Raymond Adolphe Séré de Riviéres

Comment donc un "simple" général de division, en temps de paix et qui plus est relevé de ses fonctions avant sa demande de mise à la retraite, entra-t-il dans l'Histoire ? Car s'il fit, bien plus que d'autres, sa part d'Histoire, que l'on se souvienne de son nom aujourd'hui relève de la résurrection. L'épitaphe sur sa pierre tombale l'annonçait pourtant de longue date, puisque décédé à Paris le 16 février 1895 ; "Lapides clamabunt ". Seize lettres gravées, à l'initiative ou la demande de qui ? Peu importe après tout, l'important est la prédiction, aujourd'hui avérée, de cette simple phrase latine : "Les pierres témoigneront " car, depuis le début des années 1990, grâce à certains pouvoirs publics, mais aussi et surtout grâce à l'action de centaines de bénévoles, de par la France entière, oeuvre l'oeuvre de Séré de Rivières sort de l'anonymat.

Marie-Christine Clérisse d'abord, le colonel Henri Ortholan ensuite, ont brillamment retracé la carrière de cet homme exceptionnel né à Albi le 20 mai 1815, entré à l'école polytechnique en 1835, nommé général de brigade auprès de l'état-major général le 30 octobre 1870 puis Secrétaire du Comité de défense le 28 juillet 1872 et enfin directeur du service du Génie en 1874.

Raymond Adolphe Séré de Riviéres

Wie also ging ein „einfacher“ Divisionsgeneral, der in Friedenszeiten und zudem vor seinem Ruhestandsgesuch seines Amtes enthoben war, in die Geschichte ein? Denn wenn er, viel mehr als andere, seinen Teil zur Geschichte beitrug, dann ist die Tatsache, dass wir uns heute an seinen Namen erinnern, eine Frage der Wiederauferstehung. Die Grabinschrift auf seinem Grabstein verkündete dies schon vor langer Zeit, denn er starb am 16. Februar 1895 in Paris: „Lapides clamabunt“. Sechzehn eingravierte Buchstaben – auf wessen Initiative oder Wunsch hin? Es spielt letztlich keine Rolle, wichtig ist die nun bewiesene Vorhersage dieses einfachen lateinischen Satzes: „Die Steine werden Zeugnis ablegen.“ Denn seit Anfang der 1990er Jahre ist das Werk von Séré de Rivières dank bestimmter Behörden, aber vor allem dank des Einsatzes Hunderter Freiwilliger in ganz Frankreich aus der Anonymität herausgetreten.

Zuerst Marie-Christine Clérisse, dann Oberst Henri Ortholan, zeichneten auf brillante Weise die Karriere dieses außergewöhnlichen Mannes nach, der am 20. Mai 1815 in Albi geboren wurde, 1835 in die Polytechnische Schule eintrat, am 30. Oktober 1870 zum Brigadegeneral des Generalstabs ernannt wurde, dann am 28. Juli 1872 zum Sekretär des Verteidigungsausschusses und schließlich 1874 zum Direktor des Ingenieurdienstes.

Raymond Adolphe Séré de Riviéres

Hoe is een "eenvoudige" divisiegeneraal, in vredestijd en bovendien ontheven van zijn taken vóór zijn verzoek om pensioen, de geschiedenis ingegaan? Want als hij dat, veel meer dan anderen, deed, is zijn rol in de geschiedenis, dat we zijn naam vandaag herdenken, een kwestie van wederopstanding. Het grafschrift op zijn grafsteen kondigde het al lang geleden aan, sinds hij op 16 februari 1895 in Parijs overleed: "Lapides clamabunt". Zestien letters gegraveerd, op wiens initiatief of verzoek? Het maakt immers niet uit, het belangrijkste is de voorspelling, vandaag bewezen, van deze eenvoudige Latijnse zin: "De stenen zullen getuigen", want sinds begin jaren negentig, dankzij bepaalde overheidsinstanties, maar ook en vooral dankzij de actie van honderden vrijwilligers in heel Frankrijk, komt het werk van Séré de Rivières uit de anonimiteit tevoorschijn.

Eerst Marie-Christine Clérisse en vervolgens kolonel Henri Ortholan beschreven op briljante wijze de loopbaan van deze uitzonderlijke man. Hij werd geboren in Albi op 20 mei 1815, ging in 1835 naar de Polytechnische School, werd op 30 oktober 1870 benoemd tot brigadegeneraal bij de generale staf, vervolgens op 28 juli 1872 tot secretaris van het Defensiecomité en ten slotte in 1874 tot directeur van de Geniedienst.

Raymond Adolphe Séré de Riviéres

How then did a "simple" divisional general, in peacetime and what's more, relieved of his duties before his request for retirement, enter into History? For if he did, much more than others, his part in History, that we remember his name today is a matter of resurrection. The epitaph on his tombstone announced it long ago, since he died in Paris on February 16, 1895: "Lapides clamabunt." Sixteen letters engraved, at whose initiative or request? It doesn't matter after all, the important thing is the prediction, today proven, of this simple Latin phrase: "The stones will testify" because, since the beginning of the 1990s, thanks to certain public authorities, but also and above all thanks to the action of hundreds of volunteers, throughout France, the work of Séré de Rivières emerges from anonymity.

First Marie-Christine Clérisse, then Colonel Henri Ortholan, brilliantly retraced the career of this exceptional man born in Albi on May 20, 1815, who entered the Polytechnic School in 1835, was appointed Brigadier General to the General Staff on October 30, 1870, then Secretary of the Defense Committee on July 28, 1872, and finally Director of the Engineering Service in 1874.

Raymond Adolphe Séré de Riviéres

Jak se tedy „prostý“ divizní generál, v době míru a navíc zbaven svých povinností před svou žádostí o odchod do důchodu, dostal do dějin? Neboť pokud se podílel na dějinách mnohem více než jiní, pak je to, že si dnes jeho jméno připomínáme, otázkou vzkříšení. Epitaf na jeho náhrobku to oznamoval už dávno, od jeho smrti v Paříži 16. února 1895: „Lapides clamabunt.“ Šestnáct písmen vyrytých, z čí iniciativy nebo žádosti? Na tom koneckonců nezáleží, důležitá je dnes prokázaná předpověď této jednoduché latinské fráze: „Kameny budou svědčit“, protože od začátku 90. let 20. století se díky určitým veřejným orgánům, ale také a především díky akci stovek dobrovolníků po celé Francii dílo Séré de Rivières vynořuje z anonymity.

Nejprve Marie-Christine Clérisse, poté plukovník Henri Ortholan, brilantně zopakovali kariéru tohoto výjimečného muže narozeného v Albi 20. května 1815, který vstoupil do Polytechnické školy v roce 1835, byl 30. října 1870 jmenován brigádním generálem generálního štábu, poté 28. července 1872 tajemníkem Obranného výboru a nakonec v roce 1874 ředitelem ženijní služby.

Il fut l'initiateur d'un système défensif portant désormais son nom. Il sut tirer parti du nouveau tracé de la frontière et concevoir une stratégie basée sur des places à forts détachés, relevant du système polygonal, préparant des couloirs d'invasion qui seront autant de pièges mortels pour l'envahisseur, tout en permettant à l'armée de campagne de manoeuvrer sous la protection des forts. Quel dommage que les crédits accordés n'aient pas permis au personnage de donner toute sa mesure avec la concrétisation d'une seconde ligne à peine amorcée. Des intrigues politiques auront raison de lui ; en janvier 1880 le gouvernement de Freycinet, se méfiant des généraux conservateurs, en fit une de ses premières victimes.

En sept années à peine, il fit accepter la construction de 166 forts, 43 ouvrages secondaires et plus de 250 batteries. En août 1914, alors que le conflit tant redouté, voire espéré par certains, s'amorçait, on coulait encore du béton à Vacherauville, au Champ des Boeufs, au Mont Rudolphe, tandis qu'un vaste programme de modernisation préconisant la pose de centaines de cuirassements n'était qu'ébauché. En 1914 donc, on bâtissait ou modernisait des ouvrages fortifiés préconisés par Séré de Rivières et ce alors qu'il avait disparu du paysage militaire depuis trente-quatre ans et près de vingt années après son décès. Certes la crise de l'obus-torpille avait rendu obsolète la plupart de ses constructions, ce n'est pas lui qui opta pour le béton ni pour le nouveau profil triangulaire, mais si l'Allemagne n'attaqua pas plus tït, si elle se méfia de ce que Guillaume II désigna comme "La barrière de fer", si elle passa par la Belgique, c'est à lui qu'on le doit tout comme la France lui doit ses premiers forts avec cuirassements. Que les jeunes loups de l'état-major aient ensuite opté pour une stratégie offensive - avec les résultats que l'on sait - n'a pas empêché ses forts de remplir leur rïle, que ce soit passif, par leur simple présence dissuasive, ou actif tel Troyon dont la résistance héroïque empêcha un encerclement de Verdun qui eût pu changer le cours de la guerre. La résistance de Maubeuge amputa l'ennemi de précieuses troupes dont il aurait eu le plus grand besoin sur la Marne ; c'est aussi sur les glacis du fort de Souville que vînt s'essouffler l'ultime vague allemande en juillet 1916…

L'Histoire lui rend enfin justice.

Er war der Initiator eines Verteidigungssystems, das heute seinen Namen trägt. Er verstand es, die neue Grenzführung zu nutzen und entwickelte eine Strategie, die auf Orten mit freistehenden Forts basierte, die auf dem polygonalen System basierten. Er bereitete Invasionskorridore vor, die für den Eindringling tödliche Fallen darstellten, während er der Feldarmee gleichzeitig Manöver unter dem Schutz der Forts ermöglichte. Schade, dass die gewährten Mittel es ihm nicht erlaubten, sich mit der Realisierung einer gerade erst begonnenen zweiten Linie voll zu entfalten. Politische Intrigen übermannten ihn; im Januar 1880 machte ihn die Regierung Freycinet, die konservativen Generälen misstraute, zu einem ihrer ersten Opfer.

In nur sieben Jahren ließ er den Bau von 166 Forts, 43 Nebenwerken und über 250 Batterien genehmigen. Im August 1914, als der von manchen so gefürchtete und sogar erhoffte Konflikt begann, wurde in Vacherauville, am Champ des Boeufs und am Mont Rudolphe noch immer Beton gegossen, während ein umfangreiches Modernisierungsprogramm, das die Errichtung Hunderter von Zinnen vorsah, gerade erst skizziert wurde. Im Jahr 1914 wurden daher die von Séré de Rivières empfohlenen Befestigungsanlagen gebaut oder modernisiert, obwohl er 34 Jahre lang und fast 20 Jahre nach seinem Tod von der militärischen Bühne verschwunden war. Sicherlich hatte die Torpedogranatenkrise die meisten seiner Konstruktionen obsolet gemacht; es war nicht er, der sich für Beton oder das neue Dreiecksprofil entschied, aber wenn Deutschland nicht früher angriff, wenn es sich vor dem, was Wilhelm II. die „Eiserne Barriere“ nannte, in Acht nahm, wenn es durch Belgien zog, dann verdanken wir das ihm, so wie Frankreich ihm seine ersten gepanzerten Festungen verdankt. Die Tatsache, dass die jungen Wölfe des Generalstabs sich damals für eine offensive Strategie entschieden – mit den uns bekannten Ergebnissen – hinderte ihre Festungen nicht daran, ihre Rolle zu erfüllen, sei es passiv durch ihre einfache abschreckende Präsenz oder aktiv wie Troyon, dessen heldenhafter Widerstand eine Einkesselung von Verdun verhinderte, die den Verlauf des Krieges hätte ändern können. Der Widerstand von Maubeuge beraubte den Feind wertvoller Truppen, die er an der Marne am dringendsten benötigt hätte; An den Hängen des Forts von Souville ging der letzten deutschen Angriffswelle im Juli 1916 ebenfalls die Luft aus…

Die Geschichte wird ihm endlich gerecht.

Hij was de grondlegger van een verdedigingssysteem dat nu zijn naam draagt. Hij wist de nieuwe grensindeling te benutten en een strategie te ontwikkelen gebaseerd op plaatsen met losstaande forten, gebaseerd op het polygonale systeem, waarbij invasiecorridors werden aangelegd die evenzoveel dodelijke vallen voor de indringer zouden vormen, terwijl het veldleger zich onder de bescherming van de forten kon manoeuvreren. Wat jammer dat de toegekende fondsen de figuur niet in staat stelden zich volledig te geven met de realisatie van een tweede linie die nog maar nauwelijks was begonnen. Politieke intriges zouden hem de overhand geven; in januari 1880 maakte de regering van Freycinet, die conservatieve generaals wantrouwde, hem tot een van de eerste slachtoffers.

In slechts zeven jaar tijd liet hij de bouw van 166 forten, 43 secundaire werken en meer dan 250 batterijen goedkeuren. In augustus 1914, toen het door sommigen zo gevreesde en zelfs gehoopte conflict begon, werd er nog steeds beton gestort bij Vacherauville, bij Champ des Boeufs en bij Mont Rudolphe, terwijl een omvangrijk moderniseringsprogramma, dat de installatie van honderden kantelen aanbeveelde, nog maar net in de maak was. In 1914 werden er dus versterkte bouwwerken gebouwd of gemoderniseerd, zoals Séré de Rivières had aanbevolen, ook al was hij vierendertig jaar en bijna twintig jaar na zijn dood van het militaire toneel verdwenen. De crisis met de torpedogranaten had de meeste van zijn bouwwerken weliswaar overbodig gemaakt, maar hij was niet degene die koos voor beton of het nieuwe driehoekige profiel. Maar als Duitsland niet eerder aanviel, als het op zijn hoede was voor wat Willem II "De IJzeren Barrière" noemde, als die door België liep, dan hebben we dat aan hem te danken, net zoals Frankrijk zijn eerste pantserforten aan hem te danken heeft. Het feit dat de jonge wolven van de generale staf vervolgens voor een offensieve strategie kozen - met de resultaten die we kennen - verhinderde niet dat de forten hun rol vervulden, of ze nu passief waren, door hun simpele afschrikkende aanwezigheid, of actief, zoals Troyon, waarvan het heldhaftige verzet een omsingeling van Verdun voorkwam, wat de loop van de oorlog had kunnen veranderen. Het verzet van Maubeuge beroofde de vijand van kostbare troepen die hij het hardst nodig had aan de Marne; Het was ook op de hellingen van het fort van Souville dat de laatste Duitse golf in juli 1916 ten onder ging…

De geschiedenis doet hem eindelijk recht.

He was the initiator of a defensive system that now bears his name. He knew how to take advantage of the new border layout and devise a strategy based on places with detached forts, based on the polygonal system, preparing invasion corridors that would be as many death traps for the invader, while allowing the field army to maneuver under the protection of the forts. What a shame that the funds granted did not allow the character to give his full measure with the realization of a second line barely begun. Political intrigues would get the better of him; in January 1880 the Freycinet government, suspicious of conservative generals, made him one of its first victims.

In just seven years, he had the construction of 166 forts, 43 secondary works, and more than 250 batteries approved. In August 1914, as the conflict, so feared and even hoped for by some, began, concrete was still being poured at Vacherauville, at Champ des Boeufs, at Mont Rudolphe, while a vast modernization program recommending the installation of hundreds of battlements was only just being outlined. In 1914, therefore, fortified structures recommended by Séré de Rivières were being built or modernized, even though he had disappeared from the military scene for thirty-four years and almost twenty years after his death. Certainly the torpedo shell crisis had made most of his constructions obsolete, it was not he who opted for concrete or the new triangular profile, but if Germany did not attack earlier, if it was wary of what William II called "The Iron Barrier", if it passed through Belgium, it is to him that we owe it, just as France owes its first forts with armour to him. The fact that the young wolves of the general staff then opted for an offensive strategy - with the results we know - did not prevent its forts from fulfilling their role, whether passive, by their simple dissuasive presence, or active such as Troyon whose heroic resistance prevented an encirclement of Verdun which could have changed the course of the war. The resistance of Maubeuge deprived the enemy of precious troops which he would have needed most on the Marne; It was also on the slopes of the fort of Souville that the final German wave ran out of steam in July 1916…

History finally does him justice.

Byl iniciátorem obranného systému, který dnes nese jeho jméno. Věděl, jak využít nového uspořádání hranic a vymyslet strategii založenou na místech s oddělenými pevnostmi, založenou na polygonálním systému, připravující invazní koridory, které by se pro útočníka staly smrtícími pastmi, a zároveň umožňovaly polní armádě manévrovat pod ochranou pevností. Jaká škoda, že poskytnuté finanční prostředky neumožnily tomuto charakteru naplno se uplatnit, zatímco realizace druhé linie sotva začala. Politické intriky ho však zmocnily; v lednu 1880 ho Freycinetova vláda, podezřívavá vůči konzervativním generálům, učinila jednou ze svých prvních obětí.

Za pouhých sedm let schválil výstavbu 166 pevností, 43 vedlejších děl a více než 250 baterií. V srpnu 1914, kdy začal konflikt, kterého se někteří tolik obávali a v který dokonce doufali, se stále lil beton ve Vacherauville, na Champ des Boeufs a na Mont Rudolphe, zatímco rozsáhlý modernizační program doporučující instalaci stovek cimbuří se teprve začínal rýsovat. V roce 1914 se proto stavěly nebo modernizovaly opevněné stavby doporučené Sérém de Rivièresem, přestože z vojenské scény zmizel na třicet čtyři let a téměř dvacet let po své smrti. Krize s torpédovými granáty jistě učinila většinu jeho staveb zastaralými, nebyl to on, kdo se rozhodl pro beton nebo nový trojúhelníkový profil, ale pokud Německo nezaútočilo dříve, pokud se obávalo toho, co Vilém II. nazýval „Železnou bariérou“, pokud procházelo Belgií, dlužíme mu to, stejně jako mu Francie dluží své první pevnosti s obrněnými obranou. Skutečnost, že se mladí vlci generálního štábu tehdy rozhodli pro útočnou strategii – s výsledky, které známe – nezabránila jeho pevnostem v plnění jejich role, ať už pasivní, svou prostou odrazující přítomností, nebo aktivní, jako například Troyon, jehož hrdinský odpor zabránil obklíčení Verdunu, které mohlo změnit průběh války. Odpor Maubeuge připravil nepřítele o cenné jednotky, které by na Marně nejvíce potřeboval; Právě na svazích pevnosti Souville se také v červenci 1916 vyčerpala poslední německá vlna…

Historie mu konečně dopřeje spravedlnost.