Dépt 55 (Meuse). La plus au nord des quatre grandes places de l'Est, au sud de laquelle commence le rideau des Hauts de Meuse. La construction de la place fut pour le moins précipitée en raison de nouvelles tensions avec l’Allemagne. Dès le 3 décembre 1874, alors que le fort de Tavannes était déjà commencé, l’ordre d’étudier l’implantation en urgence de redoutes sur les hauteurs proches de la ville fut donné. C’est ainsi qu’en rive droite on s’empressa d’élever les forts de Belleville, Saint-Michel et Belrupt et, en rive gauche, ceux de Dugny, Regret et La Chaume. Ces six forts porteront le nom de “redoutes de la panique“. En 1875 toujours, les forts de Marre et de Souville furent également commencés. Certains auteurs n’hésitent pas à inclure qui Souville, qui Marre dans le groupe des redoutes de la panique. De fait, si l’on se réfère à l’ordre d’étudier les ouvrages, il est possible que seuls les six premiers cités soient concernés ; nous ne disposons pas de ces données pour les deux autres. En revanche, ils partagent une spécificité architecturale. Saint-Michel, Belleville et Belrupt n’ont pas de magasin à poudre tandis que la Chaume, Regret, Souville en ont un blotti dans l’un des saillants de la gorge et Marre fait mieux encore avec son magasin sous les glacis. Quant à Dugny, nous n’avons pas l’information, mais il est probable que la caserne bétonnée à sa gorge ait occupé l’emplacement de son magasin à poudre. Les effectifs pour le camp retranché prévus en 1879 étaient de 16 500 hommes et 562 pièces d'artillerie. À la veille de la Grande Guerre, le camp retranché comprenait : 6 tourelles de 155 R, 14 tourelles de 75, 29 tourelles de mitrailleuses et 23 casemates de Bourges, 293 canons dans les intervalles plus 37 autres dans la ville, soit 411 canons auxquels il faut en ajouter 258 autres en réserve à l'arsenal de Jardin Fontaine, c’est-à-dire un total de 685 canons approvisionnés à 800 coups. N'entrent pas dans cet état d’armement les canons-revolvers des organes de défense des fortifications. Sont aussi cités comme données : 740 canons approvisionnés de 300 à 2 000 coups par pièce et 266 mitrailleuses. Finalement, on comptera à Verdun 18 forts, 1 redoute, 8 ouvrages modernisés, 15 ouvrages d'infanterie, 1 poste, 34 abris de combat, 8 magasins de secteur, 26 dépôts de munitions intermédiaires, 4 abris cavernes dont un (Souville) relié au fort du même nom, et enfin une citadelle où sont regroupés les magasins centraux. Les batteries extérieures aux ouvrages sont plus d'une centaine si l’on inclut les déclassées, les effectives, les réorganisées et les projets. Verdun est aussi, avec 34 abris de combat (dont 16 pour une compagnie, les autres pour une demi-compagnie), la place la mieux fournie en la matière. Ces abris sont désignés dans le sens des aiguilles d’une montre par les initiales de l’intervalle des forts ou des ouvrages qu’ils occupent. Certains de ces abris sont entrés dans l’histoire sous d’autres noms tels FT-3 (PC 118), FT-2 (PC 119), TD-1 (abri Wagner), TD-2 (Adalbert), TD-3 (abri 2408), FT-1 (Maison Blanche), VLL (abri 339), SSH (abri des Aunois), LR-2 (abri de la [ou La] Tour), HLF (abri des Clairs Pommiers)… Autant que les terribles bombardements, les sources contradictoires et le temps dont nous disposions au terme de cette étude auront eu raison de notre souhait de remettre de l’ordre dans les batteries d’intervalles et des retranchements d’infanterie. Ces éléments auront connu plusieurs désignations que ce soit avant ou pendant le conflit. Les vestiges sont parfois totalement anéantis, tel le fameux retranchement R I évoqué par le capitaine Delvert (cf. bibliographie) en ces seuls termes : « …Il me présente le P.C. : une niche sous un pan de mur en ciment armé, renversé par un 380. » Ce retranchement, sur des vues aériennes, apparaît en forme de chevron, mais ce n’était pas le cas d’autres. Cette place, on l’aura compris, est extrêmement complexe et il convient de recouper ses sources autant que faire se peut. Elle abritait une garnison de plus de 70 000 hommes logés dans les casernes Saint-Paul (1729-1732, rebaptisée Jeanne d’Arc en 1887), Saint-Nicolas (achevée en 1769 et rebaptisée ultérieurement d’Anthouard), Bévaux (1883-1886, appelée aussi quartier Villars en 1887), Radet (vers 1890), Miribel (1893-1908), Marceau (construite vraisemblablement en même temps que Chevert pour abriter les occupants des forts), Chevert (1906) ainsi que les baraquements de Jardin Fontaine (dits aussi de Thierville – 1886 terminés en 1914) sans oublier la caserne Beaurepaire dans la citadelle. Les journées n’ayant que vingt-quatre heures et beaucoup de vestiges ayant été rasés, il est présentement impossible de détailler les indispensables installations d’alimentation en eau. Outre l’usine implantée dans la citadelle, il existait plusieurs prises d’eau plus ou moins fortifiées, dont il reste au moins celle de Tavannes, que nous allons décrire succinctement en tant que modèle général. Située à 850 m au nord-est du fort homonyme, construite en béton spécial, elle alimentait un secteur des forts de la rive droite. Elle comportait une salle des machines à laquelle était adjointe, perpendiculairement, un poste de garde et de défense muni de deux créneaux. En théorie, l’eau, captée dans le ruisseau de Tavannes, remplissait d’abord de très grandes citernes enterrées, aujourd’hui éventrées, servant de réserve tampon. La pompe la refoulait alors vers le fort de Souville puis de là 1° à Froideterre-Hardaumont, 2° à Vaux et à la Laufée, 3° au Rozellier et à une borne-fontaine implantée à 200 m de l’entrée du fort de Tavannes, 4° aux casernes Marceau d’où partaient les canalisations vers Saint-Michel et Belleville. On remarquera tristement que, malgré la similitude des noms, le fort de Tavannes ne bénéficia jamais directement de l’alimentation par sa prise d’eau homonyme. L’usine, fort exposée (sans parler des dégâts occasionnés aux tuyaux par les obus), n’eut pendant la bataille de Verdun qu’un fonctionnement pour le moins aléatoire, destin qui fut généralement celui des autres stations de pompage. Parmi les unités stationnées à Verdun, outre le fameux 151e RI, nous trouvions, notamment, le 3e régiment de génie, le 8e de hussards, le 40e d’artillerie, le 19e bataillon de chasseurs. Les séjours des 94e, 106e, 132e, 148e, 150e, 161e et 162e RI sont plus malaisés à cerner dans le temps, mais on les trouve renseignés à Verdun endéans la période couverte par cet index. Ainsi qu’il en est dans la plupart des places, il est malaisé de trouver un dénominateur commun aux différents forts et ouvrages, d’autant plus que cette place a connu une constante évolution. L'illustration de cette dernière est parfaitement visible au fort de Landrecourt, au sein duquel on lit en observant attentivement les locaux, l'historique des améliorations en passant de la maçonnerie de pierre, par les renforcements en sous-oeuvre, le béton spécial, le béton armé, les cuirassements et les travaux 17. À l'intérieur de l'actuel dépôt de munitions du Rozellier, les traces des tests de bombardement sur le béton armé de 1896-97, sous forme de casemates éventrées, existent toujours. Ainsi, on peut supposer que c'est avant ces dates que les coffres de contrescarpe de Douaumont, Choisel et Sartelles ont été réalisés, puisqu'ils sont en béton spécial et comportent des créneaux de pied comme les caponnières qu'ils remplaçaient. Presque paradoxalement, c’est le stade ultime de cette évolution qui se remarque dans la grande majorité des ouvrages, c’est-à-dire l’organisation pour une résistance à outrance avec nombreuses chicanes défensives, un réseau de galeries souterraines et, souvent, une ou plusieurs cloches Pamart, « spécialité locale » due au capitaine Pamart, en garnison au fort de Génicourt, qui conçut ces cloches (3 modèles) qu’en 1917 et 1918 on implanta sur les glacis des forts de Verdun et des Hauts de Meuse jusqu’à la batterie de Saint-Agnant. Modernisés, bombardés, outragés, les forts de la place ne présentent que peu d’artifices architecturaux susceptibles d’émotionner les esthètes (à l’exception de la citadelle). En revanche, ils constituent un authentique livre ouvert de la fortification depuis le bastionné jusqu’à la mise à l’épreuve ultime du système polygonal, ce qui constitue une richesse inestimable. Nous avons là un formidable terrain d’observation de la résistance de la fortification permanente sous le feu et Verdun est la place qui a conservé jusqu'à nos jours le plus grand nombre de ses cuirassements avec, en sus, l’unique tourelle Bussière pour 2 × 155 L. Nous n’y trouvons pas de très grands forts. Par exemple, aucun n’a de casernement à trois niveaux ; en revanche, aucun superlatif ne nous semble suffisamment adéquat pour qualifier sa citadelle, le plus vaste complexe militaire souterrain de la France de 1914. Le nom de Verdun entrera dans l'histoire comme synonyme d'une des plus grandes boucheries due à la folie des hommes. Hormis quelques propriétés privées, la grande majorité des sites sont toujours en terrain militaire et, en principe, interdits d’accès. Les risques que représente leur visite pour le novice sont réels. Outre les maçonneries instables et les galeries des réseaux de 1917 chaque année plus dangereuses, on estime à plusieurs millions le nombre de projectiles non explosés disséminés dans la zone rouge. Il n’est, hélas, pas une année qui ne soit marquée par un ou plusieurs drames aux conséquences fatales. Accident ou inconscience, le résultat est identique. S’il est une place pour laquelle l’étude des sites et leur visite requièrent un minimum de maturité et de bon sens, c’est Verdun.

Dept 55 (Maas). Dies ist der nördlichste der vier großen östlichen Plätze, südlich davon beginnt die Kurtine der Hauts de Meuse. Der Bau des Platzes wurde, gelinde gesagt, aufgrund der erneuten Spannungen mit Deutschland überstürzt. Bereits am 3. Dezember 1874, als mit dem Bau des Forts Tavannes bereits begonnen worden war, wurde der Befehl erteilt, die dringende Errichtung von Schanzen auf den Anhöhen in der Nähe der Stadt zu prüfen. So wurden am rechten Ufer rasch die Forts Belleville, Saint-Michel und Belrupt errichtet, und am linken Ufer die Forts Dugny, Regret und La Chaume. Diese sechs Forts wurden später als „Panik-Redouten“ bezeichnet. Ebenfalls im Jahr 1875 wurde mit dem Bau der Forts Marre und Souville begonnen. Einige Autoren rechnen Souville und Marre ohne Bedenken in die Gruppe der Schanzen ein. Tatsächlich ist es angesichts der Reihenfolge, in der die Werke untersucht werden, möglich, dass nur die ersten sechs erwähnten betroffen sind; für die beiden anderen liegen uns diese Daten nicht vor. Andererseits haben sie eine gemeinsame architektonische Besonderheit. Saint-Michel, Belleville und Belrupt haben kein Pulvermagazin, während La Chaume, Regret und Souville eines an einem der markanten Punkte der Schlucht haben. Marre ist mit seinem Magazin unter dem Glacis sogar noch besser aufgestellt. Über Dugny liegen uns keine Informationen vor, aber es ist wahrscheinlich, dass sich die Betonbaracken an der Schlucht an der Stelle des Pulvermagazins befanden. Die geplante Stärke des verschanzten Lagers betrug 1879 16.500 Mann und 562 Artilleriegeschütze. Am Vorabend des Ersten Weltkriegs umfasste das befestigte Lager: 6 155 R-Türme, 14 75-Türme, 29 Maschinengewehrtürme und 23 Bourges-Kasematten, 293 Kanonen in den Zwischenräumen plus 37 weitere in der Stadt, d. h. 411 Kanonen, zu denen 258 weitere in Reserve im Arsenal von Jardin Fontaine hinzugerechnet werden müssen, d. h. insgesamt 685 Kanonen mit 800 Schuss. Die Revolverkanonen der Verteidigungsorgane der Befestigungen sind in diesem Bewaffnungsstand nicht enthalten. Ebenfalls als Daten angegeben: 740 Kanonen mit 300 bis 2.000 Schuss pro Stück und 266 Maschinengewehre. Schließlich wird Verdun über 18 Forts, 1 Redoute, 8 modernisierte Werke, 15 Infanteriewerke, 1 Posten, 34 Kampfbunker, 8 Sektorlager, 26 Munitionszwischenlager, 4 Höhlenbunker, darunter einer (Souville), der mit dem gleichnamigen Fort verbunden ist, und schließlich eine Zitadelle verfügen, in der die zentralen Lager zusammengefasst sind. Die Anzahl der Batterien außerhalb der Werke beträgt über hundert, wenn wir die stillgelegten, die aktiven, die reorganisierten und die Projektbatterien mit einbeziehen. Mit 34 Kampfbunkern (davon 16 für eine Kompanie, die übrigen für eine halbe Kompanie) ist Verdun außerdem der am besten ausgestattete Ort in diesem Gebiet. Diese Bunker sind im Uhrzeigersinn mit den Initialen des Abstands der Forts oder Werke gekennzeichnet, in denen sie sich befinden. Einige dieser Bunker gingen unter anderen Namen in die Geschichte ein, wie z. B. FT-3 (PC 118), FT-2 (PC 119), TD-1 (Wagner-Bunker), TD-2 (Adalbert), TD-3 (Bunker 2408), FT-1 (Weißes Haus), VLL (Bunker 339), SSH (Aunois-Bunker), LR-2 (La-Tour-Bunker), HLF (Clairs-Pommiers-Bunker) … Die schrecklichen Bombenangriffe, die widersprüchlichen Quellen und die Zeit, die uns am Ende dieser Studie zur Verfügung standen, werden unseren Wunsch, die Ordnung in den Intervallbatterien und Infanterieverschanzungen wiederherzustellen, jedoch überwältigt haben. Diese Elemente hatten vor oder während des Konflikts verschiedene Bezeichnungen. Die Überreste sind manchmal vollständig zerstört, wie z. B. die berühmte R I-Verschanzung, die Hauptmann Delvert (siehe Bibliografie) mit folgenden Worten erwähnt: „… Er zeigt mir den Kommandoposten: eine Nische unter einem Stück Stahlbetonmauer, die von einer 380er-Bombe niedergerissen wurde.“ Diese Verschanzung scheint auf Luftaufnahmen eine zickzackförmige Form zu haben, was bei anderen jedoch nicht der Fall war. Wie Sie sicher schon verstanden haben, ist dieser Ort äußerst komplex, und es ist ratsam, die Quellen so weit wie möglich zu überprüfen. Es beherbergte eine Garnison von mehr als 70.000 Mann, die in den Kasernen von Saint-Paul (1729–1732, 1887 in Jeanne d’Arc umbenannt), Saint-Nicolas (fertiggestellt 1769 und später in d’Anthouard umbenannt), Bévaux (1883–1886, 1887 auch Bezirk Villars genannt), Radet (um 1890), Miribel (1893–1908), Marceau (wahrscheinlich gleichzeitig mit Chevert erbaut, um die Bewohner der Forts unterzubringen), Chevert (1906) sowie der Kaserne von Jardin Fontaine (auch Thierville genannt – 1886, fertiggestellt 1914) untergebracht war, ohne die Beaurepaire-Kaserne in der Zitadelle zu vergessen. Da die Tage nur vierundzwanzig Stunden dauerten und viele der Überreste zerstört wurden, ist es derzeit unmöglich, die wesentlichen Wasserversorgungsanlagen im Detail zu beschreiben. Neben der Anlage in der Zitadelle gab es mehrere mehr oder weniger befestigte Wasserfassungen, von denen zumindest die in Tavannes erhalten ist, die wir als allgemeines Modell kurz beschreiben werden. Sie lag 850 m nordöstlich des gleichnamigen Forts, wurde aus Spezialbeton gebaut und versorgte einen Abschnitt der Forts am rechten Ufer. Sie umfasste einen Maschinenraum, an den senkrecht dazu ein mit zwei Zinnen ausgestatteter Wach- und Verteidigungsposten anschloss. Theoretisch füllte das im Tavannes-Bach aufgefangene Wasser zunächst sehr große vergrabene Zisternen, die heute freigelegt sind und als Pufferreserve dienen. Die Pumpe pumpte es dann zurück zum Fort Souville und von dort 1° nach Froideterre-Hardaumont, 2° nach Vaux und nach la Laufée, 3° nach Rozellier und zu einem Standrohr 200 m vom Eingang zum Fort Tavannes entfernt, 4° zur Marceau-Kaserne, von wo die Rohre nach Saint-Michel und Belleville führten. Es ist traurig festzustellen, dass das Fort Tavannes trotz der Namensähnlichkeit nie direkt von der Versorgung durch seine gleichnamige Wasserentnahmestelle profitierte. Die sehr exponierte Anlage (ganz zu schweigen von den Granatenschäden an den Rohren) war während der Schlacht um Verdun nur recht unregelmäßig im Einsatz, ein Schicksal, das im Allgemeinen den anderen Pumpstationen widerfuhr. Zu den in Verdun stationierten Einheiten zählten neben dem berühmten 151. Rifle Regiment insbesondere das 3. Pionierregiment, das 8. Husarenregiment, das 40. Artillerieregiment und das 19. Jägerbataillon. Die Aufenthalte des 94., 106., 132., 148., 150., 161. und 162. Infanterieregiments sind zeitlich schwieriger zu fassen, sie sind jedoch für den in diesem Index erfassten Zeitraum in Verdun verzeichnet. Wie an den meisten Orten ist es schwierig, einen gemeinsamen Nenner für die verschiedenen Forts und Werke zu finden, insbesondere da dieser Ort einer ständigen Entwicklung unterworfen war. Letzteres ist im Fort von Landrecourt deutlich sichtbar, wo man bei aufmerksamer Betrachtung des Geländes die Geschichte der Verbesserungen ablesen kann, angefangen vom Steinmauerwerk über Unterfangungsbewehrungen, Spezialbeton, Stahlbeton, Panzerung und Werke 17. Im heutigen Munitionsdepot von Rozellier sind in Form ausgebrannter Kasematten noch immer die Spuren der Bombardierungstests auf Stahlbeton aus den Jahren 1896-97 zu sehen. Daher können wir davon ausgehen, dass die Kontereskarpengewölbe von Douaumont, Choisel und Sartelles vor diesen Daten errichtet wurden, da sie aus Spezialbeton bestehen und wie die Kaponnieren, die sie ersetzten, über Fußzinnen verfügen. Fast paradoxerweise ist es das letzte Stadium dieser Entwicklung, das in der überwiegenden Mehrheit der Werke erkennbar ist, nämlich die Organisation eines totalen Widerstands mit zahlreichen Schikanen zur Verteidigung, einem Netz unterirdischer Galerien und oft einer oder mehreren Pamart-Glocken, einer „lokalen Spezialität“ von Hauptmann Pamart, der im Fort von Génicourt stationiert war. Er entwarf diese Glocken (3 Modelle), die 1917 und 1918 auf den Glacis der Forts von Verdun und Hauts de Meuse bis hin zur Batterie von Saint-Agnant installiert wurden. Modernisiert, bombardiert, zerstört – die Forts des Ortes weisen (mit Ausnahme der Zitadelle) nur wenige architektonische Kunstgriffe auf, die Ästheten bewegen könnten. Andererseits stellen sie ein wahres offenes Buch der Befestigungsanlagen dar, von den Bastionen bis zur ultimativen Bewährungsprobe des Polygonsystems, das einen unschätzbaren Reichtum darstellt. Wir haben hier einen beeindruckenden Beobachtungsposten für die Widerstandsfähigkeit der permanenten Befestigung unter Beschuss und Verdun ist der Ort, der bis zum heutigen Tag die größte Zahl seiner Waffenlager und zudem den einzigartigen Bussière-Turm für 2 × 155 L bewahrt hat. Wir finden dort keine sehr großen Forts. Keines beispielsweise verfügt über dreistöckige Kasernen; andererseits scheint kein Superlativ angemessen genug, um seine Zitadelle zu beschreiben, den größten unterirdischen Militärkomplex Frankreichs im Jahr 1914. Der Name Verdun wird als Synonym für eines der größten durch menschlichen Wahnsinn verursachten Massaker in die Geschichte eingehen. Abgesehen von einigen Privatgrundstücken befindet sich die große Mehrheit der Stätten noch immer auf Militärgelände und der Zutritt ist grundsätzlich verboten. Die Risiken, die ein Besuch für den Laien birgt, sind real. Zusätzlich zu dem instabilen Mauerwerk und den von Jahr zu Jahr gefährlicheren Stollennetzen aus dem Jahr 1917 liegen schätzungsweise mehrere Millionen nicht explodierter Geschosse in der roten Zone verstreut. Leider vergeht kein Jahr ohne eine oder mehrere Tragödien mit tödlichen Folgen. Ob Unfall oder Fahrlässigkeit – das Ergebnis ist dasselbe. Wenn es einen Ort gibt, an dem das Studium und der Besuch von Stätten ein Mindestmaß an Reife und gesundem Menschenverstand erfordert, dann ist es Verdun.

Dept 55 (Maas). Het noordelijkste van de vier grote oostelijke pleinen, ten zuiden waarvan het gordijn van de Hauts de Meuse begint. De bouw van het plein werd, op zijn zachtst gezegd, overhaast uitgevoerd vanwege de hernieuwde spanningen met Duitsland. Al op 3 december 1874, toen het fort van Tavannes al was begonnen, werd opdracht gegeven om de aanleg van redoutes op de hoogten nabij de stad te bestuderen. Zo werden op de rechteroever snel de forten van Belleville, Saint-Michel en Belrupt gebouwd, en op de linkeroever die van Dugny, Regret en La Chaume. Deze zes forten zouden later "paniekredoutes" worden genoemd. Ook in 1875 werd begonnen met de bouw van de forten van Marre en Souville. Sommige auteurs aarzelen niet om Souville en Marre tot de groep van paniekredoutes te rekenen. Als we kijken naar de volgorde waarin de werken worden bestudeerd, is het mogelijk dat alleen de eerste zes genoemde werken in aanmerking komen; voor de andere twee hebben we deze gegevens niet. Aan de andere kant delen ze een architectonische specificiteit. Saint-Michel, Belleville en Belrupt hebben geen kruitmagazijn, terwijl La Chaume, Regret en Souville er wel een hebben, gelegen in een van de saillante punten van de kloof. Marre doet het zelfs nog beter met zijn magazijn onder het glacis. Wat Dugny betreft, hebben we geen informatie, maar het is waarschijnlijk dat de betonnen barakken bij de kloof zich op de plaats van het kruitmagazijn bevonden. De geplande sterkte van het versterkte kamp in 1879 was 16.500 man en 562 artilleriestukken. Aan de vooravond van de Eerste Wereldoorlog omvatte het versterkte kamp: 6 geschutskoepels van 155 R, 14 geschutskoepels van 75, 29 machinegeweerkoepels en 23 Bourges-kazematten, 293 kanonnen in de intervallen plus 37 andere in de stad, d.w.z. 411 kanonnen, waaraan 258 andere reservekanonnen in het arsenaal van Jardin Fontaine moeten worden toegevoegd, d.w.z. in totaal 685 kanonnen, voorzien van 800 patronen. De revolverkanonnen van de verdedigingsorganen van de vestingwerken zijn niet inbegrepen in deze staat van bewapening. Ook als gegevens worden aangehaald: 740 kanonnen, voorzien van 300 tot 2000 patronen per stuk en 266 machinegeweren. Ten slotte zal Verdun 18 forten, 1 redoute, 8 gemoderniseerde werken, 15 infanteriewerken, 1 post, 34 gevechtsschuilplaatsen, 8 sectormagazijnen, 26 tussenliggende munitiedepots, 4 grotschuilplaatsen, waaronder één (Souville) verbonden met het gelijknamige fort, en ten slotte een citadel waar de centrale magazijnen zijn gegroepeerd. De batterijen buiten de werken zijn meer dan honderd als we de buiten gebruik gestelde, de effectieve, de gereorganiseerde en de projectbatterijen meerekenen. Verdun is ook, met 34 gevechtsschuilplaatsen (waarvan 16 voor een compagnie, de overige voor een halve compagnie), de best bevoorrade plaats in dit gebied. Deze schuilplaatsen worden met de klok mee aangeduid met de initialen van de afstand tussen de forten of werken die ze bezetten. Sommige van deze schuilplaatsen zijn de geschiedenis ingegaan onder andere namen, zoals FT-3 (PC 118), FT-2 (PC 119), TD-1 (Wagner-schuilplaats), TD-2 (Adalbert), TD-3 (schuilplaats 2408), FT-1 (Witte Huis), VLL (schuilplaats 339), SSH (Aunois-schuilplaats), LR-2 (La Tour-schuilplaats), HLF (Clairs Pommiers-schuilplaats)… Hoewel de verschrikkelijke bombardementen, de tegenstrijdige bronnen en de tijd die we aan het einde van deze studie hadden, onze wens om de orde te herstellen in de intervalbatterijen en infanterieloopgraven hebben overwonnen, zullen deze elementen verschillende benamingen hebben gehad, vóór of tijdens het conflict. De overblijfselen zijn soms volledig verwoest, zoals de beroemde R I-schuilplaats die kapitein Delvert (zie bibliografie) als volgt noemt: "…Hij laat me de commandopost zien: een nis onder een stuk versterkte cementmuur, omvergeworpen door een 380." Deze loopgraaf lijkt op luchtfoto's een visgraatvorm te hebben, maar dat was bij andere niet het geval. Deze plek is, zoals u zult begrijpen, buitengewoon complex en het is raadzaam om de bronnen ervan zo goed mogelijk te controleren. Het huisvestte een garnizoen van meer dan 70.000 man, gehuisvest in de kazernes van Saint-Paul (1729-1732, in 1887 omgedoopt tot Jeanne d’Arc), Saint-Nicolas (voltooid in 1769 en later omgedoopt tot d’Anthouard), Bévaux (1883-1886, in 1887 ook wel de wijk Villars genoemd), Radet (rond 1890), Miribel (1893-1908), Marceau (waarschijnlijk gebouwd in dezelfde tijd als Chevert om de bewoners van de forten te huisvesten), Chevert (1906) en ook de kazerne van Jardin Fontaine (ook wel Thierville genoemd – 1886 voltooid in 1914), zonder de kazerne van Beaurepaire in de citadel te vergeten. Omdat de dagen slechts vierentwintig uur duurden en veel van de restanten waren verwoest, is het momenteel onmogelijk om de essentiële watervoorzieningsinstallaties gedetailleerd te beschrijven. Naast de centrale in de citadel waren er verschillende min of meer versterkte waterinlaten, waarvan in ieder geval die van Tavannes nog bestaat, die we kort zullen beschrijven als een algemeen model. Deze lag 850 m ten noordoosten van het gelijknamige fort, gebouwd van speciaal beton, en voorzag een deel van de forten op de rechteroever van water. Het omvatte een machinekamer waaraan loodrecht een wacht- en verdedigingspost met twee kantelen was bevestigd. In theorie vulde het water, opgevangen in de Tavannes-beek, eerst zeer grote ondergrondse waterreservoirs, die nu opengebroken zijn en als buffer dienden. De pomp pompte het vervolgens terug naar het fort van Souville en van daaruit 1° naar Froideterre-Hardaumont, 2° naar Vaux en naar la Laufée, 3° naar Rozellier en naar een standpijp op 200 m van de ingang van het fort van Tavannes, 4° naar de kazerne van Marceau vanwaar de pijpen vertrokken richting Saint-Michel en Belleville. Het is triest om te constateren dat, ondanks de gelijkenis van de namen, het fort van Tavannes nooit rechtstreeks heeft geprofiteerd van de watervoorziening door zijn gelijknamige waterinlaat. De centrale, die zeer kwetsbaar was (om nog maar te zwijgen van de schade die granaten aan de leidingen toebrachten), onderging slechts een vrij willekeurige werking tijdens de Slag om Verdun, een lot dat over het algemeen de andere pompstations trof. Onder de eenheden die in Verdun gestationeerd waren, vonden we, naast het beroemde 151e Regiment Infanterieregiment, met name het 3e Regiment Genie, het 8e Regiment Huzaren, het 40e Regiment Artillerie en het 19e Bataljon Jagers. De verblijven van het 94e, 106e, 132e, 148e, 150e, 161e en 162e Regiment Infanterie zijn moeilijker in de tijd te bepalen, maar ze zijn wel in Verdun geregistreerd gedurende de periode die door deze index wordt bestreken. Zoals op de meeste plaatsen is het moeilijk om een gemeenschappelijke deler te vinden voor de verschillende forten en werken, vooral omdat deze plek een constante evolutie heeft doorgemaakt. Die laatste is perfect zichtbaar bij het fort van Landrecourt, waar men door de gebouwen zorgvuldig te bekijken de geschiedenis van de verbeteringen kan lezen, van stenen metselwerk, via funderingsversterkingen, speciaal beton, gewapend beton, bepantsering en werken 17. In het huidige munitiedepot van Rozellier zijn de sporen van de bombardementsproeven op gewapend beton uit 1896-97 nog steeds aanwezig in de vorm van uitgeholde kazematten. We kunnen dus aannemen dat de contrescarpgewelven van Douaumont, Choisel en Sartelles vóór deze data zijn gemaakt, omdat ze van speciaal beton zijn gemaakt en net als de caponnières die ze vervingen, kantelen aan de voet hebben. Bijna paradoxaal genoeg is het juist de laatste fase van deze evolutie die in de overgrote meerderheid van de werken merkbaar is, namelijk de organisatie van een totale weerstand met talrijke verdedigingswerken, een netwerk van ondergrondse galerijen en vaak een of meer Pamart-klokken, een "lokale specialiteit" dankzij kapitein Pamart, gelegerd in het fort van Génicourt, die deze klokken (3 modellen) ontwierp. Deze klokken werden in 1917 en 1918 geïnstalleerd op de glacis van de forten van Verdun en Hauts de Meuse tot aan de batterij van Saint-Agnant. Gemoderniseerd, gebombardeerd, verwoest, de forten van deze plek vertonen weinig architectonische hoogstandjes die estheten kunnen bekoren (met uitzondering van de citadel). Aan de andere kant vormen ze een waarlijk open boek over vestingbouw, van de bastions tot de ultieme test van het polygonale systeem, wat een onschatbare rijkdom vertegenwoordigt. We hebben hier een formidabel observatiepunt voor de weerstand van de permanente vesting onder vuur, en Verdun is de plaats die tot op heden het grootste aantal wapenkamers heeft bewaard, met bovendien de unieke Bussière-toren voor 2 × 155 L. We vinden er geen erg grote forten. Zo heeft geen enkel fort een kazerne met drie verdiepingen; aan de andere kant lijkt geen enkel superlatief voldoende om de citadel te beschrijven, het grootste ondergrondse militaire complex van Frankrijk in 1914. De naam Verdun zal de geschiedenis ingaan als synoniem voor een van de grootste slachtpartijen door menselijke waanzin. Afgezien van een paar privébezittingen, bevindt de overgrote meerderheid van de locaties zich nog steeds op militair terrein en is in principe verboden terrein. De risico's die hun bezoek met zich meebrengt voor de beginner zijn reëel. Naast het onstabiele metselwerk en de netwerkgalerijen uit 1917, die elk jaar gevaarlijker worden, liggen er naar schatting miljoenen niet-ontplofte projectielen verspreid over de rode zone. Helaas gaat er geen jaar voorbij zonder een of meerdere tragedies met fatale gevolgen. Ongeluk of onvoorzichtigheid, het resultaat is hetzelfde. Als er één plek is waar het bestuderen en bezoeken van sites een minimum aan volwassenheid en gezond verstand vereist, dan is het Verdun wel.

Dept 55 (Meuse). The northernmost of the four large eastern squares, south of which the curtain of the Hauts de Meuse begins. Construction of the square was rushed, to say the least, due to renewed tensions with Germany. As early as December 3, 1874, when the fort of Tavannes had already begun, the order was given to study the urgent establishment of redoubts on the heights near the city. Thus, on the right bank, the forts of Belleville, Saint-Michel and Belrupt were quickly built, and on the left bank, those of Dugny, Regret and La Chaume were quickly built. These six forts would later be called “panic redoubts.” Also in 1875, the forts of Marre and Souville were also begun. Some authors do not hesitate to include Souville and Marre in the group of panic redoubts. In fact, if we refer to the order in which the works are studied, it is possible that only the first six mentioned are concerned; we do not have this data for the other two. On the other hand, they share an architectural specificity. Saint-Michel, Belleville, and Belrupt do not have a powder magazine, while La Chaume, Regret, and Souville have one nestled in one of the gorge's salient points, and Marre does even better with its magazine under the glacis. As for Dugny, we have no information, but it is likely that the concrete barracks at its gorge occupied the site of its powder magazine. The planned strength for the entrenched camp in 1879 was 16,500 men and 562 artillery pieces. On the eve of the Great War, the entrenched camp included: 6 155 R turrets, 14 75 turrets, 29 machine gun turrets and 23 Bourges casemates, 293 cannons in the intervals plus 37 others in the town, i.e. 411 cannons to which must be added 258 others in reserve at the Jardin Fontaine arsenal, i.e. a total of 685 cannons supplied with 800 rounds. The revolver cannons of the fortifications' defense organs are not included in this state of armament. Also cited as data: 740 cannons supplied with 300 to 2,000 rounds per piece and 266 machine guns. Finally, Verdun will have 18 forts, 1 redoubt, 8 modernized works, 15 infantry works, 1 post, 34 combat shelters, 8 sector stores, 26 intermediate ammunition depots, 4 cave shelters including one (Souville) connected to the fort of the same name, and finally a citadel where the central stores are grouped. The batteries outside the works are more than a hundred if we include the decommissioned, the effective, the reorganized and the projects. Verdun is also, with 34 combat shelters (including 16 for a company, the others for a half-company), the best-stocked place in this area. These shelters are designated in a clockwise direction by the initials of the interval of the forts or works they occupy. Some of these shelters have entered history under other names such as FT-3 (PC 118), FT-2 (PC 119), TD-1 (Wagner shelter), TD-2 (Adalbert), TD-3 (shelter 2408), FT-1 (White House), VLL (shelter 339), SSH (Aunois shelter), LR-2 (La Tour shelter), HLF (Clairs Pommiers shelter)… As much as the terrible bombings, the contradictory sources and the time we had at the end of this study will have got the better of our desire to restore order to the interval batteries and infantry entrenchments. These elements will have had several designations either before or during the conflict. The remains are sometimes completely destroyed, such as the famous R I entrenchment mentioned by Captain Delvert (see bibliography) in these words: "…He shows me the command post: a niche under a section of reinforced cement wall, knocked down by a 380." This entrenchment, on aerial views, appears to be chevron-shaped, but this was not the case for others. This place, as you will have understood, is extremely complex and it is advisable to cross-check its sources as much as possible. It housed a garrison of more than 70,000 men housed in the barracks of Saint-Paul (1729-1732, renamed Jeanne d’Arc in 1887), Saint-Nicolas (completed in 1769 and later renamed d’Anthouard), Bévaux (1883-1886, also called the Villars district in 1887), Radet (around 1890), Miribel (1893-1908), Marceau (probably built at the same time as Chevert to house the occupants of the forts), Chevert (1906) as well as the barracks of Jardin Fontaine (also called Thierville – 1886 completed in 1914) without forgetting the Beaurepaire barracks in the citadel. Since days only lasted twenty-four hours and many of the remains had been razed, it is currently impossible to detail the essential water supply installations. In addition to the plant located in the citadel, there were several more or less fortified water intakes, of which at least the one at Tavannes remains, which we will briefly describe as a general model. Located 850 m northeast of the fort of the same name, built of special concrete, it supplied a sector of the forts on the right bank. It included an engine room to which was attached, perpendicularly, a guard and defense post equipped with two battlements. In theory, the water, captured in the Tavannes stream, first filled very large buried cisterns, now ripped open, serving as a buffer reserve. The pump then pumped it back to the Souville fort and from there 1° to Froideterre-Hardaumont, 2° to Vaux and to la Laufée, 3° to Rozellier and to a standpipe located 200 m from the entrance to the Tavannes fort, 4° to the Marceau barracks from where the pipes left towards Saint-Michel and Belleville. It is sad to note that, despite the similarity of the names, the fort of Tavannes never directly benefited from the supply by its homonymous water intake. The plant, very exposed (not to mention the damage caused to the pipes by shells), had only a rather random operation during the Battle of Verdun, a fate which was generally that of the other pumping stations. Among the units stationed at Verdun, in addition to the famous 151st RI, we found, in particular, the 3rd Engineer Regiment, the 8th Hussars, the 40th Artillery, the 19th Chasseur Battalion. The stays of the 94th, 106th, 132nd, 148th, 150th, 161st and 162nd Infantry Regiments are more difficult to pin down in time, but they are recorded in Verdun during the period covered by this index. As is the case in most places, it is difficult to find a common denominator for the various forts and works, especially since this place has undergone constant evolution. The latter is perfectly visible at the fort of Landrecourt, where, by carefully observing the premises, one can read the history of the improvements, going from stone masonry, through underpinning reinforcements, special concrete, reinforced concrete, armouring and works 17. Inside the current Rozellier munitions depot, the traces of the bombardment tests on reinforced concrete from 1896-97, in the form of gutted casemates, still exist. Thus, we can assume that the counterscarp vaults of Douaumont, Choisel and Sartelles were made before these dates, since they are made of special concrete and have foot crenellations like the caponiers they replaced. Almost paradoxically, it is the ultimate stage of this evolution that is noticeable in the vast majority of works, that is to say the organization for an all-out resistance with numerous defensive chicanes, a network of underground galleries and, often, one or more Pamart bells, a "local specialty" due to Captain Pamart, garrisoned at the fort of Génicourt, who designed these bells (3 models) which in 1917 and 1918 were installed on the glacis of the forts of Verdun and Hauts de Meuse up to the battery of Saint-Agnant. Modernized, bombed, outraged, the forts of the place present few architectural artifices likely to move aesthetes (with the exception of the citadel). On the other hand, they constitute a genuine open book of fortification from the bastioned to the ultimate test of the polygonal system, which constitutes an inestimable wealth. We have here a formidable observation ground of the resistance of the permanent fortification under fire and Verdun is the place which has preserved to this day the greatest number of its armories with, in addition, the unique Bussière turret for 2 × 155 L. We do not find there very large forts. For example, none has three-level barracks; on the other hand, no superlative seems sufficiently adequate to describe its citadel, the largest underground military complex of France in 1914. The name of Verdun will enter into history as a synonym for one of the greatest slaughters due to the madness of men. Apart from a few private properties, the vast majority of the sites are still on military land and, in principle, forbidden to access. The risks their visit poses for the novice are real. In addition to the unstable masonry and the 1917 network galleries, which become more dangerous each year, it is estimated that several million unexploded projectiles are scattered throughout the red zone. Sadly, not a year goes by without one or more tragedies with fatal consequences. Accident or carelessness, the result is the same. If there is one place where studying and visiting sites requires a minimum of maturity and common sense, it is Verdun.

Dept 55 (Meuse). Nejsevernější ze čtyř velkých východních náměstí, jižně od něj začíná opona Hauts de Meuse. Stavba náměstí byla, mírně řečeno, uspěchaná kvůli obnovenému napětí s Německem. Již 3. prosince 1874, kdy již začala stavba pevnosti Tavannes, byl vydán rozkaz k naléhavému zřízení redut na výšinách poblíž města. Na pravém břehu byly tedy rychle postaveny pevnosti Belleville, Saint-Michel a Belrupt a na levém břehu pevnosti Dugny, Regret a La Chaume. Těchto šest pevností bylo později nazýváno „panickými redutami“. Také v roce 1875 byla zahájena výstavba pevností Marre a Souville. Někteří autoři neváhají zařadit Souville a Marre do skupiny panických redut. Ve skutečnosti, pokud se odvoláme na pořadí, v jakém jsou tato díla studována, je možné, že se jedná pouze o prvních šest zmíněných; pro další dvě tyto údaje nemáme. Na druhou stranu sdílejí architektonickou specifičnost. Saint-Michel, Belleville a Belrupt nemají prachárnu, zatímco La Chaume, Regret a Souville ji mají zasazenou v jednom z nejvýznamnějších míst soutěsky a Marre si vede ještě lépe se svou prachárnou pod svahem. Pokud jde o Dugny, nemáme žádné informace, ale je pravděpodobné, že betonová kasárna v jeho soutěsce zabírala místo její prachárny. Plánovaná síla zakořeněného tábora v roce 1879 byla 16 500 mužů a 562 dělostřeleckých děl. V předvečer první světové války zahrnoval zakořeněný tábor: 6 věží 155 R, 14 věží 75, 29 kulometných věží a 23 bourgesských kasemat, 293 děl v meziprostorech plus 37 dalších ve městě, tj. 411 děl, k nimž je třeba připočítat 258 dalších v záloze v arzenálu Jardin Fontaine, tj. celkem 685 děl s 800 náboji. Revolverové děla obranných orgánů opevnění nejsou v tomto stavu výzbroje zahrnuta. Jako údaj je také uvedeno: 740 děl s 300 až 2 000 náboji na kus a 266 kulometů. Verdun bude mít konečně 18 pevností, 1 redutu, 8 modernizovaných děl, 15 pěchotních děl, 1 stanoviště, 34 bojových krytů, 8 sektorových skladů, 26 mezilehlých muničních skladů, 4 jeskynní kryty včetně jednoho (Souville) spojeného se stejnojmennou pevností a konečně citadelu, kde jsou seskupeny centrální sklady. Baterií mimo opevnění je více než sto, pokud započítáme vyřazené, efektivní, reorganizované a projektované baterie. Verdun je také s 34 bojovými kryty (včetně 16 pro rotu, ostatních pro půlrotu) nejlépe zásobeným místem v této oblasti. Tyto kryty jsou označeny ve směru hodinových ručiček iniciálami intervalu pevností nebo opevnění, které zaujímají. Některé z těchto krytů se do historie zapsaly pod jinými názvy, jako například FT-3 (PC 118), FT-2 (PC 119), TD-1 (Wagnerův kryt), TD-2 (Adalbert), TD-3 (kryt 2408), FT-1 (Bílý dům), VLL (kryt 339), SSH (kryt Aunois), LR-2 (kryt La Tour), HLF (kryt Clairs Pommiers)… Přestože byly bombardování hrozné, protichůdné zdroje a čas, který jsme na konci této studie měli, převážily nad naší touhou obnovit pořádek v intervalových bateriích a pěchotních zákopech. Tyto prvky měly před konfliktem nebo během něj několik označení. Pozůstatky jsou někdy zcela zničeny, jako například slavný zákop R I, o kterém se zmiňuje kapitán Delvert (viz bibliografie) těmito slovy: „…Ukazuje mi velitelské stanoviště: výklenek pod částí železobetonové zdi, sražený dělem 380.“ Tento zákop se na leteckých snímcích jeví jako šípový, ale u ostatních tomu tak nebylo. Jak jste asi pochopili, toto místo je extrémně složité a je vhodné co nejvíce ověřit jeho zdroje. V kasárnách Saint-Paul (1729-1732, přejmenovaných na Jeanne d’Arc v roce 1887), Saint-Nicolas (dokončených v roce 1769 a později přejmenovaných na d’Anthouard), Bévaux (1883-1886, nazývaných také distrikt Villars v roce 1887), Radet (kolem roku 1890), Miribel (1893-1908), Marceau (pravděpodobně postavených ve stejnou dobu jako Chevert pro ubytování obyvatel pevností), Chevert (1906) a také kasárna Jardin Fontaine (nazývaná také Thierville – 1886, dokončená v roce 1914), aniž bychom zapomínali na kasárna Beaurepaire v citadele. Vzhledem k tomu, že den trval pouze dvacet čtyři hodin a mnoho pozůstatků bylo srovnáno se zemí, je v současné době nemožné podrobně popsat základní vodovodní zařízení. Kromě elektrárny nacházející se v citadele se zde nacházelo několik víceméně opevněných vodovodních kohoutů, z nichž se dochoval alespoň ten v Tavannes, který si stručně popíšeme jako obecný model. Nacházel se 850 m severovýchodně od stejnojmenné pevnosti a byl postaven ze speciálního betonu. Zásoboval sektor pevností na pravém břehu. Součástí byl strojoven, ke které bylo kolmo připojeno strážní a obranné stanoviště se dvěma cimbuřími. Teoreticky voda zachycená v potoce Tavannes nejprve naplnila velmi velké zakopané cisterny, které se nyní roztrhaly a sloužily jako vyrovnávací rezerva. Čerpadlo ji poté přečerpávalo zpět do pevnosti Souville a odtud 1° do Froideterre-Hardaumont, 2° do Vaux a do la Laufée, 3° do Rozellier a k stoupacímu potrubí umístěnému 200 m od vchodu do pevnosti Tavannes, 4° do kasáren Marceau, odkud potrubí odbočovalo směrem na Saint-Michel a Belleville. Je smutné poznamenat, že navzdory podobnosti názvů pevnost Tavannes nikdy přímo netěžila ze zásobování vodou prostřednictvím svého stejnojmenného příjmu vody. Čerpací stanice, velmi exponovaná (nemluvě o poškození potrubí granáty), měla během bitvy u Verdunu provoz pouze spíše nepravidelný, což byl osud, který obecně postihl i ostatní čerpací stanice. Mezi jednotkami rozmístěnými u Verdunu jsme kromě slavného 151. ženijního pluku našli zejména 3. ženijní pluk, 8. husarský pluk, 40. dělostřelectvo a 19. myslivecký prapor. Pobyty 94., 106., 132., 148., 150., 161. a 162. pěšího pluku je obtížnější časově určit, ale jsou zaznamenány ve Verdunu v období, které tento rejstřík zahrnuje. Stejně jako na většině míst je obtížné najít společného jmenovatele pro různé pevnosti a díla, zejména proto, že toto místo prošlo neustálým vývojem. Ten je dokonale viditelný na pevnosti Landrecourt, kde si při pečlivém pozorování areálu lze přečíst historii vylepšení, od kamenného zdiva, přes podpěrné výztuže, speciální beton, železobeton, pancéřování až po díla 17. Uvnitř současného muničního skladu Rozellier se stále nacházejí stopy bombardovacích zkoušek železobetonu z let 1896-97 v podobě vykuchaných kasemat. Můžeme tedy předpokládat, že kontraskarpové klenby Douaumont, Choisel a Sartelles byly postaveny před těmito daty, protože jsou vyrobeny ze speciálního betonu a mají cimbuří u nohou, stejně jako kaponiéry, které nahradily. Téměř paradoxně je v drtivé většině děl patrná právě konečná fáze tohoto vývoje, tedy organizace totálního odporu s četnými obrannými šikanami, sítí podzemních galerií a často jedním či více zvony Pamart, „místní specialitou“ díky kapitánu Pamartovi, sídlícímu v pevnosti Génicourt, který tyto zvony (3 modely) navrhl, jež byly v letech 1917 a 1918 instalovány na mírném předhradí pevností Verdun a Hauts de Meuse až po baterii Saint-Agnant. Modernizované, bombardované, pobouřené, pevnosti tohoto místa představují jen málo architektonických děl, která by mohla zaujmout estéty (s výjimkou citadely). Na druhou stranu představují skutečnou otevřenou knihu opevnění od bašt až po konečnou zkoušku polygonálního systému, což představuje neocenitelné bohatství. Máme zde impozantní pozorovací plochu odolnosti stálého opevnění pod palbou a Verdun je místem, které si dodnes zachovalo největší počet svých zbrojnic, kromě toho s unikátní Bussièrovou věží pro 2 × 155 L. Nenajdeme zde příliš velké pevnosti. Například žádná z nich nemá třípatrová kasárna; na druhou stranu se žádný superlativ nezdá být dostatečně adekvátní k popisu její citadely, největšího podzemního vojenského komplexu Francie v roce 1914. Jméno Verdun se do historie zapíše jako synonymum pro jedno z největších masakrů způsobených šílenstvím lidí. Kromě několika soukromých pozemků se drtivá většina lokalit stále nachází na vojenském pozemku a přístup k nim je v zásadě zakázán. Rizika, která jejich návštěva představuje pro nováčka, jsou reálná. Kromě nestabilního zdiva a sítě štol z roku 1917, která se každým rokem stává nebezpečnější, se odhaduje, že po celé rudé zóně je roztroušeno několik milionů nevybuchlých projektilů. Bohužel neuplyne rok bez jedné či více tragédií s fatálními následky. Ať už je to nehoda nebo nedbalost, výsledek je stejný. Pokud existuje jedno místo, kde studium a návštěva památek vyžaduje minimální zralost a zdravý rozum, je to Verdun.