Les fortifications françaises d’Océanie, limitées principalement à Tahiti et à la Nouvelle-Calédonie, s’inscrivent dans le dispositif défensif colonial mis en place entre 1874 et 1914. Leur objectif principal est la protection des ports, des mouillages et des installations navales assurant la présence française dans le Pacifique. Batteries côtières, postes d’observation et ouvrages de circonstance sont implantés sur des points dominants afin de contrôler les approches maritimes et de dissuader toute action hostile. Adaptées à des contraintes géographiques insulaires et à un isolement logistique marqué, ces défenses présentent une organisation simple mais fonctionnelle. Moins développées que les systèmes métropolitains, elles illustrent néanmoins l’application pragmatique des principes du système Séré de Rivières dans un contexte océanien.

Die französischen Befestigungen in Ozeanien, im Wesentlichen auf Tahiti und Neukaledonien beschränkt, gehören zum kolonialen Verteidigungssystem, das zwischen 1874 und 1914 eingerichtet wurde. Ihr Hauptzweck bestand im Schutz von Häfen, Ankerplätzen und Marineeinrichtungen zur Sicherung der französischen Präsenz im Pazifik. Küstenbatterien, Beobachtungsposten und Behelfsanlagen wurden auf beherrschenden Punkten angelegt, um die Seezugänge zu kontrollieren und feindliche Handlungen abzuschrecken. An die insularen geografischen Gegebenheiten und die logistische Abgeschiedenheit angepasst, weisen diese Verteidigungsanlagen eine einfache, aber zweckmäßige Struktur auf. Trotz ihres begrenzten Umfangs zeigen sie eine pragmatische Anwendung der Grundsätze des Systems Séré de Rivières.

De Franse fortificaties in Oceanië, hoofdzakelijk beperkt tot Tahiti en Nieuw-Caledonië, maken deel uit van het koloniale verdedigingssysteem dat tussen 1874 en 1914 werd opgezet. Hun voornaamste taak was de bescherming van havens, redeplaatsen en maritieme installaties die de Franse aanwezigheid in de Stille Oceaan waarborgden. Kustbatterijen, observatieposten en tijdelijke werken werden op dominante locaties geplaatst om de zee-aanlopen te controleren en vijandige acties te ontmoedigen. Aangepast aan de insulaire geografie en de logistieke isolatie vertonen deze verdedigingswerken een eenvoudige maar doeltreffende organisatie. Zij tonen een pragmatische toepassing van het Séré de Rivières-stelsel in een Oceaans kader.

French fortifications in Oceania, mainly limited to Tahiti and New Caledonia, form part of the colonial defence system established between 1874 and 1914. Their primary purpose was to protect ports, anchorages, and naval facilities ensuring the French presence in the Pacific. Coastal batteries, observation posts, and improvised works were positioned on dominant sites to control maritime approaches and deter hostile actions. Adapted to insular geographical constraints and significant logistical isolation, these defences display a simple yet functional organisation. Although modest in scale compared to metropolitan systems, they reflect a pragmatic application of the principles of the Séré de Rivières system in an Oceanian context.

Francouzské fortifikace v Oceánii, soustředěné především na Tahiti a Novou Kaledonii, byly součástí koloniálního obranného systému budovaného v letech 1874–1914. Jejich hlavním úkolem byla ochrana přístavů, kotvišť a námořních zařízení zajišťujících francouzskou přítomnost v Tichomoří. Pobřežní baterie, pozorovací stanoviště a provizorní objekty byly umísťovány na dominantní polohy s cílem kontrolovat námořní přístupy a odrazovat nepřátelské akce. Přizpůsobené ostrovní geografii a výrazné logistické izolaci vykazují tyto obranné soustavy jednoduchou, avšak funkční organizaci. Dokládají pragmatické uplatnění zásad systému Séré de Rivières v oceánském prostředí.