Place de Langres, nord-est de la ville, 1869-1875. 403 m/alt. Dénommé fort Constance Chlore. Un des deux forts détachés, avec celui de La Bonnelle, en construction dans la place dès avant le conflit de 1870. En fait il partage avec ce dernier toutes les dates depuis l'ordre d'étudier l'ouvrage jusqu'à l'achèvement des travaux. Situé à seulement 3000 m de la citadelle il fut absorbé dans la nouvelle ceinture aménagée à partir de 1874. Il fut étudié dès 1866 et était en état de défense en 1870. Tout le périmètre relève très clairement du système bastionné mais sans aucun organe détaché, pas même une tenaille. Tout au plus trouve-t-on au-dessus de la contrescarpe un chemin couvert traversé. La fiche technique du génie, clôturée le 19 mars 1879, montre un plan des dessus du fort. Contrairement à celui de la Bonnelle, Peigney demeurera dans sa configuration initiale. Il était prévu pour 362 hommes et 49 pièces + 22 en réserve. En temps de guerre la garnison était portée à 512 hommes. Le fort affecte la forme d'un trapèze avec bastions d'angle. Nous avons ici affaire à un fort gigogne. Un réduit bastionné concentre toutes les œuvres vives de l'ouvrage. Tous les fronts, sauf celui de gorge sont doublés d'une autre crête bastionnée épousant la forme du réduit et comprenant pour seules maçonneries de petites traverses-abris. Le fossé extérieur ne comporte aucun organe de défense, si ce n'est le chemin couvert couronnant la contrescarpe. Le réduit est séparé de la crête d'artillerie par un fossé qui est, lui, défendu depuis l'escarpe par de longues galeries de fusillade et des coffres enfilant les courtines de ce fossé intérieur. Le fossé de gorge ne pouvait être protégé que par les feux croisés provenant des dessus des flancs de la courtine, feux complétés, mais si peu, par des galeries de fusillade d'escarpe atteignant les saillants I et IV du réduit. Les deux jonctions de ce fossé intérieur avec le fossé extérieur sont barrées par des batardeaux coiffés de dames. Le bâtiment d'entrée du réduit ressemble extérieurement à celui de la Bonnelle. Le porche d'entrée franchi, on débouche dans une première cour face à une ligne de quatorze magasins séparés par le passage de la capitale. Les magasins de la partie gauche comprennent tous un sous-sol. Un escalier rampe ainsi qu'un large puits surmonté d'un fort crochet nous indiquent qu'ils s'agit là vraisemblablement d'atelier et magasins de l'artillerie. Dans ce sous-sol, un des locaux présente l'inévitable dispositif commun partout à Langres mais resté inexpliqué : quatre saignées dans le sol tracées selon les diagonales du local aboutissent à un puisard central. Au rez-de-chaussée, les maçonneries du mur opposé à la façade de tous ces magasins font immanquablement penser à des casemates à tir indirect. Seulement deux canons étaient néanmoins prévus pour ce rôle. De nombreuses huisseries dont de rares portes à persiennes fixes et des soupiraux en bois garnissent encore les ouvertures. Dans un des magasins, des inscriptions religieuses en gothique et certains symboles orthodoxes garnissent les murs. À quelque distance, à gauche et à droite de cette ligne de magasins, se trouvent les deux magasins à poudre du fort. Ces derniers sont en tous points identiques à ceux des saillants I et IV du fort de la Bonnelle. Ils ont une capacité unitaire d'une trentaine de tonnes. Au mur de celui de gauche, un soldat allemand a été esquissé. Le fort a-t-il servi de camp de prisonniers durant la première guerre mondiale ? Derrière les magasins à poudre s'amorcent les gaines menant aux galeries défensives des courtines des flancs du réduit. Ces galeries n'occupent qu'une moitié de leur courtine respective. Elles possèdent chacune un coffre équipé d'un canon de 12 culasse orienté vers le front de tête. Comme leur galerie de desserte servait aussi au transit des pièces d'artillerie vers la crête extérieure, une large porte débouche donc dans le fossé du réduit. Un second retrait, parallèle et bien en avant du créneau du 12 culasse dont il vient d'être question, abritait un canon revolver dirigé lui aussi vers le front de tête, mais assurant au passage la défense rapprochée de la porte cochère par laquelle transitaient les attelages et les pièces. Les galeries défensives des saillants II et III sont plus longues, mais identiquement disposées sinon que chacune possède un petit coffre orienté vers les batardeaux des saillants I et IV du réduit. Ainsi, pas moins de cinq (il convient d'ajouter celui au centre du front de tête) plans inclinés débouchaient dans le fossé entre réduit et enveloppe pour desservir les plates-formes d'artillerie de cette dernière. En arrière du centre du front de tête, le casernement de la troupe aligne ses huit travées séparées en deux blocs de quatre par le passage en capitale, sur deux étages. Très joli, bien aéré et demeuré très sain ce casernement propose au visiteur plusieurs belles maçonneries surtout au niveau des puits de communication avec le cavalier d'artillerie. Ce dernier, composé de cinq traverses-abris et six plates-formes de tir, constitue le seul élément « offensif » du réduit. Toutes les autres pièces de rempart étaient disposées sur la crête de l'enveloppe. Cette dernière comptait dix traverses abris, soit une à chacun des bastions I et IV et quatre, dont une enracinée, dans les bastions III et IV. Les escarpe et contrescarpe de cette enveloppe sont en terre coulante, sauf au niveau du fossé de gorge. La capitale traversant le casernement commence par une galerie très haute dans la partie supérieure de laquelle, reposant sur d'épaisses poutres métalliques, un imposant réservoir peut encore être observé. Dans chacun des retours d'aile de cette caserne, se trouve un puits. Celui de droite possède encore le support en métal de sa pompe. Hormis l'escarpe du réduit qui apparaît très dégradé sur le front de tête, on peut considérer que le fort est dans un bon état général. Visité en octobre 2002, nous avons pu constater que le Conservatoire du Patrimoine Naturel de Champagne-Ardenne avait ménagé la chèvre et le chou en veillant à garantir la quiétude des Chiroptères en posant des grilles sur le magasin à poudre droit ainsi que sur la galerie d'escarpe du front III-IV, mais que les mêmes organes du flanc gauche étaient demeurés accessibles. Amateurs de fortifications et protecteurs de la nature y trouvent ainsi chacun leur compte et c'est très bien ainsi. Peigney est un fort pour le moins atypique et, à notre connaissance, sans pareil en France. C'est à croire que l'on a voulu mettre en pratique une nouvelle conception de la fortification en présentant une crête d'artillerie détachée du réduit et coiffant un talus en terre coulante. Pourquoi le Génie local a-t-il accepté ou opté pour cela ? Pourquoi n'avoir pas agi de même à la Bonnelle ? Ces deux forts mériteraient assurément une étude autrement exhaustive que les quelques présentes lignes. Le fort est encore (10/2007) propriété de la protection civile de Chaumont qui en autorise parfois la visite sur demande écrite.

Festung von Langres, nordöstlich der Stadt, 1869-1875. 403 M/ü M. Bezeichnet als Fort Constance Chlore. Eines der zwei Detachiertforts, zusammen mit dem von La Bonnelle, die bereits vor dem Konflikt von 1870 in der Festung im Bau waren. Tatsächlich teilt es mit letzterem alle Daten von der Anordnung zur Untersuchung des Werks bis zur Fertigstellung der Arbeiten. Nur 3000 m von der Zitadelle entfernt gelegen, wurde es in den ab 1874 angelegten neuen Gürtel einbezogen. Es wurde bereits 1866 untersucht und war 1870 verteidigungsfähig. Der gesamte Umfang gehört eindeutig zum bastionierten System, jedoch ohne jegliches abgetrenntes Organ, nicht einmal eine Tenaille. Höchstens findet man über der Kontereskarpe einen traversierten gedeckten Weg. Die technische Pionierakte, geschlossen am 19. März 1879, zeigt einen Plan der Oberfläche des Forts. Im Gegensatz zu dem von La Bonnelle blieb Peigney in seiner ursprünglichen Konfiguration. Es war für 362 Mann und 49 Geschütze + 22 in Reserve vorgesehen. Im Kriegsfall wurde die Garnison auf 512 Mann erhöht. Das Fort hat die Form eines Trapezes mit Eckbastionen. Wir haben es hier mit einem Fort in Fort zu tun. Eine bastionierte Redoute konzentriert alle lebenswichtigen Werke des Werks. Alle Fronten, außer der Kehlfront, werden von einem weiteren bastionierten Kamm verdoppelt, der der Form der Redoute folgt und als einzige Steinbauten kleine Traversen-Unterstände umfasst. Der äußere Graben enthält kein Verteidigungsorgan, außer dem gedeckten Weg, der die Kontereskarpe krönt. Die Redoute ist von dem Artilleriekamm durch einen Graben getrennt, der seinerseits von der Eskarpe aus durch lange Gewehrgalerien und Kasematten verteidigt wird, die die Kurtinen dieses inneren Grabens bestreichen. Der Kehlgraben konnte nur durch Kreuzfeuer von den Oberseiten der Kurtinenflanken geschützt werden, Feuer, die ergänzt wurden, aber so wenig, durch Gewehrgalerien der Eskarpe, die die Ausfälle I und IV der Redoute erreichen. Die beiden Verbindungen dieses inneren Grabens mit dem äußeren Graben sind durch mit Damen bekrönte Batardeaus versperrt. Das Eingangsgebäude der Redoute ähnelt äußerlich dem von La Bonnelle. Nachdem man das Eingangsportal passiert hat, gelangt man in einen ersten Hof gegenüber einer Reihe von vierzehn Magazinen, die durch den Kapitaldurchgang getrennt sind. Die Magazine im linken Teil haben alle einen Keller. Eine Rampe sowie ein breiter, von einem starken Haken überragter Schacht weisen darauf hin, dass es sich hier wahrscheinlich um eine Werkstatt und Artilleriemagazine handelt. In diesem Keller zeigt einer der Räume das unvermeidliche, überall in Langres verbreitete, aber unerklärte Gerät: vier in den Boden gegrabene Rillen, die entlang der Diagonalen des Raums verlaufen, münden in einer zentralen Sickergrube. Im Erdgeschoss lassen die Steinbauten der Wand gegenüber der Fassade all dieser Magazine unweigerlich an indirekte Schießkasematten denken. Dennoch waren nur zwei Kanonen für diese Rolle vorgesehen. Zahlreiche Türen, darunter seltene Festlammellentüren und hölzerne Lüftungsgitter schmücken noch die Öffnungen. In einem der Magazine schmücken gotische religiöse Inschriften und einige orthodoxe Symbole die Wände. In einiger Entfernung, links und rechts dieser Magazinreihe, befinden sich die beiden Pulvermagazine des Forts. Diese sind in jeder Hinsicht identisch mit denen der Ausfälle I und IV des Forts La Bonnelle. Sie haben eine Einzelkapazität von etwa dreißig Tonnen. An der Wand des linken ist ein deutscher Soldat skizziert. Diente das Fort während des Ersten Weltkriegs als Gefangenenlager? Hinter den Pulvermagazinen beginnen die Schächte, die zu den Verteidigungsgalerien der Kurtinen der Flanken der Redoute führen. Diese Galerien nehmen nur eine Hälfte ihrer jeweiligen Kurtine ein. Sie haben jeweils eine Kasematte, die mit einer nach der Stirnfront ausgerichteten 12-Hinterladerkanone ausgestattet ist. Da ihre Zufahrtsgalerie auch für den Transit der Artilleriegeschütze zum äußeren Kamm diente, mündet eine breite Tür in den Graben der Redoute. Ein zweiter, parallel und deutlich vor der soeben erwähnten Schießscharte des 12-Hinterladers liegender Rücksprung beherbergte einen Revolverkanone, ebenfalls auf die Stirnfront gerichtet, der aber gleichzeitig die Nahverteidigung des Tors sicherstellte, durch das die Gespanne und Geschütze passierten. Die Verteidigungsgalerien der Ausfälle II und III sind länger, aber identisch angeordnet, außer dass jede eine kleine, auf die Batardeaus der Ausfälle I und IV der Redoute ausgerichtete Kasematte besitzt. So mündeten nicht weniger als fünf (man muss den in der Mitte der Stirnfront hinzufügen) Rampen in den Graben zwischen Redoute und Enveloppe, um die Artillerieplattformen der letzteren zu bedienen. Hinter der Mitte der Stirnfront reiht sich die Truppenunterkunft mit ihren acht Jochen, die durch den Kapitaldurchgang in zwei Blöcke zu je vier auf zwei Etagen geteilt sind. Sehr hübsch, gut belüftet und sehr gesund geblieben, bietet diese Unterkunft dem Besucher mehrere schöne Steinbauten, besonders auf der Ebene der Verbindungsschächte mit dem Artillerie-Cavalier. Letzterer, bestehend aus fünf Traversen-Unterständen und sechs Schießplattformen, bildet das einzige "offensive" Element der Redoute. Alle anderen Wallgeschütze waren auf dem Kamm der Enveloppe aufgestellt. Letztere zählte zehn Traversen-Unterstände, also eine an jeder der Bastionen I und IV und vier, davon eine verwurzelte, in den Bastionen III und IV. Die Eskarpe und Kontereskarpe dieser Enveloppe sind aus fließender Erde, außer auf Höhe des Kehlgrabens. Der das Unterkunftsgebäude durchquerende Kapitaldurchgang beginnt mit einer sehr hohen Galerie, in deren oberem Teil, ruhend auf dicken Metallträgern, noch ein imposanter Tank beobachtet werden kann. In jedem der Flügel dieser Kaserne befindet sich ein Brunnen. Der rechte hat noch den Metallständer seiner Pumpe. Abgesehen von der Eskarpe der Redoute, die an der Stirnfront sehr degradiert erscheint, kann man davon ausgehen, dass das Fort in einem guten Allgemeinzustand ist. Bei einem Besuch im Oktober 2002 konnten wir feststellen, dass das Conservatoire du Patrimoine Naturel de Champagne-Ardenne es geschafft hatte, zwei Fliegen mit einer Klappe zu schlagen, indem es die Ruhe der Fledermäuse sicherstellte, indem es Gitter am rechten Pulvermagazin sowie an der Eskarpegalerie der Front III-IV anbrachte, aber die gleichen Organe der linken Flanke zugänglich blieben. Festungsbegeisterte und Naturschützer finden so jeder das Ihre, und das ist sehr gut so. Peigney ist ein mindestens ungewöhnliches Fort und, soweit wir wissen, ohne Vergleich in Frankreich. Es ist, als ob man eine neue Konzeption der Befestigung in die Praxis umsetzen wollte, indem man einen vom Redoute abgetrennten Artilleriekamm präsentierte, der einen Hang aus fließender Erde krönt. Warum hat der lokale Genie dies akzeptiert oder gewählt? Warum hat man nicht dasselbe in La Bonnelle getan? Diese beiden Forts würden sicherlich eine wesentlich umfassendere Studie verdienen als diese wenigen Zeilen. Das Fort ist noch (10/2007) im Besitz des Zivilschutzes von Chaumont, der manchmal Besuche auf schriftliche Anfrage erlaubt.

Vesting van Langres, noordoosten van de stad, 1869-1875. 403 m/alt. Genoemd fort Constance Chlore. Een van de twee detacheringsforten, samen met dat van La Bonnelle, in aanbouw in de vesting al voor het conflict van 1870. In feite deelt het met deze laatste alle data vanaf de opdracht om het werk te bestuderen tot de voltooiing van de werken. Gelegen op slechts 3000 m van de citadel werd het opgenomen in de nieuwe gordel die vanaf 1874 werd aangelegd. Het werd al in 1866 bestudeerd en was in 1870 in verdedigingstoestand. De hele omtrek behoort duidelijk tot het gebastioneerde systeem maar zonder enig losstaand orgaan, niet eens een tenaille. Hoogstens vindt men boven de contrescarpe een gedekte weg met traverse. Het technische geniebestand, afgesloten op 19 maart 1879, toont een plan van de bovenzijde van het fort. In tegenstelling tot dat van La Bonnelle bleef Peigney in zijn oorspronkelijke configuratie. Het was voorzien voor 362 mannen en 49 stukken + 22 in reserve. In oorlogstijd werd het garnizoen op 512 man gebracht. Het fort heeft de vorm van een trapezium met hoekbastions. We hebben hier te maken met een fort in een fort. Een gebastioneerd reduit concentreert alle vitale werken van het bouwwerk. Alle fronten, behalve dat van de keel, worden verdubbeld door een andere gebastioneerde kam die de vorm van het reduit volgt en als enige stenen bouwwerken kleine traverse-schuilplaatsen omvat. De buitenste gracht bevat geen verdedigingsorgaan, behalve de gedekte weg die de contrescarpe bekroont. Het reduit is gescheiden van de artilleriekam door een graaf die zelf verdedigd wordt vanaf de escarpe door lange geweergalerijen en kazematten die de courtines van deze binnenste gracht bestrijken. De keelgracht kon alleen beschermd worden door kruisvuur afkomstig van de bovenzijden van de courtineflanken, vuur aangevuld, maar zo weinig, door geweergalerijen van de escarpe die de saillanten I en IV van het reduit bereiken. De twee verbindingen van deze binnenste gracht met de buitenste gracht worden versperd door batardeauen bekroond met dames. Het toegangsgebouw van het reduit lijkt uiterlijk op dat van La Bonnelle. Na het passeren van de toegangspoort komt men uit op een eerste binnenplaats tegenover een rij van veertien magazijnen gescheiden door de doorgang van de hoofdweg. De magazijnen in het linker deel hebben allemaal een kelder. Een hellingbaan en een brede schacht bekroond door een sterke haak geven aan dat het hier waarschijnlijk om een werkplaats en artilleriemagazijnen gaat. In deze kelder vertoont een van de lokalen het onvermijdelijke apparaat dat overal in Langres gebruikelijk is maar onverklaard blijft: vier groeven in de vloer getraceerd volgens de diagonalen van het lokaal komen uit in een centrale zinkput. Op het gelijkvloers doen de stenen bouwwerken van de muur tegenover de gevel van al deze magazijnen onvermijdelijk denken aan indirecte schietkazematten. Niettemin waren slechts twee kanonnen voor deze rol voorzien. Talrijke deuren waaronder zeldzame vaste lamellendeuren en houten ventilatieroosters sieren nog de openingen. In een van de magazijnen sieren gotische religieuze inscripties en enkele orthodoxe symbolen de muren. Op enige afstand, links en rechts van deze magazijnrij, bevinden zich de twee kruitmagazijnen van het fort. Deze laatste zijn in elk opzicht identiek aan die van de saillanten I en IV van het fort La Bonnelle. Zij hebben een eenheidscapaciteit van ongeveer dertig ton. Op de muur van dat van links is een Duitse soldaat geschetst. Heeft het fort gediend als krijgsgevangenkamp tijdens de Eerste Wereldoorlog? Achter de kruitmagazijnen beginnen de schachten die leiden naar de verdedigingsgalerijen van de courtines van de flanken van het reduit. Deze galerijen nemen slechts de helft van hun respectieve courtine in. Zij hebben elk een kazemat uitgerust met een 12-achterladerkanon gericht op het hoofdfront. Aangezien hun toevoergalerij ook diende voor het transport van de artilleriestukken naar de buitenste kam, komt een brede deur dus uit in de gracht van het reduit. Een tweede terugwijkend gedeelte, parallel en ver voor de schietgat van de 12-achterlader waarover zojuist gesproken, huisvestte een revolverkanon ook gericht op het hoofdfront, maar zorgde ondertussen voor de nabijverdediging van de koetspoort waardoor de bespanningsstellen en de stukken passeerden. De verdedigingsgalerijen van de saillanten II en III zijn langer, maar identiek ingedeeld, behalve dat elk een kleine kazemat heeft gericht op de batardeauen van de saillanten I en IV van het reduit. Zo kwamen niet minder dan vijf (men moet die in het midden van het hoofdfront toevoegen) hellende vlakken uit in de gracht tussen reduit en enveloppe om de artillerieplatforms van de laatste te bedienen. Achter het midden van het hoofdfront rijgt de troepenkazerne haar acht traveeën aaneen, verdeeld in twee blokken van vier door de doorgang van de hoofdweg, over twee verdiepingen. Erg mooi, goed geventileerd en erg gezond gebleven, biedt deze kazerne de bezoeker verschillende mooie stenen bouwwerken, vooral op het niveau van de communicatieschachten met de artillerie-cavalier. Deze laatste, bestaande uit vijf traverse-schuilplaatsen en zes schietplatforms, vormt het enige "offensieve" element van het reduit. Alle andere wallen waren opgesteld op de kam van de enveloppe. Deze laatste telde tien traverse-schuilplaatsen, oftewel een aan elk van de bastions I en IV en vier, waarvan een verankerde, in de bastions III en IV. De escarpe en contrescarpe van deze enveloppe zijn in vloeiende aarde, behalve op het niveau van de keelgracht. De hoofdweg die door de kazerne loopt, begint met een zeer hoge galerij in het bovenste gedeelte waarvan, rustend op dikke metalen balken, nog een imposante reservoir kan worden waargenomen. In elk van de vleugeluiteinden van deze kazerne bevindt zich een put. Die van rechts heeft nog de metalen steun van zijn pomp. Afgezien van de escarpe van het reduit die aan het hoofdfront erg aangetast lijkt, kan men stellen dat het fort in een goede algemene staat verkeert. Bezocht in oktober 2002, konden we vaststellen dat het Conservatoire du Patrimoine Naturel de Champagne-Ardenne het klaarspeelde om de kat en de kaas te sparen door de rust van de vleermuizen te waarborgen door traliewerk aan te brengen op het rechter kruitmagazijn en op de escarpegalerij van front III-IV, maar dat dezelfde organen van de linkerflank toegankelijk bleven. Liefhebbers van vestingwerken en natuurbeschermers vinden er zo elk hun gading en dat is zeer goed zo. Peigney is een minstens ongebruikelijk fort en, voor zover wij weten, zonder gelijke in Frankrijk. Het is alsof men een nieuw concept van versterking in de praktijk wilde brengen door een artilleriekam te presenteren die los staat van het reduit en een talud van vloeiende aarde bekroont. Waarom heeft het lokale Genie dit aanvaard of gekozen? Waarom niet hetzelfde gedaan in La Bonnelle? Deze twee forten zouden zeker een veel uitgebreidere studie verdienen dan deze weinige regels. Het fort is nog steeds (10/2007) eigendom van de civiele bescherming van Chaumont die soms bezoeken toestaat op schriftelijk verzoek.

Fortress of Langres, northeast of the city, 1869-1875. 403 m above sea level. Named Fort Constance Chlore. One of the two detached forts, along with that of La Bonnelle, under construction in the fortress before the 1870 conflict. In fact, it shares all dates with the latter, from the order to study the work to the completion of the works. Located only 3000 m from the citadel, it was absorbed into the new belt established from 1874 onwards. It was studied as early as 1866 and was in a state of defense in 1870. The entire perimeter clearly belongs to the bastioned system but without any detached organ, not even a tenaille. At most, one finds above the counterscarp a covered way with traverse. The engineering technical file, closed on March 19, 1879, shows a plan of the fort's surface. Unlike that of La Bonnelle, Peigney remained in its initial configuration. It was planned for 362 men and 49 guns + 22 in reserve. In wartime, the garrison was increased to 512 men. The fort takes the shape of a trapezoid with corner bastions. We are dealing here with a fort within a fort. A bastioned redoubt concentrates all the vital works of the structure. All fronts, except the gorge front, are doubled by another bastioned crest following the shape of the redoubt and comprising, as the only masonry, small traverse-shelters. The outer ditch contains no defense organ, except for the covered way crowning the counterscarp. The redoubt is separated from the artillery crest by a ditch that is, itself, defended from the scarp by long rifle galleries and coffers sweeping the curtains of this inner ditch. The gorge ditch could only be protected by crossfire coming from the tops of the curtain flanks, fire supplemented, but so little, by rifle galleries of the scarp reaching the salients I and IV of the redoubt. The two junctions of this inner ditch with the outer ditch are blocked by batardeaus topped with ladies. The entrance building of the redoubt externally resembles that of La Bonnelle. After passing through the entrance porch, one emerges into a first courtyard facing a line of fourteen magazines separated by the capital passage. The magazines in the left part all have a basement. A ramp and a wide shaft surmounted by a strong hook indicate that this is probably a workshop and artillery magazines. In this basement, one of the rooms presents the inevitable device common everywhere in Langres but remaining unexplained: four grooves traced in the floor along the diagonals of the room lead to a central sump. On the ground floor, the masonry of the wall opposite the facade of all these magazines inevitably suggests indirect fire casemates. Only two cannons were nevertheless planned for this role. Numerous doors, including rare fixed louvered doors and wooden vents, still adorn the openings. In one of the magazines, Gothic religious inscriptions and some Orthodox symbols adorn the walls. At some distance, to the left and right of this magazine line, are the two powder magazines of the fort. The latter are identical in every way to those of the salients I and IV of Fort La Bonnelle. They have a unit capacity of about thirty tons. On the wall of the left one, a German soldier is sketched. Did the fort serve as a prisoner-of-war camp during the First World War? Behind the powder magazines begin the shafts leading to the defense galleries of the curtains of the redoubt's flanks. These galleries occupy only half of their respective curtain. Each has a coffer equipped with a 12-breech-loading gun oriented towards the head front. Since their service gallery also served for the transit of artillery pieces to the outer crest, a wide door opens into the ditch of the redoubt. A second recess, parallel and well forward of the embrasure of the 12-breech-loader just mentioned, housed a revolver cannon also directed towards the head front, but ensuring at the same time the close defense of the carriage gate through which the teams and pieces passed. The defense galleries of salients II and III are longer, but identically arranged except that each has a small coffer oriented towards the batardeaus of salients I and IV of the redoubt. Thus, no fewer than five (one must add the one at the center of the head front) inclined planes opened into the ditch between redoubt and envelope to serve the artillery platforms of the latter. Behind the center of the head front, the troop barracks align their eight bays separated into two blocks of four by the capital passage, on two floors. Very pretty, well-ventilated, and remaining very healthy, this barracks offers the visitor several beautiful masonry works, especially at the level of the communication shafts with the artillery cavalier. The latter, composed of five traverse-shelters and six firing platforms, constitutes the only "offensive" element of the redoubt. All other rampart guns were placed on the crest of the envelope. The latter counted ten traverse shelters, one at each of bastions I and IV and four, including a rooted one, in bastions III and IV. The scarp and counterscarp of this envelope are in flowing earth, except at the level of the gorge ditch. The capital passage traversing the barracks begins with a very high gallery in the upper part of which, resting on thick metal beams, an imposing tank can still be observed. In each of the wing returns of this barracks, there is a well. The one on the right still has the metal support of its pump. Apart from the scarp of the redoubt, which appears very degraded on the head front, it can be considered that the fort is in a good general state. Visited in October 2002, we observed that the Conservatoire du Patrimoine Naturel de Champagne-Ardenne had managed to please both parties by ensuring the tranquility of the bats by installing grids on the right powder magazine and on the scarp gallery of front III-IV, but that the same organs of the left flank remained accessible. Fortification enthusiasts and nature protectors thus each find their account, and that is very good. Peigney is a fort that is, to say the least, atypical and, to our knowledge, without equal in France. It is as if one wanted to put into practice a new concept of fortification by presenting an artillery crest detached from the redoubt and crowning a slope of flowing earth. Why did the local Engineering accept or opt for this? Why not have done the same at La Bonnelle? These two forts certainly deserve a much more exhaustive study than these few lines. The fort is still (10/2007) owned by the civil protection of Chaumont, which sometimes authorizes visits upon written request.

Pevnost Langres, severovýchodně od města, 1869-1875. 403 m/n.m. Nazývá se fort Constance Chlore. Jeden ze dvou samostatných fortů, spolu s La Bonnelle, stavěných v pevnosti již před konfliktem roku 1870. Ve skutečnosti sdílí s ním všechna data od rozkazu ke studiu díla až po dokončení prací. Ležící pouhých 3000 m od citadely, byl začleněn do nového pásma budovaného od roku 1874. Byl studován již v roce 1866 a byl v obranném stavu v roce 1870. Celý obvod jasně spadá do bastionového systému, ale bez jakéhokoli odděleného prvku, dokonce i tenaile. Nejvýše se nad kontreskarpou nachází krytá cesta s traverzou. Technický spis ženijního vojska, uzavřený 19. března 1879, ukazuje plán povrchu fortu. Na rozdíl od La Bonnelle zůstal Peigney ve své původní konfiguraci. Byl plánován pro 362 mužů a 49 děl + 22 v rezervě. Za války byla posádka zvýšena na 512 mužů. Fort má tvar lichoběžníku s nárožními bastiony. Máme zde co do činění s fortem ve fortu. Bastionovaný reduit koncentruje všechny životně důležité díla stavby. Všechny fronty, kromě týlové, jsou zdvojeny dalším bastionovaným hřebenem sledujícím tvar reduitu a obsahujícím jako jediné zděné stavby malé traverzové úkryty. Vnější příkop neobsahuje žádný obranný prvek, kromě kryté cesty korunující kontreskarpu. Reduit je oddělen od dělostřeleckého hřebene příkopem, který je sám bráněn z eskarpy dlouhými střeleckými galeriemi a kasematami postřelujícími kurtiny tohoto vnitřního příkopu. Týlový příkop mohl být chráněn pouze křížovou palbou z vrcholků křídel kurtiny, palbou doplněnou, ale jen málo, střeleckými galeriemi eskarpy dosahujícími výběžků I a IV reduitu. Dvě spojení tohoto vnitřního příkopu s vnějším příkopem jsou zablokována batardeami zakončenými "dámami". Vstupní budova reduitu se zvenčí podobá té z La Bonnelle. Po překročení vstupního portálu se vchází do prvního nádvoří proti řadě čtrnácti skladů oddělených průchodem hlavní cesty. Sklady v levé části mají všechny sklep. Šikmé schodiště a široká šachta převýšená silným hákem naznačují, že se zde pravděpodobně nacházela dílna a dělostřelecké sklady. V tomto sklepě představuje jedna z místností nevyhnutelné zařízení společné všude v Langres, ale zůstávající nevysvětlené: čtyři rýhy ve podlaze vedené po úhlopříčkách místnosti ústí do centrální jímky. V přízemí nevyhnutelně navozují zdiva stěny naproti fasádě všech těchto skladů dojem nepřímých střeleckých kasemat. Nicméně pro tuto roli bylo plánováno pouze dvě děla. Četné dveřní výplně, včetně vzácných pevných žaluziových dveří a dřevěných ventilačních mřížek, stále zdobí otvory. V jednom ze skladů zdobí stěny gotické náboženské nápisy a některé pravoslavné symboly. V určité vzdálenosti, vlevo a vpravo od této řady skladů, se nacházejí dva prachové sklady fortu. Ty jsou ve všech ohledech totožné s těmi na výběžcích I a IV fortu La Bonnelle. Mají jednotkovou kapacitu asi třicet tun. Na zdi toho levého je načrtnut německý voják. Sloužil fort za první světové války jako zajatecký tábor? Za prachovými sklady začínají šachty vedoucí k obranným galeriím kurtin křídel reduitu. Tyto galerie zaujímají pouze polovinu své příslušné kurtiny. Každá má kasematu vybavenou 12-zadovkou namířenou na čelní frontu. Protože jejich obslužná galerie sloužila také k přepravě dělostřeleckých kusů na vnější hřeben, široké dveře ústí do příkopu reduitu. Druhá výklenek, rovnoběžný a daleko před střílnou 12-zadovky, o které byla právě řeč, ukrýval revolverové dělo také namířené na čelní frontu, ale zajišťující zároveň blízkou obranu kočárové brány, kterou procházely zápřahy a děla. Obranné galerie výběžků II a III jsou delší, ale uspořádané shodně, až na to, že každá má malou kasematu orientovanou na batardeau výběžků I a IV reduitu. Tak ústilo ne méně než pět (je třeba přidat tu ve středu čelní fronty) šikmých rovin do příkopu mezi reduitem a obalovou hradbou, aby obsluhovaly dělostřelecké platformy té poslední. Za středem čelní fronty se řadí kasárna pro mužstvo se svými osmi klenebními poli rozdělenými na dva bloky po čtyřech průchodem hlavní cesty, ve dvou patrech. Velmi pěkná, dobře větraná a zůstávající velmi zdravá, nabízí tato kasárna návštěvníkovi několik pěkných zděných prací, zejména na úrovni komunikačních šachet s dělostřeleckým kavalírem. Ten, složený z pěti traverzových úkrytů a šesti střeleckých plošin, představuje jediný "útočný" prvek reduitu. Všechny ostatní hradbová děla byla umístěna na hřebeni obalové hradby. Ta počítala deset traverzových úkrytů, tedy jeden na každém z bastionů I a IV a čtyři, včetně jednoho zakořeněného, v bastionech III a IV. Eskarpa a kontreskarpa této obalové hradby jsou z tekuté zeminy, kromě úrovně týlového příkopu. Hlavní průchod procházející kasárnami začíná velmi vysokou galerií, v jejíž horní části, spočívající na tlustých kovových trámech, lze ještě pozorovat impozantní nádrž. V každém z křídel této kasárny se nachází studna. Ta pravá má ještě kovovou podpěru své pumpy. Až na eskarpu reduitu, která se na čelní frontě jeví velmi poškozená, lze považovat, že fort je v dobrém celkovém stavu. Navštíven v říjnu 2002, mohli jsme konstatovat, že Conservatoire du Patrimoine Naturel de Champagne-Ardenne dokázalo vyjít vstříc všem tím, že zajistilo klid pro netopýry instalací mříží na pravém prachovém skladě a na eskapové galerii fronty III-IV, ale že stejné prvky na levém křídle zůstaly přístupné. Nadšenci opevnění a ochránci přírody si tak každý přijdou na své, a to je velmi dobře. Peigney je přinejmenším atypický fort a, pokud víme, nemá ve Francii obdoby. Je to, jako by chtěl někdo uvést do praxe novou koncepci fortifikace představením dělostřeleckého hřebene odděleného od reduitu a korunujícího svah z tekuté zeminy. Proč to místní Ženijní vojsko přijalo nebo zvolilo? Proč neudělali totéž v La Bonnelle? Tyto dva forty by rozhodně zasloužily mnohem vyčerpávající studii než těchto pár řádků. Fort je stále (10/2007) majetkem civilní ochrany v Chaumont, která někdy povoluje návštěvy na písemnou žádost.