Place de Lorient, Belle-Île, sud-est du Palais. À mi-distance des batteries de Ramonette au nord et Gros Rocher à l’est, fut érigé en 1859 un corps de garde modèle 1846 n° 3. Il semble bien que son unique raison d’être fut la protection rapprochée du réservoir de l’aiguade de l’anse éponyme, vingt-cinq mètres à l’est. Cette aiguade, dite Belle Fontaine, dont l’année de construction remonterait aux environs de 1696, revêtait une grande importance pour la Marine. Un réservoir d’une contenance d'environ 850 m³ (960 m³ selon l’acte notarié de la vente à la commune du Palais, le 17/11/1954) fut maçonné, voûté et cerné d’une enceinte avec son propre corps de garde. Les rochers du littoral furent déroctés de façon à n’être plus abordables par la mer. Originellement, avant l’aménagement du réservoir, l’anse était déjà défendue par un petit retranchement en terre que Vauban estima suffisant. En 1780, une batterie en terre lui succède, armée d’une unique pièce de 18. En 1793, un corps de garde à deux niveaux, pour 18 hommes, ainsi qu’un petit magasin à poudre y sont élevés et, en 1808, le gouverneur de l’île, le général Quantin, la fait appeler "batterie de la Tour d’Auvergne". Cette batterie, d’après un plan de 1891, consiste en un parapet de ± 25 m de longueur, légèrement brisé en son centre avec des retours d’aile de ± 8 m de longueur. La gorge est ouverte et, sur ce même plan, le corps de garde a déjà disparu. Elle peut encore se deviner aujourd’hui (04/2012) le long du sentier littoral, moins de cent mètres à l’est de l’aiguade. Son action était manifestement frontale par rapport au large et elle eût été bien en peine de battre la plage de Bordardoué protégée, elle, par une tierce batterie en son centre. Le corps de garde modèle 1846 fut construit à l’ouest de l’aiguade et, dès ce moment, de la batterie, il n’est plus question. Enfoncé dans le terrain pour offrir le moins possible de ses murs aux vues et coups du large, on lui ménagea un glacis pour qu’il puisse battre de ses feux d’infanterie l’approche immédiate de l’aiguade par la mer. Sa terrasse ne montre aucune embrasure susceptible de pouvoir accueillir une pièce d’artillerie, fut-elle de petit calibre. Dans les projets de réalisation, en 1842, on le prévoyait armé de vingt fantassins et 4 fusils de rempart. Proposé au déclassement lors des réunions de la Commission de Défense des Côtes de juin et juillet 1874, il faudra attendre la loi du 27 mai 1889 pour que ce statut soit effectif. Vendu par les Domaines en 1954, il est devenu résidence privée, mais son aspect a été relativement bien préservé et semble en bon état. Il est inscrit à l’Inventaire supplémentaire des Monuments Historiques depuis le 30 octobre 2000. D’accès libre, l’aiguade vaut assurément le détour. Monument historique depuis le 13 septembre 1990 alors que la première demande de classement datait du 10 février 1955, elle est désormais la seule, avec la Fontaine Royale de Saint-Nazaire à Rochefort, de toutes les aiguades jadis aménagées sur la côte atlantique à nous être parvenue. Dotée de sa propre enceinte, avec un réservoir voûté en plein cintre d’abord recouvert d’un toit d’ardoises emporté plusieurs fois par des tempêtes avant d’être, en 1883-1884, recouvert d’une couche de terre végétale de 30 à 40 cm d’épaisseur, son petit corps de garde toujours présent, son quai d’accostage solidement appareillé et sa citerne de dimensions respectables (L = 22,5 m, l = 7,20 m et profondeur d’eau = 5,90 m), elle ne pourra à aucun prix être zappée de votre programme de visites dans l’île.

Festung von Lorient, Belle-Île, südöstlich des Palais. Auf halber Strecke zwischen den Batterien von Ramonette im Norden und Gros Rocher im Osten wurde 1859 ein Wachhaus Modell 1846 Nr. 3 errichtet. Es scheint, dass sein einziger Daseinszweck der Nahschutz des Reservoirs der Wasserstelle der gleichnamigen Bucht war, fünfundzwanzig Meter östlich. Diese Wasserstelle, genannt Belle Fontaine, deren Baujahr um 1696 zurückreichen soll, hatte große Bedeutung für die Marine. Ein Reservoir mit einem Fassungsvermögen von etwa 850 m³ (960 m³ laut notariellem Kaufvertrag an die Gemeinde Le Palais vom 17.11.1954) wurde gemauert, gewölbt und mit einer Einfriedung samt eigenem Wachhaus umgeben. Die Felsen der Küste wurden abgeräumt, um sie vom Meer aus nicht mehr erreichbar zu machen. Ursprünglich, vor der Anlage des Reservoirs, war die Bucht bereits durch eine kleine Erdverschanzung verteidigt, die Vauban für ausreichend hielt. 1780 folgte ihr eine Erd-Batterie, bewaffnet mit einem einzigen Geschütz Kaliber 18. 1793 wurden ein zweistöckiges Wachhaus für 18 Mann sowie ein kleines Pulvermagazin errichtet und 1808 ließ der Gouverneur der Insel, General Quantin, sie "Batterie de la Tour d’Auvergne" nennen. Diese Batterie besteht laut einem Plan von 1891 aus einer Brustwehr von ± 25 m Länge, in der Mitte leicht geknickt mit Flankenrückzügen von ± 8 m Länge. Die Kehle ist offen und auf demselben Plan ist das Wachhaus bereits verschwunden. Man kann sie heute (04/2012) noch entlang des Küstenwegs erahnen, weniger als hundert Meter östlich der Wasserstelle. Ihre Wirkung war offensichtlich frontal zur See und sie wäre kaum in der Lage gewesen, den Strand von Bordardoué zu bestreichen, der seinerseits durch eine dritte Batterie in seiner Mitte geschützt war. Das Wachhaus Modell 1846 wurde westlich der Wasserstelle gebaut und von diesem Moment an war von der Batterie keine Rede mehr. In den Boden eingelassen, um seine Mauern möglichst wenig den Blicken und dem Feuer von See auszusetzen, wurde ihm ein Glacis angelegt, damit es mit seinen Infanteriefeuer den unmittelbaren Anmarsch zur Wasserstelle vom Meer aus bestreichen konnte. Seine Terrasse weist keine Scharten auf, die für die Aufnahme eines Artilleriegeschützes, sei es kleinen Kalibers, geeignet wären. In den Ausführungsplänen von 1842 war es mit zwanzig Infanteristen und 4 Wallgewehren vorgesehen. Zur Herabstufung vorgeschlagen bei den Sitzungen der Kommission für Küstenverteidigung im Juni und Juli 1874, dauerte es bis zum Gesetz vom 27. Mai 1889, bis dieser Status wirksam wurde. 1954 vom Domänenamt verkauft, wurde es zu einem Privatwohnsitz, aber sein Aussehen wurde relativ gut erhalten und scheint in gutem Zustand. Es ist seit dem 30. Oktober 2000 im Zusatzverzeichnis der historischen Denkmäler eingetragen. Frei zugänglich, ist die Wasserstelle zweifellos einen Umweg wert. Seit dem 13. September 1990 ein historisches Denkmal, während der erste Antrag auf Eintragung vom 10. Februar 1955 datiert, ist sie nunmehr die einzige, zusammen mit dem Königlichen Brunnen von Saint-Nazaire in Rochefort, aller einst an der Atlantikküste eingerichteten Wasserstellen, die uns erhalten geblieben ist. Ausgestattet mit ihrer eigenen Einfriedung, einem tonnengewölbten Reservoir, das zunächst mit einem Schieferdach bedeckt war, das mehrmals von Stürmen fortgerissen wurde, bevor es 1883-1884 mit einer 30 bis 40 cm dicken Schicht Mutterboden bedeckt wurde, ihrem immer noch vorhandenen kleinen Wachhaus, ihrer solid gefügten Anlegestelle und ihrer Zisterne von respektablen Abmessungen (L = 22,5 m, B = 7,20 m und Wassertiefe = 5,90 m), darf sie auf keinen Fall in Ihrem Besichtigungsprogramm der Insel fehlen.

Vesting van Lorient, Belle-Île, zuidoosten van Le Palais. Halverwege de batterijen van Ramonette in het noorden en Gros Rocher in het oosten, werd in 1859 een wachthuis model 1846 nr. 3 opgericht. Het lijkt erop dat zijn enige bestaansreden de nabije bescherming van het reservoir van de watering in de gelijknamige baai was, vijfentwintig meter oostelijker. Deze watering, genaamd Belle Fontaine, waarvan het bouwjaar rond 1696 zou liggen, was van groot belang voor de Marine. Een reservoir met een inhoud van ongeveer 850 m³ (960 m³ volgens de notariële akte van verkoop aan de gemeente Le Palais, 17/11/1954) werd gemetseld, overwelfd en omringd door een omheining met een eigen wachthuis. De rotsen van de kust werden weggehaald om ze vanaf zee niet meer bereikbaar te maken. Oorspronkelijk, vóór de aanleg van het reservoir, werd de baai reeds verdedigd door een kleine aardverschansing die Vauban voldoende achtte. In 1780 volgde een aardebatterij, bewapend met een enkel stuk kaliber 18. In 1793 werden een tweelaags wachthuis voor 18 manschappen en een klein kruitmagazijn opgericht en in 1808 liet de gouverneur van het eiland, generaal Quantin, het "batterij van de Tour d’Auvergne" noemen. Deze batterij bestaat volgens een plan uit 1891 uit een borstwering van ± 25 m lengte, licht gebroken in het midden met flankterugtrekkingen van ± 8 m lengte. De keel is open en op hetzelfde plan is het wachthuis reeds verdwenen. Ze kan vandaag (04/2012) nog worden vermoed langs het kustpad, minder dan honderd meter ten oosten van de watering. Haar actie was duidelijk frontaal naar zee en ze zou nauwelijks in staat geweest zijn om het strand van Bordardoué te bestrijken, dat zelf door een derde batterij in het midden werd beschermd. Het wachthuis model 1846 werd ten westen van de watering gebouwd en vanaf dat moment was er geen sprake meer van de batterij. In het terrein ingegraven om zijn muren zo min mogelijk bloot te stellen aan het zicht en vuur vanaf zee, werd er een glacis voor aangelegd opdat het met zijn infanterievuur de onmiddellijke benadering van de watering vanaf zee kon bestrijken. Zijn terras vertoont geen schietgaten die geschikt zijn voor het ontvangen van een artilleriestuk, zelfs niet van klein kaliber. In de uitvoeringsplannen van 1842 was het voorzien met twintig infanteristen en 4 walgeweren. Voorgesteld voor declassering tijdens de vergaderingen van de Commissie voor Kustverdediging in juni en juli 1874, duurde het tot de wet van 27 mei 1889 voordat deze status effectief werd. Verkocht door de Domeinen in 1954, werd het een privéwoning, maar zijn uiterlijk is relatief goed bewaard gebleven en lijkt in goede staat. Het is sinds 30 oktober 2000 ingeschreven in het aanvullende inventaris van historische monumenten. Vrij toegankelijk, de watering is zeker een omweg waard. Historisch monument sinds 13 september 1990, terwijl de eerste aanvraag voor klassering dateerde van 10 februari 1955, is zij nu de enige, samen met de Koninklijke Fontein van Saint-Nazaire te Rochefort, van alle wateringen die ooit langs de Atlantische kust werden aangelegd, die tot ons is gekomen. Voorzien van haar eigen omheining, met een tongewelfd reservoir dat eerst bedekt was met een leistenen dak, meermaals weggevaagd door stormen, alvorens in 1883-1884 bedekt te worden met een laag teelaarde van 30 tot 40 cm dik, haar steeds aanwezige kleine wachthuis, haar solide gemetselde aanlegsteiger en haar cisterne van respectabele afmetingen (L = 22,5 m, B = 7,20 m en waterdiepte = 5,90 m), mag zij absoluut niet ontbreken in uw bezoekersprogramma op het eiland.

Fortress of Lorient, Belle-Île, southeast of Le Palais. Halfway between the batteries of Ramonette to the north and Gros Rocher to the east, a guardhouse model 1846 no. 3 was erected in 1859. It seems that its sole reason for existence was the close protection of the reservoir of the watering place in the eponymous cove, twenty-five meters to the east. This watering place, called Belle Fontaine, the construction of which is thought to date from around 1696, was of great importance to the Navy. A reservoir with a capacity of about 850 m³ (960 m³ according to the notarial deed of sale to the municipality of Le Palais, 17/11/1954) was masonry-built, vaulted and surrounded by an enclosure with its own guardhouse. The coastal rocks were removed so as to be no longer accessible from the sea. Originally, before the reservoir was developed, the cove was already defended by a small earth entrenchment which Vauban deemed sufficient. In 1780, an earth battery succeeded it, armed with a single 18-pounder gun. In 1793, a two-storey guardhouse for 18 men, as well as a small powder magazine were built there and, in 1808, the island's governor, General Quantin, had it called "battery de la Tour d’Auvergne". According to a plan from 1891, this battery consists of a parapet about 25 m long, slightly broken at its centre with wing returns about 8 m long. The gorge is open and, on the same plan, the guardhouse has already disappeared. It can still be guessed today (04/2012) along the coastal path, less than a hundred meters east of the watering place. Its action was clearly frontal towards the open sea and it would have been hard-pressed to cover the beach of Bordardoué, itself protected by a third battery at its centre. The model 1846 guardhouse was built to the west of the watering place and, from that moment on, there was no more talk of the battery. Sunk into the ground to expose its walls as little as possible to view and fire from the sea, a glacis was arranged for it so that it could cover with its infantry fire the immediate approach to the watering place from the sea. Its terrace shows no embrasure capable of accommodating an artillery piece, even of small calibre. In the construction plans of 1842, it was intended to be armed with twenty infantrymen and 4 wall guns. Proposed for declassification during the meetings of the Coastal Defence Commission in June and July 1874, it was not until the law of 27 May 1889 that this status became effective. Sold by the State Property Office in 1954, it became a private residence, but its appearance has been relatively well preserved and seems in good condition. It has been listed in the Supplementary Inventory of Historical Monuments since 30 October 2000. Freely accessible, the watering place is certainly worth a detour. A historical monument since 13 September 1990 while the first request for classification dated from 10 February 1955, it is now the only one, together with the Royal Fountain of Saint-Nazaire in Rochefort, of all the watering places once established on the Atlantic coast to have come down to us. Equipped with its own enclosure, with a barrel-vaulted reservoir first covered with a slate roof carried away several times by storms before being, in 1883-1884, covered with a layer of topsoil 30 to 40 cm thick, its small guardhouse still present, its solidly built landing stage and its cistern of respectable dimensions (L = 22.5 m, W = 7.20 m and water depth = 5.90 m), it must on no account be missed from your visiting programme on the island.

Pevnost Lorient, Belle-Île, jihovýchodně od Le Palais. V polovině cesty mezi bateriemi Ramonette na severu a Gros Rocher na východě byl v roce 1859 vztyčen strážní domek model 1846 č. 3. Zdá se, že jeho jediným důvodem existence byla bezprostřední ochrana rezervoáru napájecího místa v téže zátoce, dvacet pět metrů na východ. Toto napájecí místo, zvané Belle Fontaine, jehož stavba se datuje kolem roku 1696, mělo pro námořnictvo velký význam. Byla vystavěna zděná, klenutá nádrž o objemu asi 850 m³ (960 m³ podle notářského zápisu o prodeji obci Le Palais ze dne 17. 11. 1954), obehnaná ohradní zdí s vlastním strážním domkem. Pobřežní skály byly odstraněny, aby nebyly z moře přístupné. Původně, před zřízením nádrže, byla zátoka již hájena malým zemním opevněním, které Vauban považoval za dostatečné. Roku 1780 ji nahradila zemní baterie vyzbrojená jediným dělem ráže 18. Roku 1793 tam byl postaven dvoupatrový strážní domek pro 18 mužů a malý prachový sklad a roku 1808 nechal guvernér ostrova, generál Quantin, pojmenovat ji "baterií Tour d’Auvergne". Podle plánu z roku 1891 se tato baterie skládá z parapetu dlouhého asi 25 m, lehce zalomeného ve středu s návraty křídel o délce asi 8 m. Hrdlo je otevřené a na témž plánu již strážní domek chybí. Dnes (04/2012) ji lze ještě tušit podél pobřežní stezky, méně než sto metrů východně od napájecího místa. Její působení bylo zjevně čelní k moři a jen stěží by byla schopna postřelovat pláž Bordardoué, chráněnou samostatnou třetí baterií uprostřed. Strážní domek model 1846 byl postaven západně od napájecího místa a od té chvíle se o baterii již nemluví. Zapuštěný do terénu, aby co nejméně vystavoval své zdi pohledu a palbě z moře, byl mu zřízen glacis, aby mohl svou pěchotní palbou krýt bezprostřední přístup k napájecímu místu z moře. Jeho terasa nevykazuje žádné střílny vhodné pro umístění dělostřeleckého kusu, byť malé ráže. V projektech z roku 1842 byl předpokládán vyzbrojený dvaceti pěšáky a 4 hradebními puškami. Navržený ke zrušení na zasedáních Komise pro obranu pobřeží v červnu a červenci 1874, trvalo až do zákona ze dne 27. května 1889, než se tento status stal účinným. Prodán státním pozemkovým úřadem v roce 1954, stal se soukromým obydlím, ale jeho vzhled byl relativně dobře zachován a zdá se být v dobrém stavu. Od 30. října 2000 je zapsán do dodatkového seznamu historických památek. Volně přístupné, napájecí místo rozhodně stojí za zajížďku. Od 13. září 1990 historickou památkou, zatímco první žádost o zařazení pochází z 10. února 1955, je nyní jediná, spolu s Královskou fontánou v Saint-Nazaire v Rochefortu, ze všech napájecích míst kdysi zřízených na atlantickém pobřeží, která se k nám dochovala. Vybavená vlastní ohradou, s klenutou nádrží, zprvu krytou břidlicovou střechou několikrát odnesenou bouřemi, než byla v letech 1883-1884 pokryta vrstvou ornice o tloušťce 30 až 40 cm, jejím stále přítomným malým strážním domkem, její pevně vyskládanou přístavní hrází a její cisterenou úctyhodných rozměrů (D = 22,5 m, Š = 7,20 m a hloubka vody = 5,90 m), by za žádnou cenu neměla chybět ve vašem návštěvním programu na ostrově.