Place de Lorient, Belle-Île, 1 500 m au nord de la citadelle du Palais. 30 m/alt. La pointe de Taillefer forme grosso modo un angle droit où le rivage de Belle-Île passe d'une orientation ouest-est à une nord-sud. Ses vues sont donc optimales et cela n'échappa nullement à Vauban qui y préconisa une batterie de quatre pièces de 18. Les choses ne traînent pas puisque en 1705 une batterie est renseignée sur la carte de Nicolas de Fer. En 1780 on remodèle la batterie avec un corps de garde et un magasin à poudre. En 1793 on y ajoute un four à réverbère. Vers 1824, on y trouve trois caronades de 36 et un mortier de 12. La Commission de 1841 décide naturellement de conserver la position et de l'améliorer, mais il faudra attendre 1860 pour que l'on s'y attache sérieusement. On construira alors un corps de garde modèle 1846 intermédiaire entre les n°s 2 et 3. Parfaitement défilé, ce dernier est placé en arrière d'une batterie devant être armée de 5 canons et 1 mortier. La réorganisation de 1882 et 1883, conformément à une décision de la commission de défense des côtes du 11 juillet 1874, implique l'aménagement d'une enceinte avec portail défendu par un pont-levis à bascule en-dessous. Le front I-II du réduit fait partie intégrante de l'escarpe, tandis qu'on l'écrête et qu'on le recouvre d'une épaisseur de trois mètres de terre, tout en ménageant une étroite galerie, large d'à peine un mètre, le long de ses trois autres fronts. Un accès sera aménagé à chaque extrémité de la grande médiane du corps de garde. Deux énormes pas de tir à parapet en demi-cercle, séparés par une traverse creuse et jouxtés sur la droite par un magasin à poudre, font alors face au nord. Singulièrement, nous n'avons pas trouvé trace de quel armement devait y prendre place. Avec la crise l'obus-torpille, seules deux batteries seront modernisées sur Belle-Île : Taillefer et Gros Rocher. La paire classique, une batterie de bombardement appuyée par une batterie de moyen calibre, sera installée sur une ligne au sud de la batterie de la pointe, désormais orientée à l'est-nord-est. Cela semble déterminer qu'en 1882, on souhaitait interdire le passage entre l'île et la presqu'île de Quiberon, tandis qu'en 1888, la défense des approches du Palais semble privilégiée. Le réduit sera jugé apte à l'entreposage des obus chargés à la mélinite, tout en servant de casernement. En 1893, un magasin sous roc est creusé sous la ligne des quatre pièces de 24 c G modèle 1876 sur affût à pivot central. N'était-ce l'impossibilité de vérifier in situ la singularité des communications avec le pallier supérieur de l'escalier d'accès signalée au fort du Gros Rocher, pour le reste, ce magasin a les mêmes dispositions et dimensions que celui de ce dernier. Dans les archives soigneusement répertoriées par la Société Historique de Belle-Île, on relève, au sujet des voies aériennes dans ces magasins, le détail suivant : En palier, un homme pousse 200 kg sans effort sérieux. Avec une rampe au 1/7, il pousse encore 200 kg, seul si la rampe est courte, aidé d'un homme en renfort si la pente est un peu longue. En cas de croisement sur un rail unique, le chariot vide est décroché et déplacé à la main. Les quatre pas de tir sont séparés par des traverses pleines et reliés par une voie étroite. Sur la droite, une ligne de locaux faiblement bétonnés relie les deux batteries. Celle de 4 x 95 mm est agencée en deux paires d'emplacements de tir longés sur leur arrière par une communication en tranchée avec niches à coups de sûreté tant côté pièces qu'à l'opposé. Cette tranchée court tout le long des deux batteries pour rejoindre en un plan incliné l'entrée de la batterie de la pointe. Les projectiles devaient être répartis entre deux locaux du réduit (300 obus ordinaires et 100 de rupture) et la traverse-abri qui accueillait 180 obus ordinaires. En cas de guerre, une grosse moitié des projectiles du réduit devait être transportée dans le magasin sous roc. Fin décembre 1902, il est décidé d'acquérir des terrains pour la construction d'une batterie de 4 x 95 mm sur affûts de côte. S'agit-il de la batterie sise dans le prolongement de celle de 24 ou bien des terrains de la batterie annexe orientée au nord-ouest ? Cette dernière, aujourd'hui totalement arasée, était prévue pour 4 pièces de 95 mm sur affûts de campagne et comprenait quatre emplacements alignés et séparés par des traverses pleines dont la racine était revêtue de maçonneries ce à quoi s'ajoutait un poste de commandement et de tir sur la droite. Les canons de 24 c furent retirés en 1915 au profit du front terrestre. Au début des années 1930, la position fut retenue pour l'établissement d'une batterie de 4 x 138 mm. Le meilleur parti sera tiré de l'existant mais les quatre cuves furent nettement séparées les unes des autres. La pièce n° 1 sera installée à l'emplacement du pas de tir n° 2 de l'ex-batterie de 24 c. La n° 2 aura sa cuve bétonnée entre la batterie de 24 c et l'entrée de la batterie de la pointe. La n° 3 sera fixée dans le vaste pas de tir droit de la batterie de la pointe, tandis que la dernière prendra place hors du périmètre, quelques dizaines de mètres au sud-ouest du réduit. À proximité de cette dernière, deux emplacements pour canon de 75 D.T.C.A. sont encore visibles. Enfin, non loin du réduit, dont l'accès nord-ouest est protégé par un masque réalisé avec les débris de la traverse-abri, on trouve un poste de commandement et de tir typique des années trente, avec deux des trois visières protégées par de vieilles plaques de blindage provenant de quelque navire de guerre déclassé. Notons à proximité du réduit, un sémaphore modèle 1861 dont la présence fit l'objet de maints courriers car il constituait un point de repère trop évident. Il ne sera toutefois jamais déplacé et après avoir été modernisé par l'adjonction d'une chambre de veille supérieure, a finalement été désarmé en 1999 et vendu à un particulier en 2006. Les canons de 138 seront conservés par les Allemands (Stp I 303) et ferraillés en 1947. Notons que les Allemands ne semblent pas avoir coulé de béton ici, se contentant d'utiliser l'existant. Le site fut, plus tard, occupé un temps par le GERBAM (Groupe d'études et de recherches en balistique armes et munitions) dépendant de Gâvres. Totalement ferraillé hormis les plaques blindées du poste de commandement et des étagères métalliques et deux wagonnets abandonnés dans le magasin sous roc. Ce magasin a son accès muré (04/2012) mais les poulies au niveau supérieur du monte-charge, datant de l'ultime modernisation de la batterie, sont encore là. Le fort de Taillefer, dégagé de toute servitude défensive par décret du 24 novembre 1997, est, depuis 1999, la propriété de la ville de Palais qui s'efforce de l'entretenir. Le site est désormais libre d'accès. Une visite s'impose, paradoxalement surtout pour les rares installations de l'Entre-deux-guerres qui sont très spectaculaires avec des tranchées bétonnées très profondes. Depuis le 30 octobre 2000, le site est inscrit à l'inventaire supplémentaire des bâtiments historiques.

Festung von Lorient, Belle-Île, 1 500 m nördlich der Zitadelle von Palais. 30 M/ü M. Die Landspitze Taillefer bildet grob einen rechten Winkel, an dem die Küste von Belle-Île von einer West-Ost- zu einer Nord-Süd-Orientierung wechselt. Ihre Sicht ist daher optimal, was Vauban nicht entging, der hier eine Batterie von vier 18-Pfündern empfahl. Die Dinge zögern nicht, denn 1705 wird eine Batterie auf der Karte von Nicolas de Fer verzeichnet. 1780 wird die Batterie mit einer Wachstube und einem Pulvermagazin umgebaut. 1793 kommt ein Reverberierofen hinzu. Um 1824 findet man dort drei 36-Pfünder Karronaden und einen 12-Zoll-Mörser. Die Kommission von 1841 beschließt natürlicherweise, die Stellung zu erhalten und zu verbessern, aber es wird bis 1860 dauern, bis man sich ernsthaft daran macht. Dann wird eine Wachstube Modell 1846, ein Zwischentyp zwischen Nr. 2 und 3, gebaut. Vollständig gedeckt wird sie hinter einer Batterie platziert, die mit 5 Kanonen und 1 Mörser bewaffnet werden soll. Die Reorganisation von 1882 und 1883, gemäß einem Beschluss der Küstenverteidigungskommission vom 11. Juli 1874, umfasst die Anlage einer Umfriedung mit einem Tor, das durch eine darunter liegende Klappzugbrücke verteidigt wird. Die Front I-II des Reduits ist integraler Bestandteil der Escarpe, während es abgetragen und mit einer drei Meter dicken Erdschicht bedeckt wird, wobei entlang der drei anderen Fronten ein schmaler, kaum einen Meter breiter Gang belassen wird. Ein Zugang wird an jedem Ende der großen Mittelachse der Wachstube eingerichtet. Zwei enorme halbkreisförmige Schießstände mit Brustwehr, getrennt durch eine hohle Traverse und rechts an ein Pulvermagazin angrenzend, zeigen dann nach Norden. Merkwürdigerweise haben wir keine Spur davon gefunden, welche Bewaffnung dort untergebracht werden sollte. Mit der Krise der Torpedogranaten werden auf Belle-Île nur zwei Batterien modernisiert: Taillefer und Gros Rocher. Das klassische Paar, eine Bombardierungsbatterie, unterstützt von einer Batterie mittleren Kalibers, wird auf einer Linie südlich der Batterie an der Landspitze installiert, die nun nach Ost-Nordost ausgerichtet ist. Dies scheint zu bestimmen, dass man 1882 die Passage zwischen der Insel und der Halbinsel Quiberon sperren wollte, während 1888 die Verteidigung der Zufahrten zu Palais bevorzugt zu sein scheint. Das Reduit wird für die Lagerung von mit Melinit gefüllten Granaten als geeignet erachtet und dient gleichzeitig als Unterkunft. 1893 wird ein Felsenmagazin unter der Linie der vier 24 cm Geschütze G Modell 1876 auf Zentralpivotlafette gegraben. Wenn nicht die Unmöglichkeit gewesen wäre, die Besonderheit der Verbindungen mit der oberen Plattform des Zugangstreppenhauses, die beim Fort Gros Rocher festgestellt wurde, vor Ort zu überprüfen, hätte dieses Magazin ansonsten die gleichen Anordnungen und Abmessungen wie das letztere. In den von der Société Historique de Belle-Île sorgfältig katalogisierten Archiven findet man bezüglich der Luftwege in diesen Magazinen folgendes Detail: Auf ebener Strecke schiebt ein Mann 200 kg ohne ernsthafte Anstrengung. Bei einer Rampe von 1/7 schiebt er immer noch 200 kg, allein wenn die Rampe kurz ist, mit Hilfe eines Mannes als Verstärkung, wenn die Steigung etwas länger ist. Im Falle einer Kreuzung auf einem einzelnen Gleis wird der leere Wagen abgekoppelt und von Hand bewegt. Die vier Schießstände sind durch volle Traversen getrennt und durch eine schmale Spur verbunden. Rechts verbindet eine Reihe von schwach betonierten Räumen die beiden Batterien. Die 4 x 95 mm Batterie ist in zwei Paare von Schusspositionen angeordnet, die auf ihrer Rückseite durch einen Gräbenweg mit Sicherheitsnischen sowohl auf der Geschützseite als auch gegenüber verlängert werden. Dieser Graben verläuft entlang der beiden Batterien und trifft über eine schiefe Ebene auf den Eingang der Batterie an der Landspitze. Die Geschosse sollten zwischen zwei Räumen des Reduits (300 gewöhnliche Granaten und 100 Durchschlag) und der Traverse-Unterstand, der 180 gewöhnliche Granaten aufnahm, verteilt werden. Im Kriegsfall sollte etwa die Hälfte der Geschosse des Reduits in das Felsenmagazin transportiert werden. Ende Dezember 1902 wird beschlossen, Grundstücke für den Bau einer Batterie von 4 x 95 mm auf Küstenlafetten zu erwerben. Handelt es sich um die Batterie, die in der Verlängerung der 24 cm Batterie liegt, oder um die Grundstücke der nach Nordwesten ausgerichteten Annexbatterie? Letztere, heute vollständig eingeebnet, war für 4 Geschütze von 95 mm auf Feldlafetten vorgesehen und umfasste vier ausgerichtete Stellungen, die durch volle Traversen getrennt waren, deren Wurzeln mit Mauerwerk verkleidet waren, und rechts hinzu kam ein Kommando- und Feuerleitstand. Die 24 cm Geschütze wurden 1915 zugunsten der Landfront entfernt. Anfang der 1930er Jahre wurde die Stellung für die Errichtung einer Batterie von 4 x 138 mm ausgewählt. Das Beste wurde aus dem Vorhandenen gemacht, aber die vier Geschützstellungen wurden deutlich voneinander getrennt. Geschütz Nr. 1 wird auf der Position des Schießstandes Nr. 2 der ehemaligen 24 cm Batterie installiert. Nr. 2 erhält seine betonierte Stellung zwischen der 24 cm Batterie und dem Eingang zur Batterie an der Landspitze. Nr. 3 wird im weiten rechten Schießstand der Batterie an der Landspitze fixiert, während die letzte außerhalb des Umfangs, einige Dutzend Meter südwestlich des Reduits, platziert wird. In der Nähe der letzteren sind noch zwei Stellungen für 75 mm D.T.C.A. Geschütze sichtbar. Schließlich, nicht weit vom Reduit entfernt, dessen nordwestlicher Zugang durch eine aus den Trümmern der Traverse-Unterstand errichtete Maske geschützt ist, findet man einen typischen Kommando- und Feuerleitstand der dreißiger Jahre, mit zwei der drei Visiere, die durch alte Panzerplatten von irgendeinem außer Dienst gestellten Kriegsschiff geschützt sind. Wir bemerken in der Nähe des Reduits ein Semaphor Modell 1861, dessen Vorhandensein Gegenstand zahlreicher Schreiben war, da es einen zu offensichtlichen Orientierungspunkt darstellte. Es wird jedoch nie verlegt und wurde nach einer Modernisierung durch den Einbau einer oberen Wachkammer schließlich 1999 außer Dienst gestellt und 2006 an einen Privatmann verkauft. Die 138 mm Geschütze wurden von den Deutschen (Stp I 303) übernommen und 1947 verschrottet. Wir bemerken, dass die Deutschen hier anscheinend keinen Beton gegossen haben, sondern sich mit der Nutzung des Vorhandenen begnügten. Die Stätte wurde später eine Zeit lang von der GERBAM (Gruppe für Studien und Forschung in Ballistik, Waffen und Munition) mit Sitz in Gâvres genutzt. Vollständig verschrottet, mit Ausnahme der Panzerplatten des Kommandostandes und der Metallregale und zwei im Felsenmagazin zurückgelassenen Loren. Dieses Magazin hat seinen Zugang vermauert (04/2012), aber die Rollen auf der oberen Ebene des Aufzugs, die von der letzten Modernisierung der Batterie stammen, sind noch da. Das Fort Taillefer, durch Dekret vom 24. November 1997 von allen Verteidigungslasten befreit, ist seit 1999 im Besitz der Stadt Palais, die sich bemüht, es zu erhalten. Die Stätte ist jetzt frei zugänglich. Ein Besuch ist ein Muss, paradoxerweise vor allem für die seltenen Anlagen aus der Zwischenkriegszeit, die mit ihren sehr tiefen betonierten Gräben sehr spektakulär sind. Seit dem 30. Oktober 2000 ist die Stätte in das Zusatzinventar der historischen Gebäude eingetragen.

Vesting van Lorient, Belle-Île, 1 500 m ten noorden van de citadel van Palais. 30 m boven zeeniveau. De punt van Taillefer vormt ruwweg een rechte hoek waar de kust van Belle-Île overgaat van een west-oost naar een noord-zuid oriëntatie. Het uitzicht is dus optimaal en dat ontging Vauban niet, die hier een batterij van vier 18-ponder stukken voorstelde. De zaken talmen niet want in 1705 wordt een batterij vermeld op de kaart van Nicolas de Fer. In 1780 wordt de batterij verbouwd met een wachtlokaal en een kruitmagazijn. In 1793 wordt er een reverberieoven aan toegevoegd. Rond 1824 vindt men er drie 36-ponder carronades en een 12-inch mortier. De Commissie van 1841 besluit natuurlijk om de positie te behouden en te verbeteren, maar het zal tot 1860 duren voordat men er serieus mee aan de slag gaat. Dan wordt een wachtlokaal model 1846 gebouwd, een tussenmodel tussen de nummers 2 en 3. Perfect gedekt, wordt het achter een batterij geplaatst die bewapend moet worden met 5 kanonnen en 1 mortier. De reorganisatie van 1882 en 1883, volgens een besluit van de commissie voor kustverdediging van 11 juli 1874, omvat de aanleg van een omheining met een poort verdedigd door een ophaalbrug eronder. De fronten I-II van het reduit maken integraal deel uit van de escarpe, terwijl het wordt afgevlakt en bedekt met een drie meter dikke laag aarde, waarbij langs de drie andere fronten een smalle galerij, nauwelijks een meter breed, wordt vrijgelaten. Een toegang zal aan elk uiteinde van de grote mediane as van het wachtlokaal worden ingericht. Twee enorme halfcirkelvormige schietstanden met borstwering, gescheiden door een holle traverse en rechts grenzend aan een kruitmagazijn, kijken dan naar het noorden. Merkwaardig genoeg hebben we geen spoor gevonden van welke bewapening daar geplaatst moest worden. Met de crisis van de torpedogranaat zullen op Belle-Île slechts twee batterijen gemoderniseerd worden: Taillefer en Gros Rocher. Het klassieke paar, een bombardementsbatterij ondersteund door een batterij van middelbaar kaliber, wordt geïnstalleerd op een lijn ten zuiden van de batterij aan de punt, die nu naar het oost-noordoosten is georiënteerd. Dit lijkt te bepalen dat men in 1882 de doorgang tussen het eiland en het schiereiland Quiberon wilde afsluiten, terwijl in 1888 de verdediging van de toegangen tot Palais de voorkeur lijkt te hebben. Het reduit wordt geschikt geacht voor de opslag van met meliniet gevulde granaten, terwijl het ook als kazerne dient. In 1893 wordt een rotsmagazijn uitgegraven onder de lijn van de vier 24 cm G model 1876 stukken op centrale pivotaffuit. Was het niet de onmogelijkheid om ter plaatse de eigenaardigheid van de communicatie met de bovenste landing van de toegangstrap te verifiëren, zoals gemeld bij fort Gros Rocher, voor de rest heeft dit magazijn dezelfde indeling en afmetingen als dat van laatstgenoemde. In de door de Société Historique de Belle-Île zorgvuldig gecatalogiseerde archieven vindt men, met betrekking tot de luchtwegen in deze magazijnen, het volgende detail: Op vlak terrein duwt een man 200 kg zonder serieuze inspanning. Met een helling van 1/7 duwt hij nog steeds 200 kg, alleen als de helling kort is, geholpen door een man als versterking als de helling wat lang is. Bij kruising op een enkel spoor wordt de lege wagen ontkoppeld en met de hand verplaatst. De vier schietstanden worden gescheiden door volle traversen en verbonden door een smalle baan. Rechts verbindt een reeks zwak gebetonneerde lokalen de twee batterijen. Die van 4 x 95 mm is ingericht in twee paren schietposities, aan de achterzijde verlengd door een communicatieloopgraaf met veiligheidsnissen zowel aan de stukkenzijde als aan de tegenoverliggende kant. Deze loopgraaf loopt langs de twee batterijen om via een hellend vlak de ingang van de batterij aan de punt te bereiken. De projectielen moesten verdeeld worden tussen twee lokalen van het reduit (300 gewone granaten en 100 brisant) en de traverse-onderstand die 180 gewone granaten herbergde. In geval van oorlog moest ongeveer de helft van de projectielen van het reduit naar het rotsmagazijn worden getransporteerd. Eind december 1902 wordt besloten gronden aan te kopen voor de bouw van een batterij van 4 x 95 mm op kustaffuiten. Gaat het om de batterij gelegen in het verlengde van die van 24 cm of om de gronden van de naar het noordwesten georiënteerde annexbatterij? Laatstgenoemde, vandaag volledig geëffend, was voorzien voor 4 stukken van 95 mm op veldaffuiten en omvatte vier op één lijn geplaatste en door volle traversen gescheiden emplacementen waarvan de wortel met metselwerk bekleed was, met rechts een commandopost en vuurleidingspost. De 24 cm stukken werden in 1915 verwijderd ten gunste van het landfront. Begin jaren 1930 werd de positie geselecteerd voor de oprichting van een batterij van 4 x 138 mm. Het beste werd gehaald uit het bestaande, maar de vier kuipen werden duidelijk van elkaar gescheiden. Stuk nr. 1 zal geïnstalleerd worden op de plaats van schietstand nr. 2 van de voormalige 24 cm batterij. Nr. 2 krijgt zijn gebetonneerde kuip tussen de 24 cm batterij en de ingang van de batterij aan de punt. Nr. 3 wordt vastgezet in de brede rechter schietstand van de batterij aan de punt, terwijl de laatste buiten de perimeter geplaatst wordt, enkele tientallen meters ten zuidwesten van het reduit. In de buurt van deze laatste zijn nog twee emplacementen voor 75 mm D.T.C.A. kanonnen zichtbaar. Ten slotte, niet ver van het reduit, waarvan de noordwestelijke toegang beschermd wordt door een masker gemaakt met het puin van de traverse-onderstand, vindt men een typische commandopost en vuurleidingspost uit de jaren dertig, met twee van de drie vizieren beschermd door oude pantserplaten afkomstig van een uit dienst gesteld oorlogsschip. We merken in de buurt van het reduit een semafoor model 1861 op, waarvan de aanwezigheid onderwerp was van vele brieven omdat het een te duidelijk herkenningspunt vormde. Het zal echter nooit verplaatst worden en na modernisering door toevoeging van een bovenste wachtkamer werd het uiteindelijk in 1999 buiten dienst gesteld en in 2006 aan een particulier verkocht. De 138 mm kanonnen werden door de Duitsers (Stp I 303) overgenomen en in 1947 gesloopt. We merken op dat de Duitsers hier blijkbaar geen beton hebben gestort, zich tevreden stellend met het gebruik van het bestaande. De site werd later enige tijd bezet door de GERBAM (Groep voor studie en onderzoek in ballistiek, wapens en munitie) afhankelijk van Gâvres. Volledig gesloopt, behalve de pantserplaten van de commandopost en de metalen rekken en twee wagentjes achtergelaten in het rotsmagazijn. Dit magazijn heeft zijn toegang dichtgemetseld (04/2012) maar de katrollen op het bovenste niveau van de lift, daterend van de laatste modernisering van de batterij, zijn er nog. Het fort Taillefer, door decreet van 24 november 1997 ontheven van alle verdedigingsdienstbaarheden, is sinds 1999 eigendom van de stad Palais die het onderhoudt. De site is nu vrij toegankelijk. Een bezoek is een must, paradoxaal genoeg vooral voor de zeldzame installaties uit het interbellum die zeer spectaculair zijn met hun zeer diepe betonnen loopgraven. Sinds 30 oktober 2000 is de site ingeschreven in het aanvullende inventaris van historische gebouwen.

Fortress of Lorient, Belle-Île, 1,500 m north of the citadel of Palais. 30 m above sea level. The Taillefer point roughly forms a right angle where the shore of Belle-Île shifts from a west-east to a north-south orientation. Its views are therefore optimal and this did not escape Vauban who recommended a battery of four 18-pounder guns there. Things do not drag on since in 1705 a battery is recorded on the map of Nicolas de Fer. In 1780 the battery is remodeled with a guardhouse and a powder magazine. In 1793 a reverberatory furnace is added. Around 1824, three 36-pounder carronades and a 12-inch mortar are found there. The Commission of 1841 naturally decides to preserve and improve the position, but it will take until 1860 for serious attention to be given. A guardhouse model 1846, intermediate between numbers 2 and 3, will then be built. Perfectly covered, it is placed behind a battery to be armed with 5 cannons and 1 mortar. The reorganization of 1882 and 1883, in accordance with a decision of the coastal defense commission of July 11, 1874, involves the development of an enclosure with a portal defended by a drawbridge below. The I-II front of the redoubt is an integral part of the scarp, while it is leveled and covered with a three-meter thick layer of earth, while leaving a narrow gallery, barely a meter wide, along its three other fronts. Access will be arranged at each end of the large median axis of the guardhouse. Two enormous semi-circular firing steps with parapet, separated by a hollow traverse and adjoining a powder magazine on the right, then face north. Strangely, we have found no trace of what armament was to be placed there. With the torpedo-shell crisis, only two batteries will be modernized on Belle-Île: Taillefer and Gros Rocher. The classic pair, a bombardment battery supported by a medium-caliber battery, will be installed on a line south of the point battery, now oriented east-northeast. This seems to determine that in 1882, they wanted to block the passage between the island and the Quiberon peninsula, while in 1888, the defense of the approaches to Palais seems to be favored. The redoubt will be deemed suitable for storing shells filled with melinite, while also serving as quarters. In 1893, a rock-cut magazine is dug under the line of the four 24 cm G model 1876 guns on central pivot mount. Were it not for the impossibility of verifying on site the singularity of the communications with the upper landing of the access staircase reported at Fort Gros Rocher, for the rest, this magazine has the same layout and dimensions as the latter. In the archives carefully cataloged by the Société Historique de Belle-Île, we find, regarding the aerial ways in these magazines, the following detail: On level ground, a man pushes 200 kg without serious effort. With a 1/7 ramp, he still pushes 200 kg, alone if the ramp is short, helped by a man as reinforcement if the slope is a bit long. In case of crossing on a single rail, the empty trolley is uncoupled and moved by hand. The four firing steps are separated by full traverses and connected by a narrow track. On the right, a line of weakly concreted rooms connects the two batteries. The 4 x 95 mm one is arranged in two pairs of firing positions, extended at the rear by a trench communication with safety niches both on the gun side and opposite. This trench runs along the two batteries to join via an inclined plane the entrance of the point battery. The projectiles were to be distributed between two rooms of the redoubt (300 ordinary shells and 100 armor-piercing) and the traverse-shelter which housed 180 ordinary shells. In case of war, about half of the redoubt's projectiles were to be transported to the rock-cut magazine. At the end of December 1902, it was decided to acquire land for the construction of a 4 x 95 mm battery on coast mounts. Is it the battery located in the extension of the 24 cm one or the land of the annex battery oriented to the northwest? The latter, today completely leveled, was intended for 4 pieces of 95 mm on field mounts and comprised four aligned emplacements separated by full traverses whose root was faced with masonry, to which was added a command and firing post on the right. The 24 cm guns were removed in 1915 in favor of the land front. At the beginning of the 1930s, the position was chosen for the establishment of a 4 x 138 mm battery. The best use was made of the existing structures but the four pits were clearly separated from each other. Gun No. 1 will be installed at the location of firing step No. 2 of the former 24 cm battery. No. 2 will have its concrete pit between the 24 cm battery and the entrance to the point battery. No. 3 will be fixed in the vast right firing step of the point battery, while the last will be placed outside the perimeter, a few tens of meters southwest of the redoubt. Near the latter, two emplacements for 75 mm D.T.C.A. guns are still visible. Finally, not far from the redoubt, whose northwest access is protected by a mask made with the debris of the traverse-shelter, we find a typical command and firing post of the thirties, with two of the three visors protected by old armor plates from some decommissioned warship. Note near the redoubt, a semaphore model 1861 whose presence was the subject of many letters because it constituted too obvious a landmark. It will, however, never be moved and after being modernized by the addition of an upper watch chamber, was finally decommissioned in 1999 and sold to a private individual in 2006. The 138 mm guns were kept by the Germans (Stp I 303) and scrapped in 1947. Note that the Germans do not seem to have poured concrete here, contenting themselves with using the existing structures. The site was later occupied for a time by GERBAM (Group for studies and research in ballistics, weapons and ammunition) dependent on Gâvres. Completely scrapped except for the armored plates of the command post and metal shelves and two trolleys abandoned in the rock-cut magazine. This magazine has its access walled up (04/2012) but the pulleys at the upper level of the hoist, dating from the last modernization of the battery, are still there. Fort Taillefer, relieved of all defensive servitude by decree of November 24, 1997, has been owned by the town of Palais since 1999, which strives to maintain it. The site is now freely accessible. A visit is a must, paradoxically especially for the rare interwar installations which are very spectacular with their very deep concrete trenches. Since October 30, 2000, the site has been listed in the supplementary inventory of historical buildings.

Pevnost Lorient, Belle-Île, 1 500 m severně od citadely v Palais. 30 m/n.m. Mys Taillefer tvoří zhruba pravý úhel, kde břeh Belle-Île přechází z orientace západ-východ na sever-jih. Jeho výhledy jsou tedy optimální a to neuniklo Vaubanovi, který zde doporučil baterii čtyř 18liberních děl. Věci se nezdržují, protože v roce 1705 je baterie zaznamenána na mapě Nicolase de Fera. V roce 1780 je baterie přestavěna s strážnicí a prachárnou. V roce 1793 je přidána reverberační pec. Kolem roku 1824 se zde nacházejí tři 36liberní karonády a 12palcový moždíř. Komise z roku 1841 přirozeně rozhodne o zachování a vylepšení pozice, ale bude trvat do roku 1860, než se jí začne vážně věnovat. Poté bude postavena strážnice model 1846, přechodný typ mezi čísly 2 a 3. Dokonale krytá je umístěna za baterií, která má být vyzbrojena 5 děly a 1 moždířem. Reorganizace v letech 1882 a 1883, v souladu s rozhodnutím komise pro obranu pobřeží z 11. července 1874, zahrnuje vybudování ohrazení s bránou bráněnou padacím mostem pod ní. Fronta I-II reduty je nedílnou součástí eskarpy, zatímco je srovnána a pokryta třímetrovou vrstvou zeminy, přičemž podél jejích tří dalších front je ponechána úzká galerie, široká sotva metr. Přístup bude zřízen na každém konci velké střední osy strážnice. Dva obrovské půlkruhové palebné stupně s parapetem, oddělené dutou traversou a přiléhající vpravo k prachárně, poté směřují na sever. Kupodivu jsme nenašli žádnou stopu po tom, jaká výzbroj tam měla být umístěna. S krizí torpédového granátu budou na Belle-Île modernizovány pouze dvě baterie: Taillefer a Gros Rocher. Klasická dvojice, bombardovací baterie podporovaná baterií střední ráže, bude instalována na linii jižně od baterie na mysu, nyní orientované na východ-severovýchod. To se zdá určovat, že v roce 1882 chtěli zablokovat průchod mezi ostrovem a poloostrovem Quiberon, zatímco v roce 1888 se zdá být upřednostňována obrana přístupů k Palais. Reduta bude považována za vhodnou pro skladování granátů plněných melinitem, zároveň slouží jako ubytovna. V roce 1893 je vyhlouben skalní magacín pod linií čtyř 24 cm děl G model 1876 na centrálním čepovém lafetu. Nebýt nemožnosti ověřit na místě zvláštnost komunikace s horním podestou přístupového schodiště hlášenou u fortu Gros Rocher, pro zbytek má tento magacín stejné uspořádání a rozměry jako ten poslední. V archivech pečlivě katalogizovaných Société Historique de Belle-Île se uvádí, pokud jde o vzdušné cesty v těchto magacínech, následující detail: Na vodorovné ploše tlačí muž 200 kg bez vážné námahy. Na rampě 1/7 stále tlačí 200 kg, sám, pokud je rampa krátká, s pomocí muže jako posily, pokud je sklon trochu delší. V případě křížení na jedné koleji je prázdný vozík odpojen a přemístěn ručně. Čtyři palebné stupně jsou odděleny plnými traversami a spojeny úzkou kolejí. Vpravo řada slabě betonovaných místností spojuje dvě baterie. Baterie 4 x 95 mm je uspořádána do dvou párů palebných postavení, na zadní straně prodloužených spojovacím zákopem s bezpečnostními výklenky jak na straně děl, tak naproti. Tento zákop vede podél obou baterií a přes nakloněnou rovinu se připojuje ke vstupu do baterie na mysu. Střely měly být rozděleny mezi dvě místnosti reduty (300 běžných granátů a 100 průbojných) a traversu-úkryt, který pojal 180 běžných granátů. V případě války měla být asi polovina střel reduty převezena do skalního magacínu. Koncem prosince 1902 bylo rozhodnuto získat pozemky pro stavbu baterie 4 x 95 mm na pobřežních lafetech. Jedná se o baterii ležící v prodloužení 24 cm baterie nebo o pozemky přídavné baterie orientované na severozápad? Ta druhá, dnes zcela srovnaná, byla určena pro 4 kusy 95 mm na polních lafetách a zahrnovala čtyři seřazená postavení oddělená plnými traversami, jejichž kořen byl obložen zdivem, a k tomu přibyl velitelský a palebný post vpravo. 24 cm děla byla odstraněna v roce 1915 ve prospěch pozemní fronty. Na začátku 30. let 20. století byla pozice vybrána pro zřízení baterie 4 x 138 mm. Bylo využito nejlepší z existujícího, ale čtyři jámy byly jasně odděleny od sebe. Dělo č. 1 bude instalováno na místě palebného stupně č. 2 bývalé 24 cm baterie. Č. 2 bude mít betonovou jámu mezi 24 cm baterií a vstupem do baterie na mysu. Č. 3 bude upevněn v širokém pravém palebném stupni baterie na mysu, zatímco poslední bude umístěn mimo obvod, několik desítek metrů jihozápadně od reduty. V blízkosti posledně jmenovaného jsou stále vidět dvě postavení pro 75 mm D.T.C.A. děla. Konečně, nedaleko reduty, jejíž severozápadní přístup je chráněn maskou vyrobenou z trosek traversy-úkrytu, nacházíme typický velitelský a palebný post z třicátých let, se dvěma ze tří průzorů chráněných starými pancéřovými deskami z nějaké vyřazené válečné lodi. Všimněme si v blízkosti reduty semaforu modelu 1861, jehož přítomnost byla předmětem mnoha dopisů, protože představoval příliš zřejmý orientační bod. Ten však nikdy nebude přemístěn a po modernizaci přidáním horní hlídkové místnosti byl konečně vyřazen z provozu v roce 1999 a v roce 2006 prodán soukromé osobě. 138 mm děla byla zachována Němci (Stp I 303) a sešrotována v roce 1947. Všimněme si, že Němci zde zřejmě nelili beton, spokojili se s využitím stávajícího. Místo bylo později nějakou dobu obsazeno GERBAM (Skupina pro studium a výzkum v balistice, zbraních a munici) podléhající Gâvres. Zcela sešrotováno kromě pancéřových desek velitelského stanoviště a kovových regálů a dvou vozíků opuštěných ve skalním magacínu. Tento magacín má vchod zazděný (04/2012), ale kladky na horní úrovni výtahu, datované od poslední modernizace baterie, jsou stále na místě. Fort Taillefer, zbavený všech obranných služebností dekretem z 24. listopadu 1997, je od roku 1999 majetkem města Palais, které se jej snaží udržovat. Místo je nyní volně přístupné. Návštěva je nutná, paradoxně zejména pro vzácné meziválečné instalace, které jsou velmi spektakulární se svými velmi hlubokými betonovými zákopy. Od 30. října 2000 je místo zapsáno do doplňkového inventáře historických budov.