Camp retranché de Verdun, nord-est de la ville, 1890-1891. 389 m alt. Il s’agit d’un ouvrage monobloc, entièrement en béton spécial, rappelant la batterie annexe pour la coupole de 155 C annexe du fort de Lucey, mais avec bien plus de locaux et d’une ampleur au moins triple. L’entrée ressemble à celle des blocs pour tourelle de 57 mm (Bussière également !) des ouvrages Est du Vieux Canton et de Bouvron. Un porche en capitale devait, en cas de danger, être obturé par un barrage de poutrelles. L’accès se faisant alors, à volonté, par une des deux entrées latérales, entrées plus étroites et courbes débouchant toutes deux dans la galerie en capitale. Celle-ci affecte une pente descendante et longe plusieurs locaux, dont le poste de commandement. Lorsqu’elle devient horizontale, on se retrouve face à une volée d’escaliers menant à l’étage intermédiaire de l’unique tourelle Bussière à mécanisme d’éclipse hydraulique, pour deux canons de 155 L de Bange, jamais construite. À gauche de l’escalier, un local avec plusieurs socles et vestiges métalliques abritait la salle de la machinerie devant produire l’eau sous pression employée aux diverses manœuvres (soulèvement et rotation) de la tourelle, mais aussi l’électricité pour l’éclairage et la ventilation. Le local suivant abrite encore la réserve de disques et, à sa droite, la fosse du contrepoids. Ce contrepoids était composé d’un empilement de lourds et épais disques de fonte d’un diamètre avoisinant le mètre vingt accumulées autour d’un axe vertical de 300 mm de diamètre. Idéalement, le contrepoids devait peser 67.800 kg. Il reposait sur un piston différentiel dont la tige avait 260 mm de diamètre. La pression de l’eau qui y était contenue variait selon les cas, de 96 à 128 kg/cm². Les efforts correspondants sur le piston de la presse de soulèvement des quelques 184.000 kg de la partie mobile de la tourelle, étaient ainsi de 159.500 kg ou de 213.000 kg à l’état statique. La partie mobile est supportée par une presse hydraulique dont le cylindre est solidaire de la partie inférieure du pivot en tôlerie et qui est mise en communication à l’aide d’une tuyauterie avec le contrepoids accumulateur. Une galerie annulaire entoure le puits de la tourelle. C’est par cette galerie que l’on approvisionnait le monte-charge des munitions ou encore que l’on manoeuvrait le cabestan pour la rotation si la pression hydraulique faisait défaut. La tourelle avait une course verticale de 810 mm. Son diamètre extérieur est de 5,250 m pour 4,350 à l’intérieur. Son manteau n’a pas moins de 45 cm d’épaisseur pour 24 à sa cuirasse en fer laminé. Cette tourelle avait participé aux fameuses expériences d’avril 1888 au camp de Châlons, la délicatesse de son mouvement vertical et la lenteur de celui-ci (13 à 14 secondes), ne donnèrent pas totale satisfaction. Il fallu attendre la présentation du système du capitaine Galopin pour, enfin, voir la France se doter de tourelles de 155 à éclipse. Les essais terminés, on ne la jeta pas au rebus, pas plus que la coupole Saint-Chamond (une Mougin Mle 1876 améliorée) que l’on installera au fort du mont Saint-Michel à Toul. La tourelle Bussière qui avait été fabriquée par les usines Fives-Lille et Châtillon-Commentry, fut donc installée ici en annexe du fort de Souville. Cependant, sa calotte plate fut remplacée par une légèrement bombée, en acier laminé et d’une épaisseur de 25 cm. Cette modification entraîna celle du contrepoids que l’on porta à 70.000 kg. Le rapport du Génie (Rapport Benoît)sur l’état de la place de Verdun après la bataille précise : Le fort de Souville, placé en seconde ligne, n’a pas eu à intervenir en 1914 et 1915. Il n’avait pas de canons pour le tir à grande distance et la tourelle de 155 long ne pouvait être mise que difficilement en batterie, au moment de la déclaration de guerre. Les réparations que l’on essaya de faire à cette tourelle dans le courant de 1914 ne donnèrent pas de bons résultats. Aussi en 1915, fit-on appel au monteur de la maison qui l’avait fournie, mais les recherches et les réparations furent longues et ce ne fut qu’en octobre 1915 que la tourelle put fonctionner parfaitement ? A ce moment, Verdun n’existait plus en tant que Place, l’équipe d’artilleur chargée de la manœuvre de la tourelle fut en partie retirée, et le tube de rechange, envoyé à l’intérieur (décembre 1915). Au moment de l’attaque de Verdun, qui débuta le 21 février 1916, on compléta rapidement l’équipe de manoeuvre de la tourelle.Celle-ci entra en action et tira 5 à 600 coups de canon, entre le 24 février et le 16 mars 1916, jour où un des canons, en éclatant, détériora le mécanisme intérieur. Il ne fut pas possible à cette époque, de remettre la tourelle en état. Aussi l’éclipsa-t-on définitivement le 10 avril 1916, et mit-on des sacs à terre sur sa calotte. Un P.C. de brigade vint s’y installer. En septembre 1916, on essaya d’enlever le canon et les mécanismes brisés : on ne put y parvenir, car il aurait fallu enlever toute l’installation du P.C. Ce ne fut qu’en février -mars 1917, après que la tourelle ne fut plus occupée par des Etats-majors, que l’on put commencer le déblaiement. (…)La tourelle elle-même a été remise en état. Sa calotte avait reçu un certain nombre d’obus ou d’éclats, et douze points d’impacts environ y sont nettement visibles. Les projectiles ont dû glisser sur elle et ricocher, car les dégâts les plus importants consistent en éraflure de 0,22 m au plus de profondeur, et 0,16 m à 0,22m de longueur ou de largeur. En mars 1917 on commença à déblayer la chambre de tir, à revoir les divers organes. Il ne fut possible de mettre en place qu’un seul canon. La manoeuvre de la tourelle se faisait antérieurement au moyen d’une machine à vapeur. En raison du temps considérable nécessité pour la mise en marche de cette machine, de ses difficultés de fonctionnement, des inconvénients pouvant résulter de l’échappement de la fumée, on décida de la remplacer par un moteur électrique de 12 HP. Les opérations d’éclipse et de rotation de la tourelle purent se faire ainsi facilement. Ce vestige mériterait assurément d’être classé à l’inventaire du patrimoine historique. Certes, les pilleurs ont récupéré tout ce qu’ils pouvaient, mais la tourelle (avec son canon gauche) et l’essentiel du mécanisme (contrepoids, cabestan, etc.) sont en train de rouiller misérablement. Il s’agit à nos yeux d’un lamentable gâchis car non seulement c’est un exemplaire unique, mais il témoigne des tâtonnements des militaires et industriels pour faire face aux progrès de l’artillerie. Soit dit en passant, il semble bien que le seul cuirassement à dispositif d’éclipse hydraulique ayant donné satisfaction et fabriqué en série fut le phare cuirassé dont Brialmont pourvut ses forts de Liège et de Namur. Aujourd’hui (12/2007), un panneau d’interdiction d’entrer est apposé à côté de l’entrée béante du bloc. Le visiteur qui s’y risquerait doit bien veiller à avoir de l’éclairage et à regarder où il met les pieds (citernes et autres tranchées dans le sol). Il est aussi plus que conseillé de ne pas grimper à l’étage des canons, tout est humide, glissant et fragilisé par la rouille. Enfin, tenter de descendre dans le réseau de galeries creusé dès 1917 est en soit une très mauvaise idée. C’est un des pires et des plus dangereux qu’il nous ait été donné de voir et la partie rejoignant l’observatoire cuirassé de la tourelle (installé après la bataille) et la cloche Pamart, deux cuirassements se trouvant à la gauche du bloc de la tourelle, ne vaut vraiment pas de prendre ce risque.

Befestigtes Lager Verdun, nordöstlich der Stadt, 1890-1891. 389 m ü. M. Es handelt sich um eine einstöckige Struktur, vollständig aus Spezialbeton, die an die Nebenbatterie der Kuppel von 155 C erinnert, die an das Fort von Lucey angebaut wurde, aber mit viel mehr Räumen und mindestens dreimal so groß ist. Der Eingang ähnelt dem der Blöcke für den 57-mm-Turm (ebenfalls Bussière!) der Ostwerke von Vieux Canton und Bouvron. Ein Portalvorbau in der Hauptstadt musste im Gefahrenfall durch eine Balkenbarrikade blockiert werden. Der Zugang erfolgt dann nach Belieben über einen der beiden Seiteneingänge, die schmaler und geschwungener sind und beide auf die Galerie im Kapitell führen. Diese weist ein Gefälle auf und verläuft entlang mehrerer Räume, darunter der Kommandoposten. Wenn sie waagerecht verläuft, steht man vor einer Treppe, die zum Zwischengeschoss des einzigen jemals gebauten Bussière-Turms mit hydraulischem Klappmechanismus für zwei 155-l-de-Bange-Geschütze führt. Links von der Treppe beherbergte ein Raum mit mehreren Sockeln und Metallresten den Maschinenraum zur Erzeugung des unter Druck stehenden Wassers für die verschiedenen Manöver (Heben und Drehen) des Turms, aber auch den Strom für Beleuchtung und Belüftung. Der nächste Raum beherbergt noch immer den Scheibenvorrat und rechts davon die Grube mit den Gegengewichten. Dieses Gegengewicht bestand aus einem Stapel schwerer, dicker Gusseisenscheiben mit einem Durchmesser von etwa einem Meter und zwanzig, die um eine vertikale Achse mit 300 mm Durchmesser angeordnet waren. Im Idealfall sollte das Gegengewicht 67.800 kg wiegen. Er ruhte auf einem Differentialkolben, dessen Stange einen Durchmesser von 260 mm hatte. Der Druck des darin enthaltenen Wassers variierte je nach Gehäuse von 96 bis 128 kg/cm². Die entsprechenden Kräfte auf den Kolben der Presse, die den etwa 184.000 kg schweren beweglichen Teil des Turms anhob, betrugen somit 159.500 kg oder 213.000 kg im statischen Zustand. Der bewegliche Teil wird von einer hydraulischen Presse getragen, deren Zylinder mit dem unteren Teil des Blechzapfens verbunden ist und die über Rohrleitungen mit dem Akkumulator-Gegengewicht verbunden ist. Ein ringförmiger Gang umgibt den Turmbrunnen. Durch diesen Gang wurde der Munitionsaufzug versorgt oder die Spill zur Drehung betätigt, wenn der hydraulische Druck ausfiel. Der Turm hatte einen vertikalen Hub von 810 mm. Sein Außendurchmesser beträgt 5,250 m und 4,350 m. Sein Mantel ist bei 24 Zoll seiner Walzeisenpanzerung nicht weniger als 45 cm dick. Dieser Turm hatte an den berühmten Experimenten vom April 1888 im Lager Châlons teilgenommen. Die Feinheit seiner vertikalen Bewegung und die Langsamkeit dieser Bewegung (13 bis 14 Sekunden) waren jedoch nicht völlig zufriedenstellend. Man musste auf die Präsentation des Systems von Hauptmann Galopin warten, bevor Frankreich sich schließlich mit 155 Sonnenfinsternistürmen ausstattete. Nach Abschluss der Tests wurde er ebenso wenig weggeworfen wie die Kuppel von Saint-Chamond (eine verbesserte Mougin Mle 1876), die im Fort Mont Saint-Michel in Toul installiert wurde. Der Bussière-Turm, der von den Fabriken Fives-Lille und Châtillon-Commentry hergestellt worden war, wurde daher hier als Anbau an das Fort Souville installiert. Die flache Kuppel wurde jedoch durch eine leicht gewölbte Kuppel aus Walzstahl mit einer Dicke von 25 cm ersetzt. Durch diese Änderung konnte das Gegengewicht auf 70.000 kg erhöht werden. Im Bericht der Ingenieure (Bericht Benoît) über den Zustand des Forts von Verdun nach der Schlacht heißt es: Das in der zweiten Linie liegende Fort Souville musste 1914 und 1915 nicht eingreifen. Er besaß keine Geschütze für Fernschüsse, und der 155 mm lange Turm konnte zum Zeitpunkt der Kriegserklärung nur schwer in Stellung gebracht werden. Die 1914 an diesem Turm versuchten Reparaturen brachten keine guten Ergebnisse. 1915 wurde der Monteur der Firma, die ihn geliefert hatte, hinzugezogen, doch die Untersuchungen und Reparaturen zogen sich hin, und erst im Oktober 1915 funktionierte der Turm wieder einwandfrei. Zu diesem Zeitpunkt existierte Verdun als Ort nicht mehr, die für den Betrieb des Turms zuständige Richtschützenmannschaft wurde teilweise abgezogen, und das Ersatzrohr wurde ins Innere geschickt (Dezember 1915). Zum Zeitpunkt des Angriffs auf Verdun, der am 21. Februar 1916 begann, war die Manövriermannschaft des Turms rasch komplett. Er trat in Aktion und feuerte zwischen dem 24. Februar und dem 16. März 1916, dem Tag, an dem eine der Kanonen explodierte und den inneren Mechanismus beschädigte, 500 bis 600 Kanonenschüsse ab. Der Turm konnte damals nicht repariert werden. Deshalb wurde er am 10. April 1916 endgültig abgetragen und Sandsäcke auf seiner Krone platziert. Dort wurde ein Brigadekommandoposten eingerichtet. Im September 1916 wurde versucht, die Kanone und den kaputten Mechanismus zu entfernen. Dies war jedoch nicht möglich, da hierfür die Demontage der gesamten PC-Installation erforderlich gewesen wäre. Erst im Februar/März 1917, als der Turm nicht mehr von Personal besetzt war, konnten die Räumungsarbeiten beginnen. (…) Der Turm selbst wurde repariert. Seine Kappe war von einer Reihe von Granaten oder Splittern getroffen worden, und etwa zwölf Einschlagstellen sind deutlich sichtbar. Die Geschosse müssen abgerutscht und abgeprallt sein, denn die größten Schäden bestehen aus Kratzern von höchstens 0,22 m Tiefe und 0,16 m bis 0,22 m Länge oder Breite. Im März 1917 begann man mit der Räumung der Schusskammer, um die verschiedenen Komponenten zu überprüfen. Es war nur möglich, eine einzige Kanone zu installieren. Der Turm wurde zuvor von einer Dampfmaschine angetrieben. Aufgrund der beträchtlichen Startzeit dieser Maschine, ihrer Betriebsschwierigkeiten und der Unannehmlichkeiten, die durch austretenden Rauch entstehen konnten, entschied man sich, ihn durch einen 12-PS-Elektromotor zu ersetzen. Die Schwenk- und Drehvorgänge des Turms konnten so problemlos durchgeführt werden. Dieses Überbleibsel verdient es zweifellos, in das Inventar des historischen Erbes aufgenommen zu werden. Natürlich haben die Plünderer alles geborgen, was sie konnten, aber der Turm (mit seiner linken Kanone) und der größte Teil des Mechanismus (Gegengewicht, Spill usw.) rosten erbärmlich. Unserer Ansicht nach ist dies eine bedauerliche Verschwendung, denn es handelt sich nicht nur um ein einzigartiges Beispiel, sondern es zeugt auch vom Herumprobieren von Militär und Industrie im Umgang mit den Fortschritten in der Artillerie. Übrigens scheint die einzige Panzerung mit hydraulischer Sonnenfinsternisvorrichtung, die zufriedenstellend war und in Massenproduktion hergestellt wurde, der gepanzerte Leuchtturm gewesen zu sein, mit dem Brialmont seine Forts in Lüttich und Namur ausstattete. Heute (12/2007) steht neben dem klaffenden Eingang des Blocks ein Schild mit der Aufschrift „Zutritt verboten“. Jeder Besucher, der sich dorthin wagt, sollte sich vergewissern, dass es Beleuchtung gibt, und darauf achten, wohin er tritt (Zisternen und andere Gräben im Boden). Es wird außerdem dringend empfohlen, nicht auf die Kanonenebene zu klettern; alles ist feucht, rutschig und vom Rost geschwächt. Und schließlich ist der Versuch, in das 1917 gegrabene Stollennetz hinabzusteigen, an sich schon eine sehr schlechte Idee. Es handelt sich um eines der schlimmsten und gefährlichsten Geschosse, die wir je gesehen haben, und der Teil, der das gepanzerte Observatorium des Turms (nach der Schlacht installiert) und die Pamart-Glocke verbindet, zwei Panzerungen links vom Turmblock, ist dieses Risiko wirklich nicht wert.

Versterkt kamp Verdun, ten noordoosten van de stad, 1890-1891. 389 m hoogte. Dit is een constructie uit één blok, volledig opgetrokken uit speciaal beton, die doet denken aan de annexbatterij voor de koepel uit 155 C die bij het fort van Lucey hoorde, maar met veel meer kamers en minstens drie keer zo groot. De ingang lijkt op die van de blokken voor de 57 mm-koepel (ook Bussière!) van de oostelijke werken van Vieux Canton en Bouvron. Een portiek in de hoofdstad moest in geval van gevaar worden geblokkeerd met een barricade van balken. Toegang wordt vervolgens naar keuze verkregen via een van de twee zij-ingangen, smallere en gebogen ingangen die beide uitkomen op de galerij in het kapiteel. Deze loopt naar beneden en loopt langs verschillende ruimtes, waaronder de commandopost. Wanneer de galerij horizontaal wordt, bevindt men zich tegenover een trap die leidt naar de tussenverdieping van de enige Bussière-toren met hydraulisch eclipsmechanisme, voor twee 155 L de Bange-kanonnen, ooit gebouwd. Links van de trap bevond zich een ruimte met diverse onderstellen en metalen resten, waarin de machinekamer was ondergebracht voor de productie van het water onder druk dat werd gebruikt voor de verschillende manoeuvres (heffen en draaien) van de toren, maar ook voor de elektriciteit voor verlichting en ventilatie. De volgende ruimte herbergt nog steeds de reserve aan schijven en, rechts daarvan, de put voor het contragewicht. Dit contragewicht bestond uit een stapel zware, dikke gietijzeren schijven met een diameter van ongeveer 1 meter twintig, gestapeld rond een verticale as van 300 mm. Idealiter zou het contragewicht 67.800 kg moeten wegen. Het rustte op een differentieelzuiger waarvan de stang een diameter van 260 mm had. De druk van het daarin aanwezige water varieerde afhankelijk van het geval van 96 tot 128 kg/cm². De overeenkomstige krachten op de zuiger van de pers die de ongeveer 184.000 kg van het bewegende deel van de toren optilde, waren dus 159.500 kg of 213.000 kg in de statische toestand. Het bewegende deel wordt ondersteund door een hydraulische pers waarvan de cilinder integraal is met het onderste deel van het plaatmetalen draaipunt en die via leidingen is verbonden met het contragewicht van de accumulator. Een ringvormige galerij omringt de torenput. Via deze galerij werd de munitielift gevoed of werd de kaapstander bediend voor rotatie als de hydraulische druk wegviel. De toren had een verticale slag van 810 mm. De buitendiameter is 5.250 mm en de binnendiameter 4.350 mm. De mantel is maar liefst 45 cm dik voor 24 bij het gewalste ijzeren pantser. Deze toren had deelgenomen aan de beroemde experimenten van april 1888 in het kamp van Châlons. De delicate verticale beweging en de traagheid ervan (13 tot 14 seconden) gaven echter geen volledige voldoening. Het was wachten op de presentatie van kapitein Galopins systeem voordat Frankrijk zich eindelijk kon uitrusten met 155 eclipstorens. Na de tests werd hij niet weggegooid, net zomin als de koepel van Saint-Chamond (een verbeterde Mougin Mle uit 1876) die was geïnstalleerd in het fort Mont Saint-Michel in Toul. De Bussière-toren, die was vervaardigd door de fabrieken Fives-Lille en Châtillon-Commentry, werd hier dan ook geïnstalleerd als aanbouw bij het fort van Souville. De platte koepel werd echter vervangen door een licht gewelfde, 25 cm dikke koepel van gewalst staal. Deze aanpassing leidde tot een verhoging van het contragewicht tot 70.000 kg. Het rapport van de Ingenieurs (Benoît-rapport) over de staat van het fort van Verdun na de slag stelt: Het fort van Souville, gelegen in de tweede linie, hoefde in 1914 en 1915 niet in te grijpen. Het had geen geschut voor langeafstandsvuur en de 155 mm lange koepel kon ten tijde van de oorlogsverklaring slechts met moeite in de batterij worden geplaatst. De reparaties die in 1914 aan deze koepel werden uitgevoerd, leverden geen goed resultaat op. Ook in 1915 werd de monteur van het bedrijf dat hem had geleverd, ingeschakeld, maar het onderzoek en de reparaties duurden lang en pas in oktober 1915 functioneerde de koepel weer perfect. Verdun bestond toen al niet meer als plaats, het kanonniersteam dat verantwoordelijk was voor de bediening van de koepel werd gedeeltelijk teruggetrokken en de reservebuis werd naar binnen gestuurd (december 1915). Ten tijde van de aanval op Verdun, die op 21 februari 1916 begon, was het manoeuvreerteam van de koepel snel compleet. Het kwam in actie en vuurde tussen 24 februari en 16 maart 1916 500 tot 600 kanonschoten af, de dag waarop een van de kanonnen ontplofte en het interne mechanisme beschadigde. Het was op dat moment niet mogelijk om de koepel te repareren. Uiteindelijk werd deze op 10 april 1916 overschaduwd en werden er zandzakken op de koepel geplaatst. Er werd een brigadecommandopost geïnstalleerd. In september 1916 werd een poging gedaan om het kanon en de kapotte mechanismen te verwijderen: dit was niet mogelijk, omdat daarvoor de hele pc-installatie verwijderd zou moeten worden. Pas in februari-maart 1917, nadat de koepel niet langer door personeel werd gebruikt, kon het opruimen beginnen. (…) De koepel zelf werd gerepareerd. De kap had een bepaald aantal granaten of fragmenten ontvangen en ongeveer twaalf inslagpunten zijn duidelijk zichtbaar. De projectielen moeten eraf zijn gegleden en teruggekaatst, want de grootste schade bestaat uit krassen van maximaal 0,22 m diep en 0,16 m tot 0,22 m lang of breed. In maart 1917 begon het schoonmaken van de vuurkamer om de verschillende onderdelen te controleren. Er kon slechts één kanon worden geïnstalleerd. De koepel werd voorheen aangedreven door een stoommachine. Vanwege de aanzienlijke tijd die nodig was om deze machine te starten, de operationele problemen en de ongemakken die konden voortvloeien uit rookontwikkeling, werd besloten deze te vervangen door een elektromotor van 12 pk. De eclips- en rotatiebewerkingen van de koepel konden zo gemakkelijk worden uitgevoerd. Dit overblijfsel verdient zeker een plaats in de inventaris van historisch erfgoed. De plunderaars hebben ongetwijfeld alles wat ze konden teruggevonden, maar de koepel (met het linker kanon) en het grootste deel van het mechanisme (contragewicht, kaapstander, enz.) zijn jammerlijk aan het roesten. In onze ogen is dit een betreurenswaardige verspilling, omdat het niet alleen een uniek exemplaar is, maar ook getuigt van de trial-and-error van militairen en industriëlen in hun omgang met de vooruitgang in de artillerie. Overigens lijkt het erop dat de enige bepantsering met een hydraulisch eclipsmechanisme die voldoening gaf en in serie werd geproduceerd, de gepantserde vuurtoren was waarmee Brialmont zijn forten in Luik en Namen uitrustte. Vandaag (december 2007) staat er een bordje 'verboden toegang' naast de gapende ingang van het blok. Elke bezoeker die zich daar waagt, dient te controleren of er verlichting is en goed op te letten waar hij zijn voeten neerzet (waterreservoirs en andere loopgraven in de grond). Het is ook ten zeerste af te raden om tot aan het kanonniveau te klimmen; alles is vochtig, glad en aangetast door roest. Tot slot is het op zichzelf al een zeer slecht idee om te proberen af te dalen in het netwerk van galerijen dat in 1917 werd gegraven. Het is een van de ergste en gevaarlijkste die we ooit hebben gezien. Het deel dat het gepantserde observatorium van de toren (geïnstalleerd na de slag) en de Pamart-bel verbindt, twee pantservoertuigen die zich links van het torenblok bevinden, is het risico echt niet waard.

Verdun fortified camp, northeast of the city, 1890-1891. 389 m alt. This is a single-block structure, entirely made of special concrete, reminiscent of the annex battery for the 155 C dome annexed to the fort of Lucey, but with many more rooms and at least three times the size. The entrance resembles that of the blocks for the 57 mm turret (also Bussière!) of the eastern works of Vieux Canton and Bouvron. A porch in the capital had to be blocked by a barricade of beams in case of danger. Access is then made, at will, by one of the two side entrances, narrower and curved entrances both opening into the gallery in capital. This affects a downward slope and runs alongside several rooms, including the command post. When it becomes horizontal, one finds oneself facing a flight of stairs leading to the intermediate floor of the only Bussière turret with hydraulic eclipse mechanism, for two 155 L de Bange guns, ever built. To the left of the staircase, a room with several bases and metal remains housed the machine room to produce the pressurized water used for the various maneuvers (lifting and rotation) of the turret, but also the electricity for lighting and ventilation. The next room still houses the reserve of discs and, to its right, the counterweight pit. This counterweight was composed of a stack of heavy, thick cast iron discs with a diameter of around one meter twenty, accumulated around a vertical axis of 300 mm in diameter. Ideally, the counterweight should weigh 67,800 kg. It rested on a differential piston whose rod was 260 mm in diameter. The pressure of the water contained therein varied depending on the case, from 96 to 128 kg/cm². The corresponding forces on the piston of the press lifting the approximately 184,000 kg of the mobile part of the turret were thus 159,500 kg or 213,000 kg in the static state. The mobile part is supported by a hydraulic press whose cylinder is integral with the lower part of the sheet metal pivot and which is connected by means of piping to the accumulator counterweight. An annular gallery surrounds the turret well. It was through this gallery that the ammunition elevator was supplied or that the capstan was operated for rotation if the hydraulic pressure failed. The turret had a vertical stroke of 810 mm. Its external diameter is 5.250 m for 4.350 inside. Its mantle is no less than 45 cm thick for 24 at its rolled iron armor. This turret had participated in the famous experiments of April 1888 at the Châlons camp, the delicacy of its vertical movement and the slowness of this one (13 to 14 seconds), did not give total satisfaction. It was necessary to wait for the presentation of Captain Galopin's system to finally see France equip itself with 155 eclipse turrets. Once the tests were completed, it was not thrown away, any more than the Saint-Chamond cupola (an improved Mougin Mle 1876) which was installed at the fort of Mont Saint-Michel in Toul. The Bussière turret, which had been manufactured by the Fives-Lille and Châtillon-Commentry factories, was therefore installed here as an annex to the Souville fort. However, its flat dome was replaced by a slightly domed one, made of rolled steel and 25 cm thick. This modification led to the counterweight being increased to 70,000 kg. The Engineers' report (Benoît Report) on the state of the Verdun fort after the battle states: The Souville fort, placed in the second line, did not have to intervene in 1914 and 1915. It had no guns for long-range firing and the 155mm long turret could only be put into battery with difficulty at the time of the declaration of war. The repairs that were attempted to be made to this turret during 1914 did not give good results. Also in 1915, the fitter from the company that had supplied it was called upon, but the research and repairs were long and it was not until October 1915 that the turret was able to function perfectly? At that time, Verdun no longer existed as a Place, the gunner team responsible for operating the turret was partly withdrawn, and the spare tube was sent inside (December 1915). At the time of the attack on Verdun, which began on February 21, 1916, the turret's maneuvering team was quickly completed. It went into action and fired 5 to 600 cannon shots between February 24 and March 16, 1916, the day when one of the guns burst, damaging the internal mechanism. It was not possible at that time to repair the turret. So it was finally eclipsed on April 10, 1916, and sandbags were placed on its crown. A brigade command post was installed there. In September 1916, an attempt was made to remove the cannon and the broken mechanisms: this was not possible, because it would have required removing the entire PC installation. It was not until February-March 1917, after the turret was no longer occupied by staff, that the clearing could begin. (…) The turret itself was repaired. Its cap had received a certain number of shells or fragments, and about twelve impact points are clearly visible. The projectiles must have slipped off it and ricocheted, because the most significant damage consists of scratches of 0.22 m at the most in depth, and 0.16 m to 0.22 m in length or width. In March 1917, the clearing of the firing chamber began, to review the various components. It was only possible to install a single cannon. The turret was previously operated by a steam engine. Due to the considerable time required to start this machine, its operational difficulties, and the inconveniences that could result from the escape of smoke, it was decided to replace it with a 12 HP electric motor. The eclipse and rotation operations of the turret could thus be carried out easily. This vestige certainly deserves to be classified in the inventory of historical heritage. Certainly, the looters recovered everything they could, but the turret (with its left gun) and most of the mechanism (counterweight, capstan, etc.) are rusting miserably. In our eyes, this is a lamentable waste because not only is it a unique example, but it also testifies to the trial and error of the military and industrialists in dealing with advances in artillery. Incidentally, it seems that the only armouring with a hydraulic eclipse device that gave satisfaction and was mass-produced was the armoured lighthouse with which Brialmont equipped its forts in Liège and Namur. Today (12/2007), a no-entry sign is posted next to the gaping entrance to the block. Any visitor who ventures there should make sure there is lighting and watch where they put their feet (cisterns and other trenches in the ground). It is also highly recommended not to climb to the cannon level; everything is damp, slippery and weakened by rust. Finally, attempting to descend into the network of galleries dug in 1917 is in itself a very bad idea. It is one of the worst and most dangerous that we have ever seen and the part joining the armored observatory of the turret (installed after the battle) and the Pamart bell, two armors located to the left of the turret block, is really not worth taking this risk.

Opevněný tábor Verdun, severovýchodně od města, 1890-1891. 389 m n. m. Jedná se o jednoblokovou stavbu, celou ze speciálního betonu, připomínající přístavbu pro kopuli 155. století připojenou k pevnosti Lucey, ale s mnohem více místnostmi a nejméně třikrát větší velikostí. Vchod se podobá blokům pro 57mm věž (také Bussière!) východních děl Vieux Canton a Bouvron. Veranda v hlavním městě musela být pro případ nebezpečí zablokována barikádou z trámů. Přístup je pak umožněn dle libosti jedním ze dvou bočních vchodů, užšími a zakřivenými vchody, které oba ústí do galerie v hlavním městě. Ta má sklon dolů a vede podél několika místností, včetně velitelského stanoviště. Když se schodiště dostane do vodorovné polohy, ocitnete se čelem ke schodišti vedoucímu do mezipatra jediné věže Bussière s hydraulickým mechanismem zastínění pro dva kanóny 155 L de Bange, které kdy byly postaveny. Nalevo od schodiště se nacházela místnost s několika podstavci a kovovými pozůstatky, kde se nacházela strojovna pro výrobu tlakové vody používané pro různé manévry (zvedání a otáčení) věže, ale také elektřina pro osvětlení a větrání. V další místnosti se stále nachází zásoba disků a napravo od ní jáma pro protizávaží. Toto protizávaží se skládalo ze svazku těžkých, tlustých litinových disků o průměru asi jeden metr dvacet, nashromážděných kolem svislé osy o průměru 300 mm. V ideálním případě by protizávaží mělo vážit 67 800 kg. Spočívalo na diferenciálním pístu, jehož pístnice měla průměr 260 mm. Tlak vody v ní obsažené se v závislosti na případu měnil od 96 do 128 kg/cm². Odpovídající síly na píst lisu zvedající přibližně 184 000 kg o hmotnosti pohyblivé části věže tedy ve statickém stavu činily 159 500 kg, respektive 213 000 kg. Pohyblivá část je podepřena hydraulickým lisem, jehož válec je integrován se spodní částí plechového čepu a který je potrubím spojen s akumulátorovým protizávažím. Šáchtu věže obklopuje prstencová galerie. Touto galerií byl napájen výtah munice nebo se v případě selhání hydraulického tlaku ovládal otáčení navijáku. Věž měla vertikální zdvih 810 mm. Její vnější průměr je 5 250 m, vnitřní 4 350 m. Její plášť je tlustý nejméně 45 cm, což odpovídá 24 cm válcovaného železného pancéřování. Tato věž se účastnila slavných experimentů v dubnu 1888 v táboře Châlons, ale jemnost jejího vertikálního pohybu a pomalost tohoto (13 až 14 sekund) nepřinesly úplné uspokojení. Bylo nutné počkat na představení systému kapitána Galopina, aby se Francie konečně vybavila 155 věžemi typu Eclipse. Po dokončení testů nebyla vyhozena, stejně jako kupole Saint-Chamond (vylepšená Mougin Mle 1876), která byla instalována v pevnosti Mont Saint-Michel v Toulu. Věž Bussière, kterou vyráběly továrny Fives-Lille a Châtillon-Commentry, byla proto instalována zde jako přístavba k pevnosti Souville. Její plochá kopule však byla nahrazena mírně klenutou kopulí z válcované oceli o tloušťce 25 cm. Tato úprava vedla ke zvýšení protizávaží na 70 000 kg. Zpráva ženistů (Benoîtova zpráva) o stavu verdunské pevnosti po bitvě uvádí: Pevnost Souville, umístěná ve druhé linii, nemusela v letech 1914 a 1915 zasahovat. Neměla žádná děla pro střelbu na dlouhou vzdálenost a 155mm věž mohla být v době vyhlášení války zařazena do baterie jen s obtížemi. Opravy, které se na této věži pokoušely provést v roce 1914, nepřinesly dobré výsledky. Také v roce 1915 byl povolán montér z firmy, která ji dodala, ale výzkum a opravy byly dlouhé a až v říjnu 1915 byla věž schopna dokonale fungovat. V té době již Verdun jako místo neexistoval, dělostřelecký tým zodpovědný za obsluhu věže byl částečně stažen a náhradní dělostřelecká trubka byla poslána dovnitř (prosinec 1915). V době útoku na Verdun, který začal 21. února 1916, byl manévrovací tým věže rychle kompletován. Zapojil se do akce a mezi 24. únorem a 16. březnem 1916, dnem, kdy jeden z děl explodoval a poškodil vnitřní mechanismus, vypálil 5 až 600 dělových výstřelů. V té době nebylo možné věž opravit. Takže nakonec byla 10. dubna 1916 zastíněna a na její korunu byly umístěny pytle s pískem. Bylo tam zřízeno velitelské stanoviště brigády. V září 1916 byl učiněn pokus o odstranění kanónu a rozbitých mechanismů: to nebylo možné, protože by to vyžadovalo odstranění celé instalace PC. Teprve v únoru až březnu 1917, poté, co věž již nebyla obsazena štábem, mohlo začít s čištěním. (…) Samotná věž byla opravena. Její vrchlík obdržel určitý počet granátů nebo střepin a je jasně viditelných asi dvanáct bodů dopadu. Střely z ní musely sklouznout a odrazit se, protože nejvýznamnější poškození tvoří škrábance o hloubce maximálně 0,22 m a délce nebo šířce 0,16 m až 0,22 m. V březnu 1917 začalo čištění střelecké komory, aby se zkontrolovaly různé komponenty. Bylo možné instalovat pouze jeden kanón. Věž byla dříve poháněna parním strojem. Vzhledem ke značné době potřebné ke spuštění tohoto stroje, jeho provozním obtížím a nepříjemnostem, které mohly vzniknout v důsledku úniku kouře, bylo rozhodnuto nahradit jej elektromotorem o výkonu 12 HP. Operace zatemnění a otáčení věže tak mohly být snadno prováděny. Tato pozůstatek si jistě zaslouží zařazení do seznamu historického dědictví. Lupiči sice získali zpět vše, co mohli, ale věž (s levým dělem) a většina mechanismů (protizávaží, naviják atd.) škodolibě rezaví. V našich očích je to politováníhodné plýtvání, protože se nejen jedná o unikátní příklad, ale také svědčí o metodě pokusů a omylů armády a průmyslníků při řešení pokroku v dělostřelectvu. Mimochodem, zdá se, že jediným pancéřováním s hydraulickým zatemňovacím zařízením, které uspokojilo a bylo sériově vyráběno, byl obrněný maják, kterým Brialmont vybavil své pevnosti v Lutychu a Namuru. Dnes (12/2007) je vedle zejícího vchodu do bloku umístěna cedule se zákazem vstupu. Každý návštěvník, který se tam vydá, by se měl ujistit, že je osvětlení, a dávat si pozor, kam klade nohy (cisterny a další zákopy v zemi). Důrazně se také nedoporučuje šplhat na úroveň děl; vše je vlhké, kluzké a oslabené rzí. A konečně, pokus o sestup do sítě štol vykopaných v roce 1917 je sám o sobě velmi špatný nápad. Je to jedna z nejhorších a nejnebezpečnějších, jaké jsme kdy viděli, a část spojující obrněnou pozorovatelnu věže (instalovanou po bitvě) a zvon Pamart, dva obrněné zvony umístěné nalevo od bloku věže, opravdu nestojí za toto riziko.