Camp retranché de Toul, ESE de la ville, 1875-1879. 345 m/alt. S’il existe de rares exemples de maisons ou groupes d’habitations rasés pour faire place nette à un fort (Six Fours notamment), ou que l’influence d’un riche propriétaire ait été telle qu’une implantation de fort a été déplacée (Bourlémont), le cas de Villey-le-Sec est quant à lui unique. L’urgence de la situation empêchant de se lancer dans de trop nombreuses et interminables procédures d’expropriation, on décida d’occuper le mamelon coiffé par le village en l’entourant d’un périmètre fortifié. En règle générale, les procédures d’expropriation étaient rondement menées car elles ne concernaient que des terres sans constructions, mais ici il s’agissait d’un village entier, traduisez une paroisse avec son église, son cimetière, ce qui compliquait considérablement les choses. Or, la proximité de la vaste forêt de Haye à l’abri de laquelle le Prussien eût pu progresser sans être vu représentait une menace dont il convenait de se préserver. À l’étude dès 1874, mis en chantier dès l’année suivante, l’ensemble fortifié allait comprendre un fort d’arrêt à l’ouest aux saillants du front de tête duquel on allait rattacher un fossé au nord et un chemin couvert au sud. Le fossé allait aller buter contre la route venant de Toul et se prolonger au-delà vers le saillant I de la batterie Nord. Le chemin couvert quant à lui se rattachait au saillant V de la batterie Sud. Ces deux batteries étaient des ouvrages indépendants ou presque, la garnison de la batterie Nord devant loger dans le fort. Pour joindre les deux batteries on allait établir un redan précédé d’un fossé en terre coulante. Somme toute, l’ensemble fortifié de Villey-le-Sec n’est autre qu’un fort à enveloppe, enveloppe englobant un village entier. Dès lors, le fort devient un réduit car c’est là que se fera l’ultime résistance de la position. Ce qui distingue néanmoins Villey-le-Sec des autres forts à enveloppe rencontrés en France, c’est que ses deux batteries possèdent leur propre défense et la batterie sud constitue même un organe qui pourrait être indépendant. Dans les autres forts à enveloppe, les batteries sont toujours ouvertes à la gorge quant à leur caractère d’indépendance, hormis au fort du Lomont où l’on trouve un véritable second fort dans l’enveloppe, mais ouvert à la gorge, nous n’en voyons pas d’autre exemple. Le dispositif de Villey-le-Sec totalisait initialement 1301 hommes et 70 pièces. Il connaîtra plusieurs modernisations en 1890, et de 1906 à 1912. Ses cuirassements consisteront en une tourelle Mougin Mle 1876 pour 2 canons de 155 longs de Bange, 2 tourelles de 75 Mle 05, une tourelle de mitrailleuses, huit observatoires cuirassés et il s’en fallut de peu que la batterie de deux coupoles de 155 C ait été armée. Les militaires gardèrent les lieux plusieurs décennies avant de les laisser à l’abandon. Dès 1961, un chroniqueur à l’Est Républicain, M. Gabriel Bichet se préoccupa du devenir du site et fut à l’origine de l’association "La Citadelle" qui œuvre aujourd’hui plus que jamais à la préservation de ce site aussi précieux qu’unique. Les premières visites pour le public eurent lieu le dimanche 7 mai 1967 et l’inscription à l’inventaire des sites historiques eut lieu en juin 1973. L’association en place est donc une dame d’âge mûr et respectable alliant savoir-faire et sagesse car outre un manque chronique de moyens, la pérennité constitue toujours un des principaux soucis des associations loi 1901. Prenant le risque de la redondance, je le répète, Villey-le-Sec est un ensemble unique ce dont la lecture des autres articulets qui lui sont consacrés devrait convaincre le lecteur. Tout amateur se doit de le visiter. La tourelle Mougin est l’une des deux seules en France à être complète, avec ses canons. Les cuirassements de la batterie nord sont restaurés et opérationnels. On y lit parfaitement les aménagements consécutifs à la compétition entre le projectile et le bouclier et en sus l’accueil y est très sympathique.

Befestigtes Lager von Toul, ostsüdöstlich der Stadt, 1875–1879. 345 m ü. M. Es gibt zwar seltene Beispiele für Häuser oder Wohnblocks, die abgerissen wurden, um Platz für ein Fort zu schaffen (Six Fours insbesondere), oder für Fälle, in denen der Einfluss eines wohlhabenden Besitzers so groß war, dass ein Fort verlegt wurde (Bourlémont), doch der Fall von Villey-le-Sec ist einzigartig. Die Dringlichkeit der Lage verhinderte die Einleitung allzu vieler und langwieriger Enteignungsverfahren, und man beschloss, den Hügel, auf dem das Dorf lag, zu besetzen und ihn mit einer Festungsanlage zu umgeben. In der Regel verliefen Enteignungsverfahren reibungslos, da sie nur unbebaute Grundstücke betrafen. Hier handelte es sich jedoch um ein ganzes Dorf, d. h. eine Gemeinde mit Kirche und Friedhof, was die Angelegenheit erheblich komplizierte. Die Nähe des ausgedehnten Waldes von Haye, in dessen Schutz die Preußen ungesehen hätten vorrücken können, stellte jedoch eine Bedrohung dar, die es zu vermeiden galt. Der seit 1874 geplante und im folgenden Jahr mit dem Bau begonnene Befestigungskomplex sollte ein Sperrfort westlich der Frontvorsprünge umfassen, an das sich im Norden ein Graben und im Süden ein gedeckter Weg anschließen sollte. Der Graben sollte an die von Toul kommende Straße grenzen und sich darüber hinaus bis zum Frontvorsprung I der Nordbatterie erstrecken. Der gedeckte Weg wiederum sollte an den Frontvorsprung V der Südbatterie angeschlossen werden. Diese beiden Batterien waren nahezu unabhängige Anlagen, da die Garnison der Nordbatterie im Fort untergebracht werden musste. Um die beiden Batterien zu verbinden, sollte ein Redan errichtet werden, dem ein Graben aus fließender Erde vorgelagert war. Kurz gesagt, der befestigte Komplex von Villey-le-Sec ist nichts anderes als ein Ringfort, ein Ring, der ein ganzes Dorf umschließt. Von da an wird das Fort zu einer Redoute, da von dort aus der endgültige Widerstand der Stellung geleistet wird. Was Villey-le-Sec jedoch von anderen Ringforts in Frankreich unterscheidet, ist die Tatsache, dass seine beiden Batterien über eigene Verteidigungsanlagen verfügen und die südliche Batterie sogar ein Organ darstellt, das unabhängig sein könnte. In den anderen Ringforts sind die Batterien hinsichtlich ihres unabhängigen Charakters immer zur Schlucht hin offen, mit Ausnahme des Forts Lomont, wo es ein echtes zweites Fort im Ring gibt, das aber zur Schlucht hin offen ist. Wir sehen kein anderes Beispiel. Die Anlage von Villey-le-Sec bestand ursprünglich aus 1301 Mann und 70 Geschützen. Sie wurde 1890 sowie von 1906 bis 1912 mehrfach modernisiert. Ihre Panzerung bestand aus einem Mougin Mle 1876-Turm für zwei 155 Long de Bange-Geschütze, zwei 75 Mle 05-Türmen, einem Maschinengewehrturm, acht gepanzerten Beobachtungsposten und der Batterie aus zwei 155 C-Kuppeln. Das Militär bewachte die Anlage mehrere Jahrzehnte lang, bevor es sie aufgab. Bereits 1961 sorgte sich ein Kolumnist der Est Républicain, Herr Gabriel Bichet, um die Zukunft der Anlage und war der Initiator des Vereins „La Citadelle“, der sich heute mehr denn je für den Erhalt dieser ebenso wertvollen wie einzigartigen Anlage einsetzt. Die ersten öffentlichen Besichtigungen fanden am Sonntag, dem 7. Mai 1967 statt, und die Eintragung in das Verzeichnis der historischen Stätten erfolgte im Juni 1973. Der örtliche Verein ist daher eine reife und respektable Dame, die Know-how und Weisheit vereint, denn neben einem chronischen Mangel an Ressourcen ist Nachhaltigkeit immer eines der Hauptanliegen von Vereinen gemäß dem Gesetz von 1901. Auf die Gefahr hin, es zu wiederholen, wiederhole ich: Villey-le-Sec ist ein einzigartiges Ensemble, wovon die Lektüre der anderen ihm gewidmeten Artikel den Leser überzeugen sollte. Jeder Enthusiast muss es besichtigen. Der Turm von Mougin ist einer von nur zwei in Frankreich, die vollständig sind, mit seinen Kanonen. Die Panzerung der Nordbatterie ist restauriert und einsatzbereit. Man kann die Entwicklungen, die sich aus dem Wettbewerb zwischen Projektil und Schild ergeben haben, deutlich erkennen, und außerdem ist der Empfang sehr freundlich.

Versterkte kamp Toul, ten oosten van de stad, 1875-1879. 345 m/hoogte. Hoewel er zeldzame voorbeelden zijn van huizen of groepen woningen die zijn afgebroken om plaats te maken voor een fort (met name Six Fours), of gevallen waarin de invloed van een rijke eigenaar zo groot was dat een fort werd verplaatst (Bourlémont), is het geval van Villey-le-Sec uniek. De urgentie van de situatie voorkwam dat er al te veel en eindeloze onteigeningsprocedures werden gestart; er werd besloten de heuvel met de top van het dorp te bezetten door deze te omringen met een versterkte perimeter. In de regel verliepen onteigeningsprocedures soepel omdat ze alleen betrekking hadden op onbebouwde grond, maar hier ging het om een heel dorp, d.w.z. een parochie met kerk en begraafplaats, wat de zaken aanzienlijk compliceerde. De nabijheid van het uitgestrekte Haye-bos, onder de beschutting waarvan de Pruisen ongezien hadden kunnen oprukken, vormde echter een bedreiging die moest worden vermeden. Het versterkte complex, dat sinds 1874 werd bestudeerd en het jaar daarop met de bouw ervan werd begonnen, zou een blokkerend fort omvatten ten westen van de saillanten van het hoofdfront, waaraan een gracht in het noorden en een overdekte weg in het zuiden zouden worden verbonden. De gracht zou grenzen aan de weg vanuit Toul en zich daarbuiten uitstrekken tot saillant I van de Noordelijke Batterij. De overdekte weg zou op zijn beurt worden verbonden met saillant V van de Zuidelijke Batterij. Deze twee batterijen waren, of bijna, onafhankelijke werken, waarbij het garnizoen van de Noordelijke Batterij in het fort moest worden gehuisvest. Om de twee batterijen met elkaar te verbinden, moest een redan worden aangelegd, voorafgegaan door een gracht van vloeiende aarde. Kortom, het versterkte complex van Villey-le-Sec is niets meer dan een omhullende vesting, een omhullende die een heel dorp omsluit. Vanaf dat moment wordt het fort een schans, omdat het daar is waar de uiteindelijke weerstand van de stelling zal worden geboden. Wat Villey-le-Sec desondanks onderscheidt van andere omhullende forten in Frankrijk, is dat de twee batterijen hun eigen verdediging hebben en de zuidelijke batterij zelfs een onafhankelijk orgaan vormt. In de andere omhullende forten staan de batterijen altijd open naar de kloof, wat hun onafhankelijke karakter betreft, behalve bij fort Lomont, waar zich een echt tweede fort in de omhullende bevindt, maar open naar de kloof, zien we geen enkel ander voorbeeld. De Villey-le-Sec-eenheid telde aanvankelijk 1301 manschappen en 70 kanonnen. Het onderging verschillende moderniseringen in 1890 en van 1906 tot 1912. De bepantsering bestond uit een Mougin Mle 1876-toren voor twee 155 lange de Bange-kanonnen, twee 75 Mle 05-torens, een machinegeweertoren, acht gepantserde observatieposten en de batterij van twee 155 C-koepels was bijna volledig bewapend. Het leger bewaakte de locatie tientallen jaren voordat het deze verliet. Al in 1961 maakte een columnist van Est Républicain, de heer Gabriel Bichet, zich zorgen over de toekomst van de locatie en stond hij aan de basis van de vereniging "La Citadelle", die zich vandaag de dag meer dan ooit inzet voor het behoud van deze waardevolle en unieke plek. De eerste openbare bezoeken vonden plaats op zondag 7 mei 1967 en de inschrijving in de inventaris van historische locaties vond plaats in juni 1973. De huidige vereniging is dus een volwassen en respectabele dame die knowhow en wijsheid combineert, want naast een chronisch gebrek aan middelen is duurzaamheid altijd een van de belangrijkste zorgen van verenigingen onder de wet van 1901. Het risico van ontslag nemend, herhaal ik, is Villey-le-Sec een uniek ensemble, waarvan het lezen van de andere artikelen die eraan gewijd zijn de lezer zal overtuigen. Elke liefhebber moet het bezoeken. De Mougin-toren is een van de enige twee in Frankrijk die compleet zijn, inclusief zijn kanonnen. De bepantsering van de noordelijke batterij is gerestaureerd en operationeel. Men kan duidelijk de ontwikkelingen zien die het gevolg zijn van de concurrentie tussen projectiel en schild, en bovendien is de ontvangst zeer hartelijk.

Toul fortified camp, ESE of the town, 1875-1879. 345 m/alt. While there are rare examples of houses or groups of dwellings razed to make way for a fort (Six Fours in particular), or where the influence of a wealthy owner was such that a fort was relocated (Bourlémont), the case of Villey-le-Sec is unique. The urgency of the situation prevented too many and interminable expropriation procedures from being launched, it was decided to occupy the hillock topped by the village by surrounding it with a fortified perimeter. As a general rule, expropriation procedures were carried out smoothly because they only concerned land without buildings, but here it was an entire village, i.e. a parish with its church and cemetery, which complicated matters considerably. However, the proximity of the vast Haye forest, under the shelter of which the Prussians could have advanced unseen, represented a threat that had to be avoided. Under study since 1874, and started construction the following year, the fortified complex would include a blocking fort to the west of the salients of the head front, to which a ditch would be attached to the north and a covered way to the south. The ditch would abut the road coming from Toul and extend beyond it towards salient I of the North battery. The covered way, for its part, would be attached to salient V of the South battery. These two batteries were independent works, or almost, with the garrison of the North battery having to be housed in the fort. To join the two batteries, a redan was to be established preceded by a ditch of flowing earth. In short, the fortified complex of Villey-le-Sec is nothing other than an envelope fort, an envelope encompassing an entire village. From then on, the fort becomes a redoubt because it is there that the final resistance of the position will be made. What nevertheless distinguishes Villey-le-Sec from other envelope forts encountered in France is that its two batteries have their own defenses and the southern battery even constitutes an organ that could be independent. In the other envelope forts, the batteries are always open to the gorge as to their independent character, except at the Lomont fort where there is a real second fort in the envelope, but open to the gorge, we do not see any other example. The Villey-le-Sec device initially totaled 1301 men and 70 guns. It underwent several modernizations in 1890, and from 1906 to 1912. Its armor consisted of a Mougin Mle 1876 turret for two 155 long de Bange guns, two 75 Mle 05 turrets, a machine gun turret, eight armored observation posts and the battery of two 155 C cupolas was almost armed. The military guarded the site for several decades before abandoning it. As early as 1961, a columnist for the Est Républicain, Mr. Gabriel Bichet, was concerned about the future of the site and was at the origin of the association "La Citadelle" which works today more than ever to preserve this site as precious as it is unique. The first public visits took place on Sunday, May 7, 1967, and registration in the inventory of historic sites took place in June 1973. The association in place is therefore a mature and respectable lady combining know-how and wisdom because, in addition to a chronic lack of resources, sustainability is always one of the main concerns of associations under the 1901 law. Taking the risk of redundancy, I repeat, Villey-le-Sec is a unique ensemble, of which reading the other articles devoted to it should convince the reader. Every enthusiast must visit it. The Mougin turret is one of only two in France to be complete, with its cannons. The armor of the northern battery is restored and operational. One can clearly see the developments resulting from the competition between the projectile and the shield, and in addition, the welcome is very friendly.

Opevněný tábor Toul, východně-jihovýchodně od města, 1875-1879. 345 m n. m. Ačkoli existují vzácné příklady domů nebo skupin obydlí srovnaných se zemí, aby se uvolnilo místo pro pevnost (zejména Six Fours), nebo kde byl vliv bohatého majitele takový, že byla pevnost přemístěna (Bourlémont), případ Villey-le-Sec je jedinečný. Naléhavost situace zabránila zahájení příliš mnoha a nekonečných vyvlastňovacích řízení, bylo rozhodnuto obsadit pahorek na jehož vrcholu se nachází vesnice a obehnat jej opevněným perimetrem. Vyvlastňovací řízení zpravidla probíhala hladce, protože se týkala pouze pozemků bez budov, ale zde se jednalo o celou vesnici, tj. farnost s kostelem a hřbitovem, což situaci značně zkomplikovalo. Blízkost rozlehlého lesa Haye, pod jehož ochranou mohli Prusové postoupit nepozorovaně, však představovala hrozbu, které bylo třeba se vyhnout. Opevněný komplex, jehož výstavba byla zahájena v roce 1874, měl zahrnovat blokovací pevnost západně od výběžků přední fronty, k níž by byl ze severu připojen příkop a z jihu krytá cesta. Příkop by přiléhal k silnici vedoucí z Toulu a rozkládal by se za ni směrem k výběžku I severní baterie. Krytá cesta by zase byla připojena k výběžku V jižní baterie. Tyto dvě baterie byly nezávislá, nebo téměř nezávislá, a posádka severní baterie musela být ubytována v pevnosti. Pro spojení obou baterií měl být zřízen redan, před nímž měl být vykopán příkop z tekuté zeminy. Stručně řečeno, opevněný komplex Villey-le-Sec není nic jiného než obalová pevnost, obálka obklopující celou vesnici. Od té chvíle se pevnost stává redutou, protože právě tam bude kladen konečný odpor pozice. Co však odlišuje Villey-le-Sec od ostatních obálkových pevností, s nimiž se ve Francii setkáváme, je to, že jeho dvě baterie mají vlastní obranu a jižní baterie dokonce představuje orgán, který by mohl být nezávislý. V ostatních obálkových pevnostech jsou baterie vždy otevřené do rokle, pokud jde o jejich nezávislý charakter, s výjimkou pevnosti Lomont, kde se v obálce nachází skutečná druhá pevnost, ale bez otevření do rokle nevidíme žádný jiný příklad. Zařízení Villey-le-Sec zpočátku mělo celkem 1301 mužů a 70 děl. V roce 1890 a v letech 1906 až 1912 prošlo několika modernizacemi. Jeho pancéřování sestávalo z věže Mougin Mle 1876 pro dvě děla de Bange ráže 155 mm, dvou věží Mle 05 ráže 75 mm, kulometné věže, osmi obrněných pozorovacích stanovišť a baterie dvou kopulí děla 155 mm C byla téměř vyzbrojena. Armáda místo střežila několik desetiletí, než jej opustila. Již v roce 1961 se sloupkař deníku Est Républicain, pan Gabriel Bichet, obával o budoucnost tohoto místa a stál u zrodu sdružení „La Citadelle“, které dnes více než kdy jindy pracuje na zachování tohoto místa tak vzácného a jedinečného. První veřejné prohlídky se konaly v neděli 7. května 1967 a zápis do seznamu historických památek proběhl v červnu 1973. Toto sdružení je tedy zralou a úctyhodnou dámou, která kombinuje know-how a moudrost, protože kromě chronického nedostatku zdrojů je udržitelnost vždy jedním z hlavních zájmů sdružení podle zákona z roku 1901. S rizikem propouštění opakuji, že Villey-le-Sec je jedinečný soubor, o kterém by čtenáře mělo přesvědčit přečtení dalších článků, které se mu věnují. Každý nadšenec jej musí navštívit. Mouginova věž je jednou ze dvou ve Francii, které jsou kompletní, včetně kanónů. Pancéřování severní baterie je zrestaurováno a funkční. Je jasně vidět vývoj plynoucí ze soutěže mezi projektilem a štítem a navíc je přivítání velmi přátelské.