Position La Fère - Laon – Soissons, ouest-sud-ouest de Laon, 1879-1883. 188 m/alt. Dénommé fort Sérurier. 252 hommes (le chiffre de 277 est parfois avancé) et 19 pièces. Souvent mentionné comme réduit car, avec ses 3 batteries annexes, il occupe le plateau dit "de la montagne des Creutes". Cet ensemble devait interdire le passage vers la vallée de l'Ailette de part et d'autre du plateau, plateau bordé à l'ouest par le plateau des Carrières et à l'est par la forêt de Saint-Gobain. De forme rectangulaire et de peu d'emprise, ce fort gagne à être connu. Seul son front de tête est placé légèrement en oblique par rapport au front de gorge, les fronts latéraux étant parallèles. Cerné d'un fossé sec dont la défense est assurée par deux petites caponnières doubles (saillants II et IV), son entrée semble comme écrasée sur elle-même ; impression confortée par la voûte en arc segmentaire du porche d'entrée. La caponnière du saillant IV, à l'instar de ce que l'on peut observer à la batterie de Bruyères est gagnée depuis une galerie de fusillade d'escarpe, elle-même accessible depuis le corps de garde droit de l'entrée. L'entrée ne comporte plus guère de vestiges de son pont-levis à bascule en dessous. Le porche d'entrée donne accès outre aux corps de garde, à la salle de police et à la prison. Une fois franchi, on débouche dans une vaste cour sur la gauche de laquelle se trouvent, de part et d'autre d'un passage couvert où débouche la rue du rempart, deux chambres d'officier. Dans l'axe de l'entrée, un second passage couvert est bordé des cuisines, de la boulangerie et de divers magasins. Ce second passage débouche sur la cour du casernement. Ce dernier est composé de deux rangées face-à-face de quatre travées à un seul niveau. Au-delà de cette cour, un troisième passage couvert rejoint l'autre extrémité de la rue du rempart, non sans avoir longé puits, citerne et latrines. La rue du rempart ne comprend que deux traverses-abris, toutes deux du Modèle 1879. Cela nous donne à penser que le chiffre de 19 pièces renseigné comprend également l'armement des trois batteries annexes, mais nous n'en avons pas le détail. Une troisième traverse-abri surmonte la gaine d'accès à la caponnière du saillant II. Entre cette traverse et la caponnière une bonnette d'infanterie a été aménagée et peut-être gagnée depuis des escaliers au départ de la gaine en question. Les deux caponnières doubles sont petites, certes, mais néanmoins très photogéniques. Vierges de tags, bien aérées et saines, ce sont de petites merveilles dont on a peine à se détacher. Le magasin à poudre, d'une capacité de 47 tonnes, a été placé perpendiculairement au front I-II et donne dans un passage enraciné de la rue du rempart, non pas côté massif central comme souvent, mais bien côté escarpe. Parmi ceux qu'il nous a été donné de visiter, celui-ci est l'un des plus didactiques. En effet, son plancher disparu donne une vision exceptionnelle de la conception de ce genre de magasin. Ainsi, les vides ventilés du dessous sont bien apparents et la présence de corbeaux ainsi que d'un très joliment appareillé puits de lumière ovale dans le sas d'entrée sont autant de spécificités qu'il convient de souligner dans un ouvrage censé être standardisé. Face au magasin à poudre on trouve deux petites écuries pour, chacune, deux chevaux, et l'accès à un poste de communications optique casematé à trois créneaux communiquant avec la batterie de Morlot, le fort de Montbérault et celui de La Malmaison. Ses trois batteries annexes sont désignées Nord-Ouest, Nord-Est et Est. Ces deux dernières étant reliées entre-elles. Les trois batteries possèdent chacune un abri accessible par un passage en tunnel. Ce tunnel de quelques mètres franchi, on se retrouve dans un sas d'où partent des bras de traverse. L'abri, dont la façade est percée de quatre petites fenêtres placées deux par deux l'une au-dessus de l'autre de part et d'autre de la porte, est plus large que le tunnel d'accès. En clair, il s'agit d'un modèle de traverse plus que singulier. Il est probable qu'un chemin couvert coiffait les pentes nord du plateau afin d'empêcher toute surprise, ces batteries étant ouvertes à la gorge. L'ensemble a été déclassé le 17 juillet 1912 par le fameux décret Freycinet. Longtemps utilisé par l'armée pour des exercices, devenu propriété municipale, le fort est aujourd'hui géré par une association (06/2007) qui l'ouvre au public. Propre, accusant relativement peu le poids de son âge, il mérite sans conteste le détour. Parfois renseigné comme fort de Mons-en-Laonnois.

Stellung La Fère - Laon – Soissons, West-Süd-Westen von Laon, 1879-1883. 188 M ü M. Bezeichnet als Fort Sérurier. 252 Mann (die Zahl 277 wird manchmal angeführt) und 19 Geschütze. Oft als Redoute erwähnt, da es mit seinen 3 Annexbatterien das sogenannte "Plateau der Creutes-Berg" einnimmt. Diese Anlage sollte den Durchgang zum Ailette-Tal beidseitig des Plateaus sperren, Plateau das im Westen vom Plateau des Carrières und im Osten vom Wald von Saint-Gobain begrenzt wird. Von rechteckiger Form und geringer Ausdehnung, verdient dieses Fort bekannt zu werden. Nur seine Kopffront ist leicht schräg zur Kehlenfront platziert, die Seitenfronten sind parallel. Umgeben von einem trockenen Graben, dessen Verteidigung durch zwei kleine Doppelkaponnieren (Stützpunkte II und IV) sichergestellt wird, scheint sein Eingang wie auf sich selbst zusammengedrückt; Eindruck bestärkt durch das segmentbogenförmige Gewölbe des Eingangsportals. Die Kaponniere des Stützpunkts IV, ähnlich wie man es in der Batterie Bruyères beobachten kann, wird von einer Eskarpenschusssgalerie aus erreicht, selbst zugänglich von der rechten Wachstube des Eingangs. Der Eingang weist kaum mehr Überreste seiner Wippzugbrücke darunter auf. Das Eingangsportal gibt Zugang außer zu den Wachstuben, zum Polizeiraum und zum Gefängnis. Einmal passiert, gelangt man in einen weiten Hof, auf dessen linker Seite sich, beidseits eines überdachten Durchgangs wo die Wallstraße mündet, zwei Offizierzimmer befinden. In der Achse des Eingangs ist ein zweiter überdachter Durchgang von den Küchen, der Bäckerei und verschiedenen Magazinen gesäumt. Dieser zweite Durchgang mündet auf den Hof der Unterkunft. Letztere besteht aus zwei einander gegenüberstehenden Reihen von vier Jochen auf nur einer Ebene. Jenseits dieses Hofs verbindet ein dritter überdachter Durchgang das andere Ende der Wallstraße, nicht ohne Brunnen, Zisterne und Latrinen zu passieren. Die Wallstraße umfasst nur zwei Traversen-Unterstände, beide vom Modell 1879. Das lässt uns denken, dass die angegebene Zahl von 19 Geschützen ebenfalls die Bewaffnung der drei Annexbatterien einschließt, aber wir haben nicht das Detail. Ein dritter Traversen-Unterstand überwölbt den Zugangsschacht zur Kaponniere des Stützpunkts II. Zwischen dieser Traverse und der Kaponniere wurde eine Infanterie-Bonnette eingerichtet und vielleicht von Treppen am Anfang des betreffenden Schachts aus erreicht. Die zwei Doppelkaponnieren sind klein, gewiss, aber dennoch sehr fotogen. Frei von Graffiti, gut belüftet und gesund, sind es kleine Wunderwerke, von denen man sich kaum trennen kann. Das Pulvermagazin, mit einer Kapazität von 47 Tonnen, wurde senkrecht zur Front I-II platziert und mündet in einen eingewurzelten Durchgang der Wallstraße, nicht auf der Zentralmassivseite wie oft, sondern wohl auf der Skarpenseite. Unter denen, die wir besuchen durften, ist dieses eines der didaktischsten. Tatsächlich gibt sein verschwundener Boden eine außergewöhnliche Vision der Konzeption dieser Art von Magazin. So sind die belüfteten Hohlräume darunter gut sichtbar und die Anwesenheit von Konsolen sowie eines sehr hübsch gefügten ovalen Lichtschachts in der Eingangsschleuse sind ebenso viele Besonderheiten, die in einem angeblich standardisierten Werk hervorzuheben sind. Gegenüber dem Pulvermagazin findet man zwei kleine Stallungen für, jeweils, zwei Pferde, und den Zugang zu einem gekasematteten optischen Meldeposten mit drei Scharten, kommunizierend mit der Batterie Morlot, dem Fort Montbérault und dem von La Malmaison. Seine drei Annexbatterien sind als Nord-West, Nord-Ost und Ost bezeichnet. Diese zwei letzteren sind untereinander verbunden. Die drei Batterien besitzen jeweils einen Unterstand, zugänglich durch einen Tunneidurchgang. Dieser Tunnel von einigen Metern passiert, findet man sich in einer Schleuse wieder, von der Traversenarme abgehen. Der Unterstand, dessen Fassade von vier kleinen Fenstern durchbrochen ist, platziert zwei mal zwei eines über dem anderen beidseitig der Tür, ist breiter als der Zugangstunnel. Kurz, es handelt sich um ein mehr als eigenartiges Traversenmodell. Es ist wahrscheinlich, dass ein gedeckter Weg die Nordhänge des Plateaus krönte, um jede Überraschung zu verhindern, diese Batterien waren zur Kehle offen. Die Anlage wurde am 17. Juli 1912 durch den berühmten Dekret Freycinet außer Dienst gestellt. Lange vom Militär für Übungen genutzt, wurde es Gemeindeeigentum, das Fort wird heute von einem Verein verwaltet (06/2007), der es der Öffentlichkeit öffnet. Sauber, verhältnismäßig wenig sein Alter zeigend, verdient es ohne Zweifel den Umweg. Manchmal angegeben als Fort Mons-en-Laonnois.

Stelling La Fère - Laon – Soissons, west-zuid-westen van Laon, 1879-1883. 188 m/hoogte. Genoemd fort Sérurier. 252 man (het cijfer 277 wordt soms aangevoerd) en 19 stukken. Vaak vermeld als reduit want, met zijn 3 annexbatterijen, neemt het het plateau genaamd "van de Creutes-berg" in. Dit geheel moest de doorgang naar de vallei van de Ailette aan weerszijden van het plateau verbieden, plateau begrensd in het westen door het plateau des Carrières en in het oosten door het woud van Saint-Gobain. Van rechthoekige vorm en weinig omvang, verdient dit fort bekend te worden. Alleen zijn kopfront is licht schuin geplaatst ten opzichte van het keelfront, de zijfronten zijn parallel. Omringd door een droge gracht waarvan de verdediging verzekerd wordt door twee kleine dubbele caponnières (saillanten II en IV), zijn ingang schijnt als op zichzelf samengedrukt; indruk versterkt door het segmentbooggewelf van het toegangsportaal. De caponnière van saillant IV, naar het voorbeeld van wat men kan observeren in de batterij Bruyères wordt bereikt vanaf een escarpevuurgalerij, zelf toegankelijk vanaf de rechter wachtlokaal van de ingang. De ingang bevat nauwelijks meer overblijfselen van zijn ophaalbrug met wip eronder. Het toegangsportaal geeft toegang behalve tot de wachtlokalen, tot de politiezaal en de gevangenis. Eens gepasseerd, komt men uit in een wijde binnenplaats op waarvan linkerzijde zich, aan weerszijden van een overdekte doorgang waar de wallstraat uitmondt, twee officierskamers bevinden. In de as van de ingang is een tweede overdekte doorgang omzoomd door de keukens, de bakkerij en diverse magazijnen. Deze tweede doorgang mondt uit op de binnenplaats van de kazerne. Laatstgenoemde is samengesteld uit twee rijen tegenover elkaar van vier traveeën op slechts één niveau. Voorbij deze binnenplaats verbindt een derde overdekte doorgang het andere uiteinde van de wallstraat, niet zonder put, cisterne en latrinen te passeren. De wallstraat omvat slechts twee traversen-schuilplaatsen, beide van het Model 1879. Dat doet ons denken dat het cijfer van 19 stukken eveneens de bewapening van de drie annexbatterijen omvat, maar we hebben niet het detail. Een derde traverse-schuilplaats overwelfd de toegangsschorst naar de caponnière van saillant II. Tussen deze traverse en de caponnière is een infanterie-bonnette ingericht en misschien bereikt vanaf trappen aan het begin van de betrokken schorst. De twee dubbele caponnières zijn klein, zeker, maar niettemin zeer fotogeniek. Maagdelijk van tags, goed geventileerd en gezond, het zijn kleine wonderwerken waar men zich moeilijk van kan losmaken. Het kruitmagazijn, met een capaciteit van 47 ton, werd loodrecht op de front I-II geplaatst en komt uit in een gewortelde doorgang van de wallstraat, niet aan de centrale massiefzijde zoals vaak, maar wel aan de escarpezijde. Onder deze die we hebben mogen bezoeken, is deze een van de meest didactische. Inderdaad, zijn verdwenen vloer geeft een uitzonderlijke visie op de conceptie van dit soort magazijn. Aldus, de geventileerde holtes eronder zijn goed zichtbaar en de aanwezigheid van consoles evenals een zeer mooi gevoegd ovaal lichtput in de toegangsluis zijn evenveel specificiteiten die het past te benadrukken in een werk dat genormaliseerd zou moeten zijn. Tegenover het kruitmagazijn vindt men twee kleine stallen voor, elk, twee paarden, en de toegang tot een gekazematte optische communicatiepost met drie schietgaten communicerend met de batterij Morlot, het fort Montbérault en dat van La Malmaison. Zijn drie annexbatterijen zijn aangeduid als Noord-West, Noord-Oost en Oost. Deze twee laatsten zijn onderling verbonden. De drie batterijen bezitten elk een schuilplaats toegankelijk door een tunneldoorgang. Deze tunnel van enkele meters gepasseerd, bevindt men zich in een sluis waarvan traversenarmen vertrekken. De schuilplaats, waarvan de gevel doorboord is door vier kleine vensters geplaatst twee bij twee een boven de andere aan weerszijden van de deur, is breder dan de toegangstunnel. Kortom, het betreft een traversenmodel meer dan eigenaardig. Het is waarschijnlijk dat een gedekte weg de noordhellingen van het plateau kroonde om elke verrassing te verhinderen, deze batterijen waren naar de keel open. Het geheel werd buiten dienst gesteld op 17 juli 1912 door het beroemde decreet Freycinet. Lang gebruikt door het leger voor oefeningen, gemeentelijk eigendom geworden, het fort wordt vandaag beheerd door een vereniging (06/2007) die het opent voor het publiek. Proper, relatief weinig zijn leeftijd tonend, verdient het zonder twijfel de omweg. Soms vermeld als fort Mons-en-Laonnois.

Position La Fère - Laon – Soissons, west-south-west of Laon, 1879-1883. 188 m/alt. Named fort Sérurier. 252 men (the figure of 277 is sometimes put forward) and 19 guns. Often mentioned as a redoubt because, with its 3 annex batteries, it occupies the so-called "Creutes mountain" plateau. This ensemble was to forbid the passage towards the Ailette valley on either side of the plateau, plateau bordered to the west by the Carrières plateau and to the east by the Saint-Gobain forest. Of rectangular shape and little extent, this fort deserves to be known. Only its head front is placed slightly oblique relative to the gorge front, the lateral fronts being parallel. Surrounded by a dry ditch whose defense is ensured by two small double caponiers (salients II and IV), its entrance seems as if crushed upon itself; impression comforted by the segmental arch vault of the entrance porch. The caponier of salient IV, similar to what one can observe at the Bruyères battery is reached from a scarp rifle gallery, itself accessible from the right guardhouse of the entrance. The entrance hardly comprises anymore remains of its bascule drawbridge underneath. The entrance porch gives access besides to the guardhouses, to the police room and the prison. Once passed, one emerges into a vast courtyard on the left of which are found, on either side of a covered passage where the rampart street debouches, two officers' rooms. In the axis of the entrance, a second covered passage is lined with the kitchens, the bakery and various magazines. This second passage debouches onto the barracks courtyard. The latter is composed of two rows facing each other of four bays on only one level. Beyond this courtyard, a third covered passage joins the other end of the rampart street, not without passing well, cistern and latrines. The rampart street comprises only two traverse-shelters, both of Model 1879. That makes us think that the figure of 19 guns also includes the armament of the three annex batteries, but we do not have the detail. A third traverse-shelter surmounts the access shaft to the caponier of salient II. Between this traverse and the caponier an infantry bonnet has been arranged and perhaps reached from stairs at the start of the shaft in question. The two double caponiers are small, certainly, but nevertheless very photogenic. Virgin of tags, well aired and healthy, they are small marvels from which one has difficulty detaching oneself. The powder magazine, with a capacity of 47 tons, was placed perpendicularly to front I-II and opens into a rooted passage of the rampart street, not on the central massif side as often, but well on the scarp side. Among those we have been given to visit, this one is one of the most didactic. Indeed, its disappeared floor gives an exceptional vision of the conception of this kind of magazine. Thus, the ventilated voids underneath are well apparent and the presence of corbels as well as a very nicely fitted oval light shaft in the entrance airlock are as many specificities that it is suitable to emphasize in a work supposed to be standardized. Facing the powder magazine one finds two small stables for, each, two horses, and the access to a casemated optical communications post with three embrasures communicating with the Morlot battery, the Montbérault fort and that of La Malmaison. Its three annex batteries are designated North-West, North-East and East. These two last are connected between themselves. The three batteries possess each a shelter accessible by a tunnel passage. This tunnel of a few meters passed, one finds oneself in an airlock from which traverse arms depart. The shelter, whose facade is pierced by four small windows placed two by two one above the other on either side of the door, is wider than the access tunnel. In short, it is a more than singular traverse model. It is probable that a covered way crowned the north slopes of the plateau in order to prevent any surprise, these batteries being open at the gorge. The ensemble was declassified on July 17, 1912 by the famous Freycinet decree. Long used by the army for exercises, become municipal property, the fort is today managed by an association (06/2007) which opens it to the public. Clean, showing relatively little the weight of its age, it deserves without contest the detour. Sometimes indicated as fort of Mons-en-Laonnois.

Postavení La Fère - Laon – Soissons, západo-jiho-západně od Laonu, 1879-1883. 188 m/n.v. Nazýváno fort Sérurier. 252 mužů (číslo 277 je někdy uváděno) a 19 děl. Často zmiňováno jako reduit protože, se svými 3 pomocnými bateriemi, zaujímá náhorní plošinu zvanou "Creutes hory". Tento celek měl zakázat průchod k údolí Ailette po obou stranách plošiny, plošina ohraničená na západě plošinou Carrières a na východě lesem Saint-Gobain. Obdélníkového tvaru a malého rozsahu, tento fort si zaslouží být znám. Pouze jeho čelní hlava je umístěna lehce šikmo vzhledem k šíjové frontě, boční fronty jsou paralelní. Obklopen suchým příkopem jehož obrana je zajištěna dvěma malými dvojitými kaponiérami (výběžky II a IV), jeho vchod se zdá jako rozdrcen na sebe; dojem utvrzen klenbou segmentového oblouku vstupního portálu. Kaponiéra výběžku IV, podobně jako co lze pozorovat v baterii Bruyères je dosažena z eskarpové střelecké chodby, sama přístupná z pravé strážnice vchodu. Vchod neobsahuje již skoro pozůstatky svého padacího mostu s vahadlem pod ním. Vstupní portál dává přístup kromě strážnic, k policejní místnosti a vězení. Jednou překročen, vystoupí se do širokého dvora na jehož levé straně se nacházejí, po obou stranách kryté chodby kde ústí hradební ulice, dvě důstojnické místnosti. V ose vchodu, druhá krytá chodba je lemována kuchyněmi, pekárnou a rozličnými sklady. Tato druhá chodba ústí na dvůr kasáren. Posledně jmenované je složeno ze dvou řad čelem k sobě čtyř polí na jedné pouze úrovni. Za tímto dvorem, třetí krytá chodba se připojuje k druhému konci hradební ulice, ne bez míjení studny, cisterny a latrín. Hradební ulice zahrnuje pouze dva traversové-úkryty, oba z Modelu 1879. To nás vede k myšlence že údaj 19 děl zahrnuje rovněž výzbroj tří pomocných baterií, ale nemáme podrobnost. Třetí traversový-úkryt převyšuje přístupovou šachtu ke kaponiéře výběžku II. Mezi touto traversou a kaponiérou je zařízena pěchotní čepice a možná dosažena ze schodišť na počátku dotyčné šachty. Dvě dvojité kaponiéry jsou malé, jistě, ale nicméně velmi fotogenické. Panenské od tagů, dobře větrané a zdravé, jsou to malé divy od kterých se málo kdo odtrhne. Prachárna, s kapacitou 47 tun, byla umístěna kolmo k frontě I-II a ústí do zakořeněné chodby hradební ulice, ne na straně centrálního masivu jako často, ale na straně skarpy. Mezi těmi které jsme měli možnost navštívit, tato je jedna z nejdidaktičtějších. Vskutku, její zmizelá podlaha dává výjimečnou vizi koncepce tohoto druhu skladu. Tak, větrané dutiny pod ní jsou dobře zjevné a přítomnost konzol stejně jako velmi pěkně osazeného oválného světlíku ve vstupní komoře jsou tolik specifík které přísluší zdůraznit v díle které má být standardizováno. Čelem k prachárně nalézá se dvě malé stáje pro, každou, dva koně, a přístup ke kasematovanému optickému komunikačnímu postu se třemi střílnami komunikujícímu s baterií Morlot, fortem Montbérault a tím z La Malmaison. Jeho tři pomocné baterie jsou označeny Sever-Západ, Sever-Východ a Východ. Tyto dvě poslední jsou vzájemně spojeny. Tři baterie vlastní každá úkryt přístupný tunelovou chodbou. Tento tunel několika metrů překročen, ocitne se v komoře z níž odcházejí ramena travers. Úkryt, jehož fasáda je proražena čtyřmi malými okny umístěnými dva po dvou jedno nad druhým po obou stranách dveří, je širší než přístupový tunel. Stručně, jedná se o traversový model více než singularní. Je pravděpodobné že krytá cesta korunovala severní svahy plošiny aby zabránila jakémukoliv překvapení, tyto baterie byly otevřeny k šíji. Celek byl vyřazen 17. července 1912 proslulým dekretem Freycinet. Dlouho užíván armádou pro cvičení, stal se municipálním vlastnictvím, fort je dnes spravován sdružením (06/2007) které jej otevírá veřejnosti. Čistý, ukazující poměrně málo tíhu svého věku, zaslouží si bez odporu zajížďku. Někdy uváděn jako fort Mons-en-Laonnois.