Océanie, Nouvelle Calédonie. Le 24 septembre 1853, le contre-amiral Fébvrier des Pointes, arrivé à Balade sur la corvette le Phoque, prend possession de la Nouvelle Calédonie, au nom de l’Empereur Napoléon III. On est alors en pleine guerre de Crimée, et l’Angleterre, notre alliée dans cette expédition, ne réagit pas. La seule protestation émane de Sydney, mais elle est plutôt à l’adresse de Londres, à qui elle reproche de ne pas avoir précédé l’initiative française. Le 23 juin 1854, le capitaine de vaisseau Tardy de Montravel, arrivé en janvier sur la Constantine, et qui a succédé à Fébvrier des Pointes, signe avec le chef Kuindowa l’acte reconnaissant la souveraineté de la France sur la région de Numéa, favorable à l’établissement d’un port, qu’il baptise Port de France, et qui deviendra Nouméa en 1866. Il entreprend aussitôt la construction d’un fort, qu’il baptise du nom de son navire, fort Constantine, suivant une pratique de l’époque. Cet ouvrage marque le commencement de la fortification de Nouméa. Celle-ci, à ses débuts, est essentiellement terrestre, dirigée contre les Mélanésiens que l’on a expulsés de leurs terres, et dont on redoute les réactions, puis, à partir de 1864, contre une révolte éventuelle des bagnards et des transportés qui commencent à arriver de métropole. Dès 1862, le premier gouverneur de la colonie, Guillain, charge les capitaines Lesdos, du Génie, et Viel, de l’Artillerie, d’élaborer un plan de défense du port contre une attaque maritime. Celui-ci est adopté, et prévoit la construction de 5 batteries. Orientée nord-sud, la presqu’île de Nouméa est prolongée vers l’ouest par 2 mouvements de terrain remarquables, la presqu’île Ducos au nord, et l’île Nou, au sud. Entre les deux, la grande rade, d’une profondeur moyenne de 10 mètres, s’étend sur une longueur de 5 kilomètres et une largeur de 2 kilomètres. L’espace compris entre la pointe Desnouel et la pointe Picard, formant le côté est de l’île Nou, et la pointe de l’Artillerie, constitue la petite rade. Au sud de la pointe Desnouel, l’îlot Brun permet une protection avancée de l’entrée de celle-ci. De nos jours, la pointe Picard a disparu dans l’agrandissement du port autonome, et l’île Nou, reliée à la terre par le terre-plein du port, est devenue une presqu’île, séparant la grande rade de la petite. De même, l’îlot Brun a été relié à la pointe Chaleix, formant ainsi une baie, abritant de nos jours les installations de la Marine nationale. Les 5 ouvrages prévus dans le plan de 1862 sont :
L’armement de ces différentes batteries, qui sont opérationnelles à partir de 1868, et auxquelles va s’ajouter la batterie de la Pointe Picard, défendant la grande rade, est principalement constitué de pièces de 30 livres, se chargeant par la bouche, et dont la portée pratique ne dépasse pas 2 400 mètres. Les travaux sont activement poussés à l’occasion de la guerre de 1870-71, bien que la marine prussienne ne constitue pas un réel danger. Après la guerre, la réception de canons M de 16 cm Mle 1858-60, se chargeant par la bouche, mais rayés, ainsi que d’affûts M Mle 1847 va permettre la réalisation de plusieurs ouvrages, et la modernisation des autres. En 1886, la petite rade est défendue par les batteries de :
La défense de la grande rade est assurée par les batteries de :
La batterie de Téréka est située à l’extrémité de l’île Nou. En outre, une batterie de 2 canons M de 16 cm Mle 1848-60 sur affût M Mle 1847 PA est installée à la pointe Ouémo, pour défendre les approches de Nouméa par l’est. La défense comprend également la corvette cuirassée Thétis, de la classe Alma, dont l’armement principal comprend 6 canons de 19 cm Mle 1870 N°1, dont 2 en tourelles. En 1893, la colonie reçoit des canons M de 14 cm Mle 1870, mais sans affût. La direction de l’Artillerie est alors contrainte d’adapter ces matériels aux affûts M Mle 1847 PA existants sur place, ce qui ne va pas manquer de causer de graves déboires, le choc de départ des 14 cm étant bien supérieur à celui des vieux 16 cm Mle 1858-60. Le décret du 4 octobre 1898 classe Nouméa dans les points d’appui de la Flotte. À cette époque, la situation est la suivante :
Ces 6 matériels proviennent du désarmement de la corvette cuirassée Thétis. La batterie de Ouen Toro est située à l’extrême sud de la presqu’île de Nouméa, et permet une défense lointaine des approches de la petite rade.
La batterie de Koumourou est construite à l’extrémité de la presqu’île Ducos et la batterie de Oumboo au centre de l’île Nou. Une ligne de défense terrestre est également réalisée, à l’emplacement le plus étroit de la presqu’île, comprenant plusieurs batteries armées de matériels de campagne et une batterie de 4 canons de 14 cm Mle 1870, au mont Té. Malheureusement, aucun canon de 14 cm Mle 1870 n’est en état de tirer, car suite à un accident survenu à la batterie de la Pointe Desnouel, où un canon et son affût ont été projetés hors du châssis au départ d’un coup, ces matériels sont interdits de tir. Ce problème sera résolu l’année suivante, par surélévation de l’arrière du châssis et lestage de l’affût avec 900 kilos de gueuses de fonte. À la veille de l’Entente cordiale, la situation des batteries est inchangée, sauf pour le Ouen Toro, dont les matériels ont été remplacés par des canons M de 19 cm Mle 1870-93 sur affût M Mle 1886 PC. Le décret du 20 juin 1906 désarme toutes les batteries, sauf celle du Ouen Toro, et condamne leurs matériels. Celui du 17 juillet 1908 déclasse Nouméa des points d’appui de la Flotte. La batterie de Ouen Toro est déclassée en 1913. La Première Guerre mondiale trouve donc Nouméa complètement désarmée. Après le bombardement de Papeete par les croiseurs cuirassés Scharnhorst et Gneisenau, de l’escadre de l’amiral von Spee, le 22 septembre 1914, la batterie de Ouen Toro est hâtivement remise en état, servie par des marins de l’aviso Kersaint. Le commandant de celui-ci reçoit alors l’ordre de débarquer son artillerie, 1 canon de 14 cm et 5 de 10 cm, pour l’installer à terre. Mais, après la destruction de l’escadre allemande aux Falkland, le 11 décembre, le navire réembarque les 2 pièces qui ont pu être débarquées, et péniblement mises en place à l’île Nou. La batterie de Ouen Toro est à nouveau désarmée. Ses pièces seront renvoyées en métropole en octobre 1917. En septembre 1939, la défense du front de mer de Nouméa est quasi inexistante. Elle ne repose que sur la batterie d’Oumboo, armée de 4 canons de 95 Mle 1888 sur affût de côte, récupérés au parc d’artillerie de Dakar. Celle-ci dispose d’un projecteur pour le tir de nuit, et sa DCA est assurée par 2 canons de 20 mm Oerlikon. La Nouvelle Calédonie rejoint la France libre dès septembre 1940. L’agression sur Pearl Harbour, et l’expansion japonaise qui s’ensuit, emplit la colonie d’inquiétude, car l’île est le passage obligé pour une invasion éventuelle de l’Australie. Aussi, c’est avec soulagement que ses habitants voient débarquer, en janvier 1942, un contingent d’artilleurs australiens, qui installe au Ouen Toro une batterie de 2 canons de 6 Inch Mark IV (152 mm). Ces matériels anglais proviennent d’un navire néo-zélandais désarmé. Les Américains, débarqués à Nouméa le 12 mars 1942, vont transformer l’île en base arrière pour leur reconquête du Pacifique. Outre la mise en place de plusieurs batteries de DCA, ils renforcent la défense du port par l’installation de 8 canons de 155 mm M1, du 244th Coast Artillery Regiment, sur plateforme bétonnée dite Kelly mount, dont 4 au Ouen Toro, et 4 dans l’île Nou. Ces matériels, installés en août 1942, repartent 5 mois après pour Guadalcanal. Mais leur départ est largement compensé par la présence permanente, dans les eaux de Nouméa, de cuirassés et de croiseurs de l’US Navy. En 1943, deux batteries néo-zélandaises, à chacune 2 pièces de 6 Inch viennent renforcer la défense. De nos jours, de nombreux vestiges de la défense des côtes restent en place à Nouméa. Plus que les ouvrages, dont l’architecture est le plus souvent sommaire, ce sont les matériels d’artillerie, encore en position ou préservés dans des enceintes militaires ou civiles, qui enthousiasment le chercheur. Dans un autre domaine, le phare Amédée, construit en métropole en 1862, et amené en pièces détachées, reste un chef d’œuvre de la construction métallique du XIXe siècle, à voir absolument. JJM 30/06/07
Ozeanien, Neukaledonien. Am 24. September 1853 nimmt Konteradmiral Fébvrier des Pointes, der mit der Korvette Phoque in Balade angekommen ist, Neukaledonien im Namen von Kaiser Napoleon III. in Besitz. Man befindet sich mitten im Krimkrieg, und England, unser Verbündeter in diesem Unternehmen, reagiert nicht. Der einzige Protest kommt aus Sydney, ist aber eher an London gerichtet, dem man vorwirft, der französischen Initiative nicht zuvorgekommen zu sein. Am 23. Juni 1854 unterzeichnet der im Januar auf der Constantine eingetroffene und Fébvrier des Pointes nachgefolgte Kapitän zur See Tardy de Montravel mit dem Häuptling Kuindowa die Urkunde, die die Souveränität Frankreichs über die Region Numéa anerkennt, die für die Anlage eines Hafens günstig ist, den er Port de France tauft und der 1866 Nouméa werden wird. Er beginnt sofort mit dem Bau eines Forts, das er nach dem Brauch der Zeit nach seinem Schiff Fort Constantine nennt. Dieses Werk markiert den Beginn der Befestigung von Nouméa. Diese ist zu Beginn hauptsächlich landgestützt, gerichtet gegen die Melanesier, die man von ihrem Land vertrieben hat und deren Reaktionen man fürchtet, dann, ab 1864, gegen einen möglichen Aufstand der Sträflinge und Deportierten, die aus dem Mutterland einzutreffen beginnen. Bereits 1862 beauftragt der erste Gouverneur der Kolonie, Guillain, die Kapitäne Lesdos von den Pionieren und Viel von der Artillerie, einen Verteidigungsplan des Hafens gegen einen Seeangriff auszuarbeiten. Dieser wird angenommen und sieht den Bau von 5 Batterien vor. Die nord-süd-orientierte Halbinsel Nouméa wird nach Westen durch zwei bemerkenswerte Geländeformationen verlängert, die Halbinsel Ducos im Norden und die Insel Nou im Süden. Dazwischen erstreckt sich die große Reede mit einer durchschnittlichen Tiefe von 10 Metern über eine Länge von 5 Kilometern und eine Breite von 2 Kilometern. Der Raum zwischen der Pointe Desnouel und der Pointe Picard, die die Ostseite der Insel Nou bilden, und der Pointe de l’Artillerie bildet die kleine Reede. Südlich der Pointe Desnouel ermöglicht die Insel Brun einen vorgeschobenen Schutz ihres Zugangs. Heutzutage ist die Pointe Picard bei der Erweiterung des autonomen Hafens verschwunden, und die Insel Nou, durch die Hafenböschung mit dem Land verbunden, ist zu einer Halbinsel geworden, die die große von der kleinen Reede trennt. Ebenso wurde die Insel Brun mit der Pointe Chaleix verbunden, wodurch eine Bucht entstand, die heute die Einrichtungen der französischen Marine beherbergt. Die 5 im Plan von 1862 vorgesehenen Werke sind:
Die Bewaffnung dieser verschiedenen Batterien, die ab 1868 einsatzbereit sind und zu denen noch die die große Reede verteidigende Batterie der Pointe Picard hinzukommen wird, besteht hauptsächlich aus 30-Pfünder-Geschützen, die vom Ladeende geladen werden und deren praktische Reichweite 2.400 Meter nicht überschreitet. Die Arbeiten werden anlässlich des Krieges von 1870-71 aktiv vorangetrieben, obwohl die preußische Marine keine echte Gefahr darstellt. Nach dem Krieg ermöglicht der Erhalt von gezogenen 16 cm M-Kanonen Mle 1858-60, die vom Ladeende geladen werden, sowie von M-Lafetten Mle 1847 die Realisierung mehrerer Werke und die Modernisierung der anderen. 1886 wird die kleine Reede von den Batterien verteidigt:
Die Verteidigung der großen Reede wird von den Batterien gewährleistet:
Die Batterie Téréka befindet sich am Ende der Insel Nou. Zusätzlich ist eine Batterie von 2 16 cm M-Kanonen Mle 1848-60 auf M-Lafette Mle 1847 PA an der Pointe Ouémo installiert, um die Annäherungen an Nouméa von Osten zu verteidigen. Die Verteidigung umfasst auch das Panzerkorvettschiff Thétis der Alma-Klasse, dessen Hauptbewaffnung 6 19 cm Kanonen Mle 1870 Nr.1 umfasst, davon 2 in Türmen. 1893 erhält die Kolonie 14 cm M-Kanonen Mle 1870, aber ohne Lafetten. Die Artillerieleitung ist dann gezwungen, diese Materialien an die vor Ort vorhandenen M-Lafetten Mle 1847 PA anzupassen, was zwangsläufig zu schweren Missgeschicken führen wird, da der Rückstoß der 14 cm deutlich stärker ist als der der alten 16 cm Mle 1858-60. Das Dekret vom 4. Oktober 1898 stuft Nouméa als Stützpunkt der Flotte ein. Zu dieser Zeit ist die Situation folgende:
Diese 6 Materialien stammen aus der Außerdienststellung der Panzerkorvette Thétis. Die Batterie Ouen Toro befindet sich am äußersten Süden der Halbinsel Nouméa und ermöglicht eine Fernverteidigung der Annäherungen an die kleine Reede.
Die Batterie Koumourou ist am Ende der Halbinsel Ducos und die Batterie Oumboo in der Mitte der Insel Nou gebaut. Eine Landverteidigungslinie wird ebenfalls am engsten Punkt der Halbinsel errichtet, die mehrere mit Feldmaterial bewaffnete Batterien und eine Batterie von 4 14 cm Kanonen Mle 1870 auf dem Mont Té umfasst. Leider ist keine 14 cm Mle 1870 Kanone feuerbereit, da nach einem Unfall an der Batterie Pointe Desnouel, bei dem eine Kanone und ihre Lafette beim Schuss aus dem Rahmen geschleudert wurden, diese Materialien gesperrt sind. Dieses Problem wird im folgenden Jahr durch Erhöhung des hinteren Teils des Rahmens und Beschwerung der Lafette mit 900 Kilogramm Roheisenbarren gelöst. Am Vorabend der Entente cordiale ist die Situation der Batterien unverändert, außer für Ouen Toro, dessen Materialien durch 19 cm M-Kanonen Mle 1870-93 auf M-Lafette Mle 1886 PC ersetzt wurden. Das Dekret vom 20. Juni 1906 entwaffnet alle Batterien, außer der von Ouen Toro, und verurteilt deren Materialien. Das vom 17. Juli 1908 stuft Nouméa als Stützpunkt der Flotte herab. Die Batterie Ouen Toro wird 1913 außer Dienst gestellt. Der Erste Weltkrieg findet Nouméa also vollständig entwaffnet vor. Nach dem Bombardement von Papeete durch die Panzerkreuzer Scharnhorst und Gneisenau aus dem Geschwader von Admiral von Spee am 22. September 1914 wird die Batterie Ouen Toro hastig instand gesetzt und von Matrosen der Aviso Kersaint bedient. Deren Kommandant erhält dann den Befehl, seine Artillerie, 1 14 cm und 5 10 cm Kanonen, zu landen und an Land zu installieren. Aber nach der Zerstörung des deutschen Geschwaders auf den Falklandinseln am 11. Dezember lädt das Schiff die 2 Geschütze, die gelandet und mühsam auf der Insel Nou in Stellung gebracht werden konnten, wieder ein. Die Batterie Ouen Toro wird erneut entwaffnet. Ihre Geschütze werden im Oktober 1917 ins Mutterland zurückgeschickt. Im September 1939 ist die Verteidigung der Seefront von Nouméa quasi nicht existent. Sie stützt sich nur auf die Batterie Oumboo, bewaffnet mit 4 95 mm Kanonen Mle 1888 auf Küstenlafette, die aus dem Artilleriepark von Dakar geborgen wurden. Diese verfügt über einen Scheinwerfer für Nachtschießen und ihre Flugabwehr wird von 2 20 mm Oerlikon-Kanonen sichergestellt. Neukaledonien schließt sich dem Freien Frankreich bereits im September 1940 an. Der Angriff auf Pearl Harbor und die darauffolgende japanische Expansion erfüllen die Kolonie mit Besorgnis, da die Insel der obligatorische Durchgang für eine mögliche Invasion Australiens ist. So sehen ihre Einwohner mit Erleichterung im Januar 1942 ein Kontingent australischer Artilleristen anlanden, die auf dem Ouen Toro eine Batterie von 2 6-Zoll Mark IV (152 mm) Kanonen installieren. Diese englischen Materialien stammen von einem außer Dienst gestellten neuseeländischen Schiff. Die Amerikaner, die am 12. März 1942 in Nouméa landen, werden die Insel zu einem Rückzugsstützpunkt für ihre Rückeroberung des Pazifiks machen. Neben der Einrichtung mehrerer Flugabwehrbatterien verstärken sie die Hafenverteidigung durch die Installation von 8 155 mm M1 Kanonen des 244th Coast Artillery Regiment auf betonierten Plattformen, sogenannten Kelly mounts, davon 4 auf dem Ouen Toro und 4 auf der Insel Nou. Diese Materialien, im August 1942 installiert, brechen 5 Monate später nach Guadalcanal wieder auf. Ihr Abgang wird jedoch weitgehend durch die permanente Anwesenheit von Schlachtschiffen und Kreuzern der US Navy in den Gewässern von Nouméa kompensiert. 1943 verstärken zwei neuseeländische Batterien mit jeweils 2 6-Zoll Geschützen die Verteidigung. Heutzutage sind viele Überreste der Küstenverteidigung in Nouméa noch vorhanden. Mehr als die Werke, deren Architektur meist einfach ist, sind es die Artilleriematerialien, die noch in Stellung oder in militärischen oder zivilen Einrichtungen erhalten sind, die den Forscher begeistern. In einem anderen Bereich bleibt der Leuchtturm Amédée, 1862 im Mutterland gebaut und in Einzelteilen angeliefert, ein Meisterwerk der Metallkonstruktion des 19. Jahrhunderts, das man unbedingt gesehen haben muss. JJM 30/06/07
Oceanië, Nieuw-Caledonië. Op 24 september 1853 neemt schout-bij-nacht Fébvrier des Pointes, aangekomen te Balade op de korvet de Phoque, Nieuw-Caledonië in bezit in naam van keizer Napoleon III. Men bevindt zich midden in de Krimoorlog, en Engeland, onze bondgenoot in deze expeditie, reageert niet. Het enige protest komt uit Sydney, maar het is eerder gericht aan Londen, dat verweten wordt de Franse initiatief niet te hebben voorafgegaan. Op 23 juni 1854 ondertekent de in januari op de Constantine aangekomen en Fébvrier des Pointes opgevolgde kapitein-ter-zee Tardy de Montravel met het opperhoofd Kuindowa de akte die de soevereiniteit van Frankrijk over de streek Numéa erkent, gunstig voor de vestiging van een haven, die hij Port de France doopt en die in 1866 Nouméa zal worden. Hij begint onmiddellijk met de bouw van een fort, dat hij volgens een gebruik van die tijd de naam van zijn schip geeft, fort Constantine. Dit werk markeert het begin van de versterking van Nouméa. Die is in het begin hoofdzakelijk landgebonden, gericht tegen de Melanesiërs die van hun land zijn verdreven en van wie men de reacties vreest, vervolgens, vanaf 1864, tegen een mogelijke opstand van de gevangenen en gedeporteerden die uit het moederland beginnen aan te komen. Reeds in 1862 belast de eerste gouverneur van de kolonie, Guillain, de kapiteins Lesdos van de Genie en Viel van de Artillerie met het uitwerken van een verdedigingsplan voor de haven tegen een aanval van zee. Dit wordt aangenomen en voorziet in de bouw van 5 batterijen. Het noord-zuid georiënteerde schiereiland Nouméa wordt naar het westen verlengd door 2 opmerkelijke terreinvormen, het schiereiland Ducos in het noorden en het eiland Nou in het zuiden. Daartussen strekt de grote rede, met een gemiddelde diepte van 10 meter, zich uit over een lengte van 5 kilometer en een breedte van 2 kilometer. De ruimte tussen de Pointe Desnouel en de Pointe Picard, die de oostzijde van het eiland Nou vormen, en de Pointe de l’Artillerie vormt de kleine rede. Ten zuiden van de Pointe Desnouel biedt het eilandje Brun een vooruitgeschutste bescherming van de toegang tot deze. Tegenwoordig is de Pointe Picard verdwenen bij de uitbreiding van de autonome haven, en het eiland Nou, verbonden met het land door de havenaanplemping, is een schiereiland geworden dat de grote van de kleine rede scheidt. Eveneens is het eilandje Brun verbonden met de Pointe Chaleix, waardoor een baai is gevormd die tegenwoordig de installaties van de Franse marine herbergt. De 5 in het plan van 1862 voorziene werken zijn:
De bewapening van deze verschillende batterijen, die vanaf 1868 operationeel zijn en waaraan de batterij van de Pointe Picard, die de grote rede verdedigt, zal worden toegevoegd, bestaat hoofdzakelijk uit stukken van 30 pond, die van de mond geladen worden en waarvan het praktische bereik 2.400 meter niet overschrijdt. De werken worden bij gelegenheid van de oorlog van 1870-71 actief vooruitgedreven, hoewel de Pruisische marine geen reëel gevaar vormt. Na de oorlog zal de ontvangst van 16 cm M-kanonnen Mle 1858-60, die van de mond geladen maar getrokken zijn, evenals M-affuiten Mle 1847 de realisatie van verscheidene werken en de modernisering van de andere mogelijk maken. In 1886 wordt de kleine rede verdedigd door de batterijen van:
De verdediging van de grote rede wordt verzorgd door de batterijen van:
De batterij Téréka bevindt zich aan het einde van het eiland Nou. Bovendien is een batterij van 2 16 cm M-kanonnen Mle 1848-60 op M-affuit Mle 1847 PA geïnstalleerd aan de Pointe Ouémo, om de benaderingen van Nouméa vanuit het oosten te verdedigen. De verdediging omvat ook het gepantserde korvet Thétis, van de Alma-klasse, waarvan de hoofd bewapening 6 19 cm kanonnen Mle 1870 Nr.1 omvat, waarvan 2 in koepels. In 1893 ontvangt de kolonie 14 cm M-kanonnen Mle 1870, maar zonder affuit. De artilleriedirectie is dan genoodzaakt deze materialen aan te passen aan de ter plaatse bestaande M-affuiten Mle 1847 PA, wat ernstige tegenvallers zal veroorzaken, daar de terugslag van de 14 cm aanzienlijk groter is dan die van de oude 16 cm Mle 1858-60. Het decreet van 4 oktober 1898 classificeert Nouméa onder de steunpunten van de Vloot. In die tijd is de situatie als volgt:
Deze 6 materialen komen uit de ontmanteling van het gepantserde korvet Thétis. De batterij Ouen Toro bevindt zich in het uiterste zuiden van het schiereiland Nouméa en laat een verre verdediging toe van de benaderingen van de kleine rede.
De batterij Koumourou is gebouwd aan het einde van het schiereiland Ducos en de batterij Oumboo in het midden van het eiland Nou. Een landverdedigingslijn is eveneens gerealiseerd op de engste plaats van het schiereiland, bestaande uit verscheidene met veldmaterieel bewapende batterijen en een batterij van 4 14 cm kanonnen Mle 1870 op de Mont Té. Helaas is geen enkel 14 cm Mle 1870 kanon in staat te vuren, want naar aanleiding van een ongeval aan de batterij Pointe Desnouel, waarbij een kanon en zijn affuit bij het schot uit het frame werden geslingerd, zijn deze materialen verboden te vuren. Dit probleem wordt het jaar daarop opgelost door verhoging van de achterzijde van het frame en verzwaarding van het affuit met 900 kilo ruwijzerblokken. Aan de vooravond van de Entente cordiale is de situatie van de batterijen ongewijzigd, behalve voor Ouen Toro, waarvan de materialen vervangen zijn door 19 cm M-kanonnen Mle 1870-93 op M-affuit Mle 1886 PC. Het decreet van 20 juni 1906 ontwapent alle batterijen, behalve die van Ouen Toro, en veroordeelt hun materialen. Dat van 17 juli 1908 degradeert Nouméa uit de steunpunten van de Vloot. De batterij Ouen Toro wordt in 1913 gedegradeerd. De Eerste Wereldoorlog vindt Nouméa dus volledig ontwapend. Na het bombardement van Papeete door de pantserkruisers Scharnhorst en Gneisenau van het eskader van admiraal von Spee op 22 september 1914, wordt de batterij Ouen Toro haastig hersteld, bediend door matrozen van de aviso Kersaint. Diens commandant krijgt dan het bevel zijn artillerie, 1 14 cm en 5 10 cm kanonnen, te landen en aan wal te installeren. Maar na de vernietiging van het Duitse eskader op de Falklands op 11 december, laadt het schip de 2 stukken die geland en met moeite op het eiland Nou in stelling gebracht konden worden, weer in. De batterij Ouen Toro wordt opnieuw ontwapend. Haar stukken worden in oktober 1917 naar het moederland teruggestuurd. In september 1939 is de verdediging van de zeefront van Nouméa quasi onbestaande. Zij steunt enkel op de batterij Oumboo, bewapend met 4 95 mm kanonnen Mle 1888 op kustaffuit, gerecupereerd in het artilleriepark van Dakar. Deze beschikt over een zoeklicht voor nachtelijk schieten en haar luchtafweer wordt verzorgd door 2 20 mm Oerlikon-kanonnen. Nieuw-Caledonië sluit zich in september 1940 reeds aan bij Vrij Frankrijk. De aanval op Pearl Harbor en de daaropvolgende Japanse expansie vervullen de kolonie met bezorgdheid, daar het eiland de verplichte doorgang is voor een mogelijke invasie van Australië. Zo zien haar inwoners met opluchting in januari 1942 een contingent Australische artilleristen aan land komen, die op de Ouen Toro een batterij van 2 6-inch Mark IV (152 mm) kanonnen installeren. Deze Engelse materialen komen van een ontmanteld Nieuw-Zeelands schip. De Amerikanen, die op 12 maart 1942 in Nouméa landen, zullen het eiland transformeren tot een achterste basis voor hun herovering van de Stille Oceaan. Naast de installatie van verscheidene luchtafweerbatterijen versterken zij de havenverdediging door de plaatsing van 8 155 mm M1 kanonnen van het 244th Coast Artillery Regiment op betonnen platforms, zogenaamde Kelly mounts, waarvan 4 op de Ouen Toro en 4 op het eiland Nou. Deze materialen, in augustus 1942 geïnstalleerd, vertrekken 5 maanden later weer naar Guadalcanal. Maar hun vertrek wordt ruimschoots gecompenseerd door de permanente aanwezigheid, in de wateren van Nouméa, van slagschepen en kruisers van de US Navy. In 1943 versterken twee Nieuw-Zeelandse batterijen met elk 2 6-inch stukken de verdediging. Tegenwoordig blijven vele overblijfselen van de kustverdediging ter plaatse in Nouméa. Meer dan de werken, waarvan de architectuur meestal summier is, zijn het de artilleriematerialen, nog in stelling of bewaard in militaire of civiele omheiningen, die de onderzoeker enthousiasmeren. Op een ander gebied blijft de vuurtoren Amédée, in 1862 in het moederland gebouwd en in onderdelen aangevoerd, een meesterwerk van de metalen constructie van de 19e eeuw, dat men absoluut moet gezien hebben. JJM 30/06/07
Oceania, New Caledonia. On 24 September 1853, Rear Admiral Fébvrier des Pointes, arriving at Balade on the corvette Phoque, takes possession of New Caledonia in the name of Emperor Napoleon III. They are in the midst of the Crimean War, and England, our ally in this expedition, does not react. The only protest comes from Sydney, but it is rather addressed to London, whom it reproaches for not having preceded the French initiative. On 23 June 1854, Captain Tardy de Montravel, who arrived in January on the Constantine and succeeded Fébvrier des Pointes, signs with Chief Kuindowa the act recognising French sovereignty over the Numéa region, favourable for establishing a port, which he names Port de France, and which will become Nouméa in 1866. He immediately undertakes the construction of a fort, which he names after his ship, Fort Constantine, following a practice of the time. This work marks the beginning of the fortification of Nouméa. At its beginnings, it is essentially land-based, directed against the Melanesians who have been expelled from their lands and whose reactions are feared, then, from 1864 onwards, against a possible revolt of the convicts and deportees beginning to arrive from mainland France. As early as 1862, the first governor of the colony, Guillain, charges Captains Lesdos of the Engineers and Viel of the Artillery with drawing up a plan for the defence of the port against a maritime attack. This is adopted and provides for the construction of 5 batteries. Oriented north-south, the Nouméa peninsula is extended to the west by two remarkable terrain features, the Ducos peninsula to the north and the island of Nou to the south. Between them, the large roadstead, with an average depth of 10 metres, extends over a length of 5 kilometres and a width of 2 kilometres. The space between Pointe Desnouel and Pointe Picard, forming the eastern side of the island of Nou, and Pointe de l'Artillerie constitutes the small roadstead. South of Pointe Desnouel, the islet of Brun provides advanced protection for its entrance. Nowadays, Pointe Picard has disappeared in the expansion of the autonomous port, and the island of Nou, connected to land by the port's reclaimed land, has become a peninsula separating the large roadstead from the small one. Similarly, the islet of Brun has been connected to Pointe Chaleix, thus forming a bay, now housing the facilities of the French Navy. The 5 works planned in the 1862 scheme are:
The armament of these various batteries, which become operational from 1868 onwards and to which will be added the Pointe Picard battery defending the large roadstead, consists mainly of 30-pounder muzzle-loading guns with a practical range not exceeding 2,400 metres. Work is actively pushed forward on the occasion of the 1870-71 war, although the Prussian navy does not constitute a real danger. After the war, the receipt of 16 cm M guns Mle 1858-60, muzzle-loading but rifled, as well as M carriages Mle 1847 will enable the realisation of several works and the modernisation of the others. In 1886, the small roadstead is defended by the batteries of:
The defence of the large roadstead is ensured by the batteries of:
The Téréka battery is located at the end of the island of Nou. In addition, a battery of 2 16 cm M guns Mle 1848-60 on M carriage Mle 1847 PA is installed at Pointe Ouémo to defend the approaches to Nouméa from the east. The defence also includes the armoured corvette Thétis of the Alma class, whose main armament comprises 6 19 cm guns Mle 1870 No.1, 2 of them in turrets. In 1893, the colony receives 14 cm M guns Mle 1870 but without carriages. The Artillery Directorate is then forced to adapt these materials to the existing M carriages Mle 1847 PA on site, which is bound to cause serious setbacks, as the recoil of the 14 cm is much greater than that of the old 16 cm Mle 1858-60. The decree of 4 October 1898 classifies Nouméa among the Fleet's support points. At that time, the situation is as follows:
These 6 materials come from the decommissioning of the armoured corvette Thétis. The Ouen Toro battery is located at the extreme south of the Nouméa peninsula and provides long-range defence of the approaches to the small roadstead.
The Koumourou battery is built at the end of the Ducos peninsula and the Oumboo battery in the centre of the island of Nou. A land defence line is also established at the narrowest point of the peninsula, comprising several batteries armed with field equipment and a battery of 4 14 cm guns Mle 1870 on Mont Té. Unfortunately, none of the 14 cm Mle 1870 guns are in firing condition, because following an accident at the Pointe Desnouel battery where a gun and its carriage were thrown out of the chassis upon firing, these materials are prohibited from firing. This problem will be resolved the following year by raising the rear of the chassis and weighting the carriage with 900 kilos of pig iron. On the eve of the Entente Cordiale, the situation of the batteries is unchanged, except for Ouen Toro, whose materials have been replaced by 19 cm M guns Mle 1870-93 on M carriage Mle 1886 PC. The decree of 20 June 1906 disarms all batteries except that of Ouen Toro and condemns their materials. That of 17 July 1908 downgrades Nouméa from the Fleet's support points. The Ouen Toro battery is downgraded in 1913. The First World War therefore finds Nouméa completely disarmed. After the bombardment of Papeete by the armoured cruisers Scharnhorst and Gneisenau from Admiral von Spee's squadron on 22 September 1914, the Ouen Toro battery is hastily repaired, served by sailors from the aviso Kersaint. Its commander is then ordered to land his artillery, 1 14 cm and 5 10 cm guns, and install them ashore. But, after the destruction of the German squadron in the Falklands on 11 December, the ship re-embarks the 2 pieces that could be landed and laboriously placed in position on the island of Nou. The Ouen Toro battery is again disarmed. Its guns will be sent back to mainland France in October 1917. In September 1939, the defence of Nouméa's sea front is almost non-existent. It relies only on the Oumboo battery, armed with 4 95 mm guns Mle 1888 on coast carriage, recovered from the Dakar artillery park. This has a searchlight for night firing and its anti-aircraft defence is provided by 2 20 mm Oerlikon guns. New Caledonia joins Free France as early as September 1940. The attack on Pearl Harbor and the subsequent Japanese expansion fill the colony with anxiety, as the island is the mandatory passage for a possible invasion of Australia. So, its inhabitants see with relief in January 1942 a contingent of Australian gunners land, who install at Ouen Toro a battery of 2 6-inch Mark IV (152 mm) guns. These English materials come from a decommissioned New Zealand ship. The Americans, who landed in Nouméa on 12 March 1942, will transform the island into a rear base for their reconquest of the Pacific. In addition to setting up several anti-aircraft batteries, they reinforce the port's defence by installing 8 155 mm M1 guns of the 244th Coast Artillery Regiment on concrete platforms called Kelly mounts, 4 at Ouen Toro and 4 on the island of Nou. These materials, installed in August 1942, leave again 5 months later for Guadalcanal. But their departure is largely compensated by the permanent presence, in Nouméa's waters, of battleships and cruisers of the US Navy. In 1943, two New Zealand batteries, each with 2 6-inch pieces, come to reinforce the defence. Nowadays, many remains of coastal defence remain in place in Nouméa. More than the works, whose architecture is often basic, it is the artillery materials, still in position or preserved in military or civilian enclosures, that enthuse the researcher. In another field, the Amédée lighthouse, built in mainland France in 1862 and brought in spare parts, remains a masterpiece of 19th-century metal construction, absolutely worth seeing. JJM 30/06/07
Oceánie, Nová Kaledonie. Dne 24. září 1853 bere kontradmirál Fébvrier des Pointes, který připlul do Balade na korvetě Phoque, Novou Kaledonii do držení jménem císaře Napoleona III. Nacházejí se uprostřed krymské války a Anglie, náš spojenec v této expedici, nereaguje. Jediný protest přichází ze Sydney, ale je spíše adresován Londýnu, který je obviňován, že nepředcházel francouzskému počinu. Dne 23. června 1854 podepisuje kapitán Tardy de Montravel, který přijel v lednu na lodi Constantine a nastoupil po Fébvrierovi des Pointes, s náčelníkem Kuindowou listinu uznávající francouzskou suverenitu nad oblastí Numéa, vhodnou pro zřízení přístavu, který pojmenuje Port de France a který se v roce 1866 stane Nouméou. Okamžitě se pouští do stavby pevnosti, kterou podle tehdejšího zvyku pojmenuje po své lodi, Fort Constantine. Toto dílo označuje počátek opevnění Nouméy. Zpočátku je toto opevnění především pozemní, namířené proti Melanésanům, kteří byli vyhnáni ze svých zemí a jejichž reakcí se obávali, poté, od roku 1864, proti případné vzpouře galejníků a deportovaných, kteří začali přijíždět z metropole. Již v roce 1862 pověřuje první guvernér kolonie Guillain kapitány Lesdose ze Ženistů a Viele z Dělostřelectva vypracováním plánu obrany přístavu proti námořnímu útoku. Ten je přijat a předpokládá stavbu 5 baterií. Poloostrov Nouméa, orientovaný severojižně, je na západě prodloužen dvěma pozoruhodnými terénními útvary, poloostrovem Ducos na severu a ostrovem Nou na jihu. Mezi nimi se velká rejda s průměrnou hloubkou 10 metrů rozkládá na délce 5 kilometrů a šířce 2 kilometrů. Prostor mezi mysem Desnouel a mysem Picard, tvořícím východní stranu ostrova Nou, a mysem Artillerie tvoří malou rejdu. Jižně od mysu Desnouel poskytuje ostrůvek Brun vysunutou ochranu jejímu vstupu. Dnes mys Picard zmizel při rozšiřování autonomního přístavu a ostrov Nou, spojený s pevninou náspem přístavu, se stal poloostrovem oddělujícím velkou rejdu od malé. Podobně byl ostrůvek Brun spojen s mysem Chaleix, čímž vznikla zátoka, která dnes hostí zařízení francouzského námořnictva. 5 děl plánovaných v projektu z roku 1862 jsou:
Výzbroj těchto různých baterií, které jsou od roku 1868 provozuschopné a ke kterým přibude baterie mysu Picard bránící velkou rejdu, se skládá hlavně z 30liberních předovek, jejichž praktický dostřel nepřekračuje 2 400 metrů. Práce jsou aktivně urychlovány při příležitosti války z let 1870-71, ačkoli pruské námořnictvo nepředstavuje skutečné nebezpečí. Po válce umožní příjem 16cm M děl vz. 1858-60, předovek, ale drážkovaných, stejně jako M lafet vz. 1847 realizaci několika děl a modernizaci ostatních. V roce 1886 je malá rejda bráněna bateriemi:
Obranu velké rejdy zajišťují baterie:
Baterie Téréka se nachází na konci ostrova Nou. Kromě toho je na mysu Ouémo instalována baterie 2 16cm M děl vz. 1848-60 na M lafetě vz. 1847 PA, aby bránila přístupy k Nouméi od východu. Obrana zahrnuje také pancéřový korvet Thétis třídy Alma, jehož hlavní výzbroj tvoří 6 19cm děl vz. 1870 č.1, z toho 2 ve věžích. V roce 1893 dostává kolonie 14cm M děla vz. 1870, ale bez lafet. Ředitelství dělostřelectva je pak nuceno přizpůsobit tyto materiály místním existujícím M lafetám vz. 1847 PA, což nepochybně způsobí vážné problémy, neboť zpětný ráz 14cm je mnohem silnější než u starých 16cm děl vz. 1858-60. Dekret ze dne 4. října 1898 řadí Nouméu mezi podpůrné body Floty. V té době je situace následující:
Těchto 6 kusů pochází z vyřazení pancéřového korvetu Thétis. Baterie Ouen Toro se nachází na nejzazším jihu poloostrova Nouméa a umožňuje dálkovou obranu přístupů k malé redě.
Baterie Koumourou je postavena na konci poloostrova Ducos a baterie Oumboo ve středu ostrova Nou. Na nejužším místě poloostrova je také vybudována pozemní obranná linie, skládající se z několika baterií vyzbrojených polním materiálem a baterie 4 14cm děl vz. 1870 na hoře Té. Bohužel žádné z 14cm děl vz. 1870 není schopno střelby, neboť po nehodě u baterie mysu Desnouel, při které bylo dělo a jeho lafeta při výstřelu vymrštěno z rámu, je tato výzbroj zakázána k použití. Tento problém bude vyřešen následujícího roku zvýšením zadní části rámu a zatížením lafety 900 kilogramy surových železných ingotů. Na prahu Srdečné dohody je situace baterií nezměněna, kromě Ouen Toro, kde byly materiály nahrazeny 19cm M děly vz. 1870-93 na M lafetě vz. 1886 PC. Dekret ze dne 20. června 1906 odzbrojuje všechny baterie kromě Ouen Toro a odsuzuje jejich materiál. Dekret ze dne 17. července 1908 vyřazuje Nouméu z podpůrných bodů Floty. Baterie Ouen Toro je vyřazena v roce 1913. První světová válka tedy nachází Nouméu zcela odzbrojenou. Po bombardování Papeete pancéřovými křižníky Scharnhorst a Gneisenau z eskadry admirála von Spee dne 22. září 1914 je baterie Ouen Toro narychlo opravena a obsluhována námořníky z avisa Kersaint. Její velitel pak dostane rozkaz vylodit svou dělostřelectvo, 1 14cm a 5 10cm děl, a nainstalovat je na břehu. Ale po zničení německé eskadry na Falklandách 11. prosince loď znovu naloží 2 kusy, které se podařilo vylodit a s obtížemi umístit na ostrově Nou. Baterie Ouen Toro je opět odzbrojena. Její děla budou v říjnu 1917 odeslána zpět do metropole. V září 1939 je obrana námořní fronty Nouméy téměř neexistující. Spoléhá se pouze na baterii Oumboo, vyzbrojenou 4 95mm děly vz. 1888 na pobřežní lafetě, získanými z dělostřeleckého parku v Dakaru. Ta má světlomet pro noční střelbu a její protiletadlová obrana je zajištěna 2 20mm kanóny Oerlikon. Nová Kaledonie se k Svobodné Francii připojuje již v září 1940. Útok na Pearl Harbor a následná japonská expanze naplňují kolonii obavami, protože ostrov je povinnou zastávkou pro případnou invazi do Austrálie. Její obyvatelé tedy s úlevou vidí v lednu 1942 vylodit kontingent australských dělostřelců, kteří na Ouen Toro instalovali baterii 2 6palcových (152 mm) děl Mark IV. Tyto anglické materiály pocházejí z vyřazené novozélandské lodi. Američané, kteří se vylodili v Nouméi 12. března 1942, promění ostrov v týlovou základnu pro svou reconquistu Pacifiku. Kromě zřízení několika protiletadlových baterií posílí obranu přístavu instalací 8 155mm děl M1 244. pluku pobřežního dělostřelectva na betonových plošinách zvaných Kelly mounts, z toho 4 na Ouen Toro a 4 na ostrově Nou. Tyto materiály, instalované v srpnu 1942, odplouvají po 5 měsících znovu na Guadalcanal. Jejich odchod je však více než kompenzován trvalou přítomností bitevních lodí a křižníků amerického námořnictva ve vodách Nouméy. V roce 1943 přicházejí dvě novozélandské baterie, každá se 2 6palcovými děly, posílit obranu. V dnešní době zůstává v Nouméi na místě mnoho pozůstatků pobřežní obrany. Více než díla, jejichž architektura je často prostá, jsou to dělostřelecké materiály, stále v pozici nebo dochované v vojenských či civilních prostorech, které nadchnou badatele. V jiné oblasti zůstává maják Amédée, postavený v metropoli v roce 1862 a dovezený v náhradních dílech, mistrovským dílem kovové konstrukce 19. století, které rozhodně stojí za vidění. JJM 30/06/07
