Camp retranché de Toul, nord de la ville, 1874-1877. 387 m alt. 726 hommes et 22 pièces dont 12 de flanquement. Dénommé fort Klein. Un premier projet prévoyait ce réduit de la même forme que ceux de Lucey et de Villey-le-Sec, mais on modifia les plans pour en faire un hexagone irrégulier, les faibles brisures de sa gorge et de son front de tête le faisant néanmoins plus ressembler à un trapèze. Pour défendre ses six fronts, il possède trois caponnières doubles, toutes placées aux saillants impairs. Celle du saillant I protège les deux fronts de gorge. Elle est particulière car pourvue d’un sous-sol avec créneaux de tir pour feux de mousqueterie lesquels n’autorisent le tir qu’au sommet de l’escarpe leur faisant face et aucune action dans le fossé. Ces créneaux s’ouvrent dans le fruit de créneaux de pied naissant au rez-de-chaussée, ce qui doit en faire un cas unique. Ces créneaux de pied, au nombre de quatre, ne concernent que l’arrondi de la face de cet organe. L’accès au sous-sol de cette caponnière se faisant depuis une trappe dans le sol du rez-de-chaussée constitue aussi une exception. L’entrée du réduit n’a pas de porche. Les deux pilastres sont bardés d’un mur crénelé donnant sur une cour. Les rails d’un pont-levis Ardagt & Pilter sont en place et, dans la végétation du fossé, on devine les vestiges de sa partie mobile ainsi que la rare pile métallique du pont-dormant. Cette cour donne sur ce qui fut probablement le casernement des officiers. Un passage en capitale menait face au casernement de la troupe. Ce dernier était précédé d’un fossé étroit (genre cour anglaise) tant et si bien que la cour se trouvait pour ainsi dire au niveau du premier étage des chambrées. Ce casernement, composé de neuf travées sur deux niveaux, affectait une forme de chevron, les quatre travées de sa partie gauche se repliant vers le sud. Les casemates de l’étage inférieur sont assez basses de plafond. En 1892, on recouvrit ce casernement de béton. Cette couverture se rabat désormais devant la façade par-delà le fossé qui n’apparaît plus clairement comme tel. Ce cas de figure ne se représente ailleurs qu’au fort du Replaton à Modane. Cette modernisation engloba tous les locaux à la gauche de ce casernement, jusqu’au centre du front I-II, où on lui bétonna une caserne de guerre au niveau du fond du fossé de gorge. Depuis cette dernière on pouvait, par une profonde galerie et avant le remblaiement de ces dernières années, gagner les abris cavernes hors de l’enveloppe (voir mont Saint-Michel). Le réduit possédait deux fours à pain pour 300 rations chacun lesquels sont dans un assez triste état désormais. Du cavalier surmontant le casernement de la troupe avant les bétonnages, il ne subsiste rien. En revanche, on y trouve deux colonnes supports pour mitrailleuses contre avions et au moins une cuve pour canon de DCA. Ces aménagements doivent dater de la Première Guerre mondiale et à en croire un graffiti laissé sur un mur du casernement de gorge, nous avons eu là la troisième pièce du 403ème régiment de D.C.A., graffiti daté d’avril 1936. Notons que le cavalier ne devait être armé que de dix pièces. Le réduit ne possédait pas de rue du rempart, cette dernière ayant été reportée dans l’enveloppe (voir enveloppe du fort du mont Saint-Michel). Calfeutrés au saillant VI, deux grands magasins à poudre, totalisant équitablement une capacité de stockage de 190 000 kg, partagent un même mur de refend. Placés côte à côte, leurs locaux de stockage communiquent par une baie percée dans cette cloison commune. Tous deux sont ogivaux et doublés d’une mince paroi de briques, elle-même recouverte d’une pellicule de ciment. Non loin d’eux, un œil exercé pourra repérer le poste de communications optiques, lequel a été étêté. Ce poste communiquait avec le fort de Frouard, le plateau de Lucey et un poste détaché en arrière de l’ouvrage de Charmes. Du poste primitif, il ne reste rien. Il a été remplacé par un monolithe bétonné accessible par un grand puits vertical. Quand et pourquoi, nous l’ignorons, mais il n’en reste aujourd’hui que la base et seuls deux des trois créneaux peuvent être devinés. Les caponnières des saillants III et V sont particulières. L’espace qui est réservé aux canons est plus étroit qu’à l’ordinaire, ce qui a obligé les concepteurs, lors de l’adoption du canon de 12 culasse, à modifier considérablement les embrasures, ne conservant qu’une mince séparation entre celle de ce canon et celle du canon-revolver. Toujours singulièrement, les créneaux tant de leurs faces que de leurs galeries flanquantes d’escarpe ont leur partie supérieure gradinée. Leur galerie flanquante est pratiquement aussi large que leurs flancs. Toutes possèdent deux orillons dont un avec une poterne. En empruntant l’une de celles-ci, on pouvait gagner le fossé des fronts de tête. Que ce soit au saillant III ou au saillant V, on trouve un abri de contrescarpe accessible par un escalier. En revanche, épousant l’angle du saillant IV, sous la contrescarpe des fronts III-IV et IV-V, nous trouvons le plus long abri caverne qu’il nous ait été donné de voir. Pas moins de six escaliers permettent d’y accéder. Deux interminables suites de pieds de lit scellés dans le sol et séparés par une allée centrale témoignent du grand nombre d’hommes que l’on pouvait abriter ici. Deux galeries partent de cet abri pour aller déboucher l’une à droite, l’autre à gauche de la batterie de Bruley, située dans l’enveloppe du fort, au nord-ouest. En février 2001, nous avons trouvé le réduit dans un état de conservation tout à fait acceptable et très peu tagué. Seules quelques maçonneries avaient souffert du gel ainsi que les fours à pain dont les parties métalliques avaient été riblonnées. Constat rarissime, en décembre 2011, au lieu d’empirer, l’état des lieux s’est amélioré, notamment grâce à l’entretien effectué par les membres d’un club de paint-ball et la présence d’ovins et caprins. Les magasins à poudre demeurent immaculés tout comme les caponnières et les abris de contrescarpe (sauf celui du saillant III où du feu a noirci des murs). Malheureusement, l’occupant allemand a prélevé un maximum d’éléments métalliques, mais cela n’enlève rien aux spécificités des lieux qui, sans même évoquer l’enveloppe et les organes extérieurs à celle-ci, méritent assurément une visite. Propriété privée, interdite d’accès.

Befestigtes Lager Toul, nördlich der Stadt, 1874–1877. 387 m ü. M. 726 Mann und 22 Geschütze, darunter 12 Flankengeschütze. Genannt Fort Klein. Ein erstes Projekt sah diese Redoute in der gleichen Form vor wie die von Lucey und Villey-le-Sec, aber die Pläne wurden dahingehend abgeändert, dass sie ein unregelmäßiges Sechseck bildete. Die leichten Brüche in der Kehle und der Spitze ließen sie dennoch eher einem Trapez ähneln. Zur Verteidigung ihrer sechs Fronten verfügt sie über drei doppelte Kaponnieren, die alle an ungeraden Frontvorsprüngen platziert sind. Die Schanze am Frontbogen I schützt die beiden Schluchtfronten. Sie ist einzigartig, da sie einen Keller mit Schießscharten für Musketenfeuer besitzt, die nur das Schießen auf die ihnen gegenüberliegende Böschungsspitze und kein Gefecht im Graben zulassen. Diese Schießscharten öffnen sich zu den Scharten, die im Erdgeschoss hervortreten, was sie zu einem einzigartigen Fall machen dürfte. Diese vier Scharten betreffen nur die abgerundete Vorderseite dieser Orgel. Der Zugang zum Keller dieser Kaponniere erfolgt über eine Falltür im Erdgeschoss, ebenfalls eine Ausnahme. Der Eingang zur Redoute hat keinen Vorbau. Die beiden Pilaster sind mit einer zinnenbewehrten Mauer verkleidet, die auf einen Innenhof hinausgeht. Die Geländer einer Zugbrücke von Ardagt & Pilter sind noch vorhanden, und in der Vegetation des Grabens kann man die Überreste ihres beweglichen Teils sowie den seltenen Metallpfeiler der festen Brücke erkennen. Dieser Innenhof überblickt die ehemalige Offizierskaserne. Gegenüber der Truppenkaserne führte ein Kapitälchengang. Letzterer ging ein schmaler Graben voraus (ähnlich einem englischen Innenhof), sodass sich der Innenhof sozusagen auf der Höhe des ersten Stockwerks der Kaserne befand. Diese Kaserne, bestehend aus neun Jochen auf zwei Ebenen, hatte eine zickzackförmige Form, wobei die vier Joche auf ihrer linken Seite nach Süden zurückgeklappt waren. Die Kasematten im Untergeschoss haben relativ niedrige Decken. 1892 wurde diese Kaserne mit Beton gedeckt. Dieses Dach fällt nun vor die Fassade hinter dem Graben zurück, der nicht mehr deutlich als solcher erkennbar ist. Dieses Szenario gibt es sonst nur im Fort von Replaton in Modane. Diese Modernisierung umfasste alle Räumlichkeiten links dieser Kaserne bis zur Mitte der Front I-II, wo am Grund des Schluchtgrabens eine Kriegskaserne betoniert wurde. Von dieser konnte man durch einen tiefen Stollen und vor der Verfüllung in den letzten Jahren die Höhlenunterstände außerhalb der Hülle erreichen (siehe Mont Saint-Michel). Die Redoute verfügte über zwei Brotöfen für je 300 Rationen, die sich heute in einem eher traurigen Zustand befinden. Von der Kavallerie, die vor der Betonierung über der Truppenkaserne stand, ist nichts mehr übrig. Dagegen sind zwei Stützsäulen für Flugabwehr-Maschinengewehre und mindestens ein Panzer für Flugabwehrkanonen erhalten. Diese Anlagen müssen aus dem Ersten Weltkrieg stammen, und laut einer Graffiti an einer Kasernenwand befand sich dort das dritte Geschütz des 403. Flugabwehrregiments (Graffiti vom April 1936). Beachten Sie, dass die Kavalleristen nur mit zehn Geschützen bewaffnet sein durften. Die Redoute hatte keine Wallstraße, da diese in den Umschlag verlegt worden war (siehe Umschlag des Forts Mont Saint-Michel). Zwei große, im Vorsprung VI eingeschlossene Pulvermagazine mit einer Gesamtlagerkapazität von 190.000 kg teilen sich dieselbe Trennwand. Ihre nebeneinander liegenden Lagerräume sind durch einen in diese gemeinsame Trennwand eingelassenen Erker miteinander verbunden. Beide sind spitzbogig und mit einer dünnen Ziegelmauer ausgekleidet, die selbst mit einer Zementschicht überzogen ist. Nicht weit davon entfernt kann ein geschultes Auge den abgerissenen optischen Kommunikationsposten erkennen. Dieser Posten war mit dem Fort von Frouard, dem Lucey-Plateau und einem freistehenden Posten hinter dem Werk von Charmes verbunden. Vom ursprünglichen Posten ist nichts mehr übrig. Er wurde durch einen Betonmonolithen ersetzt, der über einen großen vertikalen Schacht zugänglich ist. Wann und warum, wissen wir nicht, aber heute ist nur noch die Basis erhalten und nur zwei der drei Zinnen sind noch zu erahnen. Die Kaponnieren der Fronten III und V sind eine Besonderheit. Der für die Kanonen vorgesehene Raum ist schmaler als üblich, was die Konstrukteure bei der Wahl des 12-Pfünder-Geschützes dazu zwang, die Schießscharten erheblich zu verändern und nur einen schmalen Abstand zwischen denen dieses Geschützes und denen des Revolvergeschützes beizubehalten. Bemerkenswert ist auch, dass die Zinnen sowohl an der Vorderseite als auch an den flankierenden Steilwandgalerien im oberen Teil abgestuft sind. Ihre flankierenden Galerien sind praktisch so breit wie ihre Seiten. Alle haben zwei Erker, von denen einer ein Ausfalltor hat. Über eines davon konnte man den Graben der Kopffronten erreichen. Sowohl im Frontbogen III als auch im Frontbogen V gibt es einen über eine Treppe erreichbaren Kontereskarpenunterstand. Andererseits finden wir, dem Winkel des Frontbogens IV folgend, unter der Kontereskarpe der Fronten III-IV und IV-V, den längsten Höhlenunterstand, den wir je gesehen haben. Nicht weniger als sechs Treppen ermöglichen den Zugang. Zwei endlose Reihen von im Boden eingelassenen und durch einen Mittelgang getrennten Bettpfosten zeugen von der großen Zahl an Männern, die hier Schutz finden konnten. Von diesem Unterstand gehen zwei Galerien ab, eine rechts, die andere links von der Batterie Bruley, die sich im Fortmantel im Nordwesten befindet. Im Februar 2001 fanden wir die Redoute in einem durchaus akzeptablen Erhaltungszustand und mit sehr wenigen Graffiti vor. Lediglich einige Mauerwerke sowie die Brotöfen, deren Metallteile gerippt waren, hatten unter dem Frost gelitten. Eine seltene Beobachtung: Im Dezember 2011 verschlechterte sich der Zustand des Ortes nicht, sondern verbesserte sich, insbesondere dank der Wartungsarbeiten durch die Mitglieder eines Paintball-Clubs und der Anwesenheit von Schafen und Ziegen. Die Pulvermagazine sind makellos, ebenso wie die Kaponnieren und Konterkarpenunterstände (mit Ausnahme des Schutzes des Frontbogens III, dessen Wände durch Feuer geschwärzt wurden). Leider entfernten die deutschen Besatzer so viele Metallelemente wie möglich, was jedoch die Besonderheiten des Ortes nicht schmälert, der, ganz zu schweigen von der Außenhülle und den äußeren Organen, sicherlich einen Besuch wert ist. Privateigentum, Zutritt verboten.

Versterkt kamp Toul, ten noorden van de stad, 1874-1877. 387 m hoogte. 726 manschappen en 22 kanonnen, waaronder 12 flankerende. Fort Klein genoemd. Een eerste project voorzag in eenzelfde vorm als die van Lucey en Villey-le-Sec, maar de plannen werden aangepast om er een onregelmatige zeshoek van te maken. De kleine breuken in de keel en de voorgevel gaven het meer een trapeziumachtig karakter. Ter verdediging van de zes fronten heeft het drie dubbele caponnières, alle geplaatst op oneven saillanten. Degene bij saillant I beschermt de twee klooffronten. Het is uniek omdat het een kelder heeft met schietschansen voor musketiervuur, die alleen schieten op de top van de tegenoverliggende helling toelaten en geen actie in de gracht. Deze schansen komen uit in de vrucht van voetschansen die op de begane grond uitkomen, wat het een uniek geval moet maken. Deze voetschansen, vier in getal, betreffen alleen de ronde zijde van dit orgel. De toegang tot de kelder van deze caponnière is via een valluik op de begane grond, eveneens een uitzondering. De ingang van de redoute heeft geen portaal. De twee pilasters zijn bekleed met een gekanteelde muur die uitkijkt op een binnenplaats. De relingen van een Ardagt & Pilter ophaalbrug zijn aanwezig, en in de begroeiing van de gracht zijn de resten van het beweegbare deel ervan te onderscheiden, evenals de zeldzame metalen pijler van de vaste brug. Deze binnenplaats kijkt uit op wat waarschijnlijk de officierskazerne was. Een kapiteelgang leidde tegenover de troepenkazerne. Deze laatste werd voorafgegaan door een smalle gracht (zoals een Engelse binnenplaats), zozeer zelfs dat de binnenplaats zich, om zo te zeggen, ter hoogte van de eerste verdieping van de kazerne bevond. Deze kazerne, bestaande uit negen traveeën op twee niveaus, had een chevronvorm, waarbij de vier traveeën aan de linkerkant naar het zuiden terugbogen. De kazematten op de onderste verdieping hebben vrij lage plafonds. In 1892 werd deze kazerne met beton bedekt. Dit dak valt nu terug voor de gevel voorbij de gracht, die niet meer duidelijk als zodanig zichtbaar is. Dit scenario is alleen elders aanwezig in het fort van Replaton in Modane. Deze modernisering omvatte alle ruimtes links van deze kazerne, tot aan het midden van front I-II, waar een oorlogskazerne was gebetonneerd op de bodem van de kloofgracht. Vanuit deze laatste kon men, via een diepe galerij en vóór de recente opvulling, de schuilkelders in de grot buiten de omheining bereiken (zie Mont Saint-Michel). De redoute had twee broodovens voor elk 300 rantsoenen, die zich nu in een nogal deplorabele staat bevinden. Er is niets meer over van de cavalerist die de troepenkazerne beklom vóór de betonstort. Er staan daarentegen twee steunpilaren voor luchtafweergeschut en minstens één tank voor luchtafweergeschut. Deze inrichtingen dateren waarschijnlijk uit de Eerste Wereldoorlog en volgens de graffiti op een muur van de kazerne bevond zich daar het derde kanon van het 403e Luchtafweerregiment, gedateerd april 1936. Merk op dat de cavalerist slechts met tien kanonnen bewapend zou zijn. De redoute had geen walstraat; deze was overgebracht naar de ommuring (zie ommuring van het fort van Mont Saint-Michel). In saillant VI bevinden zich twee grote kruitmagazijnen, met een totale opslagcapaciteit van 190.000 kg, die dezelfde scheidingswand delen. Naast elkaar geplaatst, staan hun opslagruimtes met elkaar in verbinding via een opening die in deze gemeenschappelijke wand is doorboord. Beide zijn spitsboogvormig en bekleed met een dunne bakstenen muur, die zelf met een cementlaag is bedekt. Niet ver daarvandaan kan een geoefend oog de optische communicatiepost zien, die is afgebroken. Deze paal stond in verbinding met het fort van Frouard, het Lucey-plateau en een losstaande paal achter het werk van Charmes. Van de oorspronkelijke paal is niets meer over. Deze werd vervangen door een betonnen monoliet, toegankelijk via een grote verticale schacht. Wanneer en waarom weten we niet, maar vandaag de dag resteert alleen de basis en kunnen slechts twee van de drie kantelen worden geraden. De caponnières van de saillanten III en V zijn bijzonder. De ruimte voor de kanonnen is smaller dan gebruikelijk, waardoor de ontwerpers bij de invoering van het 12-ponder kanon de schietgaten aanzienlijk moesten aanpassen, waardoor er slechts een smalle scheiding bleef tussen die van dit kanon en die van het revolverkanon. De kantelen van zowel de voorgevels als de flankerende galerijen op de helling zijn, nog steeds bijzonder, met een getrapt bovengedeelte. Hun flankerende galerij is praktisch even breed als hun zijkanten. Ze hebben allemaal twee orillons, waarvan er één een achterpoort heeft. Door een van deze te nemen, kon men de gracht van de voorgevels bereiken. Zowel in saillant III als in saillant V bevindt zich een contrescarp-schuilplaats die toegankelijk is via een trap. Aan de andere kant, als we de hoek van saillant IV volgen, onder de contrescarp van de voorgevels III-IV en IV-V, vinden we de langste grotschuilplaats die we ooit hebben gezien. Maar liefst zes trappen geven toegang. Twee eindeloze rijen bedposten, verzegeld in de grond en gescheiden door een middenpad, getuigen van het grote aantal mannen dat hier onderdak kon vinden. Twee galerijen verlaten deze schuilplaats, één rechts, de andere links van de Bruley-batterij, gelegen in de omhulling van het fort, in het noordwesten. In februari 2001 troffen we de schans aan in een volkomen acceptabele staat van bewaring en met zeer weinig graffiti. Alleen wat metselwerk had last van vorst, evenals de broodovens, waarvan de metalen delen geribbeld waren. Een zeldzame constatering in december 2011: in plaats van te verslechteren, verbeterde de staat van de plek juist, met name dankzij het onderhoud door leden van een paintballclub en de aanwezigheid van schapen en geiten. De kruitmagazijnen zijn nog steeds onberispelijk, evenals de caponnières en de contrescarp-schuilplaatsen (behalve die van saillant III, waar de muren door brand zwartgeblakerd zijn). Helaas heeft de Duitse bezetter zoveel mogelijk metalen elementen verwijderd, maar dit doet niets af aan de specifieke kenmerken van de plek, die, afgezien van de buitenschil en de externe onderdelen, zeker een bezoek waard zijn. Privébezit, toegang verboden.

Toul fortified camp, north of the city, 1874-1877. 387 m alt. 726 men and 22 guns including 12 flanking. Called Fort Klein. A first project envisaged this redoubt in the same shape as those of Lucey and Villey-le-Sec, but the plans were modified to make it an irregular hexagon, the slight breaks in its throat and its head front nevertheless making it more like a trapezoid. To defend its six fronts, it has three double caponiers, all placed at odd-numbered salients. The one at salient I protects the two gorge fronts. It is unique because it has a basement with firing crenels for musketry fire, which only allow firing at the top of the escarpment facing them and no action in the ditch. These crenels open into the fruit of foot crenels emerging on the ground floor, which must make it a unique case. These foot crenels, four in number, only concern the rounded face of this organ. Access to the basement of this caponier is via a trapdoor in the ground floor, also an exception. The entrance to the redoubt has no porch. The two pilasters are clad with a crenellated wall overlooking a courtyard. The rails of an Ardagt & Pilter drawbridge are in place, and in the vegetation of the ditch, one can make out the remains of its movable part as well as the rare metal pier of the fixed bridge. This courtyard overlooks what was probably the officers' barracks. A capital passage led opposite the troop barracks. The latter was preceded by a narrow ditch (like an English courtyard), so much so that the courtyard was located, so to speak, at the level of the first floor of the barracks. This barracks, composed of nine bays on two levels, had a chevron shape, the four bays on its left side folding back towards the south. The casemates on the lower floor have fairly low ceilings. In 1892, this barracks was covered with concrete. This roof now falls back in front of the facade beyond the ditch, which no longer clearly appears as such. This scenario is only present elsewhere at the fort of Replaton in Modane. This modernization included all the premises to the left of this barracks, up to the center of front I-II, where a war barracks was concreted at the bottom of the gorge ditch. From the latter, one could, through a deep gallery and before the backfilling of recent years, reach the cave shelters outside the envelope (see Mont Saint-Michel). The redoubt had two bread ovens for 300 rations each, which are now in a rather sad state. Nothing remains of the cavalryman surmounting the troop barracks before the concreting. On the other hand, there are two support columns for anti-aircraft machine guns and at least one tank for anti-aircraft guns. These arrangements must date from the First World War and, according to graffiti left on a wall of the barracks, we had there the third gun of the 403rd Anti-Aircraft Regiment, graffiti dated April 1936. Note that the cavalryman was only to be armed with ten guns. The redoubt did not have a rampart street, the latter having been transferred to the envelope (see envelope of the fort of Mont Saint-Michel). Sealed in salient VI, two large powder magazines, with a total storage capacity of 190,000 kg, share the same partition wall. Placed side by side, their storage rooms communicate through a bay pierced in this common partition. Both are ogival and lined with a thin brick wall, itself covered with a film of cement. Not far from them, a trained eye will be able to spot the optical communications post, which has been cut down. This post communicated with the fort of Frouard, the Lucey plateau and a detached post behind the work of Charmes. Nothing remains of the original post. It was replaced by a concrete monolith accessible by a large vertical shaft. When and why, we do not know, but today only the base remains and only two of the three battlements can be guessed. The caponiers of salients III and V are special. The space reserved for the cannons is narrower than usual, which forced the designers, when adopting the 12-pounder gun, to considerably modify the embrasures, retaining only a thin separation between that of this gun and that of the revolver gun. Still singularly, the battlements of both their faces and their flanking escarpment galleries have their upper part stepped. Their flanking gallery is practically as wide as their sides. All have two orillons, one of which has a postern gate. By taking one of these, one could reach the ditch of the head fronts. Whether in salient III or salient V, there is a counterscarp shelter accessible by a staircase. On the other hand, following the angle of salient IV, under the counterscarp of fronts III-IV and IV-V, we find the longest cave shelter that we have ever seen. No fewer than six staircases provide access. Two endless rows of bedposts sealed in the ground and separated by a central aisle testify to the large number of men that could be sheltered here. Two galleries leave this shelter, one to the right, the other to the left of the Bruley battery, located in the fort's envelope, to the northwest. In February 2001, we found the redoubt in a perfectly acceptable state of preservation and very little graffiti. Only some masonry had suffered from frost, as well as the bread ovens, whose metal parts had been ribbed. A rare observation, in December 2011, instead of getting worse, the state of the place improved, notably thanks to the maintenance carried out by the members of a paintball club and the presence of sheep and goats. The powder magazines remain immaculate as do the caponiers and counterscarp shelters (except that of salient III where fire has blackened the walls). Unfortunately, the German occupier removed as many metal elements as possible, but this does not detract from the specificities of the place which, without even mentioning the envelope and the external organs, certainly deserve a visit. Private property, access prohibited.

Opevněný tábor Toul, severně od města, 1874-1877. 387 m n. m. 726 mužů a 22 děl včetně 12 obranných. Nazýval se Fort Klein. První projekt předpokládal, že tato reduta bude mít stejný tvar jako reduty Lucey a Villey-le-Sec, ale plány byly upraveny tak, aby měla tvar nepravidelného šestiúhelníku, drobné zlomy v hrdle a čelní části ho nicméně více připomínaly lichoběžník. K obraně svých šesti front má tři dvojité kaponiéry, všechny umístěné na lichých výběžcích. Kaponiér na výběžku I chrání obě čela rokle. Je unikátní, protože má suterén s palebnými sloupy pro mušketní palbu, které umožňují střelbu pouze z vrcholu srázu směřujícího k nim a ne v příkopu. Tyto sloupy ústí do plodu nohou vybíhajících v přízemí, což z něj musí dělat unikátní případ. Tyto nohy, celkem čtyři, se týkají pouze zaoblené plochy těchto varhan. Přístup do suterénu této kaponiéry je přes padací dveře v přízemí, což je také výjimka. Vchod do reduty nemá verandu. Dva pilastry jsou obloženy cimbuřím s výhledem do nádvoří. Zábradlí padacího mostu Ardagt & Pilter je na místě a v vegetaci příkopu lze rozeznat zbytky jeho pohyblivé části i vzácného kovového pilíře pevného mostu. Toto nádvoří má výhled na to, co pravděpodobně bývalo důstojnickými kasárnami. Naproti vojákům vedla hlavní chodba. Tomuto druhému předcházel úzký příkop (jako anglický dvůr), a to natolik, že se dvůr nacházel takříkajíc na úrovni prvního patra kasáren. Tato kasárna, složená z devíti polí na dvou úrovních, měla tvar šípu, přičemž čtyři pole na levé straně se sklápěla směrem k jihu. Kasematy v dolním patře mají poměrně nízké stropy. V roce 1892 byla tato kasárna pokryta betonem. Tato střecha nyní klesá před fasádu za příkop, který se jako takový již jasně nejeví. Tento scénář je přítomen pouze jinde v pevnosti Replaton v Modane. Tato modernizace zahrnovala všechny prostory nalevo od těchto kasáren, až po střed fronty I-II, kde byla na dně příkopu rokle vybetonována válečná kasárna. Z druhé jmenované se dalo před zasypáním v posledních letech hlubokou štolou dosáhnout jeskynních krytů vně pláště (viz Mont Saint-Michel). Reduta měla dvě pece na chléb, každá pro 300 dávek, které jsou nyní v poněkud žalostném stavu. Z jezdce stoupajícího nad kasárnami před betonáží se nic nezůstalo. Na druhé straně se zde nacházejí dva podpůrné sloupy pro protiletadlové kulomety a nejméně jeden tank pro protiletadlové kanóny. Tato uspořádání musí pocházet z první světové války a podle graffiti zanechaného na zdi kasáren se tam nacházelo třetí dělo 403. protiletadlového pluku, datované dubnem 1936. Všimněte si, že jezdec měl být vyzbrojen pouze deseti děly. Reduta neměla opevnění, které bylo přeneseno do obálky (viz obálka pevnosti Mont Saint-Michel). V šestém výběžku se nacházejí dva velké zásobníky prachu s celkovou skladovací kapacitou 190 000 kg, které sdílejí stejnou dělicí stěnu. Jejich skladovací prostory, umístěné vedle sebe, jsou propojeny otvorem vyhloubeným v této společné stěně. Oba jsou ostnaté a obložené tenkou cihlovou zdí, která je sama pokryta vrstvou cementu. Nedaleko od nich bude cvičené oko schopno spatřit optický komunikační stanoviště, které bylo zbouráno. Tento sloup komunikoval s pevností Frouard, plošinou Lucey a samostatným sloupem za opevněním Charmes. Z původního sloupu se nic nezůstalo. Byl nahrazen betonovým monolitem přístupným velkou svislou šachtou. Kdy a proč, nevíme, ale dnes z něj zůstala pouze základna a lze hádat pouze dvě ze tří cimbuří. Zvláštní jsou kaponiry výběžků III a V. Prostor vyhrazený pro kanóny je užší než obvykle, což donutilo konstruktéry při zavádění dvanáctiliberního děla značně upravit střílny a zachovat pouze tenkou vzdálenost mezi tímto dělem a revolverovým dělem. Stále jedinečné je, že cimbuří jak na čelech, tak na bočních srázových galeriích má horní část stupňovitou. Jejich boční galerie je prakticky stejně široká jako jejich boky. Všechny mají dva oriolly, z nichž jeden má zadní bránu. Projetím jedním z nich se lze dostat k příkopu předních front. Ať už se jedná o výběžek III nebo výběžek V, nachází se zde kryt protiskluzové stěny přístupný po schodišti. Na druhé straně, po úhlu výběžku IV, pod protiskluzovou stěnou front III-IV a IV-V, nacházíme nejdelší jeskynní kryt, jaký jsme kdy viděli. Přístup zajišťuje nejméně šest schodišť. Dvě nekonečné řady sloupků postelí zapuštěných do země a oddělených centrální uličkou svědčí o velkém počtu mužů, kteří se zde mohli ukrýt. Z tohoto krytu vedou dvě galerie, jedna napravo, druhá nalevo od baterie Bruley, která se nachází v obvodu pevnosti, severozápadně. V únoru 2001 jsme našli redutu v naprosto přijatelném stavu zachování a s velmi malým množstvím graffiti. Mrazem utrpělo pouze některé zdivo, stejně jako pece na chléb, jejichž kovové části byly žebrované. V prosinci 2011 se stav místa, což je vzácné pozorování, místo aby se zhoršil, spíše zlepšil, zejména díky údržbě prováděné členy paintballového klubu a přítomnosti ovcí a koz. Sklady prachu zůstávají bezvadné, stejně jako kaponiéry a protiskluzové kryty (s výjimkou III. výběžku, kde oheň zčernal zdi). Německý okupant bohužel odstranil co nejvíce kovových prvků, ale to neubírá na specifičnosti místa, které si, aniž bychom zmínili plášť a vnější orgány, jistě zaslouží návštěvu. Soukromý pozemek, vstup zakázán.