Camp retranché de Toul, nord de la ville. 385 m alt. Le mont Saint-Michel à Toul est si vaste que nous avons jugé utile de séparer sa description en cinq articulets distincts (voir aussi enveloppe du fort du mont Saint-Michel, réduit du fort du mont Saint-Michel, batterie de Bruley et batterie de Pont-à-Mousson). Le mont est une butte témoin accolée à la ville. Qui le tiendrait tiendrait la ville, et c’est pourquoi, dès février 1874, on étudie sa fortification et les premiers travaux commencèrent le 1er juillet de la même année. On coiffa le mont d’un fort à enveloppe (voir articulets précédents). Après la crise de l’obus-torpille, afin de maintenir au mont son statut de réduit de la place, son organisation fut revue de fond en comble et plusieurs compléments vinrent garnir le versant sud. Passons-les en revue en empruntant le chemin d’accès depuis le pied de la colline. Au sortir d’une épingle à cheveux sur la droite, nous trouvons un petit corps de garde. Immédiatement à sa suite, sur la gauche, se trouve l’entrée principale de l’entrepôt frigorifique. Ce dernier mérite que l’on s’y attarde. À notre connaissance, il s’agit du seul exemplaire non seulement creusé dans le roc, mais aussi subsistant. D’autres dépôts frigorifiques, construits en élévation, sont signalés dans certaines places, mais, sauf erreur de notre part, aucun ne nous serait parvenu sinon, comme à Verdun, uniquement ses murs extérieurs. Ce dépôt comprend deux entrées, la principale, sur la gauche, étant reliée au réseau Decauville. Protégée par un massif bétonné, elle était assez large pour livrer passage à des carcasses de bétail. Cette entrée est murée et il nous a fallu attendre décembre 2011 pour, enfin, avoir l’occasion d’explorer le rez-de-chaussée, à l’aide de cordes. Jusque là, nous ne pouvions décrire que l’étage, accessible depuis la salle des compresseurs. À l’origine des compresseurs à l’ammoniaque se trouve l’Américain David Boyle qui en déposa le brevet en 1872, dispositif amélioré par le Français Charles Tellier en 1875. C’est probablement ce système qui fut utilisé ici. Deux socles de compresseurs et un de génératrice sont visibles dans la salle recouverte de béton et aux murs carrelés jusqu’à environ 180 cm de hauteur. Le flanc droit de cette salle montre une superbe maçonnerie de pierres taillées dans laquelle deux ouvertures permettent de s’enfoncer sous la colline. Celle de droite donne sur un petit local carré dans le sol duquel une trappe donne accès au niveau inférieur. Celle de gauche s’ouvre sur un premier local sur la gauche duquel devaient se trouver les réservoirs d’ammoniaque, local dans le prolongement duquel un second montre, outre l’ancienne cage d’escalier menant au rez-de-chaussée (escaliers ferraillés), un genre d’armoire où transitait l’air froid, isolée par une épaisseur d’environ 15 cm de liège. Au-delà se trouvent, dans le prolongement l’une de l’autre, trois salles voûtées en plein cintre pour le stockage des viandes. Ces salles étaient parcourues au niveau de leur plafond par deux gaines de ventilation faites de planchettes de bois. Il est désormais certain, pour l’avoir vérifié, qu’elles en surmontent d’autres de mêmes dimensions au rez-de-chaussée. L’ensemble des salles est isolé de l’enveloppe de rocher, elle-même recouverte de ciment. Par manque de connaissances dans ce domaine, nous n’avons pu déterminer si l’air froid était pulsé dans les chambres froides ou bien en dehors. De même, probablement existait-il un dispositif limitant l’humidité. Hormis l’absence d’usine et le fait que les salles de stockage soient parallélépipédiques, le rez-de-chaussée présente le même aspect que l’étage. À la droite du dépôt frigorifique, desservi par la même voie étroite, se trouvent les trois entrées du magasin central. Ce dernier comprend deux vastes locaux de stockage à la voûte en plein cintre. L’un a ses parois recouvertes d’une couche de ciment, le second exhibe de belles maçonneries de moellons. Un troisième local devait possiblement abriter des artifices. Les trois galeries d’accès sont chicanées. Continuant le chemin vers le fort, à l’extérieur de l’épingle à cheveux suivante, on trouve une esplanade où la voie de 60 s’engage pour repartir en sens inverse et continuer la montée, un virage n’étant pas réalisable en raison de la pente. Sur la gauche de cette esplanade, on distingue les deux entrées d’un magasin de secteur. Ce magasin est établi entre les deux galeries, après les chicanes respectives de celles-ci. Il s’agit d’un grand local de stockage à la voûte en plein cintre en maçonnerie de moellons. La galerie de gauche continue jusqu’à une galerie parallèle au local de stockage, sur laquelle sont greffés deux ateliers de chargement de gargousses. L’atelier ouest a son créneau à lampe placé obliquement dans un coin. Cette galerie rejoint celle venant de l’entrée de droite, qui se prolonge sur une centaine de mètres. Son sol est parcouru par des rails. Ses flancs sont en maçonnerie de moellons tandis que sa voûte, en arc segmentaire, est bétonnée. Elle débouche au pied d’un monte-charge qui, s’élevant d’une trentaine de mètres, rejoint une galerie en arrière de la contrescarpe du saillant VI du réduit sommital. Cette galerie allait desservir la tourelle Saint-Chamond. Continuant à gravir le chemin, deux petits tunnels piétonniers sur la droite donnent dans la cour d’un premier abri caverne. Ce dernier comprend cinq longues chambrées dont la façade est en maçonnerie surmontée d’une épaisse dalle de béton. Les murs de refend ressortent à l’extérieur où ils montrent un fruit important. Outre des latrines et le second tunnel parallèle au premier, dans la cour s’ouvre un escalier hélicoïdal descendant jusqu’à une galerie menant dans l’angle arrière droit d’un second abri caverne, de trois chambrées, dont une à la largeur diminuée de moitié et dont la façade est garnie d’un bel oculus. La façade de l’abri est soutenue par des arcs-boutants du plus bel effet ; et les terres dégagées pour la construction de l’abri et de sa cour forment un épais parapet à l’édifice. L’abri caverne situé le plus haut possède également, greffé sur son angle arrière droit, une galerie qui passe sous le chemin d’accès et sous le fossé du réduit avant de déboucher à l’arrière du casernement bétonné de la gorge de ce dernier. Nous avons visité cet ensemble en octobre 1999 et février 2001 : les murs étaient immaculés et un simple coup de balai aurait rendu toute sa superbe aux lieux. À quelque chose, malheur est bon. Les tempêtes de l’hiver 1999-2000 ont engendré de nombreux chablis qui ont, entre autres, permis de dégager la façade de l’abri caverne inférieur. Le massif était alors à l’abandon et ouvert à tous les vents. En 2001, un particulier a acheté l’ensemble qui est maintenant interdit d’accès, sauf, bien entendu à solliciter l’autorisation, ce que nous avons fait en décembre 2011. Ainsi, ce n’est pas sans un soulagement certain que nous avons pu constater la bonne conservation de l’ensemble fortifié. Certes, il y a quelques taches dues au paint-ball, mais sans ce paint-ball et ses petites mains, la végétation aurait repris ses droits. Quelques chèvres et moutons aident aussi grandement à l’entretien du site. Le réduit et l’enveloppe sont maintenant sécurisés et les accès obturés ou cadenassés, ce qui est un boni incontestable. Néanmoins, pour en revenir au descriptif, nos yeux de 2011 n’étant plus ceux de 1999 ni de 2001, nous avons été frappés par l’abandon, voire le comblement (batterie de Bruley) des batteries de l’enveloppe. Seule la batterie Est, dans une moindre mesure la partie gauche de la batterie de Pont-à-Mousson et la tourelle semblaient posséder encore quelque capacité d’action lointaine. Il est vrai qu’avec l’occupation du sud de la Woëvre par des ouvrages allant de celui de La Cloche jusqu’à la forêt de Villey-Saint-Étienne, la ligne de résistance avait été reportée en avant. A contrario, les abris modernes dont est parsemé le fossé de l’enveloppe semblent indiquer qu’une infanterie nombreuse devait tenir le mont. Ce dernier se résumait-il, à la veille de la Grande Guerre, à une kolossale position d’infanterie ? Tout semble l’indiquer. La personne ayant obtenu l’autorisation de visite devra prévoir deux jours entiers pour examiner ce mont en détail. Ce site est sans conteste, avec le fort d’Écrouves et le village cerné de fortifications de Villey-le-Sec, un élément essentiel du camp retranché de Toul à parcourir.

Befestigtes Lager Toul, nördlich der Stadt. 385 m ü. M. Der Mont Saint-Michel in Toul ist so groß, dass wir es für sinnvoll hielten, seine Beschreibung in fünf separate Artikel aufzuteilen (siehe auch den Umschlag des Forts Mont Saint-Michel, die Redoute des Forts Mont Saint-Michel, die Batterie von Bruley und die Batterie von Pont-à-Mousson). Der Berg ist ein an die Stadt angrenzender Zeugenhügel. Wer ihn hielt, hielt die Stadt. Deshalb wurden ab Februar 1874 Studien zu seiner Befestigung durchgeführt, und die ersten Arbeiten begannen am 1. Juli desselben Jahres. Auf der Spitze des Hügels wurde ein Granatenfort errichtet (siehe vorherige Artikel). Nach der Torpedogranatenkrise wurde die Organisation des Hügels völlig überarbeitet, um seinen Status als Festung der Stadt zu bewahren, und der Südhang wurde um mehrere Anbauten erweitert. Wir werfen einen Blick darauf, indem wir den Zugangsweg vom Fuß des Hügels nehmen. Nach einer Haarnadelkurve rechts finden wir ein kleines Wachhaus. Gleich dahinter, links, befindet sich der Haupteingang zum Kühlhaus. Dieses ist einen genaueren Blick wert. Unseres Wissens ist es das einzige Exemplar, das nicht nur in den Fels gehauen wurde, sondern auch noch erhalten ist. An manchen Orten wird von weiteren, auf Anhöhen errichteten Kühlhäusern berichtet, aber wenn wir uns nicht irren, wäre uns sonst keines überliefert, wie beispielsweise in Verdun, sondern nur die Außenmauern. Dieses Lager hat zwei Eingänge, der Haupteingang links ist mit dem Decauville-Netz verbunden. Geschützt durch einen Betonblock war er breit genug, um Rinderkadaver hindurchzulassen. Dieser Eingang ist zugemauert, und wir mussten bis Dezember 2011 warten, um endlich die Gelegenheit zu haben, das Erdgeschoss mithilfe von Seilen zu erkunden. Bis dahin konnten wir nur das Obergeschoss beschreiben, das vom Kompressorraum aus zugänglich war. Der Erfinder der Ammoniakkompressoren ist der Amerikaner David Boyle, der sie 1872 zum Patent anmeldete. Das Gerät wurde 1875 vom Franzosen Charles Tellier verbessert. Dies ist wahrscheinlich das hier verwendete System. In dem Raum, der mit Beton verkleidet ist und bis zu einer Höhe von etwa 180 cm geflieste Wände hat, sind zwei Kompressorsockel und ein Generatorsockel sichtbar. Die rechte Seite dieses Raumes zeigt prächtiges Mauerwerk aus behauenem Stein, in dem zwei Öffnungen den Zugang unter den Hügel ermöglichen. Die rechte öffnet sich zu einem kleinen quadratischen Raum im Boden, in dessen Boden eine Falltür den Zugang zur unteren Ebene ermöglicht. Die linke öffnet sich zu einem ersten Raum, links davon müssen sich die Ammoniaktanks befunden haben, ein Raum in dessen Verlängerung ein zweiter Raum neben dem alten Treppenhaus, das ins Erdgeschoss führt (Eisentreppe), eine Art Schrank zeigt, durch den die kalte Luft strömte, isoliert mit einer etwa 15 cm dicken Korkschicht. Dahinter befinden sich, in Verlängerung zueinander, drei Räume mit halbrunden Gewölben zur Lagerung von Fleisch. Diese Räume wurden auf Deckenhöhe von zwei Lüftungsschächten aus Holzbrettern durchzogen. Nach Überprüfung steht nun fest, dass sie andere gleicher Größe im Erdgeschoss überragen. Alle Räume sind von der mit Zement verkleideten Felshülle isoliert. Aufgrund mangelnder Kenntnisse auf diesem Gebiet konnten wir nicht feststellen, ob die kalte Luft in die Kühlräume oder nach außen geblasen wurde. Ebenso gab es wahrscheinlich eine Vorrichtung zur Begrenzung der Luftfeuchtigkeit. Abgesehen vom Fehlen einer Fabrik und der Tatsache, dass die Lagerräume quaderförmig sind, weist das Erdgeschoss das gleiche Erscheinungsbild wie das Obergeschoss auf. Rechts vom Kühlhaus, das von derselben schmalen Straße aus erreichbar ist, befinden sich die drei Eingänge zum Zentrallager. Dieses umfasst zwei große Lagerräume mit einem halbrunden Gewölbe. Einer ist mit einer Zementschicht verkleidet, der zweite weist schönes Bruchsteinmauerwerk auf. In einem dritten Raum wurden möglicherweise Feuerwerkskörper untergebracht. Die drei Zugangsgalerien sind schroff. Wenn man den Weg in Richtung Fort fortsetzt, gelangt man außerhalb der nächsten Haarnadelkurve zu einer Esplanade, wo die Gleise der Linie 60 einmünden, um in die entgegengesetzte Richtung zurückzufahren und den Anstieg fortzusetzen; ein Wenden ist aufgrund der Steigung nicht möglich. Links von dieser Esplanade sind die beiden Eingänge zu einem Sektorlager zu sehen. Zwischen den beiden Galerien, nach ihren jeweiligen Schikanen, befindet sich dieser Lagerraum. Es handelt sich um einen großen Lagerraum mit einem halbrunden Gewölbe aus Bruchsteinmauerwerk. Die linke Galerie führt weiter zu einer Galerie parallel zum Lagerraum, an die zwei Werkstätten zum Befüllen von Kannen angebaut sind. Die Lampennische der westlichen Werkstatt ist schräg in einer Ecke platziert. Diese Galerie schließt an die vom Eingang rechts kommende an, die sich über etwa hundert Meter erstreckt. Ihr Boden ist von Schienen durchzogen. Ihre Seiten bestehen aus Bruchsteinmauerwerk, während ihr Gewölbe in Form eines Segmentbogens betoniert ist. Sie öffnet sich am Fuße eines Lastenaufzugs, der etwa dreißig Meter in die Höhe steigt und an eine Galerie hinter der Kontereskarpe von Vorsprung VI der Gipfelschanze anschließt. Diese Galerie würde dem Turm Saint-Chamond dienen. Wenn man den Weg weiter hinaufsteigt, öffnen sich rechts zwei kleine Fußgängertunnel in den Hof eines ersten Höhlenunterstands. Dieser besteht aus fünf langen Baracken, deren Fassade aus Mauerwerk mit einer dicken Betonplatte besteht. Die Trennwände treten nach außen hervor, wo sie eine wichtige Frucht zeigen. Neben den Latrinen und dem zweiten Tunnel parallel zum ersten führt im Hof eine Wendeltreppe hinunter zu einer Galerie, die zur rechten hinteren Ecke eines zweiten Höhlenunterstands führt. Dieser besteht aus drei Räumen, von denen einer halb so breit ist wie dieser und dessen Fassade mit einem schönen Rundbogen verziert ist. Die Fassade des Unterstands wird von markanten Strebebögen gestützt; das für den Bau des Unterstands und seines Hofs gerodete Land bildet eine dicke Brüstung um das Gebäude. An der rechten hinteren Ecke des höchsten Höhlenunterstands ist außerdem eine Galerie angebaut, die unter der Zufahrtsstraße und dem Graben der Redoute hindurchführt, bevor sie an der Rückseite der Betonbaracken in deren Schlucht wieder herauskommt. Wir besuchten diesen Komplex im Oktober 1999 und Februar 2001: Die Wände waren makellos, und ein einfacher Besenstrich hätte dem Ort seinen alten Glanz zurückgeben können. Jedem Unglück wohnt ein Silberstreif inne. Die Stürme des Winters 1999/2000 verursachten zahlreiche Windböen, die unter anderem die Freilegung der Fassade des unteren Höhlenschutzes ermöglichten. Das Massiv war danach verlassen und allen Winden ausgesetzt. Im Jahr 2001 erwarb eine Privatperson den Komplex, der heute nicht mehr betreten werden darf, außer natürlich auf Antrag, was wir im Dezember 2011 taten. Daher waren wir etwas erleichtert, als wir die gut erhaltene Festungsanlage besichtigen konnten. Sicherlich gibt es ein paar Flecken vom Paintballspiel, aber ohne diesen Paintball und seine kleinen Hände hätte die Vegetation überhandgenommen. Einige Ziegen und Schafe tragen ebenfalls wesentlich zur Instandhaltung der Anlage bei. Die Redoute und die Umhüllung sind nun gesichert und die Zugänge gesperrt oder mit Vorhängeschlössern gesichert, was ein unbestreitbarer Vorteil ist. Um jedoch auf die Beschreibung zurückzukommen: Unsere Augen von 2011 sind nicht mehr die von 1999 oder 2001. Wir waren beeindruckt von der Aufgabe, ja sogar der Besetzung (Batterie Bruley) der Batterien des Umschlags. Nur die Ostbatterie und in geringerem Maße der linke Teil der Batterie von Pont-à-Mousson und der Turm schienen noch über eine gewisse Kapazität für Fernkämpfe zu verfügen. Es stimmt, dass mit der Besetzung des Südens der Woëvre durch Werke, die von La Cloche bis zum Wald von Villey-Saint-Étienne reichten, die Widerstandslinie vorverlegt worden war. Im Gegenteil, die modernen Unterstände, die rund um den Graben des Umschlags verstreut sind, scheinen darauf hinzudeuten, dass eine große Anzahl von Infanteristen den Berg gehalten haben muss. War dieser am Vorabend des Ersten Weltkriegs nichts weiter als eine kolossale Infanteriestellung? Alles scheint darauf hinzudeuten. Wer eine Besuchserlaubnis erhalten hat, sollte zwei volle Tage einplanen, um diesen Berg im Detail zu erkunden. Diese Stätte ist zweifellos, zusammen mit dem Fort von Écrouves und dem befestigten Dorf Villey-le-Sec, ein wesentlicher Bestandteil des befestigten Lagers von Toul, den es zu erkunden gilt.

Versterkte legerplaats Toul, ten noorden van de stad. 385 m hoogte. Mont Saint-Michel in Toul is zo uitgestrekt dat we het nuttig achtten de beschrijving ervan in vijf afzonderlijke artikelen te verdelen (zie ook de omslag van het fort Mont Saint-Michel, de schans van het fort Mont Saint-Michel, de batterij van Bruley en de batterij van Pont-à-Mousson). De berg is een getuigenheuvel die aan de stad vastzit. Wie het ook zou bezitten, zou de stad behouden, en daarom werden er vanaf februari 1874 studies verricht naar de vestingwerken en begonnen de eerste werkzaamheden op 1 juli van datzelfde jaar. De heuvel werd bekroond met een granaatfort (zie eerdere artikelen). Na de crisis met torpedogranaten werd de indeling volledig herzien en werden er verschillende toevoegingen aan de zuidelijke helling toegevoegd om de status van de heuvel als stadsbolwerk te behouden. Laten we deze bekijken door het toegangspad vanaf de voet van de heuvel te nemen. Bij het uitkomen van een haarspeldbocht aan de rechterkant vinden we een klein wachthuisje. Direct daarna, aan de linkerkant, bevindt zich de hoofdingang van het koelhuis. Dit laatste is een nadere beschouwing waard. Voor zover wij weten is het het enige exemplaar dat niet alleen in de rots is uitgehouwen, maar ook bewaard is gebleven. Op bepaalde plaatsen worden andere koelhuizen, gebouwd op een hoger gelegen terrein, genoemd, maar tenzij we ons vergissen, zou geen enkel koelhuis ons anders hebben bereikt, zoals in Verdun, alleen de buitenmuren. Dit koelhuis heeft twee ingangen, waarvan de belangrijkste, aan de linkerkant, is aangesloten op het Decauville-netwerk. Beschermd door een betonblok, was het breed genoeg voor de doorgang van kadavers van runderen. Deze ingang is ommuurd en we moesten wachten tot december 2011 om eindelijk de benedenverdieping te kunnen verkennen met behulp van touwen. Tot dan toe konden we alleen de bovenverdieping beschrijven, die toegankelijk was vanuit de compressorruimte. De oorsprong van ammoniakcompressoren lag bij de Amerikaan David Boyle, die er in 1872 patent op aanvroeg. Het apparaat werd in 1875 verbeterd door de Fransman Charles Tellier. Dit is waarschijnlijk het systeem dat hier wordt gebruikt. Twee compressorbases en één generatorbase zijn zichtbaar in de ruimte, die bedekt is met beton en betegelde muren heeft tot een hoogte van ongeveer 180 cm. De rechterkant van deze ruimte toont prachtig gehouwen stenen metselwerk, waarin twee openingen toegang bieden onder de heuvel. De rechter geeft toegang tot een kleine vierkante kamer in de vloer waarvan een valluik toegang geeft tot de benedenverdieping. De linker geeft toegang tot een eerste kamer aan de linkerkant waarvan de ammoniaktanks zich moeten hebben bevonden, een kamer in het verlengde waarvan een tweede, naast het oude trappenhuis dat naar de begane grond leidt (ijzeren trap), een soort kast toont waar de koude lucht doorheen stroomde, geïsoleerd met een dikte van ongeveer 15 cm kurk. Daarachter bevinden zich, in het verlengde van elkaar, drie kamers met halfronde gewelven voor het bewaren van vlees. Deze kamers werden ter hoogte van het plafond doorsneden door twee ventilatieschachten van houten planken. Na verificatie is het nu zeker dat ze andere kamers van dezelfde afmetingen op de begane grond overstijgen. Alle kamers zijn geïsoleerd van de rotsmantel, die zelf bedekt is met cement. Door gebrek aan kennis op dit gebied konden we niet vaststellen of de koude lucht de koelcellen in of naar buiten werd geblazen. Waarschijnlijk was er ook een apparaat om de luchtvochtigheid te beperken. Afgezien van de afwezigheid van een fabriek en het feit dat de opslagruimtes parallellepipedumvormig zijn, vertoont de begane grond hetzelfde uiterlijk als de bovenverdieping. Rechts van het koelhuis, dat via dezelfde smalle weg wordt bediend, bevinden zich de drie ingangen naar het centrale magazijn. Dit laatste omvat twee grote opslagruimtes met een halfrond gewelf. Eén heeft de muren bedekt met een laag cement, de tweede vertoont prachtig puinmetselwerk. Een derde ruimte zou vuurwerk hebben gehuisvest. De drie toegangsgalerijen zijn chicaneachtig. Als we het pad richting het fort vervolgen, is er buiten de volgende haarspeldbocht een esplanade waar spoorlijn 60 binnenkomt om in de tegenovergestelde richting terug te gaan en de klim voort te zetten, aangezien een bocht niet mogelijk is vanwege de helling. Links van deze esplanade zien we de twee ingangen van een sectormagazijn. Dit magazijn bevindt zich tussen de twee galerijen, na hun respectievelijke chicanes. Het betreft een grote opslagruimte met een halfrond gewelf van puinmetselwerk. De linkergalerij loopt door naar een galerij parallel aan de opslagruimte, waarop twee werkplaatsen voor het laden van blikken zijn geënt. De westelijke werkplaats heeft een schuin in een hoek geplaatste lampennis. Deze galerij sluit aan op de galerij die vanaf de ingang rechts komt, die zich ongeveer honderd meter uitstrekt. De vloer is door rails gekruist. De zijkanten zijn van puinmetselwerk, terwijl het gewelf, in een segmentboogvorm, van beton is. De galerij opent aan de voet van een goederenlift die, ongeveer dertig meter hoger, aansluit op een galerij achter de contrescarp van saillant VI van de topredoute. Deze galerij zou de toren van Saint-Chamond bedienen. Verder klimmend langs het pad komen twee kleine voetgangerstunnels aan de rechterkant uit op de binnenplaats van een eerste grotschuilplaats. Deze laatste bestaat uit vijf lange barakken waarvan de gevel is opgetrokken uit metselwerk met een dikke betonplaat. De scheidingswanden komen buiten uit waar ze een belangrijke vrucht tonen. Naast de latrines en de tweede tunnel parallel aan de eerste, opent zich op de binnenplaats een wenteltrap die afdaalt naar een galerij die leidt naar de rechterachterhoek van een tweede grotschuilplaats, met drie kamers, waarvan er één half zo breed is en waarvan de gevel versierd is met een prachtige oculus. De gevel van de schuilplaats wordt ondersteund door opvallende luchtbogen; en het terrein dat vrijgemaakt is voor de bouw van de schuilplaats en de binnenplaats vormt een dikke borstwering voor het gebouw. De hoogste grotschuilplaats heeft ook, geënt op de rechterachterhoek, een galerij die onder de toegangsweg en onder de greppel van de redoute doorloopt voordat hij uitkomt aan de achterkant van de betonnen barakken van de kloof van de redoute. We bezochten dit complex in oktober 1999 en februari 2001: de muren waren onberispelijk en een simpele veeg met de bezem zou de plek in zijn oude glorie hebben hersteld. Elk nadeel heeft een zilveren randje. De stormen van de winter van 1999-2000 veroorzaakten talloze windstoten, waardoor onder andere de gevel van de onderste grot kon worden ontruimd. Het massief werd vervolgens verlaten en opengesteld voor alle winden. In 2001 kocht een particulier het complex, dat nu verboden terrein is, behalve natuurlijk met een vergunning, wat we in december 2011 deden. Het was dan ook met enige opluchting dat we het goed bewaarde vestingcomplex konden bezichtigen. Natuurlijk zijn er wat vlekken door het paintballen, maar zonder deze paintball en zijn handjes zou de vegetatie het hebben overgenomen. Een paar geiten en schapen helpen ook enorm bij het onderhoud van de site. De redoute en de ommuring zijn nu beveiligd en de toegangen zijn geblokkeerd of afgesloten met een hangslot, wat een onmiskenbaar voordeel is. Maar om terug te keren naar de beschrijving: onze blik van 2011 is niet langer die van 1999 of 2001. We werden getroffen door de verlatenheid, zelfs de vulling (batterij Bruley) van de batterijen van de omheining. Alleen de oostelijke batterij, en in mindere mate het linkerdeel van de batterij Pont-à-Mousson en de toren, leken nog enige capaciteit te hebben voor actie op afstand. Het is waar dat met de bezetting van het zuiden van de Woëvre door werken variërend van die van La Cloche tot het bos van Villey-Saint-Étienne, de weerstandslinie naar voren was geschoven. Integendeel, de moderne schuilplaatsen verspreid rond de greppel van de omheining lijken erop te wijzen dat een groot aantal infanteristen de berg moet hebben bezet. Was die laatste aan de vooravond van de Eerste Wereldoorlog niets meer dan een kolossale infanteriepositie? Alles lijkt daarop te wijzen. Iedereen die toestemming heeft om deze berg te bezoeken, moet twee volle dagen uittrekken om deze berg in detail te bekijken. Deze plek is ongetwijfeld, samen met het fort van Écrouves en het versterkte dorp Villey-le-Sec, een essentieel onderdeel van het versterkte kamp van Toul om te verkennen.

Toul fortified camp, north of the city. 385 m alt. Mont Saint-Michel in Toul is so vast that we have deemed it useful to separate its description into five separate articles (see also the envelope of the fort of Mont Saint-Michel, the redoubt of the fort of Mont Saint-Michel, the battery of Bruley and the battery of Pont-à-Mousson). The mount is a witness mound attached to the city. Whoever held it would hold the city, and that is why, from February 1874, studies were carried out on its fortification and the first works began on July 1 of the same year. The hill was topped with a shell fort (see previous articles). After the torpedo shell crisis, in order to maintain the hill's status as a redoubt of the town, its organization was completely revised and several additions were added to the southern slope. Let us review them by taking the access path from the foot of the hill. Coming out of a hairpin bend on the right, we find a small guardhouse. Immediately after it, on the left, is the main entrance to the cold storage warehouse. The latter is worth a closer look. To our knowledge, it is the only example not only dug into the rock, but also surviving. Other cold storage depots, built on high ground, are reported in certain places, but, unless we are mistaken, none would have reached us otherwise, as in Verdun, only its exterior walls. This depot has two entrances, the main one, on the left, being connected to the Decauville network. Protected by a concrete block, it was wide enough to allow passage of cattle carcasses. This entrance is walled up and we had to wait until December 2011 to finally have the opportunity to explore the ground floor, using ropes. Until then, we could only describe the upper floor, accessible from the compressor room. The origin of ammonia compressors was the American David Boyle, who filed a patent for them in 1872. The device was improved by the Frenchman Charles Tellier in 1875. This is probably the system used here. Two compressor bases and one generator base are visible in the room, which is covered in concrete and has tiled walls up to a height of about 180 cm. The right side of this room shows superb cut stone masonry, in which two openings allow access under the hill. The one on the right opens onto a small square room in the floor of which a trapdoor provides access to the lower level. The one on the left opens onto a first room on the left of which the ammonia tanks must have been located, a room in the extension of which a second shows, in addition to the old stairwell leading to the ground floor (iron stairs), a kind of cupboard where the cold air passed through, insulated by a thickness of about 15 cm of cork. Beyond are, in the extension of one another, three rooms with semicircular vaults for storing meat. These rooms were crossed at the level of their ceiling by two ventilation shafts made of wooden planks. It is now certain, having verified it, that they surmount others of the same dimensions on the ground floor. All the rooms are isolated from the rock envelope, itself covered with cement. Due to a lack of knowledge in this area, we were unable to determine whether the cold air was blown into the cold rooms or outside. Likewise, there was probably a device to limit humidity. Apart from the absence of a factory and the fact that the storage rooms are parallelepiped, the ground floor presents the same appearance as the upper floor. To the right of the cold storage depot, served by the same narrow road, are the three entrances to the central store. The latter includes two large storage rooms with a semicircular vault. One has its walls covered with a layer of cement, the second exhibits beautiful rubble masonry. A third room may have housed fireworks. The three access galleries are chicaneous. Continuing the path towards the fort, outside the next hairpin bend, there is an esplanade where the 60 track enters to go back in the opposite direction and continue the climb, a turn not being possible due to the slope. On the left of this esplanade, we can see the two entrances to a sector store. This store is located between the two galleries, after their respective chicanes. It is a large storage room with a semicircular vault made of rubble masonry. The left gallery continues to a gallery parallel to the storage room, onto which two workshops for loading cans are grafted. The western workshop has its lamp niche placed obliquely in a corner. This gallery joins the one coming from the entrance on the right, which extends for about a hundred meters. Its floor is crossed by rails. Its sides are made of rubble masonry while its vault, in a segmental arch, is concreted. It opens at the foot of a freight elevator which, rising about thirty meters, joins a gallery behind the counterscarp of salient VI of the summit redoubt. This gallery would serve the Saint-Chamond turret. Continuing to climb the path, two small pedestrian tunnels on the right open into the courtyard of a first cave shelter. The latter comprises five long barracks whose facade is made of masonry topped with a thick concrete slab. The partition walls emerge outside where they show an important fruit. In addition to latrines and the second tunnel parallel to the first, in the courtyard opens a spiral staircase descending to a gallery leading to the right rear corner of a second cave shelter, with three rooms, one of which is half its width and whose facade is adorned with a beautiful oculus. The facade of the shelter is supported by striking flying buttresses; and the land cleared for the construction of the shelter and its courtyard forms a thick parapet to the building. The highest cave shelter also has, grafted onto its right rear corner, a gallery that passes under the access road and under the ditch of the redoubt before emerging at the rear of the concrete barracks of the latter's gorge. We visited this complex in October 1999 and February 2001: the walls were immaculate and a simple sweep of the broom would have restored the place to its former glory. Every cloud has a silver lining. The storms of the winter of 1999-2000 caused numerous windfalls which, among other things, allowed the facade of the lower cave shelter to be cleared. The massif was then abandoned and open to all winds. In 2001, a private individual purchased the complex, which is now off-limits, except, of course, by requesting permission, which we did in December 2011. Thus, it was with some relief that we were able to see the well-preserved fortified complex. Certainly, there are a few stains due to paintballing, but without this paintball and its little hands, the vegetation would have taken over. A few goats and sheep also greatly help with the upkeep of the site. The redoubt and the envelope are now secure and the accesses blocked or padlocked, which is an undeniable bonus. However, to return to the description, our eyes of 2011 are no longer those of 1999 or 2001, we were struck by the abandonment, even the filling (Bruley battery) of the batteries of the envelope. Only the East battery, and to a lesser extent the left part of the Pont-à-Mousson battery and the turret, seemed to still have some capacity for distant action. It is true that with the occupation of the south of the Woëvre by works ranging from that of La Cloche to the forest of Villey-Saint-Étienne, the line of resistance had been moved forward. On the contrary, the modern shelters dotted around the ditch of the envelope seem to indicate that a large number of infantry must have held the mountain. Was the latter, on the eve of the Great War, nothing more than a colossal infantry position? Everything seems to indicate so. Anyone who has obtained permission to visit should allow two full days to examine this mount in detail. This site is undoubtedly, along with the fort of Écrouves and the fortified village of Villey-le-Sec, an essential element of the fortified camp of Toul to explore.

Opevněný tábor Toul, severně od města. 385 m n. m. Mont Saint-Michel v Toulu je tak rozlehlý, že jsme považovali za užitečné rozdělit jeho popis do pěti samostatných článků (viz také obálku pevnosti Mont Saint-Michel, redutu pevnosti Mont Saint-Michel, baterii Bruley a baterii Pont-à-Mousson). Návrší je mohyla připojená k městu. Kdokoli jej držel, držel by i město, a proto se od února 1874 prováděly studie jeho opevnění a první práce začaly 1. července téhož roku. Na vrcholu kopce byla postavena granátová pevnost (viz předchozí články). Po krizi s torpédy byla jeho organizace, aby si pahorek udržel status městské reduty, kompletně přepracována a na jižním svahu bylo přidáno několik přístaveb. Pojďme si je projít po přístupové cestě z úpatí kopce. Po vyjetí z vlásenky vpravo najdeme malou strážnici. Hned za ní, vlevo, je hlavní vchod do chladírenského skladu. Ten si zaslouží bližší pohled. Pokud je nám známo, je to jediný exemplář nejen vykopaný do skály, ale i dochovaný. Na některých místech se objevují zprávy o dalších chladírenských skladech postavených na vyvýšeném místě, ale pokud se nemýlíme, žádný by se k nám jinak nedostal, jako například u Verdunu, pouze jeho vnější zdi. Toto depo má dva vchody, hlavní, vlevo, je napojen na síť Decauville. Chráněn betonovým blokem byl dostatečně široký, aby jím mohly procházet kadávery dobytka. Tento vchod je zazděný a museli jsme čekat až do prosince 2011, abychom konečně měli možnost prozkoumat přízemí pomocí lan. Do té doby jsme mohli popsat pouze horní patro, přístupné z kompresorovny. Původcem čpavkových kompresorů byl Američan David Boyle, který si na ně v roce 1872 podal patent. Zařízení vylepšil Francouz Charles Tellier v roce 1875. Pravděpodobně se jedná o systém, který se zde používal. V místnosti, která je pokrytá betonem a má obložené stěny až do výšky asi 180 cm, jsou viditelné dvě základny kompresorů a jedna základna generátoru. Pravá strana této místnosti ukazuje nádherné zdivo z tesaného kamene, ve kterém dva otvory umožňují přístup pod kopec. Ten vpravo se otevírá do malé čtvercové místnosti v jejíž podlaze padací dveře poskytují přístup do spodní úrovně. Ten vlevo se otevírá do první místnosti, v níž se musely nacházet nádrže na čpavek, a dále do místnosti, v jejímž prodloužení je kromě starého schodiště vedoucího do přízemí (železné schody) vidět i druhá komora, kudy procházel studený vzduch, izolovaná korkovou vrstvou o tloušťce asi 15 cm. Za ní se nacházejí tři místnosti s půlkruhovými klenbami pro skladování masa. Tyto místnosti byly v úrovni stropu kříženy dvěma větracími šachtami z dřevěných prken. Nyní je po ověření jisté, že v přízemí převyšují další místnosti stejných rozměrů. Všechny místnosti jsou izolovány od skalního pláště, který je sám pokryt cementem. Vzhledem k nedostatku znalostí v této oblasti jsme nebyli schopni určit, zda byl studený vzduch vháněn do chladicích místností nebo ven. Stejně tak zde pravděpodobně bylo zařízení k omezení vlhkosti. Kromě absence továrny a skutečnosti, že skladovací místnosti jsou ve tvaru rovnoběžnostěnu, má přízemí stejný vzhled jako horní patro. Napravo od chladírenského skladu, kterým vede stejná úzká silnice, se nacházejí tři vchody do centrálního skladu. Ten zahrnuje dvě velké skladovací místnosti s půlkruhovou klenbou. Jedna má stěny pokryté vrstvou cementu, druhá vykazuje krásné štěrkové zdivo. Třetí místnost mohla obsahovat ohňostroje. Tři přístupové galerie jsou šikany. Pokračujeme-li po cestě k pevnosti, za další zatáčkou se nachází esplanáda, kde navazuje silnice č. 60, která vede zpět opačným směrem a pokračuje ve stoupání, protože odbočka není kvůli svahu možná. Nalevo od této esplanády vidíme dva vchody do sektorového skladu. Tento sklad se nachází mezi dvěma galeriemi, za jejich příslušnými šikanami. Jedná se o velkou skladovací místnost s půlkruhovou klenbou z štěrkového zdiva. Levá galerie pokračuje do galerie rovnoběžné se skladovací místností, ke které jsou připojeny dvě dílny na nakládání konzerv. Západní dílna má výklenek pro lampu umístěný šikmo v rohu. Tato galerie se napojuje na galerii vedoucí od pravého vchodu, která se táhne asi sto metrů. Její podlaha je protkaná kolejnicemi. Její boky jsou z lomového zdiva, zatímco klenba v segmentovém oblouku je betonová. Otevírá se u paty nákladního výtahu, který se tyčí asi třicet metrů a napojuje se na galerii za protiskluzovou brázdou VI vrcholové reduty. Tato galerie by sloužila věži Saint-Chamond. Při dalším výstupu po cestě se vpravo otevírají dva malé tunely pro pěší do nádvoří prvního jeskynního krytu. Ten se skládá z pěti dlouhých kasáren, jejichž fasáda je zděná a zakončená silnou betonovou deskou. Dělicí stěny vystupují ven, kde ukazují důležité ovoce. Kromě latrín a druhého tunelu rovnoběžného s prvním se na nádvoří otevírá točité schodiště sestupující do galerie vedoucí do pravého zadního rohu druhého jeskynního krytu se třemi místnostmi, z nichž jedna je poloviční a jejíž průčelí zdobí krásný okulus. Průčelí krytu je podepřeno výraznými opěrnými pilíři; a pozemek vyčištěný pro stavbu krytu a jeho nádvoří tvoří silný parapet budovy. Nejvyšší jeskynní kryt má také, naroubovaný na jeho pravý zadní roh, galerii, která prochází pod přístupovou cestou a pod příkopem reduty, než se vynoří v zadní části betonových kasáren její rokle. Tento komplex jsme navštívili v říjnu 1999 a únoru 2001: zdi byly bezvadné a pouhý mách koštětem by místu vrátil jeho dřívější slávu. Za každým štěstím je něco dobrého. Bouře zimy 1999-2000 způsobily četné sněhové pokrývky, které mimo jiné umožnily vyčistit fasádu spodního jeskynního krytu. Masiv byl poté opuštěn a otevřen všem větrům. V roce 2001 komplex koupil soukromý člověk, který je nyní nepřístupný, s výjimkou samozřejmě žádosti o povolení, což jsme učinili v prosinci 2011. S určitou úlevou jsme tedy mohli vidět dobře zachovalý opevněný komplex. Jistě, je zde pár skvrn od paintballu, ale bez tohoto paintballu a jeho malých ručiček by vegetace převzala kontrolu. S údržbou lokality výrazně pomáhá i několik koz a ovcí. Reduta a obvodový plášť jsou nyní zabezpečeny a přístupy zablokovány nebo zamčeny visacím zámkem, což je nepopiratelný bonus. Abychom se však vrátili k popisu, naše oči z roku 2011 už nejsou očima z roku 1999 nebo 2001, zasáhla nás opuštěnost, dokonce i náplň (baterie Bruley) baterií obvodového pláště. Zdálo se, že pouze východní baterie a v menší míře levá část baterie Pont-à-Mousson a věž stále mají určitou kapacitu pro dálkové akce. Je pravda, že s obsazením jihu Woëvre opevněními od La Cloche až po les Villey-Saint-Étienne se linie odporu posunula vpřed. Naopak, moderní kryty rozmístěné kolem příkopu obranné lávky naznačují, že horu muselo držet velké množství pěchoty. Byla ta v předvečer první světové války jen kolosální pěchotní pozicí? Všechno tomu nasvědčuje. Každý, kdo získal povolení k návštěvě, by si měl vyhradit dva celé dny na podrobné prozkoumání této hory. Toto místo je nepochybně, spolu s pevností Écrouves a opevněnou vesnicí Villey-le-Sec, nezbytným prvkem opevněného tábora Toul, který stojí za prozkoumání.