Place de Lorient, Belle-Île. Commencée vers 1550 à l'emplacement d'une fortification plus ancienne encore, la citadelle connut diverses expansions, vers 1640, 1660, 1685 et fut encore améliorée sous Louis-Philippe. Propriété de la famille de Gondi, puis du surintendant Fouquet –ce qui ne lui porta pas bonheur–, avant de retourner à la couronne, Vauban ne la tenait pas en très haute estime, mais cela a déjà été décrit, de bien belle manière, dans d'autres publications par ailleurs toujours disponibles aujourd'hui. En conséquence de quoi, nous n'allons pas ici nous étendre ni dans un historique ni dans un descriptif détaillé. Que cela ne nous empêche toutefois pas de souligner la présence de plusieurs salles de musée, très riches, le magasin à poudre circulaire –unique !–, de bâtiments parfaitement restaurés et entretenus et d'une foule d'éléments défensifs faisant des lieux un endroit particulièrement didactique pour aborder la thématique de la fortification. D'ailleurs, bien que nous ne soyons aucunement fondés à porter un jugement, la non-retenue de la candidature du site pour le classement à l'UNESCO nous a surpris. Le site est sans conteste un des plus intacts, complets et qui plus est dans un environnement remarquable, qu'il nous a été donné de visiter. Parmi les éléments intéressant cet index, nous retiendrons le magasin à poudre de l'Avancée. Du modèle 1848, construit en 1860, il est aujourd'hui débarrassé de sa couverture de terre, mais superbement restauré, en ce compris l'intérieur. Le magasin à poudre de l'enveloppe, voulu par Vauban a cédé la place à un autre, du modèle 1874 simplifié, mais avec, dans le sas, un escalier menant au-dessus de la porte d'entrée du local de stockage (25 × 6 m), au niveau du puits à lumière, élément typique des magasins non simplifiés. Sa capacité devait avoisiner les 90 à 100 tonnes. Tout comme son alter ego proche du réduit C de l'enceinte urbaine, il possède un volet obturateur coulissant verticalement, dans le local de stockage, au-devant du puits de lumière (servant aussi à l'aération). Ce volet, par un système de poulies, était manœuvré depuis la chambre aux lampes. Ces deux magasins ont conservé (04/2012) leurs paratonnerres avec pointes en métal ferreux. L'arsenal a, lui-aussi, conservé ses deux paratonnerres, mais l'un des deux a encore sa pointe en métal cuivreux, infiniment plus rare. La citadelle sera déclassée par décret le 23 mars 1887, déclassement bientôt remis en question. Dans un rapport au Conseil supérieur de la Guerre, rapport d'août 1888, on peut lire : « Il y a en outre dans l'île une réserve importante de canons de 95 qui pourront être employés, quand il faudra, sur la côte. La place et la citadelle du Palais ont une grande importance : elles constituent le réduit de l'île et le point d'appui nécessaire des batteries de côte. Il faut donc que les fronts de terre soient bien armés et que des magasins à poudre sous roc y soient construits. » Le bâtiment désigné Grand quartier, abritant désormais un hôtel luxueux, porte une plaque : « Caserne Bigarré – anciennement de la Citadelle ». Le général de division Auguste Julien Bigarré (1775-1838) étant une gloire locale, notre question est de savoir si cette désignation résulte du décret Boulanger ou non ? La citadelle servira de camp pour officiers prisonniers durant la Première Guerre. Sur le bastion de la Mer, face à elle, se trouve un bâtiment dont le rôle pourrait avoir été d'avoir servi de poste de commandement de la défense du front de mer afin de coordonner les actions des batteries de Taillefer et du Gros Rocher. Sa datation est difficile. En maçonneries de moellons, pas même épaisses, alors qu'on aurait pu attendre du béton dans un poste aussi important, il comprend plusieurs locaux mais une seule visière. Il ne s'agit pas d'un bâtiment modèle dont on retrouverait d'autres exemplaires dans d'autres batteries. De même, il ne recèle aucune trace du bleu typique des murs intérieurs des locaux de la Marine dans l'Entre-deux-guerres. Il conserve donc, actuellement, une part de mystère. L'occupant de la Seconde Guerre ménagera quelques postes de tir pour mitrailleuses dans les remparts côté port. Délaissée, se dégradant, la citadelle fut rachetée par les époux Larquetoux en 1960. C'est à eux que l'on doit la véritable renaissance de ce bijou d'architecture militaire. Un article de presse du 22 août 2005 évoque un investissement de leur part de 40 millions d'euros ! Depuis 2005, le nouveau propriétaire, M. Sarvy, s'inscrit dans leur continuité, pour le plus grand bonheur du patrimoine et des touristes. Nous ne pouvons qu'encourager nos lecteurs à effectuer le déplacement. Il y a de quoi passer une journée entière dans cette citadelle dont l'histoire est d'une richesse insoupçonnée. Les collections sur Belle-Île et son histoire réunies en quelques décennies sont stupéfiantes. Même les amateurs d'artillerie se doivent d'y aller. Parmi les raretés exposées, ils ne manqueront pas les deux caronades (Mles 1827 ou 1831 ?) avec marteau percuteur (descriptif in : J.Lafay-Corréard, Aide-Mémoire d'Artillerie Navale -1850) exposées dans la grande cour.

Festung von Lorient, Belle-Île. Begonnen um 1550 an der Stelle einer noch älteren Befestigung, erlebte die Zitadelle verschiedene Erweiterungen, um 1640, 1660, 1685 und wurde noch unter Louis-Philippe verbessert. Eigentum der Familie Gondi, dann des Superintendanten Fouquet –was ihm kein Glück brachte–, bevor sie an die Krone zurückfiel, Vauban schätzte sie nicht sehr hoch, aber dies wurde bereits auf sehr schöne Weise in anderen Publikationen beschrieben, die übrigens heute noch erhältlich sind. Infolgedessen werden wir uns hier weder auf eine historische Darstellung noch auf eine detaillierte Beschreibung ausdehnen. Das soll uns jedoch nicht daran hindern, die Anwesenheit mehrerer sehr reicher Museumsräume, des runden Pulvermagazins –einzigartig!–, von perfekt restaurierten und gepflegten Gebäuden und einer Vielzahl von Verteidigungselementen hervorzuheben, die den Ort zu einem besonders lehrreichen Platz machen, um das Thema Befestigung anzugehen. Übrigens, obwohl wir keinerlei Grundlage für ein Urteil haben, hat die Nichtberücksichtigung der Kandidatur des Standorts für die UNESCO-Aufnahme uns überrascht. Der Standort ist zweifellos einer der intaktesten, vollständigsten und zudem in einer bemerkenswerten Umgebung, die wir besuchen durften. Unter den für diesen Index interessanten Elementen werden wir das Pulvermagazin der Avancée festhalten. Vom Modell 1848, gebaut 1860, ist es heute von seiner Erdbedeckung befreit, aber superb restauriert, einschließlich des Inneren. Das Pulvermagazin der Enveloppe, von Vauban gewünscht, wich einem anderen, vom vereinfachten Modell 1874, aber mit, in der Schleuse, einer Treppe, die über der Eingangstür des Lagerraums (25 × 6 m) führt, auf Höhe des Lichtschachts, einem typischen Element nicht vereinfachter Magazine. Seine Kapazität dürfte bei 90 bis 100 Tonnen gelegen haben. Ebenso wie sein Pendant nahe dem Reduit C der Stadtumfriedung besitzt es einen vertikal schiebenden Verschlussflügel im Lagerraum vor dem Lichtschacht (der auch der Belüftung dient). Dieser Flügel wurde über ein System von Rollen von der Lampenkammer aus bedient. Diese beiden Magazine haben (04/2012) ihre Blitzableiter mit Spitzen aus Eisenmetall bewahrt. Das Arsenal hat ebenfalls seine zwei Blitzableiter bewahrt, aber einer der beiden hat noch seine Spitze aus Kupfermetall, unendlich seltener. Die Zitadelle wird durch Dekret vom 23. März 1887 außer Dienst gestellt, eine Außerdienststellung, die bald in Frage gestellt wurde. In einem Bericht an den Obersten Kriegsrat, Bericht vom August 1888, kann man lesen: « Es gibt auf der Insel außerdem einen bedeutenden Vorrat an Kanonen 95, die, wenn nötig, an der Küste eingesetzt werden können. Der Platz und die Zitadelle von Palais haben große Bedeutung: sie bilden das Reduit der Insel und den notwendigen Stützpunkt der Küstenbatterien. Es ist daher notwendig, dass die Landfronten gut bewaffnet sind und dass dort Fels-Pulvermagazine gebaut werden. » Das als Grand Quartier bezeichnete Gebäude, das nun ein Luxushotel beherbergt, trägt eine Plakette: « Kaserne Bigarré – ehemals der Zitadelle ». Da der Divisionsgeneral Auguste Julien Bigarré (1775-1838) eine lokale Berühmtheit ist, ist unsere Frage, ob diese Bezeichnung aus dem Boulanger-Erlass resultiert oder nicht? Die Zitadelle diente während des Ersten Weltkriegs als Lager für gefangene Offiziere. Auf dem Bastion de la Mer, ihr gegenüber, befindet sich ein Gebäude, dessen Rolle gewesen sein könnte, als Kommandoposten für die Verteidigung der Seefront gedient zu haben, um die Aktionen der Batterien Taillefer und Gros Rocher zu koordinieren. Seine Datierung ist schwierig. In Bruchsteinmauerwerk, nicht einmal dick, wo man bei einem so wichtigen Posten Beton hätte erwarten können, umfasst es mehrere Räume, aber nur eine Sehscharte. Es handelt sich nicht um ein Modellgebäude, von dem man andere Exemplare in anderen Batterien finden würde. Ebenso birgt es keine Spur des typischen Blaus der Innenwände von Marinegebäuden in der Zwischenkriegszeit. Es bewahrt also derzeit ein Stück Geheimnis. Der Besatzer des Zweiten Weltkriegs wird einige Maschinengewehr-Stellungen in den Wallmauern Hafen-seitig einrichten. Vernachlässigt, verfallend, wurde die Zitadelle 1960 von den Eheleuten Larquetoux zurückgekauft. Ihnen verdankt man die wahre Wiedergeburt dieses Juwels der Militärarchitektur. Ein Presseartikel vom 22. August 2005 erwähnt eine Investition von ihrer Seite von 40 Millionen Euro! Seit 2005 setzt sich der neue Eigentümer, Herr Sarvy, in ihrer Kontinuität ein, zum größten Glück des Erbes und der Touristen. Wir können unsere Leser nur ermutigen, die Reise zu unternehmen. Es gibt Grund, einen ganzen Tag in dieser Zitadelle zu verbringen, deren Geschichte von ungeahntem Reichtum ist. Die Sammlungen über Belle-Île und ihre Geschichte, in wenigen Jahrzehnten zusammengebracht, sind erstaunlich. Selbst Artillerieliebhaber müssen dorthin gehen. Unter den ausgestellten Raritäten werden sie die zwei Karronaden (Mles 1827 oder 1831?) mit Perkussionshämmern (Beschreibung in: J.Lafay-Corréard, Aide-Mémoire d'Artillerie Navale -1850) nicht verpassen, ausgestellt im großen Hof.

Vesting van Lorient, Belle-Île. Begonnen rond 1550 op de plaats van een nog oudere versterking, onderging de citadel diverse uitbreidingen, rond 1640, 1660, 1685 en werd nog verbeterd onder Louis-Philippe. Eigendom van de familie Gondi, dan van de superintendant Fouquet –wat hem geen geluk bracht–, voor terug te keren naar de kroon, Vauban schatte haar niet hoog in, maar dit is reeds op zeer mooie wijze beschreven in andere publicaties die trouwens vandaag nog beschikbaar zijn. Bijgevolg gaan we ons hier niet uitbreiden noch in een historisch overzicht noch in een gedetailleerde beschrijving. Laat dit ons echter niet verhinderen de aanwezigheid te benadrukken van verschillende museumzalen, zeer rijk, het ronde kruidmagazijn –uniek!–, van perfect gerestaureerde en onderhouden gebouwen en een menigte verdedigingselementen die van de plaats een bijzonder didactische locatie maken om het thema vestingbouw te benaderen. Trouwens, hoewel we geenszins gerechtigd zijn een oordeel te vellen, heeft de niet-aanvaarding van de kandidatuur van de site voor de UNESCO-classering ons verrast. De site is ontegensprekelijk een van de meest intacte, complete en wat meer is in een opmerkelijke omgeving, die ons gegeven werd te bezoeken. Onder de elementen die voor deze index van belang zijn, zullen we het kruidmagazijn van de Avancée onthouden. Van het model 1848, gebouwd in 1860, is het vandaag verlost van zijn aardebedekking, maar superbaar gerestaureerd, inclusief het interieur. Het kruidmagazijn van de enveloppe, gewild door Vauban, heeft plaats geruimd voor een ander, van het vereenvoudigde model 1874, maar met, in de sluis, een trap die boven de ingangsdeur van de opslagruimte (25 × 6 m) leidt, op het niveau van de lichtput, een typisch element van niet-vereenvoudigde magazijnen. Zijn capaciteit moet de 90 à 100 ton benaderd hebben. Net als zijn alter ego dicht bij het reduit C van de stadsomsluiting, bezit het een verticaal schuivende afsluitklep, in de opslagruimte, voor de lichtput (die ook voor verluchting dient). Deze klep werd, via een systeem van katrollen, bediend vanuit de lampenkamer. Deze twee magazijnen hebben (04/2012) hun bliksemafleiders met punten uit ferrometaal bewaard. Het arsenaal heeft eveneens zijn twee bliksemafleiders bewaard, maar een van de twee heeft nog zijn punt uit koperhoudend metaal, oneindig zeldzamer. De citadel zal gedeklasseerd worden bij decreet op 23 maart 1887, declassering snel in vraag gesteld. In een rapport aan de Hoge Oorlogsraad, rapport van augustus 1888, kan men lezen: « Er is bovendien op het eiland een belangrijke reserve kanonnen 95 die kunnen worden ingezet, wanneer nodig, aan de kust. De plaats en de citadel van Palais hebben een groot belang: zij vormen het reduit van het eiland en de noodzakelijke steunpunt van de kustbatterijen. Het is dus nodig dat de landfronten goed bewapend zijn en dat er rotskruidmagazijnen gebouwd worden. » Het gebouw aangeduid als Grand Quartier, dat nu een luxehotel herbergt, draagt een plaat: « Kazerne Bigarré – voorheen van de Citadel ». Daar de divisiegeneraal Auguste Julien Bigarré (1775-1838) een lokale glorie is, is onze vraag of deze aanduiding voortvloeit uit het Boulanger-decreet of niet? De citadel zal dienen als kamp voor gevangen officieren tijdens de Eerste Wereldoorlog. Op het bastion de la Mer, ertegenover, bevindt zich een gebouw waarvan de rol geweest kan zijn gediend te hebben als commandopost voor de verdediging van het zeefront om de acties van de batterijen Taillefer en Gros Rocher te coördineren. Zijn datering is moeilijk. In metselwerk van ruwe stenen, niet eens dik, terwijl men beton zou kunnen verwachten in een zo belangrijke post, omvat het verschillende lokalen maar slechts één kijkspleet. Het gaat niet om een modelgebouw waarvan men andere exemplaren in andere batterijen zou terugvinden. Evenmin bevat het enig spoor van het typische blauw van de binnenmuren van de lokalen van de Marine in het Interbellum. Het behoudt dus, momenteel, een deel mysterie. De bezetter van de Tweede Wereldoorlog zal enkele mitrailleurvuurposities in de wallen havenzijde inrichten. Verwaarloosd, in verval, werd de citadel teruggekocht door de echtgenoten Larquetoux in 1960. Aan hen danken we de ware wedergeboorte van dit juweel van militaire architectuur. Een persartikel van 22 augustus 2005 vermeldt een investering van hun kant van 40 miljoen euro! Sinds 2005 zet de nieuwe eigenaar, de heer Sarvy, zich in hun continuïteit, tot groot geluk van het erfgoed en de toeristen. We kunnen onze lezers alleen maar aanmoedigen de verplaatsing te maken. Er is reden om een hele dag door te brengen in deze citadel waarvan de geschiedenis van een onvermoede rijkdom is. De collecties over Belle-Île en zijn geschiedenis verzameld in enkele decennia zijn verbijsterend. Zelfs artillerieliefhebbers moeten erheen gaan. Onder de tentoongestelde rariteiten zullen ze de twee caronades (Mles 1827 of 1831?) met slaghamer (beschrijving in: J.Lafay-Corréard, Aide-Mémoire d'Artillerie Navale -1850) niet missen, tentoongesteld in de grote binnenplaats.

Fortress of Lorient, Belle-Île. Started around 1550 on the site of an even older fortification, the citadel underwent various expansions, around 1640, 1660, 1685 and was further improved under Louis-Philippe. Owned by the Gondi family, then by Superintendent Fouquet –which did not bring it luck–, before returning to the crown, Vauban did not hold it in very high esteem, but this has already been described, in a very fine manner, in other publications moreover still available today. As a result, we will not expand here on either a historical account or a detailed description. Let this not prevent us, however, from highlighting the presence of several very rich museum rooms, the circular powder magazine –unique!–, of perfectly restored and maintained buildings and a host of defensive elements making the place a particularly didactic spot to approach the theme of fortification. Besides, although we are in no way qualified to pass judgement, the non-retention of the site's candidacy for UNESCO listing surprised us. The site is undoubtedly one of the most intact, complete and what is more in a remarkable environment, that we have been given to visit. Among the elements of interest to this index, we will note the powder magazine of the Avancée. Of the 1848 model, built in 1860, it is now rid of its earth cover, but superbly restored, including the interior. The powder magazine of the envelope, desired by Vauban, gave way to another, of the simplified 1874 model, but with, in the airlock, a staircase leading above the entrance door of the storage room (25 × 6 m), at the level of the light well, a typical element of non-simplified magazines. Its capacity must have been around 90 to 100 tonnes. Just like its counterpart near reduit C of the urban enclosure, it possesses a vertically sliding obturator shutter, in the storage room, in front of the light well (also serving for ventilation). This shutter, via a system of pulleys, was operated from the lamp room. These two magazines have preserved (04/2012) their lightning rods with ferrous metal points. The arsenal has also preserved its two lightning rods, but one of the two still has its point in copper metal, infinitely rarer. The citadel will be declassified by decree on 23 March 1887, a declassification soon questioned. In a report to the Superior War Council, report of August 1888, one can read: "There is moreover on the island an important reserve of 95 guns which can be employed, when needed, on the coast. The place and the citadel of Palais have great importance: they constitute the reduit of the island and the necessary support point of the coastal batteries. It is therefore necessary that the land fronts are well armed and that rock powder magazines are built there." The building designated Grand Quartier, now housing a luxury hotel, bears a plaque: "Bigarré Barracks – formerly of the Citadel". As Divisional General Auguste Julien Bigarré (1775-1838) is a local glory, our question is whether this designation results from the Boulanger decree or not? The citadel will serve as a camp for prisoner officers during the First World War. On the bastion de la Mer, facing it, is a building whose role could have been to have served as a command post for the defence of the sea front in order to coordinate the actions of the Taillefer and Gros Rocher batteries. Its dating is difficult. In rubble masonry, not even thick, whereas one could have expected concrete in such an important post, it comprises several rooms but only one embrasure. It is not a model building of which one would find other examples in other batteries. Similarly, it reveals no trace of the typical blue of the interior walls of Navy premises in the Interwar period. It thus retains, currently, a share of mystery. The occupant of the Second World War will arrange some machine gun firing posts in the ramparts on the port side. Neglected, deteriorating, the citadel was repurchased by the Larquetoux couple in 1960. It is to them that we owe the true rebirth of this jewel of military architecture. A press article of 22 August 2005 mentions an investment on their part of 40 million euros! Since 2005, the new owner, Mr. Sarvy, has been working in their continuity, for the greatest happiness of heritage and tourists. We can only encourage our readers to make the trip. There is reason to spend an entire day in this citadel whose history is of an unsuspected richness. The collections on Belle-Île and its history gathered in a few decades are astounding. Even artillery enthusiasts must go there. Among the rarities exhibited, they will not miss the two carronades (Mles 1827 or 1831?) with percussion hammer (description in: J.Lafay-Corréard, Aide-Mémoire d'Artillerie Navale -1850) exhibited in the large courtyard.

Pevnost Lorient, Belle-Île. Zahájeno kolem roku 1550 na místě ještě staršího opevnění, citadela prodělala různá rozšíření, kolem 1640, 1660, 1685 a byla dále vylepšena za Ludvíka Filipa. Vlastnictví rodiny Gondi, poté superintendanta Fouqueta –což jí nepřineslo štěstí–, před návratem ke koruně, Vauban si jí nevážil příliš vysoko, ale to již bylo popsáno, velmi pěkným způsobem, v jiných publikacích mimochodem stále dostupných dnes. V důsledku toho se zde nebudeme rozepisovat ani o historickém výkladu ani o podrobném popisu. Ať nás to však nebrání zdůraznit přítomnost několika velmi bohatých muzejních sálů, kruhového prachového magazínu –jedinečný!–, dokonale zrestaurovaných a udržovaných budov a spousty obranných prvků činících z místa zvláště poučné místo pro přiblížení tématu fortifikace. Mimochodem, ačkoli nejsme nijak oprávněni soudit, nepřijetí kandidatury lokality pro zápis do UNESCO nás překvapilo. Lokalita je nepochybně jednou z nejzachovalejších, úplných a navíc v pozoruhodném prostředí, kterou jsme měli možnost navštívit. Mezi prvky zajímavými pro tento index, zaznamenáme prachový magazín Avancée. Modelu 1848, postavený 1860, je dnes zbaven své zemní krytiny, ale skvěle zrestaurován, včetně interiéru. Prachový magazín obalové hradby, žádaný Vaubanem, ustoupil jinému, ze zjednodušeného modelu 1874, ale s, v přechodové komoře, schodištěm vedoucím nad vstupní dveře skladovací místnosti (25 × 6 m), na úrovni světlíku, typického prvku nezjednodušených magazínů. Jeho kapacita se musela blížit 90 až 100 tunám. Stejně jako jeho protějšek blízko reduty C městského opevnění, má vertikálně posuvnou uzavírací klapku, ve skladovací místnosti, před světlíkem (sloužícím také k větrání). Tato klapka byla, prostřednictvím systému kladek, ovládána z lampové komory. Tyto dva magazíny si zachovaly (04/2012) své hromosvody s hroty z železného kovu. Arzenál si také zachoval své dva hromosvody, ale jeden ze dvou má stále svůj hrot z měděného kovu, nekonečně vzácnější. Citadela bude deklasována dekretem 23. března 1887, deklasování brzy zpochybněno. Ve zprávě Nejvyšší válečné radě, zprávě ze srpna 1888, lze číst: « Je zde mimo to na ostrově důležitá záloha děl 95, které mohou být použity, až bude třeba, na pobřeží. Místo a citadela Palais mají velký význam: tvoří redut ostrova a nezbytný opěrný bod pobřežních baterií. Je tedy nutné, aby pozemní fronty byly dobře ozbrojeny a aby tam byly postaveny podskalní prachové magazíny. » Budova označená Grand Quartier, nyní hostící luxusní hotel, nese plaketu: « Kasárna Bigarré – dříve Citadely ». Vzhledem k tomu, že divizní generál Auguste Julien Bigarré (1775-1838) je místní slávou, naší otázkou je, zda toto označení vyplývá z Boulangerova dekretu či ne? Citadela bude sloužit jako tábor pro zajaté důstojníky během první světové války. Na bastionu de la Mer, naproti ní, se nachází budova, jejíž role mohla být sloužit jako velitelský stan obrany námořní fronty za účelem koordinace akcí baterií Taillefer a Gros Rocher. Její datace je obtížná. V zdění z lomového kamene, ani tlustém, zatímco by se dalo očekávat beton v tak důležité stanici, zahrnuje několik místností, ale pouze jeden střílnový otvor. Nejde o modelovou budovu, jejíž další exempláře by se našly v jiných bateriích. Rovněž neukrývá žádnou stopu typické modři vnitřních stěn místností námořnictva v meziválečném období. Zachovává tedy, v současnosti, díl tajemství. Okupant druhé světové války zařídí několik postavení pro kulomety v hradbách přístavní strany. Opuštěna, chátrajíc, byla citadela odkoupena manželi Larquetouxovými v roce 1960. Jim vděčíme za skutečné znovuzrození tohoto klenotu vojenské architektury. Článek v tisku z 22. srpna 2005 zmiňuje investici z jejich strany 40 milionů eur! Od roku 2005 se nový vlastník, pan Sarvy, zapojuje do jejich kontinuity, k největšímu štěstí dědictví a turistů. Můžeme naše čtenáře pouze povzbudit k vykonání cesty. Je důvod strávit celý den v této citadele, jejíž historie je ne tušeného bohatství. Sbírky o Belle-Île a jeho historii shromážděné za několik desetiletí jsou ohromující. I milovníci dělostřelectva se tam musí vypravit. Mezi vystavenými raritami nepropásnou dvě karonády (Mles 1827 nebo 1831?) s úderníkem (popis v: J.Lafay-Corréard, Aide-Mémoire d'Artillerie Navale -1850) vystavené na velkém nádvoří.