Casablanca. Batterie Quartier-Maître Boudoulous (nom attribué après les combats de novembre 1942). Batterie d’artillerie principale fixe, réalisée à partir de 1933 sur la partie ouest de la presqu’île d’El Hank, à 3 kilomètres au nord-ouest de Casablanca, et à proximité immédiate du phare, sur un site armé en 1918 de 2 canons de 138 Mle 1910. Il est prévu, à l’origine, que celui-ci soit détruit et reconstruit ailleurs, car il représente un point à viser idéal pour une escadre ennemie. Mais la Marine renoncera à cette exigence. La batterie est armée de 4 canons de 194 Mle 1902 sur affût C Mle 1934, et sa mission est de combattre tout navire ennemi s’approchant de Casablanca. Ces matériels expédient un obus de rupture coiffé ORC Mle 1935, pesant 90 kg, à 25 700 mètres, ou un obus de semi-rupture à 26 200 mètres, à la cadence d’un coup toutes les 40 secondes. Ils sont placés sur plateforme BA Mle 34, à l’intérieur d’une alvéole en béton armé de 12 mètres de diamètre, avec un champ de tir de 360°. La pièce 1 est placée à l’altitude de 11 mètres, et les pièces 2 à 4, à l’altitude moyenne de 18 mètres. Les entraxes varient de 65 mètres, entre les pièces 2 et 3, à 165 mètres, entre les pièces 1 et 2. Les alvéoles sont dotées de deux niches, faiblement protégées, d’une capacité totale de 95 coups complets, soit 360 coups pour la batterie. Il n’existe pas de magasin à munitions, et le ravitaillement doit venir du dépôt de Bouskoura, à 5 kilomètres en arrière. Le P.C.T. est placé sur un pylône en béton armé, en arrière de la pièce 2, au pied du phare. L’altitude du créneau d’observation est de 26,60 mètres. Il est protégé par une dalle de 15 cm de béton armé, et est équipé d’un conjugateur C Mle 1930 D et d’un télémètre C de 10 mètres SOM transformé AN. Le P.C.T. auxiliaire, situé au ras de la mer pour le dégager de la brume, est équipé d’un conjugateur « aviso » et d’un télémètre S de 8,20 mètres Zeiss. Il inclut le poste de commande du projecteur de 150 GP Luchaire. Devant l’impossibilité de trouver un emplacement convenable pour l’engin, la plateforme de combat de celui-ci est placée à l’extrémité d’une estacade en béton armé, placée sur le front de la batterie. En 1941, la défense C.A. est assurée par 4 mitrailleuses de 13,2 mm, dont 2 sur affût CAS et 2 sur affût CAD, soit 3 emplacements répartis entre les batteries de 194 et de 138. Un emplacement est toujours visible sur le côté gauche de la cuve 4 de 194. Telle qu’elle se présente, la batterie est l’objet de vives critiques de la part de contre-amiral Marzin, ex-pacha du Richelieu, lors de sa visite, en décembre 1941. Il souhaite la déplacer, afin de l’éloigner du phare. Aucun ouvrage ne trouve d’ailleurs grâce à ses yeux, et il prévoit un programme d’améliorations, qui ne sera qu’ébauché en novembre 1942. Le 8 novembre, la batterie est sous les ordres de l’enseigne de vaisseau Phily. L’alerte est donnée à 04 heures 17 et, à 07 heures 00, des navires sont aperçus dans le nord d’El Hank. La batterie est en présence de la force de couverture, comprenant le cuirassé Massachusetts, les croiseurs Wichita et Tuscaloosa, ainsi que 4 destroyers. Le feu est ouvert sur elle à 07 heures 01, à limite de portée. C’est le début d’affrontements qui vont durer jusqu’au 11 novembre, et pendant lesquels la batterie va consommer 351 coups de 194. Elle met plusieurs coups au but, mais reçoit elle-même une pluie d’obus de 406, expédiés par le Massachusetts. Un homme est blessé par un éclat, et un sous-officier de la batterie de 138, venu en liaison, est tué. Elle est également l’objet de plusieurs bombardements et mitraillages des avions embarqués. Ces derniers font plusieurs victimes, deux tués et 9 blessés, mais la batterie ne subit aucun dégât important. Seuls quelques liaisons téléphoniques sont coupées, et promptement réparées. Pourtant, l’escadre ennemie règle son tir sur le phare, mais la dispersion a ses lois. Il est remarquable de constater la bonne conception générale de ce type de batterie, décrite dès les années 1920 par l’ingénieur en chef Lecointre. Les pièces, abritées au maximum dans des cuves de faible diamètre, et dispersées sur le terrain, sont peu vulnérables aux tirs du large, et même aux bombardements aériens, à une époque qui ignore encore les tapis de bombes. Mais les masques des pièces, de faible épaisseur, ne présentent qu’une protection illusoire. Ils sont facilement transpercés par les projectiles de 12,7 ou de 13,2. La batterie est remise en état après les affrontements, et reste opérationnelle jusqu’en 1945. Les vestiges de cette batterie, encore visibles il y a quelques années ont tous disparu. Le PDT a été abattu en 2019, et il ne reste rien, sur la presqu’île, à l’exception du phare, qui évoque les batteries d’El Hank, et l’affrontement de novembre 1942. Batterie Quartier-Maître Boudoulous (Name zugewiesen nach den Kämpfen vom November 1942). Feste Hauptartilleriebatterie, errichtet ab 1933 im westlichen Teil der Halbinsel El Hank, 3 Kilometer nordwestlich von Casablanca, und in unmittelbarer Nähe des Leuchtturms, auf einem Gelände, das 1918 mit 2 Kanonen 138 mm Mle 1910 bewaffnet war. Ursprünglich war geplant, diesen zu zerstören und woanders wieder aufzubauen, da er einen idealen Zielpunkt für eine feindliche Flotte darstellt. Aber die Marine verzichtet auf diese Forderung. Die Batterie ist mit 4 Kanonen 194 mm Mle 1902 auf Lafette C Mle 1934 bewaffnet, und ihre Aufgabe ist es, jedes feindliche Schiff zu bekämpfen, das sich Casablanca nähert. Diese Geschütze verschießen eine gecappte panzerbrechende Granate ORC Mle 1935 mit einem Gewicht von 90 kg auf 25 700 Meter, oder eine halbpanzerbrechende Granate auf 26 200 Meter, mit einer Schussfolge von einem Schuss alle 40 Sekunden. Sie sind auf Plattform BA Mle 34 im Inneren einer Stahlbetonzelle von 12 Metern Durchmesser platziert, mit einem Schussfeld von 360°. Geschütz 1 ist auf einer Höhe von 11 Metern platziert, und die Geschütze 2 bis 4 auf einer durchschnittlichen Höhe von 18 Metern. Die Achsabstände variieren von 65 Metern zwischen Geschütz 2 und 3 bis zu 165 Metern zwischen Geschütz 1 und 2. Die Zellen sind mit zwei schwach geschützten Nischen ausgestattet, mit einer Gesamtkapazität von 95 kompletten Schuss, also 360 Schuss für die Batterie. Es gibt kein Munitionslager, und der Nachschub muss vom Depot Bouskoura kommen, 5 Kilometer dahinter. Der Feuerleitstand (P.C.T.) ist auf einem Stahlbetonpylon hinter Geschütz 2, am Fuße des Leuchtturms, platziert. Die Höhe der Beobachtungsöffnung beträgt 26,60 Meter. Er ist durch eine 15 cm dicke Stahlbetonplatte geschützt und mit einem Konjugator C Mle 1930 D und einem 10-Meter-Entfernungsmesser C SOM umgebaut AN ausgestattet. Der Hilfsfeuerleitstand, direkt am Meer gelegen, um ihn vom Nebel zu befreien, ist mit einem "Aviso"-Konjugator und einem 8,20-Meter-Entfernungsmesser S Zeiss ausgestattet. Er umfasst den Kommandostand für den 150-cm-Scheinwerfer GP Luchaire. Da es unmöglich war, einen geeigneten Platz für das Gerät zu finden, wird seine Kampfplattform am Ende einer Stahlbetonbrücke platziert, die vor der Batterie liegt. 1941 wird die Flugabwehr durch 4 Maschinengewehre 13,2 mm sichergestellt, davon 2 auf Lafette CAS und 2 auf Lafette CAD, also 3 Stellungen verteilt zwischen den 194-mm- und 138-mm-Batterien. Eine Stellung ist immer noch auf der linken Seite von Geschützgrube 4 der 194-mm-Batterie sichtbar. Wie sie dasteht, ist die Batterie Gegenstand scharfer Kritik von Konteradmiral Marzin, ehemaliger Kommandant der Richelieu, bei seinem Besuch im Dezember 1941. Er wünscht ihre Verlegung, um sie vom Leuchtturm zu entfernen. Kein Werk findet übrigens Gnade vor seinen Augen, und er plant ein Verbesserungsprogramm, das im November 1942 nur angedacht sein wird. Am 8. November steht die Batterie unter dem Befehl von Fähnrich zur See Phily. Der Alarm wird um 04:17 Uhr gegeben, und um 07:00 Uhr werden Schiffe nördlich von El Hank gesichtet. Die Batterie steht der Deckungsstreitmacht gegenüber, bestehend aus dem Schlachtschiff Massachusetts, den Kreuzern Wichita und Tuscaloosa sowie 4 Zerstörern. Das Feuer auf sie wird um 07:01 Uhr an der Reichweitengrenze eröffnet. Dies ist der Beginn von Auseinandersetzungen, die bis zum 11. November dauern werden und während denen die Batterie 351 Schuss 194 mm verbrauchen wird. Sie erzielt mehrere Treffer, erhält aber selbst einen Hagel von 406-mm-Granaten, abgefeuert von der Massachusetts. Ein Mann wird durch einen Splitter verwundet, und ein Unteroffizier der 138-mm-Batterie, der zur Verbindung gekommen war, wird getötet. Sie ist auch Gegenstand mehrerer Bombardierungen und Maschinengewehrbeschüsse durch die Trägerflugzeuge. Diese fordern mehrere Opfer, zwei Tote und 9 Verwundete, aber die Batterie erleidet keine bedeutenden Schäden. Nur einige Telefonverbindungen werden unterbrochen und schnell repariert. Doch die feindliche Flotte richtet ihr Feuer auf den Leuchtturm, aber die Streuung hat ihre Gesetze. Es ist bemerkenswert, die gute Gesamtkonzeption dieses Batterietyps festzustellen, die bereits in den 1920er Jahren von Chefingenieur Lecointre beschrieben wurde. Die Geschütze, maximal in Gruben mit geringem Durchmesser untergebracht und auf dem Gelände verteilt, sind wenig anfällig für Beschuss von See und sogar für Luftangriffe, in einer Zeit, die Bombenteppiche noch nicht kennt. Aber die Blenden der Geschütze, von geringer Stärke, bieten nur einen illusorischen Schutz. Sie werden leicht von 12,7-mm- oder 13,2-mm-Geschossen durchschlagen. Die Batterie wird nach den Auseinandersetzungen wieder instand gesetzt und bleibt bis 1945 einsatzbereit. Die Überreste dieser Batterie, die noch vor einigen Jahren sichtbar waren, sind alle verschwunden. Der Feuerleitstand wurde 2019 abgerissen, und auf der Halbinsel ist nichts mehr übrig, mit Ausnahme des Leuchtturms, der an die Batterien von El Hank und die Auseinandersetzung vom November 1942 erinnert. Batterie Quartier-Maître Boudoulous (naam toegekend na de gevechten van november 1942). Vaste hoofdartilleriebatterij, gerealiseerd vanaf 1933 op het westelijke deel van het schiereiland El Hank, 3 kilometer ten noordwesten van Casablanca, en in de onmiddellijke nabijheid van de vuurtoren, op een site in 1918 bewapend met 2 kanonnen van 138 mm Mle 1910. Oorspronkelijk was het de bedoeling dat deze zou worden vernietigd en elders herbouwd, omdat hij een ideaal mikpunt vormt voor een vijandelijk eskader. Maar de Marine zal deze eis laten varen. De batterij is bewapend met 4 kanonnen van 194 mm Mle 1902 op affuit C Mle 1934, en haar missie is het bestrijden van elk vijandelijk schip dat Casablanca nadert. Dit materieel verschiet een pantsergranaat met kap ORC Mle 1935, 90 kg zwaar, op 25 700 meter, of een halfpantsergranaat op 26 200 meter, met een vuursnelheid van één schot om de 40 seconden. Ze zijn geplaatst op platform BA Mle 34, in een gewapendbetonnen cel van 12 meter doorsnee, met een schootsveld van 360°. Stuk 1 is geplaatst op een hoogte van 11 meter, en de stukken 2 tot 4 op een gemiddelde hoogte van 18 meter. De hart-op-hart afstanden variëren van 65 meter tussen de stukken 2 en 3 tot 165 meter tussen de stukken 1 en 2. De cellen zijn voorzien van twee zwak beschermde nissen, met een totale capaciteit van 95 complete schoten, dus 360 schoten voor de batterij. Er is geen munitiemagazijn, en de bevoorrading moet komen van het depot van Bouskoura, 5 kilometer achter de lijn. De vuurleidingspost (P.C.T.) is geplaatst op een gewapendbetonnen pyloon, achter stuk 2, aan de voet van de vuurtoren. De hoogte van de observatieopening is 26,60 meter. Hij is beschermd door een plaat van 15 cm gewapend beton, en is uitgerust met een conjugator C Mle 1930 D en een 10-meter afstandsmeter C SOM omgebouwd AN. De hulpvuurleidingspost, gelegen op zeeniveau om hem van de mist te ontdoen, is uitgerust met een "aviso"-conjugator en een 8,20-meter afstandsmeter S Zeiss. Hij omvat de commandopost van de 150 cm zoeklicht GP Luchaire. Gezien de onmogelijkheid een geschikte plaats voor het apparaat te vinden, is zijn gevechtsplatform geplaatst aan het uiteinde van een gewapendbetonnen steiger, gelegen op het front van de batterij. In 1941 wordt de luchtafweer verzekerd door 4 mitrailleurs van 13,2 mm, waarvan 2 op affuit CAS en 2 op affuit CAD, dus 3 opstellingen verdeeld over de batterijen van 194 en 138. Een opstelling is nog steeds zichtbaar op de linkerzijde van kazemat 4 van 194. Zoals zij zich voordoet, is de batterij het onderwerp van scherpe kritiek van de kant van schout-bij-nacht Marzin, ex-commandant van de Richelieu, tijdens zijn bezoek in december 1941. Hij wenst haar te verplaatsen, om haar van de vuurtoren weg te halen. Overigens vindt geen enkel werk genade in zijn ogen, en hij voorziet een verbeteringsprogramma, dat in november 1942 slechts geschetst zal zijn. Op 8 november staat de batterij onder bevel van vaandrig ter zee Phily. Het alarm wordt gegeven om 04:17 uur en om 07:00 uur worden schepen in het noorden van El Hank waargenomen. De batterij staat tegenover de dekkingsmacht, bestaande uit het slagschip Massachusetts, de kruisers Wichita en Tuscaloosa, en 4 torpedobootjagers. Het vuur op haar wordt om 07:01 uur geopend, op de grens van het bereik. Dit is het begin van confrontaties die zullen duren tot 11 november, en waarbij de batterij 351 schoten van 194 mm zal verbruiken. Zij scoort verschillende treffers, maar ontvangt zelf een regen van granaten van 406 mm, afgevuurd door de Massachusetts. Een man raakt gewond door een scherf, en een onderofficier van de 138 mm batterij, voor verbinding gekomen, wordt gedood. Zij is ook het onderwerp van verschillende bombardementen en mitrailleuraanvallen van de boordvliegtuigen. Deze eisen verschillende slachtoffers, twee doden en 9 gewonden, maar de batterij lijdt geen belangrijke schade. Slechts enkele telefoonverbindingen worden verbroken en snel hersteld. Toch richt het vijandelijk eskader zijn vuur op de vuurtoren, maar de spreiding heeft haar wetten. Het is opmerkelijk de goede algemene conceptie van dit type batterij vast te stellen, beschreven al in de jaren 1920 door hoofdingenieur Lecointre. De stukken, maximaal beschut in kazematten met kleine diameter en verspreid over het terrein, zijn weinig kwetsbaar voor vuur van zee, en zelfs voor luchtbombardementen, in een tijd die bommentapijten nog niet kent. Maar de maskers van de stukken, van geringe dikte, bieden slechts een illusoire bescherming. Ze worden gemakkelijk doorboord door projectielen van 12,7 of 13,2 mm. De batterij wordt na de confrontaties hersteld en blijft operationeel tot 1945. De overblijfselen van deze batterij, nog zichtbaar enkele jaren geleden, zijn allemaal verdwenen. De vuurleidingspost is in 2019 gesloopt, en er is niets meer over op het schiereiland, met uitzondering van de vuurtoren, die herinnert aan de batterijen van El Hank, en de confrontatie van november 1942. Batterie Quartier-Maître Boudoulous (name attributed after the fighting of November 1942). Fixed main artillery battery, built from 1933 on the western part of the El Hank peninsula, 3 kilometres north-west of Casablanca, and in the immediate vicinity of the lighthouse, on a site armed in 1918 with 2 guns of 138 mm Mle 1910. It was originally planned that the latter be destroyed and rebuilt elsewhere, because it represents an ideal aiming point for an enemy squadron. But the Navy will give up this requirement. The battery is armed with 4 guns of 194 mm Mle 1902 on mounting C Mle 1934, and its mission is to engage any enemy ship approaching Casablanca. This equipment fires a capped armour-piercing shell ORC Mle 1935, weighing 90 kg, to 25,700 metres, or a semi-armour-piercing shell to 26,200 metres, at a rate of one round every 40 seconds. They are placed on platform BA Mle 34, inside a reinforced concrete cell 12 metres in diameter, with a field of fire of 360°. Piece 1 is placed at an altitude of 11 metres, and pieces 2 to 4 at an average altitude of 18 metres. The centre distances vary from 65 metres between pieces 2 and 3 to 165 metres between pieces 1 and 2. The cells are provided with two weakly protected niches, with a total capacity of 95 complete rounds, i.e. 360 rounds for the battery. There is no ammunition magazine, and supply must come from the Bouskoura depot, 5 kilometres to the rear. The fire control tower (P.C.T.) is placed on a reinforced concrete pylon, behind piece 2, at the foot of the lighthouse. The altitude of the observation slit is 26.60 metres. It is protected by a 15 cm reinforced concrete slab, and is equipped with a conjugator C Mle 1930 D and a 10-metre rangefinder C SOM converted AN. The auxiliary fire control tower, located at sea level to clear it from the fog, is equipped with an "aviso" conjugator and an 8.20-metre rangefinder S Zeiss. It includes the command post for the 150 cm searchlight GP Luchaire. Faced with the impossibility of finding a suitable location for the device, its combat platform is placed at the end of a reinforced concrete jetty, placed on the battery's front. In 1941, the anti-aircraft defence is provided by 4 machine guns of 13.2 mm, including 2 on mounting CAS and 2 on mounting CAD, i.e. 3 positions distributed between the 194 mm and 138 mm batteries. One position is still visible on the left side of pit 4 of the 194 mm battery. As it stands, the battery is the object of sharp criticism from Rear Admiral Marzin, former commanding officer of the Richelieu, during his visit in December 1941. He wishes to move it, to distance it from the lighthouse. Incidentally, no work finds favour in his eyes, and he plans an improvement programme, which will only be outlined in November 1942. On 8 November, the battery is under the orders of Ensign Phily. The alert is given at 04:17 hours and, at 07:00 hours, ships are sighted north of El Hank. The battery is faced with the covering force, comprising the battleship Massachusetts, the cruisers Wichita and Tuscaloosa, and 4 destroyers. Fire is opened on it at 07:01 hours, at extreme range. This is the beginning of clashes that will last until 11 November, and during which the battery will expend 351 rounds of 194 mm. It scores several hits, but itself receives a rain of 406 mm shells, fired by the Massachusetts. One man is wounded by a splinter, and a non-commissioned officer from the 138 mm battery, who had come for liaison, is killed. It is also the object of several bombings and strafings by carrier aircraft. The latter cause several casualties, two killed and 9 wounded, but the battery suffers no major damage. Only a few telephone lines are cut, and promptly repaired. Yet the enemy squadron adjusts its fire on the lighthouse, but dispersion has its laws. It is remarkable to note the good general design of this type of battery, described as early as the 1920s by Chief Engineer Lecointre. The pieces, sheltered to the maximum in pits of small diameter, and dispersed over the terrain, are not very vulnerable to fire from the sea, and even to aerial bombing, at a time which still ignores carpet bombing. But the gun shields, of small thickness, offer only illusory protection. They are easily pierced by 12.7 mm or 13.2 mm projectiles. The battery is repaired after the clashes, and remains operational until 1945. The remains of this battery, still visible a few years ago, have all disappeared. The fire control tower was demolished in 2019, and nothing remains on the peninsula, except for the lighthouse, which evokes the El Hank batteries, and the clash of November 1942. Baterie Quartier-Maître Boudoulous (název přidělen po bojích v listopadu 1942). Pevná baterie hlavního dělostřelectva, vybudovaná od roku 1933 v západní části poloostrova El Hank, 3 kilometry severozápadně od Casablanky, a v bezprostřední blízkosti majáku, na místě vyzbrojeném v roce 1918 2 děly ráže 138 mm vz. 1910. Původně bylo plánováno, že tento bude zničen a přestavěn jinde, protože představuje ideální zaměřovací bod pro nepřátelskou eskadru. Námořnictvo ale od tohoto požadavku upustí. Baterie je vyzbrojena 4 děly ráže 194 mm vz. 1902 na lafetě C vz. 1934 a jejím úkolem je bojovat proti každé nepřátelské lodi přibližující se k Casablance. Tato výzbroj vystřeluje protipancéřový granát s čepičkou ORC vz. 1935 o hmotnosti 90 kg na vzdálenost 25 700 metrů, nebo polopancéřový granát na 26 200 metrů, rychlostí jeden výstřel za 40 sekund. Jsou umístěny na platformě BA vz. 34 uvnitř železobetonové buňky o průměru 12 metrů s palebným polem 360°. Kus 1 je umístěn v nadmořské výšce 11 metrů a kusy 2 až 4 v průměrné nadmořské výšce 18 metrů. Osové vzdálenosti se pohybují od 65 metrů mezi kusy 2 a 3 do 165 metrů mezi kusy 1 a 2. Buňky jsou opatřeny dvěma slabě chráněnými nikami o celkové kapacitě 95 úplných nábojů, tj. 360 nábojů pro baterii. Neexistuje žádné muniční skladiště a zásobování musí přijít z depa Bouskoura, 5 kilometrů vzadu. Palebný řídící stanoviště (P.C.T.) je umístěno na železobetonovém pylónu za kusem 2, u paty majáku. Nadmořská výška pozorovací štěrbiny je 26,60 metru. Je chráněno deskou ze železobetonu tloušťky 15 cm a je vybaveno konjugátorem C vz. 1930 D a dálkoměrem C délky 10 m SOM upraveným AN. Pomocné palebné řídící stanoviště, umístěné na úrovni moře, aby bylo zbaveno mlhy, je vybaveno konjugátorem "aviso" a dálkoměrem S délky 8,20 m Zeiss. Zahrnuje velitelské stanoviště pro 150cm světlomet GP Luchaire. Vzhledem k nemožnosti najít vhodné místo pro zařízení je jeho bojová platforma umístěna na konci železobetonového mola, umístěného na čele baterie. V roce 1941 je protiletadlová obrana zajištěna 4 kulomety ráže 13,2 mm, z toho 2 na lafetě CAS a 2 na lafetě CAD, tedy 3 stanovišti rozmístěnými mezi bateriemi ráže 194 mm a 138 mm. Jedno stanoviště je stále viditelné na levé straně jámy 4 baterie ráže 194 mm. Jak se prezentuje, je baterie předmětem ostré kritiky ze strany kontradmirála Marzina, bývalého velitele lodi Richelieu, během jeho návštěvy v prosinci 1941. Přeje si ji přesunout, aby ji vzdálil od majáku. Ostatně žádné dílo nenachází milost v jeho očích a plánuje program vylepšení, který bude v listopadu 1942 pouze načrtnut. Dne 8. listopadu je baterie pod velením praporčíka Philyho. Poplach je vyhlášen v 04:17 hodin a v 07:00 hodin jsou spatřeny lodě severně od El Hank. Baterie stojí proti krycí síle, zahrnující bitevní loď Massachusetts, křižníky Wichita a Tuscaloosa a 4 torpédoborce. Palba na ni je zahájena v 07:01 hodin na hranici dostřelu. To je začátek střetů, které potrvají do 11. listopadu a během nichž baterie spotřebuje 351 granátů ráže 194 mm. Zaznamená několik zásahů, ale sama obdrží spršku granátů ráže 406 mm vypálených z Massachusetts. Jeden muž je zraněn střepinou a poddůstojník z baterie ráže 138 mm, který přišel kvůli spojení, je zabit. Je také předmětem několika bombardování a ostřelování palubními letouny. Ty si vyžádají několik obětí, dva mrtvé a 9 zraněných, ale baterie neutrpí žádné významné škody. Pouze několik telefonních spojení je přerušeno a rychle opraveno. Přesto nepřátelská eskadra řídí svou palbu na maják, ale rozptyl má své zákonitosti. Je pozoruhodné konstatovat dobrou celkovou koncepci tohoto typu baterie, popsanou již ve 20. letech 20. století hlavním inženýrem Lecointrem. Kusy, maximálně ukryté v jámách malého průměru a rozptýlené na terénu, jsou málo zranitelné palbě z moře a dokonce i leteckému bombardování v době, která ještě nezná kobercové nálety. Ale štíty kusů, malé tloušťky, poskytují pouze iluzorní ochranu. Jsou snadno prostřeleny projektily ráže 12,7 nebo 13,2 mm. Baterie je po střetech opravena a zůstává v provozu až do roku 1945. Pozůstatky této baterie, ještě před několika lety viditelné, všechny zmizely. Palebné řídící stanoviště bylo zbořeno v roce 2019 a na poloostrově nezbylo nic, s výjimkou majáku, který připomíná baterie El Hank a střet z listopadu 1942. © JJM 11/02/2026

Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Casablanca