Place de Nice, nord de la ville, 1889-1891. 784 m/alt. Occupant le plus proche sommet au nord-est du fort du Mont Chauve d'Aspremont, soit environ 1 000 m à vol d'oiseau, le Mont Chauve de Tourrette disposait de meilleures vues sur le village de Tourrette-Levens. Construit plus tardivement que son voisin, il ne recevra aucun nom de baptême suite au décret du général Boulanger, décret alors déjà abandonné. Il s'agit d'un ouvrage résolument moderne, intégralement creusé dans le roc, ce qui a dispensé le Génie d'y couler le moindre béton. On peut considérer, par la disposition de ses locaux, qu'il s'agit d'une forme de réponse à cette fameuse crise de l'obus-torpille. Il affecte la forme d'un parallélogramme dont le front de tête a été étiré jusqu'à former un arrondi. Cette figure a tout simplement été imposée par le terrain. La gorge, légèrement brisée, montre une courtine dont la seule et unique défense s'effectuait depuis un mur à bahut coiffant l'escarpe. Chacun des autres fronts dispose d'un simple bastionnet érigé peu ou prou en leur centre. L'entrée s'ouvre de plain-pied avec le fond du fossé, dans le flanc gauche de la courtine. Le pont-levis, d'un modèle rare, est encore en place, complet ou presque. Il s'agit d'un pont Ardagt amélioré. Le qualificatif se reporte aux ponts Ardagt & Pilter que l'on peut voir, notamment, à la batterie nord de Villey-le-Sec ou au réduit du fort Saint-Michel dans la place de Toul. Contrairement à ceux-là, ici le pont ne se trouve pas en façade, mais bien en retrait dans le tunnel de l'entrée, donc, nettement moins vulnérable. Il se rétracte en s'abaissant, tout en coulissant sur des rails verticaux et courbes, dans une fosse. En position relevée, une partie de son tablier barre le passage, jusqu'à hauteur de la naissance de la voûte. Au-delà du pont, le tunnel de l'entrée débouche dans une petite cour bien défilée aux coups par le massif rocheux. Sur la droite, elle se prolonge au-devant de cinq locaux dont deux chambrées. Ces locaux sont creusés dans le roc laissant entre eux des piédroits de 4 à 5 m d'épaisseur de roc en place. 3,5 m devant eux, l'épais parapet d'infanterie du fond de la courtine s'élève, dépassant leur hauteur de voûte. Face au tunnel de l'entrée s'ouvre un autre, lequel amorce d'emblée une courbe pour longer l'arrière des cinq locaux précités et déboucher à leur droite, quelques mètres à peine en deçà d'une rampe ascendante allant desservir les seules trois plates-formes d'artillerie que compte le fort. Ce tunnel, au passage, dessert un local à munitions, trois magasins d'artillerie, dont, probablement, les remises des canons, et une citerne. Tout cet ensemble, au risque de nous répéter, a été creusé sous le massif rocheux. C'est là une nouveauté pour l'époque même si, aux casemates trop facilement enfumées, on préféra conserver l'artillerie à ciel ouvert. Trois plates-formes écrivions nous ; toutes alignées dans la partie droite du fort, bien protégées par le massif originel sous lequel se trouvent les locaux passifs dont il vient d'être question. Ces plates-formes, comme partout ailleurs à Nice, possèdent des niches dans leurs murs de flanc ainsi qu'à la racine des traverses pleines les séparant. Le reste des dessus ne comprend rien d'autre qu'un parapet d'infanterie adossé au massif rocheux. Avec seulement deux grandes chambrées pour la troupe, on peut estimer la garnison, officiers et sous-officiers inclus, à 110 voire 120 hommes maximum. Ceux-ci devaient servir les trois canons du fort, mais aussi les trois autres de la batterie annexe, pratiquement accolée à la gauche du fort. Les plates-formes de cette batterie annexe sont aménagées selon le même type que celles du fort et, une centaine de mètres en arrière, se trouve un petit magasin sous roc auquel, une fois n'est pas coutume à Nice, on accède de plain-pied. Ce magasin comprend une galerie centrale bien plus longue que celles des autres magasins de batterie de la place, venant buter non sur une niche aux artifices, mais bien sur un petit local où devaient néanmoins être stockés… les artifices. De part et d'autre de ce local, face-à-face, s'ouvrent deux locaux de 3 x 2,5 m pour les obus et les gargousses. Dans un de ces locaux, le dispositif de drainage mural, en arêtes de poisson, est particulièrement bien visible. Une source bibliographique évoque une modernisation en 1893-1894, mais sans aucune précision. Longtemps demeuré à l'abandon, devenu lieu pour le moins mal fréquenté (voitures volées et brûlées, etc.), les Douanes y avaient finalement mis bon ordre et aménagé les lieux avec différents stands de tir. Quelques aménagements avaient certes été nécessaires, mais ce ne sont pas les épaisses feuilles de caoutchouc (pour éviter les ricochets) noir qui recouvrent ça et là murs et fossés qui allaient dégrader le fort, bien au contraire. Quelques mois avant notre visite (04/2008), la mairie, propriétaire des lieux, manifesta le souhait de voir se clôturer les activités de tir. Il ne fallut pas attendre longtemps avant que des clôtures ne soient renversées, les installations lamentablement dégradées, des feux initiés dans les souterrains désormais noirs de suie,… Le Mont Chauve de Tourrette nous a laissé l'impression d'un grand gâchis.

Festung von Nice, Nord der Stadt, 1889-1891. 784 M/ü M. Den nächsten Gipfel nordöstlich des Forts Mont Chauve d'Aspremont einnehmend, etwa 1 000 m Luftlinie, hatte der Mont Chauve de Tourrette bessere Aussichten auf das Dorf Tourrette-Levens. Später gebaut als sein Nachbar, wird er keinen Taufnamen erhalten infolge des Dekrets von General Boulanger, Dekret damals bereits aufgegeben. Es handelt sich um ein entschieden modernes Werk, vollständig in den Fels gegraben, was die Pioniere davon befreite, auch nur einen Beton zu gießen. Man kann, durch die Anordnung seiner Räume, betrachten, dass es sich um eine Form von Antwort auf diese berühmte Krise der Torpedogranate handelt. Es weist die Form eines Parallelogramms auf, dessen Stirnfront bis zur Bildung einer Rundung gestreckt wurde. Diese Figur wurde schlicht vom Gelände auferlegt. Die Kehle, leicht gebrochen, zeigt eine Kurtine, deren einzige und alleinige Verteidigung von einer Brustwehr die Escarpe krönenden Mauer aus erfolgte. Jede der anderen Fronten verfügt über eine einfache Bastionette, errichtet mehr oder weniger in ihrem Zentrum. Der Eingang öffnet sich ebenerdig mit dem Grund des Grabens, in der linken Flanke der Kurtine. Die Zugbrücke, von einem seltenen Modell, ist noch an Ort und Stelle, komplett oder fast. Es handelt sich um eine verbesserte Ardagt-Brücke. Die Bezeichnung bezieht sich auf die Ardagt & Pilter Brücken, die man sehen kann, insbesondere, an der Nordbatterie von Villey-le-Sec oder an der Redoute des Forts Saint-Michel in der Festung Toul. Im Gegensatz zu jenen, hier befindet sich die Brücke nicht in der Fassade, sondern wohl im Rückzug im Tunneleingang, also, deutlich weniger verwundbar. Sie zieht sich zurück, indem sie sich senkt, während sie auf vertikalen und gekrümmten Schienen, in einer Grube gleitet. In angehobener Position, ein Teil ihres Decks versperrt den Durchgang, bis zur Höhe des Anfangs des Gewölbes. Jenseits der Brücke, mündet der Tunneleingang in einen kleinen Hof, gut gedeckt vor Schüssen durch den Felsmassiv. Auf der rechten Seite, setzt er sich vor fünf Räumen fort, davon zwei Stuben. Diese Räume sind in den Fels gegraben, zwischen ihnen Pfeiler von 4 bis 5 m Dicke von Fels an Ort und Stelle lassend. 3,5 m vor ihnen, erhebt sich die dicke Infanteriebrustwehr des Grundes der Kurtine, ihre Gewölbehöhe überragend. Gegenüber dem Tunneleingang öffnet sich ein anderer, welcher sofort eine Kurve einleitet, um der Rückseite der fünf vorgenannten Räume zu folgen und zu ihrer Rechten zu münden, nur wenige Meter diesseits einer aufsteigenden Rampe, die hingehen wird, die einzigen drei Artillerieplattformen, die das Fort zählt, zu bedienen. Dieser Tunnel, im Vorbeigehen, bedient einen Munitionsraum, drei Artilleriemagazine, davon, wahrscheinlich, die Remisen der Geschütze, und eine Zisterne. All dieses Ensemble, auf die Gefahr hin, uns zu wiederholen, wurde unter dem Felsmassiv gegraben. Das ist da eine Neuheit für die Epoche, selbst wenn, den zu leicht verrauchten Kasematten, man vorzog, die Artillerie im Freien zu behalten. Drei Plattformen schrieben wir; alle ausgerichtet im rechten Teil des Forts, gut geschützt durch den ursprünglichen Massiv, unter welchem sich die passiven Räume befinden, von denen soeben die Rede war. Diese Plattformen, wie überall sonst in Nice, besitzen Nischen in ihren Flankenmauern sowie an der Wurzel der vollen Traversen, die sie trennen. Der Rest der Oberseiten umfasst nichts anderes als eine Infanteriebrustwehr, an den Felsmassiv angelehnt. Mit nur zwei großen Stuben für die Truppe, kann man die Garnison, Offiziere und Unteroffiziere eingeschlossen, auf 110 sogar 120 Mann maximum schätzen. Diese sollten die drei Geschütze des Forts bedienen, aber auch die drei anderen der Annexbatterie, praktisch an die Linke des Forts angelehnt. Die Plattformen dieser Annexbatterie sind nach dem gleichen Typ wie die des Forts eingerichtet und, hundert Meter dahinter, befindet sich ein kleiner Felsmagazin, zu dem, einmal ist kein Brauch in Nice, man ebenerdig Zugang hat. Dieses Magazin umfasst einen Zentralgang viel länger als die der anderen Batteriemagazine der Festung, nicht auf eine Kunstfeuernische stoßend, sondern wohl auf einen kleinen Raum, wo dennoch gelagert werden sollten… die Kunstfeuer. Zu beiden Seiten dieses Raums, gegenüber, öffnen sich zwei Räume von 3 x 2,5 m für die Geschosse und die Kartuschen. In einem dieser Räume, die Vorrichtung zur Wandentwässerung, in Fischgräten, ist besonders gut sichtbar. Eine bibliographische Quelle erwähnt eine Modernisierung in 1893-1894, aber ohne jede Präzision. Lange verlassen geblieben, geworden Ort zumindest schlecht frequentiert (gestohlene und verbrannte Autos, usw.), hatten die Zollbehörden schließlich Ordnung geschaffen und die Orte mit verschiedenen Schießständen eingerichtet. Einige Anpassungen waren sicher notwendig gewesen, aber es sind nicht die dicken schwarzen Gummiblätter (um Abpraller zu vermeiden), die hier und da Mauern und Gräben bedecken, die das Fort verschlechtern würden, ganz im Gegenteil. Einige Monate vor unserem Besuch (04/2008), äußerte das Bürgermeisteramt, Eigentümer der Orte, den Wunsch, die Schießaktivitäten einzustellen. Es dauerte nicht lange, bevor Zäune umgestürzt wurden, die Einrichtungen jammervoll verschlechtert, Feuer in den nun rußgeschwärzten Unterständen initiiert,… Der Mont Chauve de Tourrette hat uns den Eindruck einer großen Verschwendung hinterlassen.

Vesting van Nice, noord van de stad, 1889-1891. 784 m/alt. De naaste top ten noordoosten van het fort Mont Chauve d'Aspremont innemend, ongeveer 1 000 m vogelvlucht, had de Mont Chauve de Tourrette betere uitzichten op het dorp Tourrette-Levens. Later gebouwd dan zijn buur, zal het geen doopnaam ontvangen volgend op het decreet van generaal Boulanger, decreet toen reeds verlaten. Het betreft een beslist modern werk, integraal uitgegraven in de rots, wat de Genie ervan bevrijdde ook maar een beton te gieten. Men kan, door de schikking van zijn lokalen, beschouwen, dat het zich om een vorm van antwoord op deze beroemde crisis van de torpedogranaat handelt. Het vertoont de vorm van een parallellogram waarvan de voorfront werd uitgerekt tot de vorming van een afronding. Deze figuur werd eenvoudig door het terrein opgelegd. De keel, licht gebroken, toont een courtine wiens enige en unieke verdediging vanaf een borstwering de escarpe kronende muur uit plaatsvond. Elk van de andere fronten beschikt over een eenvoudig bastionnetje, opgericht min of meer in hun centrum. De ingang opent zich gelijkvloers met de bodem van de gracht, in de linkerflank van de courtine. De valbrug, van een zeldzaam model, is nog ter plaatse, compleet of bijna. Het betreft een verbeterde Ardagt-brug. De kwalificatie verwijst naar de Ardagt & Pilter bruggen die men kan zien, in het bijzonder, aan de noordbatterij van Villey-le-Sec of aan de redoute van het fort Saint-Michel in de vesting Toul. In tegenstelling tot die, hier bevindt de brug zich niet in de gevel, maar wel in terugtrekking in de tunnelingang, dus, duidelijk minder kwetsbaar. Hij trekt zich terug door zich te verlagen, terwijl hij op verticale en gebogen rails, in een put glijdt. In opgeheven positie, een deel van zijn dek verspert de doorgang, tot op hoogte van het begin van het gewelf. Voorbij de brug, mondt de tunnelingang uit in een kleine cour, goed gedekt voor schoten door de rotsmassief. Aan de rechterzijde, zet hij zich voort voor vijf lokalen waarvan twee slaapzalen. Deze lokalen zijn uitgegraven in de rots tussen hen stijlen van 4 tot 5 m dikte van rots ter plaatse latend. 3,5 m voor hen, verheft zich de dikke infanterieborstwering van de grond van de courtine, hun gewelfhoogte overtreffend. Tegenover de tunnelingang opent een andere, welke onmiddellijk een bocht inzet, om de achterzijde van de vijf voornoemde lokalen te volgen en aan hun rechterkant uit te monden, slechts enkele meters deze zijde van een opgaande helling, die heen zal gaan, de enige drie artillerieplatforms, die het fort telt, te bedienen. Deze tunnel, onderweg, bedient een munitielokaal, drie artilleriemagazijnen, waarvan, waarschijnlijk, de remises van de kanonnen, en een cisterne. Geheel dit ensemble, op het risico onszelf te herhalen, werd onder de rotsmassief uitgegraven. Dat is daar een nieuwigheid voor de tijd zelfs als, aan de te gemakkelijk gerookte kazematten, men verkoos, de artillerie in open lucht te behouden. Drie platforms schreven we; allen uitgelijnd in het rechterdeel van het fort, goed beschermd door de oorspronkelijke massief, onder welke zich de passieve lokalen bevinden, waarvan zojuist sprake was. Deze platforms, zoals overal elders in Nice, bezitten nissen in hun flankmuren alsook aan de wortel van de volle traversen, die ze scheiden. De rest van de bovenkanten omvat niets anders dan een infanterieborstwering, aan de rotsmassief aangeleund. Met slechts twee grote slaapzalen voor de troep, kan men het garnizoen, officieren en onderofficieren inbegrepen, op 110 zelfs 120 man maximum schatten. Dezen moesten de drie kanonnen van het fort bedienen, maar ook de drie andere van de annexbatterij, praktisch aan de linkerzijde van het fort vastgehecht. De platforms van deze annexbatterij zijn ingericht volgens hetzelfde type als die van het fort en, honderd meter achterwaarts, bevindt zich een klein rotsmagazijn, waartoe, eens is geen gewoonte in Nice, men gelijkvloers toegang heeft. Dit magazijn omvat een centrale gang veel langer dan die van de andere batterijmagazijnen van de vesting, niet op een kunstvuurnis stotend, maar wel op een klein lokaal, waar niettemin opgeslagen moesten worden… de kunstvuur. Aan weerszijden van dit lokaal, tegenover elkaar, openen twee lokalen van 3 x 2,5 m voor de granaten en de kardoesen. In een van deze lokalen, de inrichting tot muurdrainage, in visgraat, is bijzonder goed zichtbaar. Een bibliografische bron vermeldt een modernisering in 1893-1894, maar zonder enige precisie. Lang verlaten gebleven, geworden plaats ten minste slecht gefrequenteerd (gestolen en verbrande auto's, enz.), hadden de Douane er uiteindelijk orde op gezet en de plaatsen met verschillende schietstanden ingericht. Enige aanpassingen waren zeker nodig geweest, maar het zijn niet de dikke zwarte rubberbladen (om afketsen te vermijden), die hier en daar muren en grachten bedekken, die het fort zouden verslechteren, integendeel. Enkele maanden voor ons bezoek (04/2008), uitte het gemeentehuis, eigenaar van de plaatsen, de wens de schietactiviteiten te beëindigen. Het duurde niet lang voordat afsluitingen werden omvergeworpen, de installaties jammervol verslechterd, vuren geïnitieerd in de ondertussen roetzwarte ondergronden,… De Mont Chauve de Tourrette heeft ons de indruk van een grote verspilling nagelaten.

Fortress of Nice, north of the city, 1889-1891. 784 m/alt. Occupying the nearest summit north-east of the fort of Mont Chauve d'Aspremont, about 1 000 m as the crow flies, Mont Chauve de Tourrette had better views on the village of Tourrette-Levens. Built later than its neighbor, it will receive no baptismal name following the decree of General Boulanger, decree then already abandoned. It is a resolutely modern work, entirely dug into the rock, which dispensed the Engineers from pouring any concrete there. One can consider, by the arrangement of its rooms, that it is a form of response to this famous crisis of the torpedo-shell. It affects the shape of a parallelogram whose head front has been stretched until forming a rounding. This figure was simply imposed by the terrain. The gorge, slightly broken, shows a curtain whose only and unique defense was effected from a parapet wall crowning the scarp. Each of the other fronts disposes of a simple bastionet erected more or less in their center. The entrance opens level with the bottom of the ditch, in the left flank of the curtain. The drawbridge, of a rare model, is still in place, complete or almost. It is an improved Ardagt bridge. The qualifier refers to the Ardagt & Pilter bridges that one can see, notably, at the north battery of Villey-le-Sec or at the redoubt of fort Saint-Michel in the fortress of Toul. Contrary to those, here the bridge is not in the facade, but well set back in the entrance tunnel, therefore, clearly less vulnerable. It retracts by lowering itself, while sliding on vertical and curved rails, into a pit. In raised position, a part of its deck blocks the passage, up to the height of the spring of the vault. Beyond the bridge, the entrance tunnel debouches into a small court well sheltered from shots by the rocky massif. On the right, it extends in front of five rooms of which two quarters. These rooms are dug into the rock leaving between them piers of 4 to 5 m thickness of rock in place. 3.5 m in front of them, the thick infantry parapet of the bottom of the curtain rises, exceeding their vault height. Facing the entrance tunnel opens another, which immediately initiates a curve to follow the rear of the five aforementioned rooms and debouch to their right, only a few meters short of an ascending ramp going to serve the only three artillery platforms that the fort counts. This tunnel, in passing, serves a ammunition room, three artillery magazines, of which, probably, the gun sheds, and a cistern. All this ensemble, at the risk of repeating ourselves, has been dug under the rocky massif. That is there a novelty for the epoch even if, to the too easily smoked casemates, one preferred to keep the artillery in the open air. Three platforms we wrote; all aligned in the right part of the fort, well protected by the original massif under which are the passive rooms of which there has just been question. These platforms, as everywhere else in Nice, possess niches in their flank walls as well as at the root of the full traverses separating them. The rest of the tops comprises nothing else than an infantry parapet backed against the rocky massif. With only two large quarters for the troops, one can estimate the garrison, officers and non-commissioned officers included, at 110 even 120 men maximum. These were to serve the three guns of the fort, but also the three others of the annex battery, practically adjoining the left of the fort. The platforms of this annex battery are arranged according to the same type as those of the fort and, a hundred meters behind, is located a small rock magazine to which, for once is not customary in Nice, one accesses level. This magazine comprises a central gallery much longer than those of the other battery magazines of the fortress, coming to abut not on an artifices niche, but well on a small room where should nevertheless be stored… the artifices. On either side of this room, face to face, open two rooms of 3 x 2.5 m for the shells and the cartridges. In one of these rooms, the wall drainage device, in herringbone, is particularly well visible. A bibliographic source mentions a modernization in 1893-1894, but without any precision. Long remained abandoned, become place at the least ill-frequented (stolen and burned cars, etc.), the Customs had finally put things in order and arranged the places with various shooting ranges. Some arrangements had certainly been necessary, but it is not the thick black rubber sheets (to avoid ricochets) that cover here and there walls and ditches that would degrade the fort, quite the contrary. A few months before our visit (04/2008), the town hall, owner of the places, expressed the wish to see the shooting activities ended. It did not take long before fences were overturned, the installations lamentably degraded, fires initiated in the henceforth soot-blackened undergrounds,… Mont Chauve de Tourrette left us with the impression of a great waste.

Pevnost Nice, sever od města, 1889-1891. 784 m/n.m. Zaujímající nejbližší vrchol severovýchodně od fortu Mont Chauve d'Aspremont, asi 1 000 m vzdušnou čarou, měl Mont Chauve de Tourrette lepší výhledy na vesnici Tourrette-Levens. Postavený později než jeho soused, neobdrží žádné křestní jméno následkem dekretu generála Boulangera, dekretu tehdy již opuštěného. Jedná se o rozhodně moderní objekt, zcela vytesaný do skály, což ženijní vojsko osvobodilo od litého betonu. Lze uvážit, uspořádáním jeho místností, že se jedná o formu odpovědi na tuto proslulou krizi torpédového granátu. Má tvar rovnoběžníku, jehož čelní front byl napnut až k vytvoření zaoblení. Tento obrazec byl prostě vnucen terénem. Šíje, lehce zlomená, ukazuje kurtinu, jejíž jediná a výhradní obrana se uskutečňovala z parapetní zdi korunující eskarpu. Každá z ostatních front disponuje prostou bastionkou vztyčenou více méně v jejich středu. Vchod se otevírá v úrovni dna příkopu, v levém boku kurtiny. Padací most, vzácného modelu, je stále na místě, kompletní nebo téměř. Jedná se o vylepšený Ardagtův most. Kvalifikace se vztahuje na mosty Ardagt & Pilter, které lze vidět, notably, u severní baterie Villey-le-Sec nebo u reduty fortu Saint-Michel v pevnosti Toul. Na rozdíl od těch, zde se most nenachází v průčelí, ale v odsazení ve vchodovém tunelu, tedy, výrazně méně zranitelný. Zatahuje se snižováním, přitom klouže po svislých a zakřivených kolejnicích, do jámy. Ve zvednuté poloze, část jeho mostovky blokuje průchod, až do výšky počátku klenby. Za mostem, ústí vchodový tunel do malého nádvoří, dobře ukrytého před střelami skalním masivem. Na pravé straně, pokračuje před pět místností, z nichž dvě ubikace. Tyto místnosti jsou vytesány ve skále ponechávajíce mezi nimi pilíře 4 až 5 m tloušťky skály na místě. 3,5 m před nimi, zvedá se tlustý pěchotní parapet dna kurtiny, převyšující jejich výšku klenby. Naproti vchodovému tunelu se otevírá další, který okamžitě zahajuje zatáčku, aby sledoval zadní část pěti zmíněných místností a vyústil na jejich pravé straně, jen několik metrů před stoupající rampou, jdoucí obsloužit jediné tři dělostřelecké platformy, které fort počítá. Tento tunel, mimochodem, obsluhuje muniční místnost, tři dělostřelecké sklady, z nichž, pravděpodobně, remízy děl, a cisternu. Celý tento celek, na riziko opakování se, byl vytesán pod skalním masivem. To je tam novinka pro epochu, i když, příliš snadno zakouřeným kasematám, dávali přednost, ponechat dělostřelectvo pod širým nebem. Tři platformy psali jsme; všechny seřazeny v pravé části fortu, dobře chráněny původním masivem, pod nímž se nacházejí pasivní místnosti, o nichž byla právě řeč. Tyto platformy, jako všude jinde v Nice, mají výklenky ve svých bočních zdech stejně jako u kořene plných travers, které je oddělují. Zbytek vrchů nezahrnuje nic jiného než pěchotní parapet, opřený o skalní masiv. S pouze dvěma velkými ubikacemi pro mužstvo, lze odhadnout posádku, důstojníky a poddůstojníky zahrnuty, na 110 dokonce 120 mužů maximum. Ti měli obsluhovat tři děla fortu, ale také tři další přidružené baterie, prakticky přiléhající k levé straně fortu. Platformy této přidružené baterie jsou zařízeny podle stejného typu jako ty fortu a, sto metrů vzadu, se nachází malý podskalní sklad, k němuž, jednou není zvykem v Nice, se přistupuje v úrovni. Tento sklad zahrnuje centrální chodbu mnohem delší než ty ostatních bateriových skladů pevnosti, narážející ne na výklenek pro artificiální potřeby, ale na malou místnost, kde by přesto měly být skladovány… umělé potřeby. Po obou stranách této místnosti, tváří v tvář, se otevírají dvě místnosti 3 x 2,5 m pro střely a nábojnice. V jedné z těchto místností, zařízení k odvodnění stěny, ve vzoru rybí kosti, je obzvláště dobře viditelné. Bibliografický zdroj zmiňuje modernizaci v letech 1893-1894, ale bez jakékoli přesnosti. Dlouho zůstávající opuštěný, stal se místem přinejmenším špatně navštěvovaným (ukradená a spálená auta, atd.), Celní úřad tam konečně nastolil pořádek a zařídil místa různými střelnicemi. Některá zařízení byla jistě nezbytná, ale nejsou to tlusté černé gumové listy (aby se zabránilo odražkám), které tu a tam pokrývají zdi a příkopy, které by zhoršily fort, naopak. Několik měsíců před naší návštěvou (04/2008), radnice, vlastník míst, vyjádřila přání ukončit střelecké aktivity. Netrvalo dlouho a ploty byly převráceny, instalace žalostně zhoršeny, požáry založeny v podzemích nyní černých od sazí,… Mont Chauve de Tourrette nám zanechal dojem velkého plýtvání.