Le conseil d’Amirauté, dans sa séance du 13 juin 1890, prévoit l’établissement outre-mer de 10 bases d’opérations navales, parmi lesquelles Tahiti et Nouméa. Le décret du 4 octobre 1898 classe officiellement ces deux sites parmi les points d’appui de la Flotte. Mais la loi relative à la défense des colonies, ou loi Gautret, du 20 juillet 1900, ne le reprend pas, et n’affecte pas de crédits pour Tahiti. La France n’a pas les moyens d’entretenir deux bases navales dans le Pacifique, et Papeete est jugée indéfendable. On se contentera donc de Nouméa, du moins provisoirement, car ce point d’appui sera déclassé dès 1908. Néanmoins, l’étude de ces deux places, distantes l’une de l’autre de plus de 4600 kilomètres, ne manque pas d’intérêt. La première, pour les événements qui s’y déroulèrent en septembre 1914. La seconde pour le développement, malgré tout intéressant, de sa fortification. Celle-ci, dont l’évolution a été stoppée net par le déclassement de 1908, a laissé des vestiges qu’on ne trouve nulle part ailleurs outre-mer. Der Admiralitätsrat sieht in seiner Sitzung vom 13. Juni 1890 die Errichtung von 10 Marinestützpunkten in Übersee vor, darunter Tahiti und Nouméa. Das Dekret vom 4. Oktober 1898 klassifiziert diese beiden Standorte offiziell als Stützpunkte der Flotte. Aber das Gesetz betreffend die Verteidigung der Kolonien, oder Gautret-Gesetz, vom 20. Juli 1900, übernimmt dies nicht und stellt keine Kredite für Tahiti bereit. Frankreich hat nicht die Mittel, zwei Marinestützpunkte im Pazifik zu unterhalten, und Papeete wird für undefendierbar gehalten. Man wird sich daher mit Nouméa begnügen, zumindest vorläufig, da dieser Stützpunkt bereits 1908 herabgestuft wird. Dennoch ist die Untersuchung dieser beiden über 4600 Kilometer voneinander entfernten Orte nicht ohne Interesse. Der erste wegen der Ereignisse, die sich dort im September 1914 abspielten. Der zweite wegen der trotz allem interessanten Entwicklung seiner Befestigung. Diese, deren Entwicklung durch die Herabstufung von 1908 abrupt gestoppt wurde, hat Überreste hinterlassen, die man nirgendwo sonst in Übersee findet. De Admiraliteitsraad voorziet in zijn zitting van 13 juni 1890 de vestiging van 10 marine-operatiebases in overzeese gebieden, waaronder Tahiti en Nouméa. Het decreet van 4 oktober 1898 classificeert deze twee locaties officieel als steunpunten van de Vloot. Maar de wet betreffende de verdediging van de koloniën, of Gautret-wet, van 20 juli 1900, neemt dit niet over en kent geen kredieten toe voor Tahiti. Frankrijk heeft niet de middelen om twee marinebases in de Stille Oceaan te onderhouden, en Papeete wordt als onverdedigbaar beschouwd. Men zal zich dus met Nouméa moeten behelpen, althans voorlopig, aangezien dit steunpunt al in 1908 zal worden gedegradeerd. Niettemin is de bestudering van deze twee plaatsen, die meer dan 4600 kilometer van elkaar verwijderd zijn, niet zonder belang. De eerste vanwege de gebeurtenissen die zich daar in september 1914 afspeelden. De tweede vanwege de, hoe dan ook interessante, ontwikkeling van zijn fortificatie. Deze, waarvan de evolutie abrupt werd gestopt door de degradatie van 1908, heeft overblijfselen nagelaten die men nergens anders in overzeese gebieden aantreft. The Admiralty Board, in its session of 13 June 1890, plans the establishment overseas of 10 naval operating bases, among which Tahiti and Nouméa. The decree of 4 October 1898 officially classifies these two sites among the fleet support points. But the law relating to the defence of the colonies, or Gautret law, of 20 July 1900, does not include it, and does not allocate credits for Tahiti. France does not have the means to maintain two naval bases in the Pacific, and Papeete is considered indefensible. Thus, Nouméa will suffice, at least provisionally, as this support point will be declassified as early as 1908. Nevertheless, the study of these two places, more than 4600 kilometres apart, is not without interest. The first, for the events that took place there in September 1914. The second for the development, nevertheless interesting, of its fortification. The latter, whose evolution was abruptly halted by the 1908 declassification, has left remains found nowhere else overseas. Admiralitní rada na svém zasedání 13. června 1890 plánuje zřízení 10 námořních operačních základen v zámoří, mezi nimi Tahiti a Nouméu. Výnos ze 4. října 1898 oficiálně klasifikuje tato dvě místa mezi opěrné body flotily. Zákon o obraně kolonií, neboli Gautretův zákon, z 20. července 1900 jej však nezahrnuje a nepřiděluje na Tahiti žádné úvěry. Francie nemá prostředky na udržování dvou námořních základen v Tichomoří a Papeete je považováno za neubránitelné. Spokojí se tedy s Nouméou, alespoň prozatím, protože tento opěrný bod bude degradován již v roce 1908. Přesto studium těchto dvou míst, vzdálených od sebe více než 4600 kilometrů, není bez zajímavosti. První kvůli událostem, které se tam odehrály v září 1914. Druhé kvůli vývoji jeho opevnění, který je přes všechno zajímavý. To, jehož vývoj byl degradací v roce 1908 náhle zastaven, zanechalo pozůstatky, které jinde v zámoří nenajdeme. © JJM 04/04/2026