Place de Lorient, Belle-Île, immédiatement au sud de la pointe de Kerdonis. Quand on est sur place, que l’on regarde la plage, on est surpris de l’intérêt tout relatif porté par Vauban à ce site possible pour un débarquement. L’intéressé le justifie de la sorte : "À chaloupes très mauvais, la mer y étant presque toujours agitée, l’entrée nette, les bords ferrés et élevés de même que la côte qui est très fâcheuse. Il y a deux échouages, le premier de 18 toises de large et le deuxième de 50 ; l’un et l’autre de sable fort plat, où la mer déplie furieusement en sorte qu’il est rare de trouver un temps propre à y entrer. (…)". Force nous fut de constater que ce 3 avril 2012, date de notre visite sur place, à l’instar d’un certain matin quelques 251 ans auparavant, fut donc un de ces rares jours propices à un débarquement. Ses directives de palissader la plage au niveau de la laisse de haute mer et d’établir une batterie de trois pièces au sud de la plage ont été rapidement suivies d’effet. Une avancée rocheuse, désignée alors "presqu’île de Bludel", se prêtait à ce dessein. Un plan d’un nommé Detaille, de 1780, nous en est parvenu. Il s’agissait d’une batterie en forme de fer à cheval, avec fossé dérocté à la gorge, un petit corps de garde et magasin à poudre sur la gauche en entrant et quatre embrasures évasées dans le parapet pour les pièces d’artillerie. De ces quatre embrasures, une était orientée vers l’est, une au sud-est et deux au sud ! Aucune ne pouvait avoir d’action sur la plage. Cette mission était confiée à un retranchement garni de nombreux créneaux, de surface à peu près similaire à celle de la batterie et accolé à la face nord de cette dernière. Les fortifications de la pointe de Kerdonis n’existant pas encore, les Anglais tentèrent donc de débarquer ici le 8 avril 1761. Heureusement, il existe un retranchement, "construit en 1759 et il barre la vallée morte près de la redoute." Chacun interprétera cette phrase, laquelle nous a valu –et nous vaut encore– quelques interrogations. Le rôle précis des fortifications reste peu connu mais on sait que la batterie résista et qu’avec l’aide des "détachements des forts circonvoisins", les Anglais furent repoussés : "Outre les bateaux plats coulés à fond, il y eut des centaines d’hommes tués ou noyés (et) 360 prisonniers". On le sait, l’Anglais débarqua avec succès un peu plus au nord, le 22 du même mois. Après l’occupation, la batterie connaît quelques améliorations et travaux jusque vers 1780. Elle est ensuite réarmée dès 1792, puis régulièrement armée, entretenue et gardée par une quinzaine d’hommes. La Commission de 1841 juge le site comme étant de première importance et souhaite y voir une tour n° 2, armée de deux obusiers et huit fusils de rempart, avec trente hommes d’infanterie et dix canonniers. Élevée en 1861, elle sera la seule tour modèle 1846 de Belle-Île. Pour les besoins de son implantation, le rocher fut excavé et le terrain taluté pour que seule la terrasse commande la plage ; ses faces sud-ouest et sud-est sont entièrement défilées par le rocher. Les déroctages furent tels que la lecture des anciennes installations est devenue très compliquée. Près de son saillant III, une coupure dans la falaise a été obturée d’un mur maçonné avec passage en tunnel pour le flot. Devant la gorge, côté plage, un mur percé de larges embrasures (désormais obturées) garni de constructions allemandes de la seconde guerre mondiale, est aussi percé d’un passage en tunnel laissant la marée pousser ses eaux jusque dans le périmètre de la batterie à marée haute. Les embrasures, anciennes et plus récentes, battaient toutes la plage perpendiculairement au retranchement de fond de baie. Une des casemates allemandes, il convient de le souligner, a comme blindage frontal, coulé dans le béton, un bouclier de canon G de 95 mm modèle 1888. Toujours devant la gorge, les mêmes Allemands ont bétonné deux petites soutes à munitions. Ils avaient codé leurs installations ici Wn I 318. La tour est particulièrement jolie. Les créneaux verticaux de sa plate-forme sont tronconiques. Côté mer, une passerelle permet désormais de gagner via un pont-levis un terre-plein avec petit parapet. Cette passerelle existait-elle lors de la période opérationnelle de l’édifice ? Quoi qu’il en soit, chaque centre des trois autres côtés de cette plate-forme crénelée comporte une embrasure pour petite pièce d’artillerie. Singulièrement, le fronton de l’entrée affiche clairement, gravé dans le linteau de la porte : "Poste de Port-Andro". Sur plusieurs de ses faces, les locaux du sous-sol alternent une petite ouverture verticale et une horizontale. Lors de notre passage sur place, le pont-levis de l’entrée était relevé aussi ne sommes-nous pas en mesure d’indiquer si les contrepoids présents sont ceux d’origine ou non. La tour est peinte en blanc (04/2012) à l’exception de ses chaînes d’angle et contours de baies dont les pierres contrastent superbement avec le reste des murailles. Entre le 13 juin et le 11 juillet 1874 on proposera au déclassement pas moins de 22 vieilles batteries sur Belle-Île, dont celle de Port An Dro. Ce déclassement sera entériné définitivement en 1889. Le poste fut vendu, pour 2 000 F (mise à prix 1 700 F) par les Domaines le 11 septembre 1891 à M. Emile Cazalet (le même qui achetât le Poste du Port-Maria), qui le revendit le 13 décembre 1893 à Me Martial-Achille Dieuaide, notaire de son état, et transformé en résidence secondaire. Force est de constater que l’actuel propriétaire prend grand soin de son bien qui nous est apparu comme un des plus beaux édifices de l’île. La tour a été inscrite à l’Inventaire supplémentaire des Monuments Historiques le 30 octobre 2000. Le poste ou la batterie ont été trouvés sous les appellations "Port André", "Port Saint-André", "Port-an-Dro", "Port d’Andro". Propriété privée non visitable.

Festung von Lorient, Belle-Île, unmittelbar südlich der Landspitze Kerdonis. Wenn man vor Ort ist und den Strand betrachtet, ist man über das eher geringe Interesse überrascht, das Vauban dieser möglichen Landungsstelle entgegenbrachte. Der Betreffende begründete dies wie folgt: "Für Schaluppen sehr schlecht, da das Meer dort fast immer unruhig ist, der Zugang klar, die Ufer eisenhart und hoch, ebenso die Küste, die sehr schwierig ist. Es gibt zwei Strandungsstellen, die erste 18 Toisen breit und die zweite 50; beide aus sehr flachem Sand, wo das Meer sich heftig bricht, so dass es selten ist, geeignetes Wetter zum Einfahren zu finden. (…)". Wir mussten feststellen, dass dieser 3. April 2012, das Datum unseres Besuchs vor Ort, ebenso wie ein bestimmter Morgen vor etwa 251 Jahren, also einer dieser seltenen für eine Landung geeigneten Tage war. Seine Anweisungen, den Strand auf Höhe der Hochwasserlinie zu palisadieren und südlich des Strandes eine Batterie von drei Geschützen zu errichten, wurden schnell umgesetzt. Ein felsiger Vorsprung, damals als "Halbinsel von Bludel" bezeichnet, eignete sich für diesen Zweck. Ein Plan eines gewissen Detaille von 1780 ist uns überliefert. Es handelte sich um eine hufeisenförmige Batterie mit ausgehobenem Graben an der Kehle, einem kleinen Wachhaus und Pulvermagazin links beim Eingang und vier sich verjüngenden Scharten in der Brustwehr für die Artilleriegeschütze. Von diesen vier Scharten war eine nach Osten, eine nach Südosten und zwei nach Süden gerichtet! Keine konnte auf den Strand wirken. Diese Aufgabe war einem Verschanzungsbau mit zahlreichen Zinnen anvertraut, von etwa gleicher Fläche wie die Batterie und an deren Nordseite angelehnt. Da die Befestigungen der Landspitze Kerdonis noch nicht existierten, versuchten die Engländer hier am 8. April 1761 zu landen. Glücklicherweise gab es einen Verschanzungsbau, "errichtet 1759 und er sperrt das Trockental nahe der Redoute." Jeder mag diesen Satz interpretieren, der uns –und uns noch immer– einige Fragen eingebracht hat. Die genaue Rolle der Befestigungen bleibt wenig bekannt, aber man weiß, dass die Batterie Widerstand leistete und dass mit Hilfe der "Abteilungen der umliegenden Forts" die Engländer zurückgeschlagen wurden: "Außer den flach gehenden Booten, die versenkt wurden, gab es Hunderte von getöteten oder ertrunkenen Männern (und) 360 Gefangene". Bekanntlich landeten die Engländer erfolgreich etwas weiter nördlich am 22. desselben Monats. Nach der Besatzung erfuhr die Batterie einige Verbesserungen und Arbeiten bis etwa 1780. Sie wird dann ab 1792 wieder bewaffnet, danach regelmäßig bewaffnet, instand gehalten und von etwa fünfzehn Mann bewacht. Die Kommission von 1841 erachtet den Standort als von erster Bedeutung und wünscht dort einen Turm Nr. 2 zu sehen, bewaffnet mit zwei Haubitzen und acht Wallgewehren, mit dreißig Infanteristen und zehn Kanonieren. 1861 errichtet, wird er der einzige Turm Modell 1846 auf Belle-Île sein. Für die Bedürfnisse seiner Errichtung wurde der Fels ausgehöhlt und das Gelände abgestützt, damit nur die Terrasse den Strand beherrscht; seine Südwest- und Südostseiten sind vollständig durch den Fels gedeckt. Die Abtragungen waren so umfangreich, dass das Lesen der alten Anlagen sehr kompliziert geworden ist. Nahe seines Auslegers III wurde ein Einschnitt in der Klippe mit einer gemauerten Mauer und einem Tunneldurchlass für die Flut verschlossen. Vor der Kehle, auf der Strandseite, ist eine Mauer mit breiten Scharten (jetzt verschlossen), bestückt mit deutschen Bauten aus dem Zweiten Weltkrieg, ebenfalls mit einem Tunneldurchlass versehen, der die Flut bei Hochwasser ihre Wasser bis in den Umkreis der Batterie schieben lässt. Die Scharten, alte und neuere, bestrichen alle den Strand senkrecht zur Verschanzung am Grund der Bucht. Eine der deutschen Kasematten hat, was zu betonen ist, als Frontpanzerung, in den Beton gegossen, einen Geschützschild G von 95 mm Modell 1888. Immer noch vor der Kehle haben die gleichen Deutschen zwei kleine Munitionsunterstände betoniert. Sie hatten ihre Anlagen hier mit Wn I 318 kodiert. Der Turm ist besonders hübsch. Die senkrechten Zinnen seiner Plattform sind tronkonisch. Zur Seeseite ermöglicht nun ein Steg, über eine Zugbrücke eine Esplanade mit kleiner Brustwehr zu erreichen. Gab es diesen Steg während der Betriebszeit des Bauwerks? Wie dem auch sei, die Mitte jeder der drei anderen Seiten dieser gezinnenbewehrten Plattform weist eine Scharte für kleinkalibrige Artillerie auf. Auffallenderweise zeigt der Tympanon des Eingangs deutlich, in den Türsturz graviert: "Poste de Port-Andro". Auf mehreren seiner Seiten wechseln sich in den Kellerräumen eine kleine senkrechte und eine waagerechte Öffnung ab. Während unseres Besuchs vor Ort war die Zugbrücke des Eingangs hochgezogen, sodass wir nicht angeben können, ob die vorhandenen Gegengewichte die originalen sind oder nicht. Der Turm ist weiß gestrichen (04/2012) mit Ausnahme seiner Eckquader und Fensterumrahmungen, deren Steine hervorragend mit dem Rest der Mauern kontrastieren. Zwischen dem 13. Juni und dem 11. Juli 1874 werden nicht weniger als 22 alte Batterien auf Belle-Île zur Herabstufung vorgeschlagen, darunter die von Port An Dro. Diese Herabstufung wird 1889 endgültig bestätigt. Der Posten wurde von der Domänenverwaltung am 11. September 1891 für 2 000 F (Mindestgebot 1 700 F) an Herrn Emile Cazalet verkauft (derselbe, der den Posten von Port-Maria kaufte), der ihn am 13. Dezember 1893 an Me Martial-Achille Dieuaide, von Beruf Notar, weiterverkaufte und in ein Ferienhaus umgewandelt. Es ist festzustellen, dass der derzeitige Eigentümer große Sorgfalt auf sein Anwesen verwendet, das uns als eines der schönsten Gebäude der Insel erschien. Der Turm wurde am 30. Oktober 2000 in das Zusatzverzeichnis der historischen Denkmäler eingetragen. Der Posten oder die Batterie wurden unter den Bezeichnungen "Port André", "Port Saint-André", "Port-an-Dro", "Port d’Andro" gefunden. Privatbesitz, nicht zu besichtigen.

Vesting van Lorient, Belle-Île, onmiddellijk ten zuiden van de punt van Kerdonis. Wanneer men ter plaatse is en naar het strand kijkt, is men verbaasd over het zeer relatieve belang dat Vauban aan deze mogelijke landingsplaats hechtte. De betrokkene motiveerde dit als volgt: "Voor sloepen zeer slecht, de zee is daar bijna altijd onrustig, de toegang vrij, de oevers hard en hoog evenals de kust die zeer lastig is. Er zijn twee strandingsplaatsen, de eerste 18 toises breed en de tweede 50; beide van zeer vlak zand, waar de zee zich furieus ontvouwt zodat het zeldzaam is een geschikt weer om binnen te lopen te vinden. (…)". Wij moesten constateren dat deze 3 april 2012, de datum van ons bezoek ter plaatse, net als een zekere ochtend zo'n 251 jaar eerder, dus één van die zeldzame dagen geschikt voor een landing was. Zijn richtlijnen om het strand op het niveau van de hoogwaterlijn te palissaderen en een batterij van drie stukken ten zuiden van het strand aan te leggen, werden snel uitgevoerd. Een rotsachtige uitloper, toen aangeduid als "schiereiland van Bludel", leende zich voor dit doel. Een plan van ene Detaille, uit 1780, is ons overgeleverd. Het betrof een hoefijzervormige batterij, met uitgegraven gracht aan de keel, een klein wachthuis en kruitmagazijn links bij binnenkomst en vier trechtervormige schietgaten in de borstwering voor de artilleriestukken. Van deze vier schietgaten was er één naar het oosten gericht, één naar het zuidoosten en twee naar het zuiden! Geen enkele kon op het strand werken. Deze opdracht was toevertrouwd aan een verschansing voorzien van talrijke kantelen, met een oppervlak ongeveer gelijk aan dat van de batterij en vastgebouwd aan de noordzijde daarvan. Omdat de versterkingen van de punt van Kerdonis nog niet bestonden, probeerden de Engelsen hier op 8 april 1761 te landen. Gelukkig is er een verschansing, "gebouwd in 1759 en hij verspert het dode dal bij de redoute." Ieder mag deze zin interpreteren, die ons –en ons nog steeds– enkele vragen heeft bezorgd. De precieze rol van de versterkingen blijft weinig bekend maar men weet dat de batterij weerstand bood en dat met de hulp van de "detachementen van de omliggende forten" de Engelsen werden teruggeslagen: "Behalve de platbodems die tot zinken werden gebracht, waren er honderden mannen gedood of verdronken (en) 360 gevangenen". Men weet dat de Engelsman met succes iets noordelijker landde, op de 22e van dezelfde maand. Na de bezetting ondergaat de batterij enkele verbeteringen en werken tot ongeveer 1780. Daarna wordt ze vanaf 1792 opnieuw bewapend, vervolgens regelmatig bewapend, onderhouden en bewaakt door een vijftiental mannen. De Commissie van 1841 beschouwt de site als van het eerste belang en wenst er een toren nr. 2 te zien, bewapend met twee houwitsers en acht walgeweren, met dertig infanteristen en tien kanonniers. Opgetrokken in 1861, zal zij de enige toren model 1846 van Belle-Île zijn. Voor de behoeften van haar implantatie werd de rots uitgegraven en het terrein afgeschuind zodat alleen het terras het strand beheerste; haar zuidwest- en zuidoostgevels zijn volledig gedekt door de rots. De rotsverwijderingen waren zodanig dat het lezen van de oude installaties zeer gecompliceerd is geworden. Nabij haar saillant III is een insnijding in de klip gedicht met een gemetselde muur met tunneldoorlaat voor het tij. Voor de keel, aan de strandzijde, is een muur doorboord met brede schietgaten (thans dichtgemetseld) voorzien van Duitse constructies uit de Tweede Wereldoorlog, ook doorboord met een tunneldoorlaat die het tij bij vloed zijn wateren tot binnen de perimeter van de batterij laat stuwen. De schietgaten, oude en recentere, bestreken allemaal het strand loodrecht op de verschansing in het fond de baie. Een van de Duitse kazematten heeft, dit dient benadrukt, als frontale pantsering, gestort in het beton, een geschutsschild G van 95 mm model 1888. Steeds voor de keel hebben dezelfde Duitsers twee kleine munitiebergingen betonnen. Zij hadden hun installaties hier gecodeerd als Wn I 318. De toren is bijzonder mooi. De verticale kantelen van haar platform zijn afgeknot kegelvormig. Aan de zeekant maakt een loopbrug het nu mogelijk via een ophaalbrug een plein met kleine borstwering te bereiken. Bestond deze loopbrug tijdens de operationele periode van het gebouw? Hoe dan ook, het midden van elk van de drie andere zijden van dit gekanteelde platform bevat een schietgat voor klein kaliber artillerie. Opmerkelijk genoeg toont het fronton van de ingang duidelijk, gegraveerd in de latei van de deur: "Poste de Port-Andro". Op verscheidene van haar gevels wisselen in de kelders een kleine verticale en een horizontale opening elkaar af. Tijdens ons bezoek ter plaatse was de ophaalbrug van de ingang opgetrokken zodat wij niet in staat zijn aan te geven of de aanwezige contragewichten de originele zijn of niet. De toren is wit geverfd (04/2012) met uitzondering van haar hoekkettingen en omlijstingen van vensters waarvan de stenen schitterend contrasteren met de rest van de muren. Tussen 13 juni en 11 juli 1874 zullen niet minder dan 22 oude batterijen op Belle-Île voorgesteld worden voor declassering, waaronder die van Port An Dro. Deze declassering zal definitief bekrachtigd worden in 1889. De post werd voor 2 000 F (minimumprijs 1 700 F) verkocht door de Domeinen op 11 september 1891 aan de heer Emile Cazalet (dezelfde die de Post van Port-Maria kocht), die hem op 13 december 1893 doorverkocht aan Me Martial-Achille Dieuaide, notaris van beroep, en omgevormd tot tweede verblijf. Vast staat dat de huidige eigenaar grote zorg draagt voor zijn goed dat ons als een van de mooiste gebouwen van het eiland voorkwam. De toren werd op 30 oktober 2000 ingeschreven in het aanvullende inventaris van historische monumenten. De post of de batterij werden aangetroffen onder de benamingen "Port André", "Port Saint-André", "Port-an-Dro", "Port d’Andro". Privé-eigendom, niet te bezoeken.

Fortress of Lorient, Belle-Île, immediately south of the point of Kerdonis. When on site, looking at the beach, one is surprised by the relatively slight interest shown by Vauban in this possible landing site. The person in question justified it as follows: "Very bad for longboats, the sea being almost always rough there, the entrance clear, the shores iron-hard and high as is the coast which is very troublesome. There are two beaching areas, the first 18 toises wide and the second 50; both of very flat sand, where the sea breaks furiously so that it is rare to find suitable weather to enter. (…)". We had to note that this April 3, 2012, the date of our visit on site, just like a certain morning some 251 years earlier, was therefore one of those rare days conducive to a landing. His directives to palisade the beach at the level of the high water mark and to establish a battery of three guns south of the beach were quickly acted upon. A rocky promontory, then designated "peninsula of Bludel", lent itself to this design. A plan by one Detaille, from 1780, has come down to us. It was a horseshoe-shaped battery, with a rock-cut ditch at the gorge, a small guardhouse and powder magazine on the left upon entering and four splayed embrasures in the parapet for the artillery pieces. Of these four embrasures, one was oriented to the east, one to the southeast and two to the south! None could have action on the beach. This mission was entrusted to an entrenchment equipped with numerous crenellations, of area roughly similar to that of the battery and attached to the north face of the latter. The fortifications of the point of Kerdonis not yet existing, the English therefore attempted to land here on April 8, 1761. Fortunately, there is an entrenchment, "built in 1759 and it blocks the dead valley near the redoubt." Each will interpret this sentence, which has earned us –and still earns us– some questions. The precise role of the fortifications remains little known but it is known that the battery resisted and that with the help of the "detachments from the surrounding forts", the English were repulsed: "Besides the flat-bottomed boats sunk, there were hundreds of men killed or drowned (and) 360 prisoners". It is known that the English landed successfully a little further north on the 22nd of the same month. After the occupation, the battery underwent some improvements and works until around 1780. It is then rearmed from 1792 onwards, then regularly armed, maintained and guarded by about fifteen men. The 1841 Commission judges the site to be of primary importance and wishes to see a tower no. 2 there, armed with two howitzers and eight wall guns, with thirty infantrymen and ten gunners. Erected in 1861, it will be the only tower model 1846 on Belle-Île. For the needs of its emplacement, the rock was excavated and the ground sloped so that only the terrace commanded the beach; its southwest and southeast faces are entirely defiladed by the rock. The rock removals were such that reading the old installations has become very complicated. Near its salient III, a cut in the cliff has been blocked by a masonry wall with a tunnel passage for the tide. In front of the gorge, on the beach side, a wall pierced with wide embrasures (now blocked) equipped with German constructions from the Second World War, is also pierced with a tunnel passage letting the tide push its waters right into the perimeter of the battery at high tide. The embrasures, old and more recent, all covered the beach perpendicular to the entrenchment at the head of the bay. One of the German casemates, it should be emphasized, has as frontal armour, cast in concrete, a G gun shield of 95 mm model 1888. Still in front of the gorge, the same Germans concreted two small ammunition stores. They had coded their installations here Wn I 318. The tower is particularly pretty. The vertical crenels of its platform are truncated conical. On the sea side, a footbridge now allows access via a drawbridge to an esplanade with a small parapet. Did this footbridge exist during the operational period of the structure? Be that as it may, the centre of each of the three other sides of this crenellated platform features an embrasure for small-calibre artillery. Notably, the pediment of the entrance clearly displays, engraved in the door lintel: "Poste de Port-Andro". On several of its faces, the basement rooms alternate a small vertical opening and a horizontal one. During our visit on site, the drawbridge at the entrance was raised so we are not in a position to indicate whether the counterweights present are the original ones or not. The tower is painted white (04/2012) except for its corner quoins and window surrounds whose stones contrast superbly with the rest of the walls. Between June 13 and July 11, 1874 no less than 22 old batteries on Belle-Île were proposed for declassification, including that of Port An Dro. This declassification was definitively ratified in 1889. The post was sold for 2,000 F (starting price 1,700 F) by the State Property Office on September 11, 1891 to Mr. Emile Cazalet (the same one who bought the Post of Port-Maria), who resold it on December 13, 1893 to Me Martial-Achille Dieuaide, a notary by profession, and converted into a holiday home. It must be noted that the current owner takes great care of his property which appeared to us as one of the most beautiful buildings on the island. The tower was listed in the Supplementary Inventory of Historical Monuments on October 30, 2000. The post or the battery have been found under the names "Port André", "Port Saint-André", "Port-an-Dro", "Port d’Andro". Private property, not visitable.

Pevnost Lorient, Belle-Île, přímo jižně od mysu Kerdonis. Když jste na místě a díváte se na pláž, jste překvapeni poměrně malým zájmem, který Vauban tomuto možnému vylodění věnoval. Dotyčný to odůvodnil takto: "Pro čluny velmi špatné, moře je tam téměř vždy neklidné, vstup volný, břehy železné a vysoké stejně jako pobřeží, které je velmi zrádné. Jsou zde dvě místa pro najetí na břeh, první široké 18 sáhů a druhé 50; obě z velmi plochého písku, kde se moře zuřivě tříští, takže je vzácné najít vhodné počasí pro vplutí. (…)". Museli jsme konstatovat, že tento 3. duben 2012, datum naší návštěvy na místě, stejně jako jisté ráno asi před 251 lety, byl tedy jedním z těch vzácných dnů vhodných pro vylodění. Jeho pokyny k ohrazení pláže na úrovni odlivové čáry a k vybudování baterie tří děl jižně od pláže byly rychle realizovány. Skalnatý výběžek, tehdy označovaný jako "poloostrov Bludel", se k tomuto záměru hodil. Dochoval se nám plán jistého Detaillea z roku 1780. Šlo o baterii ve tvaru podkovy, s vytesaným příkopem v hrdle, malou strážnicí a prachárnou vlevo při vstupu a se čtyřmi rozšiřujícími se střílnami v parapetu pro dělostřelecká děla. Ze těchto čtyř střílen byla jedna orientována na východ, jedna na jihovýchod a dvě na jih! Žádná nemohla působit na pláž. Tento úkol byl svěřen opevnění opatřenému četnými střílnami, o ploše přibližně stejné jako baterie a přiloženému k její severní straně. Protože opevnění mysu Kerdonis ještě neexistovala, pokusili se Angličané zde vylodit 8. dubna 1761. Naštěstí existuje opevnění, "postavené roku 1759 a blokující mrtvé údolí u reduty." Každý si tuto větu vyloží, která nám přinesla –a stále přináší– několik otázek. Přesná role opevnění zůstává málo známá, ale ví se, že baterie odolala a že s pomocí "oddílů z okolních fortů" byli Angličané odraženi: "Kromě plochých člunů potopených na dno byly stovky mužů zabity nebo utopeny (a) 360 zajatců". Je známo, že Angličané se úspěšně vylodili o něco severněji 22. téhož měsíce. Po okupaci baterie prodělala několik vylepšení a prací až do asi roku 1780. Poté je znovu vyzbrojena již od roku 1792, pak pravidelně vyzbrojována, udržována a střežena asi patnácti muži. Komise z roku 1841 posuzuje lokalitu jako prvořadého významu a přeje si tam vidět věž č. 2, vyzbrojenou dvěma houfnicemi a osmi hradebními puškami, s třiceti pěšáky a deseti dělostřelci. Vztyčená roku 1861, bude jedinou věží modelu 1846 na Belle-Île. Pro potřeby jejího umístění byla skála vyhloubena a terén svažitě upraven, aby pouze terasa ovládala pláž; její jihozápadní a jihovýchodní strany jsou zcela kryty skálou. Odstranění horniny bylo takové, že čtení starých zařízení se stalo velmi komplikovaným. Poblíž jejího výběžku III byl zářez ve útesu zazděn zděnou zdí s tunelovým průchodem pro příliv. Před hrdlem, na straně pláže, je zeď proražená širokými střílnami (nyní zazděnými) opatřená německými stavbami z druhé světové války, také proražená tunelovým průchodem, který nechává příliv při odlivu tlačit své vody až do perimetru baterie. Střílny, staré i novější, všechny postřelovaly pláž kolmo na opevnění v čele zátoky. Jedna z německých kasemat, to je třeba zdůraznit, má jako čelní pancéřování, zalité v betonu, štít děla G ráže 95 mm model 1888. Stále před hrdlem stejní Němci zabetonovali dvě malé munice. Své instalace zde označili kódem Wn I 318. Věž je obzvláště pěkná. Svislé střílny její platformy jsou komolé kuželovité. Na straně k moři umožňuje lávka nyní přes padací most dosáhnout terasy s malým parapetem. Existoval tento můstek během operačního období stavby? Ať tak či onak, střed každé ze tří dalších stran této cimbuřím opatřené platformy obsahuje střílnu pro malorážní dělostřelectvo. Kuriózně, fronton vchodu jasně ukazuje, vyryto do nadpraží dveří: "Poste de Port-Andro". Na několika jejích stranách se v místnostech suterénu střídá malý svislý a vodorovný otvor. Během naší návštěvy na místě byl padací most u vchodu zvednut, takže nejsme schopni určit, zda jsou přítomné protizávaží původní či nikoliv. Věž je natřena bíle (04/2012) s výjimkou jejího nárožního zdiva a ostění oken, jejichž kameny nádherně kontrastují se zbytkem hradeb. Mezi 13. červnem a 11. červencem 1874 bude navrženo ke zrušení ne méně než 22 starých baterií na Belle-Île, včetně té z Port An Dro. Toto zrušení bude definitivně potvrzeno roku 1889. Post byl prodán za 2 000 F (vyvolávací cena 1 700 F) státním pozemkovým úřadem 11. září 1891 panu Emilu Cazaletovi (témuž, který koupil Post v Port-Maria), který jej 13. prosince 1893 přeprodal panu Martial-Achille Dieuaidovi, notáři z povolání, a přeměněn na rekreační dům. Nutno konstatovat, že současný majitel pečuje o svůj majetek s velkou péčí a jevil se nám jako jedna z nejkrásnějších staveb na ostrově. Věž byla zapsána do dodatkového seznamu historických památek 30. října 2000. Post nebo baterie byly nalezeny pod označeními "Port André", "Port Saint-André", "Port-an-Dro", "Port d'Andro". Soukromý majetek, nepřístupný.