Place de Reims, est de la ville, 1875-1879. 219 m/alt. 421 hommes et 34 pièces. Dénommé fort Kellermann. Fort trapézoïdal avec courtine à la gorge. Escarpe et contrescarpe sont en arceaux en décharge ou plutôt étaient car aujourd’hui (08/2007), rares sont les pans encore décelables. Le bâtiment d’entrée a été totalement démonté pour récupérer ses pierres au profit des alvéoles de stockage du dépôt de munitions en 1937. Le porche d’entrée franchi virtuellement, on débouche perpendiculairement aux douze travées sur deux niveaux du casernement. Ces douze travées sont séparées en deux groupes de six par une treizième au rez-de-chaussée de laquelle passe le couloir en capitale. Ce couloir, en arrière du casernement, dessert, à gauche et à droite, une casemate à tir indirect ; seule celle de droite peut être gagnée, et encore est-elle effondrée. Un unique magasin à poudre d’une contenance de 100 tonnes se trouve à la droite de la caserne, placé perpendiculairement au front III-IV. Ce magasin est dépourvu de son plancher et dévoile ainsi non pas des vides ventilés, mais une série de caissons en briques ne communiquant pas entre eux. Chaque petit côté du local de stockage possède une porte d’entrée, chose commune à Reims. Ce local de stockage a une forme insolite dans la mesure où sa voûte se situe entre le plein cintre et l’ogival. Le sas d’entrée opposé à celui surmonté de la chambre aux lampes (à trois créneaux alignés), a été transformé pendant la première guerre en une citerne. La rue du rempart est jalonnée par dix traverses-abris, soit deux (dont une enracinée) en arrière du front I-II, cinq (dont trois enracinées) en arrière du front II-III et trois (dont une enracinée) le long du front III-IV. Le fort assurait sa défense rapprochée avec un aileron au saillant II et une caponnière double au saillant III. Si l’aileron a perdu une partie de son flanc à cause d’un ou plusieurs coups directs, la caponnière double est encore plus que potable, à tout le moins l’intérieur, car l’extérieur est bouleversé. Depuis une des galeries flanquante d’escarpe de cette caponnière, les Allemands ont creusé une liaison avec le magasin caverne. Cette galerie, très large et dans un état de conservation étonnant par rapport à ce que l’on peut voir à Verdun par exemple, comprend plusieurs locaux adjacents qui sont autant d’abris que ce soit pour la troupe ou le commandement. Le périmètre extérieur du fort englobe trois batteries annexes. La première, pour trois canons, épouse pratiquement le saillant I et comprend deux traverses abris dont une enracinée. La seconde, pour trois canons aussi, devance le front de tête et comprend également deux traverses abris dont une enracinée longue de… 56 mètres ! La troisième, pour cinq canons, se situe environ 150 m au sud du fort et comprend quatre traverses-abris dont une enracinée (36 m). Ces trois annexes, aujourd’hui noyées dans la végétation, sont ouvertes à la gorge et dépourvues de défense rapprochée. Le fort de Nogent-l’Abbesse est resté sur la ligne de front durant la plus grande partie de la première guerre mondiale. On y retrouve les mêmes émotions que celles que l’on peut ressentir aux forts du Vert Galant, de Cerfontaine ou du Camp des Romains pour ne citer que ceux-là. Les destructions l’ouvrent comme un livre laissant apparaître ses structures presque impudiquement et permettent d’appréhender de nombreux détails de sa conception. Certes la façade du casernement, surtout dans sa partie droite a aussi été vandalisée, certes ses traverses-abris sont parfois ruinées, certes les obus ont remodelé ses reliefs ; cela ajoute à sa visite une note de pathétique et, assez paradoxalement, de vie. En effet, il est bien plus manifeste que Nogent-l’Abbesse a abrité des hommes, servi de refuge, rempli une partie du rôle pour lequel il avait été conçu, que le fort de Montbré par exemple, lequel est intact, limite aseptisé, et dont les murs ne transpirent aucune émotion. Ceci est un jugement tout à fait subjectif, convenons-en ; nous devons confesser avoir un faible pour les murailles meurtries. Sous les glacis du front de gorge, entre 1937 et 1939, les 27 alvéoles d’un énorme dépôt de munitions seront creusées. Quinze d’entre-elles seront dynamitées par l’occupant en 1944 desquelles trois seulement furent récupérées et restaurées. Ce dépôt a été vidé et mis en sommeil le premier septembre 2004. Fort et dépôt dépendent toujours de la base aérienne 112 et, en raison du danger manifeste d’accident, sa visite est interdite. La nouvelle carte militaire, dévoilée en juillet 2008, annonce la dissolution de la base aérienne 112 courant 2011. Nous ignorons ce qu’il adviendra du fort.

Festung von Reims, östlich der Stadt, 1875-1879. 219 M/ü M. 421 Mann und 34 Geschütze. Bezeichnet als Fort Kellermann. Trapezförmiges Fort mit einer Kehlkurtine. Eskarpe und Kontereskarpe sind als Entlastungsbögen ausgeführt, oder vielmehr waren es, denn heute (08/2007) sind nur noch wenige erkennbare Abschnitte vorhanden. Das Eingangsgebäude wurde 1937 vollständig abgetragen, um seine Steine für die Lagerzellen des Munitionsdepots wiederzuverwenden. Überschreitet man den Eingangsdurchgang virtuell, gelangt man senkrecht zu den zwölf Jochen auf zwei Ebenen der Unterkunft. Diese zwölf Joche sind in zwei Gruppen zu je sechs durch ein dreizehntes geteilt, in dessen Erdgeschoss der zentrale Korridor verläuft. Dieser Korridor hinter der Unterkunft erschließt links und rechts eine indirekt feuernde Kasematte; nur die rechte kann erreicht werden, und auch sie ist eingestürzt. Ein einziges Pulvermagazin mit einem Fassungsvermögen von 100 Tonnen befindet sich rechts der Kaserne, senkrecht zur Front III-IV angeordnet. Diesem Magazin fehlt sein Bodenbelag, sodass nicht etwa belüftete Hohlräume, sondern eine Reihe von nicht miteinander verbundenen Backsteinkammern sichtbar werden. Jede Schmalseite des Lagerraums hat eine Eingangstür, was in Reims üblich ist. Dieser Lagerraum hat eine ungewöhnliche Form, da sein Gewölbe zwischen Rundbogen und Spitzbogen liegt. Der Eingangsschleusenraum gegenüber dem, der von der Lampenkammer (mit drei ausgerichteten Scharten) überragt wird, wurde während des Ersten Weltkriegs in eine Zisterne umgewandelt. Die Wallstraße wird von zehn Traversen-Unterständen gesäumt: zwei (davon eine eingewurzelt) hinter der Front I-II, fünf (davon drei eingewurzelt) hinter der Front II-III und drei (davon eine eingewurzelt) entlang der Front III-IV. Das Fort sicherte seine Nahverteidigung mit einer Flanke am Saillant II und einer Doppelkaponniere am Saillant III. Während die Flanke einen Teil ihrer Seite durch einen oder mehrere direkte Treffer verloren hat, ist die Doppelkaponniere mehr als passabel, zumindest im Inneren, da das Äußere umgestürzt ist. Von einer der diese Kaponniere flankierenden Eskarpengalerien aus gruben die Deutschen eine Verbindung zum Felsenmagazin. Diese Galerie, sehr breit und in einem erstaunlichen Erhaltungszustand verglichen mit dem, was man beispielsweise in Verdun sieht, umfasst mehrere angrenzende Räume, die sowohl als Unterstände für die Truppe als auch für den Kommandostab dienen. Der Außenumfang des Forts umfasst drei Neben-Batterien. Die erste, für drei Kanonen, schmiegt sich praktisch an den Saillant I und umfasst zwei Traversen-Unterstände, davon einen eingewurzelten. Die zweite, ebenfalls für drei Kanonen, liegt vor der Stirnfront und umfasst ebenfalls zwei Traversen-Unterstände, davon einen eingewurzelten mit einer Länge von… 56 Metern! Die dritte, für fünf Kanonen, befindet sich etwa 150 m südlich des Forts und umfasst vier Traversen-Unterstände, davon einen eingewurzelten (36 m). Diese drei Annexwerke, heute in der Vegetation versunken, sind zur Kehle offen und ohne Nahverteidigung. Das Fort von Nogent-l’Abbesse lag während des größten Teils des Ersten Weltkriegs an der Frontlinie. Man findet dort dieselben Emotionen wie in den Forts Vert Galant, Cerfontaine oder Camp des Romains, um nur diese zu nennen. Die Zerstörungen öffnen es wie ein Buch, das seine Strukturen fast schamlos offenbart und es ermöglicht, viele Details seiner Konzeption zu erfassen. Zugegeben, die Fassade der Unterkunft, besonders im rechten Teil, wurde ebenfalls vandalisiert, zugegeben, seine Traversen-Unterstände sind manchmal ruiniert, zugegeben, Granaten haben seine Geländeformen umgeformt; dies verleiht dem Besuch eine Note des Pathos und, recht paradox, des Lebens. In der Tat ist es viel offensichtlicher, dass Nogent-l’Abbesse Menschen beherbergt, als Zuflucht diente, einen Teil der Rolle erfüllt hat, für die es entworfen wurde, als beispielsweise das Fort Montbré, das intakt, fast steril ist und dessen Mauern keine Emotion ausstrahlen. Dies ist ein völlig subjektives Urteil, geben wir es zu; wir müssen gestehen, eine Schwäche für verwundete Mauern zu haben. Unter den Glacis der Kehlfront wurden zwischen 1937 und 1939 die 27 Zellen eines riesigen Munitionsdepots ausgehoben. Fünfzehn davon wurden 1944 vom Besatzer gesprengt, von denen nur drei wiederhergestellt und saniert wurden. Dieses Depot wurde am 1. September 2004 geräumt und stillgelegt. Fort und Depot unterstehen immer noch dem Luftwaffenstützpunkt 112, und aufgrund der offensichtlichen Unfallgefahr ist sein Besuch verboten. Die neue Militärkarte, die im Juli 2008 veröffentlicht wurde, kündigt die Auflösung des Luftwaffenstützpunkts 112 im Laufe des Jahres 2011 an. Wir wissen nicht, was mit dem Fort geschehen wird.

Vesting van Reims, oost van de stad, 1875-1879. 219 m/hoogte. 421 mannen en 34 stukken. Aangeduid als fort Kellermann. Trapeziumvormig fort met een keelcourtine. Escarpe en contrescarpe zijn ontlastbogen, of beter waren het, want vandaag (08/2007) zijn er nog maar weinig waarneembare gedeelten. Het toegangsgebouw werd in 1937 volledig gedemonteerd om zijn stenen te recupereren ten bate van de opslagcellen van het munitiedepot. De toegangspoort virtueel gepasseerd, komt men loodrecht op de twaalf traveeën op twee niveaus van de kazerne. Deze twaalf traveeën zijn in twee groepen van zes gescheiden door een dertiende waarvan op het gelijkvloers de hoofdgang passeert. Deze gang, achter de kazerne, bedient, links en rechts, een indirect vurende kazemat; alleen die van rechts kan worden bereikt, en nog is ze ingestort. Een uniek kruitmagazijn met een capaciteit van 100 ton bevindt zich rechts van de kazerne, loodrecht op front III-IV geplaatst. Dit magazijn is verstoken van zijn vloer en onthult zo geen geventileerde holtes, maar een reeks bakstenen cassettes die niet met elkaar communiceren. Elke kleine zijde van de opslagruimte heeft een toegangsdeur, iets wat gebruikelijk is in Reims. Deze opslagruimte heeft een ongebruikelijke vorm in zoverre dat zijn gewelf zich tussen de volle boog en de spitsboog bevindt. De toegangsluchtsluis tegenover die welke wordt overdekt door de lampenkamer (met drie uitgelijnde schietgaten), werd tijdens de eerste wereldoorlog omgevormd tot een cisterne. De walstraat wordt afgebakend door tien traverse-onderkomens, namelijk twee (waarvan één geworteld) achter front I-II, vijf (waarvan drie geworteld) achter front II-III en drie (waarvan één geworteld) langs front III-IV. Het fort verzekerde zijn nabijverdediging met een vleugelwerk op saillant II en een dubbele caponnière op saillant III. Als de vleugel een deel van zijn flank heeft verloren door een of meerdere directe treffers, is de dubbele caponnière nog meer dan bruikbaar, op zijn minst het interieur, want het exterieur is omvergeworpen. Vanuit een van de deze caponnière flankerende escarpegallerijen hebben de Duitsers een verbinding met het rotsmagazijn gegraven. Deze galerij, zeer breed en in een verbazende staat van bewaring in vergelijking met wat men bijvoorbeeld in Verdun kan zien, omvat meerdere aangrenzende lokalen die evenveel onderkomens zijn zowel voor de troep als voor het commando. De buitenomtrek van het fort omvat drie bijbatterijen. De eerste, voor drie kanonnen, sluit praktisch aan bij saillant I en omvat twee traverses onderkomens waarvan één geworteld. De tweede, ook voor drie kanonnen, gaat vooruit op de voorfront en omvat eveneens twee traverses onderkomens waarvan één geworteld met een lengte van… 56 meter! De derde, voor vijf kanonnen, bevindt zich ongeveer 150 m ten zuiden van het fort en omvat vier traverses-onderkomens waarvan één geworteld (36 m). Deze drie bijgebouwen, vandaag verzopen in de vegetatie, zijn open naar de keel en verstoken van nabijverdediging. Het fort van Nogent-l’Abbesse bleef gedurende het grootste deel van de eerste wereldoorlog aan de frontlinie. Men vindt er dezelfde emoties als die men kan voelen in de forten Vert Galant, Cerfontaine of Camp des Romains om maar die te noemen. De vernielingen openen het als een boek dat zijn structuren bijna onbeschaamd laat verschijnen en toelaten vele details van zijn ontwerp te vatten. Weliswaar is de gevel van de kazerne, vooral in zijn rechtergedeelte ook gehavend, weliswaar zijn traverses-onderkomens soms geruïneerd, weliswaar hebben granaten zijn reliëf hermodelleerd; dit voegt aan zijn bezoek een noot van pathos en, vrij paradoxaal, van leven toe. Inderdaad, het is veel duidelijker dat Nogent-l’Abbesse mensen herbergde, als toevlucht diende, een deel van de rol vervulde waarvoor het ontworpen was, dan bijvoorbeeld het fort Montbré, dat intact, bijna steriel is, en wiens muren geen emotie uitstralen. Dit is een heel subjectief oordeel, laten we het toegeven; wij moeten bekennen een zwak te hebben voor gekwetste muren. Onder de glacis van de keelfront, tussen 1937 en 1939, zullen de 27 cellen van een enorm munitiedepot worden uitgegraven. Vijftien ervan zullen door de bezetter in 1944 worden opgeblazen waarvan er slechts drie werden gerecupereerd en gerestaureerd. Dit depot werd op 1 september 2004 geleegd en in slaapstand gezet. Fort en depot horen nog steeds bij luchtmachtbasis 112 en, wegens het manifeste gevaar voor ongevallen, is zijn bezoek verboden. De nieuwe militaire kaart, onthuld in juli 2008, kondigt de ontbinding aan van luchtmachtbasis 112 in de loop van 2011. Wij weten niet wat er met het fort zal gebeuren.

Fortress of Reims, east of the town, 1875-1879. 219 m/alt. 421 men and 34 guns. Named Fort Kellermann. Trapezoidal fort with a gorge curtain wall. The scarp and counterscarp are relieving arches, or rather were, for today (08/2007), few discernible sections remain. The entrance building was completely dismantled in 1937 to recover its stones for the storage cells of the munitions depot. Having virtually passed through the entrance porch, one emerges perpendicularly to the twelve bays on two levels of the barracks. These twelve bays are separated into two groups of six by a thirteenth, through the ground floor of which runs the central corridor. This corridor, behind the barracks, gives access, to the left and right, to an indirect-fire casemate; only the right one can be reached, and even that is collapsed. A single powder magazine with a capacity of 100 tons is located to the right of the barracks, placed perpendicularly to front III-IV. This magazine lacks its floor, thus revealing not ventilated voids but a series of brick compartments not communicating with each other. Each short side of the storage room has an entrance door, a common feature in Reims. This storage room has an unusual shape in that its vault lies between a semicircular arch and a pointed arch. The entrance airlock opposite the one surmounted by the lamp room (with three aligned embrasures) was converted into a cistern during the First World War. The rampart street is lined by ten traverse-shelters, namely two (one of which rooted) behind front I-II, five (three rooted) behind front II-III, and three (one rooted) along front III-IV. The fort ensured its close defense with a flank at salient II and a double caponier at salient III. While the flank has lost part of its side due to one or several direct hits, the double caponier is more than serviceable, at least the interior, for the exterior is overturned. From one of the scarp galleries flanking this caponier, the Germans dug a connection to the rock magazine. This gallery, very wide and in a surprising state of preservation compared to what one can see at Verdun for example, comprises several adjacent rooms serving as shelters for both troops and command. The outer perimeter of the fort encompasses three annex batteries. The first, for three guns, practically hugs salient I and includes two traverse-shelters, one of which rooted. The second, also for three guns, advances ahead of the head front and also includes two traverse-shelters, one of which rooted, with a length of… 56 meters! The third, for five guns, is located about 150 m south of the fort and includes four traverse-shelters, one of which rooted (36 m). These three annexes, now drowned in vegetation, are open at the gorge and devoid of close defense. The fort of Nogent-l’Abbesse remained on the front line for most of the First World War. One finds there the same emotions as those felt at the forts of Vert Galant, Cerfontaine, or Camp des Romains, to name but a few. The destructions open it like a book, revealing its structures almost shamelessly and allowing many details of its design to be grasped. Admittedly, the façade of the barracks, especially in its right part, has also been vandalized, admittedly its traverse-shelters are sometimes ruined, admittedly shells have reshaped its reliefs; this adds a note of pathos and, quite paradoxically, of life to its visit. Indeed, it is much more evident that Nogent-l’Abbesse sheltered men, served as a refuge, fulfilled part of the role for which it was designed, than for example Fort Montbré, which is intact, almost sterile, and whose walls exude no emotion. This is a completely subjective judgment, let us agree; we must confess a weakness for wounded walls. Beneath the glacis of the gorge front, between 1937 and 1939, the 27 cells of a huge munitions depot were excavated. Fifteen of them were dynamited by the occupier in 1944, of which only three were recovered and restored. This depot was emptied and placed in standby on September 1, 2004. The fort and depot still belong to Air Base 112 and, due to the obvious danger of accident, its visit is prohibited. The new military map, unveiled in July 2008, announces the dissolution of Air Base 112 during 2011. We do not know what will become of the fort.

Pevnost Remeš, východně od města, 1875-1879. 219 m/n.m. 421 mužů a 34 děl. Označována jako tvrz Kellermann. Lichoběžníková tvrz s šíjovou kurtinou. Eskarpa a kontreskarpa jsou vyzděny jako vykládací oblouky, nebo spíše byly, neboť dnes (08/2007) zbývá jen málo rozeznatelných úseků. Vstupní budova byla roku 1937 zcela rozebrána, aby se její kameny znovu použily pro skladovací komory muničního skladu. Překročíme-li virtuálně vstupní portál, vycházíme kolmo na dvanáct polí ve dvou podlažích kasáren. Těchto dvanáct polí je rozděleno na dvě skupiny po šesti třináctým, v jehož přízemí prochází hlavní chodba. Tato chodba za kasárnami obsluhuje vlevo a vpravo kasematovou střílnu pro nepřímou palbu; dosažitelná je pouze ta pravá, a i ta je zřícená. Jediná prachárna o kapacitě 100 tun se nachází napravo od kasáren, umístěná kolmo na frontu III-IV. Této prachárně chybí podlaha, takže odhaluje nikoliv větrané dutiny, ale řadu cihelných komůrek, které spolu nekomunikují. Každá kratší strana skladovacího prostoru má vstupní dveře, což je v Remeši obvyklé. Tento skladovací prostor má neobvyklý tvar, protože jeho klenba leží mezi plným obloukem a lomeným obloukem. Vstupní předsíň naproti té, kterou převyšuje lampovna (se třemi seřazenými střílnami), byla během první světové války přeměněna na cisternu. Hradbová ulice je lemována deseti travérsovými úkryty: dva (z toho jeden zapuštěný) za frontou I-II, pět (z toho tři zapuštěné) za frontou II-III a tři (z toho jeden zapuštěný) podél fronty III-IV. Tvrz zajišťovala svou blízkou obranu křídlem na výběžku II a dvojitou kaponiérou na výběžku III. Zatímco křídlo ztratilo část svého boku kvůli jednomu či více přímým zásahům, dvojitá kaponiéra je více než schůdná, přinejmenším interiér, neboť exteriér je rozvrácen. Z jedné z eskarpních chodeb flankujících tuto kaponiéru vykopali Němci spojení s podskalním skladem. Tato chodba, velmi široká a v úžasném stavu zachování ve srovnání s tím, co lze vidět například ve Verdunu, zahrnuje několik přilehlých místností sloužících jako úkryty jak pro mužstvo, tak pro velení. Vnější obvod tvrze zahrnuje tři přidružené baterie. První, pro tři děla, prakticky obepíná výběžek I a zahrnuje dva travérsové úkryty, z nichž jeden zapuštěný. Druhá, rovněž pro tři děla, vybíhá před čelní frontu a také zahrnuje dva travérsové úkryty, z nichž jeden zapuštěný o délce… 56 metrů! Třetí, pro pět děl, se nachází asi 150 m jižně od tvrze a zahrnuje čtyři travérsové úkryty, z nichž jeden zapuštěný (36 m). Tyto tři přístavky, dnes pohřbené v vegetaci, jsou otevřené k šíji a postrádají blízkou obranu. Tvrz Nogent-l’Abbesse zůstala po většinu první světové války na frontové linii. Nacházíme zde stejné emoce jako v tvrzích Vert Galant, Cerfontaine nebo Camp des Romains, abychom jmenovali alespoň ty. Destrukce ji otevírají jako knihu, téměř nestydatě odhalující její struktury a umožňující pochopit mnoho detailů jejího návrhu. Jistě, fasáda kasáren, zejména v pravé části, byla také znesvěcena, jistě její travérsové úkryty jsou někdy zřícené, jistě granáty přetvořily její reliéf; to dodává její návštěvě tón patosu a, dost paradoxně, života. Vskutku, je mnohem zřetelnější, že Nogent-l’Abbesse ukrývala muže, sloužila jako útočiště, plnila část úlohy, pro niž byla navržena, než například tvrz Montbré, která je neporušená, téměř sterilní a jejíž zdi nevydechují žádnou emoci. Toto je zcela subjektivní úsudek, shodněme se na tom; musíme přiznat slabost pro zraněné zdi. Pod glacisem šíjové fronty budou mezi lety 1937 a 1939 vyhloubeny 27 komor obrovského muničního skladu. Patnáct z nich bude v roce 1944 odstřeleno okupantem, z nichž pouze tři byly znovu získány a obnoveny. Tento sklad byl vyklizen a uveden do klidového režimu 1. září 2004. Tvrz a sklad stále patří k letecké základně 112 a z důvodu zjevného nebezpečí úrazu je její návštěva zakázána. Nová vojenská mapa, zveřejněná v červenci 2008, oznamuje rozpuštění letecké základny 112 v průběhu roku 2011. Nevíme, co se s tvrzí stane.