Camp retranché de Verdun, nord-est de la ville, 1885-1889. 396 m alt. Dénommé fort Gérard. Prévu initialement pour une garnison de l’ordre de 900 hommes, destiné à devenir le pilier nord-est de la place fortifiée de Verdun, composante essentielle avec les forts de Vaux et de Moulainville du report de la ligne de résistance au niveau du côté oriental des côtes de Meuse, son importance avait été jugée telle qu’un projet lui conférait deux tourelles Mougin Mle 1876. Ces dernières eussent occupé les saillants II et IV d’un fort pentagonal agencé de façon classique. Nous n’avons pu dénicher qu’un plan assez sommaire montrant un projet de ce fort avant qu’il ne reçoive ses cuirassements. Que n’avons-nous pu consulter le registre d’attachements… Existe-t-il encore ? Nous le regrettons vivement dans la mesure où le fort fut commencé avant les expériences de la Malmaison et terminé bien après. Les maçonneries déjà exécutées furent probablement d’emblée recouvertes d’un mètre de sable en guise de couche d’amortissement puis surmontées d’une épaisse couche de béton spécial. Épaisse ? En réalité cette caserne, à deux niveaux, recevra une carapace de 250 cm, sauf les casemates de la moitié droite de la caserne qui ne seront recouvertes que par 150 cm. Pourquoi ? Toujours est-il que cela se révélera insuffisant avec les conséquences dramatiques que l’on imagine. Devant la façade, on appliquera une couche de 80 cm de béton, portée ensuite à 200 cm. Relevons que ce fut ici que fut employée pour la première fois la technique de la coulée continue, supposée éliminer les joints de dessiccation dans le béton. Supposée seulement car, à la lumière de ce qui apparaît aujourd’hui, les couches de 20 à 30 cm de béton se distinguent parfaitement les unes des autres… En réalité, la méthode n’est pas à remettre en cause, le problème doit se situer au niveau de la capacité de production du chantier ; on sait qu’en 1887 on coula 13 000 m³ et l’année suivante 28 000, ce qui correspond, en comptant 365 jours de travail, à respectivement 35,6 et 76,7 m³ par jour. Le temps d’étaler le béton d’une journée, inévitablement un joint de reprise avait le temps de se créer. Autre question : qu’en est-il des coffres de contrescarpe ? Remplacèrent-ils des caponnières dont les maçonneries finissaient à peine de sécher ou bien les édifia-t-on dans la foulée ? Alain Denizot (cf. bibliographie) avance 1889 pour leur construction. Douaumont, connu mondialement, suscite encore bien des interrogations… Il reçut ses premiers cuirassements en 1901-1903 (2 tourelles de mitrailleuses et une casemate de Bourges), puis 1907-1909 (1 tourelle de 155 R) et enfin 1911-1913 (1 tourelle 75 Mle 05). Cinq observatoires cuirassés suivront leurs cuirassements respectifs ; deux seront commandés en 1901, deux autres en 1907 et nous ignorons l’année de commande du cinquième (1912 ?), mais il ne peut s’agir que de celui de la tourelle de 75. La casemate de Bourges fut coulée au saillant I ; les tourelles de mitrailleuses et leur observatoire respectif ont vu leur puits greffé sur les gaines des coffres simples ; la tourelle 75 a été installée en capitale en arrière du saillant III et la tourelle 155 R en arrière et environ à mi-longueur du front IV-V. La contrescarpe conservera ses maçonneries de moellons, mais elle sera coiffée d’une grille défensive. Une seconde grille occupera le pied de l’escarpe en terre coulante. Bien que dix mois de bombardements l’aient considérablement défiguré et qu’il soit malaisé de se le figurer in situ, Douaumont a la forme d’un pentagone à gorge rentrante avec une petite courtine au centre de laquelle s’ouvre l’entrée. Le porche de l’entrée, en fond de fossé et précédé sur toute la largeur de la courtine d’un fossé étroit (à l’instar de ce que l’on peut voir au fort de Dugny p. ex.), donnait sur une cour face au casernement. La défense des fossés était donc assurée par deux coffres de contrescarpe simples aux saillants II et IV et un double au saillant III. La gorge était battue par les coffres de la courtine. Le casernement occupe la grande médiane de l’ouvrage. Initialement, de part et d’autre de ce casernement, implantés perpendiculairement, devaient se trouver deux magasins à poudre. Celui de gauche a-t-il été construit ? Nous ne le pensons pas. Celui sur la droite devait pouvoir subvenir seul à l’approvisionnement des quelques pièces de rempart conservées en complément de celles sous cuirassements. Le casernement compte 16 travées. Les nos 2 à 5 étaient devancées par un imposant merlon saillant perpendiculairement dans la cour. Ce merlon abritait sur deux niveaux les cuisines, des lavabos, la forge et un atelier. Le casernement est encadré par les tunnels communiquant avec chaque extrémité de la rue du rempart et aujourd’hui tous deux obstrués. Le couloir de circulation à l’arrière des chambrées communique avec le sous-sol par six puits verticaux avec échelons. Ce sont en fait les puits d’accès aux six citernes du sous-sol, ou plus exactement à deux groupes de deux citernes séparées par un laboratoire (filtration et décantation). Ce sous-sol, accessible par deux escaliers, comprend lui aussi un couloir de circulation, mais légèrement plus en avant par rapport à celui du rez-de-chaussée. Pour satisfaire leur besoin de locaux à l’épreuve, les Allemands vont percer des portes dans chacune des citernes et les faire communiquer avec le couloir dont le rôle jusque là était de relier deux magasins d’artillerie à la droite du casernement aux sous-sols de la partie gauche de ce casernement, merlon inclus. Ces citernes seront transformées en centrale électrique, lavabos, salle de décontamination, etc. Les locaux du sous-sol du merlon, aujourd’hui inaccessibles au public, avaient été transformés par les Allemands en hôpital. Bien qu’elles soient en état moyen de conservation, encore que magnifiquement décorées par des forêts de fistuleuses, on peut encore y voir de notables raretés, tel un élément de caisses filtrantes Leclercq installées là par les Français en 1917, après la reprise du fort. Intéressons-nous maintenant aux magasins de l’artillerie. En sous-sol, nous avons deux petits magasins ou ateliers de chargement (la destination précise nous échappe), séparés par une chambre aux lampes commune depuis laquelle étaient desservis les deux créneaux à lampe de chacun des magasins. Une gaine sanitaire court sur le flanc gauche des magasins, le couloir d’accès officiant de même à leur droite. Les créneaux à lampe sont singulièrement en briques de terre cuite. Ces magasins sont assez bas de plafond (environ 250 cm à la clef). Devant eux, un escalier permet de rejoindre le rez-de-chaussée. Empruntant ce dernier, on débouche dans l’axe de ce qui était la gaine d’accès au magasin à poudre, gaine parallèle au couloir de circulation des chambrées. Ici, une cloison a disparu. En effet, la gaine vient buter sur un mur pourvu d’un créneau à lampe qui n’est autre que celui du sas d’entrée du magasin à poudre. Lorsque l’on entre dans le local de stockage, nous avons la surprise de constater que le mur de fond est étonnamment proche, au point que la profondeur du magasin n’est que de six mètres pour une largeur de sept. Il ne s’agit pas là d’une modification ultérieure ou, en tous cas, nous n’avons rien détecté qui puisse permettre le doute à ce sujet. Un second magasin, non accessible mais paraissant, sur plan, un peu plus vaste, se trouve au-delà d’une chambre aux lampes commune. Ce cas de figure, de rencontrer les magasins les plus sensibles d’un fort placés les uns au-dessus des autres, est rarissime pour ne pas écrire unique. Notons la présence de deux moellons superbement sculptés à l’entrée de ce magasin, travail contemporain de l’occupation allemande. Qu’il s’agisse du bulletin journalier des armées durant la Première Guerre ou des nombreux auteurs qui, aujourd’hui encore, se passionnent pour son histoire, on peut se demander s’il existe au monde une autre forteresse ayant suscité autant d’écrits. Dans le même temps, il convient de se souvenir que ce nom est avant tout celui d’un village de presque 300 âmes, village dont il ne reste plus aujourd’hui pierre sur pierre. À la mobilisation en 1914, la garnison du fort était de 7 officiers et 477 sous-officiers et hommes de troupe, alors que sa garnison de temps de guerre devait se monter à 836 hommes. Peu de distance sur sa droite, les fondations d’un bloc pour une seconde tourelle de 75 et son observatoire seront terminées, mais le cuirassement jamais fixé. Cette tourelle, commandée le 10 novembre 1911 à l’usine des Batignolles, sera construite, mais la guerre interviendra avant sa mise en place. Transformée en tourelle pour deux armes mixtes dans l’entre-deux-guerres, elle sera installée dans le petit ouvrage des Sarts (Maubeuge). De même, les intentions d’installer une seconde tourelle de 155 R à sa gauche et une batterie de deux tourelles de 155 C au-delà de l’annexe avec tourelle de 75 resteront-elles dans les cartons. De fait, le programme de 1909 parle d’un « centre de résistance de Douaumont ». Celui-ci eût été composé, d’ouest en est, de la batterie n° 8 (renseignée comme existante), d’un épaulement pour mortiers (renseigné comme étant à faire), de cette batterie pour une tourelle de 155 R (à faire), du fort proprement dit, de la batterie annexe de droite (à transformer), de la tourelle de 75 extérieure (à faire), de l’épaulement 9 bis au sud-est du fort (existant) et, enfin, de cette batterie pour deux tourelles de 155 C probablement destinée à être implantée plus en arrière, à contrepente. Plus loin, avant d’atteindre Hardaumont, deux batteries, D et D1, sont également renseignées comme étant « à faire ». Sur des vues aériennes prises avant 1916 sont clairement visibles, sur une légère courbe attachée au saillant I du fort, une batterie terrassée pour cinq pièces, suivie de ce qui semble être un abri, lui-même suivi d’une batterie terrassée pour six pièces séparées par des traverses. Une des deux positions doit être la batterie n° 8 mais quid de l’autre ? Serait-ce là n° 9, non renseignée dans le document de 1909 qui fait pourtant état d’une 9 bis ? À la droite du fort, presque perpendiculairement au centre du front IV-V, une autre batterie pour cinq ou six pièces séparées par des traverses ne semble pas pouvoir être autre chose que la batterie annexe de droite, tout contre laquelle les travaux de terrassement du bloc de la tourelle 75 blanchissent le sol. Les bombardements de 1916 ont nivelé tout cela. Seuls quelques fers à béton du bloc de la tourelle 75 et le puits de son observatoire cuirassé sont encore visibles (07/2005). Le fort eut à subir les premiers tirs ennemis le 8 octobre 1914. Le baptême des 420 eut lieu les 15 et 17 février suivant avec 60 projectiles dont beaucoup tombent sur les glacis. La manutention du fort, protégée seulement par 150 cm de béton, est toutefois percée et la tourelle 155 se taira quarante-huit heures durant, le temps d’effectuer quelques réparations. C’est un de ces 60 projectiles qui écornera l’entrée du fort dont la photo a été publiée depuis à tout va. Les choses sérieuses commencèrent à l’aube de ce tristement célèbre 21 février 1916. Pris presque sans combat dès le 25 février 1916, repris le 24 octobre de la même année alors qu’il était abandonné. Notons la tragédie du 8 mai qui, pour une raison indéterminée, vit un dépôt de grenades exploser ce qui engendra des explosions en série entraînant la mort de 29 officiers et 650 hommes de troupe. Ce drame eut lieu dans le couloir du sous-sol dont une bonne partie de la voûte s’effondra. Tout cela est aujourd’hui réparé mais l’essentiel des corps repose dans le fort pour l’éternité. En effet, l’ancien accès gauche à la rue du rempart est maintenant obturé par un mur précédé d’un mémorial, mur derrière lequel commence le charnier incluant aussi les deux traverses-abris bétonnées à la gauche du front de tête. Dès la réoccupation du fort par les troupes françaises, on se préoccupa de creuser un réseau de galeries profondes sous le commandement du capitaine Harispe qui, jusque là, commandait le fort de Moulainville. Ce réseau s’étendra sur 860 m. Il est aujourd’hui interdit d'accès, mais le visiteur peut néanmoins observer dans la capitale du fort un énorme puits très profond (environ 70 échelons distants de 30 à 35 cm !) qui n’est autre que le plus impressionnant des puits 17 existants, tous forts confondus. Nous y noterons la présence d’une concrétion très épaisse et aussi profonde que le puits. Le 31 janvier 1917, une pierre du fort sera récupérée pour être envoyée au musée du Capitole à Rome. Les cuirassements reprendront du service en 1937-1939. Les deux tourelles de mitrailleuses seront remplacées et la tourelle de 155 tirera quelques coups sur les troupes allemandes les 14 et 15 juin 1940. Un obus est d’ailleurs resté dans le canon jusqu’en… juin 2006. Notons que l’observatoire cuirassé proche de la tourelle de mitrailleuses du saillant II et celui de la tourelle de 75 sont du type 3 donc probablement posés dans l’Entre-deux-guerres en remplacement des types 2 dégradés par les combats. Dans le premier cité, les supports de goniomètres sont encore là (02/2009). Ces travaux expliquent pourquoi les anneaux bétonnés de ces cuirassements sont en parfait état. Petit détail insolite, lors de leur occupation du fort, les Allemands ne pouvant utiliser les canons de la tourelle de 75 lesquels n’avaient d’action possible que vers leurs propres lignes, utilisèrent un des deux tubes pour une liaison optique avec le bois de la Wavrille. Douaumont symbolise presque à lui seul toute la bataille de Verdun. Il est ouvert au public, mais il a tellement souffert que ses fossés sont en majeure partie comblés et que la structure même du fort n’est pas aisée à appréhender. Soulignons, une fois n’est pas coutume, le soin apporté à l’éclairage actuel des locaux, lequel permet de prendre de belles photos sans être gêné par des spots trop agressifs. Par son vécu, Douaumont constitue bien entendu un lieu incontournable pour tout amateur d’histoire.

Befestigtes Lager Verdun, nordöstlich der Stadt, 1885–1889. 396 m ü. M. Genannt Fort Gérard. Ursprünglich für eine Garnison von etwa 900 Mann geplant, sollte es die nordöstliche Säule der Festungsstadt Verdun werden, zusammen mit den Forts von Vaux und Moulainville ein wesentlicher Bestandteil der Verlegung der Widerstandslinie an die Ostseite der Maasküste. Seine Bedeutung wurde so hoch eingeschätzt, dass ihm im Rahmen eines Projekts zwei Türme Mougin Mle 1876 zugeteilt wurden. Letztere hätten die Frontvorsprünge II und IV eines fünfeckigen Forts in klassischer Bauweise eingenommen. Wir konnten nur einen ziemlich groben Plan ausgraben, der ein Projekt für dieses Fort zeigt, bevor es seine Panzerung erhielt. Warum konnten wir das Register der Anhänge nicht einsehen… Existiert es noch? Wir bedauern dies zutiefst, da mit dem Bau des Forts vor den Experimenten in Malmaison begonnen und dieser erst lange danach fertiggestellt wurde. Das bereits fertiggestellte Mauerwerk wurde wahrscheinlich sofort mit einem Meter Sand als Polsterschicht bedeckt und anschließend mit einer dicken Schicht Spezialbeton überzogen. Dick? Tatsächlich erhält diese zweistöckige Kaserne eine 250 cm dicke Schale, mit Ausnahme der Kasematten auf der rechten Hälfte der Kaserne, die nur 150 cm dick sein werden. Warum? In jedem Fall wird sich dies als unzureichend erweisen, mit den dramatischen Folgen, die man sich vorstellen kann. Vor der Fassade wird eine 80 cm dicke Betonschicht aufgetragen, die später auf 200 cm erhöht wird. Es sei darauf hingewiesen, dass hier erstmals die Stranggusstechnik eingesetzt wurde, angeblich um Trocknungsfugen im Beton zu vermeiden. Nur angenommen, denn im Lichte dessen, was heute erscheint, sind die 20 bis 30 cm dicken Betonschichten deutlich voneinander zu unterscheiden… In Wirklichkeit ist die Methode nicht in Frage zu stellen, das Problem muss auf der Ebene der Produktionskapazität der Baustelle liegen; wir wissen, dass 1887 13.000 m³ gegossen wurden und im folgenden Jahr 28.000, was bei 365 Arbeitstagen 35,6 bzw. 76,7 m³ pro Tag entspricht. In der Zeit, die zum Verteilen des Betons an einem Tag benötigt wurde, konnte sich zwangsläufig eine Erholungsfuge bilden. Eine andere Frage: Was ist mit den Konterkarpenkassetten? Ersetzten sie Kaponnieren, deren Mauerwerk kaum ausgetrocknet war, oder wurden sie sofort errichtet? Alain Denizot (siehe Bibliografie) schlägt als Datum für ihre Errichtung das Jahr 1889 vor. Douaumont, weltweit bekannt, wirft noch immer viele Fragen auf … Es erhielt seine erste Panzerung 1901–1903 (2 Maschinengewehrtürme und eine Bourges-Kasematte), dann 1907–1909 (1 Turm 155 R) und schließlich 1911–1913 (1 Turm 75 Mle 05). Fünf gepanzerte Beobachtungsposten folgten ihren jeweiligen Panzerungen; zwei wurden 1901 bestellt, zwei weitere 1907, und wir kennen das Bestelljahr des fünften (1912?) nicht, aber es kann nur das des Turms 75 sein. Die Bourges-Kasematte wurde in Frontbogen I versenkt; die Schäfte der Maschinengewehrtürme und ihrer jeweiligen Beobachtungsposten wurden auf die Hüllen der einfachen Kästen aufgepfropft; Turm 75 wurde im Kapitell hinter Frontbogen III und Turm 155 R dahinter und etwa auf halber Strecke entlang der Front IV-V installiert. Die Kontereskarpe behält ihr Bruchsteinmauerwerk, wird aber mit einem Verteidigungsgitter versehen. Ein zweites Gitter wird den Fuß der Böschung in fließender Erde einnehmen. Obwohl zehn Monate Bombardements es erheblich entstellt haben und es schwer vorstellbar ist, hat Douaumont die Form eines Fünfecks mit einer einspringenden Rille und einer kleinen Kurtine, in deren Mitte sich der Eingang öffnet. Der Eingangsvorbau, der sich am Grund des Grabens befindet und dem über die gesamte Breite der Kurtine ein schmaler Graben (wie er beispielsweise im Fort Dugny zu sehen ist) vorgelagert ist, öffnete sich zu einem Hof gegenüber der Kaserne. Die Verteidigung der Gräben wurde daher durch zwei einfache Kontereskarpenkassetten an den Frontvorsprüngen II und IV und eine doppelte an Frontvorsprung III gewährleistet. Die Schlucht wurde von den Kassetten der Kurtine durchbrochen. Die Kaserne nimmt den großen Mittelstreifen des Bauwerks ein. Ursprünglich befanden sich zu beiden Seiten dieser Kaserne, senkrecht aufgestellt, zwei Pulvermagazine. Wurde das linke gebaut? Wir glauben nicht. Das rechte musste allein für die Versorgung der wenigen erhaltenen Wallreste und der unter der Rüstung liegenden Teile ausreichen. Die Kaserne verfügt über 16 Joche. Den Nr. 2 bis 5 ging eine imposante Zinne voraus, die senkrecht in den Hof ragte. Diese Zinne beherbergte auf zwei Ebenen die Küchen, Waschbecken, die Schmiede und eine Werkstatt. Die Kaserne ist von Tunneln umgeben, die mit den beiden Enden der Wallstraße verbunden sind; beide sind heute versperrt. Der Verkehrskorridor an der Rückseite der Kaserne ist über sechs vertikale Schächte mit Stufen mit dem Untergeschoss verbunden. Dabei handelt es sich um die Zugangsschächte zu den sechs Zisternen im Untergeschoss, genauer gesagt zu zwei Gruppen von je zwei Zisternen, die durch ein Labor (Filterung und Dekantierung) getrennt sind. Dieses über zwei Treppen zugängliche Untergeschoss umfasst ebenfalls einen Verkehrskorridor, der jedoch etwas weiter vorne liegt als der des Erdgeschosses. Um ihren Bedarf an feuerfesten Räumlichkeiten zu decken, werden die Deutschen in jede der Zisternen Türen einschlagen und sie mit dem Korridor verbinden, der bis dahin zwei Artilleriemagazine rechts von der Kaserne mit den Kellern des linken Teils dieser Kaserne, einschließlich der Erdwerke, verband. Diese Zisternen werden zu einem Kraftwerk, Waschbecken, einem Dekontaminationsraum usw. umgebaut. Die Kellerräume der Zinne, die heute für die Öffentlichkeit unzugänglich sind, wurden von den Deutschen in ein Krankenhaus umgewandelt. Obwohl sie sich in einem durchschnittlichen Erhaltungszustand befinden, sind sie prächtig mit Fistelwäldern geschmückt. Man kann dennoch bemerkenswerte Raritäten erkennen, wie beispielsweise ein Element der Leclercq-Filterkästen, die die Franzosen dort 1917 nach der Rückeroberung des Forts installierten. Wenden wir uns nun den Artillerielagern zu. Im Keller befinden sich zwei kleine Lager oder Ladewerkstätten (deren genauer Zweck uns entgeht), die durch einen gemeinsamen Lampenraum getrennt sind, von dem aus die beiden Lampenzinnen jedes Lagers versorgt wurden. Ein Sanitärschacht verläuft entlang der linken Seite der Lager, der Zugangskorridor verläuft ebenfalls zu ihrer rechten Seite. Die Lampenzinnen bestehen ausschließlich aus Terrakotta-Ziegeln. Diese Lager haben recht niedrige Decken (etwa 250 cm am Schlussstein). Davor führt eine Treppe ins Erdgeschoss. Wenn wir diese nehmen, gelangen wir auf die Achse des ehemaligen Zugangsschachts zum Pulvermagazin, einem Schacht parallel zum Verkehrskorridor der Kaserne. Hier ist eine Trennwand verschwunden. Tatsächlich grenzt der Schacht an eine Wand mit einer Lampennische, die nichts anderes als die Schleuse des Pulvermagazins ist. Beim Betreten des Lagerraums stellen wir überrascht fest, dass die Rückwand überraschend dicht ist, sodass die Tiefe des Magazins nur sechs Meter beträgt und die Breite sieben Meter beträgt. Es handelt sich nicht um einen späteren Umbau, und wir haben jedenfalls nichts entdeckt, was diesbezüglich Zweifel aufkommen lassen könnte. Ein zweites Magazin, das nicht zugänglich ist, aber im Grundriss etwas größer erscheint, befindet sich jenseits eines gemeinsamen Lampenraums. Dieses Szenario, die empfindlichsten Magazine einer Festung übereinander angeordnet zu finden, ist äußerst selten, um nicht zu sagen einzigartig. Beachtenswert sind zwei hervorragend behauene Bruchsteine am Eingang dieses Lagers, ein Werk aus der Zeit der deutschen Besatzung. Ob es nun das tägliche Bulletin der Armeen während des Ersten Weltkriegs ist oder die vielen Autoren, die sich noch heute für seine Geschichte begeistern – man fragt sich, ob es auf der Welt eine andere Festung gibt, die so viele Schriftsteller inspiriert hat. Gleichzeitig sollte man nicht vergessen, dass dieser Name vor allem für ein Dorf mit fast 300 Einwohnern steht, von dem heute kein Stein mehr übrig ist. Zum Zeitpunkt der Mobilmachung im Jahr 1914 bestand die Garnison des Forts aus 7 Offizieren und 477 Unteroffizieren und Mannschaften, während die Garnison während des Krieges 836 Mann betragen sollte. Ein kurzes Stück rechts davon wird das Fundament eines Blocks für einen zweiten 75-mm-Turm und sein Observatorium fertiggestellt, die Panzerung jedoch nie befestigt. Dieser Turm, der am 10. November 1911 bei der Fabrik in Batignolles bestellt wurde, wurde gebaut, aber der Krieg kam seiner Installation zuvor. In der Zwischenkriegszeit wurde er in einen Turm für zwei gemischte Waffen umgewandelt und im kleinen Werk von Sarts (Maubeuge) installiert. Ebenso blieben die Pläne, links davon einen zweiten Turm 155 R und jenseits des Anbaus mit einem Turm 75 eine Batterie mit zwei Türmen 155 C zu errichten, in den Plänen erhalten. Tatsächlich ist im Programm von 1909 von einem „Widerstandszentrum Douaumont“ die Rede. Dieses hätte, von Westen nach Osten, aus der Batterie Nr. 8 (als vorhanden aufgeführt), einer Mörserschulter (als zu errichten aufgeführt), dieser Batterie für einen Turm 155 R (zu errichten), dem Fort selbst, der Batterie des rechten Anbaus (umzubauen), dem äußeren Turm 75 (zu errichten), der Schulter 9bis südöstlich des Forts (vorhanden) und schließlich dieser Batterie für zwei Türme 155 C bestanden, die wahrscheinlich weiter hinten, auf einem Gegenhang, errichtet werden sollte. Weiter vorne, vor Hardaumont, werden zwei Batterien, D und D1, ebenfalls als „zu errichten“ aufgeführt. Auf Luftaufnahmen aus der Zeit vor 1916 ist eine terrassenförmig angelegte Batterie mit fünf Kanonen in einer leichten Kurve am Vorsprung I des Forts deutlich zu erkennen, gefolgt von etwas, das wie ein Unterstand aussieht, und wiederum gefolgt von einer terrassenförmig angelegten Batterie mit sechs Kanonen, die durch Traversen getrennt sind. Eine der beiden Stellungen muss Batterie Nr. 8 sein, aber was ist mit der anderen? Könnte dies Nr. 9 sein, die im Dokument von 1909 nicht aufgeführt ist, wo dennoch eine 9 bis erwähnt wird? Rechts vom Fort, fast senkrecht zur Mitte der Front IV-V, scheint eine weitere Batterie für fünf oder sechs Geschütze, die durch Traversen getrennt ist, nichts anderes zu sein als die rechte Annexbatterie, rechts neben der die Erdwälle des Turmblocks 75 den Boden weiß hervortreten lassen. Die Bombardierungen von 1916 machten all dies dem Erdboden gleich. Nur einige Bewehrungsstäbe des Turmblocks 75 und der Schacht seines gepanzerten Observatoriums sind noch sichtbar (07/2005). Das Fort musste am 8. Oktober 1914 dem ersten feindlichen Feuer standhalten. Die Feuertaufe des 420 fand am darauffolgenden 15. und 17. Februar mit 60 Geschossen statt, von denen viele auf das Glacis fielen. Die Handhabung des nur durch 150 cm Beton geschützten Forts wurde jedoch durchbohrt, und Turm 155 war 48 Stunden lang still, um einige Reparaturen durchzuführen. Es war eines dieser 60 Geschosse, das den Eingang zum Fort verbeulte; ein Foto davon wurde inzwischen weithin veröffentlicht. Im Morgengrauen des berüchtigten 21. Februar 1916 wurde es ernst. Am 25. Februar 1916 fast kampflos eingenommen, wurde es am 24. Oktober desselben Jahres zurückerobert, obwohl es aufgegeben worden war. Erwähnenswert ist die Tragödie vom 8. Mai, bei der aus ungeklärter Ursache ein Granatdepot explodierte und eine Reihe von Explosionen auslöste, bei denen 29 Offiziere und 650 Soldaten starben. Diese Tragödie ereignete sich im Kellerkorridor, wo ein großer Teil des Gewölbes einstürzte. All dies wurde inzwischen repariert, aber die meisten Leichen ruhen für immer im Fort. Tatsächlich ist der alte linke Zugang zur Wallstraße heute durch eine Mauer versperrt, vor der sich ein Denkmal befindet, eine Mauer, hinter der das Massengrab beginnt, einschließlich der beiden Betonunterstände links von der Front. Sobald das Fort wieder von französischen Truppen besetzt war, widmete man sich unter dem Kommando von Hauptmann Harispe, dem bis dahin Kommandant des Forts Moulainville, dem Graben eines Netzes tiefer Stollen. Dieses Netz erstreckt sich über 860 m. Der Zutritt ist heute verboten, dennoch können Besucher im Hauptkapitell des Forts einen enormen, sehr tiefen Brunnen besichtigen (etwa 70 Stufen im Abstand von 30 bis 35 cm!), der von allen 17 noch existierenden Brunnen aller Forts zusammen der beeindruckendste ist. Auffällig ist eine sehr dicke Konkretion, die so tief ist wie der Brunnen. Am 31. Januar 1917 wurde ein Stein aus dem Fort geborgen und an das Kapitolinische Museum in Rom geschickt. Die Panzer wurden 1937–1939 wieder in Dienst gestellt. Die beiden Maschinengewehrtürme wurden ersetzt und der 155-mm-Turm feuerte am 14. und 15. Juni 1940 einige Schüsse auf die deutschen Truppen ab. Eine Granate blieb bis … Juni 2006 im Geschütz. Beachten Sie, dass der gepanzerte Beobachtungsturm in der Nähe des Maschinengewehrturms von Frontbogen II und der des 75-mm-Turms vom Typ 3 sind und daher wahrscheinlich zwischen den beiden Kriegen installiert wurden, um die durch die Kämpfe beschädigten Typ 2 zu ersetzen. Im ersten sind die Goniometerhalterungen noch vorhanden (02/2009). Diese Arbeit erklärt, warum die Betonringe dieser Panzer in einwandfreiem Zustand sind. Ein kleines, ungewöhnliches Detail: Während ihrer Besetzung des Forts konnten die Deutschen die 75-mm-Turmgeschütze nicht einsetzen, da diese nur auf ihre eigenen Linien feuern konnten. Sie nutzten eines der beiden Rohre für eine optische Verbindung mit dem Wald von Wavrille. Douaumont symbolisiert fast im Alleingang die gesamte Schlacht um Verdun. Es ist für die Öffentlichkeit zugänglich, hat aber so stark gelitten, dass seine Gräben größtenteils zugeschüttet sind und die eigentliche Struktur des Forts nur schwer zu erfassen ist. Bemerkenswert ist die sorgfältige Beleuchtung des Geländes, die schöne Fotos ermöglicht, ohne von zu aggressivem Scheinwerferlicht gestört zu werden. Angesichts seiner Geschichte ist Douaumont natürlich ein Muss für jeden Geschichtsinteressierten.

Versterkt kamp Verdun, ten noordoosten van de stad, 1885-1889. 396 m hoogte. Fort Gérard. Oorspronkelijk gepland voor een garnizoen van ongeveer 900 man, bedoeld om de noordoostelijke pijler van de versterkte stad Verdun te worden, een essentieel onderdeel, samen met de forten van Vaux en Moulainville, van de verplaatsing van de verzetslinie naar de oostkust van de Maas. Het belang ervan werd zo groot geacht dat een project het twee Mougin Mle 1876-torens opleverde. Deze laatste zou saillanten II en IV van een vijfhoekig fort hebben ingenomen, dat op een klassieke manier was ingericht. We konden slechts een vrij beknopt plan vinden met een project voor dit fort vóór de bepantsering. Waarom konden we het register van bijlagen niet raadplegen… Bestaat dat nog? We betreuren dit ten zeerste, aangezien het fort al vóór de experimenten in Malmaison was begonnen en pas lang daarna werd voltooid. Het reeds voltooide metselwerk werd waarschijnlijk direct bedekt met een meter zand als dempingslaag en vervolgens met een dikke laag speciaal beton. Dik? In werkelijkheid zal deze twee verdiepingen tellende kazerne een granaat van 250 cm krijgen, met uitzondering van de kazematten op de rechterhelft van de kazerne, die slechts met 150 cm bedekt zullen worden. Waarom? In ieder geval zal dit onvoldoende blijken te zijn, met de dramatische gevolgen die men zich kan voorstellen. Aan de voorzijde van de gevel wordt een laag beton van 80 cm aangebracht, later vermeerderd tot 200 cm. Opgemerkt moet worden dat hier voor het eerst de continugiettechniek werd gebruikt, zogenaamd om uitdrogingsvoegen in het beton te elimineren. Dat wordt alleen verondersteld omdat, in het licht van wat er vandaag de dag verschijnt, de betonlagen van 20 tot 30 cm perfect van elkaar te onderscheiden zijn… In werkelijkheid kan de methode niet in twijfel worden getrokken; het probleem ligt bij de productiecapaciteit van de locatie; we weten dat er in 1887 13.000 m³ werd gestort en het jaar daarop 28.000, wat, gerekend over 365 werkdagen, overeenkomt met respectievelijk 35,6 en 76,7 m³ per dag. In de tijd die nodig was om het beton een dag te verspreiden, had een herstelvoeg onvermijdelijk de tijd om zich te vormen. Nog een vraag: hoe zit het met de contrescarp-cassettes? Vervingen deze caponnières waarvan het metselwerk nauwelijks was opgedroogd of werden ze direct gebouwd? Alain Denizot (zie bibliografie) suggereert 1889 voor hun bouw. Douaumont, wereldwijd bekend, roept nog steeds veel vragen op… Het kreeg zijn eerste pantser in 1901-1903 (twee machinegeweertorens en een Bourges-kazemat), vervolgens in 1907-1909 (1 155 R-toren) en uiteindelijk in 1911-1913 (1 75 Mle 05-toren). Vijf gepantserde observatieposten volgden hun respectieve pantser; twee werden besteld in 1901, twee andere in 1907 en we weten niet in welk jaar de vijfde werd besteld (1912?), maar het kan alleen dat van de 75-toren zijn. De Bourges-kazemat werd verzonken in saillant I; de machinegeweertorens en hun respectieve observatieposten hadden hun schachten geënt op de mantels van de eenvoudige kasten; Toren 75 werd in de kapiteel achter saillant III geplaatst en toren 155 R achter en ongeveer halverwege front IV-V. De contrescarp zal zijn puinmetselwerk behouden, maar zal worden bekroond met een verdedigingsrooster. Een tweede rooster zal de voet van de helling in vloeiende aarde bedekken. Hoewel tien maanden bombardementen het aanzienlijk hebben verminkt en het moeilijk is om het in situ voor te stellen, heeft Douaumont de vorm van een vijfhoek met een inspringende gleuf met in het midden een kleine gordijnmuur die de ingang opent. Het ingangsportiek, op de bodem van de gracht en over de gehele breedte van de gordijnmuur voorafgegaan door een smalle gracht (zoals bijvoorbeeld te zien is bij het fort van Dugny), kwam uit op een binnenplaats tegenover de kazerne. De verdediging van de grachten werd daarom gewaarborgd door twee enkele contrescarp-cassettes bij saillant II en IV en een dubbele bij saillant III. De kloof werd gehavend door de cassettes van de gordijnmuur. De kazerne beslaat de grote middenberm van het gebouw. Oorspronkelijk moeten er aan weerszijden van deze kazerne, loodrecht op elkaar, twee kruitmagazijnen hebben gestaan. Werd de linker gebouwd? Wij denken van niet. De rechter moet in zijn eentje hebben kunnen voorzien in de bevoorrading van de weinige overgebleven walstukken, naast de stukken die onder pantser lagen. De kazerne telt 16 traveeën. De nummers 2 tot en met 5 werden voorafgegaan door een imposante kanteel die loodrecht op de binnenplaats uitstak. Deze kanteel huisvestte op twee niveaus de keukens, wasbakken, de smidse en een werkplaats. De kazerne is omgeven door tunnels die in verbinding staan met beide uiteinden van de walstraat, die nu beide geblokkeerd zijn. De circulatiegang aan de achterzijde van de kazerne staat via zes verticale schachten met treden in verbinding met de kelder. Dit zijn in feite de toegangsschachten tot de zes cisternen in de kelder, of preciezer gezegd tot twee groepen van twee cisternen, gescheiden door een laboratorium (filtratie en decantatie). Deze kelder, toegankelijk via twee trappen, omvat ook een circulatiegang, maar iets verder naar voren dan die van de begane grond. Om te voldoen aan hun behoefte aan brandwerende ruimtes, zullen de Duitsers deuren doorboren in elk van de cisternen en deze verbinden met de gang die tot dan toe diende om twee artilleriemagazijnen rechts van de kazerne te verbinden met de kelders van het linkerdeel van deze kazerne, inclusief de grondwerken. Deze reservoirs zullen worden omgebouwd tot een elektriciteitscentrale, wasbakken, een ontsmettingsruimte, enz. De kelder van de kantelen, nu ontoegankelijk voor het publiek, was door de Duitsers omgebouwd tot een ziekenhuis. Hoewel ze zich in een gemiddelde staat van bewaring bevinden, zijn ze prachtig versierd met bossen van fistels, en zijn er nog steeds opmerkelijke zeldzaamheden te zien, zoals een element van Leclercq-filterkasten die de Fransen er in 1917, na de herovering van het fort, installeerden. Laten we nu naar de artilleriemagazijnen kijken. In de kelder bevinden zich twee kleine magazijnen of laadwerkplaatsen (de precieze functie ontgaat ons), gescheiden door een gemeenschappelijke lampenkamer van waaruit de twee lampenkantelen van elk van de magazijnen werden bediend. Een sanitaire schacht loopt langs de linkerflank van de magazijnen, de toegangsgang bevindt zich eveneens aan de rechterkant. De lampenkantelen zijn opmerkelijk gemaakt van terracotta bakstenen. Deze magazijnen hebben vrij lage plafonds (ongeveer 250 cm bij de sluitsteen). Ervoor leidt een trap naar de begane grond. Als we de laatste nemen, komen we uit in de as van wat ooit de toegangsschacht tot het kruitmagazijn was, een schacht parallel aan de circulatiegang van de kazerne. Hier is een tussenwand verdwenen. De schacht grenst inderdaad aan een muur met een lampennis die niets anders is dan die van de luchtsluis van het kruitmagazijn. Bij binnenkomst in de opslagruimte merken we tot onze verbazing dat de achterwand verrassend dicht is, waardoor de diepte van het magazijn slechts zes meter bedraagt bij een breedte van zeven meter. Dit is geen latere aanpassing en we hebben in ieder geval niets ontdekt dat aanleiding zou kunnen geven tot twijfel over dit onderwerp. Een tweede magazijn, niet toegankelijk maar op de plattegrond iets groter lijkend, bevindt zich voorbij een gemeenschappelijke lampenkamer. Dit scenario, waarbij de meest gevoelige magazijnen van een fort boven elkaar zijn geplaatst, is uiterst zeldzaam, om niet te zeggen uniek. Let op de aanwezigheid van twee prachtig gebeeldhouwde puinstenen bij de ingang van dit magazijn, een werk uit de tijd van de Duitse bezetting. Of het nu gaat om het dagelijkse bulletin van de legers tijdens de Eerste Wereldoorlog of om de vele auteurs die, zelfs vandaag de dag, gepassioneerd zijn door de geschiedenis ervan, men kan zich afvragen of er een ander fort ter wereld is dat zoveel geschriften heeft geïnspireerd. Tegelijkertijd is het de moeite waard te onthouden dat deze naam vooral die is van een dorp met bijna 300 zielen, een dorp waarvan vandaag de dag geen steen meer over is. Ten tijde van de mobilisatie in 1914 bestond het garnizoen van het fort uit 7 officieren en 477 onderofficieren en manschappen, terwijl het garnizoen tijdens de oorlog 836 man zou bedragen. Iets rechts ervan worden de fundamenten gelegd van een blok voor een tweede 75-toren en het bijbehorende observatorium, maar de bepantsering is nooit voltooid. Deze toren, besteld op 10 november 1911 bij de fabriek in Batignolles, werd gebouwd, maar de oorlog verbrak de installatie ervan. In het interbellum werd het omgebouwd tot een geschutskoepel voor twee gemengde wapens en werd het in het kleine ouvrage van Sarts (Maubeuge) geplaatst. Evenzo bleven de plannen om een tweede 155 R-koepel links ervan te plaatsen en een batterij van twee 155 C-koepels achter de aanbouw met een 75-koepel in de tekeningen staan. Het programma van 1909 spreekt zelfs van een "Douaumont-weerstandscentrum". Dit zou, van west naar oost, bestaan uit batterij nr. 8 (opgenomen als bestaand), een mortierschouder (opgenomen als te bouwen), deze batterij voor een 155 R-koepel (te bouwen), het fort zelf, de rechter aanbouwbatterij (te transformeren), de externe 75-koepel (te bouwen), schouder 9 bis ten zuidoosten van het fort (bestaand) en, ten slotte, deze batterij voor twee 155 C-koepels, die waarschijnlijk verder naar achteren, op een tegenhelling, zou worden geplaatst. Verderop, vóór Hardaumont, staan twee batterijen, D en D1, ook vermeld als "nog te bouwen". Op luchtfoto's van vóór 1916 is een terrasbatterij met vijf kanonnen duidelijk zichtbaar in een flauwe bocht die vastzit aan saillant I van het fort, gevolgd door wat een schuilplaats lijkt te zijn, gevolgd door een terrasbatterij met zes kanonnen, gescheiden door traversen. Een van de twee posities moet batterij nr. 8 zijn, maar hoe zit het met de andere? Zou dit nr. 9 kunnen zijn, die niet vermeld staat in het document uit 1909, maar waarin desondanks een 9 bis wordt genoemd? Rechts van het fort, bijna loodrecht op het midden van front IV-V, lijkt een andere batterij voor vijf of zes kanonnen, gescheiden door traversen, niets anders te zijn dan de rechter annexbatterij, precies waartegen de aarden wallen van torenblok 75 de grond wit aftekenen. De bombardementen van 1916 maakten dit alles met de grond gelijk. Slechts enkele wapeningsstaven van torenblok 75 en de koepel van het pantserobservatorium zijn nog zichtbaar (07/2005). Het fort moest het eerste vijandelijke vuur weerstaan op 8 oktober 1914. De doop van de 420 vond plaats op 15 en 17 februari daaropvolgend met 60 projectielen, waarvan er vele op het glacis terechtkwamen. De besturing van het fort, slechts beschermd door 150 cm beton, werd echter doorboord en toren 155 bleef achtenveertig uur stil, de tijd om wat reparaties uit te voeren. Het was één van deze 60 projectielen die de ingang van het fort deukte, waarvan een foto sindsdien veelvuldig is gepubliceerd. De situatie werd ernstig bij zonsopgang op die beruchte 21 februari 1916. Vrijwel zonder slag of stoot ingenomen op 25 februari 1916, werd het op 24 oktober van datzelfde jaar heroverd, hoewel het verlaten was. Let op de tragedie van 8 mei, waarbij om een onbekende reden een granaatdepot ontplofte, wat een reeks explosies veroorzaakte waarbij 29 officieren en 650 manschappen omkwamen. Deze tragedie speelde zich af in de keldergang, waar een groot deel van de kluis instortte. Dit alles is inmiddels hersteld, maar de meeste lichamen rusten voor eeuwig in het fort. De oude linkertoegang tot de walstraat wordt nu geblokkeerd door een muur met een gedenkteken ervoor, een muur waarachter het massagraf begint, inclusief de twee betonnen schuilplaatsen links van de voorkant. Zodra het fort opnieuw bezet was door Franse troepen, werd er aandacht besteed aan het graven van een netwerk van diepe galerijen onder leiding van kapitein Harispe, die tot dan toe het bevel voerde over het fort van Moulainville. Dit netwerk zal zich over 860 meter uitstrekken. De toegang is nu verboden, maar bezoekers kunnen in de kapiteel van het fort een enorme, zeer diepe put (ongeveer 70 treden met een tussenruimte van 30 tot 35 cm!) bewonderen, die niets minder is dan de meest indrukwekkende van de 17 bestaande putten van alle forten samen. We zullen de aanwezigheid van een zeer dikke concretie opmerken, even diep als de put. Op 31 januari 1917 zal een steen uit het fort worden geborgen om naar het Capitolijns Museum in Rome te worden gestuurd. De pantsertanks werden in 1937-1939 weer in gebruik genomen. De twee machinegeweertorens werden vervangen en de 155mm-toren vuurde op 14 en 15 juni 1940 enkele schoten af op Duitse troepen. Er bleef een granaat in het kanon zitten tot… juni 2006. Merk op dat de gepantserde observatietoren bij de machinegeweertoren van saillant II en die van de 75mm-toren van type 3 zijn, dus waarschijnlijk tussen de twee oorlogen geïnstalleerd ter vervanging van de door de gevechten beschadigde type 2's. In de eerste zijn de goniometersteunen nog steeds aanwezig (02/2009). Dit werk verklaart waarom de betonnen ringen van deze pantsertanks in perfecte staat zijn. Een klein, ongewoon detail: tijdens hun bezetting van het fort gebruikten de Duitsers, die de 75mm-torenkanonnen niet konden gebruiken, die alleen op hun eigen linies konden vuren, een van de twee buizen voor een optische verbinding met het bos van Wavrille. Douaumont symboliseert bijna in zijn eentje de hele Slag om Verdun. Het is open voor publiek, maar heeft zoveel te lijden gehad dat de grachten grotendeels zijn gedempt en de structuur van het fort zelf niet gemakkelijk te doorgronden is. Het is de moeite waard om, voor een keer, de zorg te vermelden die is besteed aan de huidige verlichting van het terrein, waardoor er prachtige foto's kunnen worden gemaakt zonder dat u last heeft van al te felle schijnwerpers. Gezien zijn geschiedenis is Douaumont natuurlijk een must-see voor elke geschiedenisliefhebber.

Verdun fortified camp, northeast of the city, 1885-1889. 396 m alt. Called fort Gérard. Initially planned for a garrison of around 900 men, intended to become the northeastern pillar of the fortified town of Verdun, an essential component, along with the forts of Vaux and Moulainville, of the transfer of the line of resistance to the eastern side of the Meuse coast, its importance was deemed such that a project gave it two Mougin Mle 1876 turrets. The latter would have occupied salients II and IV of a pentagonal fort arranged in a classical manner. We were only able to unearth a fairly summary plan showing a project for this fort before it received its armor. Why were we not able to consult the register of attachments… Does it still exist? We deeply regret this, as the fort was begun before the experiments at Malmaison and completed well after. The masonry already completed was probably immediately covered with a meter of sand as a cushioning layer, then topped with a thick layer of special concrete. Thick? In reality, this two-story barracks will receive a 250 cm shell, except for the casemates on the right half of the barracks, which will only be covered by 150 cm. Why? In any case, this will prove insufficient, with the dramatic consequences that one can imagine. In front of the facade, an 80 cm layer of concrete will be applied, later increased to 200 cm. It should be noted that it was here that the continuous casting technique was first used, supposedly to eliminate desiccation joints in the concrete. Only supposed because, in the light of what appears today, the 20 to 30 cm layers of concrete are perfectly distinguishable from each other… In reality, the method is not to be questioned, the problem must be at the level of the production capacity of the site; we know that in 1887 13,000 m³ were poured and the following year 28,000, which corresponds, counting 365 days of work, to respectively 35.6 and 76.7 m³ per day. In the time it took to spread the concrete for a day, a recovery joint inevitably had time to form. Another question: what about the counterscarp coffers? Did they replace caponiers whose masonry had barely finished drying or were they built immediately? Alain Denizot (see bibliography) suggests 1889 for their construction. Douaumont, known worldwide, still raises many questions… It received its first armor in 1901-1903 (2 machine gun turrets and a Bourges casemate), then 1907-1909 (1 155 R turret) and finally 1911-1913 (1 75 Mle 05 turret). Five armored observation posts followed their respective armor; two were ordered in 1901, two others in 1907 and we do not know the year of order of the fifth (1912?), but it can only be that of the 75 turret. The Bourges casemate was sunk in salient I; the machine gun turrets and their respective observation posts had their shafts grafted onto the sheaths of the simple boxes; Turret 75 was installed in the capital behind salient III and Turret 155 R behind and approximately halfway along front IV-V. The counterscarp will retain its rubble masonry, but it will be topped with a defensive grille. A second grille will occupy the foot of the scarp in flowing earth. Although ten months of bombardments have considerably disfigured it and it is difficult to imagine it in situ, Douaumont has the shape of a pentagon with a re-entrant groove with a small curtain wall in the center of which opens the entrance. The entrance porch, at the bottom of the ditch and preceded over the entire width of the curtain wall by a narrow ditch (like what can be seen at the Dugny fort, for example), opened onto a courtyard facing the barracks. The defense of the ditches was therefore ensured by two single counterscarp coffers at salients II and IV and a double one at salient III. The gorge was battered by the coffers of the curtain wall. The barracks occupies the large median of the structure. Initially, on either side of this barracks, set perpendicularly, there must have been two powder magazines. Was the one on the left built? We do not think so. The one on the right must have been able to provide alone for the supply of the few rampart pieces preserved in addition to those under armor. The barracks has 16 bays. Nos. 2 to 5 were preceded by an imposing merlon projecting perpendicularly into the courtyard. This merlon housed on two levels the kitchens, washbasins, the forge and a workshop. The barracks are surrounded by tunnels communicating with each end of the rampart street, both of which are now blocked. The circulation corridor at the rear of the barracks communicates with the basement via six vertical shafts with steps. These are in fact the access shafts to the six cisterns in the basement, or more precisely to two groups of two cisterns separated by a laboratory (filtration and decantation). This basement, accessible by two staircases, also includes a circulation corridor, but slightly further forward than that of the ground floor. To meet their need for fire-proof premises, the Germans will pierce doors in each of the cisterns and connect them with the corridor whose role until then was to connect two artillery magazines to the right of the barracks to the basements of the left part of these barracks, including the earthworks. These cisterns will be transformed into a power station, washbasins, decontamination room, etc. The basement premises of the merlon, now inaccessible to the public, had been transformed by the Germans into a hospital. Although they are in an average state of preservation, yet magnificently decorated with forests of fistulous, one can still see notable rarities, such as an element of Leclercq filter boxes installed there by the French in 1917, after the recapture of the fort. Let us now turn to the artillery stores. In the basement, we have two small stores or loading workshops (the precise purpose escapes us), separated by a common lamp room from which the two lamp crenellations of each of the stores were served. A sanitary shaft runs along the left flank of the stores, the access corridor also officiating to their right. The lamp crenellations are singularly made of terracotta bricks. These stores have quite low ceilings (about 250 cm at the keystone). In front of them, a staircase leads to the ground floor. Taking the latter, we emerge in the axis of what was the access shaft to the powder magazine, a shaft parallel to the corridor of circulation of the barracks. Here, a partition has disappeared. Indeed, the shaft abuts a wall provided with a lamp niche which is none other than that of the airlock of the powder magazine. When we enter the storage room, we are surprised to note that the back wall is surprisingly close, to the point that the depth of the magazine is only six meters for a width of seven. This is not a later modification or, in any case, we have not detected anything that could give rise to doubt on this subject. A second magazine, not accessible but appearing, on plan, a little larger, is located beyond a common lamp room. This scenario, of finding the most sensitive magazines of a fort placed one above the other, is extremely rare, not to say unique. Note the presence of two superbly sculpted rubble stones at the entrance to this store, a work contemporary with the German occupation. Whether it is the daily bulletin of the armies during the First World War or the many authors who, even today, are passionate about its history, one may wonder if there is another fortress in the world that has inspired so much writing. At the same time, it is worth remembering that this name is above all that of a village of almost 300 souls, a village of which not a stone remains today. At the time of mobilization in 1914, the fort's garrison consisted of 7 officers and 477 non-commissioned officers and enlisted men, while its wartime garrison was to amount to 836 men. A short distance to its right, the foundations of a block for a second 75 turret and its observatory will be completed, but the armoring never fixed. This turret, ordered on November 10, 1911 from the Batignolles factory, was built, but the war intervened before its installation. Transformed into a turret for two mixed weapons in the interwar period, it was installed in the small ouvrage of Sarts (Maubeuge). Similarly, the intentions to install a second 155 R turret to its left and a battery of two 155 C turrets beyond the annex with a 75 turret remained in the drawings. In fact, the 1909 program speaks of a "Douaumont resistance center." This would have been composed, from west to east, of battery no. 8 (listed as existing), a mortar shoulder (listed as being to be built), this battery for a 155 R turret (to be built), the fort itself, the right-hand annex battery (to be transformed), the external 75 turret (to be built), shoulder 9 bis to the south-east of the fort (existing) and, finally, this battery for two 155 C turrets probably intended to be installed further back, on a counter-slope. Further on, before reaching Hardaumont, two batteries, D and D1, are also listed as "to be done." On aerial views taken before 1916, a five-gun, terraced battery is clearly visible on a slight curve attached to the fort's salient I, followed by what appears to be a shelter, itself followed by a six-gun, terraced battery separated by traverses. One of the two positions must be battery No. 8, but what about the other? Could this be No. 9, not listed in the 1909 document, which nevertheless mentions a 9 bis? To the right of the fort, almost perpendicular to the center of front IV-V, another battery for five or six pieces separated by traverses does not seem to be anything other than the right-hand annex battery, right against which the earthworks of the turret block 75 whiten the ground. The bombardments of 1916 leveled all of this. Only a few reinforcing bars of the turret block 75 and the well of its armored observatory are still visible (07/2005). The fort had to withstand the first enemy fire on October 8, 1914. The baptism of the 420 took place on the following February 15 and 17 with 60 projectiles, many of which fell on the glacis. The handling of the fort, protected only by 150 cm of concrete, was however pierced and turret 155 was silent for forty-eight hours, the time to carry out some repairs. It was one of these 60 projectiles that dented the entrance to the fort, a photo of which has since been widely published. Things got serious at dawn on that infamous February 21, 1916. Taken almost without a fight on February 25, 1916, it was retaken on October 24 of the same year, even though it was abandoned. Note the tragedy of May 8, which, for an undetermined reason, saw a grenade depot explode, causing a series of explosions that killed 29 officers and 650 troops. This tragedy took place in the basement corridor, where a large part of the vault collapsed. All of this has now been repaired, but most of the bodies rest in the fort for eternity. Indeed, the old left access to the rampart street is now blocked by a wall preceded by a memorial, a wall behind which begins the mass grave, also including the two concrete shelters to the left of the front. As soon as the fort was reoccupied by French troops, attention was paid to digging a network of deep galleries under the command of Captain Harispe, who until then had commanded the Moulainville fort. This network will extend over 860 m. It is now forbidden to access, but visitors can nevertheless observe in the capital of the fort an enormous, very deep well (about 70 steps spaced 30 to 35 cm apart!) which is none other than the most impressive of the 17 existing wells, all forts combined. We will note the presence of a very thick concretion as deep as the well. On January 31, 1917, a stone from the fort will be recovered to be sent to the Capitoline Museum in Rome. The armored tanks returned to service in 1937-1939. The two machine gun turrets were replaced and the 155mm turret fired a few shots at German troops on June 14 and 15, 1940. A shell remained in the gun until… June 2006. Note that the armored observation tower near the machine gun turret of salient II and that of the 75mm turret are type 3, therefore probably installed between the two wars to replace the type 2s damaged by the fighting. In the first, the goniometer supports are still there (02/2009). This work explains why the concrete rings of these armored tanks are in perfect condition. A small, unusual detail: during their occupation of the fort, the Germans, unable to use the 75mm turret guns, which could only fire at their own lines, used one of the two tubes for an optical link with the Wavrille Woods. Douaumont almost single-handedly symbolizes the entire Battle of Verdun. It is open to the public, but it has suffered so much that its ditches are mostly filled in, and the very structure of the fort is not easy to grasp. It is worth noting, for once, the care taken with the current lighting of the premises, which allows for beautiful photos to be taken without being bothered by overly aggressive spotlights. Given its history, Douaumont is of course a must-see for any history buff.

Opevněný tábor Verdun, severovýchodně od města, 1885-1889. 396 m n. m. Nazývaný pevnost Gérard. Původně plánovaný pro posádku asi 900 mužů, který se měl stát severovýchodním pilířem opevněného města Verdun, základní součástí, spolu s pevnostmi Vaux a Moulainville, přesunu linie odporu na východní stranu pobřeží Meuse. Jeho význam byl považován za tak důležitý, že mu jeden projekt přidělil dvě věže Mougin Mle 1876. Ty druhé by obsadily výběžky II a IV pětiúhelníkové pevnosti uspořádané klasickým způsobem. Podařilo se nám odhalit pouze poměrně stručný plán, který ukazoval projekt této pevnosti předtím, než obdržela pancéřování. Proč jsme nemohli nahlédnout do registru příloh… Existuje ještě? Hluboce toho litujeme, protože stavba pevnosti byla zahájena před experimenty v Malmaison a dokončena až dlouho poté. Již dokončené zdivo bylo pravděpodobně okamžitě pokryto metrem písku jako tlumicí vrstvou a poté navrch nanesena silná vrstva speciálního betonu. Silná? Ve skutečnosti tato dvoupatrová kasárna obdrží 250 cm plášť, s výjimkou kasemat v pravé polovině kasáren, které budou pokryty pouze 150 cm. Proč? V každém případě se to ukáže jako nedostatečné s dramatickými důsledky, které si lze představit. Před fasádou bude nanesena 80 cm vrstva betonu, později zvětšená na 200 cm. Je třeba poznamenat, že právě zde byla poprvé použita technika plynulého lití, údajně k odstranění spár v betonu způsobených vysycháním. Pouze se předpokládá, protože ve světle toho, co dnes vypadá, jsou 20 až 30 cm vrstvy betonu od sebe dokonale rozlišitelné… Ve skutečnosti nelze metodu zpochybňovat, problém musí být na úrovni výrobní kapacity staveniště; víme, že v roce 1887 bylo nalito 13 000 m³ a v následujícím roce 28 000, což po započítání 365 dnů práce odpovídá 35,6, respektive 76,7 m³ za den. Během doby, kterou beton potřeboval k rozprostření po dobu jednoho dne, se nevyhnutelně stihla vytvořit sanační spára. Další otázka: co s kazetami protiskluzové střechy? Nahradily kaponiéry, jejichž zdivo sotva doschlo, nebo byly postaveny okamžitě? Alain Denizot (viz bibliografie) uvádí pro jejich výstavbu rok 1889. Douaumont, známý po celém světě, stále vyvolává mnoho otázek… Svůj první pancíř obdržel v letech 1901-1903 (2 kulometné věže a kasematu Bourges), poté v letech 1907-1909 (1 věž 155 R) a nakonec v letech 1911-1913 (1 věž 75 Mle 05). Pět obrněných pozorovacích stanovišť následovalo po svém pancéřování; dvě byla objednána v roce 1901, dvě další v roce 1907 a neznáme rok objednání páté (1912?), ale může se jednat pouze o věž 75. Kasematu Bourges bylo zapuštěno do výběžku I; kulometné věže a jejich pozorovací stanoviště měly šachty naroubované na pláště jednoduchých boxů; věž 75 byla instalována v hlavním městě za výběžkem III a věž 155 R za ním a přibližně v polovině fronty IV-V. Protilehlá římsa si zachová své sutinové zdivo, ale bude zakončena obrannou mříží. Druhá mříž bude zabírat úpatí srázu v naplavené zemině. Ačkoli deset měsíců bombardování značně znetvořilo mříž a je těžké si ji představit na místě, Douaumont má tvar pětiúhelníku s vratnou drážkou s malou obvodovou zdí uprostřed, která otevírá vchod. Vstupní veranda, na dně příkopu, před níž po celé šířce obvodové zdi vedl úzký příkop (jako například u pevnosti Dugny), se otevírala do nádvoří obráceného ke kasárnám. Obrana příkopů byla proto zajištěna dvěma jednoduchými protisrázovými kazetami u výběžků II a IV a dvojitou u výběžku III. Rokle byla obrácena kazetami obvodové zdi. Kasárna zabírají velkou střední část stavby. Původně musely být po obou stranách těchto kasáren, kolmo, dva prachárny. Byl postaven ten vlevo? Myslíme si, že ne. Ten vpravo musel být schopen sám zásobovat několik kusů valu, které se dochovaly kromě těch pod pancéřováním. Kasárna mají 16 polí. Pole č. 2 až 5 měla impozantní cimbuří vyčnívající kolmo do nádvoří. Toto cimbuří na dvou úrovních sloužilo k umístění kuchyní, umyvadel, kovárny a dílny. Kasárna jsou obklopena tunely, které vedou s oběma konci hradební ulice, přičemž oba jsou nyní zablokovány. Cirkulační chodba v zadní části kasáren je propojena se suterénem šesti svislými šachtami se schody. Ve skutečnosti se jedná o přístupové šachty k šesti cisternám v suterénu, respektive ke dvěma skupinám po dvou cisternách odděleným laboratoří (filtrace a dekantace). Tento suterén, přístupný po dvou schodištích, také zahrnuje cirkulační chodbu, ale o něco dále vpředu než přízemí. Aby Němci uspokojili svou potřebu protipožárních prostor, prorazí v každé z cisteren dveře a propojí je s chodbou, jejíž úlohou do té doby bylo propojit dva dělostřelecké sklady napravo od kasáren se suterény levé části těchto kasáren, včetně zemních prací. Tyto cisterny budou přeměněny na elektrárnu, umyvadla, dekontaminační místnost atd. Suterénní prostory cimbuří, nyní nepřístupné veřejnosti, byly Němci přeměněny na nemocnici. Přestože jsou v průměrném stavu zachování, přesto nádherně zdobené lesy píštělí, stále lze vidět pozoruhodné rarity, jako je například prvek filtračních boxů Leclercq, které zde Francouzi instalovali v roce 1917 po znovudobytí pevnosti. Nyní se podívejme na dělostřelecké sklady. V suterénu máme dva malé sklady nebo nabíjecí dílny (přesný účel nám uniká), oddělené společnou lampovnou, ze které byly obsluhovány dvě lampové cimbuří každého ze skladů. Podél levého křídla skladů vede hygienická šachta a přístupová chodba slouží také po jejich pravé straně. Lampové cimbuří je vyrobeno z terakotových cihel. Tyto sklady mají poměrně nízké stropy (asi 250 cm u základního kamene). Před nimi vede schodiště do přízemí. Po něm se dostaneme do osy bývalé přístupové šachty k prachárně, šachty rovnoběžné s chodbou pro pohyb v kasárnách. Zde zmizela příčka. Šachta skutečně sousedí se stěnou s výklenkem pro lampu, který není ničím jiným než výklenkem vzduchového uzávěru prachárny. Když vstoupíme do skladu, s překvapením zjistíme, že zadní stěna je překvapivě blízko, až do té míry, že hloubka zásobníku je pouhých šest metrů při šířce sedmi. Nejedná se o pozdější úpravu, a v každém případě jsme nenašli nic, co by mohlo vést k pochybnostem o tomto tématu. Druhý sklad, který není přístupný, ale v plánu se jeví o něco větší, se nachází za běžnou lampárnou. Tento scénář, kdy se nacházejí nejcitlivější sklady pevnosti umístěné jeden nad druhým, je extrémně vzácný, ne-li jedinečný. Všimněte si přítomnosti dvou nádherně vytesaných sutinových kamenů u vchodu do tohoto skladu, díla současného do doby německé okupace. Ať už se jedná o denní bulletin armád během první světové války nebo o mnoho autorů, kteří se i dnes vášnivě zabývají jeho historií, člověk by se mohl ptát, zda existuje na světě jiná pevnost, která by inspirovala tolik psaní. Zároveň je třeba si uvědomit, že toto jméno je především jménem vesnice s téměř 300 dušemi, vesnice, z níž dnes nezůstal kámen na kameni. V době mobilizace v roce 1914 se posádka pevnosti skládala ze 7 důstojníků a 477 poddůstojníků a vojáků, zatímco válečná posádka měla čítat 836 mužů. Kousek napravo od ní budou dokončeny základy bloku pro druhou věž z děla 75 a její pozorovatelnu, ale pancéřování nikdy nebylo opraveno. Tato věž, objednaná 10. listopadu 1911 v továrně v Batignolles, byla postavena, ale válka zasáhla před její instalací. V meziválečném období byla přeměněna na věž pro dvě smíšené zbraně a instalována v malé tvrzi Sarts (Maubeuge). Podobně v plánech zůstaly i záměry instalovat druhou věž z děla 155 R nalevo od ní a baterii dvou věží z děla 155 C za přístavbou s věží z děla 75. Program z roku 1909 ve skutečnosti hovoří o „douaumontském centru odporu“. To by se od západu na východ skládalo z baterie č. 8 (uvedené jako existující), minometného ramene (uvedeného jako plánovaného ke stavbě), této baterie pro věž z minometu 155 R (plánované ke stavbě), samotné pevnosti, pravé přístavby baterie (plánované k přestavbě), vnější věže z minometu 75 (plánované k výstavbě), ramene 9bis jihovýchodně od pevnosti (existující) a konečně této baterie pro dvě věže z minometu 155 C, která měla být pravděpodobně instalována dále dozadu, na protisvahu. Dále, před dosažením Hardaumontu, jsou dvě baterie, D a D1, také uvedeny jako „k dokončení“. Na leteckých snímcích pořízených před rokem 1916 je na mírném oblouku připojeném k výběžku I pevnosti jasně viditelná pětidělová terasovitá baterie, následovaná něčím, co vypadá jako kryt, a dále šestidělová terasovitá baterie oddělená traverzami. Jednou ze dvou pozic musí být baterie č. 8, ale co ta druhá? Mohla by se jednat o č. 9, která není uvedena v dokumentu z roku 1909, který nicméně zmiňuje 9bis? Napravo od pevnosti, téměř kolmo ke středu fronty IV-V, se nachází další baterie o pěti nebo šesti kusech oddělená traverzami, která se nezdá být ničím jiným než pravostrannou přístavní baterií, vpravo oproti níž se zem blíží zemní opevnění věžového bloku 75. Bombardování v roce 1916 toto vše srovnalo se zemí. Z věžového bloku 75 a šachty jeho obrněné pozorovatelny je stále viditelných pouze několik výztužných tyčí (07/2005). Pevnost musela odolat první nepřátelské palbě 8. října 1914. První křest 420. děla se konal následujících 15. a 17. února s 60 projektily, z nichž mnohé dopadly na mírný předklon. Manipulace s pevností, chráněnou pouze 150 cm betonu, však byla proražena a věž 155 byla čtyřicet osm hodin tichá, což byl čas na provedení některých oprav. Právě jeden z těchto 60 projektilů promáčkl vchod do pevnosti, jehož fotografie byla od té doby široce publikována. Věci se zhoršily za úsvitu onoho nechvalně známého 21. února 1916. Pevnost byla dobyta téměř bez boje 25. února 1916 a znovu dobyta 24. října téhož roku, přestože byla opuštěna. Všimněte si tragédie z 8. května, kdy z neurčitého důvodu explodoval sklad granátů a způsobil sérii explozí, které zabily 29 důstojníků a 650 vojáků. K této tragédii došlo v suterénní chodbě, kde se zřítila velká část sklepení. Všechno to bylo nyní opraveno, ale většina těl odpočívá v pevnosti navěky. Starý levý přístup k hradební ulici je nyní blokován zdí, které předchází památník, zeď, za níž začíná masový hrob, včetně dvou betonových přístřešků nalevo od přední strany. Jakmile byla pevnost znovu obsazena francouzskými vojsky, byla pod velením kapitána Harispeho, který do té doby velel pevnosti Moulainville, věnována pozornost hloubení sítě hlubokých chodeb. Tato síť se bude rozkládat na více než 860 m. Nyní je přístup zakázán, ale návštěvníci si přesto mohou v hlavním městě pevnosti prohlédnout obrovskou, velmi hlubokou studnu (asi 70 schodů vzdálených od sebe 30 až 35 cm!), která není ničím jiným než nejpůsobivější ze 17 existujících studní všech pevností dohromady. Zaznamenáme přítomnost velmi silného konkrementu hlubokého až do studny. 31. ledna 1917 byl z pevnosti nalezen kámen, který bude odeslán do Kapitolského muzea v Římě. Obrněné tanky se vrátily do služby v letech 1937-1939. Dvě kulometné věže byly vyměněny a 155mm věž vypálila 14. a 15. června 1940 několikrát na německé jednotky. V kanónu zůstal granát až do… června 2006. Všimněte si, že obrněná pozorovací věž poblíž kulometné věže na druhém výběžku a věž 75mm věže jsou typu 3, proto byly pravděpodobně instalovány mezi dvěma válkami, aby nahradily typy 2 poškozené boji. V první z nich jsou stále podpěry goniometrů (02/2009). Tato práce vysvětluje, proč jsou betonové prstence těchto obrněných tanků v perfektním stavu. Malý, neobvyklý detail: během okupace pevnosti Němci, kteří nemohli použít 75mm věžové kanóny, jež mohly střílet pouze na jejich vlastní linie, použili jeden ze dvou tubusů pro optické spojení s lesem Wavrille. Douaumont téměř sám symbolizuje celou bitvu u Verdunu. Je přístupný veřejnosti, ale utrpěl natolik, že jeho příkopy jsou většinou zasypány a samotná konstrukce pevnosti není snadno uchopitelná. Za zmínku stojí i péče věnovaná současnému osvětlení areálu, které umožňuje pořizovat krásné fotografie, aniž by vás rušily příliš agresivní reflektory. Vzhledem ke své historii je Douaumont samozřejmě nutností pro každého milovníka historie.