Les fortifications d’outre-mer constituent une extension du système défensif français mise en œuvre entre 1874 et 1914 afin d’assurer la protection des territoires coloniaux en Afrique, en Asie, en Amérique et en Océanie. Adaptés à des contextes géographiques, climatiques et stratégiques très variés, ces dispositifs combinent batteries côtières, postes de surveillance et ouvrages permanents ou de circonstance. Leur mission principale consiste à sécuriser les ports, les mouillages et les axes maritimes essentiels au contrôle impérial. Moins homogènes que les fortifications métropolitaines, ces ensembles témoignent néanmoins d’une application pragmatique des principes du système Séré de Rivières, ajustée aux menaces locales, aux contraintes logistiques et aux moyens disponibles. Ils illustrent la dimension mondiale de la défense française à la fin du XIXᵉ siècle.

Die überseeischen Befestigungen stellen eine Erweiterung des französischen Verteidigungssystems dar, die zwischen 1874 und 1914 zum Schutz der Kolonialgebiete in Afrique, Asie, Amérique und Océanie errichtet wurde. An sehr unterschiedliche geografische, klimatische und strategische Bedingungen angepasst, umfassen diese Anlagen Küstenbatterien, Beobachtungsposten sowie permanente oder provisorische Werke. Ihre Hauptaufgabe bestand in der Sicherung von Häfen, Ankerplätzen und maritimen Verkehrswegen von imperialer Bedeutung. Weniger einheitlich als die Befestigungen im Mutterland zeigen sie dennoch eine pragmatische Anwendung der Grundsätze des Systems Séré de Rivières, angepasst an lokale Bedrohungen, logistische Zwänge und verfügbare Mittel. Sie verdeutlichen die globale Dimension der französischen Verteidigung am Ende des 19. Jahrhunderts.

De overzeese fortificaties vormen een uitbreiding van het Franse verdedigingssysteem dat tussen 1874 en 1914 werd ontwikkeld ter bescherming van de koloniale gebieden in Afrique, Asie, Amérique en Océanie. Aangepast aan zeer uiteenlopende geografische, klimatologische en strategische omstandigheden combineren deze werken kustbatterijen, observatieposten en permanente of tijdelijke verdedigingswerken. Hun voornaamste taak was het beveiligen van havens, redeplaatsen en maritieme vaarroutes van essentieel belang voor het imperiale gezag. Hoewel minder homogeen dan de fortificaties in het moederland, weerspiegelen zij een pragmatische toepassing van de principes van het Séré de Rivières-stelsel, afgestemd op lokale dreigingen en beschikbare middelen. Zij illustreren de wereldwijde reikwijdte van de Franse verdediging aan het einde van de 19e eeuw.

Overseas fortifications represent an extension of the French defensive system implemented between 1874 and 1914 to protect colonial territories in Afrique, Asie, the Amérique, and Océanie. Adapted to highly diverse geographical, climatic, and strategic environments, these defences combined coastal batteries, observation posts, and permanent or temporary works. Their primary role was to secure ports, anchorages, and key maritime routes essential to imperial control. Less standardized than metropolitan fortifications, they nonetheless reflect a pragmatic application of the principles of the Séré de Rivières system, adjusted to local threats, logistical constraints, and available resources. They highlight the global dimension of French military defence at the close of the 19th century.

Zámořské fortifikace představují rozšíření francouzského obranného systému budovaného v letech 1874–1914 k ochraně koloniálních území v Afrique, Asie, Amérique a Océanie. Tyto stavby, přizpůsobené velmi rozdílným geografickým, klimatickým a strategickým podmínkám, zahrnovaly pobřežní baterie, pozorovací stanoviště a trvalé či provizorní objekty. Jejich hlavním úkolem bylo zabezpečení přístavů, kotvišť a klíčových námořních tras důležitých pro koloniální správu. Ačkoli byly méně jednotné než fortifikace ve Francii, dokládají pragmatické uplatnění zásad systému Séré de Rivières s ohledem na místní hrozby a dostupné prostředky. Celek zdůrazňuje globální rozměr francouzské obrany na konci 19. století.