Occupant le promontoire oriental de la butte témoin supportant la ville remparée, la citadelle, trouvant ses origines sous Henri IV, dresse encore fièrement ses remparts. De peu d'emprise, elle ne compte que quatre bastions plus un demi-bastion s'insérant entre les bastions II et III. Remodelée sous Louis-Philippe, on opposera à son front de gorge une galerie à feux de revers que l'on gagnait en empruntant une caponnière traversant le fossé et séparée de l'escarpe sous le tablier mobile du pont-levis par un tambour. De la galerie à feux de revers partent perpendiculairement des tunnels de contremine dont certains communiquent avec des carrières souterraines. L'entrée fut modifiée et son porche affectera une brisure (comme au fort Belin) afin d'éviter les tirs d'enfilade. Deux galeries de fusillade furent aménagées dans l'épaisseur du rempart. Une première entre les bastions I et II, aligne quatorze paires de meurtrières plus deux autres accessibles depuis les galeries d'une ancienne carrière souterraine. Son champ de tir se limite aux approches immédiates, les pentes offrant des couverts jusqu'à quelques mètres du pied du rempart. Une seconde, plus petite, occupe l'espace entre le demi-bastion et le bastion III. Enfin, la caserne fut élevée (1842-1847) selon les critères de l'époque, c'est-à-dire avec les trois travées latérales placées perpendiculairement aux sept centrales, afin de rigidifier l'ensemble en cas de bombardement. La caserne comptait alors trois niveaux ; depuis, elle a été rehaussée d'un quatrième. Au cours du XIXème siècle, on installe un pont-levis à la Poncelet. Nous n'avons pu déterminer si ce fut avant ou après 1870. Néanmoins, le rapport de 1871 sur les évènements qui se sont passés à Laon pendant l'invasion du département de l'Aisne en 1870 précise que l'occupant a tout pillé, en ce compris les chaînes du pont-levis. Gageons que l'interprétation la plus adéquate serait d'évoquer les chaînes de masselottes typiques de ce type de pont. Dès lors, sa mise en place serait antérieure à 1840, ce qui est plus que possible, ce pont ayant été décrit pour la première fois en 1822. Le 9 septembre 1870, on prête au garde d'artillerie Dieudonné Henriot de n'avoir pas voulu livrer la réserve de poudre à l'ennemi. Le général Thérémin d'Hame ayant reçu de Paris l'autorisation de se rendre (il faut dire qu'il n'avait les moyens ni humains ni matériels pour résister), les Prussiens entrant dans la place, les 26 tonnes de la poudrière installée entre le bastion II et le demi-bastion sautèrent. Le bilan, outre Henriot dont on ne retrouva rien et qui emporta avec lui la vérité sur cet évènement, fut de 241 morts et 160 blessés côté français pour 30 morts et 65 blessés aux Prussiens. Accident ou volonté délibérée ? On ne le déterminera jamais avec certitude, mais en considérant la seconde option, il aura probablement eu des comptes à rendre à ses compagnons d'armes devant les portes du paradis… La citadelle fut restaurée après ce tragique événement. En 1878, à l'abri de ses remparts on compte encore pas moins de 26 canons. Un nouveau magasin à poudre fut à moitié enterré au centre de la cour. Extérieurement, ce magasin, est assez bluffant. On le sait renseigné d'une capacité de 100 tonnes, alors que les trois puits à lumière et d'aération de la chambre aux lampes ne sont distants de celui d'éclairage du sas d'entrée que de onze mètres. En fait, à l'intérieur, le local de stockage fait 26 x 7 m. La ligne des trois puits se situe en réalité à peu près mi-longueur ce qui trompe l'œil, même exercé, tant ce cas de figure nous est inconnu ailleurs. Sa capacité peut, dans l'absolu, être portée à 100 tonnes, mais si l'on suit les règlements, on n'y devrait pas dépasser les 80 tonnes. Notons que les deux parafoudres sont en place, avec leur pointe en fer et non en cuivre. Magasin à poudre, galeries de fusillade et caserne sont connectés à des galeries d'exploitation du calcaire, mais ces dernières affleurant le sol, la protection qu'elles offrent semble toute relative. Une poterne, suivie d'une superbe demi-voûte appareillée sur trompes convexes, permet de gagner ce réseau depuis la courtine de la gorge. Selon le décret du général Boulanger, la caserne de la citadelle sera baptisée caserne Hédouville. Aujourd'hui, la citadelle abrite l'administration de la ville et il ne reste que deux traverses-abris. Ses souterrains, en ce compris le magasin à poudre et la longue galerie de fusillade peuvent être visités en s'adressant à l'office du tourisme implanté à côté de la superbe cathédrale Notre Dame de Laon (XIIème siècle).

Die auf dem östlichen Vorsprung der Zeugenberg-Anhöhe gelegenen Zitadelle, die ihre Ursprünge unter Heinrich IV. hat, erhebt noch heute stolz ihre Wälle. Mit geringer Grundfläche verfügt sie nur über vier Bastionen plus einer Halbbastion, die zwischen den Bastionen II und III eingefügt ist. Unter Louis-Philippe umgestaltet, wurde ihrer Kehlfront eine Reversgallerie entgegengesetzt, die man über eine den Graben querende Kaponiere erreichte und die von der Eskarpe unter dem beweglichen Fahrbahn des Zugbrücke durch einen Tambour getrennt war. Von der Reversgallerie gehen senkrecht Minenstollen ab, von denen einige mit unterirdischen Steinbrüchen verbunden sind. Der Eingang wurde modifiziert und seine Vorhalle erhielt eine Knickung (wie im Fort Belin), um Enfiladefeuer zu vermeiden. Zwei Schießgallerien wurden in der Dicke des Walls eingerichtet. Eine erste zwischen den Bastionen I und II reiht vierzehn Paare von Schießscharten plus zwei weitere auf, die von den Gallerien eines alten unterirdischen Steinbruchs zugänglich sind. Ihr Schussfeld beschränkt sich auf die unmittelbaren Annäherungen, da die Hänge Deckung bis auf wenige Meter vom Fuß der Mauer bieten. Eine zweite, kleinere, besetzt den Raum zwischen der Halbbastion und der Bastion III. Schließlich wurde die Kaserne (1842-1847) nach den Kriterien der Zeit erbaut, das heißt mit den drei seitlichen Jochen senkrecht zu den sieben zentralen, um das Ganze im Falle eines Bombardements zu versteifen. Die Kaserne hatte damals drei Stockwerke; seitdem wurde sie um ein viertes aufgestockt. Im Laufe des 19. Jahrhunderts wurde eine Zugbrücke nach Poncelet-System installiert. Wir konnten nicht feststellen, ob dies vor oder nach 1870 geschah. Dennoch präzisiert der Bericht von 1871 über die Ereignisse in Laon während der Invasion des Departements Aisne im Jahr 1870, dass die Besatzer alles geplündert haben, einschließlich der Ketten der Zugbrücke. Nehmen wir an, dass die angemessenste Interpretation darin bestünde, die für diese Art von Brücke typischen Kettenglieder-Ketten zu erwähnen. Daher wäre ihre Installation vor 1840 erfolgt, was mehr als möglich ist, da diese Brücke erstmals 1822 beschrieben wurde. Am 9. September 1870 wird dem Artilleriewächter Dieudonné Henriot nachgesagt, die Pulverreserve nicht dem Feind übergeben zu wollen. Da General Thérémin d'Hame aus Paris die Erlaubnis zur Kapitulation erhalten hatte (man muss sagen, dass er weder die menschlichen noch die materiellen Mittel zum Widerstand hatte), und die Preußen in die Festung eindrangen, explodierten die 26 Tonnen der zwischen Bastion II und der Halbbastion installierten Pulverkammer. Die Bilanz, abgesehen von Henriot, von dem nichts gefunden wurde und der die Wahrheit über dieses Ereignis mit sich nahm, betrug 241 Tote und 160 Verwundete auf französischer Seite gegenüber 30 Toten und 65 Verwundeten bei den Preußen. Unfall oder absichtliche Handlung? Man wird es nie mit Sicherheit bestimmen, aber wenn man die zweite Option in Betracht zieht, hätte er wahrscheinlich vor den Toren des Paradieses seinen Waffengefährten Rechenschaft ablegen müssen… Die Zitadelle wurde nach diesem tragischen Ereignis restauriert. 1878 zählte man im Schutz ihrer Wälle noch nicht weniger als 26 Kanonen. Ein neues Pulvermagazin wurde halb im Hofzentrum vergraben. Äußerlich ist dieses Magazin ziemlich verblüffend. Es ist mit einer Kapazität von 100 Tonnen angegeben, während die drei Licht- und Belüftungsschächte der Lampenkammer nur elf Meter von dem des Eingangsschleusenbeleuchtung entfernt sind. Tatsächlich misst der Lagerraum innen 26 x 7 m. Die Linie der drei Schächte befindet sich tatsächlich ungefähr auf halber Länge, was das Auge täuscht, selbst das geübte, da dieser Fall uns anderswo unbekannt ist. Seine Kapazität kann absolut auf 100 Tonnen erhöht werden, aber wenn man den Vorschriften folgt, sollte sie 80 Tonnen nicht überschreiten. Beachten Sie, dass die beiden Blitzableiter vorhanden sind, mit ihrer Spitze aus Eisen und nicht aus Kupfer. Pulvermagazin, Schießgallerien und Kaserne sind mit Kalkstein-Abbaugallerien verbunden, aber da letztere den Boden berühren, scheint der Schutz, den sie bieten, relativ gering. Eine Poterne, gefolgt von einem superb gearbeiteten Halbgewölbe auf konvexen Trompen, ermöglicht den Zugang zu diesem Netz von der Kehlkurtine aus. Gemäß dem Dekret von General Boulanger wird die Kaserne der Zitadelle den Namen Kaserne Hédouville tragen. Heute beherbergt die Zitadelle die Stadtverwaltung und es bleiben nur zwei Traversen-Schutzräume. Ihre unterirdischen Gänge, einschließlich des Pulvermagazins und der langen Schießgallerie, können besichtigt werden, indem man sich an das Tourismusbüro wendet, das neben der superben Kathedrale Notre Dame de Laon (12. Jahrhundert) angesiedelt ist.

De citadel, gelegen op de oostelijke uitloper van de getuigenheuvel die de ommuurde stad draagt, en met oorsprongen onder Hendrik IV, heft nog steeds trots haar wallen. Met weinig beslag heeft ze slechts vier bastions plus een halfbastion ingevoegd tussen de bastions II en III. Herbouwd onder Louis-Philippe, werd aan haar keelfront een reversgalerij toegevoegd die men bereikte via een caponnière die de gracht doorkruiste en gescheiden was van de escarp onder het beweegbaar dek van de ophaalbrug door een tamboer. Vanuit de reversgalerij vertrekken loodrecht contramine tunnels waarvan sommige communiceren met ondergrondse steengroeven. De ingang werd gewijzigd en haar portaal kreeg een knik (zoals in fort Belin) om enfiladevuur te vermijden. Twee schietgalerijen werden aangelegd in de dikte van de wal. Een eerste tussen de bastions I en II, rijgt veertien paren schietsleuven aaneen plus twee andere toegankelijk vanuit de galerijen van een oude ondergrondse steengroeve. Haar schootsveld beperkt zich tot de onmiddellijke benaderingen, de hellingen bieden dekking tot op enkele meters van de voet van de wal. Een tweede, kleinere, bezet de ruimte tussen het halfbastion en het bastion III. Ten slotte werd de kazerne opgetrokken (1842-1847) volgens de criteria van die tijd, dat wil zeggen met de drie zijbeuken loodrecht op de zeven centrale, om het geheel te verstijven in geval van bombardement. De kazerne telde toen drie niveaus; sindsdien is ze met een vierde verhoogd. Gedurende de 19de eeuw installeert men een ophaalbrug naar Poncelet. We hebben niet kunnen bepalen of dit voor of na 1870 was. Desalniettemin preciseert het rapport van 1871 over de gebeurtenissen in Laon tijdens de invasie van het departement Aisne in 1870 dat de bezetter alles plunderde, met inbegrip van de kettingen van de ophaalbrug. Laten we aannemen dat de meest adequate interpretatie zou zijn om de typische schakelkettingen voor dit type brug te vermelden. Vanaf dan zou haar installatie vóór 1840 zijn, wat meer dan mogelijk is, deze brug werd voor het eerst beschreven in 1822. Op 9 september 1870, wordt aan de artilleriewacht Dieudonné Henriot toegeschreven dat hij de poederreserve niet aan de vijand wilde overleveren. Generaal Thérémin d'Hame die uit Parijs de toestemming had gekregen om zich over te geven (men moet zeggen dat hij noch de menselijke noch de materiële middelen had om weerstand te bieden), de Pruisen die de plaats binnenkwamen, de 26 ton van de kruittoren geïnstalleerd tussen het bastion II en het halfbastion ontploften. De balans, behalve Henriot van wie niets werd teruggevonden en die de waarheid over deze gebeurtenis met zich meenam, was 241 doden en 160 gewonden aan Franse zijde tegenover 30 doden en 65 gewonden aan Pruisische zijde. Ongeval of opzettelijke daad? Men zal het nooit met zekerheid bepalen, maar bij beschouwing van de tweede optie, zou hij waarschijnlijk rekenschap moeten afleggen aan zijn wapenbroeders voor de poorten van het paradijs… De citadel werd na deze tragische gebeurtenis gerestaureerd. In 1878 telde men in de beschutting van haar wallen nog niet minder dan 26 kanonnen. Een nieuw kruitmagazijn werd half ingegraven in het centrum van de binnenplaats. Uiterlijk is dit magazijn vrij verbazingwekkend. Men weet het opgegeven met een capaciteit van 100 ton, terwijl de drie licht- en ventilatieschachten van de lampenkamer slechts elf meter verwijderd zijn van die van de verlichting van de toegangsluis. In feite meet de opslagruimte binnen 26 x 7 m. De lijn van de drie schachten bevindt zich in werkelijkheid ongeveer op halve lengte wat het oog misleidt, zelfs geoefend, zozeer is dit geval ons onbekend elders. Haar capaciteit kan, absoluut, worden gebracht tot 100 ton, maar als men de voorschriften volgt, zou men er de 80 ton niet moeten overschrijden. Merk op dat de twee bliksemafleiders aanwezig zijn, met hun punt in ijzer en niet in koper. Kruitmagazijn, schietgalerijen en kazerne zijn verbonden met galerijen voor kalksteenwinning, maar aangezien deze laatste het oppervlak naderen, lijkt de bescherming die ze bieden relatief. Een poterne, gevolgd door een superbiele halfgewelf gemetseld op convexe trompen, maakt het mogelijk dit netwerk te bereiken vanaf de keelcourtine. Volgens het decreet van generaal Boulanger zal de kazerne van de citadel de naam kazerne Hédouville dragen. Vandaag herbergt de citadel het stadsbestuur en resteren er slechts twee traverse-schuilplaatsen. Haar ondergrondse gangen, met inbegrip van het kruitmagazijn en de lange schietgalerij kunnen bezocht worden door contact op te nemen met het toerismebureau gevestigd naast de superbiele kathedraal Notre Dame de Laon (12de eeuw).

Occupying the eastern promontory of the witness hill supporting the walled town, the citadel, with origins under Henry IV, still proudly raises its ramparts. With little footprint, it has only four bastions plus a demi-bastion inserted between bastions II and III. Remodeled under Louis-Philippe, a reverse fire gallery was opposed to its gorge front, reached by a caponier crossing the ditch and separated from the scarp under the movable deck of the drawbridge by a drum. From the reverse fire gallery depart perpendicular countermine tunnels, some of which communicate with underground quarries. The entrance was modified and its porch featured a break (as at Fort Belin) to avoid enfilade fire. Two firing galleries were arranged within the thickness of the rampart. A first one between bastions I and II aligns fourteen pairs of loopholes plus two others accessible from the galleries of an old underground quarry. Its field of fire is limited to the immediate approaches, the slopes providing cover to within a few meters of the foot of the rampart. A second, smaller one, occupies the space between the demi-bastion and bastion III. Finally, the barracks were raised (1842-1847) according to the criteria of the era, meaning with the three lateral bays placed perpendicular to the seven central ones, to stiffen the whole in case of bombardment. The barracks then had three levels; since then, it has been raised by a fourth. During the 19th century, a Poncelet-type drawbridge was installed. We have not been able to determine if this was before or after 1870. Nevertheless, the 1871 report on the events that took place in Laon during the invasion of the Aisne department in 1870 specifies that the occupier looted everything, including the chains of the drawbridge. Let us assume that the most adequate interpretation would be to mention the typical shot chains of this type of bridge. Therefore, its installation would be prior to 1840, which is more than possible, this bridge having been described for the first time in 1822. On September 9, 1870, artillery guard Dieudonné Henriot is credited with having refused to deliver the powder reserve to the enemy. General Thérémin d'Hame having received authorization from Paris to surrender (it must be said that he had neither the human nor material means to resist), the Prussians entering the place, the 26 tons of the powder magazine installed between bastion II and the demi-bastion blew up. The toll, aside from Henriot of whom nothing was found and who took the truth of this event with him, was 241 dead and 160 wounded on the French side against 30 dead and 65 wounded for the Prussians. Accident or deliberate will? It will never be determined with certainty, but considering the second option, he probably would have had accounts to render to his comrades-in-arms before the gates of paradise… The citadel was restored after this tragic event. In 1878, sheltered by its ramparts, there were still no less than 26 cannons. A new powder magazine was half-buried in the center of the courtyard. Externally, this magazine is quite astounding. It is known to have a reported capacity of 100 tons, while the three light and ventilation shafts of the lamp room are only eleven meters distant from that of the entrance airlock lighting. In fact, inside, the storage room measures 26 x 7 m. The line of the three shafts is actually located approximately at mid-length which deceives the eye, even trained, so much is this case unknown to us elsewhere. Its capacity can, absolutely, be increased to 100 tons, but if one follows regulations, it should not exceed 80 tons. Note that the two lightning conductors are in place, with their point in iron and not copper. Powder magazine, firing galleries and barracks are connected to limestone exploitation galleries, but as the latter are flush with the ground, the protection they offer seems quite relative. A postern, followed by a superb half-vault appareled on convex trompes, allows access to this network from the gorge curtain. According to the decree of General Boulanger, the barracks of the citadel will be named Hédouville barracks. Today, the citadel houses the city administration and only two traverse-shelters remain. Its underground passages, including the powder magazine and the long firing gallery, can be visited by contacting the tourist office located next to the superb Notre Dame de Laon cathedral (12th century).

Citadela, zaujímající východní výběžek svědeckého návrší nesoucího opevněné město, jejíž počátky sahají do doby Jindřicha IV., stále hrdě zvedá své hradby. S malou rozlohou má pouze čtyři bastiony plus jeden půlbastion vložený mezi bastiony II a III. Přestavěná za Ludvíka Filipa, bylo jejímu čelnímu frontu proti hrdlu postaveno reversní galerie s boční palbou, k níž se přistupovalo přes kaponiéru překračující příkop a oddělenou od eskarpy pod pohyblivou mostovkou padacího mostu tamburem. Z reversní galerie vycházejí kolmo protiminové tunely, z nichž některé komunikují s podzemními lomy. Vstup byl upraven a jeho portál získal zalomení (jako v pevnosti Belin), aby se zabránilo palbě do boků. Dvě střelecké galerie byly upraveny v tloušťce hradby. První mezi bastiony I a II, seřazuje čtrnáct párů střílen plus další dvě přístupné z galerií starého podzemního lomu. Její palebné pole se omezuje na bezprostřední přístupy, svahy poskytují krytí až na několik metrů od paty hradby. Druhá, menší, zaujímá prostor mezi půlbastionem a bastionem III. Konečně, kasárna byla postavena (1842-1847) podle kritérií tehdejší doby, to znamená se třemi bočními trakty umístěnými kolmo na sedm centrálních, aby se celek zpevnil v případě bombardování. Kasárna tehdy měla tři úrovně; od té doby byla zvýšena o čtvrtou. Během 19. století byl instalován padací most typu Poncelet. Nedokázali jsme určit, zda se tak stalo před nebo po roce 1870. Nicméně zpráva z roku 1871 o událostech, které se staly v Laonu během invaze do departementu Aisne v roce 1870, uvádí, že okupant vše vyplenil, včetně řetězů padacího mostu. Dovolme si předpokládat, že nejvhodnější interpretací by bylo zmínit typické řetězy s články pro tento typ mostu. Od té doby by jeho instalace měla být před rokem 1840, což je více než možné, tento most byl poprvé popsán v roce 1822. Dne 9. září 1870, je dělostřeleckému strážci Dieudonné Henriotovi připisováno, že nechtěl vydat zásobu střelného prachu nepříteli. Generál Thérémin d'Hame obdržel z Paříže povolení se vzdát (musíme říci, že neměl ani lidské ani materiální prostředky k odporu), Prusové vstupující na místo, 26 tun prachárny instalované mezi bastionem II a půlbastionem vyletěly do povětří. Bilance, kromě Henriota, po kterém se nic nenašlo a který si s sebou odnesl pravdu o této události, byla 241 mrtvých a 160 zraněných na francouzské straně proti 30 mrtvým a 65 zraněným u Prusů. Nehoda nebo úmyslná vůle? Nikdy to nebude s jistotou určeno, ale uvažujeme-li druhou možnost, pravděpodobně by měl účty skládat svým spolubojovníkům před branami ráje… Citadela byla po této tragické události obnovena. V roce 1878, v úkrytu jejích hradeb, se ještě počítalo ne méně než 26 děl. Nový prachový sklad byl napůl pohřben ve středu nádvoří. Navenek je tento sklad docela ohromující. Je známo, že je udáván s kapacitou 100 tun, zatímco tři světelné a ventilační šachty lampové komory jsou vzdáleny pouze jedenáct metrů od osvětlení vstupní komory. Ve skutečnosti, uvnitř, skladovací prostor měří 26 x 7 m. Linie tří šachet se ve skutečnosti nachází přibližně v polovině délky, což klame oko, i zkušené, takový případ je nám jinde neznámý. Jeho kapacita může, absolutně, být zvýšena na 100 tun, ale pokud se budeme řídit předpisy, nemělo by tam překročit 80 tun. Všimněme si, že dva hromosvody jsou na místě, s hrotem ze železa a ne z mědi. Prachový sklad, střelecké galerie a kasárna jsou spojeny s galeriemi pro těžbu vápence, ale protože tyto vyúsťují při zemi, ochrana, kterou poskytují, se zdá být celkem relativní. Poterna, následovaná nádhernou klenbou kladenou na konvexních trompách, umožňuje přístup k této síti z šíjové kurtiny. Podle dekretu generála Boulangera budou kasárna citadely pojmenována kasárna Hédouville. Dnes citadela hostí městskou správu a zůstaly pouze dva traversy-úkryty. Její podzemní chodby, včetně prachového skladu a dlouhé střelecké galerie, mohou být navštíveny obrácením se na turistickou kancelář umístěnou vedle nádherné katedrály Notre Dame de Laon (12. století).