Nouvelle Calédonie.
Le 24 septembre 1853, le contre-amiral Fébvrier des Pointes, arrivé à Balade sur la corvette le Phoque, prend possession de la Nouvelle-Calédonie, au nom de l’Empereur Napoléon III. On est alors en pleine guerre de Crimée, et l’Angleterre, notre alliée dans cette expédition, ne réagit pas. La seule protestation émane de Sydney, mais elle est plutôt à l’adresse de Londres, à qui elle reproche de ne pas avoir précédé l’initiative française. Le 23 juin 1854, le capitaine de vaisseau Tardy de Montravel, arrivé en janvier sur le Constantine, et qui a succédé à Fébvrier des Pointes, signe avec le chef Kuindowa l’acte reconnaissant la souveraineté de la France sur la région de Nouméa. Ce site est favorable à l’établissement d’un port, qu’il baptise Port de France, et qui deviendra Nouméa en 1866. Il entreprend aussitôt la construction d’un fort, qu’il baptise du nom de son navire, fort Constantine, suivant une pratique de l’époque. Cet ouvrage marque le commencement de la fortification de Nouméa. Celle-ci, à ses débuts, est essentiellement terrestre, dirigée contre les Mélanésiens que l’on a expulsés de leurs terres, et dont on redoute les réactions, puis, à partir de 1864, contre une révolte éventuelle des bagnards et des transportés qui commencent à arriver de métropole. Dès 1862, le premier gouverneur de la colonie, Guillain, charge les capitaines Lesdos, du Génie, et Viel, de l’Artillerie, d’élaborer un plan de défense du port contre une attaque maritime. Celui-ci est adopté, et prévoit la construction de cinq batteries. Orientée nord-sud, la presqu’île de Nouméa est prolongée vers l’ouest par deux mouvements de terrain remarquables, la presqu’île Ducos au nord, et l’île Nou, au sud. Entre les deux, la grande rade, d’une profondeur moyenne de 10 mètres, s’étend sur une longueur de cinq kilomètres et une largeur de deux kilomètres. L’espace compris entre la pointe Desnouel et la pointe Picard, formant le côté est de l’île Nou, et la pointe de l’Artillerie, constitue la petite rade. Au sud de la pointe Desnouel, l’îlot Brun permet une protection avancée de l’entrée de celle-ci. De nos jours, la pointe Picard a disparu dans l’agrandissement du port autonome, et l’île Nou, reliée à la terre par le terre-plein du port, est devenue une presqu’île, séparant la grande rade de la petite. De même, l’îlot Brun a été relié à la pointe Chaleix, formant ainsi une baie, abritant de nos jours les installations de la Marine nationale. Les cinq ouvrages prévus dans le plan de 1862 sont :
L’armement de ces différentes batteries, qui sont opérationnelles à partir de 1868, et auxquelles va s’ajouter la batterie de la Pointe Picard, défendant la grande rade, est principalement constitué de pièces de 30 livres, se chargeant par la bouche, et dont la portée pratique ne dépasse pas 2 400 mètres. Les travaux sont activement poussés à l’occasion de la guerre de 1870-71, bien que la marine prussienne ne constitue pas un réel danger. Après la guerre, la réception de canons de 16 cm Mle 1858-60, se chargeant par la bouche, mais rayés, ainsi que d’affûts Mle 1847 va permettre la réalisation de plusieurs ouvrages, et la modernisation des autres. En 1886, la petite rade est défendue par les batteries de :
La défense de la grande rade est assurée par les batteries de :
La batterie de Téréka est située à l’extrémité de l’île Nou. En outre, une batterie de deux canons de 16 cm Mle 1848-60 sur affût Mle 1847 PA est installée à la pointe Ouémo, pour défendre les approches de Nouméa par l’est. La défense comprend également la corvette cuirassée Thétis, de la classe Alma, dont l’armement principal comprend six canons de 19 cm Mle 1870 N°1, dont deux en tourelles. En 1893, la colonie reçoit des canons de 14 cm Mle 1870, mais sans affût. La direction de l’Artillerie est alors contrainte d’adapter ces matériels aux affûts Mle 1847 PA existants sur place, ce qui ne va pas manquer de causer de graves déboires, le choc de départ des 14 cm étant bien supérieur à celui des vieux 16 cm Mle 1858-60. Le décret du 4 octobre 1898 classe Nouméa dans les points d’appui de la Flotte. À cette époque, la situation est la suivante :
Am 24. September 1853 nimmt Konteradmiral Fébvrier des Pointes, der mit der Korvette Phoque in Balade angekommen ist, Neukaledonien im Namen von Kaiser Napoleon III. in Besitz. Zu dieser Zeit herrscht der Krimkrieg, und England, unser Verbündeter in dieser Expedition, reagiert nicht. Der einzige Protest kommt von Sydney, richtet sich aber eher an London, dem man vorwirft, der französischen Initiative nicht zuvorgekommen zu sein. Am 23. Juni 1854 unterzeichnet Kapitän zur See Tardy de Montravel, der im Januar mit der Constantine eingetroffen war und Fébvrier des Pointes abgelöst hat, mit dem Häuptling Kuindowa die Urkunde, die die Souveränität Frankreichs über die Region Nouméa anerkennt. Dieser Ort ist günstig für die Einrichtung eines Hafens, den er Port de France tauft und der 1866 zu Nouméa wird. Er beginnt sofort mit dem Bau eines Forts, das er nach seinem Schiff, Fort Constantine, benennt, nach einer damaligen Praxis. Dieses Werk markiert den Beginn der Befestigung von Nouméa. Diese ist in ihren Anfängen hauptsächlich landgestützt, gerichtet gegen die Melanesier, die von ihrem Land vertrieben wurden und deren Reaktionen man fürchtet, und dann, ab 1864, gegen einen möglichen Aufstand der Sträflinge und Deportierten, die aus dem Mutterland anzukommen beginnen. Bereits 1862 beauftragt der erste Gouverneur der Kolonie, Guillain, die Kapitäne Lesdos (Pioniere) und Viel (Artillerie) mit der Ausarbeitung eines Verteidigungsplans des Hafens gegen einen Seeangriff. Dieser wird angenommen und sieht den Bau von fünf Batterien vor. Von Nord nach Süd ausgerichtet, wird die Halbinsel von Nouméa nach Westen durch zwei bemerkenswerte Geländeformationen verlängert, die Halbinsel Ducos im Norden und die Île Nou im Süden. Dazwischen erstreckt sich die Große Reede mit einer durchschnittlichen Tiefe von 10 Metern über eine Länge von fünf Kilometern und eine Breite von zwei Kilometern. Der Raum zwischen der Pointe Desnouel und der Pointe Picard, die die Ostseite der Île Nou bilden, und der Pointe de l'Artillerie bildet die Kleine Reede. Südlich der Pointe Desnouel ermöglicht der Îlot Brun einen vorgeschobenen Schutz des Eingangs zu dieser. Heutzutage ist die Pointe Picard bei der Erweiterung des autonomen Hafens verschwunden, und die Île Nou, durch die Hafenaufschüttung mit dem Festland verbunden, ist zu einer Halbinsel geworden, die die Große von der Kleinen Reede trennt. Ebenso wurde der Îlot Brun mit der Pointe Chaleix verbunden, wodurch eine Bucht entstand, die heute die Anlagen der französischen Marine beherbergt. Die fünf im Plan von 1862 vorgesehenen Werke sind:
Die Bewaffnung dieser verschiedenen Batterien, die ab 1868 in Betrieb sind und zu denen später die Batterie der Pointe Picard zur Verteidigung der Großen Reede hinzukommt, besteht hauptsächlich aus 30-Pfünder-Kanonen mit Vorderladung, deren praktische Reichweite 2 400 Meter nicht übersteigt. Die Arbeiten werden während des Krieges von 1870-71 aktiv vorangetrieben, obwohl die preußische Marine keine echte Gefahr darstellt. Nach dem Krieg ermöglicht die Lieferung von 16-cm-Kanonen Mle 1858-60 (Vorderlader, aber gezogen) sowie von Lafetten Mle 1847 den Bau mehrerer Werke und die Modernisierung der anderen. 1886 wird die Kleine Reede verteidigt durch die Batterien von:
Die Verteidigung der Großen Reede wird gewährleistet durch die Batterien von:
Die Batterie von Téréka befindet sich am Ende der Île Nou. Darüber hinaus wird eine Batterie von zwei 16-cm-Kanonen Mle 1848-60 auf Lafette Mle 1847 PA an der Pointe Ouémo installiert, um die Annäherungen an Nouméa von Osten zu verteidigen. Zur Verteidigung gehört auch die gepanzerte Korvette Thétis der Alma-Klasse, deren Hauptbewaffnung aus sechs 19-cm-Kanonen Mle 1870 Nr. 1 besteht, davon zwei in Türmen. 1893 erhält die Kolonie 14-cm-Kanonen Mle 1870, jedoch ohne Lafetten. Die Artilleriedirektion ist daher gezwungen, diese Geschütze an die vorhandenen Lafetten Mle 1847 PA anzupassen, was zu ernsthaften Problemen führen wird, da der Rückstoß der 14-cm-Kanonen weitaus größer ist als der der alten 16-cm-Kanonen Mle 1858-60. Das Dekret vom 4. Oktober 1898 stuft Nouméa als einen der Stützpunkte der Flotte ein. Zu dieser Zeit ist die Situation wie folgt:
Op 24 september 1853 neemt schout-bij-nacht Fébvrier des Pointes, aangekomen in Balade met de korvet Phoque, Nieuw-Caledonië in bezit in naam van keizer Napoleon III. Op dat moment woedt de Krimoorlog, en Engeland, onze bondgenoot in deze expeditie, reageert niet. Het enige protest komt van Sydney, maar het is eerder gericht aan Londen, dat ervan wordt beschuldigd het Franse initiatief niet te zijn voorgegaan. Op 23 juni 1854 ondertekent kapitein-ter-zee Tardy de Montravel, die in januari met de Constantine was aangekomen en Fébvrier des Pointes had opgevolgd, met het opperhoofd Kuindowa de akte die de soevereiniteit van Frankrijk over de regio Nouméa erkent. Deze locatie is gunstig voor de vestiging van een haven, die hij Port de France noemt en die in 1866 Nouméa zal worden. Hij begint onmiddellijk met de bouw van een fort, dat hij naar zijn schip, Fort Constantine, noemt, volgens een destijds gangbare praktijk. Dit werk markeert het begin van de fortificatie van Nouméa. Deze is in haar beginjaren voornamelijk landgericht, gericht tegen de Melanesiërs die van hun land zijn verdreven en wier reacties men vreest, en vervolgens, vanaf 1864, tegen een mogelijke opstand van de veroordeelden en gedeporteerden die uit het moederland beginnen aan te komen. Reeds in 1862 belast de eerste gouverneur van de kolonie, Guillain, de kapiteins Lesdos (Genie) en Viel (Artillerie) met het opstellen van een verdedigingsplan van de haven tegen een aanval vanaf zee. Dit wordt aangenomen en voorziet in de bouw van vijf batterijen. Van noord naar zuid georiënteerd, wordt het schiereiland van Nouméa naar het westen verlengd door twee opmerkelijke terreinformaties, het schiereiland Ducos in het noorden, en het eiland Nou in het zuiden. Daartussen strekt de Grote Rede zich met een gemiddelde diepte van 10 meter uit over een lengte van vijf kilometer en een breedte van twee kilometer. De ruimte tussen de Pointe Desnouel en de Pointe Picard, die de oostzijde van het eiland Nou vormen, en de Pointe de l'Artillerie, vormt de Kleine Rede. Ten zuiden van de Pointe Desnouel biedt het eilandje Brun een vooruitgeschoven bescherming van de ingang ervan. Tegenwoordig is de Pointe Picard verdwenen bij de uitbreiding van de autonome haven, en is het eiland Nou, via de havenaanplemping met het vasteland verbonden, een schiereiland geworden dat de Grote van de Kleine Rede scheidt. Ook het eilandje Brun is met de Pointe Chaleix verbonden, waardoor een baai is ontstaan die tegenwoordig de installaties van de Franse marine herbergt. De vijf in het plan van 1862 voorziene werken zijn:
De bewapening van deze verschillende batterijen, die vanaf 1868 operationeel zijn en waaraan later de batterij van de Pointe Picard ter verdediging van de Grote Rede zal worden toegevoegd, bestaat hoofdzakelijk uit 30-pondskanonnen met voorlading, waarvan het praktische bereik 2 400 meter niet overschrijdt. De werken worden tijdens de oorlog van 1870-71 actief voortgezet, hoewel de Pruisische marine geen reëel gevaar vormt. Na de oorlog maakt de ontvangst van 16 cm-kanonnen Mle 1858-60 (voorladers, maar getrokken) en van affuiten Mle 1847 de bouw van verschillende werken en de modernisering van de andere mogelijk. In 1886 wordt de Kleine Rede verdedigd door de batterijen van:
De verdediging van de Grote Rede wordt verzorgd door de batterijen van:
De batterij van Téréka bevindt zich aan het uiteinde van het eiland Nou. Bovendien wordt een batterij van twee 16 cm-kanonnen Mle 1848-60 op affuit Mle 1847 PA geïnstalleerd aan de Pointe Ouémo, om de toegangen tot Nouméa vanuit het oosten te verdedigen. Tot de verdediging behoort ook de pantserkorvet Thétis van de Alma-klasse, waarvan de hoofdbewapening bestaat uit zes 19 cm-kanonnen Mle 1870 nr. 1, waarvan twee in koepels. In 1893 ontvangt de kolonie 14 cm-kanonnen Mle 1870, maar zonder affuiten. De Artilleriedirectie is daarom gedwongen deze stukken aan te passen aan de ter plaatse aanwezige affuiten Mle 1847 PA, wat tot ernstige problemen zal leiden, aangezien de terugslag van de 14 cm-kanonnen veel groter is dan die van de oude 16 cm-kanonnen Mle 1858-60. Het decreet van 4 oktober 1898 classificeert Nouméa als een van de steunpunten van de Vloot. Op dat moment is de situatie als volgt:
On 24 September 1853, Rear Admiral Fébvrier des Pointes, arriving at Balade on the corvette Phoque, takes possession of New Caledonia in the name of Emperor Napoleon III. The Crimean War is in full swing, and England, our ally in this expedition, does not react. The only protest comes from Sydney, but it is rather addressed to London, which is blamed for not having preceded the French initiative. On 23 June 1854, Captain Tardy de Montravel, who arrived in January on the Constantine and succeeded Fébvrier des Pointes, signs with Chief Kuindowa the act recognising France's sovereignty over the Nouméa region. This site is favourable for the establishment of a port, which he names Port de France, and which will become Nouméa in 1866. He immediately undertakes the construction of a fort, which he names after his ship, Fort Constantine, following a practice of the time. This work marks the beginning of the fortification of Nouméa. This, in its early days, is essentially land-based, directed against the Melanesians who have been expelled from their lands, and whose reactions are feared, and then, from 1864, against a possible revolt of the convicts and deportees who begin to arrive from metropolitan France. As early as 1862, the first governor of the colony, Guillain, commissions Captains Lesdos (Engineers) and Viel (Artillery) to draw up a defence plan for the port against a maritime attack. This is adopted, and provides for the construction of five batteries. Oriented north-south, the Nouméa peninsula is extended to the west by two remarkable landforms, the Ducos peninsula to the north, and Île Nou to the south. Between them, the Great Roadstead, with an average depth of 10 metres, extends over a length of five kilometres and a width of two kilometres. The area between Pointe Desnouel and Pointe Picard, forming the eastern side of Île Nou, and Pointe de l'Artillerie, constitutes the Small Roadstead. South of Pointe Desnouel, Îlot Brun allows an advanced protection of its entrance. Nowadays, Pointe Picard has disappeared with the expansion of the autonomous port, and Île Nou, connected to the mainland by the port's fill, has become a peninsula, separating the Great Roadstead from the Small. Similarly, Îlot Brun has been connected to Pointe Chaleix, thus forming a bay, now housing the installations of the French Navy. The five works planned in the 1862 plan are:
The armament of these various batteries, which are operational from 1868, and to which will be added the Pointe Picard battery, defending the Great Roadstead, consists mainly of 30-pounder muzzle-loading guns, whose practical range does not exceed 2,400 metres. Work is actively pursued during the 1870-71 war, although the Prussian navy does not constitute a real danger. After the war, the receipt of 16 cm guns Mle 1858-60 (muzzle-loading but rifled), as well as Mle 1847 mountings, will allow the construction of several works, and the modernisation of others. In 1886, the Small Roadstead is defended by the batteries of:
The defence of the Great Roadstead is ensured by the batteries of:
The Téréka battery is located at the end of Île Nou. In addition, a battery of two 16 cm guns Mle 1848-60 on mounting Mle 1847 PA is installed at Pointe Ouémo, to defend the approaches to Nouméa from the east. The defence also includes the armoured corvette Thétis of the Alma class, whose main armament comprises six 19 cm guns Mle 1870 No. 1, two of which are in turrets. In 1893, the colony receives 14 cm guns Mle 1870, but without mountings. The Artillery Directorate is therefore forced to adapt these pieces to the existing Mle 1847 PA mountings, which will cause serious problems, as the recoil of the 14 cm guns is much greater than that of the old 16 cm guns Mle 1858-60. The decree of 4 October 1898 classifies Nouméa among the fleet support points. At this time, the situation is as follows:
Dne 24. září 1853 se kontradmirál Fébvrier des Pointes, který dorazil na Balade na korvetě Phoque, zmocňuje Nové Kaledonie jménem císaře Napoleona III. Právě probíhá krymská válka a Anglie, náš spojenec v této výpravě, nereaguje. Jediný protest přichází ze Sydney, ale je spíše adresován Londýnu, kterému vytýká, že nepředcházel francouzské iniciativě. Dne 23. června 1854 podepisuje kapitán lodi Tardy de Montravel, který dorazil v lednu na lodi Constantine a vystřídal Fébvriera des Pointes, s náčelníkem Kuindowou listinu uznávající svrchovanost Francie nad oblastí Nouméa. Toto místo je příznivé pro zřízení přístavu, který pojmenuje Port de France a který se v roce 1866 stane Nouméou. Okamžitě zahajuje stavbu pevnosti, kterou pojmenuje po své lodi, pevnost Constantine, podle tehdejšího zvyku. Toto dílo označuje počátek opevňování Nouméy. To je ve svých počátcích převážně pozemní, namířené proti Melanésanům, kteří byli vyhnáni ze svých zemí a jejichž reakcí se obáváme, a poté, od roku 1864, proti případné vzpouře trestanců a deportovaných, kteří začínají přicházet z metropole. Již v roce 1862 pověřuje první guvernér kolonie Guillain kapitány Lesdose (Ženijní) a Viela (Dělostřelectvo) vypracováním plánu obrany přístavu proti námořnímu útoku. Ten je přijat a předpokládá výstavbu pěti baterií. Orientovaný severojižně, poloostrov Nouméa je prodloužen na západ dvěma pozoruhodnými terénními útvary, poloostrovem Ducos na severu a ostrovem Nou na jihu. Mezi nimi se Velká rejda s průměrnou hloubkou 10 metrů rozkládá na délce pěti kilometrů a šířce dvou kilometrů. Prostor mezi mysem Desnouel a mysem Picard, tvořící východní stranu ostrova Nou, a mysem dělostřelectva tvoří Malou rejdu. Jižně od mysu Desnouel umožňuje ostrůvek Brun předsunutou ochranu jejího vstupu. V současné době mys Picard zmizel při rozšiřování autonomního přístavu a ostrov Nou, spojený s pevninou navážkou přístavu, se stal poloostrovem oddělujícím Velkou rejdu od Malé. Podobně byl ostrůvek Brun spojen s mysem Chaleix, čímž vznikla zátoka, která dnes ukrývá zařízení francouzského námořnictva. Pět děl plánovaných v plánu z roku 1862 je:
Výzbroj těchto různých baterií, které jsou v provozu od roku 1868 a ke kterým se později přidá baterie na Pointe Picard bránící Velkou rejdu, se skládá převážně z 30liberních děl s nabíjením ústím, jejichž praktický dostřel nepřesahuje 2 400 metrů. Práce jsou aktivně prováděny během války v letech 1870-71, ačkoli pruské námořnictvo nepředstavuje skutečné nebezpečí. Po válce umožní příjem 16cm děl vz. 1858-60 (s nabíjením ústím, ale drážkovaná) a lafet vz. 1847 stavbu několika děl a modernizaci ostatních. V roce 1886 je Malá rejda bráněna bateriemi:
Obranu Velké rejdy zajišťují baterie:
Baterie Téréka se nachází na konci ostrova Nou. Kromě toho je na mysu Ouémo instalována baterie dvou 16cm děl vz. 1848-60 na lafetě vz. 1847 PA, aby bránila přístupy k Nouméi z východu. Součástí obrany je také pancéřová korveta Thétis třídy Alma, jejíž hlavní výzbroj tvoří šest 19cm děl vz. 1870 č. 1, z toho dvě ve věžích. V roce 1893 obdrží kolonie 14cm děla vz. 1870, ale bez lafet. Ředitelství dělostřelectva je proto nuceno tato děla přizpůsobit stávajícím lafetám vz. 1847 PA, což nepochybně způsobí vážné problémy, protože zpětný ráz 14cm děl je mnohem větší než u starých 16cm děl vz. 1858-60. Výnos ze 4. října 1898 zařazuje Nouméu mezi opěrné body flotily. V té době je situace následující:
Ces six matériels proviennent du désarmement de la corvette cuirassée Thétis. La batterie de Ouen Toro est située à l’extrême sud de la presqu’île de Nouméa, et permet une défense lointaine des approches de la petite rade.
La batterie de Koumourou est construite à l’extrémité de la presqu’île Ducos et la batterie de Oumboo au centre de l’île Nou. Une ligne de défense terrestre est également réalisée, à l’emplacement le plus étroit de la presqu’île, comprenant plusieurs batteries armées de matériels de campagne et une batterie de quatre canons de 138,6 Mle 1870, au mont Té. Malheureusement, aucun canon de 138,6 Mle 1870 n’est en état de tirer, car suite à un accident survenu à la batterie de la Pointe Desnouel, où un canon et son affût ont été projetés hors du châssis au départ d’un coup, ces matériels sont interdits de tir. Ce problème sera résolu l’année suivante, par surélévation de l’arrière du châssis, et lestage de l’affût avec 900 kilos de gueuses de fonte. À la veille de l’Entente cordiale, la situation des batteries est inchangée, sauf pour le Ouen Toro, dont les matériels ont été remplacés par des canons M de 19 cm Mle 1870-93 sur affût M Mle 1886 PC. Le décret du 20 juin 1906 désarme toutes les batteries, sauf celle du Ouen Toro, et condamne leurs matériels. Celui du 17 juillet 1908 déchasse Nouméa des points d’appui de la Flotte. La batterie de Ouen Toro est déclassée en 1913. La Première Guerre mondiale trouve donc Nouméa complètement désarmée. Après le bombardement de Papeete par les croiseurs cuirassés Scharnhorst et Gneisenau, de l’escadre de l’amiral Von Spee, le 22 septembre 1914, la batterie de Ouen Toro est hâtivement remise en état, servie par des marins de l’aviso Kersaint. Le commandant de celui-ci reçoit alors l’ordre de débarquer son artillerie, un canon de 14 cm et cinq de 10 cm, pour l’installer à terre. Mais, après la destruction de l’escadre allemande aux Falkland, le 11 décembre, le navire réembarque les deux pièces qui ont pu être débarquées, et péniblement mises en place à l’île Nou. La batterie de Ouen Toro est à nouveau désarmée. Ses pièces seront renvoyées en métropole en octobre 1917. En septembre 1939, la défense du front de mer de Nouméa est quasi inexistante. Elle ne repose que sur la batterie d’Oumboo, armée de quatre canons de 95 Mle 1888 sur affût de côte, récupérés au parc d’artillerie de Dakar. Celle-ci dispose d’un projecteur pour le tir de nuit, et sa DCA est assurée par deux canons de 20 mm Oerlikon. La Nouvelle-Calédonie rejoint la France libre dès septembre 1940. L’agression sur Pearl Harbor, et l’expansion japonaise qui s’ensuit, emplit la colonie d’inquiétude, car l’île est le passage obligé pour une invasion éventuelle de l’Australie. Aussi, c’est avec soulagement que ses habitants voient débarquer, en janvier 1942, un contingent d’artilleurs australiens, qui installe au Ouen Toro une batterie de deux canons de 6 Inch Mark IV (152 mm). Ces matériels anglais proviennent d’un navire néo-zélandais désarmé. Les Américains, débarqués à Nouméa le 12 mars 1942, vont transformer l’île en base arrière pour leur reconquête du Pacifique. Outre la mise en place de plusieurs batteries de DCA, ils renforcent la défense du port par l’installation de huit canons de 155 mm M1, du 244th Coast Artillery Regiment, sur plateforme bétonnée dite « Kelly » mount, dont quatre au Ouen Toro, et quatre dans l’île Nou. Ces matériels, installés en août 1942, repartent cinq mois après pour Guadalcanal. Mais leur départ est largement compensé par la présence permanente, dans les eaux de Nouméa, de cuirassés et de croiseurs de l’US Navy. En 1943, deux batteries néo-zélandaises, à chacune deux pièces de 6 Inch viennent renforcer la défense. De nos jours, de nombreux vestiges de la défense des côtes restent en place à Nouméa. Plus que les ouvrages, dont l’architecture est le plus souvent sommaire, ce sont les matériels d’artillerie, encore en position ou préservés dans des enceintes militaires ou civiles, qui enthousiasment le chercheur. Dans un autre domaine, le phare Amédée, construit en métropole en 1862, et amené en pièces détachées, reste un chef-d’œuvre de la construction métallique du XIXe siècle, à voir absolument.
Diese sechs Geschütze stammen von der Außerdienststellung des Panzerkorvettes Thétis. Die Batterie Ouen Toro liegt am äußersten Südende der Halbinsel von Nouméa und ermöglicht eine Fernverteidigung der Zufahrten zur Kleinen Reede.
Die Batterie von Koumourou ist am Ende der Halbinsel Ducos erbaut, die Batterie von Oumboo im Zentrum der Île Nou. Eine Landverteidigungslinie wird ebenfalls an der schmalsten Stelle der Halbinsel errichtet, die mehrere Batterien mit Feldgeschützen umfasst und eine Batterie mit vier Kanonen 138,6 mm Mle 1870 auf dem Mont Té. Leider ist keines der 138,6-mm-Kanonen Mle 1870 schussbereit, denn nach einem Unfall in der Batterie der Pointe Desnouel, bei dem ein Kanon mit seiner Lafette beim Abfeuern aus dem Rahmen geschleudert wurde, ist diese Ausrüstung für den Schussbetrieb gesperrt. Dieses Problem wird im folgenden Jahr durch Anhebung der Rückseite des Rahmens und Beschwerung der Lafette mit 900 Kilogramm Gusseisenbarren gelöst. Am Vorabend der Entente cordiale ist die Situation der Batterien unverändert, mit Ausnahme von Ouen Toro, deren Ausrüstung durch M-Kanonen 19 cm Mle 1870-93 auf M-Lafette Mle 1886 PC (Lafette mit zentralem Drehpunkt) ersetzt wurde. Das Dekret vom 20. Juni 1906 entzieht allen Batterien außer der von Ouen Toro die Bewaffnung und verurteilt ihr Material. Das vom 17. Juli 1908 stuft Nouméa aus den Flottenstützpunkten herab. Die Batterie Ouen Toro wird 1913 außer Dienst gestellt. Der Erste Weltkrieg findet Nouméa also völlig entwaffnet vor. Nach der Beschießung von Papeete durch die Panzerkreuzer Scharnhorst und Gneisenau des Geschwaders von Admiral Von Spee am 22. September 1914 wird die Batterie Ouen Toro hastig wieder instand gesetzt, bedient von Matrosen des Aviso Kersaint. Dessen Kommandant erhält den Befehl, seine Artillerie, ein 14-cm- und fünf 10-cm-Kanonen, an Land zu bringen. Doch nach der Vernichtung des deutschen Geschwaders vor den Falklandinseln am 11. Dezember schifft das Schiff die beiden Geschütze wieder ein, die an Land gebracht und mühsam auf der Île Nou aufgestellt werden konnten. Die Batterie Ouen Toro wird erneut außer Dienst gestellt. Ihre Geschütze werden im Oktober 1917 ins Mutterland zurückgeschickt. Im September 1939 ist die Küstenverteidigung von Nouméa fast nicht existent. Sie beruht nur auf der Batterie Oumboo, bewaffnet mit vier Kanonen 95 mm Mle 1888 auf Küstenlafette, die aus dem Artilleriepark von Dakar geborgen wurden. Diese verfügt über einen Scheinwerfer für Nachtfeuer, und ihre Flugabwehr wird durch zwei 20-mm-Oerlikon-Kanonen sichergestellt. Neukaledonien schließt sich bereits im September 1940 dem Freien Frankreich an. Der Angriff auf Pearl Harbor und die daraus folgende japanische Expansion erfüllen die Kolonie mit Sorge, denn die Insel ist der obligatorische Durchgang für eine eventuelle Invasion Australiens. So sehen ihre Bewohner im Januar 1942 mit Erleichterung die Landung eines australischen Artilleristenkontingents, das auf dem Ouen Toro eine Batterie von zwei 6-Inch-Mark-IV-Kanonen (152 mm) installiert. Diese englischen Geschütze stammen von einem neuseeländischen Schiff, das außer Dienst gestellt wurde. Die Amerikaner, die am 12. März 1942 in Nouméa landeten, werden die Insel in eine Rückbasis für ihre Rückeroberung des Pazifiks verwandeln. Neben der Einrichtung mehrerer Flakbatterien verstärken sie die Hafenverteidigung durch die Installation von acht 155-mm-M1-Kanonen des 244. Küstenartillerieregiments auf betonierten Plattformen der sogenannten „Kelly“-Lafette, davon vier auf dem Ouen Toro und vier auf der Île Nou. Diese Geschütze, im August 1942 installiert, gehen fünf Monate später nach Guadalcanal zurück. Aber ihr Abgang wird weitgehend durch die ständige Präsenz von Schlachtschiffen und Kreuzern der US Navy in den Gewässern von Nouméa ausgeglichen. 1943 kommen zwei neuseeländische Batterien mit je zwei 6-Inch-Geschützen zur Verstärkung der Verteidigung hinzu. Heutzutage sind viele Überreste der Küstenverteidigung in Nouméa erhalten. Mehr als die Werke selbst, deren Architektur meist rudimentär ist, sind es die Artilleriegeschütze, die noch in Stellung oder in militärischen oder zivilen Anlagen erhalten sind, die den Forscher begeistern. In einem anderen Bereich ist der Amédée-Leuchtturm, der 1862 im Mutterland gebaut und in Einzelteilen hergebracht wurde, ein Meisterwerk der Metallkonstruktion des 19. Jahrhunderts, das man unbedingt sehen sollte.
Deze zes stukken zijn afkomstig van de buitendienststelling van het pantserkorvet Thétis. De batterij van Ouen Toro ligt uiterst zuid van het schiereiland van Nouméa en maakt een verre verdediging van de toegangen tot de kleine rede mogelijk.
De batterij van Koumourou is gebouwd aan het uiteinde van het schiereiland Ducos en de batterij van Oumboo in het centrum van het eiland Nou. Een landverdedigingslinie wordt ook aangelegd op de smalste plaats van het schiereiland, bestaande uit verschillende batterijen bewapend met veldmaterieel en een batterij van vier kanonnen van 138,6 mm Mle 1870 op de Mont Té. Helaas is geen van de 138,6 mm-kanonnen Mle 1870 schietklaar, want na een ongeval in de batterij van de Pointe Desnouel, waarbij een kanon met zijn affuit bij het afvuren uit het frame werd geslingerd, is dit materieel verboden voor vuur. Dit probleem zal het volgende jaar worden opgelost door de achterkant van het frame te verhogen en de affuit te ballasten met 900 kilogram gietijzeren blokken. Aan de vooravond van de Entente cordiale is de situatie van de batterijen onveranderd, behalve voor Ouen Toro, waarvan het materieel is vervangen door M-kanonnen van 19 cm Mle 1870-93 op M-affuit Mle 1886 PC (affuit met centraal draaipunt). Het decreet van 20 juni 1906 ontwapent alle batterijen, behalve die van Ouen Toro, en veroordeelt hun materieel. Dat van 17 juli 1908 degradeert Nouméa van de steunpunten van de Vloot. De batterij van Ouen Toro wordt in 1913 buiten dienst gesteld. De Eerste Wereldoorlog vindt Nouméa dus volledig ontwapend. Na de beschieting van Papeete door de pantserkruisers Scharnhorst en Gneisenau van het eskader van admiraal Von Spee op 22 september 1914 wordt de batterij van Ouen Toro haastig hersteld, bediend door matrozen van de aviso Kersaint. De commandant daarvan krijgt het bevel zijn artillerie, een 14 cm-kanon en vijf 10 cm-kanonnen, aan land te brengen. Maar na de vernietiging van het Duitse eskader bij de Falklands op 11 december scheept het schip de twee stukken weer in die aan land konden worden gebracht en met moeite op het eiland Nou waren geplaatst. De batterij van Ouen Toro wordt opnieuw ontwapend. Haar stukken zullen in oktober 1917 naar het moederland worden teruggezonden. In september 1939 is de verdediging van het zeefront van Nouméa vrijwel niet bestaand. Zij berust alleen op de batterij van Oumboo, bewapend met vier kanonnen van 95 mm Mle 1888 op kustaffuit, teruggevonden in het artilleriepark van Dakar. Deze beschikt over een zoeklicht voor nachtvuur, en haar luchtafweer wordt verzorgd door twee 20 mm-Oerlikonkanonnen. Nieuw-Caledonië sluit zich in september 1940 aan bij het Vrije Frankrijk. De aanval op Pearl Harbor en de daaropvolgende Japanse expansie vervullen de kolonie met ongerustheid, want het eiland is de verplichte doorgang voor een eventuele invasie van Australië. Daarom zien haar inwoners met opluchting in januari 1942 een contingent Australische artilleristen landen, dat op Ouen Toro een batterij van twee 6 Inch Mark IV-kanonnen (152 mm) installeert. Dit Engelse materieel is afkomstig van een Nieuw-Zeelands schip dat buiten dienst is gesteld. De Amerikanen, op 12 maart 1942 in Nouméa geland, zullen het eiland omvormen tot een achterbasis voor hun herovering van de Stille Oceaan. Naast de installatie van verschillende luchtafweerbatterijen versterken zij de havenverdediging door de installatie van acht 155 mm M1-kanonnen van het 244th Coast Artillery Regiment op betonnen platformen genaamd „Kelly“ mount, waarvan vier op Ouen Toro en vier op het eiland Nou. Dit materieel, in augustus 1942 geïnstalleerd, vertrekt vijf maanden later naar Guadalcanal. Maar hun vertrek wordt ruimschoots gecompenseerd door de permanente aanwezigheid van slagschepen en kruisers van de Amerikaanse marine in de wateren van Nouméa. In 1943 komen twee Nieuw-Zeelandse batterijen, elk met twee 6 Inch-stukken, de verdediging versterken. Tegenwoordig zijn er talrijke overblijfselen van de kustverdediging in Nouméa te vinden. Meer dan de werken, waarvan de architectuur meestal eenvoudig is, zijn het de artilleriestukken, nog in stelling of bewaard in militaire of civiele omheiningen, die de onderzoeker enthousiasmeren. Op een ander gebied is de vuurtoren Amédée, in 1862 in het moederland gebouwd en in onderdelen aangevoerd, een meesterwerk van de metaalbouw uit de 19e eeuw, die men absoluut moet zien.
These six pieces come from the disarmament of the armoured corvette Thétis. The Ouen Toro battery is located at the southernmost tip of the Nouméa peninsula, and provides long-range defence of the approaches to the small roadstead.
The Koumourou battery is built at the end of the Ducos peninsula and the Oumboo battery in the centre of Île Nou. A land defence line is also built at the narrowest point of the peninsula, comprising several batteries armed with field equipment and a battery of four 138.6 mm guns Mle 1870, at Mont Té. Unfortunately, none of the 138.6 mm guns Mle 1870 are in firing condition, because following an accident at the Pointe Desnouel battery, where a gun and its mounting were thrown out of the chassis when a round was fired, this equipment is prohibited from firing. This problem will be solved the following year, by raising the rear of the chassis, and ballasting the mounting with 900 kilos of cast iron pigs. On the eve of the Entente Cordiale, the situation of the batteries is unchanged, except for Ouen Toro, whose equipment has been replaced by M guns of 19 cm Mle 1870-93 on M mounting Mle 1886 PC (mounting with central pivot point). The decree of 20 June 1906 disarms all batteries, except that of Ouen Toro, and condemns their equipment. That of 17 July 1908 declassifies Nouméa from the fleet support points. The Ouen Toro battery is decommissioned in 1913. The First World War therefore finds Nouméa completely disarmed. After the shelling of Papeete by the armoured cruisers Scharnhorst and Gneisenau, of Admiral Von Spee's squadron, on 22 September 1914, the Ouen Toro battery is hastily restored, served by sailors from the aviso Kersaint. Its commander then receives the order to land his artillery, one 14 cm and five 10 cm guns, to install them on land. But, after the destruction of the German squadron in the Falklands on 11 December, the ship re-embarks the two pieces that could be landed, and painstakingly put in place on Île Nou. The Ouen Toro battery is again disarmed. Its pieces will be sent back to metropolitan France in October 1917. In September 1939, the seafront defence of Nouméa is almost non-existent. It rests only on the Oumboo battery, armed with four 95 mm guns Mle 1888 on coast mounting, recovered from the Dakar artillery park. It has a searchlight for night firing, and its AA defence is provided by two 20 mm Oerlikon guns. New Caledonia joins Free France as early as September 1940. The attack on Pearl Harbor, and the subsequent Japanese expansion, fill the colony with concern, as the island is the obligatory passage for any possible invasion of Australia. Hence, it is with relief that its inhabitants see, in January 1942, a contingent of Australian gunners land, who install on Ouen Toro a battery of two 6 Inch Mark IV guns (152 mm). This English equipment comes from a decommissioned New Zealand ship. The Americans, who landed in Nouméa on 12 March 1942, will transform the island into a rear base for their reconquest of the Pacific. Besides the establishment of several AA batteries, they reinforce the port's defence by installing eight 155 mm M1 guns of the 244th Coast Artillery Regiment, on concrete platforms known as "Kelly" mounts, four of which on Ouen Toro, and four on Île Nou. This equipment, installed in August 1942, leaves five months later for Guadalcanal. But their departure is largely compensated by the permanent presence, in the waters of Nouméa, of battleships and cruisers of the US Navy. In 1943, two New Zealand batteries, each with two 6 Inch pieces, come to reinforce the defence. Nowadays, numerous remains of the coastal defence remain in place in Nouméa. More than the works, whose architecture is most often rudimentary, it is the artillery pieces, still in position or preserved in military or civilian enclosures, that enthuse the researcher. In another field, the Amédée lighthouse, built in metropolitan France in 1862, and brought in parts, remains a masterpiece of 19th century metal construction, a must-see.
Těchto šest kusů pochází z vyřazení pancéřové korvety Thétis. Baterie Ouen Toro se nachází na nejjižnějším cípu poloostrova Nouméa a umožňuje dálkovou obranu přístupů k Malé rejdě.
Baterie Koumourou je postavena na konci poloostrova Ducos a baterie Oumboo ve středu ostrova Nou. Linie pozemní obrany je rovněž vybudována na nejužším místě poloostrova, zahrnující několik baterií vyzbrojených polním materiálem a baterii čtyř 138,6mm děl vz. 1870 na hoře Mont Té. Bohužel žádné z 138,6mm děl vz. 1870 není schopno střelby, protože po nehodě v baterii Pointe Desnouel, kdy bylo při výstřelu dělo i s lafetou vymrštěno z rámu, je tato výzbroj zakázána pro střelbu. Tento problém bude vyřešen následujícího roku zvýšením zadní části rámu a zatížením lafety 900 kilogramy litinových cihel. V předvečer Srdečné dohody je situace baterií nezměněna, s výjimkou Ouen Toro, jejíž výzbroj byla nahrazena děly M ráže 19 cm vz. 1870-93 na lafetě M vz. 1886 PC (lafeta s centrálním bodem otáčení). Výnos z 20. června 1906 odzbrojuje všechny baterie kromě té na Ouen Toro a odsuzuje jejich výzbroj. Výnos ze 17. července 1908 degraduje Nouméu z opěrných bodů flotily. Baterie Ouen Toro je vyřazena v roce 1913. První světová válka tedy zastihuje Nouméu zcela odzbrojenou. Po ostřelování Papeete pancéřovými křižníky Scharnhorst a Gneisenau z eskadry admirála Von Spee dne 22. září 1914 je baterie Ouen Toro narychlo opravena, obsluhována námořníky z avíza Kersaint. Jeho velitel dostává rozkaz vylodit své dělostřelectvo, jedno 14cm a pět 10cm děl, a instalovat je na souši. Ale po zničení německé eskadry u Falkland 11. prosince loď znovu nalodí dva kusy, které bylo možné vylodit a s námahou umístit na ostrově Nou. Baterie Ouen Toro je opět odzbrojena. Její kusy budou v říjnu 1917 odeslány do metropole. V září 1939 je obrana pobřeží Nouméy téměř neexistující. Spoléhá pouze na baterii Oumboo, vyzbrojenou čtyřmi 95mm děly vz. 1888 na pobřežní lafetě, získanými z dělostřeleckého parku v Dakaru. Ta má světlomet pro noční střelbu a její protiletadlovou obranu zajišťují dva 20mm kanóny Oerlikon. Nová Kaledonie se připojuje ke Svobodné Francii již v září 1940. Útok na Pearl Harbor a následná japonská expanze naplňují kolonii obavami, protože ostrov je povinnou cestou pro případnou invazi do Austrálie. Proto s úlevou obyvatelé vidí, jak se v lednu 1942 vylodí kontingent australských dělostřelců, kteří na Ouen Toro instalují baterii dvou 6palcových děl Mark IV (152 mm). Tato anglická výzbroj pochází z vyřazené novozélandské lodi. Američané, kteří se vylodili v Nouméi 12. března 1942, přemění ostrov na týlovou základnu pro své znovudobytí Tichomoří. Kromě zřízení několika protiletadlových baterií posilují obranu přístavu instalací osmi 155mm děl M1 244. pluku pobřežního dělostřelectva na betonových platformách zvaných „Kelly“ mount, z toho čtyři na Ouen Toro a čtyři na ostrově Nou. Tato výzbroj, instalovaná v srpnu 1942, odjíždí o pět měsíců později na Guadalcanal. Jejich odchod je však do značné míry kompenzován stálou přítomností bitevních lodí a křižníků amerického námořnictva ve vodách Nouméy. V roce 1943 přicházejí na posílení obrany dvě novozélandské baterie, každá se dvěma 6palcovými kusy. V současné době je v Nouméi zachováno mnoho pozůstatků pobřežní obrany. Více než díla, jejichž architektura je nejčastěji jednoduchá, jsou to dělostřelecké kusy, stále na svých místech nebo zachované ve vojenských či civilních areálech, které nadšence nadchnou. V jiné oblasti je maják Amédée, postavený v metropoli v roce 1862 a přivezený v dílech, mistrovským dílem kovové konstrukce 19. století, který je třeba absolutně vidět.
© JJM 08/04/2026
Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Outremer - Introduction
