Dépt 59 (Nord). Ancienne place du pré carré de Vauban dont subsistait le noyau central. Elle devait couvrir les voies de pénétration de la trouée de Chimay. On y construisit après 1878 : 6 forts, pour la plupart construits en briques de terre cuite, et 6 ouvrages intermédiaires. Ces derniers étaient tous pourvus de coffres de contrescarpe (sauf la gorge dépourvue de défense) ; ces coffres, par mesure d'économie n'étaient accessibles que par le fond du fossé et non reliés au massif central. En seconde urgence on prévoyait d'y construire un casernement à la gorge, mais ce projet ne fut pas concrétisé. Entre 1889 et 1892, on établira également 5 magasins à poudre de secteur. Plus tard, 6 des 31 batteries qui étaient prévues verront le jour entre 1893 et 1895 ; le reste étant à établir à la mobilisation. Dès la fin juillet 1914, grâce à l'initiative du général Fournier, gouverneur de la place (installé dans une vieille casemate du noyau central à la porte de France), celle-ci est mise en état de défense. 12 centres de résistance sont ainsi rapidement aménagés, englobant pour la plupart au moins un fort ou un ouvrage intermédiaire et un nombre variable de positions d'infanterie (tranchées avec abris de tôles ondulées recouverts d'1 ou 2 m de terre). De nombreux emplacements de batteries seront aussi préparés. En tout, il y eut 35 km de tranchées creusées et 1,5 millions de piquets plantés pour tendre 1 autre million de m² de fils de fer barbelés. Sa garnison est alors de l'ordre de 50.000 hommes (dont 102 sections de mitrailleuses à 2 pièces) et son artillerie de plus de 400 canons. La résistance de Maubeuge, du 28 août au 7 septembre 1914, a soulagé grandement les troupes françaises qui livraient, plus au sud, la bataille de la Marne. Pendant cette même bataille, les Allemands, craignant que le retour offensif des Français n'atteigne Maubeuge, firent sauter les organes de flanquement des fossés et les cuirassements lorsqu'il y en avait, de beaucoup de forts afin de les rendre inutilisables.

Dep. 59 (Nord). Ehemalige Festung des pré carré von Vauban, von dem der Zentralkern erhalten blieb. Sie sollte die Durchgangswege der Chimay-Lücke decken. Nach 1878 wurden dort gebaut: 6 Forts, meist aus gebrannten Ziegeln errichtet, und 6 Zwischenwerke. Letztere waren alle mit Kontereskarpenkasematten ausgestattet (außer der Kehle ohne Verteidigung); diese Kasematten waren aus Spargründen nur vom Grabengrund aus zugänglich und nicht mit dem Zentralmassiv verbunden. In zweiter Dringlichkeit war geplant, dort eine Unterkunft an der Kehle zu bauen, aber dieses Projekt wurde nicht verwirklicht. Zwischen 1889 und 1892 wurden ebenfalls 5 Sektor-Pulvermagazine eingerichtet. Später werden 6 der 31 vorgesehenen Batterien zwischen 1893 und 1895 das Licht der Welt erblicken; der Rest war bei der Mobilmachung zu errichten. Ab Ende Juli 1914 wird diese, dank der Initiative von General Fournier, Gouverneur des Platzes (untergebracht in einer alten Kasematte des Zentralkerns am Porte de France), in Verteidigungszustand versetzt. 12 Widerstandszentren werden so schnell eingerichtet, die meisten umfassen mindestens ein Fort oder ein Zwischenwerk und eine variable Anzahl von Infanteriestellungen (Gräben mit Wellblechunterständen, bedeckt mit 1 oder 2 m Erde). Zahlreiche Batteriestellungen werden ebenfalls vorbereitet. Insgesamt wurden 35 km Gräben ausgehoben und 1,5 Millionen Pfähle gesetzt, um 1 weitere Million m² Stacheldraht zu spannen. Ihre Garnison beträgt damals etwa 50.000 Mann (darunter 102 Maschinengewehr-Abteilungen zu 2 Stück) und ihre Artillerie über 400 Geschütze. Der Widerstand von Maubeuge, vom 28. August bis 7. September 1914, entlastete die französischen Truppen, die weiter südlich die Marneschlacht lieferten, erheblich. Während dieser selben Schlacht sprengten die Deutschen, die befürchteten, dass die offensive Rückkehr der Franzosen Maubeuge erreichen könnte, die Grabenstreichorgane und die Panzerungen, wenn vorhanden, vieler Forts, um sie unbrauchbar zu machen.

Dep. 59 (Nord). Voormalige vesting van het pré carré van Vauban waarvan de centrale kern overbleef. Ze moest de doorgangswegen van de Chimay-doorbraak dekken. Men bouwde er na 1878: 6 forten, meestal opgetrokken in bakstenen, en 6 tussenwerken. Deze laatsten waren alle voorzien van contrescarp-kazematten (behalve de keel verstoken van verdediging); deze kazematten, uit spaarzaamheid, waren alleen toegankelijk via de grachtbodem en niet verbonden met het centrale massief. In tweede urgentie was voorzien er een kazerne aan de keel te bouwen, maar dit project werd niet gerealiseerd. Tussen 1889 en 1892, zal men eveneens 5 sector-kruitmagazijnen inrichten. Later, zullen 6 van de 31 batterijen die voorzien waren het licht zien tussen 1893 en 1895; de rest moest worden opgericht bij de mobilisatie. Vanaf eind juli 1914, dankzij het initiatief van generaal Fournier, gouverneur van de plaats (geïnstalleerd in een oude kazemat van de centrale kern aan de Porte de France), wordt deze in verdedigingstoestand gebracht. 12 weerstandskernen worden zo snel ingericht, omvattende voor de meeste minstens een fort of een tussenwerk en een variabel aantal infanterieposities (loopgraven met golfplatenonderkomens bedekt met 1 of 2 m aarde). Talrijke batterijplaatsen zullen ook worden voorbereid. In totaal, waren er 35 km loopgraven gegraven en 1,5 miljoen piketten geplant om 1 andere miljoen m² prikkeldraad te spannen. Haar garnizoen is dan van de orde van 50.000 man (waaronder 102 mitrailleursecties van 2 stukken) en haar artillerie van meer dan 400 kanonnen. Het verzet van Maubeuge, van 28 augustus tot 7 september 1914, verlichtte sterk de Franse troepen die, meer naar het zuiden, de Slag aan de Marne leverden. Tijdens dezezelfde slag, de Duitsers, vrezend dat het offensieve terugkeer van de Fransen Maubeuge zou bereiken, lieten de flankeerorganen van de grachten en de pantseringen wanneer er waren, van veel forten springen om ze onbruikbaar te maken.

Dept 59 (Nord). Former fortress of Vauban's pré carré of which the central core survived. It was to cover the penetration routes of the Chimay gap. After 1878 were built there: 6 forts, mostly constructed in baked bricks, and 6 intermediate works. The latter were all provided with counterscarp coffers (except the gorge devoid of defense); these coffers, for economy measures, were accessible only from the bottom of the ditch and not connected to the central massif. As second priority, it was planned to build a barracks at the gorge, but this project was not materialized. Between 1889 and 1892, 5 sector powder magazines will also be established. Later, 6 of the 31 batteries that were planned will see the light between 1893 and 1895; the remainder to be established upon mobilization. From the end of July 1914, thanks to the initiative of General Fournier, governor of the place (installed in an old casemate of the central core at the Porte de France), it is put in a state of defense. 12 resistance centers are thus rapidly arranged, encompassing for the most part at least one fort or intermediate work and a variable number of infantry positions (trenches with corrugated sheet shelters covered with 1 or 2 m of earth). Numerous battery emplacements will also be prepared. In all, there were 35 km of trenches dug and 1.5 million stakes planted to stretch 1 other million m² of barbed wire. Its garrison then is of the order of 50,000 men (including 102 machine gun sections of 2 pieces) and its artillery of more than 400 guns. The resistance of Maubeuge, from August 28 to September 7, 1914, greatly relieved the French troops who were fighting, further south, the Battle of the Marne. During this same battle, the Germans, fearing that the offensive return of the French would reach Maubeuge, blew up the ditch flanking organs and the armor when there were any, of many forts in order to render them unusable.

Dep. 59 (Nord). Bývalá pevnost Vaubanova pré carré, z níž přežilo centrální jádro. Měla krýt průnikové cesty průlomu Chimay. Po roce 1878 se tam postavilo: 6 fortů, většinou postavených z pálených cihel, a 6 mezilehlých děl. Tyto poslední byly všechny vybaveny kontreskarpovými kaponiérami (kromě šíje postrádající obranu); tyto kaponiéry, z úsporných důvodů, byly přístupné pouze ze dna příkopu a nebyly spojeny s centrálním masivem. Jako druhá priorita se plánovalo postavit tam ubytovnu na šíji, ale tento projekt nebyl realizován. Mezi lety 1889 a 1892 se také zřídí 5 sektorových pracháren. Později, 6 z 31 plánovaných baterií uvidí světlo světa mezi lety 1893 a 1895; zbytek měl být zřízen při mobilizaci. Od konce července 1914, díky iniciativě generála Fourniera, guvernéra místa (instalovaného ve staré kasematě centrálního jádra u Brány Francie), je tato uvedena do obranného stavu. 12 odporových center je tak rychle upraveno, zahrnujících z větší části alespoň jeden fort nebo mezilehlé dílo a proměnlivý počet pěchotních postavení (zákopy s úkryty z vlnitého plechu pokrytými 1 nebo 2 m zeminy). Četná dělostřelecká postavení budou také připravena. Celkem bylo vyhloubeno 35 km zákopů a zasazeno 1,5 milionu kůlů k napnutí 1 dalšího milionu m² ostnatého drátu. Její posádka je tehdy řádově 50 000 mužů (včetně 102 kulometných čet po 2 kusech) a její dělostřelectvo přes 400 děl. Odpor Maubeuge, od 28. srpna do 7. září 1914, výrazně ulehčil francouzským jednotkám, které sváděly, dále na jihu, bitvu na Marně. Během této stejné bitvy, Němci, obávající se, že by ofenzivní návrat Francouzů dosáhl Maubeuge, nechali vyhodit do povětří flankovací orgány příkopů a pancéřování, když tam byla, mnoha fortů, aby je učinili nepoužitelnými.