Dépt 56 (Morbihan). Une quinzaine de kilomètres au sud de la pointe septentrionale de la presqu’île de Quiberon, Belle-Île étale ses 18 000 mètres de longueur. Sa largeur oscille de 5 à 9 km, mais elle totalise tout de même 77 km de côtes et culmine à 71 m/alt. Elle est divisée en quatre communes : Sauzon, Le Palais, Bangor et Locmaria. Si ses sources sont nombreuses, son socle rocheux ne donne que de mauvaises pierres rétives à la taille. Cela obligera les ingénieurs militaires à amener l’essentiel des matériaux de construction pour les fortifications. Si l’on excepte trois éperons barrés dont l’origine se perd dans les profondeurs de l’Histoire, Belle-Île commença à être fortifiée au milieu du XVIè siècle avec un fort carré à l’emplacement de la future citadelle. La défense de son littoral résulta d’abord de directives données par Vauban qui, au terme de ses trois séjours dans l’île (1683, 1685 et 1689) et y avoir étudié tout le périmètre, donne pour consignes d’y construire seize batteries et de créer, palissader ou redresser pas moins de 32 retranchements. Sur les 45 lieux de débarquement étudiés par Vauban, seuls 5 sont considérés comme à laisser en l’état. Pour l’essentiel, ces batteries ont la forme d’un fer à cheval, la gorge étant rectiligne, comprennent un petit corps de garde et un magasin à poudre. Elles doivent abriter de 3 à 5 pièces de canon. Rappelons au besoin qu’à l’époque, il était considéré qu’un canon à la terre en valait dix à la mer. Ces batteries ne seront pas toutes aménagées simultanément et durant notre séjour dans l’île (04/2012), nous devons admettre ne pas en avoir fait l’inventaire exhaustif. Nicole Le Pourhiet-Salat (cfr bibliographie) indique sur Belle-Île 21 batteries en 1705, 25 en 1755 et 38 en 1778. D’autres, dues à la volonté du général Quantin, ne virent le jour qu’en 1801, tandis que l’essentiel des 14 constructions modèle 1846 (1 tour et 13 corps de garde dont un atypique) étaient implantées sur des emplacements déjà préconisés par Vauban. Ce dernier avait aussi motivé la construction d’une enceinte urbaine autour du Palais. De tergiversations en changements de régime et au prorata des crédits disponibles, celle-ci ne fut entamée que sous le premier Empire et terminée avec la construction d’un magasin à poudre en 1878. Notons que cette enceinte bastionnée est la dernière à avoir été développée en France. La citadelle, quant à elle, crût au fil de ses propriétaires ; Gondi, Fouquet puis Louis XIV. Telle qu’on peut la voir aujourd’hui, elle comporte tous les attributs chers au maréchal de Vauban, grand amateur d'organes détachés. Sauvée de la ruine par le couple Larquetoux à partir de 1961, nous ne comprenons pas comment elle passa à côté d’un classement au patrimoine Mondial de l’Unesco ! C’est une des plus belles et mieux conservées qu’il nous a été donné de voir. En 1761, les Anglais prennent l’île après que ses défenseurs aient résisté 45 jours, d’abord dans des redoutes sur lesquelles les réduits de la future enceinte s’établiront ; dans la citadelle ensuite. En 1842, en préalable à la concrétisation des 14 corps de garde et tour modèles, des projets furent avancés à savoir : poste de Bodardoué (1 CdG n° 3), postes de Pouldon, d’Herlin, de Kerel et Bornord, de Donnant et de Port Jean (CdG n° 2), batterie Hoche (CdG n° 3), poste du Vieux Château (tour n° 2). Tous restèrent dans les cartons sans quoi l’île eût été bardée de 22 constructions des modèles 1846. Pour la période intéressant cet index, l’île faisait partie du 3e arrondissement maritime, dépendant de Lorient. L'apparition de l'artillerie rayée puis celle de l'obus-torpille réduiront considérablement le potentiel militaire de l'île. Entre le 13 juin et le 11 juillet 1874 on proposera au déclassement pas moins de 22 vieilles batteries dont l’essentiel des constructions modèles 1846, à savoir Port Larron, Port Maria, Arzic, pointe des Poulains, Cardinal, Port Fouquet, Port-An-Dro, Bugul, Ferrière, La Biche et Kerdonis. Il en sera de même des trois batteries de 1801 dues au général Quantin, soit Hoche (devant la batterie de la Colonie), Vésuve (au-dessus de l’avant-port) et Etna (en bordure de la citadelle) ainsi que de vieilles batteries antérieures, j’énumère : Poulden (côte sud, aujourd’hui pointe du Pouldon), Bornord (côte sud au-dessus et à l’ouest de Port-Kérel sud), Vieux Château (au nord du port de Stêr-Vraz), Sauzon (Port-Blanc), Kersan (probablement Kerzo, à l’est de Sauzon), Saint-Julien (à l’est de Taillefer), Kérouarc’h (entre La Biche et Kerdonis), Sainte-Foy (entre La Biche et Kerdonis, à l’est de Kerouac’h). Singulièrement, certaines batteries Vauban sont mentionnées alors que d’autres sont déjà tues, telles celles de Port-Maria et sa voisine de Kerzo (seconde du nom) aujourd’hui toujours bien présentes, ou encore celles du port de Deuborh à l’ouest de la pointe du Cardinal, de la pointe du Grand Village sur la côte sauvage, celle de Bodardoué à l’ouest du Gros Rocher, celles de Saint-Sauveur et Saint-Laurens à l’est du Bugul (aujourd’hui Bugull),… Comme souvent, la toponymie a connu quelques glissements ou corruptions et il n’est jamais inutile de consulter des cartes anciennes pour s’y retrouver. À la veille de la Grande Guerre, seules les batteries de Taillefer, de la Colonie et du Gros Rocher semblent opérationnelles car celle de Ramonette (Ramonet) n’était vraisemblablement déjà plus armée. Un singulier mystère plane en outre sur l’enceinte urbaine, interrogation développée dans l’articulet consacré à cette enceinte (voir [Le] Palais (enceinte urbaine du)). L’île comprenait plusieurs casernes, un hôpital militaire et deux magasins que l’on peut raisonnablement considérer comme ayant eu le rôle de magasins à poudre centraux ; un dans l’enceinte urbaine, le second dans l’enveloppe de la citadelle (voir [Le] Palais (citadelle du)). Ces défenses protégeaient les approches de l’île et, dans une moindre mesure interdisaient le passage entre Belle-Île et Quiberon (en fait seule celle de Taillefer était à même de remplir cette mission). Notons que les batteries modernes ne seront aucunement secondées par des projecteurs. Durant l’Entre-deux-guerres, une batterie de 4 x 138 mm fut implantée sur la pointe de Taillefer. Les Allemands la conserveront durant l’occupation et ne bétonneront pas l’île à outrance. Quelques organisations méritent toutefois un petit détour, dont les plages de Kérel et Port-Donnant ainsi que les installations radar de Port-Coton. L’île restera occupée jusqu’au terme de la seconde guerre mondiale car incluse dans la poche lorientaise. Un projet de débarquement allié avait été planifié, mais fut finalement jugé inutile. Il serait dommage pour terminer cette énumération de ne pas mentionner les curiosités que sont les retranchements des plages des Grands Sables, de Samzun et de Port Yorc’h ainsi que la superbe aiguade fortifiée de la Belle Fontaine. Le touriste d’un jour, motivé par les fortifications, ne pourra guère espérer visiter la citadelle et l’enceinte urbaine en une seule fois, sinon au pas de course. Disons qu’une petite semaine sur place est nécessaire pour voir un maximum. Une sérieuse préparation sera toutefois nécessaire car la grande majorité des sites sont des propriétés privées. Ceci écrit, le sentier littoral, respecté ici (au contraire du littoral méditerranéen !), permet d’en approcher relativement aisément la plupart. Petit tuyau (très) utile : le village de Locmaria est le siège de la Société Historique de Belle-Île qui propose de nombreuses publications et reçoit cordialement les amateurs de patrimoine historique.

Dept 56 (Morbihan). Etwa fünfzehn Kilometer südlich der Nordspitze der Halbinsel Quiberon erstreckt sich Belle-Île über eine Länge von 18.000 Metern. Ihre Breite variiert zwischen 5 und 9 Kilometern, aber sie hat immer noch insgesamt 77 Kilometer Küste und Gipfel auf 71 Metern Höhe. Sie ist in vier Gemeinden unterteilt: Sauzon, Le Palais, Bangor und Locmaria. Obwohl es zahlreiche Quellen gibt, liefert das Grundgestein nur schlechtes Gestein, das schwer zu bearbeiten ist. Dies zwang die Militäringenieure, den Großteil des Baumaterials für die Befestigungen anzubringen. Abgesehen von drei vergitterten Ausläufern, deren Ursprünge sich im Dunkel der Geschichte verlieren, begann man Mitte des 16. Jahrhunderts mit der Befestigung von Belle-Île mit einem quadratischen Fort an der Stelle der zukünftigen Zitadelle. Die Verteidigung der Küste erfolgte zunächst auf Weisungen von Vauban, der am Ende seiner drei Aufenthalte auf der Insel (1683, 1685 und 1689) nach Untersuchung des gesamten Umfangs den Bau von sechzehn Batterien und die Errichtung, Palisadenbefestigung oder Begradigung von nicht weniger als 32 Schanzen anordnete. Von den 45 von Vauban untersuchten Landungsplätzen gelten nur fünf als unverändert. Diese Batterien sind meist hufeisenförmig, mit einer geraden Schlucht, und verfügen über ein kleines Wachhaus und ein Pulvermagazin. Sie müssen drei bis fünf Kanonen beherbergen. Erinnern wir uns gegebenenfalls daran, dass damals eine Kanone an Land zehn auf See wert war. Diese Batterien werden nicht alle gleichzeitig gebaut, und während unseres Aufenthalts auf der Insel (04/2012) müssen wir zugeben, dass wir keine vollständige Bestandsaufnahme durchgeführt haben. Nicole Le Pourhiet-Salat (siehe Bibliographie) weist darauf hin 21 Batterien auf Belle-Île im Jahr 1705, 25 im Jahr 1755 und 38 im Jahr 1778. Andere erblickten auf Geheiß von General Quantin erst 1801 das Licht der Welt, während die meisten der 14 Modellbauten von 1846 (1 Turm und 13 Wachhäuser, darunter ein atypisches) an bereits von Vauban empfohlenen Standorten errichtet wurden. Letzterer hatte auch den Bau einer Stadtmauer um den Palast angeregt. Aufgrund von Verzögerungen durch Regimewechsel und im Verhältnis zu den verfügbaren Krediten wurde dieser erst unter dem Ersten Kaiserreich begonnen und 1878 mit dem Bau eines Pulvermagazins abgeschlossen. Beachten Sie, dass diese Bastionsmauer die letzte ist, die in Frankreich errichtet wurde. Die Zitadelle ihrerseits wuchs im Laufe der Jahre durch ihre Besitzer: Gondi, Fouquet und dann Ludwig XIV. So wie wir sie heute sehen, weist sie alle Eigenschaften auf, die Marschall Vauban, einem großen Liebhaber freistehender Orgeln, am Herzen lagen. Gerettet Von der Ruine durch das Ehepaar Larquetoux ab 1961 wieder aufgebaut, verstehen wir nicht, wie es nicht in die Liste des UNESCO-Weltkulturerbes aufgenommen wurde! Es ist eines der schönsten und am besten erhaltenen, das wir je gesehen haben. 1761 nahmen die Engländer die Insel ein, nachdem ihre Verteidiger 45 Tage lang Widerstand geleistet hatten, zunächst in Schanzen, auf denen die Schanzen der zukünftigen Mauer errichtet werden sollten, und dann in der Zitadelle. 1842 wurden als Vorbereitung für die Fertigstellung der 14 Wachhäuser und Modelltürme folgende Projekte vorgelegt: Posten Bodardoué (1 CdG Nr. 3), Posten Pouldon, Herlin und Kerel sowie Posten Bornord, Donnant und Port Jean (CdG Nr. 2), Batterie Hoche (CdG Nr. 3), Posten Vieux Château (Turm Nr. 2). Alle blieben in den Kisten, ohne die die Insel mit 22 Konstruktionen der Modelle von 1846 bedeckt gewesen wäre. Für den Zeitraum von Interesse für diese Laut Index war die Insel Teil des 3. Seebezirks und von Lorient abhängig. Das Aufkommen gezogener Artillerie und später auch Torpedogranaten verringerten das militärische Potenzial der Insel erheblich. Zwischen dem 13. Juni und dem 11. Juli 1874 wurden nicht weniger als 22 alte Batterien zur Außerdienststellung vorgeschlagen, darunter die meisten Modelle von 1846, nämlich Port Larron, Port Maria, Arzic, Pointe des Poulains, Cardinal, Port Fouquet, Port-An-Dro, Bugul, Ferrière, La Biche und Kerdonis. Dasselbe gilt für die drei Batterien von 1801 aufgrund von General Quantin, nämlich Hoche (vor der Koloniebatterie), Vésuve (über dem äußeren Hafen) und Etna (am Rande der Zitadelle) sowie alte frühere Batterien, ich liste auf: Poulden (Südküste, heute Pouldon Point), Bornord (Südküste oberhalb und westlich von Port-Kérel Süd), Vieux Château (nördlich des Hafens von Stêr-Vraz), Sauzon (Port-Blanc), Kersan (wahrscheinlich Kerzo, östlich von Sauzon), Saint-Julien (östlich von Taillefer), Kérouarc’h (zwischen La Biche und Kerdonis), Sainte-Foy (zwischen La Biche und Kerdonis, östlich von Kerouac'h). Seltsamerweise werden einige Batterien von Vauban erwähnt, während andere bereits verschwiegen werden, wie etwa die von Port-Maria und seinem Nachbarn Kerzo (dem zweiten des Namens), die heute noch sehr präsent sind, oder die des Hafens von Deuborh westlich der Pointe du Cardinal, der Pointe du Grand Village an der wilden Küste, die von Bodardoué westlich des Gros Rocher, die von Saint-Sauveur und Saint-Laurens östlich von Bugul (heute Bugull),… Wie so oft hat die Toponymie einige Verschiebungen oder Verfälschungen erfahren, und es ist nie sinnlos, alte Karten zu konsultieren, um sich zurechtzufinden. Am Vorabend des Ersten Weltkriegs schienen nur die Batterien von Taillefer, Colonie und Gros Rocher einsatzbereit zu sein, da die von Ramonette (Ramonet) wahrscheinlich nicht mehr bewaffnet war. Auch die Stadtmauer ist ein eigenartiges Mysterium, eine Frage, die in dem dieser Mauer gewidmeten Artikel behandelt wird (siehe [Der] Palast (Stadtmauer von)). Auf der Insel befanden sich mehrere Kasernen, ein Militärkrankenhaus und zwei Lager, die durchaus als zentrale Pulverlager angesehen werden können; eines in der Stadtmauer, das zweite im Inneren der Zitadelle (siehe [Der] Palast (Zitadelle von)). Diese Verteidigungsanlagen schützten die Zugänge zur Insel und verhinderten in geringerem Maße die Durchfahrt zwischen Belle-Île und Quiberon (tatsächlich war nur die von Taillefer in der Lage, diese Aufgabe zu erfüllen). Es sei darauf hingewiesen, dass moderne Batterien nicht durch Suchscheinwerfer unterstützt wurden. In der Zwischenkriegszeit wurde auf der Pointe de Taillefer eine 4 x 138 mm-Batterie installiert. Die Deutschen behielten sie während der Besatzung und betonierten die Insel nicht übermäßig. Einige Orte sind jedoch einen kurzen Abstecher wert, darunter die Strände von Kérel und Port-Donnant sowie die Radaranlagen von Port-Coton. Die Insel blieb bis zum Ende des Zweiten Weltkriegs besetzt, da sie zum Kessel von Lorient gehörte. Ein alliiertes Landungsprojekt war geplant, erwies sich aber letztlich als nutzlos. Es wäre schade, diese Liste zu beenden, ohne die Kuriositäten der Verschanzungen an den Stränden von Grands Sables, Samzun und Port Yorc'h sowie die herrliche befestigte Wasserstelle von La Belle Fontaine zu erwähnen. Der Tagestourist, der von den Befestigungsanlagen motiviert ist, kann kaum hoffen, die Zitadelle und die Stadtmauer in einem Rutsch zu besichtigen, es sei denn, er rennt. Sagen wir einfach, dass eine kurze Woche vor Ort notwendig ist, um möglichst viel zu sehen. Allerdings ist eine gründliche Vorbereitung erforderlich, da sich die überwiegende Mehrheit der Stätten in Privatbesitz befindet. Der hier (im Gegensatz zur Mittelmeerküste!) gepflegte Küstenweg macht es jedoch relativ einfach, die meisten von ihnen zu erreichen. Ein (sehr) nützlicher Tipp: Das Dorf Locmaria ist Sitz der Belle-Île Historical Society, die zahlreiche Publikationen anbietet und Liebhaber des historischen Erbes herzlich willkommen heißt.

Dept 56 (Morbihan). Ongeveer vijftien kilometer ten zuiden van de noordpunt van het schiereiland Quiberon strekt Belle-Île zich uit over een lengte van 18.000 meter. De breedte varieert van 5 tot 9 km, maar het heeft in totaal 77 km kustlijn en pieken op 71 m/hoogte. Het is verdeeld in vier gemeenten: Sauzon, Le Palais, Bangor en Locmaria. Hoewel er talrijke bronnen zijn, levert de rotsbodem slechts slechte stenen op die moeilijk te bewerken zijn. Dit dwong militaire ingenieurs om het grootste deel van de bouwmaterialen voor de vestingwerken aan te voeren. Afgezien van drie afgelegen uitlopers waarvan de oorsprong in de diepten van de geschiedenis verloren is gegaan, begon Belle-Île halverwege de 16e eeuw te worden versterkt met een vierkant fort op de locatie van de toekomstige citadel. De verdediging van de kustlijn was aanvankelijk gebaseerd op richtlijnen van Vauban die, na zijn drie verblijven op het eiland (1683, 1685 en 1689) en na de hele omtrek te hebben bestudeerd, opdracht gaf om zestien batterijen te bouwen en niet minder dan 32 loopgraven aan te leggen, te palissaderen of recht te trekken. Van de 45 landingsplaatsen die Vauban bestudeerde, worden er slechts vijf als intact beschouwd. Deze batterijen hebben grotendeels de vorm van een hoefijzer, een rechte kloof en omvatten een klein wachthuisje en een kruitmagazijn. Ze moeten plaats bieden aan 3 tot 5 kanonnen. Laten we, indien nodig, in herinnering brengen dat men destijds aannam dat één kanon op land tien waard was op zee. Deze batterijen zullen niet allemaal tegelijk worden gebouwd en tijdens ons verblijf op het eiland (04/2012) moeten we toegeven dat we geen volledige inventaris hebben gemaakt. Nicole Le Pourhiet-Salat (zie bibliografie) geeft aan 21 batterijen op Belle-Île in 1705, 25 in 1755 en 38 in 1778. Andere, dankzij de wil van generaal Quantin, zagen pas in 1801 het daglicht, terwijl de meeste van de 14 modelbouwwerken uit 1846 (1 toren en 13 wachthuisjes, waaronder één atypisch) zich bevonden op locaties die al door Vauban waren aanbevolen. Deze laatste had ook de aanleiding gevormd voor de bouw van een stadsmuur rond het paleis. Van uitstel tot regimewisselingen en in verhouding tot de beschikbare kredieten, werd hiermee pas begonnen onder het Eerste Keizerrijk en voltooid met de bouw van een kruitmagazijn in 1878. Merk op dat deze bastionmuur de laatste is die in Frankrijk is gebouwd. De citadel van haar kant groeide in de loop der jaren onder de invloed van haar eigenaren: Gondi, Fouquet en vervolgens Lodewijk XIV. Zoals we haar vandaag de dag zien, bezit ze alle eigenschappen die maarschalk Vauban, een groot liefhebber van losse orgels, dierbaar waren. Gered van De ruïne, gebouwd door het echtpaar Larquetoux in 1961, laat ons niet begrijpen hoe het de UNESCO-werelderfgoedlijst heeft kunnen ontlopen! Het is een van de mooiste en best bewaarde die we ooit hebben gezien. In 1761 namen de Engelsen het eiland in nadat de verdedigers 45 dagen weerstand hadden geboden, eerst in schansen waarop de schansen van de toekomstige muur zouden worden gebouwd; vervolgens in de citadel. In 1842, als voorbereiding op de voltooiing van de 14 wachthuizen en modeltorens, werden projecten voorgesteld, namelijk: de post van Bodardoué (1 CdG nr. 3), de posten van Pouldon, Herlin en Kerel en Bornord, Donnant en Port Jean (CdG nr. 2), de batterij van Hoche (CdG nr. 3), de post van Vieux Château (toren nr. 2). Alles bleef in de kisten, zonder welke het eiland bedekt zou zijn geweest met 22 bouwwerken van de modellen uit 1846. Voor de periode die voor deze index van belang is, de eiland maakte deel uit van het 3e maritieme district, afhankelijk van Lorient. De komst van getrokken artillerie en later van de torpedogranaat verminderde het militaire potentieel van het eiland aanzienlijk. Tussen 13 juni en 11 juli 1874 werden maar liefst 22 oude batterijen voor ontmanteling voorgesteld, waaronder de meeste bouwmodellen uit 1846, namelijk Port Larron, Port Maria, Arzic, pointe des Poulains, Cardinal, Port Fouquet, Port-An-Dro, Bugul, Ferrière, La Biche en Kerdonis. Hetzelfde geldt voor de drie batterijen van 1801 van generaal Quantin, namelijk Hoche (tegenover de Koloniebatterij), Vésuve (boven de buitenhaven) en Etna (aan de rand van de citadel), evenals oude eerdere batterijen, die ik noem: Poulden (zuidkust, tegenwoordig Pouldon Point), Bornord (zuidkust boven en ten westen van Port-Kérel South), Vieux Château (ten noorden van de haven van Stêr-Vraz), Sauzon (Port-Blanc), Kersan (waarschijnlijk Kerzo, ten oosten van Sauzon), Saint-Julien (ten oosten van Taillefer), Kérouarc’h (tussen La Biche en Kerdonis), Sainte-Foy (tussen La Biche en Kerdonis, ten oosten van Kerouac'h). Vreemd genoeg worden sommige Vauban-batterijen wel genoemd, terwijl andere al lang niet meer bestaan, zoals die van Port-Maria en zijn buur Kerzo (tweede naam), die vandaag de dag nog steeds zeer aanwezig zijn, of die van de haven van Deuborh ten westen van de Pointe du Cardinal, van de Pointe du Grand Village aan de wilde kust, die van Bodardoué ten westen van de Gros Rocher, die van Saint-Sauveur en Saint-Laurens ten oosten van Bugul (tegenwoordig Bugul),… Zoals vaak het geval is, heeft de toponymie enkele verschuivingen of verbasteringen ondergaan en het is nooit nutteloos om oude kaarten te raadplegen om de weg te vinden. Aan de vooravond van de Eerste Wereldoorlog leken alleen de batterijen van Taillefer, Colonie en Gros Rocher operationeel, omdat die van Ramonette (Ramonet) waarschijnlijk niet meer bewapend was. Er hangt ook een merkwaardig mysterie rond de stadsmuur, een vraag die wordt behandeld in het artikel over deze muur (zie [Het] Paleis (stadsmuur van)). Het eiland omvatte verschillende kazernes, een militair hospitaal en twee opslagplaatsen die redelijkerwijs beschouwd kunnen worden als centrale kruitopslagplaatsen; één in de stadsmuur, de tweede in de omhulling van de citadel (zie [Het] Paleis (citadel van)). Deze verdedigingswerken beschermden de toegangswegen tot het eiland en verhinderden, in mindere mate, de doorgang tussen Belle-Île en Quiberon (in feite was alleen die van Taillefer in staat deze taak te vervullen). Opgemerkt dient te worden dat moderne batterijen niet werden ondersteund door zoeklichten. Tijdens het interbellum werd een batterij van 4 x 138 mm geïnstalleerd op de Pointe de Taillefer. De Duitsers behielden deze tijdens de bezetting en belegden het eiland niet te veel met beton. Een paar locaties zijn echter een korte omweg waard, waaronder de stranden van Kérel en Port-Donnant, evenals de radarinstallaties van Port-Coton. Het eiland bleef bezet tot het einde van de Tweede Wereldoorlog omdat het in de Lorient-pocket lag. Een geallieerd landingsproject was gepland, maar werd uiteindelijk nutteloos geacht. Het zou jammer zijn om deze lijst af te sluiten zonder de merkwaardige bezienswaardigheden te noemen die de loopgraven vormen van de stranden van Grands Sables, Samzun en Port Yorc'h, evenals de prachtige versterkte kroeg van La Belle Fontaine. De eendaagse toerist, gemotiveerd door de vestingwerken, kan moeilijk hopen de citadel en de stadsmuur in één keer te bezoeken, tenzij in een korte tijd. Laten we zeggen dat een korte week ter plaatse noodzakelijk is om zoveel mogelijk te zien. Een serieuze voorbereiding is echter noodzakelijk, omdat de overgrote meerderheid van de locaties in privébezit is. Het kustpad, dat hier gerespecteerd wordt (in tegenstelling tot de Middellandse Zee!), maakt het echter relatief gemakkelijk om de meeste ervan te bereiken. Een (zeer) nuttige tip: het dorp Locmaria is het hoofdkwartier van de Historische Vereniging van Belle-Île, die talloze publicaties aanbiedt en liefhebbers van historisch erfgoed van harte welkom heet.

Dept 56 (Morbihan). About fifteen kilometers south of the northern tip of the Quiberon peninsula, Belle-Île stretches 18,000 meters in length. Its width varies from 5 to 9 km, but it still has a total of 77 km of coastline and peaks at 71 m/alt. It is divided into four communes: Sauzon, Le Palais, Bangor and Locmaria. Although its springs are numerous, its bedrock produces only poor stones that are difficult to carve. This forced military engineers to bring most of the building materials for the fortifications. Apart from three barred spurs whose origins are lost in the depths of history, Belle-Île began to be fortified in the middle of the 16th century with a square fort on the site of the future citadel. The defense of its coastline initially resulted from directives given by Vauban who, at the end of his three stays on the island (1683, 1685 and 1689) and having studied the entire perimeter, gave instructions to build sixteen batteries and to create, palisade or straighten no less than 32 entrenchments. Of the 45 landing sites studied by Vauban, only 5 are considered to be left as they are. For the most part, these batteries are horseshoe-shaped, with a straight gorge, and include a small guardhouse and a powder magazine. They must house 3 to 5 cannons. Let us recall, if necessary, that at the time, it was considered that one cannon on land was worth ten at sea. These batteries will not all be built simultaneously and during our stay on the island (04/2012), we must admit that we have not made an exhaustive inventory. Nicole Le Pourhiet-Salat (see bibliography) indicates 21 batteries on Belle-Île in 1705, 25 in 1755 and 38 in 1778. Others, due to the will of General Quantin, only saw the light of day in 1801, while the majority of the 14 1846 model constructions (1 tower and 13 guardhouses, including one atypical one) were located on sites already recommended by Vauban. The latter had also motivated the construction of an urban wall around the Palace. From procrastination to changes of regime and in proportion to the available credits, this was only started under the First Empire and completed with the construction of a powder magazine in 1878. Note that this bastioned wall is the last to have been developed in France. The citadel, for its part, grew over the years through its owners; Gondi, Fouquet and then Louis XIV. As we see it today, it has all the attributes dear to Marshal Vauban, a great lover of detached organs. Saved from ruin by the Larquetoux couple from 1961, we do not understand how it missed out on a UNESCO World Heritage listing! It is one of the most beautiful and best preserved that we have ever seen. In 1761, the English took the island after its defenders had resisted for 45 days, first in redoubts on which the redoubts of the future wall would be established; then in the citadel. In 1842, as a preliminary to the completion of the 14 guardhouses and model towers, projects were put forward, namely: Bodardoué post (1 CdG n° 3), Pouldon, Herlin and Kerel posts and Bornord, Donnant and Port Jean (CdG n° 2), Hoche battery (CdG n° 3), Vieux Château post (tower n° 2). All remained in the boxes without which the island would have been covered with 22 constructions of the 1846 models. For the period of interest to this index, the island was part of the 3rd maritime district, dependent on Lorient. The appearance of rifled artillery and then that of the torpedo shell considerably reduced the military potential of the island. Between June 13 and July 11, 1874, no fewer than 22 old batteries were proposed for decommissioning, including most of the 1846 model constructions, namely Port Larron, Port Maria, Arzic, pointe des Poulains, Cardinal, Port Fouquet, Port-An-Dro, Bugul, Ferrière, La Biche and Kerdonis. The same will apply to the three batteries of 1801 due to General Quantin, namely Hoche (in front of the Colony battery), Vésuve (above the outer port) and Etna (on the edge of the citadel) as well as old earlier batteries, I list: Poulden (south coast, today Pouldon point), Bornord (south coast above and west of Port-Kérel south), Vieux Château (north of the port of Stêr-Vraz), Sauzon (Port-Blanc), Kersan (probably Kerzo, east of Sauzon), Saint-Julien (east of Taillefer), Kérouarc’h (between La Biche and Kerdonis), Sainte-Foy (between La Biche and Kerdonis, east of Kerouac'h). Strangely, some Vauban batteries are mentioned while others are already silent, such as those of Port-Maria and its neighbor Kerzo (second of the name) today still very present, or those of the port of Deuborh to the west of the Pointe du Cardinal, of the Pointe du Grand Village on the wild coast, that of Bodardoué to the west of the Gros Rocher, those of Saint-Sauveur and Saint-Laurens to the east of Bugul (today Bugull),… As is often the case, the toponymy has undergone some shifts or corruptions and it is never useless to consult old maps to find your way around. On the eve of the Great War, only the batteries of Taillefer, Colonie and Gros Rocher seem operational because that of Ramonette (Ramonet) was probably no longer armed. A singular mystery also hangs over the urban wall, a question developed in the article devoted to this wall (see [The] Palace (urban wall of)). The island included several barracks, a military hospital and two stores that can reasonably be considered as having had the role of central powder stores; one in the urban wall, the second in the envelope of the citadel (see [The] Palace (citadel of)). These defenses protected the approaches to the island and, to a lesser extent, prevented passage between Belle-Île and Quiberon (in fact, only that of Taillefer was capable of fulfilling this mission). It should be noted that modern batteries were not supported by searchlights. During the interwar period, a 4 x 138 mm battery was installed on the Pointe de Taillefer. The Germans retained it during the occupation and did not concrete over the island excessively. However, a few organizations are worth a short detour, including the beaches of Kérel and Port-Donnant as well as the radar installations of Port-Coton. The island remained occupied until the end of the Second World War because it was included in the Lorient pocket. An Allied landing project had been planned, but was ultimately deemed useless. It would be a shame to end this list not to mention the curiosities that are the entrenchments of the beaches of Grands Sables, Samzun and Port Yorc'h as well as the superb fortified watering hole of La Belle Fontaine. The one-day tourist, motivated by the fortifications, can hardly hope to visit the citadel and the city wall in one go, unless at a run. Let's just say that a short week on site is necessary to see as much as possible. However, serious preparation will be necessary because the vast majority of sites are privately owned. That said, the coastal path, respected here (unlike the Mediterranean coast!), makes it relatively easy to approach most of them. A (very) useful tip: the village of Locmaria is the headquarters of the Belle-Île Historical Society, which offers numerous publications and cordially welcomes historical heritage enthusiasts.

Dept 56 (Morbihan). Asi patnáct kilometrů jižně od severního cípu poloostrova Quiberon se Belle-Île táhne na délku 18 000 metrů. Jeho šířka se pohybuje od 5 do 9 km, ale stále má celkem 77 km pobřeží a vrcholy dosahují nadmořské výšky 71 m. Dělí se na čtyři obce: Sauzon, Le Palais, Bangor a Locmaria. Ačkoli má mnoho pramenů, jeho skalní podloží produkuje pouze nekvalitní kameny, které se obtížně opracovávají. To donutilo vojenské inženýry přivézt většinu stavebních materiálů pro opevnění. Kromě tří výběžků s mřížemi, jejichž původ se ztrácí v hlubinách historie, začalo být Belle-Île opevňováno v polovině 16. století čtvercovou pevností na místě budoucí citadely. Obrana pobřeží původně vycházela z pokynů Vaubana, který na konci svých tří pobytů na ostrově (1683, 1685 a 1689) a po prostudování celého perimetru vydal pokyny k vybudování šestnácti baterií a k vytvoření, palisádování nebo narovnání nejméně 32 zákopů. Ze 45 vyloďovacích míst, která Vauban prostudoval, je považováno za ponechaných v původním stavu pouze 5. Tyto baterie mají většinou tvar podkovy s rovnou roklí a zahrnují malou strážnici a střelnici. Musí pojmout 3 až 5 děl. Připomeňme si, pokud je to nutné, že v té době se předpokládalo, že jedno dělo na souši má hodnotu deseti na moři. Tyto baterie nebudou všechny postaveny současně a během našeho pobytu na ostrově (04/2012) musíme přiznat, že jsme neprovedli vyčerpávající inventář. Nicole Le Pourhiet-Salat (viz bibliografie) uvádí 21 baterií na Belle-Île. v roce 1705, 25 v roce 1755 a 38 v roce 1778. Další, z vůle generála Quantina, spatřily světlo světa až v roce 1801, zatímco většina ze 14 modelových staveb z roku 1846 (1 věž a 13 strážnic, včetně jedné atypické) se nacházela na místech, která již doporučil Vauban. Ten také motivoval výstavbu městské hradby kolem paláce. Od otálení až po změny režimu a v poměru k dostupným úvěrům byla tato výstavba zahájena až za Prvního císařství a dokončena výstavbou prachárny v roce 1878. Všimněte si, že tato opevněná zeď je poslední, která byla ve Francii vybudována. Citadela se v průběhu let rozrůstala díky svým majitelům; Gondimu, Fouquetovi a poté Ludvíkovi XIV. Jak ji vidíme dnes, má všechny atributy, které byly drahé maršálovi Vaubanovi, velkému milovníkovi oddělených varhan. Zachráněna před zkázou manželským párem Larquetouxů v roce 1961, nechápeme, jak se stala… Promeškal se na seznamu světového dědictví UNESCO! Je to jeden z nejkrásnějších a nejlépe zachovalých ostrovů, jaké jsme kdy viděli. V roce 1761 Angličané dobyli ostrov poté, co jeho obránci 45 dní odolávali, nejprve v redutách, na kterých měly být založeny reduty budoucí zdi; poté v citadele. V roce 1842 byly jako předběžné opatření k dokončení 14 strážních budov a modelových věží předloženy projekty, a to: post Bodardoué (1. opevnění č. 3), posty Pouldon, Herlin a Kerel a Bornord, Donnant a Port Jean (opevnění č. 2), baterie Hoche (opevnění č. 3), post Vieux Château (věž č. 2). Všechny zůstaly v polích, bez nichž by byl ostrov pokryt 22 stavbami modelů z roku 1846. V období, které je předmětem tohoto indexu, byl ostrov součástí 3. námořního distriktu, závislého na Lorient. Vznik loupežného dělostřelectva a poté i torpédových granátů značně snížil vojenský potenciál ostrova. Mezi 13. červnem a 11. červencem 1874 bylo navrženo vyřazení z provozu nejméně 22 starých baterií, včetně většiny modelových konstrukcí z roku 1846, konkrétně Port Larron, Port Maria, Arzic, pointe des Poulains, Cardinal, Port Fouquet, Port-An-Dro, Bugul, Ferrière, La Biche a Kerdonis. Totéž platí pro tři baterie z roku 1801, které patřily generálu Quantinovi, a to Hoche (před baterií Colony), Vésuve (nad vnějším přístavem) a Etna (na okraji citadely), jakož i pro starší baterie, které uvádím: Poulden (jižní pobřeží, dnes mys Pouldon), Bornord (jižní pobřeží nad a západně od Port-Kérel jižně), Vieux Château (severně od přístavu Stêr-Vraz), Sauzon (Port-Blanc), Kersan (pravděpodobně Kerzo, východně od Sauzonu), Saint-Julien (východně od Taillefer), Kérouarc’h (mezi La Biche a Kerdonis), Sainte-Foy (mezi La Biche a Kerdonis, východně od Kerouac’h). Kupodivu se o některých Vaubanských bateriích mluví, zatímco o jiných se již mlčí, například o bateriích z Port-Maria a sousedního Kerza (druhé podle jména), které jsou dodnes stále velmi přítomné, nebo o bateriích z přístavu Deuborh západně od Pointe du Cardinal, z Pointe du Grand Village na divokém pobřeží, z Bodardoué západně od Gros Rocher, ze Saint-Sauveur a Saint-Laurens východně od Bugulu (dnes Bugull)… Jak už to tak bývá, toponymie prošla určitými posuny nebo zkreslením a nikdy není zbytečné nahlédnout do starých map, abyste se v ní zorientovali. V předvečer první světové války se zdály být funkční pouze baterie z Tailleferu, Colonie a Gros Rocher, protože baterie z Ramonette (Ramonet) pravděpodobně již nebyla ozbrojena. Nad městskou zdí visí také zvláštní záhada, otázka rozvinutá v článku věnovaném této zdi (viz [Palác (městská zeď)]). Na ostrově se nacházelo několik kasáren, vojenská nemocnice a dva sklady, které lze rozumně považovat za ústřední sklady prachu; jeden v městské hradbě, druhý v obvodu citadely (viz [Palác (citadela)]). Tato opevnění chránila přístupy k ostrovu a v menší míře bránila průchodu mezi Belle-Île a Quiberonem (ve skutečnosti pouze baterie z Tailleferu byla schopna tuto misi splnit). Je třeba poznamenat, že moderní baterie nebyly podporovány světlomety. V meziválečném období byla na Pointe de Taillefer instalována baterie ráže 4 x 138 mm. Němci si ji během okupace ponechali a ostrov příliš nebetonovali. Nicméně několik organizací stojí za krátkou odbočku, včetně pláží Kérel a Port-Donnant a radarových zařízení Port-Coton. Ostrov zůstal okupován až do konce druhé světové války, protože byl součástí Lorientské kapsy. Byl plánován i projekt vylodění Spojenců, ale nakonec byl shledán zbytečným. Byla by škoda tento seznam ukončit nezmínkou o kuriozitách, kterými jsou opevnění pláží Grands Sables, Samzun a Port Yorc'h, a také o nádherném opevněném napajedle La Belle Fontaine. Jednodenní turista, motivovaný opevněním, může jen stěží doufat, že navštíví citadelu a městské hradby najednou, ledaže by to bylo narychlo. Řekněme, že k prohlédnutí co nejvíce je nutný krátký týden na místě. Bude však nutná seriózní příprava, protože drtivá většina památek je v soukromém vlastnictví. Pobřežní stezka, která je zde (na rozdíl od středomořského pobřeží!) respektována, však umožňuje relativně snadný přístup k většině z nich. (Velmi) užitečný tip: vesnice Locmaria je sídlem Historické společnosti Belle-Île, která nabízí řadu publikací a srdečně vítá nadšence do historického dědictví.