Longwy (place de)

Nord du dépt 54 (Meurthe-et-Moselle). 382 m alt (centre de la ville haute). Ancienne place forte réputée construite ex-nihilo par Vauban et achevée en 1683. Proche du point de rencontre des frontières belge, française et luxembourgeoise, cette place était constituée de six bastions et autant de courtines, toutes protégées par une demi-lune. Celle protégeant la courtine 2-3 était en outre couverte par un ouvrage à cornes, lui-même devancé par la lunette 35. Entre la guerre franco-allemande de 1870-71 et 1914, il fut considéré que la ville haute demeurait plus que jamais une véritable sentinelle avancée sur la frontière, gardienne de voies de pénétration essentielles et dont le contournement impliquerait de se frotter à la place de Verdun ou de difficiles manœuvres pour emprunter la trouée de Stenay. A contrario, son siège immobiliserait d’emblée des forces conséquentes affaiblissant d’autant l’offensive naissante de l’ennemi. Ainsi la place fut-elle remaniée partiellement : aménagements de casemates pour le logement vers 1880, d'écuries et d'un manège en 1883, reconstruction d'un magasin à poudre en 1887 et creusement d’un magasin sous roc sous la demi-lune de la courtine 2-3, probablement vers 1889-1890. Numérotés dans le sens inverse d’une aiguille d’une montre au départ de la droite de la porte de France, les bastions étaient appelés du Bourg (I), Notre-Dame (II) Saint-Martin (III), de la Colombe (IV), de Luxembourg (V) et du Château (VI). Les seuls accès étaient les portes de France et de Bourgogne, cette dernière au centre de la courtine III-IV. Autant planter le décor immédiatement, les dégâts du siège de 1914 et l’expansion urbaine ont totalement éradiqué les remparts à l’ouest d’une ligne coupant les bastions VI et III. Ainsi, l’hôpital de siège a-t-il disparu, tout comme la porte de Bourgogne, mais, nous allons le voir, l’essentiel a été conservé. Entamons notre descriptif par le bastion VI tout en précisant qu’il résulte d’une visite effectuée en août 2009. D’emblée nous sommes confrontés à une particularité. Là où, dans les anciennes places renforcées endéans la période couverte par cet index, il existait un magasin à poudre antérieur, ce dernier a été conservé et modifié, comme nous le verrons plus loin, lorsque nous aborderons le bastion III. Ici, c’est à un édifice totalement neuf que nous avons affaire. Probablement l’ancien magasin a-t-il subi de trop sévères dommages lors du siège de 1871 et l’avait-on considéré comme irréparable. En 1887 donc, on construit un magasin selon les conceptions nouvelles. Nous sommes alors en pleine crise de l’obus-torpille et l’utilisation du béton n’a pas encore remporté tous les suffrages. Les magasins Mle 1879 ayant, de par leur configuration, des capacités trop faibles, le choix va se reporter sur un Mle 1874 mais adapté aux besoins locaux et avec quelques particularités. Un passage en tunnel débouche à l’air libre dans une cour depuis laquelle on accède au sas d’entrée du magasin ainsi qu’aux galeries latérales de ventilation. La façade du magasin côté cour est surmontée de corbeaux pour supporter, en cas de siège, une ossature de madriers que l’on recouvrirait de terres. Le sas d’entrée, assez large, est couvert d’une voûte sans communication avec le puits de lumière la surmontant. L’accès à ce puits, d’où l’on manoeuvrait les volets d’une fenêtre donnant dans le local de stockage, ne pouvait dès lors s’effectuer, non pas par un escalier comme dans le type, mais bien par une échelle soit posée dans la cour face à une seconde fenêtre en vis-à-vis de celle du magasin, soit dans un petit local sur la droite du sas lui-même, d’où une seconde ouverture permettait d’atteindre le puits à lumière. Les gaines latérales sont plus larges qu’à l’ordinaire. Celle de droite est partiellement effondrée tandis que celle de gauche donne accès, par-dessous le sas d’entrée, aux deux vides ventilés sous le magasin proprement dit. Ce cas de figure est unique, les accès à ces vides ventilés étant toujours dans l’axe de ces derniers, ou, à de rares exceptions, dans les gaines latérales, mais alors en puits. On l’aura compris, la gaine latérale gauche se situe au niveau des vides ventilés, donc plus bas qu’à l’ordinaire. Dans cette même gaine, deux trapillons dans le sol permettent de voir une gaine étroite où apparaît vraisemblablement ce qui était les fondations du magasin initial. Si cette hypothèse devait se vérifier, cela expliquerait les dimensions inhabituelles du local de stockage, soit 30 x 7 m. Un tel volume, selon les normes en vigueur porte à environ 130 tonnes la contenance du magasin, soit 30 % de plus que le maximum autorisé par les règlements. En sus, la présence de corbeaux sur les flancs du local de stockage indique que l’on envisageait d’augmenter encore cette contenance. La chambre aux lampes montre trois créneaux alignés sur un même plan et ne mérite aucun commentaire particulier si ce n’est la présence de part et d’autre du massif de briques encadrant le déflecteur du puits à lumière, d’un orifice en terre cuite émaillée pour l’évacuation des fumées produites par les lampes. Ce magasin, contre toute attente est encore aujourd’hui ouvert à tous les vents. Entre ce bastion et la porte de France, on a accolé à cette dernière une ligne de quatre casemates qui sont autant d’écuries. Plus ou moins à l’abandon, abritant quelque matériel de voirie, la plupart des râteliers à fourrage y sont encore fixés aux murs, mais les auges ont disparu. Face à ces écuries, l’actuelle poste occupe un des quelques bâtiments originels ayant survécu aux conflits. Érigée en 1683, la porte de France est devancée par un ravelin au rempart couronné de trois petites traverses creuses et percé d’une porte plus modeste mais au fronton néanmoins joliment travaillé. Ici et là, des chronogrammes témoignent de travaux de restaurations en 1822, 1827, 1859. Les traverses-abris doivent, selon nous, dater également de cette première moitié du XIXè siècle. Elle ne correspondent nullement aux standards édictés en 1874 et sont similaires à celles que l’on rencontre sur les remparts de Toul et Maubeuge, pour ne citer que ces deux places. Le ravelin abrite les vestiges d’un corps de garde et une jolie construction circulaire, débouché sommital d’un escalier hélicoïdal permettant de rejoindre une poterne s’ouvrant dans la contrescarpe du fossé. Restaurée en 2001, la porte de France est joliment ornée. Si elle ne peut soutenir de comparaison avec d’autres, énormes, telles celle de Paris à Lille ou encore la porte Notre-Dame à Cambrai, elle n’en demeure pas moins un réel bijou. Il convient de préciser que le bâtiment s’y adossant a reçu, en son centre, un projectile de gros calibre en 1914 et seules ses ailes ont été maintenues. Elle était pourvue d’un pont-levis dont le type précis nous échappe et disposait d’une herse. Face à la poste, se trouve l’ancienne manutention. Ce superbe bâtiment dont chacun des quatre angles comprend un puits blotti entre deux contreforts, fut construit en 1753. Il est divisé en deux parties égales, chacune abritant un alignement de trois fours à pain de 350 rations en leur rez-de-chaussée, et une vaste citerne en leur sous-sol. Ces rez-de-chaussée sont voûtés et, selon les critères de l’époque, à l’épreuve de la bombe. Les étages et combles, s’étageant sur quatre niveaux supplémentaires et simplement charpentés, servaient au stockage du grain et de la farine. Aujourd’hui la bâtisse a conservé ses six fours, abrite un musée des émaux et faïenceries de Longwy, une collection fabuleuse de fers à repasser, une autre de plaques de cheminées et une intéressante maquette de la ville haute. Dans le prolongement de la manutention vers le bastion I se trouvait l’hôpital militaire lequel, détruit en 1871, fit place, vers 1880, à six casemates à l’épreuve pour le logement de la troupe. De ce total ne demeurent que trois chambrées, le bastion I ayant été percé par une nouvelle route. Nous retiendrons que les portes et fenêtres des casemates subsistantes sont pourvues d’un rare dispositif d’obturation à lisses fixes. Le curieux qui souhaiterait en observer un second devra impérativement se rendre au fort de Montavie à Grenoble et nulle part ailleurs. Le bastion I abrite un magasin particulier occupé désormais par un stand de tir. Un second, a priori identique, occupe le bastion II. Nous avons là une véritable curiosité : un magasin énorme, environ 75 m de long sur 7 ou 8 de large, avec deux branches latérales et opposées. La largeur au niveau de ces branches est portée à une quarantaine de mètres. Nous nous sommes laissés dire que ces deux magasins cruciformes furent déterminants pour que Longwy soit élevé au rang de patrimoine mondial par l’Unesco, le 8 juillet 2008. Ces magasins sont enfoncés dans le bastion. Leur sol doit se situer à mi hauteur d’entre ceux de la place et du fossé. À l’épreuve de la bombe, originellement, ils n’étaient pas recouverts de terre. Ce ne fut exécuté qu’après 1871 et cela leur permit de résister aux bombardements du siège de 1914. La modeste entrée de ce magasin ne permet pas de soupçonner l’espace que l’on découvre au-delà. Après avoir laissé un corps de garde sur sa gauche, le visiteur se retrouve dans l’axe de la grande galerie, judicieusement éclairée par la municipalité. Les pierres portent souvent la marque de celui qui les a taillées. Le fond de la branche droite montre deux grands âtres et les anciennes fenêtres, placées en hauteur, sont obturées. Il semble bien que l’on ne connaisse aucun autre exemple de magasin cruciforme dans l’œuvre de Vauban. Ce bastion II est aussi traversé, de la même manière que le ravelin devançant la porte de France. La municipalité est occupée à restaurer le chemin couvert menant au bastion III. Au cœur de celui-ci, c’est un second magasin à poudre qui nous attend. Ainsi que précisé plus haut, il s’agit d’un ancien magasin sous Vauban qui a été modernisé par adjonction d’un sas d’entrée, de gaines latérales, d’une chambre aux lampes et du percement de trois créneaux à lampe. L’entrée est enrobée, tout comme…le débouché de la gaine latérale droite ! La voûte du local de stockage est en arc brisé, ce qui, à de très rares exceptions près, ne fut plus usité après 1871. Les gaines latérales sont encore garnies des sept contreforts du premier magasin, contreforts autrefois à l’air libre. Entre ces derniers, des barbacanes assuraient la ventilation du local de stockage. Celui-ci a aussi des dimensions relativement exceptionnelles soit 32 x 10 m. Des corbeaux en équipaient les flancs, mais ils ont été coupés au ras des murs. Le sas d’entrée est assez large et un puits à lumière d’environ un mètre de côté débouche du mur, face à la porte du magasin, à environ 80 cm du sol. Dès la gauche de ce magasin, les remparts cessent pour faire place à la ville moderne. Tout au plus peut-on signaler, au fond du jardin du n ° 23 de la rue Vilatte, le fronton d’un ancien magasin à cartouches bardé de la date 1877. Le centre de la ville haute est occupé par une vaste esplanade sur laquelle le bâtiment circulaire du puits de siège, aux murs martelés d’impacts, accueille désormais l’office du tourisme. Jadis équipé d’une roue ou cage à écureuil, il possède encore ses sept cuveaux intérieurs. Les deux bassins extérieurs par contre n’existent plus. Le puits, ovoïde, est profond d’une soixantaine de mètres. À l’ouest de la place, se dresse l’église Saint-Dagobert. Elle remonte à 1683. Originellement, sa tour avait trois étages et culminait à 43 mètres. Ce n’est qu’en 1872 ; lorsqu’il fallu le réédifier, qu’on amputa le clocher d’un étage. Ayant eu, une fois de plus, à subir les foudres d’un siège, elle fut reconstruite dans les années 1920. Notre petit tour du propriétaire nous impose maintenant de sortir du corps de place. Rendons-nous dans la courtine II-III. Celle-ci est couverte par une demi-lune totalement englobée par un ouvrage à cornes. En fait, si l’on se réfère à un plan de 1792 où seul l’ouvrage à cornes existe, il apparaît donc que l’on y a creusé des fossés pour déterminer cette demi-lune postérieurement. Commandait-elle l’ouvrage à cornes ? L’expansion urbaine ayant phagocyté ce dernier, il n’est plus possible de le constater de visu. En tous cas, on aménagea le parapet de ses dessus avec des traverses Mais ce qui nous importe le plus, c’est que sous cette demi-lune, on allait creuser, vers 1889-1890, un magasin sous roc. Deux entrées, distantes d’une quinzaine de mètres et décalées en hauteur se situent à la base de la demi-lune. Celle de droite montre d’ailleurs le seul béton qui fut jamais coulé dans la place. Elle donne sur un escalier tournant aujourd’hui comblé de branches et détritus. L’entrée de gauche, plus basse et étroite est prolongée dans son axe par un escalier rejoignant une transversale sur laquelle s’ouvrent magasin à poudre et ateliers de chargement. Plusieurs niches à artifices ont été creusées latéralement tandis qu’une troisième issue, dans le flanc gauche de la demi-lune et avec aussi un escalier tournant est désormais obturée à son sommet. Ce magasin, dépourvu de monte-charge, est passablement dégradé. La municipalité a en entrepris de créer un espace de promenades dans les fossés et les deux entrées subsistantes sont en sursis au point bas d’un remblais. Le prochain camion de terre les enfouira à jamais à moins que l’on envisage de maintenir un accès pour les Chiroptères ; pourquoi pas ? Pour en terminer avec la visite, il faut encore gagner le chemin couvert sur la contrescarpe. Si le fossé de la demi-lune dont il vient d’être question est bien délimité, le débouché de celui de l’ouvrage à cornes a disparu. Précisons aussi que des niches à munitions ont été aménagées dans le fossé droit de cette demi-lune. Pour desservir quoi ? Nous n’avons pas de réponse. Face au flanc nord du bastion II, un aussi curieux qu’esthétique passage couvert datant de 1839 coiffe la contrescarpe. D’ici, il ne vous reste alors qu’à rejoindre la porte de France non sans avoir été constater que la demi-lune de la courtine I-II, dite « du Sacrifice » a, elle aussi, été traversée et on y trouve même un petit magasin à poudre et des niches à munitions. Sans compter les lunettes 33 (sud) et 35 (nord-est), la forteresse comprenait quatre ouvrages détachés désignés de Coulmy, du Bel Arbre, du Tilleul et du Vieux Château. Outre ces derniers, il était prévu aussi de mettre en état de défense la hauteur du Mont du Châ (377 m alt, 1 600 m à l’est). En 1914, la garnison se montait à plus de 3 500 hommes qui disposaient d’une cinquantaine de pièces d’artillerie (20 × 90 mm, dont 12 pour le flanquement des fossés, 12 × 95 mm, 12 × 120 longs et 6 mortiers lisses de 12). Cet armement fut disposé sur les bastions. Un poste optique installé dans la tour de l’église communiquait avec le fort de Souville (et celui du Rozelier ?) à Verdun, mais cela est contesté par un récit du siège affirmant que la place ne possédait plus aucune liaison. Peut-être est-ce après la destruction du clocher ? Ce point reste à éclaircir. La place possédait en outre un colombier militaire, situé derrière l’église et dont les pigeons étaient entraînés sur Verdun et Montmédy, et un hôpital de siège de 100 lits (dans la courtine 4-5). Le bureau du gouverneur se situait au creux du bastion 5. La place, sous le commandement du lieutenant-colonel Darche, offrit une héroïque résistance dès le 20 août et ne tomba que six jours plus tard, l’essentiel de ses moyens de défense anéanti et ayant à déplorer la perte de près de 1 000 hommes, dont 250 à 300 tués. Aux esprits chagrins qui argumenteraient que la moitié des remparts a disparu, nous espérons avoir prouvé par ce descriptif que Longwy a conservé suffisamment d’atouts pour mériter le déplacement. Si l’Unesco l’a primée, c’est qu’il y a de bonnes raisons.

Nördlich von Departement 54 (Meurthe-et-Moselle). 382 m ü. M. (Zentrum der Oberstadt). Ehemalige Festung, die angeblich von Vauban von Grund auf neu erbaut und 1683 fertiggestellt wurde. Nahe dem Schnittpunkt der belgischen, französischen und luxemburgischen Grenze bestand dieser Platz aus sechs Bastionen und ebenso vielen Kurtinen, die alle durch einen Halbmond geschützt waren. Die Schutzmauer 2-3 war ebenfalls mit einem Hornwerk bedeckt, dem die Lünette 35 vorgelagert war. Zwischen dem Deutsch-Französischen Krieg von 1870/71 und 1914 galt die Oberstadt mehr denn je als echter Vorposten an der Grenze, als Wächter wichtiger Durchbruchsrouten, deren Umgehung eine Nähe zum Ort Verdun oder schwierige Manöver zur Ausnutzung der Lücke bei Stenay erfordert hätte. Im Gegenteil, ihre Belagerung hätte sofort erhebliche Kräfte lahmgelegt und die beginnende Offensive des Feindes geschwächt. So wurde der Platz teilweise umgestaltet: Um 1880 wurden Kasematten für Wohnzwecke gebaut, 1883 Stallungen und eine Reitschule, 1887 wurde ein Pulvermagazin wiederaufgebaut und wahrscheinlich um 1889–1890 ein Magazin unter dem Felsen unter der Halbmondform der Kurtine 2–3 gegraben. Die Bastionen, von rechts von der Porte de France aus gegen den Uhrzeigersinn nummeriert, hießen du Bourg (I), Notre-Dame (II), Saint-Martin (III), de la Colombe (IV), de Luxembourg (V) und du Château (VI). Die einzigen Zugänge waren die Porte de France und die Porte de Bourgogne, letztere in der Mitte der Kurtine III–IV. Stellen wir uns die Situation kurz vor: Die Schäden durch die Belagerung von 1914 und die Stadterweiterung haben die Wälle westlich einer Linie, die die Bastionen VI und III durchschneidet, vollständig zerstört. Somit sind das Belagerungslazarett und das Burgundertor verschwunden, doch wie wir sehen werden, sind die wesentlichen Teile erhalten geblieben. Beginnen wir unsere Beschreibung mit Bastion VI und weisen darauf hin, dass sie das Ergebnis eines Besuchs im August 2009 ist. Gleich zu Beginn werden wir mit einer Besonderheit konfrontiert. Wo sich in den alten befestigten Orten innerhalb des von diesem Index abgedeckten Zeitraums ein früheres Pulvermagazin befand, wurde dieses erhalten und modifiziert, wie wir später bei Bastion III sehen werden. Hier haben wir es mit einem völlig neuen Gebäude zu tun. Das alte Magazin wurde während der Belagerung von 1871 wahrscheinlich zu schwer beschädigt und galt als irreparabel. 1887 wurde ein Magazin nach den neuen Entwürfen errichtet. Wir befanden uns damals mitten in der Torpedogranatenkrise, und die Verwendung von Beton hatte noch nicht jedermanns Zustimmung gefunden. Die Magazine der Mle 1879 hatten aufgrund ihrer Konfiguration eine zu geringe Kapazität, daher fiel die Wahl auf ein Mle 1874, das jedoch an die örtlichen Bedürfnisse angepasst war und einige Besonderheiten aufwies. Ein Tunnelgang öffnet sich ins Freie in einen Hof, von dem aus man Zugang zur Eingangsschleuse des Magazins sowie zu den seitlichen Lüftungsstollen hat. Die Fassade des Magazins auf der Hofseite ist mit Konsolen gekrönt, um im Falle einer Belagerung ein mit Erde bedecktes Brettergerüst zu stützen. Die recht breite Eingangsschleuse ist mit einem Gewölbe überdacht, das keine Verbindung zum darüber liegenden Oberlicht hat. Der Zugang zu diesem Schacht, von dem aus die Fensterläden zum Lagerraum bedient wurden, konnte daher nicht wie bei diesem Typ über eine Treppe erfolgen, sondern über eine Leiter, die entweder im Hof gegenüber einem zweiten Fenster gegenüber dem des Lagers angebracht war, oder in einem kleinen Raum rechts von der Schleuse selbst, von wo aus eine zweite Öffnung den Zugang zum Lichtschacht ermöglichte. Die Seitenschächte sind breiter als üblich. Der rechte ist teilweise eingestürzt, während der linke von unterhalb der Eingangsschleuse aus Zugang zu den beiden belüfteten Hohlräumen unter dem Lager selbst bietet. Dieses Szenario ist einzigartig, da die Zugänge zu diesen belüfteten Hohlräumen immer in der Achse des letzteren liegen oder, mit seltenen Ausnahmen, in den Seitenschächten, aber dann in Schächten. Wie man verstehen wird, befindet sich der linke Seitenschacht auf der Höhe der belüfteten Hohlräume und daher niedriger als üblich. In diesem Schacht geben zwei Falltüren im Boden den Blick auf einen schmalen Schacht frei, in dem sich vermutlich die Fundamente des ursprünglichen Lagers befinden. Sollte sich diese Hypothese bestätigen, würde dies die ungewöhnlichen Abmessungen des Lagerraums von 30 x 7 m erklären. Ein solches Volumen erhöht die Kapazität des Lagers gemäß den geltenden Normen auf etwa 130 Tonnen, also 30 % mehr als das gesetzlich zulässige Maximum. Konsolen an den Seiten des Lagerraums deuten zudem darauf hin, dass eine weitere Erhöhung der Kapazität geplant war. Der Lampenraum weist drei auf einer Ebene ausgerichtete Zinnen auf und verdient keine besondere Erwähnung, abgesehen von der Öffnung aus emaillierter Terrakotta auf beiden Seiten des Ziegelsteins, der den Deflektor des Lichtschachts umrahmt, zur Ableitung des Lampenrauchs. Dieser Lagerraum ist wider Erwarten auch heute noch allen Winden ausgesetzt. Zwischen dieser Bastion und der Porte de France wurde eine Reihe von vier Kasematten hinzugefügt, die jeweils als Stall dienen. Mehr oder weniger verlassen, beherbergt es einige Straßengeräte. Die meisten Futterständer sind noch an den Wänden befestigt, aber die Tröge sind verschwunden. Gegenüber diesen Ställen befindet sich das heutige Postamt in einem der wenigen Originalgebäude, die die Konflikte überstanden haben. Der 1683 erbauten Porte de France geht ein Ravelin mit einem Wall voraus, der von drei kleinen hohlen Querbalken gekrönt und von einer bescheideneren Tür durchbrochen wird, die jedoch einen dennoch schön gearbeiteten Giebel aufweist. Hier und da zeugen Chronogramme von Restaurierungsarbeiten in den Jahren 1822, 1827 und 1859. Die geschützten Querbalken müssen unserer Meinung nach ebenfalls aus dieser ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts stammen. Sie entsprechen in keiner Weise den Standards von 1874 und ähneln denen der Stadtmauern von Toul und Maubeuge, um nur diese beiden Orte zu nennen. Das Ravelin beherbergt die Überreste eines Wachhauses und eines hübschen Rundbaus, den oberen Ausgang einer Wendeltreppe, die zu einer Ausfalltür in die Kontereskarpe des Grabens führt. Die 2001 restaurierte Porte de France ist wunderschön verziert. Obwohl es nicht mit anderen riesigen Toren wie dem in Paris bei Lille oder dem Notre-Dame-Tor in Cambrai verglichen werden kann, ist es dennoch ein wahres Juwel. Es sei darauf hingewiesen, dass das angrenzende Gebäude 1914 in der Mitte von einem großkalibrigen Projektil getroffen wurde und nur seine Flügel erhalten blieben. Es war mit einer Zugbrücke, deren genauer Typ uns entgangen ist, und einem Fallgatter ausgestattet. Gegenüber der Post befindet sich die alte Abfertigung. Dieses prächtige Gebäude, dessen vier Ecken jeweils einen zwischen zwei Strebepfeilern eingebetteten Brunnen enthalten, wurde 1753 erbaut. Es ist in zwei gleich große Teile gegliedert, die im Erdgeschoss jeweils eine Reihe von drei Brotöfen für je 350 Rationen und im Keller eine riesige Zisterne beherbergen. Diese Erdgeschosse sind gewölbt und nach damaligen Maßstäben bombensicher. Die oberen Stockwerke und das Dachgeschoss, die sich über vier weitere Ebenen erstrecken und einfach gerahmt sind, dienten der Lagerung von Getreide und Mehl. Heute sind im Gebäude noch sechs Öfen erhalten, ein Museum für Longwyer Emaille und Steingut, eine beeindruckende Sammlung von Bügeleisen, eine weitere mit Kaminplatten und ein interessantes Modell der Oberstadt. In der Verlängerung des Umbaus in Richtung Bastion I befand sich das Militärkrankenhaus, das 1871 zerstört wurde und um 1880 sechs Kasematten zur Unterbringung der Truppen wich. Von dieser Gesamtzahl sind nur noch drei Kasernen erhalten, da Bastion I von einer neuen Straße durchbrochen wurde. Wir werden feststellen, dass die Türen und Fenster der verbleibenden Kasematten mit einer seltenen Rollladenvorrichtung mit festen Schienen ausgestattet sind. Neugierige, die eine zweite sehen möchten, müssen unbedingt das Fort Montavie in Grenoble besuchen und nirgendwo anders hin. Bastion I beherbergt ein privates Lager, das heute als Schießstand genutzt wird. Ein zweites, scheinbar identisches Magazin befindet sich in Bastion II. Hier erwartet uns eine echte Kuriosität: ein riesiges Magazin, etwa 75 m lang und 7 bis 8 m breit, mit zwei seitlichen, gegenüberliegenden Armen. Die Breite auf Höhe dieser Arme beträgt etwa 40 Meter. Uns wurde gesagt, dass diese beiden kreuzförmigen Magazine ausschlaggebend dafür waren, dass Longwy am 8. Juli 2008 von der UNESCO zum Weltkulturerbe erklärt wurde. Diese Magazine sind in die Bastion eingelassen. Ihr Boden muss sich auf halbem Weg zwischen dem des Platzes und dem des Grabens befinden. Sie waren bombensicher und ursprünglich nicht mit Erde bedeckt. Dies geschah erst nach 1871 und ermöglichte es ihnen, den Bombardierungen der Belagerung von 1914 standzuhalten. Der bescheidene Eingang zu diesem Magazin lässt nicht erahnen, welchen Raum man dahinter vorfindet. Nachdem der Besucher ein Wachhaus auf der linken Seite hinter sich gelassen hat, befindet er sich in der Achse der großen Galerie, die von der Stadtverwaltung sorgfältig beleuchtet wurde. Die Steine tragen oft das Zeichen desjenigen, der sie behauen hat. Unten am rechten Arm sind zwei große Feuerstellen zu sehen, und die alten, hoch oben angebrachten Fenster sind zugemauert. Es scheint, dass in Vaubans Werk kein anderes Beispiel eines kreuzförmigen Magazins bekannt ist. Auch diese Bastion II ist gekreuzt, genau wie das Ravelin vor der Porte de France. Die Gemeinde ist damit beschäftigt, den überdachten Weg zu Bastion III wiederherzustellen. In seinem Herzen erwartet uns ein zweites Pulvermagazin. Wie bereits erwähnt, handelt es sich hierbei um ein altes Magazin aus der Zeit Vaubans, das durch den Anbau einer Eingangshalle, Seitenschächte, eines Lampenraums und das Bohren von drei Lampenzinnen modernisiert wurde. Der Eingang ist verkleidet, ebenso wie … der Ausgang des rechten Seitenschachts! Das Gewölbe des Magazins hat einen Spitzbogen, der, mit sehr wenigen Ausnahmen, nach 1871 nicht mehr benutzt wurde. Die Seitenschächte sind noch immer mit den sieben Strebepfeilern des ersten Magazins ausgekleidet, die früher im Freien lagen. Dazwischen sorgten Barbikane für die Belüftung des Magazins. Auch dieser hat relativ außergewöhnliche Abmessungen, 32 x 10 m. Die Seiten sind mit Konsolen versehen, die jedoch bündig mit den Wänden abgesetzt sind. Die Eingangshalle ist recht breit, und gegenüber der Ladentür, etwa 80 cm über dem Boden, ragt auf jeder Seite ein etwa einen Meter tiefer Lichtschacht aus der Wand. Links von diesem Laden hören die Wälle auf, der modernen Stadt Platz zu machen. Allenfalls kann man am Ende des Gartens von Nr. 23, Rue Vilatte, den Giebel eines ehemaligen Patronenmagazins mit der Jahreszahl 1877 erkennen. Das Zentrum der Oberstadt wird von einer weitläufigen Esplanade eingenommen, auf der das runde Gebäude des Belagerungsbrunnens mit seinen von Einschlägen gehämmerten Wänden heute das Fremdenverkehrsamt beherbergt. Einst mit einem Rad oder Eichhörnchenkäfig ausgestattet, verfügt es noch immer über seine sieben Innenbecken. Die beiden Außenbecken existieren jedoch nicht mehr. Der eiförmige Brunnen ist etwa sechzig Meter tief. Westlich des Platzes steht die Kirche Saint-Dagobert. Es stammt aus dem Jahr 1683. Ursprünglich hatte sein Turm drei Stockwerke und war 43 Meter hoch. Erst 1872, als er wieder aufgebaut werden musste, wurde der Glockenturm um ein Stockwerk gekürzt. Nachdem er erneut einer Belagerung ausgesetzt war, wurde er in den 1920er Jahren wieder aufgebaut. Unser kleiner Rundgang durch das Anwesen zwingt uns nun, den Hauptplatz zu verlassen. Gehen wir zur Ringmauer II-III. Diese ist von einem Halbmond bedeckt, der vollständig von einem Hornwerk umgeben ist. Tatsächlich scheint es, als ob dort später Gräben ausgehoben wurden, um diesen Halbmond zu definieren, wenn man sich auf einen Plan aus dem Jahr 1792 bezieht, auf dem nur das Hornwerk erhalten ist. Wurde das Hornwerk dadurch begrenzt? Da es im Zuge der Stadterweiterung verschluckt wurde, ist dies optisch nicht mehr zu erkennen. Auf jeden Fall wurde die Brüstung seiner Spitzen mit Schwellen versehen. Was uns aber am meisten interessiert, ist, dass unter diesem Halbmond um 1889/1890 ein mit Steinen gefüllter Speicher gegraben werden sollte. Zwei Eingänge, etwa fünfzehn Meter voneinander entfernt und in der Höhe versetzt, befinden sich am Fuß des Halbmonds. Der rechte zeigt den einzigen Beton, der jemals auf den Platz gegossen wurde. Es öffnet sich zu einer Wendeltreppe, die heute mit Ästen und Schutt verschüttet ist. Der untere und schmalere linke Eingang wird entlang seiner Achse durch eine Treppe verlängert, die an einen Querschnitt anschließt, zu dem das Pulvermagazin und die Ladewerkstätten führen. Seitlich wurden mehrere Feuerwerksnischen ausgehoben, während ein dritter Ausgang, in der linken Flanke des Halbmonds, ebenfalls mit einer Wendeltreppe, nun oben versperrt ist. Dieses Magazin, ohne Lastenaufzug, ist stark verfallen. Die Gemeinde hat sich verpflichtet, in den Gräben einen Gehbereich anzulegen, und die beiden verbleibenden Eingänge liegen am tiefsten Punkt eines Damms. Der nächste Erdwagen wird sie für immer begraben, es sei denn, wir erwägen, den Zugang für die Fledermäuse zu erhalten; warum nicht? Zum Abschluss der Besichtigung müssen wir noch den überdachten Weg auf der Kontereskarpe erreichen. Während der Graben des eben erwähnten Halbmonds gut erkennbar ist, ist der Ausgang des Hornwerks verschwunden. Es sei auch darauf hingewiesen, dass im rechten Graben dieses Halbmonds Munitionsnischen angelegt wurden. Wozu? Wir haben keine Antwort. Gegenüber der Nordflanke von Bastion II bedeckt ein kurioser und ästhetischer überdachter Gang aus dem Jahr 1839 die Kontereskarpe. Von hier aus muss man nur noch die Porte de France erreichen, nicht ohne zu bemerken, dass man auch die Halbmondform der Kurtine I-II, bekannt als „das Opfer“, durchquert hat und sich dort sogar ein kleines Pulvermagazin und Munitionsnischen befinden. Abgesehen von den Lünetten 33 (Süden) und 35 (Nordosten) umfasste die Festung vier freistehende Werke mit den Bezeichnungen Coulmy, Bel Arbre, Tilleul und Vieux Château. Darüber hinaus war auch geplant, den Mont du Châ (377 m ü. M., 1.600 m östlich) in Verteidigungszustand zu versetzen. Im Jahr 1914 zählte die Garnison mehr als 3.500 Mann und verfügte über etwa 50 Artilleriegeschütze (20 × 90 mm, davon 12 zur Flankensicherung der Gräben, 12 × 95 mm, 12 × 120 lang und 6 Glattrohrmörser mit je 12 Kanonen). Diese Bewaffnung war auf den Bastionen platziert. Ein im Kirchturm installierter optischer Posten kommunizierte mit dem Fort von Souville (und dem von Rozelier?) bei Verdun, was jedoch durch einen Bericht über die Belagerung widerlegt wird, in dem es heißt, dass der Ort keine Verbindung mehr hatte. Vielleicht war dies nach der Zerstörung des Glockenturms? Dieser Punkt muss noch geklärt werden. Auf dem Platz befanden sich auch ein militärischer Taubenschlag hinter der Kirche, dessen Tauben auf Verdun und Montmédy trainiert waren, sowie ein Belagerungslazarett mit 100 Betten (in der Kurtine 4-5). Das Büro des Gouverneurs befand sich in der Mulde der Bastion 5. Der Platz leistete unter dem Kommando von Oberstleutnant Darche ab dem 20. August heldenhaften Widerstand und fiel erst sechs Tage später. Dabei wurden die meisten Verteidigungsanlagen zerstört und fast 1.000 Mann verloren, darunter 250 bis 300 Tote. Denjenigen, die argumentieren, die Hälfte der Wälle sei verschwunden, hoffen wir, mit dieser Beschreibung bewiesen zu haben, dass Longwy über genügend Burgen verfügt, um die Reise wert zu sein. Wenn die UNESCO ihr diesen Preis verliehen hat, dann aus gutem Grund.

Ten noorden van diepte 54 (Meurthe-et-Moselle). 382 m hoogte (centrum van de bovenstad). Voormalige vesting, naar verluidt helemaal opnieuw gebouwd door Vauban en voltooid in 1683. Vlakbij het kruispunt van de Belgische, Franse en Luxemburgse grenzen, bestond dit plein uit zes bastions en evenveel ringmuren, allemaal beschermd door een halve maan. De muur die ringmuren 2-3 beschermde, was ook bedekt met een hoornwerk, voorafgegaan door lunet 35. Tussen de Frans-Duitse Oorlog van 1870-71 en 1914 werd de bovenstad meer dan ooit beschouwd als een ware vooruitgeschoven schildwacht aan de grens, beschermer van essentiële penetratieroutes, waarvan het omzeilen zou betekenen dat men schouder aan schouder zou moeten lopen met de plaats Verdun of dat er moeilijke manoeuvres nodig zouden zijn om de Stenay-kloof te gebruiken. Integendeel, een belegering ervan zou onmiddellijk aanzienlijke troepenmachten lamleggen en het opkomende offensief van de vijand verzwakken. Zo werd het plein gedeeltelijk heringericht: rond 1880 werden er kazematten gebouwd voor bewoning, in 1883 stallen en een manege, in 1887 werd een kruitmagazijn herbouwd en een magazijn uitgegraven onder de rots onder de halve maan van ringmuur 2-3, waarschijnlijk rond 1889-1890. De bastions, tegen de klok in genummerd vanaf de rechterkant van de Porte de France, werden du Bourg (I), Notre-Dame (II), Saint-Martin (III), de la Colombe (IV), de Luxembourg (V) en du Château (VI) genoemd. De enige toegangspunten waren de Porte de France en de Porte de Bourgogne, de laatste in het midden van ringmuur III-IV. Laten we de situatie meteen schetsen: de schade door het beleg van 1914 en de stadsuitbreiding hebben de wallen ten westen van een lijn die de bastions VI en III doorsneed, volledig weggevaagd. Zo is het belegeringshospitaal verdwenen, evenals de Bourgondische Poort, maar zoals we zullen zien, zijn de essentiële elementen bewaard gebleven. Laten we onze beschrijving beginnen met bastion VI, waarbij we aangeven dat dit het resultaat is van een bezoek in augustus 2009. Vanaf het begin worden we geconfronteerd met een bijzonderheid. Waar zich in de oude vestingwerken binnen de door deze index bestreken periode een eerder kruitmagazijn bevond, is dit laatste bewaard gebleven en aangepast, zoals we later zullen zien wanneer we bastion III naderen. Hier hebben we te maken met een volledig nieuw gebouw. Het oude magazijn liep waarschijnlijk te zware schade op tijdens het beleg van 1871 en werd als onherstelbaar beschouwd. In 1887 werd een magazijn gebouwd volgens het nieuwe ontwerp. We zaten toen midden in de torpedogranaatcrisis en het gebruik van beton had nog niet ieders goedkeuring gekregen. De magazijnen van de Mle 1879 hadden vanwege hun configuratie een te geringe capaciteit, dus viel de keuze op een Mle 1874, maar deze was aangepast aan de lokale behoeften en had enkele bijzonderheden. Een tunnelgang komt uit in de open lucht op een binnenplaats van waaruit men toegang heeft tot de ingangssluis van het magazijn en de laterale ventilatiegalerijen. De gevel van het magazijn aan de binnenplaatszijde is bekroond met consoles om, in geval van een belegering, een raamwerk van planken te ondersteunen dat met aarde zou worden bedekt. De ingangssluis, vrij breed, is bedekt met een gewelf zonder verbinding met het daklicht erboven. De toegang tot deze schacht, van waaruit de luiken van een raam dat uitkwam op de opslagruimte werden bediend, kon daarom niet worden bereikt via een trap zoals in het type, maar via een ladder die ofwel op de binnenplaats tegenover een tweede raam tegenover dat van de opslagruimte was geplaatst, ofwel in een kleine ruimte rechts van de luchtsluis zelf, van waaruit een tweede opening toegang gaf tot de lichtschacht. De zijschachten zijn breder dan gebruikelijk. De rechterschacht is gedeeltelijk ingestort, terwijl de linkerschacht, van onder de ingangssluis, toegang geeft tot de twee geventileerde ruimtes onder de opslagruimte zelf. Dit scenario is uniek, aangezien de toegangen tot deze geventileerde ruimtes zich altijd in de as van deze laatste bevinden, of, met zeldzame uitzonderingen, in de zijschachten, maar dan in schachten. Zoals u zult begrijpen, bevindt de linker zijschacht zich ter hoogte van de geventileerde ruimtes, dus lager dan gebruikelijk. In dezelfde schacht laten twee valluiken in de vloer een smalle schacht zien waar waarschijnlijk de funderingen van het oorspronkelijke magazijn te zien zijn. Als deze hypothese zou kloppen, zou dit de ongebruikelijke afmetingen van de opslagruimte verklaren, namelijk 30 x 7 m. Een dergelijk volume brengt, volgens de geldende normen, de capaciteit van de opslagruimte op ongeveer 130 ton, ofwel 30% meer dan het wettelijk toegestane maximum. Bovendien wijst de aanwezigheid van consoles aan de zijkanten van de opslagruimte erop dat het de bedoeling was deze capaciteit verder te vergroten. De lampenkamer vertoont drie kantelen die op hetzelfde vlak zijn uitgelijnd en verdient geen verdere toelichting, behalve de aanwezigheid aan weerszijden van de bakstenen massa die de deflector van de lichtkoker omlijst, van een opening in geëmailleerd terracotta voor de afvoer van de rookgassen van de lampen. Deze opslagruimte is, tegen alle verwachtingen in, vandaag de dag nog steeds open voor alle winden. Tussen dit bastion en de Porte de France werd aan deze laatste een rij van vier kazematten toegevoegd, die elk een stal vormen. Het is min of meer verlaten en herbergt wat wegmaterieel. De meeste voederrekken zijn nog steeds aan de muren bevestigd, maar de drinkbakken zijn verdwenen. Tegenover deze stallen is het huidige postkantoor gevestigd, een van de weinige oorspronkelijke gebouwen die de conflicten hebben overleefd. De Porte de France, gebouwd in 1683, wordt voorafgegaan door een ravelijn met een wal, bekroond door drie kleine holle dwarsbalken en doorboord door een bescheidener deur, maar met een desalniettemin prachtig bewerkt fronton. Hier en daar getuigen chronogrammen van restauratiewerkzaamheden in 1822, 1827 en 1859. De beschutte dwarsbalken moeten naar onze mening ook uit deze eerste helft van de 19e eeuw dateren. Ze voldoen helemaal niet aan de normen uit 1874 en lijken op die van de wallen van Toul en Maubeuge, om deze twee plaatsen te noemen. Het ravelijn herbergt de resten van een wachthuis en een mooie ronde constructie, met bovenaan een wenteltrap die naar een achterpoort leidt die uitkomt in de contrescarp van de gracht. De Porte de France, gerestaureerd in 2001, is prachtig versierd. Hoewel het niet te vergelijken is met andere enorme exemplaren, zoals die in Parijs in Rijsel of de Notre-Dame-poort in Cambrai, is het niettemin een pareltje. Opgemerkt moet worden dat het aangrenzende gebouw in 1914 in het midden werd geraakt door een zwaar kaliber projectiel, waarvan alleen de vleugels bewaard zijn gebleven. Het was voorzien van een ophaalbrug, waarvan het precieze type ons ontgaat, en had een valhek. Tegenover het postkantoor staat de oude bedieningspost. Dit prachtige gebouw, waarvan elk van de vier hoeken een put bevat, genesteld tussen twee steunberen, werd gebouwd in 1753. Het is verdeeld in twee gelijke delen, elk met een rij van drie broodovens met een capaciteit van 350 rantsoenen op de begane grond en een enorme waterbak in de kelder. Deze begane gronden zijn gewelfd en, volgens de normen van die tijd, bomvrij. De bovenste verdiepingen en de zolder, verdeeld over vier extra verdiepingen en eenvoudig geraamte, werden gebruikt voor de opslag van graan en meel. Tegenwoordig heeft het gebouw zijn zes ovens behouden en herbergt het een museum van Longwy-email en -aardewerk, een fantastische collectie strijkijzers, een andere met haardplaten en een interessante maquette van de bovenstad. In het verlengde van de aanlegplaats richting Bastion I bevond zich het militaire hospitaal, dat, verwoest in 1871, rond 1880 plaatsmaakte voor zes kazematten voor de huisvesting van de troepen. Van dit totaal zijn er slechts drie barakken overgebleven, waarvan Bastion I door een nieuwe weg is doorbroken. We merken op dat de deuren en ramen van de overgebleven kazematten zijn uitgerust met een zeldzaam luik met vaste rails. Wie er een tweede wil zien, moet absoluut naar Fort Montavie in Grenoble gaan en nergens anders heen. Bastion I herbergt een privéopslagplaats die nu dienstdoet als schietbaan. Een tweede, ogenschijnlijk identieke, bevindt zich in bastion II. Hier treffen we een ware curiositeit aan: een enorm magazijn, ongeveer 75 meter lang en 7 of 8 meter breed, met twee zijdelingse en tegenover elkaar gelegen takken. De breedte ter hoogte van deze takken loopt op tot ongeveer veertig meter. Ons is verteld dat deze twee kruisvormige magazijnen doorslaggevend waren voor de verheffing van Longwy tot Werelderfgoed door UNESCO op 8 juli 2008. Deze magazijnen zijn verzonken in het bastion. Hun vloer moet zich halverwege tussen die van het plein en de gracht bevinden. Omdat ze bomvrij zijn, werden ze oorspronkelijk niet met aarde bedekt. Dit werd pas na 1871 uitgevoerd en dit stelde ze in staat de bombardementen van het beleg van 1914 te doorstaan. De bescheiden ingang van dit magazijn geeft geen enkele indicatie van de ruimte die men daarachter ontdekt. Na het verlaten van een wachthuisje aan de linkerkant, bevindt de bezoeker zich in de as van de grote galerij, zorgvuldig verlicht door de gemeente. De stenen dragen vaak het merkteken van degene die ze heeft gehouwen. Onderaan de rechter tak zijn twee grote haarden te zien en de oude, hoog geplaatste ramen zijn geblokkeerd. Het lijkt erop dat er geen ander voorbeeld van een kruisvormig magazijn bekend is in Vaubans werk. Ook dit bastion II is doorkruist, net als de ravelijn voor de Porte de France. De gemeente is bezig met de restauratie van de overdekte weg die naar bastion III leidt. In het hart ervan wacht ons een tweede kruitmagazijn. Zoals hierboven vermeld, is dit een oud magazijn onder Vauban dat is gemoderniseerd door de toevoeging van een entreehal, zijschachten, een lampenkamer en het boren van drie lampenkantelen. De ingang is bekleed, evenals… de uitlaat van de rechter zijschacht! Het gewelf van de opslagruimte heeft een spitsboog, die, op enkele uitzonderingen na, na 1871 niet meer werd gebruikt. De zijschachten worden nog steeds bekleed met de zeven steunberen van het eerste magazijn, steunberen die vroeger in de open lucht stonden. Tussen deze steunberen zorgden barbacanes voor de ventilatie van de opslagruimte. Ook deze heeft relatief uitzonderlijke afmetingen, 32 x 10 m. De zijkanten waren voorzien van consoles, maar deze werden gelijk met de muren uitgehouwen. De entreehal is vrij breed en een lichtschacht van ongeveer een meter aan elke kant komt uit de muur, tegenover de winkeldeur, ongeveer 80 cm boven de grond. Links van deze winkel maken de wallen geen plaats meer voor de moderne stad. Hooguit kan men, aan het einde van de tuin van nr. 23 rue Vilatte, het fronton van een voormalig patroonmagazijn aanwijzen, bekleed met het jaartal 1877. Het centrum van de bovenstad wordt ingenomen door een uitgestrekte esplanade waaraan het ronde gebouw van de belegeringsput, met zijn met slagen gehamerde muren, nu het VVV-kantoor huisvest. Ooit uitgerust met een wiel of een kooi, heeft het nog steeds zijn zeven binnenbekkens. De twee buitenbekkens bestaan echter niet meer. De put, eivormig, is ongeveer zestig meter diep. Ten westen van het plein staat de kerk van Saint-Dagobert. Het dateert uit 1683. Oorspronkelijk had de toren drie verdiepingen en was hij 43 meter hoog. Pas in 1872, toen hij herbouwd moest worden, werd de klokkentoren met een verdieping geamputeerd. Nadat hij opnieuw de woede van een belegering had doorstaan, werd hij in de jaren 1920 herbouwd. Onze korte rondleiding over het terrein vereist nu dat we het centrale plein verlaten. Laten we naar de ringmuur II-III gaan. Deze wordt bedekt door een halve maan die volledig omsloten is door een hoornwerk. Als we verwijzen naar een plan uit 1792 waar alleen het hoornwerk nog bestaat, lijkt het erop dat daar later sloten zijn gegraven om deze halve maan te definiëren. Heeft het hoornwerk het beheerst? De stadsuitbreiding heeft het opgeslokt en het is niet langer visueel te zien. In ieder geval was de borstwering van de toppen voorzien van bielzen. Maar wat voor ons het belangrijkste is, is dat er onder deze halve maan, rond 1889-1890, een met stenen gevulde opslagplaats gegraven moest worden. Aan de voet van de halve maan bevinden zich twee ingangen, ongeveer vijftien meter uit elkaar en in hoogte verspringend. De ingang rechts toont het enige beton dat ooit in het plein is gestort. Het komt uit op een wenteltrap die nu vol takken en puin ligt. De lagere en smallere linkeringang wordt langs zijn as verlengd door een trap die aansluit op een dwarsdoorsnede waarop het kruitmagazijn en de laadwerkplaatsen uitkomen. Verschillende vuurwerknissen zijn zijdelings uitgegraven, terwijl een derde uitgang, in de linkerflank van de halvemaan en eveneens met een wenteltrap, nu aan de bovenkant geblokkeerd is. Dit magazijn, zonder goederenlift, is behoorlijk gedegradeerd. De gemeente heeft zich ertoe verbonden een wandelgebied in de greppels aan te leggen en de twee resterende ingangen liggen stil op het laagste punt van een talud. De volgende vrachtwagen aarde zal ze voorgoed begraven, tenzij we overwegen de toegang voor de vleermuizen te behouden; waarom niet? Om het bezoek af te ronden, moeten we nog het overdekte pad op de contrescarp bereiken. Hoewel de greppel van de zojuist genoemde halvemaan goed gedefinieerd is, is de uitlaat van het hoornwerk verdwenen. Het is ook vermeldenswaard dat er in de rechtergreppel van deze halvemaan munitienissen zijn gebouwd. Waarvoor? We hebben geen antwoord. Tegenover de noordflank van bastion II bevindt zich een merkwaardige en esthetische overdekte gang uit 1839 die de contrescarp bedekt. Vanaf hier hoeft u alleen nog maar de Porte de France te bereiken, niet zonder te vermelden dat ook de halvemaanvormige gordijnmuur I-II, bekend als "het Offer", is overgestoken, en dat er zelfs een klein kruitmagazijn en munitienissen te vinden zijn. Lunetten 33 (zuid) en 35 (noordoost) niet meegerekend, omvatte het fort vier losstaande werken, genaamd Coulmy, Bel Arbre, Tilleul en Vieux Château. Daarnaast was het de bedoeling om de hoogte van de Mont du Châ (377 m hoogte, 1600 m ten oosten) in staat van verdediging te brengen. In 1914 telde het garnizoen meer dan 3500 man, die beschikten over ongeveer vijftig artilleriestukken (20 × 90 mm, waarvan 12 voor de grachten, 12 × 95 mm, 12 × 120 mm lang en 6 gladde mortieren van 12 mm). Deze bewapening werd op de bastions geplaatst. Een optische post in de kerktoren communiceerde met het fort van Souville (en dat van Rozelier?) bij Verdun, maar dit wordt betwist door een verslag van de belegering waarin staat dat de plaats geen verbinding meer had. Misschien was dit na de verwoesting van de klokkentoren? Dit punt moet nog worden opgehelderd. Het plein had ook een militaire duiventil, gelegen achter de kerk, waarvan de duiven werden afgericht op Verdun en Montmédy, en een belegeringshospitaal met 100 bedden (in de ringmuur 4-5). Het kantoor van de gouverneur bevond zich in de holte van bastion 5. Het plein, onder bevel van luitenant-kolonel Darche, bood vanaf 20 augustus heldhaftig verzet en viel pas zes dagen later, waarbij de meeste verdedigingswerken werden vernietigd en bijna 1000 manschappen omkwamen, waaronder 250 tot 300 doden. Voor degenen die beweren dat de helft van de wallen verdwenen is, hopen we met deze beschrijving te hebben aangetoond dat Longwy genoeg bezittingen heeft behouden om de reis waard te zijn. Als UNESCO deze prijs heeft toegekend, is dat niet voor niets.

North of dept 54 (Meurthe-et-Moselle). 382 m alt (center of the upper town). Former stronghold reputedly built from scratch by Vauban and completed in 1683. Close to the meeting point of the Belgian, French and Luxembourg borders, this square was made up of six bastions and as many curtain walls, all protected by a half-moon. The one protecting curtain wall 2-3 was also covered by a hornwork, itself preceded by lunette 35. Between the Franco-German War of 1870-71 and 1914, it was considered that the upper town remained more than ever a true advanced sentinel on the border, guardian of essential penetration routes, the bypassing of which would involve rubbing shoulders with the place of Verdun or difficult maneuvers to use the Stenay gap. On the contrary, its siege would immediately immobilize substantial forces, weakening the enemy's nascent offensive. Thus the square was partially reworked: casemates were built for housing around 1880, stables and a riding school in 1883, a powder magazine was rebuilt in 1887 and a magazine dug under the rock under the half-moon of curtain wall 2-3, probably around 1889-1890. Numbered counterclockwise from the right of the Porte de France, the bastions were called du Bourg (I), Notre-Dame (II), Saint-Martin (III), de la Colombe (IV), de Luxembourg (V) and du Château (VI). The only access points were the Porte de France and the Porte de Bourgogne, the latter in the centre of curtain wall III-IV. Let's set the scene immediately: the damage from the 1914 siege and urban expansion have completely eradicated the ramparts west of a line cutting through bastions VI and III. Thus, the siege hospital has disappeared, as has the Burgundy Gate, but, as we shall see, the essentials have been preserved. Let us begin our description with bastion VI, specifying that it is the result of a visit carried out in August 2009. From the outset, we are confronted with a peculiarity. Where, in the old fortified places within the period covered by this index, there was an earlier powder magazine, this latter has been preserved and modified, as we shall see later when we come to bastion III. Here, we are dealing with a completely new building. The old magazine probably suffered too severe damage during the siege of 1871 and was considered irreparable. In 1887, a magazine was built according to the new designs. We were then in the midst of the torpedo shell crisis and the use of concrete had not yet won everyone's approval. The Mle 1879 magazines, due to their configuration, had too low a capacity, so the choice fell on a Mle 1874 but adapted to local needs and with some particularities. A tunnel passage opens into the open air in a courtyard from which one can access the magazine's entrance airlock as well as the lateral ventilation galleries. The facade of the magazine on the courtyard side is topped with corbels to support, in the event of a siege, a framework of planks that would be covered with earth. The entrance airlock, quite wide, is covered with a vault without communication with the skylight above it. Access to this shaft, from which the shutters of a window opening into the storage room were operated, could therefore not be achieved by a staircase as in the type, but by a ladder either placed in the courtyard opposite a second window opposite that of the store, or in a small room on the right of the airlock itself, from where a second opening allowed access to the light well. The side shafts are wider than usual. The one on the right is partially collapsed while the one on the left gives access, from below the entrance airlock, to the two ventilated voids under the store itself. This scenario is unique, the accesses to these ventilated voids being always in the axis of the latter, or, with rare exceptions, in the side shafts, but then in shafts. As will be understood, the left side shaft is located at the level of the ventilated voids, therefore lower than usual. In this same shaft, two trapdoors in the floor allow us to see a narrow shaft where what were probably the foundations of the initial store appear. If this hypothesis were to be verified, this would explain the unusual dimensions of the storage room, namely 30 x 7 m. Such a volume, according to the standards in force, brings the capacity of the store to approximately 130 tons, or 30% more than the maximum authorized by the regulations. In addition, the presence of corbels on the sides of the storage room indicates that it was planned to increase this capacity further. The lamp room shows three crenellations aligned on the same plane and does not deserve any particular comment except for the presence on either side of the brick mass framing the deflector of the light well, of an orifice in enameled terracotta for the evacuation of the fumes produced by the lamps. This store, against all expectations, is still open to all winds today. Between this bastion and the Porte de France, a line of four casemates was added to the latter, each of which is a stable. More or less abandoned, housing some road equipment, most of the fodder racks are still attached to the walls, but the troughs have disappeared. Opposite these stables, the current post office occupies one of the few original buildings to have survived the conflicts. Built in 1683, the Porte de France is preceded by a ravelin with a rampart crowned by three small hollow crosspieces and pierced by a more modest door but with a nonetheless beautifully worked pediment. Here and there, chronograms testify to restoration work in 1822, 1827, 1859. The sheltered crosspieces must, in our opinion, also date from this first half of the 19th century. They do not correspond at all to the standards issued in 1874 and are similar to those found on the ramparts of Toul and Maubeuge, to name just these two places. The ravelin houses the remains of a guardhouse and a pretty circular construction, the summit outlet of a spiral staircase leading to a postern opening into the counterscarp of the ditch. Restored in 2001, the Porte de France is beautifully decorated. Although it cannot be compared with other enormous ones, such as the one in Paris at Lille or the Notre-Dame gate at Cambrai, it is nonetheless a real gem. It should be noted that the building adjoining it was hit in its center by a large-caliber projectile in 1914, and only its wings were preserved. It was equipped with a drawbridge, the precise type of which eludes us, and had a portcullis. Opposite the post office is the old handling. This superb building, each of whose four corners includes a well nestled between two buttresses, was built in 1753. It is divided into two equal parts, each housing a row of three 350-ration bread ovens on their ground floor, and a vast cistern in their basement. These ground floors are vaulted and, according to the standards of the time, bomb-proof. The upper floors and attic, spread over four additional levels and simply framed, were used for storing grain and flour. Today the building has retained its six ovens, houses a museum of Longwy enamels and earthenware, a fabulous collection of irons, another of fireplace plates and an interesting model of the upper town. In the extension of the handling towards Bastion I was the military hospital which, destroyed in 1871, gave way, around 1880, to six casemates for the accommodation of the troops. Of this total, only three barracks remain, Bastion I having been pierced by a new road. We will note that the doors and windows of the remaining casemates are equipped with a rare shutter device with fixed rails. The curious who would like to observe a second one must absolutely go to the Fort of Montavie in Grenoble and nowhere else. Bastion I houses a private store now occupied by a shooting range. A second, apparently identical, occupies bastion II. Here we have a real curiosity: an enormous magazine, approximately 75 m long and 7 or 8 m wide, with two lateral and opposing branches. The width at the level of these branches is increased to about forty meters. We have been told that these two cruciform magazines were decisive for Longwy to be elevated to the status of World Heritage by UNESCO, on July 8, 2008. These magazines are sunk into the bastion. Their floor must be located halfway between those of the square and the ditch. Bomb-proof, they were originally not covered with earth. This was only carried out after 1871 and this allowed them to withstand the bombardments of the siege of 1914. The modest entrance to this magazine gives no hint of the space that one discovers beyond. After leaving a guardhouse on the left, the visitor finds himself in the axis of the great gallery, judiciously lit by the municipality. The stones often bear the mark of the one who cut them. The bottom of the right branch shows two large hearths and the old windows, placed high up, are blocked. It seems that no other example of a cruciform magazine is known in Vauban's work. This bastion II is also crossed, in the same way as the ravelin in front of the Porte de France. The municipality is busy restoring the covered way leading to bastion III. At the heart of it, a second powder magazine awaits us. As mentioned above, this is an old magazine under Vauban which has been modernized by adding an entrance hall, side shafts, a lamp room and the drilling of three lamp crenellations. The entrance is coated, as is… the outlet of the right side shaft! The vault of the storage room is in a pointed arch, which, with very few exceptions, was no longer used after 1871. The side shafts are still lined with the seven buttresses of the first store, buttresses formerly in the open air. Between these, barbicans ensured the ventilation of the storage room. This one also has relatively exceptional dimensions, 32 x 10 m. Corbels equipped the sides, but they were cut flush with the walls. The entrance hall is quite wide and a light well about one meter on each side emerges from the wall, opposite the store door, about 80 cm from the ground. From the left of this store, the ramparts cease to make way for the modern city. At most, one can point out, at the bottom of the garden of No. 23 rue Vilatte, the pediment of a former cartridge magazine clad with the date 1877. The center of the upper town is occupied by a vast esplanade on which the circular building of the siege well, with its walls hammered with impacts, now houses the tourist office. Once equipped with a wheel or squirrel cage, it still has its seven interior basins. The two exterior basins, however, no longer exist. The well, ovoid, is about sixty meters deep. To the west of the square stands the church of Saint-Dagobert. It dates back to 1683. Originally, its tower had three floors and peaked at 43 meters. It was not until 1872, when it had to be rebuilt, that the bell tower was amputated by one floor. Having once again suffered the wrath of a siege, it was rebuilt in the 1920s. Our little tour of the property now requires us to leave the main square. Let's go to curtain wall II-III. This is covered by a half-moon completely encompassed by a hornwork. In fact, if we refer to a plan from 1792 where only the hornwork exists, it appears that ditches were dug there to define this half-moon later. Did it control the hornwork? Urban expansion having swallowed it up, it is no longer possible to see this visually. In any case, the parapet of its tops was fitted with sleepers. But what matters most to us is that under this half-moon, around 1889-1890, a rock-filled store was to be dug. Two entrances, about fifteen meters apart and offset in height, are located at the base of the half-moon. The one on the right shows the only concrete ever poured into the square. It opens onto a spiral staircase now filled with branches and debris. The lower and narrower left entrance is extended along its axis by a staircase joining a cross-section onto which open the powder magazine and loading workshops. Several fireworks niches have been dug laterally while a third exit, in the left flank of the half-moon and also with a spiral staircase is now blocked at its top. This magazine, without a freight elevator, is fairly degraded. The municipality has undertaken to create a walking area in the ditches and the two remaining entrances are on hold at the low point of an embankment. The next truck of earth will bury them forever unless we consider maintaining access for the bats; why not? To finish the visit, we still have to reach the covered path on the counterscarp. While the ditch of the half-moon just mentioned is well defined, the outlet of the hornwork has disappeared. It should also be noted that ammunition niches were built in the right ditch of this half-moon. To serve what? We have no answer. Facing the north flank of bastion II, a curious and aesthetic covered passage dating from 1839 covers the counterscarp. From here, all you have to do is reach the Porte de France, not without noting that the half-moon of curtain wall I-II, known as "the Sacrifice," has also been crossed, and there is even a small powder magazine and ammunition niches there. Not counting lunettes 33 (south) and 35 (northeast), the fortress included four detached works designated Coulmy, Bel Arbre, Tilleul, and Vieux Château. In addition to these, it was also planned to put the height of Mont du Châ (377 m alt, 1,600 m to the east) into a state of defense. In 1914, the garrison numbered more than 3,500 men who had around fifty artillery pieces (20 × 90 mm, including 12 for flanking the ditches, 12 × 95 mm, 12 × 120 long and 6 smoothbore mortars of 12). This armament was placed on the bastions. An optical post installed in the church tower communicated with the fort of Souville (and that of Rozelier?) at Verdun, but this is disputed by an account of the siege stating that the place no longer had any connection. Perhaps this was after the destruction of the bell tower? This point remains to be clarified. The square also had a military dovecote, located behind the church, whose pigeons were trained on Verdun and Montmédy, and a 100-bed siege hospital (in curtain wall 4-5). The governor's office was located in the hollow of bastion 5. The square, under the command of Lieutenant-Colonel Darche, offered heroic resistance from August 20 and only fell six days later, with most of its defenses destroyed and suffering the loss of nearly 1,000 men, including 250 to 300 killed. To those who might argue that half the ramparts have disappeared, we hope to have proven through this description that Longwy has retained enough assets to be worth the trip. If UNESCO has awarded it this prize, it is for good reason.

Severně od departmentu 54 (Meurthe-et-Moselle). 382 m n. m. (střed horního města). Bývalá pevnost údajně postavená od základů Vaubanem a dokončená v roce 1683. Toto náměstí, které se nachází blízko styčného bodu belgických, francouzských a lucemburských hranic, se skládalo ze šesti bašt a stejného počtu hradebních zdí, všechny chráněné půlměsícem. Hradba chránící hradby 2-3 byla také pokryta rohovou hradbou, před níž stála luneta 35. Mezi francouzsko-německou válkou v letech 1870-71 a 1914 se předpokládalo, že horní město zůstává více než kdy jindy skutečným předsunutým strážcem na hranici, strážcem důležitých průnikových cest, jejichž obcházení by znamenalo kontakt s Verdunem nebo obtížné manévry k využití Stenayovy mezery. Naopak, jeho obléhání by okamžitě paralyzovalo značné síly a oslabilo by tak začínající ofenzívu nepřítele. Náměstí bylo proto částečně přepracováno: kolem roku 1880 byly postaveny kasematy pro bydlení, v roce 1883 stáje a jízdárna, v roce 1887 byl přestavěn sklad prachu a sklad byl vykopán pod skálou pod půlměsícem kurtinového valu 2-3, pravděpodobně kolem let 1889-1890. Bašty, číslované proti směru hodinových ručiček zprava od Porte de France, se nazývaly du Bourg (I), Notre-Dame (II), Saint-Martin (III), de la Colombe (IV), de Luxembourg (V) a du Château (VI). Jedinými přístupovými body byly Porte de France a Porte de Bourgogne, ta druhá uprostřed kurtinového valu III-IV. Uveďme si situaci hned na začátku: škody způsobené obléháním v roce 1914 a rozrůstáním měst zcela zničily hradby západně od linie protínající bašty VI a III. Obléhací nemocnice tak zmizela, stejně jako Burgundská brána, ale jak uvidíme, to podstatné bylo zachováno. Začněme náš popis baštou VI s tím, že je výsledkem návštěvy provedené v srpnu 2009. Hned na začátku se setkáváme s jednou zvláštností. Zatímco ve starých opevněných místech v období, které tento rejstřík zahrnuje, existoval starší střelný sklad, tento byl zachován a upraven, jak uvidíme později, až se dostaneme k baště III. Zde se jedná o zcela novou budovu. Starý sklad pravděpodobně utrpěl během obléhání v roce 1871 příliš velké poškození a byl považován za neopravitelný. V roce 1887 byl sklad postaven podle nových návrhů. Tehdy jsme byli uprostřed krize s torpédovými granáty a použití betonu ještě nezískalo všeobecný souhlas. Skladiště Mle 1879 měla vzhledem ke své konfiguraci příliš nízkou kapacitu, takže volba padla na Mle 1874, ale přizpůsobená místním potřebám a s některými specifiky. Tunel ústí do volného prostoru na nádvoří, ze kterého je přístup ke vstupní přechodové šachtě skladiště i k bočním větracím galeriím. Průčelí skladiště na straně nádvoří je zakončeno konzolami, které v případě obléhání podpírají konstrukci z prken, jež by byly zasypány zeminou. Vstupní přechodová šachta, poměrně široká, je zakryta klenbou bez spojení se střešním oknem nad ní. Přístup k této šachtě, ze které se ovládaly okenice okna vedoucího do skladu, proto nemohl být zajištěn po schodišti jako u tohoto typu, ale po žebříku umístěném buď na nádvoří naproti druhému oknu naproti oknu skladu, nebo v malé místnosti napravo od samotné přechodové šachty, odkud druhý otvor umožňoval přístup ke světlíku. Boční šachty jsou širší než obvykle. Ta vpravo je částečně zřícená, zatímco ta vlevo umožňuje přístup zpod vstupní vzduchové komory ke dvěma větraným dutinám pod samotným skladem. Tento scénář je unikátní, přístupy k těmto větraným dutinám jsou vždy v ose skladiště, nebo, s vzácnými výjimkami, v bočních šachtách, ale i tehdy v šachtách. Jak bude zřejmé, levá boční šachta se nachází na úrovni větraných dutin, tedy níže než obvykle. V téže šachtě nám dva padací otvory v podlaze umožňují vidět úzkou šachtu, kde se pravděpodobně nacházejí základy původního skladu. Pokud by se tato hypotéza měla potvrdit, vysvětlovalo by to neobvyklé rozměry skladovací místnosti, konkrétně 30 x 7 m. Takový objem podle platných norem zvyšuje kapacitu skladu na přibližně 130 tun, což je o 30 % více, než je maximum povolené předpisy. Přítomnost konzol po stranách skladovací místnosti navíc naznačuje, že se plánovalo tuto kapacitu dále zvýšit. Místnost s lampami má tři cimbuří zarovnaná ve stejné rovině a nezaslouží si žádný zvláštní komentář, s výjimkou přítomnosti otvoru ze smaltované terakoty pro odvádění výparů produkovaných lampami na obou stranách cihlové hmoty rámující deflektor světlíku. Tato skladovací místnost je proti všem očekáváním dodnes otevřená všem větrům. Mezi touto baštou a Porte de France byla k té druhé přistavěna řada čtyř kasemat, z nichž každá slouží jako stáj. Víceméně opuštěná, s nějakou silniční technikou, většina stojanů na krmivo je stále připevněna ke zdím, ale žlaby zmizely. Naproti těmto stájím se nachází současná pošta, jedna z mála původních budov, které přežily konflikty. Porte de France, postavená v roce 1683, předchází ravelin s valem korunovaným třemi malými dutými příčkami a proraženým skromnějšími dveřmi, ale přesto krásně zpracovaným štítem. Tu a tam chronogramy svědčí o restaurátorských pracích v letech 1822, 1827 a 1859. Kryté příčky musí podle našeho názoru také pocházet z této první poloviny 19. století. Vůbec neodpovídají standardům vydaným v roce 1874 a jsou podobné těm, které se nacházejí na hradbách Toul a Maubeuge, abychom jmenovali alespoň tato dvě místa. V ravelinu se nacházejí pozůstatky strážnice a hezká kruhová konstrukce, vrcholový výstup točitého schodiště vedoucího k zadnímu hradu ústícímu do protilehlé skály příkopu. Brána Porte de France, zrestaurovaná v roce 2001, je krásně vyzdobená. Ačkoli ji nelze srovnávat s jinými obrovskými budovami, jako je ta v Paříži v Lille nebo brána Notre-Dame v Cambrai, je to přesto skutečný klenot. Je třeba poznamenat, že budova, která k ní přiléhá, byla v roce 1914 zasažena uprostřed velkorážným projektilem a zachovala se pouze její křídla. Byla vybavena padacím mostem, jehož přesný typ nám uniká, a měla padací mříž. Naproti poště se nachází stará manipulační mříž. Tato nádherná budova, v jejíchž čtyřech rozích se nachází studna mezi dvěma pilíři, byla postavena v roce 1753. Je rozdělena na dvě stejné části, z nichž každá má v přízemí řadu tří pecí na chléb s kapacitou 350 dávek a v suterénu rozlehlou cisternu. Tato přízemí jsou klenutá a podle tehdejších standardů odolná proti bombám. Horní patra a podkroví, rozložené na čtyřech dalších úrovních s jednoduchou konstrukcí, sloužily ke skladování obilí a mouky. Dnes si budova zachovala svých šest pecí, nachází se v ní muzeum longwyských smaltů a kameniny, báječná sbírka žehliček, další sbírka krbových talířů a zajímavý model horního města. V prodloužení cesty směrem k Bastionu I se nacházela vojenská nemocnice, která byla zničena v roce 1871 a kolem roku 1880 ustoupila šesti kasematám pro ubytování vojsk. Z tohoto počtu se dochovaly pouze tři kasárna, přičemž Bastion I byl proražen novou silnicí. Všimněte si, že dveře a okna zbývajících kasemat jsou vybaveny vzácným okenicím s pevnými kolejnicemi. Zvědaví, kteří by chtěli pozorovat druhý, by se bezpodmínečně měli vydat do pevnosti Fort Montavie v Grenoblu a nikam jinam. V Baště I se nachází soukromý obchod, který je nyní využíván jako střelnice. Druhý, zdánlivě identický, zabírá bastion II. Zde máme skutečnou kuriozitu: obrovský sklad, přibližně 75 m dlouhý a 7 nebo 8 m široký, se dvěma bočními a protilehlými větvemi. Šířka v úrovni těchto větví se zvětšuje na asi čtyřicet metrů. Bylo nám řečeno, že tyto dva křížové sklady byly rozhodující pro to, aby byl Longwy 8. července 2008 povýšen na seznam světového dědictví UNESCO. Tyto sklady jsou zapuštěny do bastionu. Jejich dno se musí nacházet v polovině mezi dno náměstí a příkopu. Jsou odolné vůči bombám, původně nebyly zasypány zeminou. To bylo provedeno až po roce 1871 a to jim umožnilo odolat bombardování během obléhání v roce 1914. Skromný vchod do tohoto skladu nedává žádnou představu o prostoru, který se objevuje za ním. Po opuštění strážnice vlevo se návštěvník ocitá v ose velké galerie, uvážlivě osvětlené obcí. Kameny často nesou značku toho, kdo je ořezal. Ve spodní části pravé větve jsou vidět dvě velká ohniště a stará okna, umístěná vysoko, jsou zablokována. Zdá se, že v Vaubanově díle není znám žádný jiný příklad křížového zásobníku prachu. Tato bašta II je také křížená, stejně jako ravelin před Porte de France. Obec pilně obnovuje krytou cestu vedoucí k baště III. V jejím srdci na nás čeká druhý zásobník prachu. Jak již bylo zmíněno výše, jedná se o starý zásobník pod Vaubanem, který byl modernizován přidáním vstupní haly, bočních šachet, lampovny a vyvrtáním tří cimbuří lamp. Vchod je obložen, stejně jako… výstup z pravé boční šachty! Klenba skladovací místnosti je v lomeném oblouku, který se až na velmi málo výjimek po roce 1871 již nepoužíval. Boční šachty jsou stále lemovány sedmi opěrami prvního skladu, opěrami, které dříve stály pod širým nebem. Mezi nimi zajišťovaly větrání skladovací místnosti barbakany. I tento má relativně výjimečné rozměry, 32 x 10 m. Boky byly opatřeny konzolami, ale ty byly zapuštěny do stěn. Vstupní hala je poměrně široká a ze zdi, naproti dveřím obchodu, asi 80 cm od země, vychází světelná šachta o délce asi jeden metr na každé straně. Zleva od tohoto obchodu přestávají hradby ustupovat modernímu městu. Nanejvýš lze na dně zahrady domu č. p. 23 v ulici Vilatte poukázat na štít bývalého nábojového skladu s datem 1877. Střed horního města zabírá rozlehlá promenáda, na které se nyní nachází turistická kancelář v kruhové budově obléhací studny s zdmi oklepanými kladivy. Kdysi byla vybavena kolovou nebo veverčí klecí, ale stále má sedm vnitřních nádrží. Dvě vnější nádrže však již neexistují. Studna vejčitého tvaru je hluboká asi šedesát metrů. Západně od náměstí stojí kostel sv. Dagoberta. Jeho historie pochází z roku 1683. Původně měla jeho věž tři patra a dosahovala výšky 43 metrů. Až v roce 1872, kdy musela být přestavět, byla zvonice amputována o jedno patro. Poté, co znovu utrpěla hněv obléhání, byla ve 20. letech 20. století přestavěna. Naše krátká prohlídka pozemku nás nyní vyžaduje, abychom opustili hlavní náměstí. Pojďme k obvodové zdi II-III. Ta je zakryta půlměsícem zcela obklopeným rohovinou. Pokud se dokonce odkážeme na plán z roku 1792, kde existuje pouze rohovina, zdá se, že zde byly vykopány příkopy, které tento půlměsíc později definovaly. Ovládly rohovinu? Poté, co ji městská expanze pohltila, ji již není možné vizuálně vidět. V každém případě byl parapet na jeho vrcholech opatřen pražci. Pro nás však nejdůležitější je, že pod tímto půlměsícem měl být kolem let 1889-1890 vykopán sklad zasypaný kamením. U základny půlměsíce se nacházejí dva vchody, vzdálené od sebe asi patnáct metrů a výškově odsazené. Ten vpravo ukazuje jediný beton, který kdy byl nalit do náměstí. Vede do točitého schodiště, které je nyní zaplněno větvemi a sutinami. Spodní a užší levý vchod je podél své osy prodloužen schodištěm, které se napojuje na průřez, na který se otevírá zásobník prachu a nakládací dílny. Po stranách bylo vykopáno několik výklenků pro ohňostroje, zatímco třetí východ, na levém boku půlměsíce a rovněž s točitým schodištěm, je nyní nahoře zablokován. Tento zásobník, bez nákladního výtahu, je značně zdegradovaný. Obec se zavázala vytvořit v příkopech pěší zónu a zbývající dva vchody jsou pozastaveny v nejnižším bodě náspu. Další kamion zeminy je navždy pohřbí, pokud neuvážíme zachování přístupu pro netopýry; proč ne? Abychom prohlídku dokončili, musíme se ještě dostat na krytou cestu na protisrázu. Zatímco příkop půlměsíce, o kterém jsme se právě zmínili, je dobře definovaný, výstup z rohoviny zmizel. Je třeba také poznamenat, že v pravém příkopu tohoto půlměsíce byly vybudovány výklenky pro munici. K čemu sloužily? Nemáme odpověď. Proti severnímu křídlu bašty II se nachází kuriózní a estetická krytá chodba z roku 1839, která pokrývá protiskluzovou stěnu. Odtud se stačí dostat k Porte de France (Porte de France). Za zmínku stojí, že půlměsíc kurtinové zdi I-II, známý jako „Oběť“, byl také překonán a nachází se zde dokonce i malý zásobník prachu a muniční výklenky. Kromě lunet 33 (jih) a 35 (severovýchod) zahrnovala pevnost čtyři samostatná opevnění označená jako Coulmy, Bel Arbre, Tilleul a Vieux Château. Kromě nich se plánovalo také uvedení vrcholu Mont du Châ (377 m n. m., 1 600 m východně) do obranného stavu. V roce 1914 čítala posádka více než 3 500 mužů, kteří měli k dispozici asi padesát dělostřeleckých děl (20 × 90 mm, včetně 12 pro obklíčení příkopů, 12 × 95 mm, 12 × 120 dlouhých a 6 hladkohlavňových minometů o délce 12 palců). Tato výzbroj byla umístěna na baštách. Optický sloup instalovaný ve věži kostela komunikoval s pevností Souville (a s pevností Rozelier?) u Verdunu, ale toto tvrzení je zpochybněno zprávou o obléhání, která uvádí, že toto místo již nemělo žádné spojení. Možná se tak stalo po zničení zvonice? Tento bod je třeba ještě objasnit. Na náměstí se za kostelem nacházel také vojenský holubník, jehož holubi byli cvičeni na Verdunu a Montmédy, a obléhací nemocnice se 100 lůžky (v obvodové zdi 4-5). Kancelář guvernéra se nacházela v prohlubni bašty 5. Náměstí pod velením podplukovníka Darcheho kladlo hrdinský odpor od 20. srpna a padlo jen o šest dní později, přičemž většina jeho opevnění byla zničena a utrpělo ztráty téměř 1 000 mužů, z toho 250 až 300 mrtvých. Těm, kteří by mohli namítnout, že polovina hradeb zmizela, doufáme, že jsme tímto popisem dokázali, že Longwy si zachovalo dostatek majetku, aby stálo za návštěvu. Pokud mu UNESCO udělilo tuto cenu, je to z dobrého důvodu.