Les politiques coloniales de la France sont, de nos jours, l’objet de débats polémiques. Nous ne souhaitons pas entrer dans ceux-ci. Quels que soient les motifs, politiques, stratégiques, ou simplement commerciaux des conquêtes coloniales, nous souhaitons seulement nous consacrer aux réalisations entreprises pour les défendre.

Bien que l’essentiel de ce travail soit consacré aux périodes moderne et contemporaine, il nous a semblé nécessaire de retracer l’évolution de la fortification dans les territoires des anciennes colonies, depuis son origine. Les différentes étapes de cette évolution sont si étroitement imbriquées, que la description d’une période limitée dans le temps risquait de rendre celle-ci difficilement compréhensible.

Pour de multiples raisons, cette description ne saurait être exhaustive. L’éparpillement ou la destruction des archives, l’éloignement des sites à explorer, l’insécurité régnant dans certains territoires, ne nous ont pas permis de mener à bien toutes les investigations que nous aurions souhaité. D’autre part, il n’était pas question de prendre en compte la multitude de fortins, postes et autres constructions défensives, édifiées au cours des années dans les anciennes colonies. Nous avons donc porté notre effort sur l’histoire des fortifications destinées à arrêter un ennemi extérieur, n’abordant qu’exceptionnellement celles chargées du maintien de l’ordre ou de la pacification.

C’est en 1872 que l’Amirauté utilise pour la première fois l’expression « point d’appui », mais il faut attendre le décret du 4 octobre 1898 pour voir apparaître la notion de « point d’appui de la Flotte ». Il classe dix ports, dont Dakar, Saigon-Cap Saint-Jacques, Diego-Suarez, Fort-de-France et Nouméa. Plus Bizerte, qui n’est pas un port colonial. La crise de Fachoda passée, on prend conscience que ces ambitions dépassent les possibilités de la France et, le 1er avril 1899, le nombre de points d’appui est réduit aux six cités précédemment. Néanmoins, au vu des rapports des généraux Borgnis-Desbordes, inspecteur de l’artillerie de marine, et Delambre, du Génie, les travaux de défense des points d’appui sont poussés pour les mettre à l’abri d’une attaque terrestre ou maritime. La loi relative à la défense des colonies du 20 juillet 1900, ou loi Gautret, va permettre le déblocage de crédits importants. La Marine, quant à elle, se fait attribuer, par les lois des 30 juin 1900 et du 2 mars 1901, d’importants crédits pour l’aménagement de ses ports coloniaux. Dès 1902, on cesse les travaux à Nouméa et à Fort-de-France et, en 1904, on réduit les crédits affectés à Diego-Suarez. La signature de l’Entente Cordiale, le 8 avril 1904, va amener une réduction importante des crédits alloués aux points d’appui. Le 17 juillet 1908, le conseil supérieur de la défense nationale, récemment créé, déclasse Nouméa et entérine l’arrêt des travaux à Fort-de-France et Diego-Suarez. Les travaux à Dakar et à Saigon sont poursuivis jusqu’à l’épuisement des crédits de la loi Gautret, en favorisant la modernisation de l’armement, au détriment d’un certain nombre d’ouvrages qui ne seront pas réalisés. C’est pourquoi Saigon et Dakar se verront dotés d’une défense des côtes moderne, supérieure à celle existant en métropole. Le 1er juillet 1901, les troupes de marine, jusque-là administrées par le ministère de la Marine, passent sous le contrôle du ministère des Colonies, et deviennent troupes coloniales. Le ministère de la Guerre gère le personnel, les troupes et leur matériel étant à la disposition du ministère des Colonies. Die Kolonialpolitik Frankreichs ist heutzutage Gegenstand polemischer Debatten. Wir möchten uns nicht auf diese einlassen. Welche Motive, politische, strategische oder einfach kommerzielle, die kolonialen Eroberungen auch immer hatten, wir möchten uns nur den zu ihrer Verteidigung unternommenen Realisierungen widmen.

Obwohl der wesentliche Teil dieser Arbeit den modernen und zeitgenössischen Perioden gewidmet ist, schien es uns notwendig, die Entwicklung der Befestigung in den Territorien der ehemaligen Kolonien seit ihren Anfängen nachzuzeichnen. Die verschiedenen Etappen dieser Entwicklung sind so eng miteinander verflochten, dass die Beschreibung einer zeitlich begrenzten Periode diese schwer verständlich machen würde.

Aus vielerlei Gründen kann diese Beschreibung nicht erschöpfend sein. Die Verstreuung oder Zerstörung der Archive, die Abgelegenheit der zu erkundenden Orte, die in bestimmten Territorien herrschende Unsicherheit haben es uns nicht erlaubt, alle Untersuchungen, die wir gewünscht hätten, erfolgreich durchzuführen. Andererseits kam es nicht in Frage, die Vielzahl der Fortins, Posten und anderen defensiven Bauten zu berücksichtigen, die im Laufe der Jahre in den ehemaligen Kolonien errichtet wurden. Wir haben uns daher auf die Geschichte der Befestigungen konzentriert, die dazu bestimmt waren, einen äußeren Feind aufzuhalten, und nur ausnahmsweise diejenigen behandelt, die der Aufrechterhaltung der Ordnung oder der Befriedung dienten.

1872 verwendet die Admiralität zum ersten Mal den Ausdruck « Stützpunkt », aber man muss bis zum Dekret vom 4. Oktober 1898 warten, um den Begriff « Stützpunkt der Flotte » auftauchen zu sehen. Es klassifiziert zehn Häfen, darunter Dakar, Saigon-Cap Saint-Jacques, Diego-Suarez, Fort-de-France und Nouméa. Plus Bizerte, das kein Kolonialhafen ist. Nach der Faschoda-Krise wird man sich bewusst, dass diese Ambitionen die Möglichkeiten Frankreichs übersteigen, und am 1. April 1899 wird die Anzahl der Stützpunkte auf die sechs zuvor genannten reduziert. Dennoch werden angesichts der Berichte der Generäle Borgnis-Desbordes, Inspekteur der Marineartillerie, und Delambre vom Geniewesen die Verteidigungsarbeiten der Stützpunkte vorangetrieben, um sie vor einem Land- oder Seeangriff zu schützen. Das Gesetz zur Verteidigung der Kolonien vom 20. Juli 1900, oder Gautret-Gesetz, wird die Freigabe bedeutender Kredite ermöglichen. Die Marine ihrerseits lässt sich durch die Gesetze vom 30. Juni 1900 und vom 2. März 1901 bedeutende Kredite für die Einrichtung ihrer Kolonialhäfen zusprechen. Bereits 1902 werden die Arbeiten in Nouméa und Fort-de-France eingestellt, und 1904 werden die für Diego-Suarez bestimmten Kredite gekürzt. Die Unterzeichnung der Entente Cordiale am 8. April 1904 wird eine bedeutende Kürzung der den Stützpunkten zugewiesenen Kredite mit sich bringen. Am 17. Juli 1908 stuft der kürzlich gegründete Oberste Rat der Landesverteidigung Nouméa herab und bestätigt den Stopp der Arbeiten in Fort-de-France und Diego-Suarez. Die Arbeiten in Dakar und Saigon werden bis zur Erschöpfung der Kredite des Gautret-Gesetzes fortgesetzt, wobei die Modernisierung der Bewaffnung begünstigt wird, zu Lasten einer Reihe von Werken, die nicht realisiert werden. Deshalb werden Saigon und Dakar mit einer modernen Küstenverteidigung ausgestattet, die der in der Metropole bestehenden überlegen ist. Am 1. Juli 1901 gehen die Marineinfanterie, bis dahin vom Marineministerium verwaltet, unter die Kontrolle des Kolonialministeriums und werden zu Kolonialtruppen. Das Kriegsministerium verwaltet das Personal, die Truppen und ihr Material stehen dem Kolonialministerium zur Verfügung. Het koloniale beleid van Frankrijk is tegenwoordig het onderwerp van polemische debatten. Wij wensen hier niet op in te gaan. Wat de motieven, politiek, strategisch of gewoon commercieel, van de koloniale veroveringen ook waren, wij wensen ons alleen te wijden aan de realisaties die ondernomen werden om ze te verdedigen.

Hoewel het grootste deel van dit werk gewijd is aan de moderne en hedendaagse periodes, leek het ons noodzakelijk de evolutie van de fortificatie in de gebieden van de voormalige koloniën vanaf haar oorsprong te schetsen. De verschillende fasen van deze evolutie zijn zo nauw met elkaar verweven, dat de beschrijving van een in de tijd beperkte periode deze moeilijk begrijpelijk zou maken.

Om vele redenen kan deze beschrijving niet uitputtend zijn. De verspreiding of vernietiging van de archieven, de afgelegen ligging van de te verkennen sites, de onveiligheid in bepaalde gebieden hebben ons niet toegestaan alle onderzoeken die we gewenst hadden succesvol uit te voeren. Anderzijds was het niet de bedoeling de veelheid aan forten, posten en andere defensieve constructies in aanmerking te nemen, die in de loop der jaren in de voormalige koloniën werden opgericht. We hebben daarom onze inspanning gericht op de geschiedenis van de fortificaties bestemd om een externe vijand tegen te houden, en slechts uitzonderlijk die belast met de ordehandhaving of pacificatie behandeld.

Het is in 1872 dat de Admiraliteit voor het eerst de uitdrukking « steunpunt » gebruikt, maar men moet wachten op het decreet van 4 oktober 1898 om het begrip « steunpunt van de Vloot » te zien verschijnen. Het classificeert tien havens, waaronder Dakar, Saigon-Cap Saint-Jacques, Diego-Suarez, Fort-de-France en Nouméa. Plus Bizerte, dat geen koloniale haven is. Na de Fashodacrisis wordt men zich bewust dat deze ambities de mogelijkheden van Frankrijk overstijgen en op 1 april 1899 wordt het aantal steunpunten teruggebracht tot de zes eerder genoemde. Niettemin worden gezien de rapporten van de generaals Borgnis-Desbordes, inspecteur van de marineartillerie, en Delambre van de Genie, de defensiewerken van de steunpunten doorgezet om ze veilig te stellen voor een land- of zeeaanval. De wet betreffende de verdediging van de koloniën van 20 juli 1900, of Gautret-wet, zal het vrijmaken van belangrijke kredieten mogelijk maken. De Marine laat zich op haar beurt door de wetten van 30 juni 1900 en 2 maart 1901 belangrijke kredieten toewijzen voor de inrichting van haar koloniale havens. Reeds in 1902 staakt men de werken in Nouméa en Fort-de-France en in 1904 vermindert men de aan Diego-Suarez toegewezen kredieten. De ondertekening van de Entente Cordiale op 8 april 1904 zal een belangrijke vermindering van de aan de steunpunten toegekende kredieten met zich meebrengen. Op 17 juli 1908 degradeert de pas opgerichte Hoge Raad voor de Landsverdediging Nouméa en bekrachtigt de stopzetting van de werken in Fort-de-France en Diego-Suarez. De werken in Dakar en Saigon worden voortgezet tot de uitputting van de kredieten van de Gautret-wet, waarbij de modernisering van de bewapening wordt begunstigd, ten koste van een aantal werken die niet zullen worden gerealiseerd. Daarom zullen Saigon en Dakar worden voorzien van een moderne kustverdediging, superieur aan die bestaande in het moederland. Op 1 juli 1901 gaan de marinetroepen, tot dan beheerd door het Ministerie van Marine, over onder de controle van het Ministerie van Koloniën en worden koloniale troepen. Het Ministerie van Oorlog beheert het personeel, de troepen en hun materieel staan ter beschikking van het Ministerie van Koloniën. The colonial policies of France are, nowadays, the subject of polemical debates. We do not wish to enter into these. Whatever the motives, political, strategic, or simply commercial, of the colonial conquests, we only wish to devote ourselves to the achievements undertaken to defend them.

Although the essential part of this work is devoted to the modern and contemporary periods, it seemed necessary to us to trace the evolution of fortification in the territories of the former colonies, from its origin. The different stages of this evolution are so closely intertwined that the description of a period limited in time risked making it difficult to understand.

For multiple reasons, this description cannot be exhaustive. The scattering or destruction of archives, the remoteness of the sites to be explored, the insecurity reigning in certain territories, have not allowed us to carry out all the investigations we would have wished. On the other hand, it was out of the question to take into account the multitude of small forts, posts and other defensive constructions, built over the years in the former colonies. We have therefore focused our effort on the history of fortifications intended to stop an external enemy, only exceptionally dealing with those responsible for maintaining order or pacification.

It was in 1872 that the Admiralty used for the first time the expression « support point », but we must wait until the decree of 4 October 1898 to see the notion of « fleet support point » appear. It classifies ten ports, including Dakar, Saigon-Cap Saint-Jacques, Diego-Suarez, Fort-de-France and Nouméa. Plus Bizerte, which is not a colonial port. With the Fashoda crisis over, it becomes clear that these ambitions exceed France's possibilities and, on 1 April 1899, the number of support points is reduced to the six previously cited. Nevertheless, in view of the reports of Generals Borgnis-Desbordes, inspector of naval artillery, and Delambre, of the Engineers, the defence works of the support points are pushed forward to protect them from a land or sea attack. The law relating to the defence of the colonies of 20 July 1900, or Gautret law, will allow the release of significant funds. The Navy, for its part, has significant funds allocated to it by the laws of 30 June 1900 and 2 March 1901 for the development of its colonial ports. As early as 1902, work ceased at Nouméa and Fort-de-France and, in 1904, credits allocated to Diego-Suarez were reduced. The signing of the Entente Cordiale on 8 April 1904 will lead to a significant reduction in the credits allocated to support points. On 17 July 1908, the recently created superior council of national defence declassifies Nouméa and endorses the cessation of work at Fort-de-France and Diego-Suarez. Work at Dakar and Saigon is continued until the credits of the Gautret law are exhausted, favouring the modernisation of armament, to the detriment of a certain number of works which will not be carried out. This is why Saigon and Dakar will be provided with a modern coastal defence, superior to that existing in metropolitan France. On 1 July 1901, the marine troops, hitherto administered by the Ministry of the Navy, pass under the control of the Ministry of Colonies and become colonial troops. The Ministry of War manages the personnel, the troops and their equipment being at the disposal of the Ministry of Colonies. Kolonální politiky Francie jsou v dnešní době předmětem polemických debat. Nechceme do nich vstupovat. Ať už byly motivy koloniálních výbojů jakékoli, politické, strategické nebo prostě obchodní, chceme se věnovat pouze realizacím podniknutým k jejich obraně.

Ačkoli je podstatná část této práce věnována modernímu a současnému období, zdálo se nám nezbytné nastínit vývoj opevnění na územích bývalých kolonií od jeho počátků. Jednotlivé etapy tohoto vývoje jsou tak úzce propojeny, že popis časově omezeného období by hrozil, že bude obtížně srozumitelný.

Z mnoha důvodů nemůže být tento popis vyčerpávající. Rozptýlení nebo zničení archivů, vzdálenost míst k průzkumu, nejistota panující v některých oblastech nám neumožnily provést všechny průzkumy, které bychom si přáli. Na druhou stranu nepřicházelo v úvahu brát v úvahu množství pevůstek, stanovišť a jiných obranných staveb postavených v průběhu let v bývalých koloniích. Zaměřili jsme se proto na historii opevnění určených k zastavení vnějšího nepřítele a jen výjimečně se zabývali těmi, která byla pověřena udržováním pořádku nebo pacifikací.

V roce 1872 použila Admiralita poprvé výraz „opěrný bod“, ale musíme počkat na dekret ze 4. října 1898, aby se objevil pojem „opěrný bod flotily“. Klasifikuje deset přístavů, včetně Dakaru, Saigon-Cap Saint-Jacques, Diego-Suarez, Fort-de-France a Nouméa. Plus Bizerta, která není koloniálním přístavem. Po fášodské krizi si lidé uvědomují, že tyto ambice přesahují možnosti Francie, a 1. dubna 1899 je počet opěrných bodů snížen na šest výše uvedených. Nicméně s ohledem na zprávy generálů Borgnis-Desbordese, inspektora námořního dělostřelectva, a Delambra od ženistů jsou obranné práce na opěrných bodech prosazovány, aby je ochránily před pozemním nebo námořním útokem. Zákon o obraně kolonií z 20. července 1900, neboli Gautretův zákon, umožní uvolnění významných úvěrů. Námořnictvo si zákony z 30. června 1900 a 2. března 1901 nechává přidělit významné úvěry na úpravu svých koloniálních přístavů. Již v roce 1902 se práce v Nouméa a Fort-de-France zastavují a v roce 1904 se snižují úvěry přidělené na Diego-Suarez. Podepsání Srdečné dohody 8. dubna 1904 povede k výraznému snížení úvěrů přidělených opěrným bodům. Dne 17. července 1908 nedávno zřízená Nejvyšší rada národní obrany degraduje Nouméu a schvaluje zastavení prací ve Fort-de-France a Diego-Suarez. Práce v Dakaru a Saigonu pokračují až do vyčerpání úvěrů Gautretova zákona, přičemž se upřednostňuje modernizace výzbroje na úkor řady děl, která nebudou realizována. Proto budou Dakar a Saigon vybaveny moderní pobřežní obranou, lepší než ta existující v metropoli. Dne 1. července 1901 přechází námořní pěchota, dosud spravovaná ministerstvem námořnictva, pod kontrolu ministerstva kolonií a stává se koloniálním vojskem. Ministerstvo války spravuje personál, vojsko a jeho materiál jsou k dispozici ministerstvu kolonií. © JJM 20/03/2026

Cité dans : Zitiert in : Geciteerd in: Cited in: Citováno v: Beni-Saf (poste de DCSM de)