Place de Toulon, nord-est de la ville, ~1708 +1969. 79 m/alt. Bien qu'il soit dehors de la période qui nous occupe, qu'il n'ait pas particulièrement retenu l'attention du général Séré de Rivières et que nous ne lui connaissions pas d'activité militaire entre 1874 et 1914, nous ne résistons pas à l'envie de satisfaire notre curiosité et vos différentes demandes. L'émergence du Fort d'Artigue fait suite à la nécessité de combattre sur le plateau qui porte son nom. « Ce fort sera rapidement achevé à l'emplacement que désigne l'expérience des combats de 1707 » (Raymond Petit, décembre 1984). Ce fort est éponyme de la bastide qu'il a remplacé dès 1708, celle du sieur Artigue, patron boulanger toulonnais exproprié. Selon le mémoire rédigé par le Sieur Pons en 1819, « il est irrégulièrement bastionné, d'une longueur de 190 mètres et il comprend une citerne, une poudrière et des magasins à vivres. Son bastionnement est complet en 1775.» Le plan de Jacques Ayrouard, pilote et réalisateur avec privilège du Roy, daté de 1732, permet de situer le fort dans son contexte rural une vingtaine d'années après sa construction. La carte dite « des environs de Toulon sur les relevés de Monsieur Boullement de la Chênaye pour le Siège de Toulon de 1793 » permet de visualiser le parfait alignement du front des Forts de l'Est de la place de Toulon. Cette ligne est située en aplomb de la voie venant de l'Italie, par Pignans et La Valette. Le siège de 1707 et les combats de juillet-août (Guerre de succession d'Espagne), avaient mis en évidence la position stratégique de cette avancée du relief qui permettait aussi de surplomber Toulon à portée de canon. Sur une photographie récente (Edition SEPT Nice), carte postale moderne datée de 1966, on aperçoit le bastion Sud vue du Nord-est. Ses fossés sont traversés par un tuyau d'amenée d'eau potable depuis les réservoirs Beausoleil tout proches. Une photographie plus ancienne, noire et blanche, donne la vision opposée, depuis le glacis et sur toute la façade de ce qui est déjà une ruine. La végétation hivernale permet de distinguer une bâtisse au Sud-est, probablement l'actuel Mas d'Artigue. Enfin, un cliché édité chez Giraud permet une vision panoramique dont le premier plan est le Fort d'Artigue. Si les trous en tout premier plan sont ceux des réservoirs Beausoleil, nous pouvons dater le cliché d'après 1935. Mais c'est peu probable car la philatélie nous renvoie au tout début du siècle. Ces trous sont donc probablement des aménagements liés au fort ; lesquels ? Les citernes nécessaires à l'alimentation du fort n'étaient-elles pas couvertes ? C'est peu probable mais ça demeure un nouvel axe de recherche en perspective. Le réservoir d'Artigue est à la cote 85 mètres. Sa capacité est de 2000 m3. Un aqueduc en béton et fonte de 600 mm de diamètre et de 5600 m de longueur l'alimente depuis le réservoir dit supérieur de Saint-Antoine [cote 86 au radier], lui-même alimenté par les eaux du Ragas après 3700 m de parcours. Ces travaux d'adduction ont été entrepris à l'initiative de la Compagnie Générale des Eaux, propriétaire des eaux de la Vallée de Dardennes depuis 1883, et achevés dès 1887. Il possède une dérivation pour l'ancien [nouvel] Hôpital Sainte-Anne (après 1910) qui alimente une réserve de 500 m3 ; lequel hôpital est sur le site d'un vaste camp militaire exploité pour héberger les soldats hors les murs trop étroits de la ville et barrer ainsi le passage en plaine d'Est en Ouest. Les réservoirs de Beausoleil sont à la cote 93 m. D'une capacité de 5000 m3, ils sont au nombre de trois. L'eau provient du réservoir de Beaulieu, après traitement à l'usine de Baudouvin. Ils sont la conséquence de la réalisation de la retenue de Sainte Suzanne à Carcès, captage de la source Fontaine d'Ajonc. La décision de cette extension date de mars 1934. L'amiral Jules Evenou, dit Richard, avait favorisé la cession de la parcelle incluant la friche du Fort d'Artigue à une société immobilière composée exclusivement de 117 familles de rapatriés d'Afrique du Nord. Ils étaient essentiellement Oranais comme ils s'en revendiquent encore aujourd'hui. 10 bâtiments de quatre étages, de A à J, furent construits de 1969 à 1970. Constitués en auto constructeurs, ces familles Castors avaient fait établir dès 1968 un plan d'installation de leurs futurs logements autour des ruines du fort. Ils envisageaient ensuite sa restauration progressive. Cet engagement n'a pas pu être respecté et la restauration ne pouvant pas être conduite à terme faute d'autorisation plus que de bonnes volontés, un mémorable terrassement vint mettre fin à l'édifice. Il ne reste aujourd'hui qu'un vaste espace libéré sur lequel se trouve essentiellement un stade. Les fossés ont été comblés sur près de dix mètres par rapport au niveau actuel. Un accès très sécurisé a toutefois été conservé pour parvenir à deux boyaux souterrains à partir de buses munies d'échelles métalliques. Ils permettraient d'accéder à d'autres citadelles toulonnaises, vers le Nord et vers le Sud. Leur parcours n'est pas aisé car la station debout n'est pas possible, très sinueux, et selon ceux qui y ont évolué «la bougie s'éteint vite, il manque de ventilation». Pour le boyau Nord il a été maintenu une ventilation visible sur le parking d'entrée. Sa destination pointe droit vers le Vallon des Hirondelles qui est au seuil du Fort Faron, de sa Crémaillère et de son Impluvium, mais avec un fort dénivelé. Le site est traversé en sous-sol par une conduite d'eau potable. Elle achemine l'eau vers des réservoirs tout proches, issue du Barrage de Dardennes, par gravité, vers la Ville de La Seyne. Seul subsiste un mur au Nord ; il sépare les habitations des garages et du stade. Des appareillages d'angles sont encore visibles en soubassement du stade actuel. Les grandes parcelles des glacis ont permis à d'autres sociétés immobilières de construire sur les restes du fort. Ainsi jusqu'à la rue Charles PEGUY sont disposés 22 lots. Deux passages ont été maintenus et permettent la communication avec la Résidence Amiral EVENOU. Immédiatement au dessous, la parcelle avait appartenu au célèbre Jules Muraire dit Raimu, dont l'Allée de desserte porte désormais le nom. Auparavant, amandiers et oliviers nous ont été signalés comme fortement implantés sur ces terrains. Leur «ground zéro» est matérialisé par le mémorial élevé à la mémoire des troupes de libération. Selon nos guides, il représente le niveau inférieur des fossés lors de leur arrivée sur le site de l'ancien fort. Tous les vestiges visibles ont tous été restaurés par Les Castors. De nombreux matériaux de récupération ont permis des aménagements collectifs. Un long mur de cinq mètres à la base et de 50 centimètres au sommet sur d'appui sud au chemin de ceinture de la résidence, en bordure de leur aire de loisirs. En périphérie le toponyme Artigue subsiste. Un mas relativement ancien immédiatement sur le flanc Sud-est : Mas d'Artigue. Un réservoir 300 mètres à l'Est : réservoir d'Artigue. Nous ne connaissons pour l'instant que sa fin. Avant sa date de cession aux Castors, en 1968, il a été le haut lieu de combats de la libération de Toulon. Une plaque commémore sa reddition au 28 août 1944, jour de la reddition de l'Amiral RUFHUS après 8 jours de combats contre les Alliés. Il servit alors d'abri aux populations civiles chassées du centre ville, essentiellement dans les fossés. Nous avons été extrêmement bien accueillis par les vétérans de cet ensemble résidentiel particulier par sa gestion originale. D'autres investigations, plus documentaires seront entreprises, pour aller au-delà de la mémoire, mais les interlocuteurs semblent rares. Cité pour information, libre d'accès. Voir Toulon (place de) (MA 05/2008).

Festung von Toulon, nordöstlich der Stadt, ~1708 +1969. 79 M/ü M. Obwohl es außerhalb des für uns relevanten Zeitraums liegt, die besondere Aufmerksamkeit von General Séré de Rivières nicht auf sich zog und wir keine militärische Aktivität zwischen 1874 und 1914 kennen, widerstehen wir nicht der Versuchung, unserer Neugier und Ihren verschiedenen Anfragen nachzugeben. Die Entstehung des Forts Artigue folgt aus der Notwendigkeit, auf dem gleichnamigen Plateau zu kämpfen. «Dieses Fort wird schnell an dem Ort fertiggestellt, den die Erfahrung der Kämpfe von 1707 bestimmt» (Raymond Petit, Dezember 1984). Dieses Fort ist namensgebend für die Bastide, die es bereits 1708 ersetzte, die des Herrn Artigue, eines enteigneten Touloner Bäckermeisters. Laut der vom Herrn Pons 1819 verfassten Denkschrift «ist es unregelmäßig bastioniert, hat eine Länge von 190 Metern und umfasst eine Zisterne, ein Pulvermagazin und Proviantmagazine. Seine Bastionierung ist 1775 abgeschlossen.» Der Plan von Jacques Ayrouard, Pilot und Hersteller mit königlichem Privileg, datiert 1732, erlaubt es, das Fort in seinem ländlichen Kontext etwa zwanzig Jahre nach seinem Bau zu situieren. Die sogenannte Karte «der Umgebung von Toulon nach den Aufnahmen von Herrn Boullement de la Chênaye für die Belagerung von Toulon 1793» erlaubt es, die perfekte Ausrichtung der Ostfront der Festung Toulon zu visualisieren. Diese Linie befindet sich senkrecht über der Straße aus Italien, über Pignans und La Valette. Die Belagerung von 1707 und die Kämpfe im Juli-August (Spanischer Erbfolgekrieg) hatten die strategische Position dieses Geländevorsprungs aufgezeigt, der es auch erlaubte, Toulon in Kanonenreichweite zu überragen. Auf einer aktuellen Fotografie (Edition SEPT Nice), moderne Postkarte von 1966, sieht man die Südbastion von Nordosten gesehen. Seine Gräben werden von einer Trinkwasserzuleitung aus den nahen Beausoleil-Reservoirs durchquert. Eine ältere schwarz-weiß Fotografie zeigt die entgegengesetzte Ansicht, vom Glacis und über die gesamte Fassade dessen, was bereits eine Ruine ist. Die Wintervegetation erlaubt es, ein Gebäude im Südosten zu unterscheiden, wahrscheinlich das heutige Mas d'Artigue. Schließlich erlaubt eine bei Giraud veröffentlichte Aufnahme eine Panoramaansicht, deren Vordergrund das Fort Artigue ist. Wenn die Löcher im allerersten Plan die der Beausoleil-Reservoirs sind, können wir die Aufnahme auf nach 1935 datieren. Aber das ist unwahrscheinlich, da die Philatelie uns auf den Anfang des Jahrhunderts verweist. Diese Löcher sind also wahrscheinlich mit dem Fort verbundene Einrichtungen; welche? Waren die für die Versorgung des Forts notwendigen Zisternen nicht bedeckt? Das ist unwahrscheinlich, bleibt aber eine neue Forschungsrichtung. Das Reservoir Artigue liegt auf 85 Meter Höhe. Seine Kapazität beträgt 2000 m3. Ein Beton- und Gusseisen-Aquädukt von 600 mm Durchmesser und 5600 m Länge speist es aus dem sogenannten oberen Reservoir Saint-Antoine [Höhe 86 am Sohle], selbst gespeist aus den Wassern des Ragas nach 3700 m Lauf. Diese Wasserleitungsarbeiten wurden auf Initiative der Compagnie Générale des Eaux, Eigentümerin der Wasser des Tals von Dardennes seit 1883, unternommen und bereits 1887 abgeschlossen. Es besitzt eine Ableitung für das alte [neue] Krankenhaus Sainte-Anne (nach 1910), die ein Reservoir von 500 m3 speist; welches Krankenhaus auf dem Gelände eines großen Militärlagers liegt, das genutzt wurde, um Soldaten außerhalb der zu engen Stadtmauern unterzubringen und so den Durchgang in der Ebene von Ost nach West zu blockieren. Die Beausoleil-Reservoirs liegen auf 93 m Höhe. Mit einer Kapazität von 5000 m3 sind es drei an der Zahl. Das Wasser kommt aus dem Reservoir Beaulieu, nach Behandlung im Werk Baudouvin. Sie sind die Folge der Realisierung des Stauwerks Sainte Suzanne in Carcès, Erfassung der Quelle Fontaine d'Ajonc. Die Entscheidung für diese Erweiterung datiert vom März 1934. Admiral Jules Evenou, genannt Richard, hatte die Abtretung des das Brachland des Forts Artigue umfassenden Grundstücks an eine Immobiliengesellschaft befürwortet, die ausschließlich aus 117 Familien von Rückkehrern aus Nordafrika bestand. Sie waren hauptsächlich Oranier, wie sie sich noch heute bezeichnen. 10 Gebäude mit vier Stockwerken, von A bis J, wurden von 1969 bis 1970 gebaut. Als Selbstbauer organisiert, hatten diese Castor-Familien bereits 1968 einen Installationsplan für ihre zukünftigen Wohnungen um die Ruinen des Forts erstellen lassen. Sie planten anschließend seine schrittweise Restaurierung. Dieses Engagement konnte nicht eingehalten werden und da die Restaurierung mangels Genehmigung mehr als mangels guten Willens nicht zu Ende geführt werden konnte, setzte ein denkwürdiges Erdbewegungsunternehmen dem Bauwerk ein Ende. Heute bleibt nur eine weite freie Fläche, auf der sich hauptsächlich ein Stadion befindet. Die Gräben wurden um fast zehn Meter im Vergleich zum heutigen Niveau verfüllt. Ein sehr gesicherter Zugang wurde jedoch beibehalten, um zu zwei unterirdischen Stollen von mit Metallleitern ausgestatteten Durchlässen aus zu gelangen. Sie würden den Zugang zu anderen Touloner Zitadellen, nach Norden und nach Süden, ermöglichen. Ihr Verlauf ist nicht einfach, da aufrechtes Stehen nicht möglich ist, sehr gewunden, und laut denen, die sie begangen haben, «geht die Kerze schnell aus, es fehlt an Belüftung». Für den Nordstollen wurde eine Belüftung auf dem Eingangsparkplatz sichtbar erhalten. Sein Ziel weist geradewegs auf das Vallon des Hirondelles, das an der Schwelle von Fort Faron, seiner Crémaillère und seinem Impluvium liegt, aber mit starkem Höhenunterschied. Das Gelände wird unterirdisch von einer Trinkwasserleitung durchquert. Sie leitet Wasser aus dem Dardennes-Damm zu nahen Reservoirs, durch Schwerkraft, zur Stadt La Seyne. Nur eine Mauer im Norden besteht noch; sie trennt die Wohnungen von den Garagen und dem Stadion. Eckverbände sind noch im Unterbau des aktuellen Stadions sichtbar. Die großen Parzellen der Glacis erlaubten es anderen Immobiliengesellschaften, auf den Resten des Forts zu bauen. So sind bis zur Rue Charles PEGUY 22 Grundstücke angeordnet. Zwei Durchgänge wurden beibehalten und ermöglichen die Verbindung mit der Résidence Amiral EVENOU. Unmittelbar darunter hatte das Grundstück dem berühmten Jules Muraire, genannt Raimu, gehört, dessen Zufahrtsallee nun seinen Namen trägt. Zuvor wurden uns Mandel- und Olivenbäume als stark auf diesen Grundstücken vertreten gemeldet. Ihr «Ground Zero» wird durch das zu Ehren der Befreiungstruppen errichtete Denkmal markiert. Laut unseren Führern stellt es das untere Niveau der Gräben bei ihrer Ankunft auf dem Gelände des alten Forts dar. Alle sichtbaren Überreste wurden alle von Les Castors restauriert. Zahlreiche wiedergewonnene Materialien erlaubten kollektive Einrichtungen. Eine lange Mauer von fünf Metern an der Basis und 50 Zentimetern an der Spitze stützt südlich den Umfahrungsweg der Wohnanlage, an der Grenze ihres Freizeitbereichs. In der Peripherie überlebt der Ortsname Artigue. Ein relativ altes Landgut unmittelbar am Südosthang: Mas d'Artigue. Ein Reservoir 300 Meter östlich: Reservoir Artigue. Wir kennen vorläufig nur sein Ende. Vor seinem Übergabetermin an die Castors, 1968, war es ein bedeutender Schauplatz der Kämpfe um die Befreiung von Toulon. Eine Platte gedenkt seiner Kapitulation am 28. August 1944, Tag der Kapitulation von Admiral RUFHUS nach 8 Tagen Kämpfen gegen die Alliierten. Es diente damals als Unterschlupf für Zivilbevölkerung, die aus der Innenstadt vertrieben wurde, hauptsächlich in den Gräben. Wir wurden außerordentlich gut aufgenommen von den Veteranen dieser Wohnanlage, besonders durch ihre originelle Verwaltung. Weitere, dokumentarischere Untersuchungen werden unternommen, um über die Erinnerung hinauszugehen, aber Gesprächspartner scheinen rar. Zur Information zitiert, frei zugänglich. Siehe Toulon (Festung von) (MA 05/2008).

Vesting van Toulon, noordoost van de stad, ~1708 +1969. 79 m/alt. Hoewel het buiten de periode valt die ons bezighoudt, het niet bijzonder de aandacht trok van generaal Séré de Rivières en we geen militaire activiteit tussen 1874 en 1914 kennen, kunnen we niet weerstaan aan de verleiding om onze nieuwsgierigheid en uw verschillende verzoeken te bevredigen. De opkomst van Fort Artigue volgt uit de noodzaak om te vechten op het plateau dat zijn naam draagt. «Dit fort zal snel voltooid worden op de locatie die de ervaring van de gevechten van 1707 aanwijst» (Raymond Petit, december 1984). Dit fort is genoemd naar de bastide die het al in 1708 verving, die van de heer Artigue, een onteigende Toulonese bakkerijbaas. Volgens de memoires opgesteld door de Heer Pons in 1819, «is het onregelmatig gebastioneerd, heeft een lengte van 190 meter en omvat een cisterne, een kruitmagazijn en proviandmagazijnen. Zijn bastionering is voltooid in 1775.» Het plan van Jacques Ayrouard, piloot en maker met voorrecht van de Koning, gedateerd 1732, maakt het mogelijk het fort in zijn landelijke context ongeveer twintig jaar na zijn bouw te situeren. De zogenaamde kaart «van de omgeving van Toulon op de opnames van de Heer Boullement de la Chênaye voor het Beleg van Toulon van 1793» maakt het mogelijk de perfecte uitlijning van het front van de Forten van het Oosten van de vesting Toulon te visualiseren. Deze lijn is gelegen loodrecht boven de weg komend uit Italië, via Pignans en La Valette. Het beleg van 1707 en de gevechten van juli-augustus (Spaanse Successieoorlog), hadden de strategische positie van deze terreinuitloper aangetoond die het ook mogelijk maakte Toulon te overhellen binnen kanonbereik. Op een recente foto (Editie SEPT Nice), moderne postkaart gedateerd 1966, ziet men de zuidbastion gezien van uit het noordoosten. Zijn grachten worden doorsneden door een drinkwateraanvoerleiding vanaf de nabijgelegen Beausoleil-reservoirs. Een oudere zwart-wit foto geeft het tegenovergestelde beeld, vanaf de glacis en over de volledige gevel van wat reeds een ruïne is. De wintervegetatie maakt het mogelijk een gebouw in het zuidoosten te onderscheiden, waarschijnlijk het huidige Mas d'Artigue. Ten slotte stelt een opname uitgegeven bij Giraud een panoramisch zicht mogelijk waarvan de voorgrond Fort Artigue is. Als de gaten in de allereerste plan die van de Beausoleil-reservoirs zijn, kunnen we de opname dateren van na 1935. Maar dat is onwaarschijnlijk aangezien de filatelie ons verwijst naar het begin van de eeuw. Deze gaten zijn dus waarschijnlijk aanpassingen verbonden aan het fort; welke? Waren de cisterne nodig voor de bevoorrading van het fort niet overdekt? Dat is onwaarschijnlijk maar het blijft een nieuwe onderzoeksrichting. Het reservoir Artigue ligt op hoogte 85 meter. Zijn capaciteit is 2000 m3. Een aquaduct in beton en gietijzer van 600 mm diameter en 5600 m lengte bevoorraadt het vanaf het zogenaamde bovenste reservoir Saint-Antoine [hoogte 86 aan de bodem], zelf bevoorraad door de wateren van de Ragas na 3700 m loop. Deze waterleidingwerken werden ondernomen op initiatief van de Compagnie Générale des Eaux, eigenaar van de wateren van de Vallei van Dardennes sinds 1883, en voltooid in 1887. Het heeft een aftakking voor het oude [nieuwe] Ziekenhuis Sainte-Anne (na 1910) dat een reservoir van 500 m3 bevoorraadt; welk ziekenhuis op de site ligt van een uitgestrekt militair kamp gebruikt om soldaten te huisvesten buiten de te enge stadsmuren en zo de doorgang in de vlakte van Oost naar West te blokkeren. De reservoirs van Beausoleil liggen op hoogte 93 m. Met een capaciteit van 5000 m3, zijn het er drie. Het water komt van het reservoir Beaulieu, na behandeling in de fabriek Baudouvin. Zij zijn het gevolg van de realisatie van de stuwdam Sainte Suzanne in Carcès, winning van de bron Fontaine d'Ajonc. De beslissing van deze uitbreiding dateert van maart 1934. Admiraal Jules Evenou, genaamd Richard, had de overdracht bevorderd van het perceel inclusief de braak van Fort Artigue aan een vastgoedmaatschappij uitsluitend samengesteld uit 117 families van repatrianten uit Noord-Afrika. Zij waren hoofdzakelijk Oranese zoals zij zich nog steeds noemen. 10 gebouwen van vier verdiepingen, van A tot J, werden gebouwd van 1969 tot 1970. Geconstitueerd als zelfbouwers, hadden deze Castor-families reeds in 1968 een installatieplan laten opstellen voor hun toekomstige woningen rond de ruïnes van het fort. Zij voorzagen daarna zijn geleidelijke restauratie. Deze verbintenis kon niet gerespecteerd worden en de restauratie kon niet tot een einde gebracht worden meer door gebrek aan vergunning dan aan goede wil, een gedenkwaardige grondwerken maakte een einde aan het gebouw. Vandaag rest alleen een uitgebreide vrijgemaakt ruimte waar zich hoofdzakelijk een stadion bevindt. De grachten werden opgevuld over bijna tien meter in vergelijking met het huidige niveau. Een zeer beveiligde toegang werd echter behouden om tot twee ondergrondse gangen te komen vanaf kokers uitgerust met metalen ladders. Zij zouden toegang moeten verlenen tot andere Toulonese citadellen, naar het Noorden en naar het Zuiden. Hun verloop is niet gemakkelijk daar rechtstaan niet mogelijk is, zeer bochtig, en volgens zij die er door gegaan zijn «dooft de kaars snel, er ontbreekt ventilatie». Voor de noordgang werd een ventilatie zichtbaar op de ingangsparking behouden. Zijn bestemming wijst recht naar de Vallon des Hirondelles die aan de drempel ligt van Fort Faron, van zijn Crémaillère en van zijn Impluvium, maar met een sterk hoogteverschil. De site wordt ondergronds doorsneden door een drinkwaterleiding. Zij vervoert water naar nabijgelegen reservoirs, afkomstig van de Dammen van Dardennes, door zwaartekracht, naar de Stad La Seyne. Alleen een muur in het Noorden blijft over; hij scheidt de woningen van de garages en het stadion. Hoekverbindingen zijn nog zichtbaar in de onderbouw van het huidige stadion. De grote percelen van de glacis lieten andere vastgoedmaatschappijen toe te bouwen op de resten van het fort. Zo zijn tot aan de Rue Charles PEGUY 22 percelen aangelegd. Twee doorgangen werden behouden en laten communicatie toe met de Résidence Amiral EVENOU. Onmiddellijk eronder had het perceel toebehoord aan de beroemde Jules Muraire genaamd Raimu, wiens toegangslaan voortaan zijn naam draagt. Voordien werden amandel- en olijfbomen ons gemeld als sterk aanwezig op deze gronden. Hun «ground zero» is gematerialiseerd door het memoriaal opgericht ter nagedachtenis van de bevrijdingstroepen. Volgens onze gidsen stelt het het onderste niveau van de grachten voor bij hun aankomst op de site van het oude fort. Alle zichtbare overblijfselen werden allemaal gerestaureerd door Les Castors. Talrijke gerecupereerde materialen lieten collectieve inrichtingen toe. Een lange muur van vijf meter aan de basis en 50 centimeter aan de top ondersteunt zuidelijk de omringende weg van de residentie, aan de grens van hun recreatiezone. In de periferie overleeft de toponiem Artigue. Een relatief oud landhuis onmiddellijk op de zuidoostflank: Mas d'Artigue. Een reservoir 300 meter oostelijk: reservoir Artigue. We kennen voorlopig alleen zijn einde. Voor zijn overdrachtsdatum aan de Castors, in 1968, was het een belangrijke plaats van gevechten voor de bevrijding van Toulon. Een plaat herdenkt zijn overgave op 28 augustus 1944, dag van de overgave van Admiraal RUFHUS na 8 dagen gevechten tegen de Geallieerden. Het diende toen als schuilplaats voor de burgerbevolking verdreven uit het stadscentrum, hoofdzakelijk in de grachten. We werden uiterst goed ontvangen door de veteranen van deze residentiële groep bijzonder door zijn origineel beheer. Andere onderzoeken, meer documentair, zullen ondernomen worden, om verder te gaan dan het geheugen, maar gesprekspartners lijken zeldzaam. Geciteerd ter informatie, vrij toegankelijk. Zie Toulon (vesting van) (MA 05/2008).

Fortress of Toulon, north-east of the city, ~1708 +1969. 79 m/alt. Although it is outside the period that concerns us, did not particularly attract the attention of General Séré de Rivières and we know of no military activity between 1874 and 1914, we cannot resist the desire to satisfy our curiosity and your various requests. The emergence of Fort Artigue follows from the necessity to fight on the plateau that bears its name. "This fort will be quickly completed at the location indicated by the experience of the 1707 battles" (Raymond Petit, December 1984). This fort is eponymous with the bastide it replaced as early as 1708, that of Sieur Artigue, an expropriated Toulon master baker. According to the memoir written by Sieur Pons in 1819, "it is irregularly bastioned, has a length of 190 meters and includes a cistern, a powder magazine and food stores. Its bastioning is complete in 1775." The plan by Jacques Ayrouard, pilot and maker with royal privilege, dated 1732, allows situating the fort in its rural context about twenty years after its construction. The so-called map "of the surroundings of Toulon based on the surveys by Monsieur Boullement de la Chênaye for the Siege of Toulon of 1793" allows visualizing the perfect alignment of the front of the Eastern Forts of the fortress of Toulon. This line is located directly above the road coming from Italy, via Pignans and La Valette. The siege of 1707 and the July-August battles (War of Spanish Succession) had highlighted the strategic position of this terrain advance that also allowed overlooking Toulon within cannon range. On a recent photograph (Edition SEPT Nice), modern postcard dated 1966, one sees the South bastion viewed from the North-east. Its ditches are crossed by a drinking water supply pipe from the nearby Beausoleil reservoirs. An older black and white photograph gives the opposite view, from the glacis and across the entire facade of what is already a ruin. The winter vegetation allows distinguishing a building to the South-east, probably the current Mas d'Artigue. Finally, a shot published by Giraud allows a panoramic view whose foreground is Fort Artigue. If the holes in the very foreground are those of the Beausoleil reservoirs, we can date the shot after 1935. But this is unlikely as philately refers us to the very beginning of the century. These holes are therefore probably arrangements related to the fort; which ones? Were the cisterns necessary for supplying the fort not covered? This is unlikely but remains a new research direction. The Artigue reservoir is at elevation 85 meters. Its capacity is 2000 m3. A concrete and cast iron aqueduct of 600 mm diameter and 5600 m length supplies it from the so-called upper Saint-Antoine reservoir [elevation 86 at the invert], itself supplied by the waters of Ragas after 3700 m course. These water supply works were undertaken on the initiative of the Compagnie Générale des Eaux, owner of the waters of the Dardennes Valley since 1883, and completed in 1887. It has a diversion for the old [new] Sainte-Anne Hospital (after 1910) that supplies a 500 m3 reservoir; which hospital is on the site of a vast military camp used to house soldiers outside the too narrow city walls and thus block the passage in the plain from East to West. The Beausoleil reservoirs are at elevation 93 m. With a capacity of 5000 m3, there are three of them. The water comes from the Beaulieu reservoir, after treatment at the Baudouvin plant. They are the consequence of the realization of the Sainte Suzanne reservoir at Carcès, capturing the Fontaine d'Ajonc spring. The decision for this extension dates from March 1934. Admiral Jules Evenou, called Richard, had favored the transfer of the parcel including the wasteland of Fort Artigue to a real estate company composed exclusively of 117 families of repatriates from North Africa. They were essentially from Oran as they still claim today. 10 buildings of four floors, from A to J, were built from 1969 to 1970. Constituted as self-builders, these Castor families had a installation plan drawn up in 1968 for their future homes around the ruins of the fort. They then envisaged its gradual restoration. This commitment could not be respected and the restoration could not be carried through to completion due to lack of authorization more than good will, a memorable earthworks put an end to the structure. Today only a vast cleared space remains on which is essentially a stadium. The ditches were filled to nearly ten meters compared to the current level. A very secure access was however retained to reach two underground tunnels from culverts equipped with metal ladders. They would allow access to other Toulon citadels, towards the North and towards the South. Their route is not easy as standing is not possible, very winding, and according to those who have moved through them "the candle goes out quickly, there is lack of ventilation". For the North tunnel, ventilation visible on the entrance parking was maintained. Its destination points straight towards the Vallon des Hirondelles which is at the threshold of Fort Faron, its Crémaillère and its Impluvium, but with a strong gradient. The site is traversed underground by a drinking water pipe. It conveys water to nearby reservoirs, coming from the Dardennes Dam, by gravity, to the City of La Seyne. Only a wall to the North remains; it separates the residences from the garages and the stadium. Corner bondings are still visible in the substructure of the current stadium. The large parcels of the glacis allowed other real estate companies to build on the remains of the fort. Thus up to Rue Charles PEGUY 22 lots are arranged. Two passages were maintained and allow communication with the Résidence Amiral EVENOU. Immediately below, the parcel had belonged to the famous Jules Muraire called Raimu, whose service alley now bears his name. Previously, almond and olive trees were reported to us as strongly established on these lands. Their "ground zero" is materialized by the memorial raised in memory of the liberation troops. According to our guides, it represents the lower level of the ditches upon their arrival at the site of the old fort. All visible remains have all been restored by Les Castors. Numerous reclaimed materials allowed collective arrangements. A long wall of five meters at the base and 50 centimeters at the top supports south the belt path of the residence, at the border of their leisure area. In the periphery the toponym Artigue survives. A relatively old farmhouse immediately on the South-east flank: Mas d'Artigue. A reservoir 300 meters to the East: Artigue reservoir. We know for the moment only its end. Before its transfer date to the Castors, in 1968, it was a major site of battles for the liberation of Toulon. A plaque commemorates its surrender on August 28, 1944, day of the surrender of Admiral RUFHUS after 8 days of fighting against the Allies. It then served as shelter for civilian populations driven out from the city center, mainly in the ditches. We were extremely well received by the veterans of this residential complex particular by its original management. Other investigations, more documentary, will be undertaken, to go beyond memory, but interlocutors seem rare. Cited for information, free access. See Toulon (fortress of) (MA 05/2008).

Pevnost Toulon, severovýchodně od města, ~1708 +1969. 79 m/n.m. Ačkoli se nachází mimo období, které se nás týká, nepřitáhl zvláštní pozornost generála Séré de Rivières a neznáme žádnou vojenskou aktivitu mezi lety 1874 a 1914, neodoláme touze uspokojit naši zvědavost a vaše různé žádosti. Vznik Fort Artigue vyplývá z nutnosti bojovat na náhorní plošině, která nese jeho jméno. «Tato pevnost bude rychle dokončena na místě, které určuje zkušenost z bojů roku 1707» (Raymond Petit, prosinec 1984). Tato pevnost je pojmenována po bastidě, kterou nahradila již v roce 1708, té pana Artigue, vyvlastněného toulonského mistra pekaře. Podle pamětí sepsaných panem Ponsem v roce 1819, «je nepravidelně bastionována, má délku 190 metrů a zahrnuje cisternu, prachárnu a sklady potravin. Její bastionování je dokončeno v roce 1775.» Plán Jacquese Ayrouarda, pilota a výrobce s královským privilegiem, datovaný 1732, umožňuje situovat pevnost v jejím venkovském kontextu asi dvacet let po její stavbě. Takzvaná mapa «okolí Toulonu podle zaměření pana Boullementa de la Chênaye pro Obléhání Toulonu z roku 1793» umožňuje vizualizovat dokonalé seřazení fronty Východních Fortů pevnosti Toulon. Tato linie je umístěna svisle nad cestou přicházející z Itálie, přes Pignans a La Valette. Obléhání roku 1707 a boje v červenci-srpnu (Válka o španělské dědictví), ukázaly strategickou pozici tohoto terénního výběžku, který také umožňoval přehlížet Toulon na dostřel děla. Na nedávné fotografii (Edice SEPT Nice), moderní pohlednici datované 1966, je vidět jižní bastion pohled ze severovýchodu. Její příkopy jsou protnuty potrubím pro přívod pitné vody z nedalekých nádrží Beausoleil. Starší černobílá fotografie poskytuje opačný pohled, z glacis a po celé fasádě toho, co je již ruinou. Zimní vegetace umožňuje rozlišit stavbu na jihovýchodě, pravděpodobně současný Mas d'Artigue. Konečně, snímek vydaný u Giraud umožňuje panoramatický pohled, jehož popředí je Fort Artigue. Pokud jsou díly v úplném popředí ty z nádrží Beausoleil, můžeme snímek datovat po roce 1935. Ale to je nepravděpodobné, protože filatelie nás odkazuje na samý začátek století. Tyto díry jsou tedy pravděpodobně úpravy spojené s pevností; které? Nebyly cisterny nezbytné pro zásobování pevnosti zakryté? To je nepravděpodobné, ale zůstává to novým směrem výzkumu. Nádrž Artigue je v kótě 85 metrů. Její kapacita je 2000 m3. Betonový a litinový akvadukt o průměru 600 mm a délce 5600 m ji zásobuje z takzvané horní nádrže Saint-Antoine [kóta 86 u dna], sama zásobovaná vodami Ragas po 3700 m trati. Tyto vodovodní práce byly podniknuty z iniciativy Compagnie Générale des Eaux, vlastníka vod údolí Dardennes od roku 1883, a dokončeny v roce 1887. Má odbočku pro starou [novou] Nemocnici Sainte-Anne (po roce 1910), která zásobuje rezervoár 500 m3; která nemocnice je na místě rozsáhlého vojenského tábora využívaného k ubytování vojáků mimo příliš úzké městské hradby a tak blokovat průchod v pláni od Východu k Západu. Nádrže Beausoleil jsou v kótě 93 m. S kapacitou 5000 m3, jsou tři. Voda pochází z nádrže Beaulieu, po úpravě v úpravně Baudouvin. Jsou důsledkem realizace nádrže Sainte Suzanne v Carcès, jímání pramene Fontaine d'Ajonc. Rozhodnutí o tomto rozšíření pochází z března 1934. Admirál Jules Evenou, zvaný Richard, podpořil převod parcely zahrnující úhor Fort Artigue na realitní společnost složenou výhradně ze 117 rodin repatriantů ze severní Afriky. Byli to v podstatě Oranští, jak se stále označují. 10 budov o čtyřech podlažích, od A do J, bylo postaveno od roku 1969 do 1970. Konstituováni jako stavebníci, tyto rodiny Castor si nechaly vypracovat již v roce 1968 plán instalace jejich budoucích obydlí kolem ruin pevnosti. Předpokládaly následně jeho postupnou obnovu. Tento závazek nemohl být dodržen a obnova nemohla být provedena do konce více z nedostatku povolení než dobré vůle, pamětihodné zemní práce ukončily stavbu. Dnes zůstává pouze rozsáhlý uvolněný prostor, na kterém se nachází hlavně stadion. Příkopy byly zasypány téměř o deset metrů oproti současné úrovni. Velmi zabezpečený přístup byl však zachován k dosažení dvou podzemních chodeb z výpustí vybavených kovovými žebříky. Umožnily by přístup k dalším toulonským citadelám, k Severu a k Jihu. Jejich průběh není snadný, protože stání není možné, velmi klikatý, a podle těch, kdo jimi prošli, «svíčka rychle zhasne, chybí ventilace». Pro severní chodbu byla zachována ventilace viditelná na vstupním parkovišti. Její destinace míří přímo k Vallon des Hirondelles, které je na prahu Fort Faron, jeho Crémaillère a jeho Impluvium, ale s velkým převýšením. Lokalita je podzemím protnuta potrubím pitné vody. Přivádí vodu do blízkých nádrží, pocházející z Hráze Dardennes, gravitací, k Městu La Seyne. Pouze zeď na Severu zůstává; odděluje obydlí od garáží a stadionu. Rohové vazby jsou ještě viditelné v podloží současného stadionu. Velké parcely glacis umožnily jiným realitním společnostem stavět na zbytcích pevnosti. Tak až k Rue Charles PEGUY je umístěno 22 parcel. Dva průchody byly zachovány a umožňují komunikaci s Résidence Amiral EVENOU. Bezprostředně pod ním patřila parcela slavnému Jules Muraire zvanému Raimu, jehož obslužná alej nyní nese jeho jméno. Dříve nám byly hlášeny mandloně a olivovníky jako silně zakořeněné na těchto pozemcích. Jejich «nultý bod» je materializován památníkem vztyčeným na paměť osvobozovacích vojsk. Podle našich průvodců představuje spodní úroveň příkopů při jejich příchodu na místo staré pevnosti. Všechny viditelné pozůstatky byly všechny restaurovány Les Castors. Četné recyklované materiály umožnily kolektivní úpravy. Dlouhá zeď pět metrů u základny a 50 centimetrů na vrcholu podpírá jižně obvodovou cestu rezidence, na hranici jejich rekreační oblasti. V periferii přežívá toponymum Artigue. Relativně stará usedlost bezprostředně na jihovýchodním svahu: Mas d'Artigue. Nádrž 300 metrů východně: nádrž Artigue. Zatím známe pouze jeho konec. Před datem převodu Castorům, v roce 1968, byl významným místem bojů za osvobození Toulonu. Deska připomíná jeho kapitulaci 28. srpna 1944, den kapitulace Admirála RUFHUS po 8 dnech bojů proti Spojencům. Sloužil tehdy jako úkryt pro civilní obyvatelstvo vyhnané z centra města, hlavně v příkopech. Byli jsme extrémně dobře přijati veterány tohoto obytného souboru zvláštního svým originálním managementem. Další, více dokumentární šetření budou podniknuta, aby se šlo za paměť, ale partneři se zdají vzácní. Citováno pro informaci, volný přístup. Viz Toulon (pevnost) (MA 05/2008).