Rideau défensif des Hauts de Meuse, 1883-1885. 324 m/alt. Dénommé fort Colaud. Seul ouvrage du rideau à se situer sur la rive gauche de la Meuse, le fort des Paroches se situe face à la trouée de Spada que les Allemands forceront fin septembre 1914 pour s’emparer de Saint-Mihiel. De taille modeste, trapézoïdal, il défendait ses fossés grâce à deux caponnières doubles (gorge et saillant II) et un aileron (saillant III). L’entrée du fort se situe au centre du front de gorge, immédiatement à la droite de la caponnière. Elle a conservé son pont-levis à bascule en dessous, mais la plaque de bois que l’on aperçoit sur d’anciennes photos, placée juste sous le cartouche du nom du fort au fronton de l’entrée, avec la devise "S’ensevelir sous les ruines du fort plutôt que de se rendre"a disparu. Le tunnel de l’entrée est relativement bref. D’emblée les locaux affichent les stigmates de bombardements. C’est que le fort demeura en première ligne durant quatre longues années. Heureusement, les batteries de 305 mm allemandes ou austro-hongroises ne purent jamais s’en approcher à bonne portée. Nous trouvons une série de six locaux en deux rangs de trois accolés à la droite du tunnel de l’entrée. Le dernier de ceux-ci abrite encore le four à pain, mais ce dernier est en bien piteux état. Ces locaux ont des communications renforcées par du béton, aménagements contemporains des combats livrés par le fort. La cour centrale du fort a sa longueur balisée par six travées sur un seul niveau. Au moins quatre d’entre-elles étaient destinées au logement de la troupe. Le magasin à poudre, de dimensions modestes, se trouve sur la gauche. Sa voûte a été percée par un gros projectile. Pour pouvoir continuer à utiliser ce local comme abri, un solide mur a été maçonné du sol au plafond, de façon à englober la totalité des dommages. Le mur du fond de ce magasin, comprend trois créneaux à lampe, le central étant placé un rien plus haut que ses voisins. Outre sa position, un autre détail semble le différencier de ses voisins. La réserve est imposée par le fait que ce constat se base sur deux de nos photos prises à l’époque et qu’un détail nous interpelle au moment de la rédaction de ces lignes, soit onze ans plus tard. À moins qu’il ne s’agisse d’un dégât au linteau supérieur du créneau à lampe central, il semble bien que sa baie montre un arc segmentaire dans sa partie haute. C’est le seul cas que nous ayons relevé de la coexistence, sur un même mur, de créneaux à baies différentes. La gaine sanitaire longeant la gauche du magasin dessert, outre le créneau à lampe du sas d’entrée du magasin à poudre, deux paires d’autres créneaux à lampe donnant dans les magasins d’artillerie situés sur la gauche. Dans ceux-ci ce n’est qu’un fatras de caisses à farine et/ou biscuits, tordues, éventrées, ainsi qu’une quantité de lames chargeur de mitrailleuses Hotchkiss. Bien évidemment, les cartouches ne sont pas dessus et leur état de rouille est tellement avancé qu’aucune n’est récupérable ; sans cela, nous nous serions abstenus de le signaler pour éviter de tenter certaines âmes faibles. La chambre aux lampes du magasin à poudre est plus large qu’à l’ordinaire. Le casernement, surtout au niveau du couloir de circulation, plusieurs renforcements de béton sont visibles. Contrairement à ce que l’on rencontre d’ordinaire, les couches successives de béton sont parfaitement différenciées à cause soit du dosage de ciment, soit de matériaux hétérogènes (différents graviers ou sables). Plusieurs barrages de poutrelles obturent encore les fenêtres. Un fourneau réputé complet, avec ses marmites et accessoires, et en très bon état y a été récupéré (dérobé ???) dans les années 1980’. Nous ignorons ce qu’il est devenu ; puisse-t-il avoir été restauré. La caponnière double a autant souffert du temps et du gel que des combats, surtout au niveau des piliers de soutien. Néanmoins, comme dans celle de gorge, on y note un soin particulier apporté aux maçonneries. Un réseau de galeries a également été creusé sous le fort, mais nous n’avons pas eu le temps de nous y aventurer. La rue du rempart longeait cinq traverses-abris, soit trois sur le front de tête et une pour chaque flanc. Sur ces flancs, se trouve une plate-forme double et, le front de tête en a quant à lui deux, doubles également. Vers 1910, en plus des pièces de flanquement, on y trouvait 4 x 120 L, 2 (4 ?) x 90 mm, et 2 mortiers de 22 c. Les Allemands ne dépasseront jamais les casernes de Chevoncourt et le fort demeurera un observatoire privilégié de Saint-Mihiel au service des troupes françaises durant toute la guerre. Nous avons visité ce fort en mai 1997 et n’en avons plus aucune nouvelle depuis. Sous réserve de recoupement de l’information, le fort aurait été jusqu’à la fin des années 1990’, la propriété d’un général à la retraite et que ce dernier aurait envisagé de le céder à l’association ou au propriétaire du fort de Troyon. C’est d’ailleurs via ce dernier que nous avions obtenu les clefs des Paroches pour le visiter. Le fort est apparemment toujours recouvert d’une végétation épaisse. La bibliographie l’évoque parfois comme batterie, parfois comme ouvrage.

Verteidigungswall der Hauts de Meuse, 1883–1885. 324 m ü. M. Genannt Fort Colaud. Das Fort des Paroches ist das einzige Bauwerk des Walls am linken Maasufer und liegt gegenüber der Spada-Schlucht, die die Deutschen Ende September 1914 zur Einnahme von Saint-Mihiel durchbrachen. Es ist von bescheidener Größe und trapezförmig und verteidigte seine Gräben mit zwei Doppelkaponnieren (Schlucht und Frontbogen II) und einem Flügel (Frontbogen III). Der Eingang zum Fort befindet sich in der Mitte der Schluchtfront, unmittelbar rechts von der Kaponniere. Die darunterliegende Klappbrücke ist erhalten geblieben, doch die auf alten Fotos zu sehende Holztafel direkt unter der Namenskartusche des Forts am Eingangsgiebel mit dem Motto „Begrabt euch lieber unter den Ruinen des Forts, als euch zu ergeben“ ist verschwunden. Der Eingangstunnel ist relativ kurz. Das Gelände weist von Anfang an die Spuren der Bombardierungen auf. Das liegt daran, dass das Fort vier lange Jahre an der Front lag. Glücklicherweise konnten sich die deutschen oder österreichisch-ungarischen 305-mm-Batterien nie auf größere Distanz nähern. Rechts vom Eingangstunnel befinden sich sechs Räume in zwei Reihen zu je drei nebeneinanderliegenden Räumen. Im letzten davon befindet sich noch der Brotbackofen, der sich jedoch in einem sehr schlechten Zustand befindet. Die Verbindungen zwischen diesen Räumen sind durch Beton verstärkt, zeitgenössische Einrichtungen aus den Schlachten, die um das Fort geschlagen wurden. Der zentrale Innenhof des Forts ist in seiner Länge durch sechs Joche auf einer Ebene gekennzeichnet. Mindestens vier davon dienten der Unterbringung der Truppen. Das bescheidene Pulvermagazin befindet sich auf der linken Seite. Sein Gewölbe wurde von einem großen Projektil durchbohrt. Um diesen Raum weiterhin als Schutzraum nutzen zu können, wurde eine massive Wand vom Boden bis zur Decke errichtet, um alle Schäden abzudecken. Die Rückwand dieses Magazins weist drei Laternenzinnen auf, wobei die mittlere etwas höher als die benachbarten angebracht ist. Neben ihrer Position scheint sie ein weiteres Detail von ihren Nachbarn zu unterscheiden. Der Vorbehalt ergibt sich daraus, dass diese Beobachtung auf zwei unserer damaligen Fotos beruht und uns zum Zeitpunkt des Schreibens dieser Zeilen, elf Jahre später, ein Detail auffällt. Sofern es sich nicht um eine Beschädigung des oberen Sturzes der mittleren Laternenzinnen … Darin befindet sich nichts außer einem Durcheinander von Mehl- und/oder Kekskisten, verbogen und aufgerissen, sowie einer Menge Magazinklingen von Hotchkiss-Maschinengewehren. Offensichtlich sind die Patronen nicht dabei, und der Rost ist so weit fortgeschritten, dass nichts mehr zu retten ist; andernfalls hätten wir davon abgesehen, darüber zu berichten, um gewisse schwache Seelen nicht in Versuchung zu führen. Der Lampenraum des Pulvermagazins ist breiter als üblich. In den Baracken, insbesondere auf Höhe des Verkehrskorridors, sind mehrere Betonverstärkungen sichtbar. Anders als üblich sind die aufeinanderfolgenden Betonschichten entweder aufgrund der Zementdosierung oder aufgrund heterogener Materialien (verschiedene Kies- oder Sandarten) perfekt differenziert. Mehrere Balkenbarrieren versperren noch immer die Fenster. Ein angeblich vollständiger und in sehr gutem Zustand befindlicher Ofen mit seinen Töpfen und Zubehör wurde dort in den 1980er Jahren gefunden (gestohlen???). Wir wissen nicht, was daraus geworden ist; vielleicht wurde er restauriert. Die Doppelkaponniere hat unter Zeit und Frost ebenso gelitten wie unter Gefechten, insbesondere auf Höhe der Stützpfeiler. Dennoch fällt, wie bei der Schluchtkaponniere, besondere Sorgfalt beim Mauerwerk auf. Unter dem Fort wurde ebenfalls ein Netz von Galerien gegraben, aber wir hatten keine Zeit, uns dorthin zu wagen. Die Wallstraße verlief entlang von fünf Schutztraversen, drei an der Front und jeweils einer an jeder Flanke. An diesen Flanken gibt es eine Doppelplattform, und die Front hat zwei, ebenfalls doppelte. Um 1910 gab es zusätzlich zu den Flankengeschützen 4 x 120 L, 2 (4?) x 90 mm und 2 22 c Mörser. Die Deutschen drangen nie über die Chevoncourt-Kaserne hinaus vor, und das Fort blieb ein bevorzugter Beobachtungsposten in Saint-Mihiel, der den französischen Truppen während des gesamten Krieges diente. Wir besuchten dieses Fort im Mai 1997 und haben seitdem keine weiteren Nachrichten mehr davon erhalten. Vorbehaltlich einer Gegenprüfung der Informationen war das Fort bis Ende der 1990er Jahre offenbar im Besitz eines pensionierten Generals, der erwog, es der Vereinigung oder dem Eigentümer des Forts in Troyon zu übertragen. Durch Letzteren erhielten wir die Schlüssel zu Les Paroches, um es zu besichtigen. Das Fort ist offenbar noch immer von dichter Vegetation bedeckt. In der Bibliographie wird es manchmal als Batterie, manchmal als Bauwerk bezeichnet.

Verdedigingsgordel van de Hauts de Meuse, 1883-1885. 324 m/alt. Fort Colaud genoemd. Het Fort des Paroches, het enige bouwwerk in de gordel dat zich op de linkeroever van de Maas bevindt, ligt tegenover de Spada-kloof, die de Duitsers eind september 1914 dwongen om Saint-Mihiel te veroveren. Het bescheiden formaat en trapeziumvormig, verdedigde de grachten met twee dubbele caponnières (kloof en saillant II) en een vleugel (saillant III). De ingang van het fort bevindt zich in het midden van de kloof, direct rechts van de caponnière. Het heeft zijn basculebrug behouden, maar de houten plaquette die te zien is op oude foto's, net onder de cartouche met de naam van het fort op het fronton van de ingang, met het motto "Begraaf je onder de ruïnes van het fort in plaats van je over te geven", is verdwenen. De ingangstunnel is relatief kort. Vanaf het begin vertoont het terrein de littekens van het bombardement. Dit komt doordat het fort vier lange jaren aan het front bleef. Gelukkig konden de Duitse of Oostenrijks-Hongaarse 305 mm-batterijen het nooit binnen een goed bereik naderen. We vinden een reeks van zes kamers in twee rijen van drie naast elkaar, rechts van de ingangstunnel. In de laatste hiervan bevindt zich nog steeds de broodoven, maar deze verkeert in zeer slechte staat. Deze kamers hebben verbindingen die versterkt zijn door betonnen, eigentijdse constructies uit de gevechten die tegen het fort zijn uitgevochten. De centrale binnenplaats van het fort heeft een lengte die wordt gemarkeerd door zes traveeën op één niveau. Minstens vier daarvan waren bedoeld voor het huisvesten van de troepen. Het kruitmagazijn, van bescheiden afmetingen, bevindt zich aan de linkerkant. Het gewelf werd doorboord door een groot projectiel. Om deze ruimte als schuilplaats te kunnen blijven gebruiken, werd een stevige muur van vloer tot plafond gebouwd om alle schade te bedekken. De achterwand van dit magazijn bevat drie lampenkantelen, waarvan de middelste iets hoger is geplaatst dan de aangrenzende. Naast de positie lijkt een ander detail het te onderscheiden van de aangrenzende. Het voorbehoud wordt ingegeven door het feit dat deze observatie gebaseerd is op twee van onze foto's die destijds zijn genomen en dat een detail onze aandacht trekt op het moment dat we deze regels schrijven, elf jaar later. Tenzij het schade is aan de bovenste latei van de centrale lampenkantelen, lijkt het erop dat de travee in het bovenste gedeelte een segmentboog vertoont. Dit is het enige geval dat we hebben opgemerkt van het naast elkaar bestaan, op dezelfde muur, van kantelen met verschillende traveeën. De sanitaire koker langs de linkerkant van het magazijn bedient, naast de lampennis van de ingangsluchtsluis van het kruitmagazijn, twee paar andere lampennissen die naar de artilleriemagazijnen aan de linkerkant leiden. In deze kratten ligt niets anders dan een wirwar van verwrongen en opengescheurde meel- en/of koekjeskratten, evenals een hoeveelheid Hotchkiss-machinegeweermagazijnklingen. De patronen liggen er duidelijk niet op en de roest is zo vergevorderd dat er geen redden meer aan is; anders hadden we het niet gemeld om bepaalde zwakkelingen niet in de verleiding te brengen. De lampenruimte van het kruitmagazijn is breder dan normaal. In de barakken, vooral ter hoogte van de circulatiegang, zijn verschillende betonnen wapeningen zichtbaar. In tegenstelling tot wat men gewoonlijk aantreft, zijn de opeenvolgende betonlagen perfect gedifferentieerd, hetzij door de dosering van cement, hetzij door heterogene materialen (verschillende grindsoorten of zandsoorten). Verschillende balkenversperringen blokkeren nog steeds de ramen. Een oven die naar verluidt compleet is, inclusief potten en toebehoren, en in zeer goede staat, werd daar in de jaren 80 teruggevonden (gestolen???). We weten niet wat ermee is gebeurd; misschien is hij gerestaureerd. De dubbele caponnière heeft zowel door de tijd en vorst als door gevechten te lijden gehad, vooral ter hoogte van de steunpilaren. Niettemin merken we, net als bij de kloof, bijzondere zorg op voor het metselwerk. Er werd ook een netwerk van galerijen onder het fort gegraven, maar we hadden geen tijd om ons daarheen te wagen. De walstraat liep langs vijf schuilplaatsen, drie aan de voorkant en één aan elke flank. Op deze flanken bevindt zich een dubbel platform en aan de voorkant twee, eveneens dubbel. Rond 1910 waren er, naast de flankerende stukken, 4 x 120 L, 2 (4?) x 90 mm en 2 22 c mortieren. De Duitsers zijn nooit verder gekomen dan de kazerne van Chevoncourt, en het fort bleef een bevoorrechte observatiepost in Saint-Mihiel, die gedurende de hele oorlog de Franse troepen diende. We bezochten dit fort in mei 1997 en hebben er sindsdien geen nieuws meer over vernomen. Na controle van de informatie bleek het fort tot eind jaren negentig in het bezit te zijn geweest van een gepensioneerde generaal, die overwoog het over te dragen aan de vereniging of de eigenaar van het fort van Troyon. Via laatstgenoemde kregen we de sleutels van Les Paroches om het te bezoeken. Het fort is blijkbaar nog steeds bedekt met een dichte begroeiing. In de bibliografie wordt het soms een batterij genoemd, soms een bouwwerk.

Defensive curtain of the Hauts de Meuse, 1883-1885. 324 m/alt. Called fort Colaud. The only structure in the curtain to be located on the left bank of the Meuse, the Fort des Paroches is located opposite the Spada Gap, which the Germans forced at the end of September 1914 to capture Saint-Mihiel. Modestly sized and trapezoidal, it defended its ditches with two double caponiers (gorge and salient II) and a wing (salient III). The entrance to the fort is located in the center of the gorge front, immediately to the right of the caponier. It has retained its bascule drawbridge underneath, but the wooden plaque seen in old photos, placed just below the cartouche of the fort's name on the entrance pediment, with the motto "Bury yourself under the ruins of the fort rather than surrender" has disappeared. The entrance tunnel is relatively short. From the outset, the premises show the scars of bombardment. This is because the fort remained on the front line for four long years. Fortunately, the German or Austro-Hungarian 305 mm batteries were never able to approach it within good range. We find a series of six rooms in two rows of three adjoining each other to the right of the entrance tunnel. The last of these still houses the bread oven, but it is in a very poor state. These rooms have communications reinforced by concrete, contemporary arrangements from the battles fought by the fort. The central courtyard of the fort has its length marked by six bays on a single level. At least four of them were intended for housing the troops. The powder magazine, of modest dimensions, is on the left. Its vault was pierced by a large projectile. To allow this room to continue to be used as a shelter, a solid wall was built from floor to ceiling, so as to encompass all the damage. The back wall of this magazine includes three lamp crenellations, the central one being placed slightly higher than its neighbors. Besides its position, another detail seems to differentiate it from its neighbors. The reservation is imposed by the fact that this observation is based on two of our photos taken at the time and that a detail catches our attention at the time of writing these lines, eleven years later. Unless it is damage to the upper lintel of the central lamp crenellation, it seems that its bay shows a segmental arch in its upper part. This is the only case we have noted of the coexistence, on the same wall, of crenellations with different bays. The sanitary duct along the left of the magazine serves, in addition to the lamp niche of the powder magazine entrance airlock, two pairs of other lamp niches leading into the artillery magazines located on the left. In these there is nothing but a jumble of flour and/or biscuit crates, twisted, ripped open, as well as a quantity of Hotchkiss machine gun magazine blades. Obviously, the cartridges are not on them and their state of rust is so advanced that none is salvageable; otherwise, we would have refrained from reporting it to avoid tempting certain weak souls. The lamp room of the powder magazine is wider than usual. The barracks, especially at the level of the circulation corridor, several concrete reinforcements are visible. Contrary to what is usually encountered, the successive layers of concrete are perfectly differentiated due either to the dosage of cement, or to heterogeneous materials (different gravels or sands). Several beam barriers still block the windows. A furnace reputed to be complete, with its pots and accessories, and in very good condition, was recovered (stolen???) there in the 1980s. We do not know what became of it; perhaps it has been restored. The double caponier has suffered as much from time and frost as from combat, especially at the level of the support pillars. Nevertheless, as in the gorge one, we note particular care given to the masonry. A network of galleries was also dug under the fort, but we did not have time to venture there. The rampart street ran along five shelter traverses, three on the front and one on each flank. On these flanks, there is a double platform and the front has two, also double. Around 1910, in addition to the flanking pieces, there were 4 x 120 L, 2 (4?) x 90 mm, and 2 22 c mortars. The Germans never advanced beyond the Chevoncourt barracks, and the fort remained a privileged observation post in Saint-Mihiel, serving French troops throughout the war. We visited this fort in May 1997 and have had no further news of it since. Subject to cross-checking the information, the fort was apparently owned by a retired general until the late 1990s, and he considered transferring it to the association or the owner of the fort at Troyon. It was through the latter that we obtained the keys to Les Paroches to visit it. The fort is apparently still covered in thick vegetation. The bibliography sometimes refers to it as a battery, sometimes as a structure.

Obranný pás Hauts de Meuse, 1883-1885. 324 m/n.m. Nazývaný pevnost Colaud. Jediná stavba v pásu nacházející se na levém břehu řeky Meuse, Fort des Paroches, se nachází naproti Spada Gap, kterou Němci na konci září 1914 vynutili, aby dobyli Saint-Mihiel. Skromnévelikosti a lichoběžníkového tvaru bránil své příkopy dvěma dvojitými kaponiéry (rokle a výběžek II) a křídlem (výběžek III). Vchod do pevnosti se nachází uprostřed přední části rokle, hned napravo od kaponiéry. Zachovala si zvedací most pod ním, ale dřevěná plaketa, která je vidět na starých fotografiích a je umístěna těsně pod kartuší s názvem pevnosti na vstupním štítu a má nápis „Pohřbít se pod troskami pevnosti, místo aby se vzdal“, zmizela. Vstupní tunel je relativně krátký. Od samého začátku jsou na areálu patrné jizvy po bombardování. Je to proto, že pevnost zůstala na frontové linii po dlouhé čtyři roky. Naštěstí se k ní německé ani rakousko-uherské 305mm baterie nikdy nedokázaly dostat na dostřel. Napravo od vstupního tunelu nacházíme sérii šesti místností ve dvou řadách po třech, které sousedí s ostatními. V poslední z nich se stále nachází pec na chleba, ale je ve velmi špatném stavu. Tyto místnosti mají komunikace vyztužené betonem, což je dobové uspořádání z bitev, které pevnost vedla. Centrální nádvoří pevnosti je vyznačeno šesti zátokami na jedné úrovni. Nejméně čtyři z nich byly určeny k ubytování vojsk. Vlevo se nachází prachárna skromných rozměrů. Její klenba byla proražena velkým projektilem. Aby tato místnost mohla být i nadále využívána jako úkryt, byla od podlahy až ke stropu postavena pevná zeď, která zakryla veškeré poškození. Zadní stěna tohoto zásobníku má tři cimbuří s lampami, přičemž to střední je umístěno o něco výše než sousední. Kromě jeho polohy se zdá, že se od sousedních odlišuje ještě jeden detail. Výhrada je dána skutečností, že toto pozorování je založeno na dvou našich fotografiích pořízených v té době a že jeden detail upoutal naši pozornost v době psaní těchto řádků, o jedenáct let později. Pokud se nejedná o poškození horního překladu středního cimbuří s lampou, zdá se, že jeho výklenek vykazuje v horní části segmentový oblouk. Toto je jediný případ, který jsme zaznamenali, že na stejné stěně existují cimbuří s různými výklenky. Sanitární potrubí podél levé strany zásobníku slouží kromě výklenku s lampou vstupní přechodové komory prachového zásobníku také dvěma párům dalších výklenků s lampami vedoucích do dělostřeleckých zásobníků umístěných vlevo. V nich není nic než změť beden od mouky a/nebo sušenek, zkroucených, roztrhaných, a také množství čepelí zásobníků kulometu Hotchkiss. Náboje na nich samozřejmě nejsou a jejich stav koroze je tak pokročilý, že se nic nedá zachránit; jinak bychom se o tom zdrželi hlášení, abychom nepokoušeli některé slabé duše. Místnost s lampami prachárny je širší než obvykle. V kasárnách, zejména na úrovni cirkulační chodby, je vidět několik betonových výztuh.Na rozdíl od toho, co se obvykle setkáváme, jsou po sobě jdoucí vrstvy betonu dokonale odlišeny buď dávkováním cementu, nebo heterogenními materiály (různé štěrky nebo písky). Několik trámových zábran stále blokuje okna. V 80. letech 20. století zde byla nalezena (ukradena???) pec, o které se říká, že je kompletní, s hrnci a příslušenstvím, a ve velmi dobrém stavu. Nevíme, co se s ní stalo; možná byla restaurována. Dvojitá kaponiéra utrpěla stejně tak časem a mrazem jako bojem, zejména na úrovni podpěrných pilířů. Nicméně, stejně jako v první rokli, si všímáme zvláštní péče věnované zdivu. Pod pevností byla také vykopána síť galerií, ale neměli jsme čas se tam vydat. Ulice valu vedla podél pěti příčníků, tří na přední straně a jednoho na každém křídle. Na těchto křídlech je dvojitá plošina a přední strana má dvě, rovněž dvojité. Kolem roku 1910 se kromě bočních kusů nacházely také 4 minomety ráže 120 mm, 2 (4?) x 90 mm a 2 minomety ráže 22 c. Němci nikdy nepostoupili za kasárna Chevoncourt a pevnost zůstala privilegovaným pozorovacím stanovištěm v Saint-Mihiel, které sloužilo francouzským jednotkám po celou dobu války. Tuto pevnost jsme navštívili v květnu 1997 a od té doby o ní nemáme žádné další zprávy. Po ověření informací byla pevnost zřejmě až do konce 90. let 20. století ve vlastnictví generála ve výslužbě, který zvažoval její převod na sdružení nebo majitele pevnosti v Troyonu. Právě prostřednictvím druhého jmenovaného jsme získali klíče od Les Paroches, abychom ji mohli navštívit. Pevnost je zřejmě stále pokryta hustou vegetací. Bibliografie ji někdy označuje jako baterii, jindy jako stavbu.