Place de Lorient, Belle-Île, sud-est du Palais, entre les pointes de Kerzo au nord et du Skeul au sud. La petite plage de Port-Maria est favorable à un débarquement et cela n’avait nullement échappé à Vauban qui, lors de son troisième et dernier voyage à Belle-Île, en février 1689, il préconisa l’édification d’un certain nombre de batteries, presque toutes en forme de fer à cheval, avec un petit magasin à poudre et un petit corps de garde. Celle de l’anse de Port-Maria, tout comme celle de la pointe de Kerzo, sont encore bien visibles. La Commission de 1841 fera un peu le tri dans les lieux qu’il convenait de doter d’un corps de garde modèle, Kerzo sera écartée tandis que Port-Maria se verra dotée d’un corps de garde modèle 1846 n° 2 modifié pour 30 hommes implanté moins de dix mètres au-dessus de la plage et dominant celle-ci. Aucune position d’artillerie ne semble avoir été aménagée dans l’emprise du corps de garde et de fait, le fronton porte l’inscription "Poste du Port-Maria » et non celle de batterie. Le thalweg remontant vers Borderenne comporte encore un muret barrant la moitié du passage. S’agit-il des restes d’un retranchement ? Toujours est-il que celui barrant le vallon remontant vers Locmaria village, lui, est encore remarquablement conservé, en ce comprise sa porte et son parapet de tir, dégagé de sa végétation en mars 2012 par la commune. Le corps de garde, aujourd’hui (07/2012) résidence secondaire, connaît la bonne fortune d’avoir pour propriétaire un amoureux du patrimoine ; le docteur Henry Malécot. C’est à lui et à sa volonté de partage que nous devons les informations qui suivent. « Vauban juge le lieu peu propice à un débarquement : « Méchante mer, rarement calme » écrit-il – mais son mémoire est daté d’un 12 février (1689). Cependant une batterie de trois canons figure sur les plans de Nicolas de Fer dès 1692 ; elle présente un parapet en terre, de plan en demi-lune, soutenu par une escarpe revêtue en maçonnerie, avec un petit corps de garde et un magasin à poudre. En partie démontée par les Anglais à l’occasion du débarquement de 1761, la batterie sera réarmée et des retranchements barrant les deux vallons seront aménagés. Cette batterie sera abandonnée à la fin du Premier Empire. La Commission de 1841 propose sa suppression mais souhaite la construction d’un poste garde-côtes pour trente hommes et qui serait armé de six fusils de rempart. Finalement un corps de garde crénelé type 1846 n° 2 portant l’inscription « Poste du Port-Maria – 1860 » est construit à cette date. Il est défilé des vues et tirs du large ; le parapet de sa terrasse présente trois embrasures pour petits canons de montagne devant assurer la défense rapprochée du réduit. L’ancienne batterie est conservée (ses ruines se voient encore à la sortie de l’anse à gauche). Vendu parmi les premiers par les Domaines le 11 septembre 1891 à un notable (et « promoteur » belle-îlois), Emile Cazalet, le fort est cédé le 5 juin 1895 à la famille Malécot qui en est toujours propriétaire et qui l’a aménagé en résidence secondaire. La transformation de la terrasse en chemin de ronde couvert, puis en étage habitable, avec une toiture en tuile, peut surprendre, mais n’altère pas la lisibilité des structures d’origine de l’ouvrage. Il est longtemps proposé - déjà, entre 1925 et 1940 - à la location saisonnière. Pendant la Seconde guerre mondiale, Locmaria devient point de défense, codé Wn I 336 a. Le fort est occupé par les Allemands qui le laissent en ruines mais, heureusement, ne mettent pas à exécution leur projet de le faire sauter à leur reddition en mai 1945… Il est réhabilité dans les années 1950. Le fort renferme une cheminée remontée, provenant du château de Rimaison en Bieuzy-les-Eaux, Morbihan, qui date du XVIè siècle (vers 1580) et dont les piédroits sont constitués par des atlantes. Cette cheminée est classée Monument Historique depuis le 7 janvier 1953. Le Fort lui-même a été inscrit à l’Inventaire supplémentaire des Monuments Historiques en date du 30 octobre 2000 en même temps que la majorité de ses congénères. Il est actuellement en excellent état et offert à la location saisonnière. Un pont-levis, au plus près des schémas d’origine, a été remis en place en 2006. » Il convient peut-être d’insister sur le choix particulièrement judicieux de l’emplacement du corps de garde. Abrité des coups directs pouvant venir du large, il oppose à la plage sa plus grande longueur au centre de laquelle, sur la terrasse, on trouve une embrasure pour éventuelle pièce de petit calibre. Les deux petits côtés de la même terrasse en possèdent une semblable, en leur centre aussi. Ces dernières n’auraient eu à entrer en action qu’au cas où l’assaillant aurait réussi à franchir les retranchements au bas des vallons, agissant alors par feux de revers. Cela n’est pas sans importance car si l’adversaire avait pu s’avancer au-delà du champ de tir de la terrasse, il aurait eu tôt fait de rendre cette dernière intenable en occupant la hauteur à laquelle le corps de garde est appuyé réduisant quasiment à néant sa capacité de résistance. Notons qu’avant d’opter pour un CdG modèle 1842 n° 2, la direction du Génie de Brest avait proposé, en projet pour 1857-1858, une construction désignée comme "corps de garde défensif pour 30 hommes devant servir de réduit aux postes des ports Marie, Fouquet et Pouldon". Extérieurement très proches d’un CdG modèle 1846 n° 3, ces projets amputaient toutefois ce modèle des trois magasins à l’opposé de l’entrée et, en sous-sol, au même niveau que les citernes occupant le sous-sol de l’entrée, mais sur une largeur moindre, on aurait aménagé un magasin aux vivres, une cuisine et un dépôt de cartouches. L’étage (en fait le rez-de-chaussée) eût été occupé par l’entrée, le local du chef de poste, celui du gardien, une chambre pour 10 hommes et une seconde pour 20 hommes ; ce à quoi il eût convenu d’ajouter une terrasse sommitale. Cet hybride entre tour en CdG ne vit pas le jour. Le poste du Port-Maria fut déjà proposé au déclassement en juillet 1874 mais nous ignorons s’il fut entériné en 1876 ou, comme bien d’autres batteries de côte, en 1888. Notons qu’en exécutant des travaux de terrassements, M. Malécot a retrouvé des boulets anglais provenant de tirs "trop longs" de la flotte anglaise sur la batterie Vauban. Ces tirs ont eu lieu entre la première tentative de débarquement à Port-Andro le 8 avril 1761 et le débarquement réussi peu au nord de la pointe de Kerdonis le 22 avril suivant. Nous ne pouvons clôturer cet articulet sans préciser que le corps de garde et son environnement constituent sans conteste un des plus beaux écrins où nos recherches nous auront amené à séjourner.

Festung von Lorient, Belle-Île, südöstlich von Palais, zwischen den Landspitzen Kerzo im Norden und Skeul im Süden. Der kleine Strand von Port-Maria ist für eine Landung günstig, und das war Vauban keineswegs entgangen, der bei seiner dritten und letzten Reise nach Belle-Île im Februar 1689 die Errichtung einer Anzahl von Batterien empfahl, fast alle hufeisenförmig, mit einem kleinen Pulvermagazin und einem kleinen Wachhaus. Diejenige in der Bucht von Port-Maria, ebenso wie die an der Spitze von Kerzo, sind noch gut sichtbar. Die Kommission von 1841 wird unter den Orten, die mit einem Muster-Wachhaus auszustatten waren, eine gewisse Auswahl treffen; Kerzo wird ausgeschlossen, während Port-Maria mit einem modifizierten Wachhaus Modell 1846 Nr. 2 für 30 Mann ausgestattet wird, das weniger als zehn Meter über dem Strand angelegt ist und diesen beherrscht. Keine Artilleriestellung scheint im Bereich des Wachhauses eingerichtet worden zu sein, und in der Tat trägt der Giebel die Inschrift "Poste du Port-Maria" und nicht die einer Batterie. Der zum Borderenne hinaufführende Talweg weist noch eine kleine Mauer auf, die die Hälfte des Durchgangs versperrt. Handelt es sich um Reste einer Verschanzung? Jedenfalls ist diejenige, die das zum Dorf Locmaria hinaufführende Tal sperrt, noch bemerkenswert gut erhalten, einschließlich ihres Tores und ihrer Schießbrust, die im März 2012 von der Gemeinde von ihrer Vegetation befreit wurde. Das Wachhaus, heute (07/2012) ein Zweitwohnsitz, hat das Glück, einen Denkmalliebhaber als Eigentümer zu haben: Doktor Henry Malécot. Ihm und seinem Willen zur Weitergabe verdanken wir die folgenden Informationen. «Vauban hält den Ort für eine Landung wenig geeignet: „Böses Meer, selten ruhig“ schreibt er – doch sein Bericht ist auf einen 12. Februar (1689) datiert. Jedoch erscheint eine Batterie von drei Kanonen auf den Plänen von Nicolas de Fer bereits 1692; sie weist einen Erdparapet auf, im Halbmondplan, gestützt von einer gemauerten Escarpe, mit einem kleinen Wachhaus und einem Pulvermagazin. Teilweise von den Engländern anlässlich der Landung von 1761 demontiert, wird die Batterie neu bewaffnet und Verschanzungen, die die beiden Täler sperren, werden eingerichtet. Diese Batterie wird am Ende des Ersten Kaiserreichs aufgegeben. Die Kommission von 1841 schlägt ihre Abschaffung vor, wünscht aber den Bau eines Küstenwachpostens für dreißig Mann, der mit sechs Wallgewehren bewaffnet wäre. Schließlich wird ein gekröneltes Wachhaus Typ 1846 Nr. 2 mit der Inschrift „Poste du Port-Maria – 1860“ zu diesem Datum erbaut. Es ist vor Sicht und Schüssen von Seeher gedeckt; die Brustwehr seiner Terrasse weist drei Scharten für kleine Bergkanonen auf, die die Nahverteidigung des Reduits sicherstellen sollen. Die alte Batterie ist erhalten (ihre Ruinen sind noch am Ausgang der Bucht links zu sehen). Als einer der ersten von der Domänenverwaltung am 11. September 1891 an einen Honoratioren (und belle-îloischen „Promotor“), Emile Cazalet, verkauft, wird das Fort am 5. Juni 1895 an die Familie Malécot übertragen, die immer noch Eigentümer ist und es zum Zweitwohnsitz ausgebaut hat. Die Umwandlung der Terrasse in einen überdachten Wehrgang, dann in ein bewohnbares Obergeschoss mit Ziegeldach mag überraschen, beeinträchtigt aber nicht die Lesbarkeit der ursprünglichen Strukturen des Werks. Es wird lange – bereits zwischen 1925 und 1940 – zur Saisonmiete angeboten. Während des Zweiten Weltkriegs wird Locmaria zum Verteidigungspunkt, kodiert Wn I 336 a. Das Fort wird von den Deutschen besetzt, die es in Ruinen lassen, aber glücklicherweise ihren Plan, es bei ihrer Kapitulation im Mai 1945 sprengen zu lassen, nicht ausführen… Es wird in den 1950er Jahren saniert. Das Fort beherbergt einen wiederaufgebauten Kamin, der aus dem Schloss Rimaison in Bieuzy-les-Eaux, Morbihan, stammt, aus dem 16. Jahrhundert (um 1580) und dessen Pfosten aus Atlanten bestehen. Dieser Kamin ist seit dem 7. Januar 1953 als historisches Denkmal klassifiziert. Das Fort selbst wurde am 30. Oktober 2000 zusammen mit der Mehrheit seiner Artgenossen in das Zusatzverzeichnis der historischen Denkmäler eingetragen. Es befindet sich derzeit in ausgezeichnetem Zustand und wird saisonal vermietet. Eine Zugbrücke, möglichst nahe an den Originalschemata, wurde 2006 wieder angebracht.» Vielleicht sollte man auf die besonders kluge Wahl des Standorts des Wachhauses bestehen. Vor direkten Schüssen von Seeher geschützt, bietet es dem Strand seine größte Länge entgegen, in deren Mitte sich auf der Terrasse eine Scharte für ein mögliches Geschütz kleinen Kalibers findet. Die beiden kleinen Seiten derselben Terrasse besitzen eine ähnliche, ebenfalls in ihrer Mitte. Letztere hätten nur dann in Aktion treten müssen, falls der Angreifer die Verschanzungen am Talgrund hätte überwinden können, dann durch Rückenfeuer wirkend. Dies ist nicht ohne Bedeutung, denn hätte der Gegner sich über das Schussfeld der Terrasse hinaus vorkämpfen können, hätte er schnell diese unhaltbar gemacht, indem er die Höhe besetzte, an der das Wachhaus lehnt, und damit seine Widerstandsfähigkeit praktisch zunichtemacht. Man beachte, dass die Geniedirektion Brest, bevor sie sich für ein Wachhaus Modell 1842 Nr. 2 entschied, im Projekt für 1857-1858 einen Bau vorgeschlagen hatte, der als „defensives Wachhaus für 30 Mann, bestimmt als Reduit für die Posten der Häfen Marie, Fouquet und Pouldon“ bezeichnet wurde. Äußerlich einem Wachhaus Modell 1846 Nr. 3 sehr ähnlich, schnitt dieses Projekt diesem Modell jedoch die drei Magazinräume gegenüber dem Eingang ab, und im Untergeschoss, auf gleicher Ebene wie die Zisternen im Keller des Eingangs, aber auf geringerer Breite, hätte man einen Lebensmittellagerraum, eine Küche und einen Patronendepot eingerichtet. Die Etage (eigentlich das Erdgeschoss) wäre vom Eingang, dem Raum des Postenchefs, dem des Wächters, einem Raum für 10 Mann und einem zweiten für 20 Mann eingenommen worden; hinzuzufügen wäre eine obere Terrasse gewesen. Dieser Hybrid zwischen Turm und Wachhaus kam nicht zustande. Der Posten Port-Maria wurde bereits im Juli 1874 zur Außerdienststellung vorgeschlagen, aber wir wissen nicht, ob dies 1876 oder, wie viele andere Küstenbatterien, 1888 bestätigt wurde. Man beachte, dass Herr Malécot bei Erdarbeiten englische Kanonenkugeln fand, die von „zu langen“ Schüssen der englischen Flotte auf die Vauban-Batterie stammten. Diese Schüsse fanden zwischen dem ersten Landungsversuch bei Port-Andro am 8. April 1761 und der erfolgreichen Landung etwas nördlich der Pointe de Kerdonis am 22. April desselben Jahres statt. Wir können diesen kleinen Artikel nicht abschließen, ohne festzustellen, dass das Wachhaus und seine Umgebung zweifellos eine der schönsten Schatullen darstellen, in denen unsere Forschungen uns haben weilen lassen.

Vesting van Lorient, Belle-Île, zuidoosten van Palais, tussen de punten Kerzo in het noorden en Skeul in het zuiden. Het kleine strand van Port-Maria is gunstig voor een landing en dat was Vauban geenszins ontgaan, die tijdens zijn derde en laatste reis naar Belle-Île, in februari 1689, de bouw van een aantal batterijen aanbeval, bijna allemaal hoefijzervormig, met een klein kruitmagazijn en een klein wachthuis. Die in de baai van Port-Maria, net als die op de punt van Kerzo, zijn nog goed zichtbaar. De Commissie van 1841 zal een zekere selectie maken onder de plaatsen die van een modelwachthuis moesten worden voorzien; Kerzo wordt uitgesloten terwijl Port-Maria wordt voorzien van een gewijzigd wachthuis model 1846 nr. 2 voor 30 man, geplaatst minder dan tien meter boven het strand en dit dominerend. Geen artilleriepositie lijkt te zijn aangelegd binnen het gebied van het wachthuis en inderdaad draagt de fronton het opschrift "Poste du Port-Maria" en niet dat van een batterij. De naar Borderenne opwaartse dalweg bevat nog een muurtje dat de helft van de doorgang verspert. Zijn het resten van een verschansing? Hoe dan ook, die welke het naar het dorp Locmaria opwaartse dal verspert, is nog opmerkelijk goed bewaard, inclusief zijn poort en zijn schietparapet, in maart 2012 door de gemeente van zijn vegetatie ontdaan. Het wachthuis, thans (07/2012) een tweede verblijf, heeft het geluk een erfgoedliefhebber als eigenaar te hebben: dokter Henry Malécot. Aan hem en zijn wil tot delen danken we de volgende informatie. «Vauban acht de plaats weinig geschikt voor een landing: „Slechte zee, zelden kalm“ schrijft hij – maar zijn memorie is gedateerd op een 12 februari (1689). Echter een batterij van drie kanonnen staat op de plannen van Nicolas de Fer reeds in 1692; zij vertoont een aarden parapet, in halvemaanvorm, ondersteund door een gemetselde escarpe, met een klein wachthuis en een kruitmagazijn. Gedeeltelijk gedemonteerd door de Engelsen bij de landing van 1761, zal de batterij opnieuw bewapend worden en verschansingen die de twee dalen versperren zullen worden aangelegd. Deze batterij zal aan het einde van het Eerste Keizerrijk worden verlaten. De Commissie van 1841 stelt haar opheffing voor maar wenst de bouw van een kustwachttpost voor dertig man die bewapend zou zijn met zes walgeweren. Uiteindelijk wordt een gekanteeld wachthuis type 1846 nr. 2 met het opschrift „Poste du Port-Maria – 1860“ op die datum gebouwd. Het is gedekt tegen zicht en schoten van zee; de borstwering van zijn terras vertoont drie schietgaten voor kleine bergkanonnen die de nabije verdediging van het reduit moeten verzekeren. De oude batterij is behouden (haar ruïnes zijn nog te zien bij de uitgang van de baai links). Als een van de eerste verkocht door de Domeinen op 11 september 1891 aan een notabele (en belle-îloise „promotor“), Emile Cazalet, wordt het fort op 5 juni 1895 overgedragen aan de familie Malécot die er nog steeds eigenaar van is en het tot tweede verblijf heeft ingericht. De transformatie van het terras in een overdekte weergang, dan in een bewoonbare verdieping, met een pannendak, kan verbazen, maar tast de leesbaarheid van de oorspronkelijke structuren van het werk niet aan. Het wordt lang – reeds tussen 1925 en 1940 – aangeboden voor seizoensverhuur. Tijdens de Tweede Wereldoorlog wordt Locmaria verdedigingspunt, gecodeerd Wn I 336 a. Het fort wordt bezet door de Duitsers die het in ruïnes laten maar gelukkig hun plan om het bij hun overgave in mei 1945 te laten springen niet uitvoeren… Het wordt in de jaren 1950 gerehabiliteerd. Het fort bevat een herbouwde schouw, afkomstig van het kasteel Rimaison in Bieuzy-les-Eaux, Morbihan, die dateert uit de 16e eeuw (rond 1580) en waarvan de posten uit atlanten bestaan. Deze schouw is sinds 7 januari 1953 als historisch monument geklasseerd. Het Fort zelf werd op 30 oktober 2000 samen met de meerderheid van zijn soortgenoten ingeschreven in het aanvullende inventaris van historische monumenten. Het verkeert momenteel in uitstekende staat en wordt seizoensgebieden verhuurd. Een valbrug, zo dicht mogelijk bij de oorspronkelijke schema's, werd in 2006 weer aangebracht.» Misschien moet men benadrukken dat de keuze van de locatie van het wachthuis bijzonder doordacht was. Beschermd tegen directe schoten van zee, biedt het aan het strand zijn grootste lengte, in het midden waarvan op het terras een schietgat voor een mogelijk stuk klein kaliber te vinden is. De twee kleine zijden van hetzelfde terras bezitten een gelijkaardige, ook in hun midden. Laatstgenoemden zouden alleen in actie hebben moeten komen als de aanvaller de verschansingen aan de daldrempel had weten te passeren, dan werkend door flank- of rugvuur. Dit is niet zonder belang want als de tegenstander zich voorbij het schootsveld van het terras had kunnen opwerken, zou hij dit snel onhoudbaar hebben gemaakt door de hoogte te bezetten waartegen het wachthuis leunt, wat zijn weerstandsvermogen vrijwel tenietdoet. Merk op dat vóór de keuze voor een wachthuis model 1842 nr. 2 de Geniedirectie Brest, in project voor 1857-1858, een bouw had voorgesteld aangeduid als "defensief wachthuis voor 30 man bestemd als reduit voor de posten van de havens Marie, Fouquet en Pouldon". Uiterlijk zeer nabij een wachthuis model 1846 nr. 3, snoeide dit project dit model echter de drie magazijnen tegenover de ingang af en, in de kelder, op hetzelfde niveau als de cisterne die de kelder van de ingang bezet, maar op een geringere breedte, zou men een levensmiddelenmagazijn, een keuken en een patronendepot hebben ingericht. De verdieping (eigenlijk de begane grond) zou bezet zijn geweest door de ingang, de ruimte van de postcommandant, die van de bewaker, een kamer voor 10 man en een tweede voor 20 man; waaraan een bovenste terras had moeten worden toegevoegd. Deze hybride tussen toren en wachthuis kwam niet tot stand. De post Port-Maria werd reeds in juli 1874 voorgesteld voor opheffing maar we weten niet of dit in 1876 of, zoals veel andere kustbatterijen, in 1888 bekrachtigd werd. Merk op dat de heer Malécot bij grondwerken Engelse kanonskogels heeft teruggevonden, afkomstig van "te lange" schoten van de Engelse vloot op de Vauban-batterij. Deze schoten vonden plaats tussen de eerste landingpoging bij Port-Andro op 8 april 1761 en de geslaagde landing iets ten noorden van de Pointe de Kerdonis op 22 april van datzelfde jaar. We kunnen dit artikeltje niet afsluiten zonder te preciseren dat het wachthuis en zijn omgeving ontegenzeglijk een van de mooiste schrijnen vormen waar ons onderzoek ons heeft doen verblijven.

Fortress of Lorient, Belle-Île, southeast of Palais, between the points of Kerzo to the north and Skeul to the south. The small beach of Port-Maria is favorable for a landing and this had not escaped Vauban who, during his third and last voyage to Belle-Île in February 1689, recommended the erection of a number of batteries, almost all horseshoe-shaped, with a small powder magazine and a small guardhouse. The one in the cove of Port-Maria, as well as that at the point of Kerzo, are still clearly visible. The Commission of 1841 will make a certain selection among the places that should be provided with a model guardhouse; Kerzo will be excluded while Port-Maria will be provided with a modified guardhouse model 1846 no. 2 for 30 men, installed less than ten meters above the beach and dominating it. No artillery position seems to have been set up within the grounds of the guardhouse, and indeed, the pediment bears the inscription "Poste du Port-Maria" and not that of a battery. The thalweg rising towards Borderenne still has a small wall blocking half of the passage. Are these the remains of an entrenchment? Be that as it may, the one blocking the valley rising towards the village of Locmaria is still remarkably well preserved, including its gate and firing parapet, cleared of its vegetation in March 2012 by the municipality. The guardhouse, now (07/2012) a secondary residence, has the good fortune to have a heritage lover as its owner: Doctor Henry Malécot. To him and his willingness to share we owe the following information. "Vauban considers the site poorly suited for a landing: 'Rough sea, rarely calm' he writes – but his memoir is dated a February 12 (1689). However, a battery of three cannons appears on the plans of Nicolas de Fer as early as 1692; it features an earthen parapet, in a half-moon plan, supported by a masonry-revetted escarp, with a small guardhouse and a powder magazine. Partly dismantled by the English during the landing of 1761, the battery will be rearmed and entrenchments blocking the two valleys will be set up. This battery will be abandoned at the end of the First Empire. The Commission of 1841 proposes its suppression but desires the construction of a coast guard station for thirty men which would be armed with six rampart guns. Finally, a crenellated guardhouse type 1846 no. 2 bearing the inscription 'Poste du Port-Maria – 1860' is built at that date. It is sheltered from view and fire from the open sea; the parapet of its terrace features three embrasures for small mountain guns intended to ensure the close defense of the redoubt. The old battery is preserved (its ruins can still be seen at the exit of the cove on the left). Sold among the first by the State Domains on September 11, 1891 to a notable (and Belle-Île 'promoter'), Emile Cazalet, the fort was transferred on June 5, 1895 to the Malécot family, who still own it and have converted it into a secondary residence. The transformation of the terrace into a covered sentry walk, then into a habitable floor, with a tiled roof, may be surprising, but does not alter the readability of the original structures of the work. It has long been offered for seasonal rental – already between 1925 and 1940. During the Second World War, Locmaria became a defense point, coded Wn I 336 a. The fort was occupied by the Germans who left it in ruins but, fortunately, did not carry out their plan to blow it up upon their surrender in May 1945... It was rehabilitated in the 1950s. The fort contains a reassembled fireplace, originating from the Château de Rimaison in Bieuzy-les-Eaux, Morbihan, dating from the 16th century (around 1580) and whose jambs consist of atlantes. This fireplace has been classified as a Historical Monument since January 7, 1953. The Fort itself was inscribed in the Supplementary Inventory of Historical Monuments on October 30, 2000, along with the majority of its counterparts. It is currently in excellent condition and offered for seasonal rental. A drawbridge, as close as possible to the original schemes, was reinstalled in 2006." Perhaps we should emphasize the particularly judicious choice of the guardhouse's location. Sheltered from direct fire coming from the open sea, it presents its greatest length to the beach, in the center of which, on the terrace, there is an embrasure for a possible small-caliber gun. The two short sides of the same terrace have a similar one, also in their center. The latter would only have had to come into action if the attacker had managed to cross the entrenchments at the bottom of the valleys, then acting by reverse fire. This is not without importance because if the adversary had been able to advance beyond the firing range of the terrace, he would have quickly made it untenable by occupying the height against which the guardhouse leans, virtually nullifying its capacity for resistance. Note that before opting for a guardhouse model 1842 no. 2, the Brest Engineering Directorate had proposed, in a project for 1857-1858, a construction designated as "defensive guardhouse for 30 men intended to serve as a redoubt for the posts of the ports Marie, Fouquet and Pouldon". Externally very close to a guardhouse model 1846 no. 3, this project however cut off this model's three magazines opposite the entrance and, in the basement, at the same level as the cisterns occupying the basement of the entrance, but on a lesser width, one would have arranged a food store, a kitchen, and a cartridge depot. The floor (actually the ground floor) would have been occupied by the entrance, the post chief's room, that of the keeper, a room for 10 men and a second for 20 men; to which a summit terrace should have been added. This hybrid between a tower and a guardhouse did not come to fruition. The Port-Maria post was already proposed for decommissioning in July 1874, but we do not know if it was confirmed in 1876 or, like many other coastal batteries, in 1888. Note that while carrying out earthworks, Mr. Malécot found English cannonballs from "too long" shots fired by the English fleet at the Vauban battery. These shots took place between the first landing attempt at Port-Andro on April 8, 1761 and the successful landing a little north of Pointe de Kerdonis on April 22 of the same year. We cannot conclude this short article without specifying that the guardhouse and its surroundings undoubtedly constitute one of the most beautiful settings in which our research has led us to stay.

Pevnost Lorient, Belle-Île, jihovýchodně od Palais, mezi mysy Kerzo na severu a Skeul na jihu. Malá pláž Port-Maria je vhodná pro vylodění a to Vaubanovi neuniklo, který během své třetí a poslední cesty na Belle-Île v únoru 1689 doporučil vybudování řady baterií, téměř všech podkovovitého tvaru, s malou prachárnou a malou strážnicí. Ta v zátoce Port-Maria, stejně jako ta na mysu Kerzo, jsou stále dobře viditelné. Komise z roku 1841 provede určitý výběr mezi místy, která měla být vybavena vzorovou strážnicí; Kerzo bude vyloučena, zatímco Port-Maria bude vybavena upravenou strážnicí model 1846 č. 2 pro 30 mužů, umístěnou méně než deset metrů nad pláží a dominující jí. Žádné dělostřelecké postavení se nezdá být zřízeno v areálu strážnice, a skutečně, fronton nese nápis "Poste du Port-Maria" a ne název baterie. Údolnice stoupající k Borderenne má stále nízkou zídku blokující polovinu průchodu. Jsou to pozůstatky opevnění? Ať tak či onak, ta, která blokuje údolí stoupající k vesnici Locmaria, je stále pozoruhodně zachována, včetně své brány a střílny, zbavené vegetace v březnu 2012 obcí. Strážnice, nyní (07/2012) sekundární rezidence, má to štěstí, že jejím vlastníkem je milovník dědictví: doktor Henry Malécot. Jemu a jeho ochotě se dělit vděčíme za následující informace. „Vauban považuje místo za málo vhodné pro vylodění: ‚Zlém moři, zřídka klidném‘ píše – ale jeho pamětní spis je datován 12. února (1689). Nicméně baterie tří děl se objevuje na plánech Nicolase de Fera již roku 1692; má zemní parapet, v půlměsíčkovém půdorysu, podepřený zděnou eskarpou, s malou strážnicí a prachárnou. Částečně demontována Angličany při vylodění roku 1761, bude baterie znovu vyzbrojena a budou zřízena opevnění blokující dvě údolí. Tato baterie bude opuštěna na konci Prvního císařství. Komise z roku 1841 navrhuje její zrušení, ale přeje si výstavbu pobřežní hlídky pro třicet mužů, která by byla vyzbrojena šesti hradebními puškami. Nakonec je toho data postavena cimbuřím opatřená strážnice typu 1846 č. 2 s nápisem ‚Poste du Port-Maria – 1860‘. Je kryta před pohledy a palbou z volného moře; parapet její terasy má tři střílny pro malá horská děla určená k zajištění blízké obrany reduitu. Stará baterie je zachována (její zříceniny jsou ještě vidět u východu ze zátoky vlevo). Prodána mezi prvními státními statky 11. září 1891 prominentovi (a belle-îleskému ‚developerovi‘), Emilovi Cazaletovi, byl fort 5. června 1895 převeden na rodinu Malécotových, která jej stále vlastní a upravila na sekundární rezidenci. Přeměna terasy v krytý ochoz, poté v obyvatelné patro, s taškovou střechou, může překvapit, ale nenarušuje čitelnost původních struktur díla. Je dlouho nabízen – již mezi lety 1925 a 1940 – k sezónnímu pronájmu. Během druhé světové války se Locmaria stává obranným bodem, kódovaným Wn I 336 a. Fort je obsazen Němci, kteří jej nechají v ruinách, ale naštěstí neprovedou svůj plán jej při své kapitulaci v květnu 1945 vyhodit do povětří… Je obnoven v 50. letech. Fort obsahuje znovu sestavený krb, pocházející ze zámku Rimaison v Bieuzy-les-Eaux, Morbihan, datující se ze 16. století (kolem 1580) a jehož pilíře tvoří atlanti. Tento krb je od 7. ledna 1953 klasifikován jako historická památka. Samotný fort byl 30. října 2000 spolu s většinou svých protějšků zapsán do Dodatečného inventáře historických památek. Je momentálně v excelentním stavu a nabízen k sezónnímu pronájmu. Padací most, co nejblíže původním schématům, byl znovu instalován roku 2006.“ Snad je třeba trvat na obzvláště prozíravé volbě umístění strážnice. Chráněna před přímou palbou z moře, nastavuje pláži svou největší délku, v jejímž středu se na terase nachází střílna pro případné dělo malé ráže. Dvě krátké strany téže terasy mají podobnou, také ve svém středu. Ty by musely vstoupit do akce pouze v případě, že by útočník překonal opevnění na dně údolí, působíce pak palbou do zad. To není bez významu, protože kdyby se protivník dokázal přiblížit mimo dostřel terasy, rychle by ji učinil neudržitelnou obsazením výšiny, o niž se strážnice opírá, čímž by prakticky zničil její odolnost. Poznamenejme, než se rozhodlo pro strážnici model 1842 č. 2, navrhlo ženijní ředitelství v Brestu v projektu pro roky 1857-1858 stavbu označenou jako „obranná strážnice pro 30 mužů určená jako reduit pro stanoviště přístavů Marie, Fouquet a Pouldon“. Navenek velmi blízká strážnici model 1846 č. 3, tento projekt však tomuto modelu odňal tři skladiště naproti vchodu a v suterénu, ve stejné úrovni jako cisterny zabírající suterén vchodu, ale na menší šířce, by se zařídil potravinový sklad, kuchyně a sklad patron. Patro (vlastně přízemí) by zabíral vchod, místnost velitele stanoviště, místnost hlídače, ubikace pro 10 mužů a druhá pro 20 mužů; k tomu by se měla přidat vrcholová terasa. Tento hybrid mezi věží a strážnicí se nerealizoval. Stanoviště Port-Maria bylo již v červenci 1874 navrženo k vyřazení, ale nevíme, zda bylo potvrzeno v roce 1876, nebo jako mnoho jiných pobřežních baterií až v roce 1888. Poznamenejme, že při zemních pracích našel pan Malécot anglické dělové koule z „přesahujících“ výstřelů anglického loďstva na Vaubanovu baterii. Tyto výstřely se uskutečnily mezi prvním pokusem o vylodění u Port-Andro 8. dubna 1761 a úspěšným vyloděním severně od mysu Kerdonis 22. dubna téhož roku. Nemůžeme uzavřít tento článek bez upřesnění, že strážnice a její okolí bezpochyby tvoří jednu z nejkrásnějších schránek, kde nás náš výzkum přiměl pobývat.