Maroc. Casablanca. Batterie Quartier-Maître Boudoulous. Batterie d’artillerie principale fixe, réalisée à partir de 1933 sur la partie ouest de la presqu’île d’El Hank, à 3 kilomètres au nord-ouest de Casablanca, et à proximité immédiate du phare, sur un site armé en 1918 de 2 canons de 138 Mle 1910. Il est prévu, à l’origine, que celui-ci soit détruit et reconstruit ailleurs, car il représente un point à viser idéal pour une escadre ennemie. Mais la Marine renoncera à cette exigence. La batterie est armée de 4 canons de 194 Mle 1902 sur affût C Mle 1934, et sa mission est de combattre tout navire ennemi s’approchant de Casablanca. Ces matériels expédient un obus de rupture coiffé ORC Mle 1935, pesant 90 kg, à 25 700 mètres, ou un obus de semi-rupture à 26 200 mètres, à la cadence d’un coup toutes les 40 secondes. Ils sont placés sur plateforme BA Mle 34, à l’intérieur d’une alvéole en béton armé de 12 mètres de diamètre, avec un champ de tir de 360°. La pièce 1 est placée à l’altitude de 11 mètres, et les pièces 2 à 4, à l’altitude moyenne de 18 mètres. Les entraxes varient de 65 mètres, entre les pièces 2 et 3, à 165 mètres, entre les pièces 1 et 2. Les alvéoles sont dotées de deux niches, faiblement protégées, d’une capacité de totale 95 coups complets, soit 360 coups pour la batterie. Il n’existe pas de magasin à munitions, et le ravitaillement doit venir du dépôt de Bouskoura, à 5 kilomètres en arrière. Le P.C.T. est placé sur un pylône en béton armé, en arrière de la pièce 2, au pied du phare. L’altitude du créneau d’observation est de 26,60 mètres. Il est protégé par une dalle de 15 cm de béton armé, et est équipé d’un conjugateur C Mle 1930 D et d’un télémètre C de 10 mètres SOM transformé AN. Le P.C.T. auxiliaire, situé au ras de la mer pour le dégager de la brume, est équipé d’un conjugateur « aviso » et d’un télémètre S de 8,20 mètres Zeiss. Il inclut le poste de commande du projecteur de 150 GP Luchaire. Devant l’impossibilité de trouver un emplacement convenable pour l’engin, la plateforme de combat de celui-ci est placée à l’extrémité d’une estacade en béton armé, placée sur le front de la batterie. En 1941, la défense C.A. est assurée par 4 mitrailleuses de 13,2 mm, dont 2 sur affût CAS et 2 sur affût CAD, soit 3 emplacements répartis entre les batteries de 194 et de 138. Un emplacement est toujours visible sur le côté gauche de la cuve 4 de 194. Telle qu’elle se présente, la batterie est l’objet de vives critiques de la part de contre-amiral Marzin, ex-pacha du Richelieu, lors de sa visite, en décembre 1941. Il souhaite la déplacer, afin de l’éloigner du phare. Aucun ouvrage ne trouve d’ailleurs grâce à ses yeux, et il prévoit un programme d’améliorations, qui ne sera qu’ébauché en novembre 1942. Le 8 novembre, la batterie est sous les ordres de l’enseigne de vaisseau Phily. L’alerte est donnée à 04 heures 17 et, à 07 heures 00, des navires sont aperçus dans le nord d’El Hank. La batterie est en présence de la force de couverture, comprenant le cuirassé Massachusetts, les croiseurs Wichita et Tuscaloosa, ainsi que 4 destroyers. Le feu est ouvert sur elle à 07 heures 01, à limite de portée. C’est le début d’affrontements qui vont durer jusqu’au 11 novembre, et pendant lesquels la batterie va consommer 351 coups de 194. Elle met plusieurs coups au but, mais reçoit elle-même une pluie d’obus de 406, expédiés par le Massachusetts. Un homme est blessé par un éclat, et un sous-officier de la batterie de 138, venu en liaison, est tué. Elle est également l’objet de plusieurs bombardements et mitraillages des avions embarqués. Ces derniers font plusieurs victimes, deux tués et 9 blessés, mais la batterie ne subit aucun dégât important. Seuls quelques liaisons téléphoniques sont coupées, et promptement réparées. Pourtant, l’escadre ennemie règle son tir sur le phare, mais la dispersion a ses lois. Il est remarquable de constater la bonne conception générale de ce type de batterie, décrite dès les années 1920 par l’ingénieur en chef Lecointre. Les pièces, abritées au maximum dans des cuves de faible diamètre, et dispersées sur le terrain, sont peu vulnérables aux tirs du large, et même aux bombardements aériens, à une époque qui ignore encore les tapis de bombes. Mais les masques des pièces, de faible épaisseur, ne présentent qu’une protection illusoire. Ils sont facilement transpercés par les projectiles de 12,7 ou de 13,2. La batterie est remise en état après les affrontements, et reste opérationnelle jusqu’en 1945. De nos jours, on peut encore voir la cuve 4, en bon état, la cuve 1, remblayée mais bien visible, le P.C.T. sur pylône, le P.C.T. auxiliaire, ainsi que l’estacade du projecteur. Le site est en terrain libre, et un peu plus accueillant que celui de la batterie de 138. Prudence quand même… JJM 04/2008

Marokko. Casablanca. Batterie Quartier-Maître Boudoulous. Feste Hauptartilleriebatterie, errichtet ab 1933 auf dem westlichen Teil der Halbinsel El Hank, 3 Kilometer nordwestlich von Casablanca, und in unmittelbarer Nähe zum Leuchtturm, auf einem Gelände, das 1918 mit 2 Kanonen 138 Mle 1910 bewaffnet war. Ursprünglich war vorgesehen, diesen Leuchtturm abzureißen und anderswo wieder aufzubauen, da er einen idealen Zielpunkt für eine feindliche Staffel darstellt. Aber die Marine wird auf diese Forderung verzichten. Die Batterie ist mit 4 Kanonen 194 Mle 1902 auf Lafette C Mle 1934 bewaffnet, und ihre Aufgabe ist es, alle feindlichen Schiffe zu bekämpfen, die sich Casablanca nähern. Diese Geschütze versenden eine Panzersprenggranate mit ORC Mle 1935-Haube, Gewicht 90 kg, auf 25.700 Meter, oder eine Halbpanzergranate auf 26.200 Meter, mit einer Kadenz von einem Schuss alle 40 Sekunden. Sie sind auf Plattform BA Mle 34 platziert, innerhalb einer Stahlbeton-Alveole von 12 Metern Durchmesser, mit einem Schussfeld von 360°. Geschütz 1 ist auf einer Höhe von 11 Metern platziert, und die Geschütze 2 bis 4 auf einer durchschnittlichen Höhe von 18 Metern. Die Achsabstände variieren von 65 Metern, zwischen den Geschützen 2 und 3, bis 165 Metern, zwischen den Geschützen 1 und 2. Die Alveolen sind mit zwei schwach geschützten Nischen ausgestattet, mit einer Gesamtkapazität von 95 kompletten Schüssen, also 360 Schüsse für die Batterie. Es gibt kein Munitionslager, und die Versorgung muss aus dem Depot von Bouskoura kommen, 5 Kilometer hinter der Linie. Der Gefechtsstand ist auf einem Stahlbetonpylon platziert, hinter Geschütz 2, am Fuß des Leuchtturms. Die Höhe der Beobachtungsscharte beträgt 26,60 Meter. Er ist durch eine 15 cm starke Stahlbetondecke geschützt und mit einem Richtgerät C Mle 1930 D und einem 10-Meter-Entfernungsmesser C SOM umgebaut AN ausgestattet. Der Hilfs-Gefechtsstand, der auf Meereshöhe liegt, um ihn aus dem Nebel zu heben, ist mit einem Richtgerät "Aviso" und einem 8,20-Meter-Entfernungsmesser S Zeiss ausgestattet. Er beinhaltet die Kommandostation des 150 GP Luchaire-Scheinwerfers. Da es unmöglich war, einen geeigneten Platz für das Gerät zu finden, ist dessen Kampfplattform am Ende einer Stahlbeton-Mole platziert, die an der Front der Batterie steht. 1941 wird die Flugabwehr durch 4 Maschinengewehre Kaliber 13,2 mm gewährleistet, davon 2 auf CAS-Lafette und 2 auf CAD-Lafette, also 3 Stellungen, verteilt zwischen den 194er und 138er Batterien. Eine Stellung ist immer noch auf der linken Seite der Grube 4 (194) sichtbar. So wie sie sich präsentiert, ist die Batterie Gegenstand heftiger Kritik von Konteradmiral Marzin, ehemaliger Kommandant der Richelieu, bei seinem Besuch im Dezember 1941. Er wünscht ihre Verlegung, um sie vom Leuchtturm zu entfernen. Kein Werk findet übrigens Gnade in seinen Augen, und er sieht ein Verbesserungsprogramm vor, das im November 1942 nur angedeutet werden wird. Am 8. November steht die Batterie unter dem Befehl von Fähnrich zur See Phily. Der Alarm wird um 04:17 Uhr gegeben und um 07:00 Uhr werden Schiffe im Norden von El Hank gesichtet. Die Batterie befindet sich in Gegenwart der Deckungsgruppe, bestehend aus dem Schlachtschiff Massachusetts, den Kreuzern Wichita und Tuscaloosa, sowie 4 Zerstörern. Das Feuer wird auf sie um 07:01 Uhr eröffnet, an der Grenze der Reichweite. Dies ist der Beginn von Gefechten, die bis zum 11. November dauern werden und während denen die Batterie 351 Schuss 194 verbrauchen wird. Sie erzielt mehrere Treffer, erhält aber selbst einen Regen von 406-mm-Granaten, verschossen von der Massachusetts. Ein Mann wird durch einen Splitter verwundet, und ein Unteroffizier der 138er Batterie, der zur Verbindung gekommen war, wird getötet. Sie ist ebenfalls Ziel mehrerer Bombardements und Beschüsse von Bordflugzeugen. Letztere fordern mehrere Opfer, zwei Tote und 9 Verwundete, aber die Batterie erleidet keine wichtigen Schäden. Nur einige Telefonverbindungen werden durchtrennt und prompt repariert. Doch die feindliche Staffel richtet ihr Feuer auf den Leuchtturm, aber die Streuung hat ihre Gesetze. Es ist bemerkenswert, die gute allgemeine Konzeption dieser Art von Batterie festzustellen, beschrieben bereits in den 1920er Jahren vom Chefingenieur Lecointre. Die Geschütze, maximal in Gruben mit kleinem Durchmesser geschützt und auf dem Gelände verstreut, sind wenig anfällig für Schüsse von See, und sogar für Luftangriffe, zu einer Zeit, die Bombenteppiche noch nicht kennt. Aber die Geschützschilde, von geringer Stärke, bieten nur einen illusorischen Schutz. Sie werden leicht von Geschossen des Kalibers 12,7 oder 13,2 durchschlagen. Die Batterie wird nach den Gefechten wieder instand gesetzt und bleibt bis 1945 einsatzbereit. Heutzutage kann man noch Grube 4, in gutem Zustand, Grube 1, verfüllt aber gut sichtbar, den Gefechtsstand auf dem Pylon, den Hilfs-Gefechtsstand, sowie die Mole des Scheinwerfers sehen. Das Gelände ist frei zugänglich und ein wenig einladender als das der 138er Batterie. Trotzdem Vorsicht… JJM 04/2008

Marokko. Casablanca. Batterij Quartier-Maître Boudoulous. Vaste hoofdartilleriebatterij, gebouwd vanaf 1933 op het westelijke deel van het schiereiland El Hank, 3 kilometer ten noordwesten van Casablanca, en in de onmiddellijke nabijheid van de vuurtoren, op een terrein dat in 1918 bewapend was met 2 kanonnen 138 Mle 1910. Oorspronkelijk was voorzien dat deze zou worden gesloopt en elders herbouwd, omdat hij een ideaal richtpunt voor een vijandelijk eskader vertegenwoordigt. Maar de Marine zal aan deze eis verzaken. De batterij is bewapend met 4 kanonnen 194 Mle 1902 op affuit C Mle 1934, en haar opdracht is elk vijandelijk schip te bestrijden dat Casablanca nadert. Deze stukken schieten een pantserdoorborende granaat met ORC Mle 1935 neuskap, wegende 90 kg, tot 25.700 meter, of een semi-pantsergranaat tot 26.200 meter, met een snelvuur van één schot per 40 seconden. Ze zijn geplaatst op platform BA Mle 34, binnenin een gewapend betonnen alveool van 12 meter diameter, met een schootsveld van 360°. Stuk 1 is geplaatst op een hoogte van 11 meter, en de stukken 2 tot 4, op een gemiddelde hoogte van 18 meter. De hart-op-hart afstanden variëren van 65 meter, tussen de stukken 2 en 3, tot 165 meter, tussen de stukken 1 en 2. De alveolen zijn voorzien van twee zwak beschermde nissen, met een totale capaciteit van 95 complete schoten, dus 360 schoten voor de batterij. Er bestaat geen munitiemagazijn, en de bevoorrading moet komen uit het depot van Bouskoura, 5 kilometer achter de linie. De gevechtsleiding is geplaatst op een gewapend betonnen pyloon, achter stuk 2, aan de voet van de vuurtoren. De hoogte van de observatiesleuf is 26,60 meter. Hij is beschermd door een plaat van 15 cm gewapend beton, en is uitgerust met een richttoestel C Mle 1930 D en een C-stereotelemeter van 10 meter SOM omgebouwd AN. De hulp-gevechtsleiding, gelegen op zeeniveau om hem uit de mist te halen, is uitgerust met een richttoestel "aviso" en een S-stereotelemeter van 8,20 meter Zeiss. Hij omvat het commandopost van de 150 GP Luchaire zoeklicht. Gezien de onmogelijkheid om een geschikte plaats voor het toestel te vinden, is het gevechtsplatform ervan geplaatst aan het einde van een gewapend betonnen pier, geplaatst aan het front van de batterij. In 1941 wordt de luchtafweer verzorgd door 4 machinegeweren van 13,2 mm, waarvan 2 op CAS-affuit en 2 op CAD-affuit, dus 3 stellingen verdeeld tussen de 194 en 138 batterijen. Een stelling is nog steeds zichtbaar aan de linkerkant van kuip 4 (194). Zoals zij zich presenteert, is de batterij het voorwerp van felle kritiek van schout-bij-nacht Marzin, ex-pacha van de Richelieu, tijdens zijn bezoek in december 1941. Hij wenst haar te verplaatsen, om haar van de vuurtoren te verwijderen. Geen enkel werk vindt trouwens genade in zijn ogen, en hij voorziet een verbeteringsprogramma, dat in november 1942 slechts zal worden geschetst. Op 8 november staat de batterij onder bevel van vaandrig Phily. Het alarm wordt gegeven om 04:17 uur en om 07:00 uur worden schepen waargenomen in het noorden van El Hank. De batterij bevindt zich in aanwezigheid van de dekkingseenheid, bestaande uit het slagschip Massachusetts, de kruisers Wichita en Tuscaloosa, en 4 torpedobootjagers. Het vuur wordt op haar geopend om 07:01 uur, op grens van dracht. Dit is het begin van gevechten die tot 11 november zullen duren, en tijdens welke de batterij 351 schoten 194 zal verbruiken. Zij plaatst verschillende treffers, maar ontvangt zelf een regen van 406 granaten, afgevuurd door de Massachusetts. Een man wordt gewond door een splinter, en een onderofficier van de 138 batterij, die voor verbinding gekomen was, wordt gedood. Zij is ook het voorwerp van verschillende bombardementen en mitraillages van boordvliegtuigen. Deze laatste maken verschillende slachtoffers, twee doden en 9 gewonden, maar de batterij ondervindt geen belangrijke schade. Slechts enkele telefoonverbindigen worden doorgesneden en prompt hersteld. Toch richt het vijandelijk eskader zijn vuur op de vuurtoren, maar de spreiding heeft zijn wetten. Het is opmerkelijk de goede algemene conceptie van dit type batterij vast te stellen, beschreven vanaf de jaren 1920 door hoofdingenieur Lecointre. De stukken, maximaal beschut in kuipen met kleine diameter, en verspreid over het terrein, zijn weinig kwetsbaar voor schoten vanaf zee, en zelfs voor luchtaanvallen, in een tijd die tapijtbombardementen nog niet kent. Maar de stukmaskers, van geringe dikte, bieden slechts een illusoire bescherming. Ze worden gemakkelijk doorboord door projectielen van 12,7 of 13,2. De batterij wordt na de gevechten hersteld en blijft operationeel tot 1945. Tegenwoordig kan men nog kuip 4 zien, in goede staat, kuip 1, opgevuld maar goed zichtbaar, de gevechtsleiding op de pyloon, de hulp-gevechtsleiding, alsook de pier van de zoeklicht. Het terrein is vrij toegankelijk, en een beetje gastvrijer dan dat van de 138 batterij. Voorzichtigheid toch… JJM 04/2008

Morocco. Casablanca. Quartier-Maître Boudoulous Battery. Fixed main artillery battery, built from 1933 on the western part of the El Hank peninsula, 3 kilometres north-west of Casablanca, and in the immediate vicinity of the lighthouse, on a site armed in 1918 with 2 138 Mle 1910 guns. It was originally planned that the lighthouse would be demolished and rebuilt elsewhere, as it represented an ideal aiming point for an enemy squadron. But the Navy would abandon this requirement. The battery is armed with 4 194 Mle 1902 guns on C Mle 1934 mount, and its mission is to combat any enemy ship approaching Casablanca. These guns fire an armour-piercing shell with ORC Mle 1935 cap, weighing 90 kg, to 25,700 metres, or a semi-armour-piercing shell to 26,200 metres, at a rate of fire of one shot every 40 seconds. They are placed on BA Mle 34 platform, inside a reinforced concrete emplacement 12 metres in diameter, with a 360° firing field. Gun 1 is placed at an altitude of 11 metres, and guns 2 to 4, at an average altitude of 18 metres. The centre-to-centre distances vary from 65 metres, between guns 2 and 3, to 165 metres, between guns 1 and 2. The emplacements are equipped with two weakly protected niches, with a total capacity of 95 complete rounds, i.e. 360 rounds for the battery. There is no ammunition magazine, and supplies must come from the Bouskoura depot, 5 kilometres to the rear. The command post is placed on a reinforced concrete pylon, behind gun 2, at the foot of the lighthouse. The altitude of the observation slit is 26.60 metres. It is protected by a 15 cm reinforced concrete slab, and is equipped with a C Mle 1930 D plotting board and a 10-metre C rangefinder SOM converted AN. The auxiliary command post, located at sea level to raise it out of the fog, is equipped with an "aviso" plotting board and an 8.20-metre S rangefinder Zeiss. It includes the command post for the 150 GP Luchaire searchlight. Given the impossibility of finding a suitable location for the device, its combat platform is placed at the end of a reinforced concrete jetty, placed on the battery front. In 1941, anti-aircraft defence is provided by 4 13.2 mm machine guns, with 2 on CAS mount and 2 on CAD mount, i.e. 3 positions distributed between the 194 and 138 batteries. One position is still visible on the left side of pit 4 (194). As it stands, the battery is the subject of sharp criticism from Rear Admiral Marzin, former captain of the Richelieu, during his visit in December 1941. He wishes to move it, in order to distance it from the lighthouse. No work finds favour in his eyes, and he foresees an improvement programme, which will only be sketched out in November 1942. On 8 November, the battery is under the orders of Ensign Phily. The alert is given at 04:17 and at 07:00 ships are sighted to the north of El Hank. The battery is in the presence of the covering force, comprising the battleship Massachusetts, the cruisers Wichita and Tuscaloosa, and 4 destroyers. Fire is opened on it at 07:01, at maximum range. This is the beginning of engagements that will last until 11 November, during which the battery will fire 351 rounds of 194. It scores several hits, but itself receives a rain of 406 shells, fired by the Massachusetts. One man is wounded by a splinter, and a non-commissioned officer from the 138 battery, who had come for liaison, is killed. It is also the target of several bombings and strafings by carrier aircraft. The latter cause several casualties, two killed and 9 wounded, but the battery suffers no significant damage. Only a few telephone lines are cut, and promptly repaired. Yet the enemy squadron adjusts its fire on the lighthouse, but dispersion has its laws. It is remarkable to note the good general design of this type of battery, described as early as the 1920s by chief engineer Lecointre. The guns, sheltered as much as possible in small-diameter pits, and dispersed on the ground, are not very vulnerable to naval gunfire, and even to air bombardments, at a time when carpet bombing was still unknown. But the gun shields, of low thickness, offer only illusory protection. They are easily pierced by 12.7 or 13.2 projectiles. The battery is repaired after the engagements and remains operational until 1945. Nowadays, one can still see pit 4, in good condition, pit 1, backfilled but clearly visible, the command post on the pylon, the auxiliary command post, as well as the searchlight jetty. The site is on open ground, and a little more welcoming than that of the 138 battery. Caution, however… JJM 04/2008

Maroko. Casablanca. Baterie Quartier-Maître Boudoulous. Pevná hlavní dělostřelecká baterie, postavená od roku 1933 na západní části poloostrova El Hank, 3 kilometry severozápadně od Casablanky, a v bezprostřední blízkosti majáku, na místě vyzbrojeném v roce 1918 2 děly 138 Mle 1910. Původně bylo plánováno, že bude zbořen a postaven jinde, protože představuje ideální zaměřovací bod pro nepřátelský eskadru. Námořnictvo však tento požadavek opustí. Baterie je vyzbrojena 4 děly 194 Mle 1902 na lafetě C Mle 1934 a jejím úkolem je bojovat proti jakékoli nepřátelské lodi blížící se k Casablance. Tato děla vystřelují průbojný granát s čepicí ORC Mle 1935, vážící 90 kg, na 25 700 metrů, nebo poloprůbojný granát na 26 200 metrů, kadencí jeden výstřel každých 40 sekund. Jsou umístěna na platformě BA Mle 34, uvnitř železobetonového alveolu o průměru 12 metrů, s palebným polem 360°. Dělo 1 je umístěno v nadmořské výšce 11 metrů a děla 2 až 4 v průměrné nadmořské výšce 18 metrů. Osové vzdálenosti se pohybují od 65 metrů, mezi děly 2 a 3, do 165 metrů, mezi děly 1 a 2. Alveoly jsou vybaveny dvěma slabě chráněnými výklenky, s celkovou kapacitou 95 kompletních nábojů, tedy 360 nábojů pro baterii. Neexistuje žádný sklad munice a zásobování musí pocházet ze skladu Bouskoura, 5 kilometrů vzadu. Velitelské stanoviště je umístěno na železobetonovém pylónu, za dělem 2, u paty majáku. Nadmořská výška pozorovací štěrbiny je 26,60 metrů. Je chráněno 15 cm železobetonovou deskou a je vybaveno zaměřovacím přístrojem C Mle 1930 D a dálkoměrem C o 10 metrech SOM přestavěným AN. Pomocné velitelské stanoviště, umístěné při hladině moře, aby se vymanilo z mlhy, je vybaveno zaměřovacím přístrojem "avisem" a dálkoměrem S o 8,20 metrech Zeiss. Zahrnuje velitelské stanoviště pro 150 GP reflektor Luchaire. Vzhledem k nemožnosti najít vhodné místo pro zařízení je jeho bojová plošina umístěna na konci železobetonového mola, umístěného na čele baterie. V roce 1941 je protiletadlová obrana zajištěna 4 kulomety ráže 13,2 mm, z toho 2 na lafetě CAS a 2 na lafetě CAD, tedy 3 postavení rozdělená mezi baterie 194 a 138. Jedno postavení je stále viditelné na levé straně jámy 4 (194). Tak jak stojí, je baterie předmětem ostré kritiky ze strany kontradmirála Marzina, bývalého velitele Richelieu, během jeho návštěvy v prosinci 1941. Přeje si ji přemístit, aby ji vzdálil od majáku. Žádné dílo nenachází v jeho očích milost a předpokládá program vylepšení, který bude v listopadu 1942 pouze načrtnut. 8. listopadu je baterie pod velením praporčíka Philyho. Poplach je dán v 04:17 a v 07:00 jsou spatřeny lodě na sever od El Hanku. Baterie se nachází v přítomnosti krycí síly, zahrnující bitevní loď Massachusetts, křižníky Wichita a Tuscaloosa a 4 torpédoborce. Palba je na ni zahájena v 07:01, na hranici dostřelu. To je začátek střetů, které potrvají až do 11. listopadu a během nichž baterie spotřebuje 351 ran ráže 194. Dosáhne několika zásahů, ale sama obdrží déšť 406 granátů, vypálených z Massachusetts. Jeden muž je zraněn střepinou a poddůstojník z 138 baterie, který přišel na spojení, je zabit. Je také cílem několika bombardování a ostřelování z palubních letadel. Ta způsobují několik obětí, dva mrtvé a 9 zraněných, ale baterie neutrpí žádné významné škody. Pouze několik telefonních spojů je přerušeno a promptně opraveno. Přesto nepřátelský eskadra upravuje svou palbu na maják, ale rozptyl má své zákony. Je pozoruhodné konstatovat dobrou obecnou koncepci tohoto typu baterie, popsanou již ve 20. letech 20. století hlavním inženýrem Lecointrem. Děla, maximálně ukrytá v jamkách malého průměru a rozptýlená po terénu, jsou málo zranitelná palbou z moře a dokonce i leteckým bombardováním, v době, která ještě nezná kobercové nálety. Ale štíty děl, malé tloušťky, poskytují pouze iluzorní ochranu. Jsou snadno proraženy projektily ráže 12,7 nebo 13,2. Baterie je po střetech opravena a zůstává operační až do roku 1945. V dnešní době lze stále vidět jámu 4, v dobrém stavu, jámu 1, zavezenou, ale dobře viditelnou, velitelské stanoviště na pylónu, pomocné velitelské stanoviště, stejně jako molo reflektorů. Místo je na volném prostranství a o něco přívětivější než místo 138 baterie. Přesto opatrnost… JJM 04/2008