Martinique. Le décret du 4 octobre 1898, qui classe Fort-de-France dans les points d'appui de la Flotte, ne marque pas le début de sa mise en défense. Celle-ci a en fait commencé dès 1638, avec la construction d'un fortin sur la presqu'île du Cul de Sac, sur le site où s'élèvera par la suite le fort Saint-Louis. Ce fortin n'a qu'une existence éphémère, et la construction de l'ouvrage définitif, baptisé fort Royal, commence en 1669, sous l'autorité du gouverneur Jean de Baas. Le fort donnera son nom à la ville, créée par le même gouverneur. La construction du fort est poursuivie par ses successeurs, en particulier le comte de Blénac. Ces hommes sont assistés par des ingénieurs, inspirés par l'œuvre de Vauban. Il ne faut donc pas s'étonner, quand on aborde Fort-de-France par la mer, dans le cadre splendide de sa baie, de ressentir cette impression de majesté et de puissance, que procure aux amateurs l'œuvre du grand ingénieur. S'y ajoute la sensation presque palpable, surtout quand on a fait escale dans les îles des Antilles ex-britanniques, de rentrer chez soi. Si les Anglais ne réussissent pas à s'emparer de la place pendant la guerre de la Ligue d'Augsbourg, ils vont y parvenir pendant la guerre de Sept ans. En janvier 1762, après un débarquement réussi, ils occupent les hauteurs dominant la ville et bombardent le fort Royal qui capitule le 4 février. Ils ne quittent l'île, à contrecoeur, que le 6 juillet 1763. Cet épisode montre la nécessité de fortifier les hauteurs, et la construction, sur le morne Garnier, d'un fort qui sera appelé fort Bourbon, est décidée. Elle s'étalera de 1764 à 1774. Pendant la guerre d'indépendance américaine, Fort-de-France sert de base pour les troupes engagées aux côtés des américains. À partir de 1789, et jusqu'en 1816, Fort-de-France va subir les conséquences des changements de régimes politiques et des guerres de l'Empire. Troubles, sièges et occupations vont donc marquer cette période. Le 4 février 1793, la ville de Fort Royal devient République Ville, et les forts Royal et Bourbon, forts République et Convention. Ce n'est que le 25 mars 1801 que la ville prend le nom de Fort-de-France, et que les forts République et Convention prennent les noms, qu'ils portent toujours, de fort Saint-Louis et fort Desaix. Les Anglais, avant leur départ définitif, en avril 1816, détruisent une partie du fort Desaix. Il sera reconstruit et amélioré. À partir de 1845, on dresse les plans d'un fort destiné à compléter l'action du fort Desaix. Situé sur le morne Tartenson, il en prendra le nom. Commencé en 1857, il ne sera terminé qu'en 1873. La portée des pièces augmentant, ces 2 ouvrages sont modifiés pour recevoir des batteries de côtes, et la mission de défense terrestre devient alors secondaire. Quatre petits ouvrages anciens, armés de canons de 16 cm Mle 58-60, complètent la défense, à la pointe du Bout, à l'îlet à Ramiers, à la pointe des Sables, et à la pointe des Nègres. La batterie de mortiers de la pointe d'Alet, réalisée en 1900, achève le dispositif. Le port de guerre, réalisé dans la baie du Carénage, à l'abri du fort Saint-Louis, comprend un arsenal équipé d'un bassin de radoub de 200 mètres. En 1912, la situation de la défense est la suivante.
Fort Saint-Louis :
Fort Desaix :
Fort Tartenson :
Batterie de la Pointe d'Alet :
Les mortiers G de 270 Mle 1889, les canons M de 24 cm Mle 1870-87, et les canons M de 19 cm Mle 1870-93 sont renvoyés en métropole pendant les hostilités. Le réarmement de Fort-de-France, entre les 2 guerres, est empreint des mêmes hésitations que pour les autres points d'appui. Ce n'est que dans les années précédant la Seconde guerre mondiale que les décisions sont prises. En 1939, la situation est la suivante :
L'arrivée de 300 tonnes d'or de la banque de France, amené par le croiseur Émile Bertin, accompagné du croiseur Jeanne d'Arc et du porte-avions Béarn, va justifier, après l'armistice, le renforcement de la défense à l'aide de matériel disponible sur place, ou récupéré sur des navires désarmés. Il est assez difficile de suivre l'évolution de celui-ci. On peut toutefois relever :
Des canons de 75 Mle 1897 sur affût TTT, de 47 T.R. (tir rapide) et de 90 Mle 1877 sont placés sur des points où des débarquements sont à craindre. Des canons de 37 CA Mle 25, récupérés sur les croiseurs auxiliaires sont installés sur les points sensibles. Toutes ces dispositions étant sensées mettre Fort-de-France à l'abri des convoitises américaines, tant sur l'or de la banque de France que sur le port, que les alliés craignaient de voir utilisé par les sous-marins allemands. Cette situation va perdurer jusqu'au 14 juillet 1943, date du ralliement des Antilles à la France Combattante.
Martinique. Das Dekret vom 4. Oktober 1898, das Fort-de-France unter die Flottenstützpunkte einstuft, markiert nicht den Beginn seiner Verteidigungsbereitschaft. Diese begann tatsächlich bereits 1638 mit dem Bau eines kleinen Forts auf der Halbinsel Cul de Sac, an der Stelle, wo später Fort Saint-Louis errichtet werden sollte. Dieses Fort hat nur eine kurze Existenz, und der Bau des definitiven Werks, genannt Fort Royal, beginnt 1669 unter der Autorität von Gouverneur Jean de Baas. Das Fort wird der von demselben Gouverneur gegründeten Stadt ihren Namen geben. Der Bau des Forts wird von seinen Nachfolgern fortgesetzt, insbesondere vom Grafen von Blénac. Diese Männer werden von Ingenieuren unterstützt, die vom Werk Vaubans inspiriert sind. Es ist daher nicht verwunderlich, wenn man Fort-de-France vom Meer aus ansteuert, im prächtigen Rahmen seiner Bucht, diesen Eindruck von Majestät und Stärke zu verspüren, den das Werk des großen Ingenieurs bei Kennern hervorruft. Hinzu kommt die fast spürbare Empfindung, besonders wenn man in den ehemals britischen Antilleninseln Zwischenstation gemacht hat, nach Hause zu kommen. Wenn es den Engländern während des Pfälzischen Erbfolgekrieges nicht gelingt, den Platz einzunehmen, werden sie es während des Siebenjährigen Krieges schaffen. Im Januar 1762 besetzen sie nach einer erfolgreichen Landung die Höhen über der Stadt und bombardieren Fort Royal, das am 4. Februar kapituliert. Sie verlassen die Insel widerwillig erst am 6. Juli 1763. Diese Episode zeigt die Notwendigkeit, die Höhen zu befestigen, und der Bau eines Forts auf dem Morne Garnier, das Fort Bourbon genannt werden wird, wird beschlossen. Es erstreckt sich von 1764 bis 1774. Während des amerikanischen Unabhängigkeitskrieges dient Fort-de-France als Basis für die an der Seite der Amerikaner engagierten Truppen. Ab 1789 und bis 1816 wird Fort-de-France die Folgen der politischen Regimewechsel und der Kriege des Empire zu spüren bekommen. Unruhen, Belagerungen und Besetzungen werden daher diese Periode prägen. Am 4. Februar 1793 wird die Stadt Fort Royal zur République Ville, und die Forts Royal und Bourbon werden zu Forts der Republik und des Konvents. Erst am 25. März 1801 erhält die Stadt den Namen Fort-de-France, und die Forts der Republik und des Konvents erhalten die Namen, die sie noch immer tragen: Fort Saint-Louis und Fort Desaix. Die Engländer zerstören vor ihrem endgültigen Abzug im April 1816 einen Teil von Fort Desaix. Es wird wiederaufgebaut und verbessert. Ab 1845 werden Pläne für ein Fort erstellt, das die Wirkung von Fort Desaix ergänzen soll. Auf dem Morne Tartenson gelegen, wird es dessen Namen tragen. 1857 begonnen, wird es erst 1873 fertiggestellt. Da die Reichweite der Geschütze zunimmt, werden diese 2 Werke modifiziert, um Küstenbatterien aufzunehmen, und die Aufgabe der Landverteidigung wird dann zweitrangig. Vier alte kleine Werke, bewaffnet mit Kanonen 16 cm Mle 58-60, vervollständigen die Verteidigung an der Pointe du Bout, am Îlet à Ramiers, an der Pointe des Sables und an der Pointe des Nègres. Die Mörserbatterie der Pointe d'Alet, 1900 errichtet, vollendet die Anlage. Der Kriegshafen, errichtet in der Baie du Carénage unter dem Schutz von Fort Saint-Louis, umfasst ein Arsenal, ausgestattet mit einem 200 Meter langen Trockendock. 1912 ist die Verteidigungslage wie folgt.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Batterie der Pointe d'Alet:
Die Mörser G 270 Mle 1889, die Geschütze M 24 cm Mle 1870-87 und die Geschütze M 19 cm Mle 1870-93 werden während der Feindseligkeiten ins Mutterland zurückgeschickt. Die Wiederbewaffnung von Fort-de-France in der Zwischenkriegszeit ist von denselben Zögern geprägt wie bei den anderen Stützpunkten. Erst in den Jahren vor dem Zweiten Weltkrieg werden Entscheidungen getroffen. 1939 ist die Lage wie folgt:
Die Ankunft von 300 Tonnen Gold der Bank von France, gebracht vom Kreuzer Émile Bertin, begleitet vom Kreuzer Jeanne d'Arc und vom Flugzeugträger Béarn, wird nach dem Waffenstillstand die Verstärkung der Verteidigung mit vor Ort verfügbarem Material oder von außer Dienst gestellten Schiffen geborgenem Material rechtfertigen. Es ist ziemlich schwierig, dessen Entwicklung zu verfolgen. Man kann jedoch festhalten:
Geschütze 75 Mle 1897 auf Lafette TTT, 47 T.R. (Schnellfeuer) und 90 Mle 1877 werden an Punkten platziert, an denen Landungen zu befürchten sind. Geschütze 37 CA Mle 25, von Hilfskreuzern geborgen, werden an empfindlichen Punkten installiert. Alle diese Maßnahmen sollen Fort-de-France vor amerikanischen Begehrlichkeiten schützen, sowohl hinsichtlich des Goldes der Bank von France als auch des Hafens, den die Alliierten befürchteten, von deutschen U-Booten genutzt zu sehen. Diese Situation wird bis zum 14. Juli 1943 andauern, dem Datum des Anschlusses der Antillen an das kämpfende Frankreich.
Martinique. Het decreet van 4 oktober 1898, dat Fort-de-France classificeert onder de steunpunten van de Vloot, markeert niet het begin van zijn verdedigingsinrichting. Deze begon in feite al in 1638, met de bouw van een klein fort op het schiereiland Cul de Sac, op de plaats waar later fort Saint-Louis zal verrijzen. Dit fortje heeft slechts een kortstondig bestaan, en de bouw van het definitieve werk, gedoopt fort Royal, begint in 1669 onder het gezag van gouverneur Jean de Baas. Het fort zal zijn naam geven aan de stad, gecreëerd door dezelfde gouverneur. De bouw van het fort wordt voortgezet door zijn opvolgers, in het bijzonder de graaf van Blénac. Deze mannen worden bijgestaan door ingenieurs, geïnspireerd door het werk van Vauban. Het is daarom niet verwonderlijk, wanneer men Fort-de-France over zee benadert, in het prachtige kader van zijn baai, die indruk van majesteit en kracht te voelen, die het werk van de grote ingenieur bij kenners teweegbrengt. Daarbij komt de bijna tastbare sensatie, vooral wanneer men heeft aangelegd op de eilanden van de voormalig Britse Antillen, van thuiskomen. Als de Engelsen er tijdens de Negenjarige Oorlog niet in slagen de plaats in te nemen, zullen zij er tijdens de Zevenjarige Oorlog in slagen. In januari 1762 bezetten zij na een succesvolle landing de hoogten die de stad domineren en bombarderen Fort Royal dat op 4 februari capituleert. Zij verlaten het eilanden, met tegenzin, pas op 6 juli 1763. Deze episode toont de noodzaak aan om de hoogten te versterken, en de bouw, op de Morne Garnier, van een fort dat Fort Bourbon zal worden genoemd, wordt beslist. Het zal zich uitstrekken van 1764 tot 1774. Tijdens de Amerikaanse Onafhankelijkheidsoorlog dient Fort-de-France als basis voor de troepen ingezet aan de zijde van de Amerikanen. Vanaf 1789, en tot 1816, zal Fort-de-France de gevolgen ondervinden van de politieke regimewisselingen en de oorlogen van het Keizerrijk. Onlusten, belegeringen en bezettingen zullen deze periode dus kenmerken. Op 4 februari 1793 wordt de stad Fort Royal République Ville, en de forten Royal en Bourbon, forten Republiek en Conventie. Pas op 25 maart 1801 krijgt de stad de naam Fort-de-France, en krijgen de forten van de Republiek en de Conventie de namen, die zij nog steeds dragen, van fort Saint-Louis en fort Desaix. De Engelsen vernietigen, voor hun definitief vertrek, in april 1816 een deel van fort Desaix. Het zal worden herbouwd en verbeterd. Vanaf 1845 worden plannen opgesteld voor een fort bedoeld om de werking van fort Desaix aan te vullen. Gelegen op de Morne Tartenson, zal het diens naam dragen. Begonnen in 1857, zal het pas in 1873 voltooid zijn. Omdat het bereik van de stukken toeneemt, worden deze 2 werken aangepast om kustbatterijen te ontvangen, en de missie van landverdediging wordt dan secundair. Vier oude kleine werken, bewapend met kanonnen 16 cm Mle 58-60, voltooien de verdediging, op de Pointe du Bout, op het Îlet à Ramiers, op de Pointe des Sables en op de Pointe des Nègres. De mortierbatterij van de Pointe d'Alet, gerealiseerd in 1900, voltooit het dispositief. De oorlogshaven, gerealiseerd in de Baai van Carénage, beschut door fort Saint-Louis, omvat een arsenaal uitgerust met een dok van 200 meter. In 1912 is de verdedigingssituatie als volgt.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Batterij van de Pointe d'Alet:
De mortieren G 270 Mle 1889, de kanonnen M 24 cm Mle 1870-87, en de kanonnen M 19 cm Mle 1870-93 worden tijdens de vijandelijkheden naar het moederland teruggestuurd. De herbewapening van Fort-de-France tussen de twee oorlogen is doordrongen van dezelfde aarzelingen als voor de andere steunpunten. Pas in de jaren voorafgaand aan de Tweede Wereldoorlog worden beslissingen genomen. In 1939 is de situatie als volgt:
De aankomst van 300 ton goud van de Bank van Frankrijk, aangebracht door de kruiser Émile Bertin, vergezeld door de kruiser Jeanne d'Arc en het vliegdekschip Béarn, zal na de wapenstilstand de versterking van de verdediging met ter plaatse beschikbaar materiaal, of van buiten dienst gestelde schepen geborgen materiaal, rechtvaardigen. Het is vrij moeilijk de evolutie hiervan te volgen. Men kan echter noteren:
Kanonnen 75 Mle 1897 op affuit TTT, 47 T.R. (snelvuur) en 90 Mle 1877 worden geplaatst op punten waar landingen te vrezen zijn. Kanonnen 37 CA Mle 25, van hulpkruisers geborgen, worden op gevoelige punten geïnstalleerd. Al deze maatregelen zijn bedoeld om Fort-de-France te beschermen tegen Amerikaanse begeerten, zowel wat het goud van de Bank van Frankrijk als de haven betreft, die de geallieerden vreesden te zien gebruiken door Duitse onderzeeërs. Deze situatie zal voortduren tot 14 juli 1943, datum van de aansluiting van de Antillen bij het strijdend Frankrijk.
Martinique. The decree of 4 October 1898, which classifies Fort-de-France among the fleet support points, does not mark the beginning of its defence establishment. This actually began as early as 1638, with the construction of a small fort on the Cul de Sac peninsula, on the site where Fort Saint-Louis would later rise. This small fort has only a short existence, and the construction of the definitive work, named Fort Royal, begins in 1669 under the authority of Governor Jean de Baas. The fort will give its name to the town, created by the same governor. The construction of the fort is continued by his successors, in particular the Count of Blénac. These men are assisted by engineers inspired by the work of Vauban. It is therefore not surprising, when approaching Fort-de-France by sea, in the splendid setting of its bay, to feel that impression of majesty and power that the work of the great engineer gives to enthusiasts. Added to this is the almost palpable sensation, especially when one has called at the islands of the former British Antilles, of coming home. If the English did not succeed in capturing the place during the War of the League of Augsburg, they would succeed during the Seven Years' War. In January 1762, after a successful landing, they occupy the heights dominating the town and bombard Fort Royal, which capitulates on 4 February. They leave the island reluctantly only on 6 July 1763. This episode shows the necessity of fortifying the heights, and the construction, on Morne Garnier, of a fort that will be called Fort Bourbon, is decided. It will span from 1764 to 1774. During the American War of Independence, Fort-de-France serves as a base for troops engaged alongside the Americans. From 1789, and until 1816, Fort-de-France will suffer the consequences of political regime changes and the wars of the Empire. Disturbances, sieges and occupations will therefore mark this period. On 4 February 1793, the town of Fort Royal becomes République Ville, and the forts Royal and Bourbon become forts of the Republic and the Convention. It is not until 25 March 1801 that the town takes the name of Fort-de-France, and the forts of the Republic and the Convention take the names, which they still bear, of Fort Saint-Louis and Fort Desaix. The English, before their final departure in April 1816, destroy part of Fort Desaix. It will be rebuilt and improved. From 1845, plans are drawn up for a fort intended to complement the action of Fort Desaix. Located on Morne Tartenson, it will take its name. Begun in 1857, it will not be completed until 1873. As the range of the guns increases, these 2 works are modified to receive coastal batteries, and the mission of land defence then becomes secondary. Four old small works, armed with 16 cm Mle 58-60 guns, complete the defence, at Pointe du Bout, at Îlet à Ramiers, at Pointe des Sables, and at Pointe des Nègres. The mortar battery at Pointe d'Alet, built in 1900, completes the system. The naval port, built in the Baie du Carénage, sheltered by Fort Saint-Louis, includes an arsenal equipped with a 200-metre dry dock. In 1912, the defence situation is as follows.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Battery of Pointe d'Alet:
The G mortars 270 Mle 1889, the M guns 24 cm Mle 1870-87, and the M guns 19 cm Mle 1870-93 are sent back to mainland France during hostilities. The rearmament of Fort-de-France, between the two wars, is marked by the same hesitations as for the other support points. It is only in the years preceding the Second World War that decisions are taken. In 1939, the situation is as follows:
The arrival of 300 tons of gold from the Bank of France, brought by the cruiser Émile Bertin, accompanied by the cruiser Jeanne d'Arc and the aircraft carrier Béarn, will justify, after the armistice, the reinforcement of the defence using material available on site, or recovered from decommissioned ships. It is quite difficult to follow its evolution. However, one can note:
Guns 75 Mle 1897 on TTT mount, 47 Q.F. (quick fire) and 90 Mle 1877 are placed at points where landings are to be feared. Guns 37 CA Mle 25, recovered from auxiliary cruisers, are installed at sensitive points. All these measures are supposed to protect Fort-de-France from American covetousness, both regarding the gold of the Bank of France and the port, which the Allies feared would be used by German submarines. This situation will last until 14 July 1943, the date of the rallying of the Antilles to Fighting France.
Martinik. Dekret ze dne 4. října 1898, který řadí Fort-de-France mezi podpůrné body flotily, neznamená začátek jeho obranného zřízení. Ten ve skutečnosti začal již v roce 1638 výstavbou malého fortu na poloostrově Cul de Sac, na místě, kde později vyroste fort Saint-Louis. Tento fortík má jen krátkou existenci a stavba definitivního díla, nazvaného Fort Royal, začíná v roce 1669 pod vedením guvernéra Jeana de Baas. Pevnost dá jméno městu, vytvořenému stejným guvernérem. Stavbu pevnosti pokračují jeho nástupci, zejména hrabě de Blénac. Tito muži jsou asistováni inženýry inspirovanými dílem Vaubana. Není tedy divu, když se přibližujete k Fort-de-France po moři, v nádherném rámci jeho zátoky, cítit ten dojem majestátnosti a síly, který dílo velkého inženýra poskytuje nadšencům. Přidává se k tomu téměř hmatatelný pocit, zvláště když jste přistáli na ostrovech bývalých britských Antil, že se vracíte domů. Pokud se Angličanům nepodařilo dobýt toto místo během války o augšpurskou ligu, podaří se jim to během sedmileté války. V lednu 1762, po úspěšném vylodění, obsadí výšiny dominující městu a bombardují Fort Royal, který kapituluje 4. února. Opouštějí ostrov neochotně až 6. července 1763. Tato epizoda ukazuje nutnost opevnění výšin a je rozhodnuto o stavbě pevnosti na Morne Garnier, která bude nazvána Fort Bourbon. Bude se rozkládat od 1764 do 1774. Během americké války za nezávislost slouží Fort-de-France jako základna pro vojáky zapojené po boku Američanů. Od roku 1789 a až do roku 1816 bude Fort-de-France trpět následky politických režimních změn a válek císařství. Nepokoje, obléhání a okupace proto budou charakterizovat toto období. 4. února 1793 se město Fort Royal stává République Ville a pevnosti Royal a Bourbon se stávají pevnostmi Republiky a Konventu. Až 25. března 1801 přijímá město název Fort-de-France a pevnosti Republiky a Konventu přijímají jména, která stále nesou: Fort Saint-Louis a fort Desaix. Angličané před svým definitivním odjezdem v dubnu 1816 zničí část Fort Desaix. Bude přestavěn a vylepšen. Od roku 1845 se vypracovávají plány pevnosti určené k doplnění působení Fort Desaix. Nachází se na Morne Tartenson a ponese jeho jméno. Zahájeno v roce 1857, bude dokončeno až v roce 1873. S rostoucím dostřelem děl jsou tyto 2 práce upraveny pro přijetí pobřežních baterií a mise pozemní obrany se pak stává druhořadou. Čtyři staré malé objekty, vyzbrojené děly 16 cm vz. 58-60, doplňují obranu na Pointe du Bout, na Îlet à Ramiers, na Pointe des Sables a na Pointe des Nègres. Minometná baterie na Pointe d'Alet, postavená v roce 1900, dokončuje systém. Válečný přístav, postavený v zátoce Carénage, chráněný Fort Saint-Louis, zahrnuje arzenál vybavený suchým dokem dlouhým 200 metrů. V roce 1912 je obranná situace následující.
Fort Saint-Louis:
Fort Desaix:
Fort Tartenson:
Baterie Pointe d'Alet:
Minomety G 270 vz. 1889, děla M 24 cm vz. 1870-87 a děla M 19 cm vz. 1870-93 jsou během nepřátelství odeslány do metropolitní Francie. Znovuvyzbrojení Fort-de-France mezi dvěma válkami je poznamenáno stejnými váhavostmi jako u ostatních podpůrných bodů. Až v letech předcházejících druhé světové válce jsou rozhodnutí přijata. V roce 1939 je situace následující:
Příchod 300 tun zlata Banky Francie, přivezeného křižníkem Émile Bertin, doprovázeného křižníkem Jeanne d'Arc a letadlovou lodí Béarn, po příměří ospravedlní posílení obrany pomocí materiálu dostupného na místě nebo získaného z vyřazených lodí. Je docela obtížné sledovat jeho vývoj. Lze však zaznamenat:
Děla 75 vz. 1897 na lafetě TTT, 47 T.R. (rychlé palby) a 90 vz. 1877 jsou umístěna na místech, kde je třeba se obávat vylodění. Děla 37 CA vz. 25, získaná z pomocných křižníků, jsou instalována na citlivých místech. Všechna tato opatření mají chránit Fort-de-France před americkou chamtivostí, jak pokud jde o zlato Banky Francie, tak o přístav, který Spojenci obávali, že bude používán německými ponorkami. Tato situace bude trvat až do 14. července 1943, data připojení Antil k bojující Francii.
Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Desaix (fort), Tartenson (fort), Ilet à Ramiers (batterie de l’), Pointe d'Alet (batterie de la), Saint-Louis (fort), Pointe des Nègres (batterie de la), Pointe des Sables (batterie de la), Pointe du Bout (batterie de la)
