Place de Langres, sud-sud-ouest de la ville. 476 m/alt. Dénommé fort Decrès. 687 hommes, 43 pièces. Les travaux furent commencés le 8 février 1869 et réputés terminés le 31 décembre 1875. Sis à 2500 m de la citadelle, sa genèse est à rapprocher de celle du fort de Peigney, duquel il différait néanmoins sensiblement. À l'origine, nous avons un quadrilatère avec une courtine sur chaque front, donc, inévitablement, un bastion à chaque angle. Chaque courtine, hormis celle de gorge, était tenaillée. Pour le conflit de 1870, le fort n’était pas achevé, loin s’en faut. Les informations dénichées à ce sujet sont plutôt chiches, mais il appert que le fort pouvait néanmoins tenir son rôle de puissante batterie d’artillerie. La fiche technique du Génie, clôturée le 31 juillet 1880, montre en en-tête et comme à l’ordinaire sur ce genre de document, un plan des dessus de l’ouvrage. Nous sommes bel et bien en présence d’un fort bastionné avec courtines, tenailles indépendantes et chemin couvert traversé sur la contrescarpe. C’est donc plus que vraisemblablement après 1880 que le flanquement allait être totalement revu pour être mis aux standards du système polygonal. C’est ainsi que, dans un premier temps, les tenailles ont été reliées à l’escarpe par des voûtes dont autant la portée que la hauteur sont impressionnantes. Les petits fossés latéraux séparant les tenailles de l’escarpe seront barrés par un mur crénelé. Le champ de vision et de tir de ces créneaux de fusillade se limitera à la largeur du fossé. Initialement, chaque front était brisé avec un angle rentrant en son centre. Après 1871, une caponnière double sera construite aux saillants II et III. Pour garantir à leurs tirs une certaine efficacité jusqu’aux saillants I et IV, l’angle rentrant de la contrescarpe fut nettement atténué. Vu que la protection du fossé du front de tête était assurée par chacune des caponnières, un tel remaniement ne fut pas nécessaire de ce côté. La défense du front de gorge n’était assurée que par des pièces dominant l’escarpe attachée au-dessus des flancs de la courtine. Celle-ci fait vingt mètres de largeur et le pont dormant repose sur pas moins de trois piles en maçonnerie. Ces piles ne devaient pas manquer de gêner les tirs croisés de la défense du fossé de gorge. Un petit ravelin précédait sur la contrescarpe l’axe de l’entrée du fort. La défense y bénéficiait d’un parapet aménagé. Le bâtiment de l’entrée d’escarpe est recouvert d’un toit de tuiles rouges du plus bel effet. Le porche d’entrée, comme il est de mise à Langres, arbore le nom de baptême suite au décret du général Boulanger. Ce nom est encadré par les chronogrammes 1869 et 1887 alors qu’un autre cartouche, placé plus haut, indique quant à lui 1869-1875. "1887" pourrait, sous toutes réserves, correspondre à l’année de finition du fort tel qu’on peut le voir aujourd’hui. L’entrée, dont le pont-levis à bascule en dessous a disparu, est bardée de deux corps de garde. Par un escalier défendu latéralement par deux créneaux du sous-sol, on atteint une poterne au niveau du fossé, sous le pont-levis. Au-delà du porche de l’entrée, une galerie à l’épreuve oblique vers le centre du grand casernement de la troupe ; en effet, l’entrée du fort est légèrement décalée sur la gauche du front de gorge. À gauche, nous trouvons exceptionnellement intra muros le logement du gardien. Cette galerie oblique coupe en deux un massif transversal abritant divers magasins et les écuries (2 x 3 auges). Chacune des extrémités de ce massif se termine par deux casemates à tir indirect. Originellement, l’essentiel de l’artillerie était concentrée en une batterie haute armée de pas moins de 15 canons de 120 mm + 9 autres de 155 mm. En 1880, il convenait d’ajouter 6 pièces de rempart (en batterie basse), 3 mortiers, 4 canons de 138 mm pour armer les casemates à tir indirect et 8 pièces pour le flanquement. Après couverture des courtines, une nouvelle crête d’artillerie basse fut aménagée et garnie de 17 traverses-abris séparant des plates-formes de tir. Pour occuper ces espaces, il semblerait logique d’augmenter la dotation en canons mais nous n’avons pu trouver d’état d’armement postérieur à 1880 entérinant cette hypothèse. En arrière des saillants I et IV, nous trouvons un magasin à poudre (39.600 kg) dont la voûte en plein cintre est assez basse (± 3,20 m), pourvu de trois créneaux à lampe de forme arrondie dans leur partie supérieure, et avec des barbacanes dans les flancs pour l’aération. Ces dernières étaient pourvues d’un volet à glissière permettant de régler le débit du flux d’air. Hormis le plancher, la plupart des huisseries, dont les portes à claire voie, sont encore présentes. La dotation en pièces d’artillerie nécessitant un volume de poudre plus conséquent, un troisième magasin fut construit dans l’axe de la gaine menant à la caponnière du saillant II. Celui-ci, d’une contenance de 62.000 kg est nettement plus classique et a sa voûte en arc segmentaire et ses créneaux à lampe carrés. Le casernement de la troupe adossait ses quinze travées au front de tête. Son rez-de-chaussée est composé essentiellement de magasins et les chambrées de l’étage ont leurs murs constellés de corbeaux permettant de doubler la capacité des locaux en cas de besoin. Les travées de séparation sont percées d’une porte en leur centre. Dans l’un des magasins de la partie gauche, on retrouve, comme partout à Langres, l’inévitable aménagement mystérieux avec puisard central collectant le liquide de quatre saignées creusées dans le sol selon les diagonales du local. Ses caponnières sont singulièrement petites et, comme partout à Langres, ont la galerie longeant la face externe comblée de béton avec des goulottes pour grenades. Pour peu que les plans que nous avons pu consulter soient corrects, les courtines des fronts I-II et III sont de dimensions égales, alors que celle du front III-IV est plus courte. C’est cette dernière pourtant dont on utilisera la largeur pour établir un quatrième magasin à poudre dont la contenance doit approcher les 65 à 70 tonnes. Le mur extérieur du sas de son entrée s’arrête à la naissance de la voûte déterminant ainsi plus une avant-cour qu’un réel sas. Ce magasin montre une voûte en arc segmentaire et trois créneaux à lampe carrés. Ces trois tenailles que l'on a reliées aux courtines par une voûte de grande portée créent des espaces impressionnants et uniques dans le système Séré de Rivières. La voûte doit culminer à environ 10 mètres pour une largeur de 6 à 7 mètres voire plus sur les petits côtés, et une longueur de près de 100 mètres. Un escalier spectaculaire descend dans celle du front III-IV, côté chambre aux lampes du magasin à poudre. Le visiteur l’empruntant est écrasé par l’immensité des lieux. Quel chantier pharaonique cela a-t-il été de couvrir ces courtines ? Imaginons-nous les échafaudages, les gabarits supportant les maçonneries,… Ce devait être énorme…mais pour quel résultat ? En effet, nous avons là d’immenses surfaces dont l’unique raison d’être pourrait uniquement (et partiellement vu l’immensité des lieux) concerner le stockage des pièces d’artillerie…et encore, aléatoire vu l’humidité ambiante. Les pentes douces des galeries y menant tendent toutefois à apporter un peu de crédit à cette hypothèse. Dans l’absolu, ces travaux ont été parfaitement inutiles, voire dangereux. En effet, à quel bombardement ces voûtes sont-elles susceptibles de résister ? Elles sont coiffées par une crête d’artillerie et un effondrement eût été gravissime. Pourquoi ne pas avoir simplement remblayé ces courtines ? À défaut de réponse, saluons cette décision qui fait de La Bonnelle un fort dont la visite reste gravée dans la mémoire de tout visiteur. S’il nous était permis d’établir un classement, forcément subjectif, des forts que nous avons pu visiter en quinze années, celui-ci figurerait sans nul doute dans le trio de tête. Visité en octobre 2002 et octobre 2007, ce fort, superbe entre tous, est propriété de la municipalité de Saint-Geosmes qui y entretient autant que faire se peut la végétation (sauf celle du cavalier, impénétrable !) et l’ouvre aux visiteurs qui en font la demande. Hormis la maison du gardien dont la toiture s’effondre, les maçonneries sont dans un état de conservation remarquable, le fort a été mis à l’abri des déprédations et pollueurs et autre tagueurs non grata n’y ont nullement sévi.

Place de Langres, SSW der Stadt. 476 m ü. M. Genannt Fort Decrès. 687 Mann, 43 Geschütze. Die Arbeiten begannen am 8. Februar 1869 und galten am 31. Dezember 1875 als abgeschlossen. Das 2.500 m von der Zitadelle entfernt gelegene Fort hat ähnliche Ursprünge wie Fort Peigney, unterschied sich jedoch erheblich von diesem. Ursprünglich handelte es sich um ein Viereck mit einer Kurtine an jeder Front und daher zwangsläufig einer Bastion an jeder Ecke. Jede Kurtine, mit Ausnahme der Schluchtmauer, war mit Zapfen befestigt. Zum Zeitpunkt des Konflikts von 1870 war das Fort noch lange nicht fertiggestellt. Die zu diesem Thema gefundenen Informationen sind eher spärlich, aber es scheint, dass das Fort dennoch seine Rolle als mächtige Artilleriebatterie erfüllen konnte. Das technische Datenblatt der Ingenieure, das am 31. Juli 1880 abgeschlossen wurde, zeigt in der Kopfzeile und wie bei Dokumenten dieser Art üblich einen Plan des oberen Teils des Bauwerks. Wir haben es tatsächlich mit einem Bastionfort mit Kurtinen, unabhängigen Kanonen und einem gedeckten Weg zu tun, der über die Kontekarpe führt. Daher war es mehr als wahrscheinlich, dass die Flankierung nach 1880 vollständig überarbeitet werden sollte, um sie den Standards des polygonalen Systems anzupassen. So waren die Kanonen zunächst durch Gewölbe mit beeindruckender Spannweite und Höhe mit der Kontekarpe verbunden. Die kleinen seitlichen Gräben, die die Kanonen von der Kontekarpe trennen, wurden durch eine zinnenbewehrte Mauer versperrt. Sicht- und Feuerfeld dieser Schießscharten waren auf die Breite des Grabens beschränkt. Anfangs war jede Front in der Mitte durch einen einspringenden Winkel unterbrochen. Nach 1871 wurde an den Frontvorsprüngen II und III eine doppelte Kaponniere errichtet. Um deren Feuerkraft bis zu den Frontvorsprüngen I und IV zu gewährleisten, wurde der einspringende Winkel der Kontekarpe deutlich verringert. Da der Schutz des Grabens an der Frontspitze durch jeden der Kaponniere gewährleistet wurde, war eine derartige Neugestaltung auf dieser Seite nicht notwendig. Die Verteidigung der Schluchtfront wurde nur durch Geschütze gewährleistet, die die Böschung beherrschten, die über den Seiten der Kurtine angebracht waren. Diese ist zwanzig Meter breit und die feste Brücke ruht auf nicht weniger als drei gemauerten Pfeilern. Diese Pfeiler konnten das Kreuzfeuer der Verteidigung des Schluchtgrabens sicherlich behindern. Ein kleines Ravelin verlief vor der Achse des Eingangs zum Fort auf der Kontereskarpe. Die Verteidigung profitierte von einer Brustwehr. Das Gebäude am Eingang zur Böschung ist mit einem sehr schönen roten Ziegeldach gedeckt. Das Eingangsportal trägt, wie es in Langres üblich ist, gemäß dem Dekret von General Boulanger den Taufnamen. Dieser Name wird von den Chronogrammen 1869 und 1887 eingerahmt, während eine weitere Kartusche, die höher angebracht ist, die Jahre 1869-1875 angibt. „1887“ könnte, mit allen gebotenen Vorbehalten, dem Jahr der Fertigstellung des Forts entsprechen, wie wir es heute sehen können. Der Eingang, dessen Zugbrücke unten verschwunden ist, ist von zwei Wachhäusern gesäumt. Über eine Treppe, die seitlich durch zwei Kellerzinnen geschützt ist, erreichen wir eine Ausfallpforte auf der Höhe des Grabens unter der Zugbrücke. Hinter dem Eingangsportal zeigt eine Galerie schräg zur Mitte der großen Truppenkaserne; tatsächlich ist der Eingang zum Fort leicht links von der Schluchtfront versetzt. Auf der linken Seite finden wir ausnahmsweise die Unterkunft des Wächters innerhalb der Mauern. Diese schräge Galerie teilt ein Quermassiv in zwei Hälften, in dem sich verschiedene Lager und die Ställe (2 x 3 Tröge) befinden. Jedes Ende dieses Massivs mündet in zwei Kasematten mit indirektem Feuer. Ursprünglich war der Großteil der Artillerie in einer hohen Batterie konzentriert, die mit nicht weniger als 15 120-mm-Geschützen + 9 weiteren 155-mm-Geschützen bewaffnet war. 1880 mussten 6 Wallgeschütze (in niedriger Batterie), 3 Mörser, 4 138-mm-Geschütze zur Bewaffnung der Kasematten mit indirektem Feuer und 8 Geschütze für die Flankenverteidigung hinzugefügt werden. Nach der Deckung der Kurtinen wurde ein neuer niedriger Artilleriekamm errichtet und mit 17 Schutztraversen zur Trennung der Feuerplattformen ausgestattet. Um diese Räume zu besetzen, wäre eine Erhöhung der Geschützbelegung logisch gewesen, doch konnten wir keinen Bewaffnungsstand nach 1880 finden, der diese Hypothese bestätigt. Hinter den Frontbögen I und IV befindet sich ein Pulvermagazin (39.600 kg) mit einem relativ niedrigen halbrunden Gewölbe (± 3,20 m), das im oberen Bereich mit drei runden Laternenzinken und an den Seiten mit Barbakanen zur Belüftung ausgestattet war. Letztere waren mit einem Schiebeladen zur Regulierung des Luftstroms ausgestattet. Abgesehen vom Boden sind die meisten Rahmen, einschließlich der durchbrochenen Türen, noch vorhanden. Da die Artillerieausrüstung ein größeres Pulvervolumen benötigte, wurde in der Achse des Schachts, der zur Kaponniere des Frontbögens II führte, ein drittes Magazin errichtet. Dieses mit einer Kapazität von 62.000 kg ist deutlich klassischer und weist ein Segmentbogengewölbe und quadratische Laternenzinken auf. Die Truppenbaracken lehnten mit ihren fünfzehn Jochen an der Front. Das Erdgeschoss besteht hauptsächlich aus Lagern, und die Baracken im Obergeschoss haben Wände mit Konsolen, sodass die Kapazität der Räumlichkeiten bei Bedarf verdoppelt werden konnte. Die Trennjoche werden in der Mitte von einer Tür durchbrochen. In einem der Lager auf der linken Seite finden wir, wie überall in Langres, die unvermeidliche, mysteriöse Anordnung mit einem zentralen Sammelbecken, das die Flüssigkeit aus vier diagonal durch den Raum in den Boden gegrabenen Rillen sammelt. Seine Kaponnieren sind außergewöhnlich klein und wie überall in Langres ist die Galerie an der Außenseite mit Beton ausgefüllt und enthält Rinnen für Granaten. Wenn die Pläne, die wir einsehen konnten, stimmen, sind die Kurtinen der Fronten I-II und III gleich groß, während die der Front III-IV kürzer ist. Letztere jedoch wird für die Einrichtung eines vierten Pulvermagazins genutzt, dessen Fassungsvermögen sich 65 bis 70 Tonnen annähern muss. Die Außenwand der Eingangshalle endet am Fuß des Gewölbes und bildet somit eher einen Vorplatz als eine richtige Halle. Dieses Magazin weist ein Flachbogengewölbe und drei quadratische Laternenzinnen auf. Diese drei Zangen, die durch ein weitgespanntes Gewölbe mit den Kurtinen verbunden waren, schaffen beeindruckende und einzigartige Räume im System Séré de Rivières. Das Gewölbe muss seine höchste Höhe bei etwa 10 Metern haben, mit einer Breite von 6 bis 7 Metern oder mehr an den kurzen Seiten und einer Länge von fast 100 Metern. Eine spektakuläre Treppe führt hinab in das Treppenhaus der Front III-IV, auf der Lampenraumseite des Pulvermagazins. Der Besucher, der sie betritt, ist von der Unermesslichkeit des Ortes überwältigt. Was für ein kolossales Projekt war es, diese Kurtinen zu verkleiden? Stellen Sie sich das Gerüst vor, die Schablonen, die das Mauerwerk stützten, usw. Es muss enorm gewesen sein … aber mit welchem Ergebnis? Tatsächlich haben wir hier immense Flächen, deren einziger Zweck (und teilweise angesichts der Unermesslichkeit des Ortes) die Lagerung von Artilleriegeschützen sein kann … und selbst dann ist angesichts der Umgebungsfeuchtigkeit ungewiss. Die sanften Neigungen der dorthin führenden Galerien stützen diese Hypothese jedoch. Absolut gesehen waren diese Bauwerke völlig nutzlos, ja sogar gefährlich. Welchem Bombardement würden diese Gewölbe wohl standhalten? Sie sind von einem Artilleriegrat gekrönt, und ein Einsturz wäre äußerst schwerwiegend gewesen. Warum hat man diese Kurtinen nicht einfach wieder aufgefüllt? In Ermangelung einer Antwort begrüßen wir diese Entscheidung, die La Bonnelle zu einem Fort macht, dessen Besuch jedem Besucher in Erinnerung bleibt. Wenn wir eine – notwendigerweise subjektive – Rangliste der Forts erstellen dürften, die wir in den letzten fünfzehn Jahren besuchen konnten, würde dieses zweifellos unter den ersten drei landen. Dieses Fort, das prächtigste von allen, wurde im Oktober 2002 und Oktober 2007 besucht. Es ist Eigentum der Gemeinde Saint-Geosmes, die die Vegetation so weit wie möglich erhält (mit Ausnahme der des Reiters, die undurchdringlich ist!) und es auf Anfrage für Besucher öffnet. Abgesehen vom Wächterhaus, dessen Dach einstürzt, ist das Mauerwerk in einem bemerkenswerten Erhaltungszustand, das Fort wurde vor Plünderungen geschützt und Umweltverschmutzer sowie andere unerwünschte Tagger waren dort überhaupt nicht aktiv.

Place de Langres, zuidwestelijk van de stad. 476 m/hoogte. Fort Decrès genoemd. 687 manschappen, 43 kanonnen. De werkzaamheden begonnen op 8 februari 1869 en werden als voltooid beschouwd op 31 december 1875. Gelegen op 2500 m van de citadel, is de oorsprong vergelijkbaar met die van Fort Peigney, waarvan het desondanks aanzienlijk verschilde. Oorspronkelijk hadden we een vierhoek met een ringmuur aan elke kant, en dus onvermijdelijk een bastion op elke hoek. Elke ringmuur, behalve de kloofmuur, was gespijkerd. Voor het conflict van 1870 was het fort nog lang niet voltooid. De informatie die hierover is gevonden is vrij schaars, maar het lijkt erop dat het fort desondanks zijn rol als krachtige artilleriebatterij kon vervullen. Het technisch dossier van de Ingenieurs, afgesloten op 31 juli 1880, toont in de koptekst, en zoals gebruikelijk op dit soort documenten, een plattegrond van het bovenste deel van de constructie. We bevinden ons inderdaad in een gebastioneerd fort met gordijnmuren, onafhankelijke tenailles en een overdekte weg die over de contrescarp loopt. Het was daarom meer dan waarschijnlijk dat de flankering na 1880 volledig zou worden herzien om te voldoen aan de normen van het polygonale systeem. Zo waren de tenailles aanvankelijk met de steile helling verbonden door gewelven waarvan de overspanning en hoogte indrukwekkend zijn. De kleine zijgrachten die de tenailles van de steile helling scheiden, worden geblokkeerd door een gekanteelde muur. Het gezichtsveld en het schietveld van deze schietgaten zullen beperkt blijven tot de breedte van de gracht. Aanvankelijk werd elk front doorbroken met een inspringende hoek in het midden. Na 1871 werd een dubbele caponnière gebouwd bij saillanten II en III. Om ervoor te zorgen dat hun vuur een zekere effectiviteit had tot aan de saillanten I en IV, werd de inspringende hoek van de contrescarp aanzienlijk verkleind. Omdat de bescherming van de gracht aan de kopse kant door elk van de caponnières werd gewaarborgd, was een dergelijke herinrichting aan deze kant niet nodig. De verdediging van de kloof werd alleen gewaarborgd door stukken die de helling domineerden en die boven de zijkanten van de ringmuur waren bevestigd. Deze is twintig meter breed en de vaste brug rust op maar liefst drie gemetselde pijlers. Deze pijlers zouden het kruisvuur van de verdediging van de kloofgracht zeker belemmeren. Een kleine ravelijn ging vooraf aan de as van de ingang van het fort op de contrescarp. De verdediging profiteerde van een borstwering. Het gebouw bij de ingang van de helling is bedekt met een zeer mooi rood pannendak. De ingangsportiek draagt, zoals gebruikelijk in Langres, de doopnaam naar het decreet van generaal Boulanger. Deze naam wordt omlijst door de chronogrammen 1869 en 1887, terwijl een andere cartouche, hoger geplaatst, 1869-1875 aangeeft. "1887" zou, met alle voorbehoud, kunnen overeenkomen met het jaar van voltooiing van het fort zoals we het vandaag de dag zien. De ingang, waarvan de ophaalbrug eronder verdwenen is, wordt geflankeerd door twee wachthuisjes. Via een trap, zijdelings verdedigd door twee kelderkantelen, bereiken we een achterpoort ter hoogte van de gracht, onder de ophaalbrug. Voorbij de ingangspoort staat een galerij schuin tegenover het midden van de grote barakken van de troepen; de ingang van het fort is namelijk iets naar links verschoven ten opzichte van de voorkant van de kloof. Links vinden we, uitzonderlijk, het verblijf van de bewaker binnen de muren. Deze schuine galerij snijdt een dwarsmassief in tweeën, waarin zich diverse opslagplaatsen en de stallen (2 x 3 troggen) bevinden. Elk uiteinde van dit massief eindigt in twee indirecte vuurkazematten. Oorspronkelijk was het grootste deel van de artillerie geconcentreerd in een hoge batterij, bewapend met maar liefst 15 120 mm kanonnen + 9 andere van 155 mm. In 1880 waren er 6 walstukken (in de lage batterij), 3 mortieren, 4 138 mm kanonnen voor de indirecte vuurkazematten en 8 kanonnen voor de flankering nodig. Na het bedekken van de ringmuren werd een nieuwe lage artillerierug gebouwd en voorzien van 17 traversen tussen de schietplatforms. Om deze ruimtes te bezetten, lijkt het logisch om de kanontoewijzing te verhogen, maar we hebben na 1880 geen bewapeningsstatus kunnen vinden die deze hypothese bevestigt. Achter saillanten I en IV vinden we een kruitmagazijn (39.600 kg) met een vrij laag halfrond gewelf (± 3,20 m), voorzien van drie ronde lampenkantelen in het bovenste gedeelte en met barbacanes in de zijkanten voor ventilatie. Deze laatste waren voorzien van een schuifluik om de luchtstroom te regelen. Afgezien van de vloer zijn de meeste frames, inclusief de opengewerkte deuren, nog steeds aanwezig. Omdat de artillerie-uitrusting een groter volume kruit vereiste, werd een derde magazijn gebouwd in de as van de schacht die naar de caponnière van saillant II leidde. Dit magazijn, met een capaciteit van 62.000 kg, is duidelijk klassieker en heeft zijn segmentbooggewelf en vierkante lampenkantelen. De troepenkazerne leunde met zijn vijftien traveeën tegen de voorgevel. De begane grond bestaat voornamelijk uit magazijnen en de barakken op de bovenverdieping hebben hun wanden bezaaid met consoles, waardoor de capaciteit van de ruimte indien nodig kon worden verdubbeld. De scheidingstraveeën zijn in het midden doorboord door een deur. In een van de opslagruimtes aan de linkerkant vinden we, zoals overal in Langres, de onvermijdelijke mysterieuze opstelling met een centrale opvangbak die de vloeistof opvangt uit vier in de grond gegraven gleuven langs de diagonalen van de ruimte. De caponnières zijn opvallend klein en, zoals overal in Langres, is de galerij langs de buitenwand gevuld met beton en voorzien van granaatkokers. Als de plattegronden die we konden raadplegen kloppen, zijn de gevels van fronten I-II en III even groot, terwijl die van fronten III-IV korter zijn. De breedte van laatstgenoemde zal echter worden gebruikt voor de bouw van een vierde kruitmagazijn, waarvan de capaciteit 65 tot 70 ton moet benaderen. De buitenmuur van de entreehal stopt bij de voet van het gewelf, waardoor het meer op een voorplein lijkt dan op een echte hal. Dit magazijn heeft een segmentbooggewelf en drie vierkante lampkantelen. Deze drie scharen, die met een breed gewelf met de gevels verbonden waren, creëren indrukwekkende en unieke ruimtes in het Séré de Rivières-systeem. Het gewelf moet een hoogte bereiken van ongeveer 10 meter, met een breedte van 6 tot 7 meter of meer aan de korte zijden en een lengte van bijna 100 meter. Een spectaculaire trap daalt af naar de trap van voorgevel III-IV, aan de lampenkamerzijde van het kruitmagazijn. De bezoeker die deze trap neemt, wordt overweldigd door de immense omvang van de plek. Wat een kolossaal project was het om deze vliesgevels te bedekken? Stel je de steigers voor, de mallen die het metselwerk ondersteunden, enz. Het moet enorm zijn geweest… maar met welk resultaat? Inderdaad, we hebben hier immense oppervlakken waarvan het enige doel (en gedeeltelijk gezien de immense omvang van de plek) alleen de opslag van artilleriestukken kon zijn… en zelfs dan was het onzeker wat de luchtvochtigheid was. De glooiende hellingen van de galerijen die erheen leiden, lijken deze hypothese echter te onderbouwen. In absolute termen waren deze werken volkomen nutteloos, zelfs gevaarlijk. Sterker nog, welk bombardement zouden deze gewelven kunnen weerstaan? Ze worden bekroond door een artilleriekam en een instorting zou uiterst ernstig zijn geweest. Waarom zouden we deze vliesgevels niet gewoon opvullen? Bij gebrek aan een antwoord, laten we deze beslissing, die van La Bonnelle een fort maakt waarvan het bezoek in het geheugen van elke bezoeker gegrift staat, hulde brengen. Als we een rangschikking zouden mogen maken, noodzakelijkerwijs subjectief, van de forten die we in de afgelopen vijftien jaar hebben kunnen bezoeken, zou dit fort ongetwijfeld tot de top drie behoren. Dit fort, dat in oktober 2002 en oktober 2007 werd bezocht, is een van de meest indrukwekkende forten en is eigendom van de gemeente Saint-Geosmes. De gemeente onderhoudt de vegetatie zoveel mogelijk (behalve die van de ruiter, ondoordringbaar!) en stelt deze open voor bezoekers die daarom verzoeken. Afgezien van de bewakerswoning, waarvan het dak op instorten staat, verkeert het metselwerk in een opmerkelijke staat van bewaring. Het fort is beschermd tegen plunderingen en vervuilers en andere 'taggers non grata' zijn er helemaal niet actief geweest.

Place de Langres, SSW of the city. 476 m/alt. Called Fort Decrès. 687 men, 43 guns. Work began on February 8, 1869, and was deemed completed on December 31, 1875. Located 2,500 m from the citadel, its origins are similar to those of Fort Peigney, from which it nevertheless differed significantly. Originally, we have a quadrilateral with a curtain wall on each front, therefore, inevitably, a bastion at each corner. Each curtain wall, except for the gorge wall, was tenailled. For the conflict of 1870, the fort was far from finished. The information unearthed on this subject is rather scant, but it appears that the fort could nevertheless fulfill its role as a powerful artillery battery. The technical sheet of the Engineers, closed on July 31, 1880, shows in the header and as usual on this type of document, a plan of the upper part of the structure. We are indeed in the presence of a bastioned fort with curtain walls, independent tenailles and a covered way crossed on the counterscarp. It was therefore more than likely after 1880 that the flanking was going to be completely revised to be brought into line with the standards of the polygonal system. Thus, initially, the tenailles were connected to the scarp by vaults whose span and height are impressive. The small lateral ditches separating the tenailles from the scarp will be blocked by a crenellated wall. The field of vision and fire of these firing loopholes will be limited to the width of the ditch. Initially, each front was broken with a re-entrant angle in its center. After 1871, a double caponier was built at salients II and III. To ensure their fire had a certain effectiveness up to salients I and IV, the re-entrant angle of the counterscarp was significantly reduced. Since the protection of the ditch at the head front was ensured by each of the caponiers, such a redesign was not necessary on this side. The defense of the gorge front was ensured only by pieces dominating the scarp attached above the sides of the curtain wall. This is twenty meters wide and the fixed bridge rests on no less than three masonry piers. These piers would not fail to hinder the crossfire of the defense of the gorge ditch. A small ravelin preceded the axis of the entrance to the fort on the counterscarp. The defense benefited from a parapet. The building at the scarp entrance is covered with a very beautiful red tile roof. The entrance porch, as is customary in Langres, bears the baptismal name following the decree of General Boulanger. This name is framed by the chronograms 1869 and 1887 while another cartouche, placed higher, indicates 1869-1875. "1887" could, with all due reservations, correspond to the year of completion of the fort as we can see it today. The entrance, whose drawbridge has disappeared below, is lined with two guardhouses. By a staircase defended laterally by two basement battlements, we reach a postern at the level of the ditch, under the drawbridge. Beyond the entrance porch, a gallery obliquely faces the center of the large barracks of the troop; in fact, the entrance to the fort is slightly offset to the left of the gorge front. To the left, we find, exceptionally, the guardian's accommodation within the walls. This oblique gallery cuts in two a transverse massif housing various stores and the stables (2 x 3 troughs). Each end of this massif ends in two indirect fire casemates. Originally, the bulk of the artillery was concentrated in a high battery armed with no less than 15 120 mm guns + 9 others of 155 mm. In 1880, it was necessary to add 6 rampart pieces (in low battery), 3 mortars, 4 138 mm guns to arm the indirect fire casemates and 8 pieces for flanking. After covering the curtain walls, a new low artillery ridge was built and furnished with 17 shelter traverses separating firing platforms. To occupy these spaces, it would seem logical to increase the gun allocation but we have not been able to find any armament status after 1880 confirming this hypothesis. Behind salients I and IV, we find a powder magazine (39,600 kg) with a fairly low semicircular vault (± 3.20 m), equipped with three rounded lamp battlements in their upper part, and with barbicans in the sides for ventilation. The latter were equipped with a sliding shutter to regulate the air flow. Apart from the floor, most of the frames, including the openwork doors, are still present. As the artillery equipment required a larger volume of powder, a third magazine was built in the axis of the shaft leading to the caponier of salient II. This one, with a capacity of 62,000 kg, is clearly more classic and has its segmental arch vault and square lamp battlements. The troop barracks leaned its fifteen bays against the front. Its ground floor is mainly composed of stores and the barracks on the upper floor have their walls studded with corbels allowing the capacity of the premises to be doubled if necessary. The dividing bays are pierced by a door in their center. In one of the stores on the left side, we find, as everywhere in Langres, the inevitable mysterious arrangement with a central sump collecting the liquid from four grooves dug in the ground along the diagonals of the room. Its caponiers are singularly small and, as everywhere in Langres, have the gallery along the external face filled with concrete with chutes for grenades. If the plans that we were able to consult are correct, the curtain walls of fronts I-II and III are of equal dimensions, while that of front III-IV is shorter. It is however the latter whose width will be used to establish a fourth powder magazine whose capacity must approach 65 to 70 tons. The outer wall of the entrance hall stops at the base of the vault, thus defining more of a forecourt than a real hall. This magazine features a segmental arch vault and three square lamp crenellations. These three pincers, which were connected to the curtain walls by a wide-span vault, create impressive and unique spaces in the Séré de Rivières system. The vault must culminate at around 10 meters, with a width of 6 to 7 meters or more on the short sides, and a length of nearly 100 meters. A spectacular staircase descends into the staircase of front III-IV, on the lamp room side of the powder magazine. The visitor taking it is overwhelmed by the immensity of the place. What a colossal project it was to cover these curtain walls? Imagine the scaffolding, the templates supporting the masonry, etc. It must have been enormous… but with what result? Indeed, we have here immense surfaces whose sole purpose could only (and partially given the immensity of the place) concern the storage of artillery pieces… and even then, uncertain given the ambient humidity. The gentle slopes of the galleries leading there tend, however, to lend some credence to this hypothesis. In absolute terms, these works were completely useless, even dangerous. Indeed, what bombardment are these vaults likely to withstand? They are topped by an artillery ridge and a collapse would have been extremely serious. Why not simply fill in these curtain walls? In the absence of an answer, let us salute this decision which makes La Bonnelle a fort whose visit remains etched in the memory of every visitor. If we were allowed to establish a ranking, necessarily subjective, of the forts we have been able to visit over fifteen years, this one would undoubtedly figure in the top three. Visited in October 2002 and October 2007, this fort, superb among all, is owned by the municipality of Saint-Geosmes, which maintains the vegetation as much as possible (except that of the rider, impenetrable!) and opens it to visitors who request it. Apart from the guardian's house whose roof is collapsing, the masonry is in a remarkable state of preservation, the fort has been protected from depredations and polluters and other taggers non grata have not been at all active there.

Náměstí Place de Langres, jihozápadně od města. 476 m n. m. Nazývalo se to Fort Decrès. 687 mužů, 43 děl. Práce začaly 8. února 1869 a byly považovány za dokončené 31. prosince 1875. Nachází se 2 500 m od citadely a její původ je podobný původu pevnosti Fort Peigney, od které se však výrazně lišila. Původně měla čtyřúhelník s opěrnou hradbou na každé straně, a proto nevyhnutelně měla v každém rohu baštu. Každá opěrná zeď, s výjimkou zdi rokle, byla zajištěna palisádou. Pro konflikt v roce 1870 nebyla pevnost zdaleka dokončena. Informace o tomto tématu, které se objevily, jsou poměrně nedostatečné, ale zdá se, že pevnost mohla přesto plnit svou roli silné dělostřelecké baterie. Technický list ženistů, uzavřený 31. července 1880, obsahuje v záhlaví a jako obvykle u tohoto typu dokumentu plán horní části stavby. Jsme skutečně svědky opevněné pevnosti s kurtinovými hradbami, nezávislými tenajly a krytou cestou kříženou přes protiskluzovou hradbu. Bylo proto více než pravděpodobné, že po roce 1880 bude boční obložení kompletně přepracováno, aby odpovídalo standardům polygonálního systému. Zpočátku byly tenaily spojeny se skluzavkou klenbami, jejichž rozpětí a výška jsou impozantní. Malé boční příkopy oddělující tenaily od skluzu budou blokovány cimbuřím. Zorné pole a palebné pole těchto palebných střílen bude omezeno šířkou příkopu. Zpočátku byla každá fronta prolomena úhlem v jejím středu. Po roce 1871 byl u výběžků II a III postaven dvojitý kaponiér. Aby byla zajištěna určitá účinnost jejich palby až po výběžky I a IV, byl úhel vřetena protiskluzové hradby výrazně snížen. Vzhledem k tomu, že ochranu příkopu v čele fronty zajišťoval každý z kaponiérů, nebyla taková přepracování na této straně nutná. Obrana čela rokle byla zajištěna pouze bloky dominujícími srázu připevněnými nad boky obvodové zdi. Ta je široká dvacet metrů a pevný most spočívá na nejméně třech zděných pilířích. Tyto pilíře měly jistě bránit křížové palbě obrany příkopu rokle. Malý ravelin předcházel ose vstupu do pevnosti na protisrázu. Obrana těžila z parapetu. Budova u vstupu ze srázu je pokryta velmi krásnou střechou z červených tašek. Vstupní veranda, jak je v Langres zvykem, nese křestní jméno podle dekretu generála Boulangera. Toto jméno je orámováno chronogramy 1869 a 1887, zatímco další kartuše, umístěná výše, označuje roky 1869-1875. „1887“ by se všemi výhradami mohlo shodovat s rokem dokončení pevnosti, jak ji vidíme dnes. Vchod, jehož padací most dole zmizel, je lemován dvěma strážnicemi. Po schodišti, které je z boku chráněno dvěma cimbuřími v suterénu, se dostaneme k zadnímu hradu v úrovni příkopu, pod padacím mostem. Za vstupní verandou se šikmo do středu velkých kasáren vojska nachází galerie; vchod do pevnosti je ve skutečnosti mírně odsazen doleva od čela rokle. Vlevo se výjimečně nachází ubytování strážců uvnitř hradeb. Tato šikmá galerie rozděluje na dvě části příčný masiv, v němž se nacházejí různé sklady a stáje (2 x 3 žlaby). Každý konec tohoto masivu končí dvěma kasematami pro nepřímou palbu. Původně byla většina dělostřelectva soustředěna ve vysoké baterii vyzbrojené nejméně 15 děly ráže 120 mm + 9 dalšími děly ráže 155 mm. V roce 1880 bylo nutné přidat 6 děl valů (v nízké baterii), 3 minomety, 4 děla ráže 138 mm pro vyzbrojení kasemat pro nepřímou palbu a 8 děl pro obklíčení. Po zakrytí obvodových zdí byl postaven nový nízký dělostřelecký hřeben, který byl vybaven 17 příčníky oddělujícími palebné plošiny. Pro obsazení těchto prostor by se zdálo logické zvýšit počet děl, ale po roce 1880 jsme nenašli žádný stav výzbroje, který by tuto hypotézu potvrzoval. Za výběžky I a IV se nachází střelný sklad (39 600 kg) s poměrně nízkou půlkruhovou klenbou (± 3,20 m), vybavený třemi zaoblenými lampovými cimbuřími v horní části a barbakany po stranách pro větrání. Ty byly vybaveny posuvnými okenicemi pro regulaci proudění vzduchu. Kromě podlahy se dochovala většina rámů, včetně prolamovaných dveří. Protože dělostřelecká výzbroj vyžadovala větší objem prachu, byl v ose šachty vedoucí ke kaponiéru výběžku II postaven třetí střelný sklad. Tento sklad s kapacitou 62 000 kg je zjevně klasičtější a má segmentovou klenbu a čtvercové lampové cimbuří. Vojenská kasárna se svými patnácti poli opírala o průčelí. Jejich přízemí se skládá převážně ze skladů a kasárna v horním patře mají stěny poseté konzolami, které umožňují v případě potřeby zdvojnásobit kapacitu prostor. Dělicí pole jsou proříznuta dveřmi uprostřed. V jednom ze skladů na levé straně nacházíme, stejně jako všude v Langres, nevyhnutelné tajemné uspořádání s centrální jímkou, která shromažďuje kapalinu ze čtyř drážek vykopaných v zemi podél úhlopříček místnosti. Její kaponiéry jsou mimořádně malé a stejně jako všude v Langres mají galerii podél vnější strany vyplněnou betonem se žlaby pro granáty. Pokud jsou plány, které jsme měli možnost nahlédnout, správné, mají obvodové stěny průčelí I-II a III stejné rozměry, zatímco průčelí III-IV je kratší. Šířka druhého jmenovaného však bude použita k vybudování čtvrtého prachového skladu, jehož kapacita se musí blížit 65 až 70 tunám. Vnější stěna vstupní haly končí u základny klenby, čímž definuje spíše předsíň než skutečnou halu. Tento sklad má segmentovou klenbu a tři čtvercové cimbuří lamp. Tyto tři kleště, které byly s obvodovými stěnami spojeny klenbou s širokým rozpětím, vytvářejí působivé a jedinečné prostory v systému Séré de Rivières. Klenba musí vrcholit kolem 10 metrů, na kratších stranách má šířku 6 až 7 metrů nebo i více a délku téměř 100 metrů. Do schodiště průčelí III-IV, na straně lampárny prachárny, vede velkolepé schodiště. Návštěvník, který si ho prohlíží, je ohromen rozlehlostí místa. Jak kolosální projekt to byl, zakrýt tyto obvodové zdi? Představte si lešení, šablony podpírající zdivo atd. Muselo to být obrovské… ale s jakým výsledkem? Vskutku, máme zde obrovské plochy, jejichž jediným účelem mohlo být (a vzhledem k rozlehlosti místa částečně) skladování dělostřeleckých zbraní… a i to nejisté vzhledem k okolní vlhkosti. Mírné svahy galerií, které tam vedou, však této hypotéze do jisté míry dodávají důvěryhodnost. V absolutních číslech byla tato díla zcela zbytečná, ba dokonce nebezpečná. Jakému bombardování tyto klenby pravděpodobně odolají? Jsou zakončeny dělostřeleckým hřebenem a jejich zřícení by bylo extrémně vážné. Proč tyto obvodové zdi jednoduše nezasypat? Vzhledem k absenci odpovědi vzdejme hold tomuto rozhodnutí, které z La Bonnelle dělá pevnost, jejíž návštěva zůstává vryta do paměti každého návštěvníka. Pokud bychom si mohli stanovit žebříček, nutně subjektivní, pevností, které jsme za patnáct let navštívili, tato by se nepochybně umístila mezi prvními třemi. Tato pevnost, navštívená v říjnu 2002 a říjnu 2007, je mezi všemi nádherná a patří obci Saint-Geosmes, která se co nejvíce stará o vegetaci (s výjimkou jezdcovy, která je neproniknutelná!) a otevírá ji návštěvníkům, kteří o to požádají. Kromě domu strážce, jehož střecha se hroutí, je zdivo v pozoruhodném stavu zachování, pevnost byla chráněna před drancováním a znečišťovatelé a další nezvaní návštěvníci zde vůbec nepůsobili.