïnstalleerd tijdens de tweede Duitse bezetting.
Oorspronkelijk werd het opgericht als een fort van het Belgische leger bedoeld om Antwerpen te beschermen tegen een vijandig offensief. Vanaf het midden van de 19e eeuw was Antwerpen reeds uitgeroepen tot "Nationaal Reduit", de ultieme schuilplaats waar de regering van het land en het leger zouden kunnen overleven en wachten op de bevrijding van het grondgebied.
Zo begon vanaf 1859 de bouw van de Grote Gordel en de Brialmontforten (zo genoemd naar hun geestelijke vader, de genieofficier en later generaal, Henri Alexis Brialmont). Ondanks aanpassingen in de volgende decennia, werden eind 19e eeuw in militaire kringen steeds meer stemmen gehoord om te pleiten voor een serieuze uitbreiding en modernisering van het bestaande verdedigingssysteem. Door de wet van 1906 beantwoordde de regering De Smet de Naeyer aan deze vraag en plantte de bouw van een nieuwe reeks forten als verdedigingsgordel rond Antwerpen. Het fort van Breendonk, een fort van tweede orde met samengevoegde caponnières volgens het militaire jargon, was het meest zuidelijk gelegen, tussen de forten van Walem en Liezele. Dit soort fort bood in oorlogstijd onderdak aan ongeveer 330 soldaten. Een brede gracht werd rondom uitgegraven. Het fort zelf werd bedekt met de aarde afkomstig van de gracht: op deze manier was het niet alleen gecamoufleerd maar ook beter beschermd tegen granaatinslagen.
Toen het Duitse leger België binnenviel op 4 augustus 1914, waren Breendonk en de andere nieuwe forten niet volledig voltooid. Zelfs na de invasie gingen de consolidatiewerken met ijver voort. De Duitsers verwaarloosden in eerste instantie Antwerpen. Pas eind september, na de Slag aan de Marne, viel Generaal von Beseler de gordel van Antwerpse forten aan. Breendonk bevond zich niet in het centrum van de aanval, maar werd desondanks enkele dagen gebombardeerd begin oktober, een bombardement waarbij commandant François Weyns het leven verloor. Het Fort, dat capituleerde op 8 oktober, leed schade door het bombardement maar werd desalniettemin gespaard: wat de zwaarste Duitse artillerie kon realiseren wordt aangetoond door de foto's van het Fort van Wavre-Sainte-Catherine, dat volledig vernietigd werd(1).
Tijdens het interbellum speelde het Fort geen grootschalige rol meer. Het werd niet meer onderhouden en men overwoog het om te vormen tot een penitentiair centrum toen de oorlog uitbrak.
Tijdens de 18-daagse veldtocht van mei 1940 werd het fort verschillende dagen gebruikt als hoofdkwartier van koning Leopold III die er onder andere enkele besprekingen met zijn ministers voerde. Fransen, Engelsen en Hollanders hadden er een verbindingsmissie. 's Nachts echter verbleef de Koning in het nabijgelegen kasteel van Lippelo.
Auffanglager Breendonk
De gevangenen
Na de Belgische capitulatie van 28 mei 1940, werd België voorzien van een Duitse militaire bevelhebber, generaal von Falkenhausen, en een militaire administratie onder het gezag van Eggert Reeder. Eind juli 1940 werd de Sicherheitspolizei-Sicherheitsdienst (Sipo-SD), de Duitse politieke politie die een afdeling van de SS was, officieel in België geïnstalleerd. Reeds de volgende maand werd beslist om in Breendonk, waarvan de positie ideaal was (halverwege tussen Antwerpen en Brussel), een Auffanglager of "opvangkamp" voor de gevangenen van de Sipo-SD te installeren.
De eerste gevangenen werden op 20 september 1940 naar het Fort gebracht. In het begin was hun aantal relatief beperkt: pas in januari 1941 werd de honderd overschreden. Het Auffanglager Breendonk was in eerste instantie een kamp samengesteld uit een gediversifieerde bevolking: Joden en politieke gevangenen, alsook enkele gemeenrechtelijke gevangenen (zwartmarktfraudeurs,…). De Joden werden in die tijd nog niet samengebracht om naar Auschwitz gestuurd te worden: het systematische uitroeiingsbeleid was nog niet van toepassing. Maar een eenvoudige overtreding van de door de bezetter uitgevaardigde anti-joodse maatregelen kon reeds een verblijf in Breendonk kosten. Eens het uitroeiingsbeleid van kracht werd, werd de Mechelse Dossinkazerne midden 1942 georganiseerd als verzamelkamp voor de deportatie van de Joden: vanaf dan verdween het grootste deel van de Joodse gevangenen uit Breendonk. Hoewel deze in het begin een belangrijk deel van de kampbevolking uitmaakten - misschien de helft in de eerste maanden - bedroegen zij over de hele bezetting slechts ongeveer 1/8 van alle Breendonk-gevangenen.
Inderdaad, het Auffanglager Breendonk was in de allereerste plaats bestemd voor politieke gevangenen (Belgen of inwonende buitenlanders). Over het algemeen werden deze nooit veroordeeld, maar in Sicherheitshaft genomen, een maatregel die het de Sicherheitspolizei mogelijk maakte om iedereen aan te houden die een gevaar voor de bezetter zou kunnen vormen. Hun toenemend aantal weerspiegelde de ontwikkeling van het verzet in het bezette land. Inderdaad, men kan moeilijk spreken van verzet in de allereerste maanden van de bezetting. Echter, het kamp bevatte ook mensen die door de Duitsers als een bedreiging voor het bezettingsregime werden beschouwd, of die op een of andere manier de bedoelingen van de bezetter hadden gedwarsboomd, zoals bijvoorbeeld deze journalist die geweigerd had mee te werken aan de INR/NIR (voorloper van de RTB/VRT) onder Duitse controle. De kampbevolking (en het aandeel van politieke gevangenen) verdubbelde na de Duitse aanval op de Sovjet-Unie. Op dezelfde dag, 22 juni 1941, voerden de Duitsers operatie Sonnenwende uit, namelijk de massa-arrestatie van communisten en andere extreem-linkse militanten, alsook van in België aanwezige Sovjetburgers.
De enorme toename van de kampbevolking tijdens de zomer van 1941, duwde voor het eerst, op 22 september 1941, de SS ertoe een belangrijk transport van meer dan 100 gevangenen naar het concentratiekamp Neuengamme bij Hamburg te sturen. Vanaf dan werd Breendonk een doorgangskamp. Telkens de toename van het aantal gevangenen het kamp onhandelbaar maakte, organiseerden de SS een nieuw transport naar Duitsland. De meeste Breendonk-gevangenen belandden in Buchenwald, maar ook, in afnemende volgorde van belang, in het Oostenrijkse kamp Mauthausen, in Vught in Nederland, in het reeds genoemde Neuengamme, in Auschwitz (voor Joden, via de Dossinkazerne), in Sachsenhausen en in enkele kleine gevangenissen of strafkolonies.
Het aantal gevangenen bleef echter nooit op het lage niveau dat bereikt werd na het vertrek van zo'n transport. De ontwikkeling van het verzet in het bezette land verhoogde het aantal verzetsleden dat in handen van de Gestapo viel en naar Breendonk gestuurd werd. In april 1944, voor de eerste evacuatie van het kamp op 6 mei 1944, telde het Auffanglager 6 tot 700 man. In totaal zouden ongeveer 3.500 gevangenen de hel van Breendonk gekend hebben. Slechts de helft van hen zal het verblijf in Breendonk en in de Duitse concentratiekampen overleven.
Het regime
Breendonk kende het regime van een echt concentratiekamp. Het hoge percentage bewakers ten opzichte van gevangenen (gemiddeld 1 op 10) maakte het verblijf in het Auffanglager zelfs tot een grotere beproeving dan een gevangenschap in Buchenwald. In Breendonk kon men zich inderdaad moeilijk in de massa verliezen. De gevangenen waren niet talrijk genoeg tegenover een proportioneel te grote hoeveelheid bewakers.
De meeste gevangenen moesten dwangarbeid verrichten. Zij moesten met schoppen, kruiwagens en kiepwagens de laag aarde en zand verwijderen waarmee het Fort voor de Eerste Wereldoorlog bedekt was. Ongeveer 250.000 tot 300.000 m³ werden dus manueel verwijderd door de 3.500 Breendonk-gevangenen. De combinatie van overweldigend en nutteloos werk met de voedselrantsoenering en de dagelijkse brutaliteiten veroorzaakte de dood van minstens 98 Breendonk-gevangenen, ter plaatse of in het Kriegslazarett van Antwerpen, waar soms de ernstigst zieken waren overgebracht en waar de medische zorg en uitrusting voor de rest zeer gebrekkig waren. Een eerste belangrijke reeks overlijdens deed zich voor tijdens de zomer van 1941, op een moment dat het kamp overbevolkt was door de massale internering van communisten. Deze overlijdens veroorzaakten zelfs een interventie van de Militärverwaltung, in theorie verantwoordelijk maar in de praktijk, op zijn minst gedeeltelijk machteloos. Deze interventie, waarvan de doeltreffendheid niet altijd evident te bepalen is, bracht niettemin een geleidelijke verbetering van de rantsoenen mee. Niettemin bleef deze beperkt. Het feit om af en toe de ontvangst van voedselpakketten voor de gevangenen toe te staan, leidde elke keer in eerste instantie tot een verbetering en dan, opnieuw, tot een verslechtering van de gezondheidstoestand van de gedetineerden. De echte verandering in de rantsoenering van de gevangenen kwam pas in de laatste maanden van de bezetting met de voedselleveringen van het Foyer Léopold III (ook al werd een deel ervan afgeleid) en met de vervanging van de kampcommandant.
Door de dwangarbeid en de ondervoeding was Breendonk het "kamp van de sluipende dood". Bovendien werden vanaf november 1942 minstens 164 gevangenen gefusilleerd en vanaf mei 1943 31 opgehangen. De gefusilleerde gevangenen werden geëxecuteerd als represaille voor aanslagen gepleegd door verzetsleden tegen collaborateurs of Duitse militairen. De ophangingen volgden op veroordelingen voor doodstrafwaardige feiten. Deze straf werd voor het eerst toegepast op de drie daders van de aanslag op de collaborerende journalist Paul Colin.
De parallelle verharding van het verzet en het bezettingsregime bleef dus niet zonder gevolgen voor het verloop van de gebeurtenissen in het Auffanglager. Een ander teken van deze evolutie was de installatie, midden 1942, van een folterkamer voor "versterkt verhoor" van gearresteerde verzetsleden. De omkering van het oorlogsverloop tijdens de winter 1942-1943 droeg ook bij tot een versterking van het sadisme bij de SS van Breendonk.
De bewakers - soldaten van de Wehrmacht, Vlaamse en Duitse SS
Tijdens het tweede semester 1940 waren de enige SS aanwezig in Breendonk de kampcommandant, SS-majoor Philipp Schmitt, zijn chauffeur en Arthur Prauss, SS-luitenant die zich bezighield met de dagelijkse leiding van de gevangenen. Vanaf het begin hadden zij een bataljon van de Wehrmacht van 33 man ter beschikking, die verantwoordelijk waren voor het toezicht op het kamp. In 1941 werden zij vergezeld door andere Duitse SS en vanaf september van hetzelfde jaar door Vlaamse SS, onder andere de beruchte Wyss en De Bodt.
Over het algemeen waren deze Vlaamse SS mannen die, in het burgerleven, weinig succes hadden gekend, en die, op één uitzondering na, van een laag intellectueel niveau waren. Sommigen belandden bij de Sicherheitspolizei omdat zij afgekeurd waren of vreesden zich aan te sluiten bij de Waffen-SS. De Sipo gaf hun een uniform, een aura die zij in het burgerleven niet bezaten, en zeker bij een ex-bokser zoals Wyss, de kans om straffeloos hun latente sadistische neigingen tot uitdrukking te laten komen onder dekking van een officiële goedkeuring.
Begin 1944 volgden de meeste Vlaamse SS hun Duitse oversten naar Duitsland. Terwijl de meerderheid van de Duitse SS van Breendonk erin slaagde te ontsnappen aan de handen van de Belgische naoorlogse justitie, vormt het geval van kampcommandant Schmitt de voornaamste uitzondering op deze regel, de meeste Vlaamse SS werden op het moment van de Duitse capitulatie of daarna gearresteerd. Samen met enkele Zugführers of barakleiders, zoals bijvoorbeeld de Weense Jood Walter Obler, die zich wreed hadden gedragen tegenover hun medegevangenen, werden zij veroordeeld in het Proces van Mechelen. Twaalf van hen werden begin 1947 bij een bewogen openbare executie gefusilleerd. De kampcommandant Schmitt onderging hetzelfde lot in 1950.
Na de bevrijding: van de gevangenis tot het Nationaal Gedenkteken
Na de bevrijding fungeerde het Fort als gevangenis voor collaborateurs, en werd "Breendonk II". In eerste instantie werden de "incivieken" opgesloten door het lokale verzet. Tijdens deze periode traden sommige excessen op, zoals het gedrag van de fameuze tante Jeanne, de sadistische Jeanne Hoeckmans, die de vrouwelijke gevangenen liet kaalscheren, hen uitkleedde en beschilderde met hakenkruisen. De verhalen over Breendonk I, de cellen, de folterkamers riepen in zekere zin op tot wraak. Het is moeilijk precies in te schatten hoeveel gevangenen mishandeld werden en in welke mate de dood volgde, en wie, precies, daarvoor de verantwoordelijkheid draagt. Op 17 oktober 1944 werd het Fort op bevel van de minister van Justitie geëvacueerd en de gevangenen werden overgebracht naar de Dossinkazerne van Mechelen(2). Breendonk was, vervolgens, een officieel interneringscentrum van de Belgische Staat, tot zijn omvorming tot Nationaal Gedenkteken door de wet van 19 augustus 1947.
| Patrick Nefors Historicus |
History
Before the German occupation
The Fort of Breendonk immediately evokes for everyone the SS camp that was installed in our country during the second German occupation.
Originally, it was erected as a fort of the Belgian army intended to protect Antwerp from an enemy offensive. From the mid-19th century, Antwerp was already proclaimed "National Redoubt", the ultimate refuge where the government of the country and the army could subsist and await the liberation of the territory.
Thus began from 1859, the construction of the Great Belt and the Brialmont Forts (so called after their spiritual father, the engineering officer and later general, Henri Alexis Brialmont). Despite adaptations in the following decades, more and more voices were heard in military circles at the end of the 19th century to plead the necessity for a serious expansion and modernization of the existing defense system. By the law of 1906, the De Smet de Naeyer government responded to this demand and planned the construction of a new series of forts as a defensive curtain around Antwerp. The Fort of Breendonk, a second-order fort with merged caponiers according to military jargon, was located the furthest south, between the forts of Walem and Liezele. This kind of fort offered in wartime shelter for some 330 soldiers. A wide moat was dug all around. The fort itself was covered with the earth from the moat: in this way, it was not only camouflaged but also better protected against shell hits.
When the German army invaded Belgium on 4 August 1914, Breendonk and the other new forts were not completely finished. Even after the invasion, consolidation work continued with fervor. The Germans neglected Antwerp at first. It was only at the end of September, after the Battle of the Marne, that General von Beseler attacked the curtain of Antwerp forts. Breendonk was not at the center of the attack, but was nevertheless bombed for a few days at the beginning of October, a bombardment during which Commander François Weyns lost his life. The Fort, which capitulated on 8 October, suffered damage from the bombardment but was nevertheless spared: what the heaviest German artillery was capable of achieving is demonstrated by the photos of the Fort of Wavre Sainte-Catherine, which was completely annihilated(1).
During the interwar period, the Fort no longer played a major role. It was no longer maintained and there were plans to convert it into a penitentiary center when the war broke out.
During the 18-day campaign of May 1940, the fort was used for several days as the headquarters of King Leopold III who conducted, among other things, some discussions with his ministers there. French, English and Dutch had a liaison mission there. At night, however, the King stayed in the nearby castle of Lippelo.
Auffanglager Breendonk
The prisoners
After the Belgian capitulation on 28 May 1940, Belgium was provided with a German military commander, General von Falkenhausen, and a military administration under the authority of Eggert Reeder. At the end of July 1940, the Sicherheitspolizei-Sicherheitsdienst (Sipo-SD), the German political police which was a section of the SS, was officially installed in Belgium. As early as the following month, the decision was made to install in Breendonk, whose position was ideal (halfway between Antwerp and Brussels), an Auffanglager or "reception camp" for the prisoners of the Sipo-SD.
The first prisoners were brought to the Fort on 20 September 1940. At first, their number was relatively limited: the hundred mark was only exceeded in January 1941. The Auffanglager Breendonk was initially a camp composed of a diversified population: Jews and political prisoners, as well as some common law prisoners (black market fraudsters,…). The Jews were not yet being gathered to be sent to Auschwitz at that time: the systematic extermination policy was not yet in effect. But a simple transgression of the anti-Jewish measures promulgated by the occupier could already cost a stay in Breendonk. Once the extermination policy came into force, the Mechelen Dossin barracks were organized in mid-1942 as an assembly camp for the deportation of Jews: from then on, the majority of Jewish prisoners disappeared from Breendonk. Although these formed an important part of the camp population at the beginning - perhaps half in the first months - over the entire occupation, they totaled only about 1/8 of all Breendonk prisoners.
Indeed, the Auffanglager Breendonk was primarily intended for political prisoners (Belgians or resident foreigners). Generally, these were never even convicted, but taken into Sicherheitshaft, a measure that allowed the Sicherheitspolizei to arrest anyone likely to represent a danger to the occupier. Their growing number reflected the development of the resistance in the occupied country. Indeed, it is difficult to speak of resistance in the very first months of the occupation. However, the camp also contained people who were considered by the Germans as a threat to the occupation regime, or who had in one way or another thwarted the intentions of the occupier, such as for example this journalist who had refused to collaborate with the INR/NIR (precursor of the RTB/VRT) under German control. The camp population (and the proportion of political prisoners) doubled after the German attack on the Soviet Union. On the same day, 22 June 1941, the Germans executed Operation Sonnenwende, namely the mass arrest of communists and other far-left militants, as well as Soviets present in Belgium.
The enormous increase in the camp population during the summer of 1941, pushed for the first time, on 22 September 1941, the SS to send an important convoy of more than 100 prisoners to the Neuengamme concentration camp near Hamburg. From then on, Breendonk became a transit camp. Each time the increase in the number of prisoners made the camp unmanageable, the SS organized a new convoy to Germany. Most Breendonk prisoners ended up in Buchenwald, but also, in decreasing order of importance, in the Austrian camp Mauthausen, in Vught in Holland, in the already mentioned Neuengamme, in Auschwitz (for Jews, via the Dossin barracks), in Sachsenhausen and in some small prisons or penal colonies.
The number of prisoners, however, never remained at the low level reached after the departure of such a convoy. The development of the resistance in the occupied country increased the number of resistance fighters who fell into the hands of the Gestapo and were sent to Breendonk. In April 1944, before the first evacuation of the camp on 6 May 1944, the Auffanglager counted 6 to 700 men. In total, some 3,500 prisoners are said to have known the hell of Breendonk. Only half of them will survive the stay in Breendonk and in the German concentration camps.
The regime
Breendonk experienced the regime of a real concentration camp. The high rate of guards relative to prisoners (an average of 1 to 10) even made the stay in the Auffanglager a greater ordeal than imprisonment in Buchenwald. In Breendonk, indeed, one could hardly blend into the crowd. The prisoners were not numerous enough in the face of a proportionally too large quantity of guards.
Most prisoners had to perform forced labor. They had to clear and remove with shovels, wheelbarrows and dumpers the layer of earth and sand with which the Fort had been covered before the First World War. Some 250,000 to 300,000 m³ were thus removed manually by the 3,500 Breendonk prisoners. The combination of overwhelming and useless work with food rationing and daily brutalities caused the death of at least 98 Breendonk prisoners, on the spot or in the Kriegslazarett of Antwerp, where sometimes the most seriously ill had been transferred and where medical care and equipment were otherwise very deficient. A first important series of deaths occurred during the summer of 1941, at a time when the camp was overcrowded due to the mass internment of communists. These deaths even provoked an intervention by the Militärverwaltung, responsible in theory but in practice, at least partially powerless. This intervention, whose effectiveness is not always easy to determine, nevertheless brought about a gradual improvement in rations. Nevertheless, this remained limited. The fact of allowing every other time the reception of food parcels for the prisoners, each time led first to an improvement and then, again, to a deterioration in the health of the inmates. The real change in the rationing of prisoners only came in the last months of the occupation with the food deliveries from the Foyer Léopold III (even if part of it was diverted) and with the replacement of the camp commander.
Due to forced labor and malnutrition, Breendonk was the "camp of creeping death". Furthermore, from November 1942, at least 164 prisoners were shot and, from May 1943, 31 were hanged. The shot prisoners were executed in retaliation for attacks perpetrated by resistance fighters against collaborators or German military. The hangings followed convictions for death penalty offenses. This sentence was applied for the first time to the three perpetrators of the attack on the collaborating journalist Paul Colin.
The parallel hardening of the resistance and the occupation regime therefore had an impact on the course of events at the Auffanglager. Another sign of this evolution was the establishment, in mid-1942, of a torture chamber for "enhanced interrogation" of arrested resistance fighters. The reversal of the course of the war during the winter of 1942-1943 also contributed to a strengthening of sadism among the SS of Breendonk.
The guards - soldiers of the Wehrmacht, Flemish and German SS
During the second half of 1940, the only SS present in Breendonk were the camp commander, SS Major Philipp Schmitt, his driver and Arthur Prauss, SS lieutenant who took care of the daily management of the prisoners. From the beginning, they had at their disposal a battalion of the Wehrmacht of 33 men, who were responsible for monitoring the camp. In 1941, they were joined by other German SS and from September of the same year by Flemish SS, among others the infamous Wyss and De Bodt.
Generally, these Flemish SS were men who, in civilian life, had had little success, and who were, with one exception, of a low intellectual level. Some ended up in the Sicherheitspolizei because they had been rejected or were afraid to enlist in the Waffen-SS. The Sipo gave them a uniform, an aura they did not possess in civilian life, and certainly in an ex-boxer like Wyss, the chance to express their latent sadistic tendencies with impunity under the cover of official approval.
Early 1944, most of the Flemish SS followed their German superiors to Germany. While the majority of the German SS of Breendonk managed to escape the hands of Belgian post-war justice, the case of camp commander Schmitt constitutes the main exception to this rule, most of the Flemish SS were arrested at the time of the German capitulation or afterwards. Along with some Zugführers or barracks leaders, such as for example the Viennese Jew Walter Obler, who had behaved cruelly towards their fellow prisoners, they were convicted at the Mechelen Trial. Twelve of them were shot in early 1947 during a tumultuous public execution. Camp commander Schmitt suffered the same fate in 1950.
After the liberation: from prison to National Memorial
After the liberation, the Fort served as a prison for collaborators, and became "Breendonk II". At first, the "uncivil" were locked up by the local resistance. During this period, some excesses occurred, such as the behavior of the famous Aunt Jeanne, the sadistic Jeanne Hoeckmans, who shaved the female prisoners, undressed them and painted them with swastikas. The stories about Breendonk I, the cells, the torture chambers called in a certain sense for revenge. It is difficult to estimate precisely how many prisoners were mistreated and to what extent death followed, and who, precisely, bears responsibility. On 17 October 1944, the Fort was evacuated on the order of the Minister of Justice and the prisoners were transferred to the Dossin barracks in Mechelen(2). Breendonk was, subsequently, an official internment center of the Belgian State, until its transformation into a National Memorial by the law of 19 August 1947.
| Patrick Nefors Historian |
Historie
Před německou okupací
Pevnost Breendonk okamžitě každému evokuje tábor SS, který byl zřízen v naší zemi během druhé německé okupace.
Původně byla postavena jako pevnost belgické armády určená k ochraně Antverp před nepřátelským útokem. Již od poloviny 19. století byly Antverpy prohlášeny za "Národní reduit", poslední útočiště, kde by vláda země a armáda mohly přežít a čekat na osvobození území.
Tak začala od roku 1859 výstavba Velkého pásu a Brialmontových pevností (tak nazvaných podle jejich duchovního otce, ženijního důstojníka a později generála, Henriho Alexise Brialmonta). I přes úpravy v následujících desetiletích bylo koncem 19. století v vojenských kruzích slyšet stále více hlasů, které prosazovaly nutnost vážného rozšíření a modernizace stávajícího obranného systému. Zákonem z roku 1906 vláda De Smet de Naeyer na tuto žádost reagovala a naplánovala výstavbu nové série pevností jako obranné clony kolem Antverp. Pevnost Breendonk, pevnost druhého řádu se spojenými kaponiérami podle vojenského žargonu, byla umístěna nejjižněji, mezi pevnostmi Walem a Liezele. Tento druh pevnosti nabízel za války srub pro asi 330 vojáků. Kolem byl vyhlouben široký příkop. Samotná pevnost byla pokryta zeminou z příkopu: tímto způsobem byla nejen maskována, ale také lépe chráněna před dopady granátů.
Když německá armáda vtrhla do Belgie 4. srpna 1914, Breendonk a další nové pevnosti nebyly zcela dokončeny. I po invazi pokračovaly konsolidační práce s horlivostí. Němci zpočátku Antverpy zanedbávali. Teprve koncem září, po bitvě na Marně, zaútočil generál von Beseler na clonu antverpských pevností. Breendonk nebyl v centru útoku, ale přesto byl začátkem října několik dní bombardován, bombardování, při kterém ztratil život velitel François Weyns. Pevnost, která kapitulovala 8. října, utrpěla škody způsobené bombardováním, ale přesto byla ušetřena: co dokázala nejtěžší německá artilerie, dokazují fotografie pevnosti Wavre Sainte-Catherine, která byla zcela zničena(1).
Během meziválečného období pevnost již nehrála významnou roli. Už se neudržovala a uvažovalo se o jejím přeměně na vězeňské středisko, když vypukla válka.
Během 18denního tažení v květnu 1940 byla pevnost několik dní používána jako hlavní stan krále Leopolda III., který zde mimo jiné vedl několik rozhovorů se svými ministry. Francouzi, Angličané a Holanďané zde měli spojovací misi. V noci však král bydlel v nedalekém zámku Lippelo.
Auffanglager Breendonk
Vězni
Po belgické kapitulaci 28. května 1940 byla Belgie vybavena německým vojenským velitelem, generálem von Falkenhausenem, a vojenskou správou pod autoritou Eggerta Reedera. Koncem července 1940 byla oficiálně v Belgii instalována Sicherheitspolizei-Sicherheitsdienst (Sipo-SD), německá politická policie, která byla sekcí SS. Již následující měsíc bylo rozhodnuto zřídit v Breendonku, jehož poloha byla ideální (na půli cesty mezi Antverpami a Bruselem), Auffanglager neboli "přijímací tábor" pro vězně Sipo-SD.
První vězni byli dovezeni do pevnosti 20. září 1940. Zpočátku byl jejich počet relativně omezený: stovka byla překročena až v lednu 1941. Auffanglager Breendonk byl zpočátku táborem složeným z různorodé populace: Židů a politických vězňů, stejně jako několika trestněprávních vězňů (podvodníci na černém trhu,…). Židé v té době ještě nebyli shromažďováni, aby byli posláni do Osvětimi: systematická politika vyhlazování ještě nebyla uplatňována. Ale pouhé porušení protižidovských opatření vyhlášených okupantem již mohlo stát pobyt v Breendonku. Jakmile politika vyhlazování vstoupila v platnost, byla malinská kasárna Dossin v polovině roku 1942 zorganizována jako shromažďovací tábor pro deportaci Židů: od té doby většina židovských vězňů zmizela z Breendonku. I když tvořili na začátku důležitou část táborové populace - možná polovinu v prvních měsících - za celou dobu okupace činili pouze asi 1/8 všech vězňů Breendonku.
Ve skutečnosti byl Auffanglager Breendonk především určen pro politické vězně (Belgičany nebo usedlé cizince). Obecně tito nikdy nebyli ani odsouzeni, ale vzati do Sicherheitshaft, opatření, které umožňovalo Sicherheitspolizei zatknout kohokoli, kdo by mohl představovat nebezpečí pro okupanta. Jejich rostoucí počet odrážel vývoj odboje v okupované zemi. Ve skutečnosti lze v prvních měsících okupace jen těžko mluvit o odboji. Tábor však obsahoval také lidi, které Němci považovali za hrozbu pro okupační režim, nebo kteří tak či onak překazili záměry okupanta, jako například tento novinář, který odmítl spolupracovat s INR/NIR (předchůdce RTB/VRT) pod německou kontrolou. Táborová populace (a podíl politických vězňů) se po německém útoku na Sovětský svaz zdvojnásobila. Téhož dne, 22. června 1941, Němci provedli operaci Sonnenwende, totiž hromadné zatýkání komunistů a dalších krajně levicových militantů, stejně jako sovětských občanů přítomných v Belgii.
Obrovský nárůst táborové populace během léta 1941 přiměl SS poprvé 22. září 1941 poslat důležitý transport více než 100 vězňů do koncentračního tábora Neuengamme u Hamburku. Od té doby se Breendonk stal tranzitním táborem. Pokaždé, když nárůst počtu vězňů činil tábor nezvladatelným, organizovali SS nový transport do Německa. Většina vězňů Breendonku skončila v Buchenwaldu, ale také, v klesajícím pořadí důležitosti, v rakouském táboře Mauthausen, ve Vughtu v Holandsku, ve zmíněném Neuengamme, v Osvětimi (pro Židy, přes kasárna Dossin), v Sachsenhausenu a v několika malých věznicích nebo trestaneckých koloniích.
Počet vězňů však nikdy nezůstal na nízké úrovni dosažené po odjezdu takového transportu. Vývoj odboje v okupované zemi zvýšil počet odbojářů, kteří padli do rukou Gestapa a byli posláni do Breendonku. V dubnu 1944, před první evakuací tábora 6. května 1944, čítal Auffanglager 6 až 700 mužů. Celkově asi 3 500 vězňů poznalo peklo Breendonku. Pouze polovina z nich přežije pobyt v Breendonku a v německých koncentračních táborech.
Režim
Breendonk zažil režim skutečného koncentračního tábora. Vysoký poměr strážců k vězňům (v průměru 1 ku 10) dokonce činil pobyt v Auffanglageru větší zkouškou než věznění v Buchenwaldu. V Breendonku se člověk skutečně mohl jen těžko ztratit v davu. Vězňů nebylo dost na úměrně příliš velké množství strážců.
Většina vězňů musela vykonávat nucené práce. Museli odklízet a odstraňovat lopatami, kolečky a sklápěči vrstvu zeminy a písku, kterou byla pevnost pokryta před první světovou válkou. Asi 250 000 až 300 000 m³ bylo tedy manuálně odstraněno 3 500 vězni Breendonku. Kombinace zdrcující a zbytečné práce s přídělovým systémem potravin a každodenními brutalitami způsobila smrt nejméně 98 vězňů Breendonku, na místě nebo v Kriegslazarettu v Antverpách, kam byli někdy převezeni nejtěžší pacienti a kde byla lékařská péče a vybavení jinak velmi nedostatečné. První důležitá série úmrtí nastala během léta 1941, v době, kdy byl tábor přeplněný kvůli masovému internování komunistů. Tato úmrtí dokonce vyvolala zásah Militärverwaltung, teoreticky odpovědné, ale v praxi alespoň částečně bezmocné. Tento zásah, jehož účinnost není vždy snadné určit, přesto přinesl postupné zlepšení přídělů. Nicméně toto zůstalo omezené. Skutečnost, že se vězňům občas umožňoval příjem potravinových balíčků, vedla pokaždé nejprve ke zlepšení a pak opět ke zhoršení zdravotního stavu vězňů. Skutečná změna v přídělech vězňů přišla až v posledních měsících okupace s dodávkami potravin z Foyer Léopold III (i když část byla odkloněna) a s výměnou velitele tábora.
Kvůli nuceným pracím a podvýživě byl Breendonk "tábor plíživé smrti". Kromě toho bylo od listopadu 1942 zastřeleno nejméně 164 vězňů a od května 1943 bylo oběšeno 31. Zastřelení vězni byli popraveni jako odveta za atentáty spáchané odbojáři na kolaboranty nebo německé vojáky. Oběšení následovalo po odsouzení za trestné činy hrdelní. Tento trest byl poprvé uplatněn u tří pachatelů atentátu na kolaborujícího novináře Paula Colina.
Paralelní zostření odboje a okupačního režimu tedy nezůstalo bez vlivu na průběh událostí v Auffanglageru. Dalším znakem tohoto vývoje bylo zřízení mučírny v polovině roku 1942 pro "posílený výslech" zatčených odbojářů. Obrat v průběhu války během zimy 1942-1943 také přispěl k posílení sadismu u SS z Breendonku.
Stráže - vojáci Wehrmachtu, vlámští a němečtí SS
Během druhého pololetí 1940 byli jedinými SS přítomnými v Breendonku velitel tábora, SS major Philipp Schmitt, jeho řidič a Arthur Prauss, SS poručík, který se staral o každodenní vedení vězňů. Od začátku měli k dispozici prapor Wehrmachtu o 33 mužích, kteří byli odpovědni za dohled nad táborem. V roce 1941 se k nim připojili další němečtí SS a od září téhož roku vlámští SS, mimo jiné nechvalně proslulí Wyss a De Bodt.
Obecně tito vlámští SS byli muži, kteří v civilním životě měli malý úspěch a kteří byli, s jednou výjimkou, nízké intelektuální úrovně. Někteří se ocitli u Sicherheitspolizei, protože byli vyřazeni nebo se báli přihlásit k Waffen-SS. Sipo jim dávala uniformu, auru, kterou v civilním životě neměli, a určitě u bývalého boxera jako Wyss, šanci beztrestně vyjádřit své latentní sadistické sklony pod zástěrkou oficiálního schválení.
Začátkem roku 1944 následovala většina vlámských SS své německé nadřízené do Německa. Zatímco většině německých SS z Breendonku se podařilo uniknout rukám belgické poválečné justice, případ velitele tábora Schmitta představuje hlavní výjimku z tohoto pravidla, většina vlámských SS byla zatčena v době německé kapitulace nebo poté. Spolu s některými Zugführery neboli vůdci baráků, jako například vídeňský Žid Walter Obler, kteří se chovali krutě vůči svým spoluvězňům, byli odsouzeni v procesu v Mechelen. Dvanáct z nich bylo začátkem roku 1947 při rozjitřené veřejné popravě zastřeleno. Velitel tábora Schmitt utrpěl stejný osud v roce 1950.
Po osvobození: od vězení k Národnímu památníku
Po osvobození sloužila pevnost jako vězení pro kolaboranty a stala se "Breendonk II". Zpočátku byli "neobčané" uzavíráni místním odbojem. Během tohoto období došlo k některým excesům, jako chování slavné tety Jeanne, sadistické Jeanne Hoeckmans, která nechávala holit ženské vězeňkyně, svlékat je a malovat hákovými kříži. Příběhy o Breendonku I, celách, mučírnách volaly v jistém smyslu po pomstě. Je obtížné přesně odhadnout, kolik vězňů bylo týráno a do jaké míry následovala smrt, a kdo přesně za to nese odpovědnost. Dne 17. října 1944 byla pevnost na příkaz ministra spravedlnosti evakuována a vězni byli převezeni do kasáren Dossin v Mechelen(2). Breendonk byl následně oficiálním internačním střediskem belgického státu, až do jeho přeměny na Národní památník zákonem ze dne 19. srpna 1947.
| Patrick Nefors Historik |
Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Letterheide (redoute de), Haasdonck (fort de), Liezele (fort de), Willebroek (fort de)
