Camp retranché de Verdun, est-nord-est de la ville, 1883-1885. 372 m/alt. Nommé fort Feuquières. Le fort de Moulainville, par son Histoire, constitue un cas à part au sein de la fortification française. Toute personne s’intéressant à la bataille de Verdun initiera ses connaissances aux forts de Douaumont et de Vaux, fera un crochet par Froideterre puis, avec Souville et Tavannes, immanquablement Moulainville arrivera au premier rang de ses préoccupations. L’extraordinaire récit du lieutenant Ménager (cfr bibliographie) l’y aura incitée, apportant à souhait tous les épices d’une aussi tragique que passionnante aventure humaine. L’amateur de fortifications quant à lui, autant prévenir immédiatement, risque bien de s’y tourmenter l’esprit. C’est que ce fort, pourtant de modeste emprise, est complexe ; il a été modelé, refondu, creusé, bombardé comme peu l’ont été, remis partiellement en état puis abandonné, tout cela sur une soixantaine d’années à peine, de 1880 à 1940. Nous allons tenter ici de clarifier les choses. Le projet initial remonte au début de l’année 1890. Il s’agissait d’avancer la ligne de résistance au bord de la lisière orientale des Hauts de Meuse. De ce côté, l’arc du cercle défensif de la place de Verdun viendra désormais s’appuyer sur les forts de Vaux et Moulainville qui seront les véritables sentinelles de la plaine de la Woëvre. Au nord, Douaumont infléchira cet arc en arrière de cette lisière, tout comme le fera au sud le fort du Rozellier. Le projet de 1880 évoque les fortins de Vaux et de Moulainville. Ils sont pour ainsi dire jumeaux et sont très proches de ce qui sera effectivement réalisé à Vaux. De petit trapèze ramassé sur lui-même, Moulainville sortira de terre sous la forme d’un épais chevron. Ses flancs ainsi disposés permettaient un meilleur flanquement des ouvrages à ses côtés, notamment la tranchée de déboisement filant droit sur le Rozellier. En définitive, du projet initial demeureront la caponnière de gorge, les terrasses au devant du casernement et le magasin à poudre disposé en arrière du front III-IV. Terminé en 1885, un chemin couvert relié à un petit ravelin coiffait la totalité de la contrescarpe. Les saillants II et IV étaient pourvus d’un aileron, tandis que les fronts de tête étaient battus par une caponnière double accrochée à l’angle en capitale ou, si vous préférez, le saillant III. Dans l’angle rentrant de la gorge, une caponnière double saillait pour battre les saillants I et V. À l’aplomb de l’unique face de cette caponnière se trouvait l’entrée du fort, encadrée par deux pilastres. La toiture de la caponnière officiait comme esplanade au-devant de la partie centrale du casernement. Reliées à cette esplanade, deux terrasses prolongeaient la cour au-devant de huit travées sur un seul niveau vers chacun des saillants I et V. Toutefois, la huitième travée vers le saillant I était devancée par des locaux perpendiculaires, ce qui engendrait un léger déséquilibre entre les deux terrasses, celle de droite paraissant plus longue. Ces travées étaient d’inégales longueurs. Ainsi, à la gauche de la capitale comptait-on cinq grandes travées correspondant au logement de 52 hommes/chambrée, sauf une dévolue aux gradés et, à la droite de la capitale, six autres dont la dernière, avec un angle recoupé à l’arrière. Les autres travées, les extérieures, étaient nettement moins profondes et servaient essentiellement de magasins. Les plans consultés n’indiquent aucune manutention. Le pont-levis était du modèle Tripier, à bascule en dessous. La rue du rempart pouvait être abordée soit par la capitale, soit par des passages en tunnel s’ouvrant entre les travées 2 et 3 côté saillant I, 7 et 8 côté saillant V. En arrière de chaque saillant se trouvait une petite bonnette d’infanterie. Les flancs ne possédaient qu’une plate-forme double et aucune traverse-abri ; en fait de traverses-abris, le fort n’en comptait que quatre, à savoir une en arrière des saillants II et IV, et une au centre de chacun des fronts de tête, II-III et III-IV. Par ailleurs, seule celle de ce dernier front était enracinée en raison de la présence du magasin à poudre dans son prolongement. Ce dernier, à en juger sur plan, ne devait pas avoir une capacité excédant 30 à 40 tonnes. Nous avions donc un total de six plates-formes doubles, cependant, les prévisions d’armement n’indiquent que 4 x 120 L pour l’armement des flancs et 4 x 95 mm pour les fronts de tête + 1 mortier lisse de 22 c que l’on aurait installé sur la bonnette du saillant IV et 2 mortiers lisses de 15 c aisément déplaçables. Le même hiatus se retrouve dans l’armement des caponnières où 4 canons revolvers et 4 canons de 7 sont prévus, soit 8 pièces pour un total de 12 embrasures…à moins que les flancs des caponnières des saillants II, III et IV n’en aient une qu’une seule, au cas où le compte serait bon. Notre seule certitude concerne la caponnière de gorge qui, elle, possédait deux embrasures à canon par flanc. D’après Cyril Cary qui l’a bien étudié, Moulainville fut un vrai champ d’expérimentation contre le bombardement et un "mouroir" à vieilles pièces d’artillerie avant la pose des tourelles. Il est difficile de dire quel armement était en place. Le J.M.O. et Ménager citent un canon de 47 posé, dont le frein hydraulique sera endommagé, dans une caponnière. Le fort à peine terminé, arriva ce que l’on appela la crise de l’obus-torpille qui, contrairement à une idée répandue ne consistait pas en l’invention de l’explosif brisant, déjà connu depuis plusieurs décennies, mais bien en celle d’un explosif brisant suffisamment stable pour ne pas exploser dans le canon au départ du coup. Très vite, il fallut penser à renforcer l’édifice. Les crédits disponibles pour ce faire, ajoutés à un certain désarroi, conduiront à un remaniement relativement limité. Initié dès 1889, soit directement après la fin des premiers travaux ayant un but identique au fort de Vaux, ce renforcement va consister à caparaçonner les seules deux travées situées de part et d’autre de la capitale avec une épaisseur de béton simple reposant sur un lit de sable. En façade, cette épaisseur de béton allait, par sa saillie, briser l’alignement des casemates. Sous les terrasses au-devant des chambrées, une modeste caserne de guerre sera aménagée en béton, avec des soupiraux s’ouvrant dans l’escarpe. Soigneusement voûtés, les locaux disposent d’ouvertures élargies de l’extérieur vers l’intérieur. Sept fenêtres/soupiraux garniront l’escarpe de gorge, de part et d’autre de la caponnière. Pour ceux alignés vers le saillant I et de gauche à droite, 2 desserviront le magasin aux vivres, 3 des logements officiers et 2 la cuisine, tandis que des sous-officiers logeront dans le local flanquant perpendiculairement les embrasures du flanc nord de cette caponnière. Le même local, à droite, servira de corps de garde dont deux des créneaux défendront le couloir de l’entrée de guerre s’ouvrant, elle, en fond de fossé. À la droite de cette entrée de guerre, avec une première fenêtre/soupirail, nous trouvions les latrines, suivies d’une seconde chambrée sous-officiers et les cinq ouvertures restantes donnaient dans une seule vaste chambrée dotée d’un long grabat sur lequel 24 hommes pouvaient s’allonger côte à côte + 4 sur des couches individuelles. À chacun des saillants II et IV, des abris d’infanterie, en forme de demi-cercles et raccordés à leur bonnette respective, furent aussi coulés. Au centre du front IV-V, la plate-forme double fut remplacée par une casemate de Bourges. Celle-ci devait être du tout premier modèle, réputée armée –sous réserves- de deux canons de 80 mm (au lieu des 95 mm règlementaires) et ses chambres de tir n’étaient décalées que d’un mètre à un mètre cinquante, séparées par un orillon. Cette phase de modernisation se clôtura en 1891. Il fallut attendre 1905 et le résultat de nombreux essais de bétons armés pour que le fort subisse une seconde refonte. Ces travaux, d’une durée de quatre ans, allaient se révéler d’une toute autre ampleur. La gorge allait se voir amputée de toutes ses petites travées et les terrasses se limiteront donc dorénavant à couvrir le casernement du premier renforcement. Petite parenthèse, nous ignorons pendant quelle phase de travaux la caponnière de gorge fut recouverte de béton. Les caponnières des saillants II-III et IV seront remplacées par des coffres de contrescarpe. La totalité des plates-formes et traverses de la rue du rempart allait disparaître tout comme le magasin à poudre. Au saillant II, on trouvera désormais un abri de piquet accolé à une tourelle de mitrailleuses et à la gaine d’accès au coffre simple de contrescarpe. La capitale sera occupée par un bloc pour tourelle de 75 Mle 05, à la gauche duquel on implantera celui d’une tourelle de 155 R Mle 1907. La gaine d’accès au coffre double longera la gauche des substructures de la tourelle 75. Le saillant IV sera pourvu des mêmes installations que le saillant II, mais plus compactées, quant à la casemate de Bourges, elle aussi allait être refondue totalement avec chambres de tir en échelon nettement refusé, entrée reportée sur la droite et son armement modifié, recevant dès lors deux canons de 75 Mle 97. Quatre observatoires cuirassés (1 à chaque T Mi, 1 à l’arrière gauche de la T 75 et 1, celui de commandement, en capitale, marquant l’épicentre du fort) seront installés, tout comme une guérite observatoire à chacun des saillants I et V. Une seconde casemate de Bourges, flanquant l'intervalle vers Vaux était prévue (dès le 29 août 1900), mais faute de crédits (réduction budgétaire de 1905), elle ne sera jamais construite. C’est dans cette configuration que le fort vécut la première guerre mondiale. Relater les évènements de la bataille de 1916 autour du fort n’entre pas dans le cadre de cette étude, néanmoins, retenons que Moulainville eût le triste privilège d'être, de toutes les forteresses bombardées durant ce conflit, celle à avoir été visé par le plus grand nombre de projectiles de 420 mm. 330 obus (le chiffre de 339 obus est cité par le Lt Ménager à la conférence de Ham le 6 février 1934) se dirigèrent vers lui et, heureusement, seuls 43 touchèrent leur but. Cela représente 13,03 % de coups/but ce qui est très honorable pour ce calibre qui ne fera mieux qu’en début de conflit sur les forts de Liège et d’Anvers, avec des tubes quasi neufs et des munitions usinées en temps de paix. Si, avec 43 impacts de 420 mm, Moulainville détient le triste record des forts belges (41 coups/but à Sint-Kathelijne-Waver mais en 3 jours de bombardement) et français confondus (nous manquons de données sur d’autres places telle Przemysl), en revanche, 5 forts belges reçurent bien plus de 305 mm que Moulainville, dont 4 quasiment le double et ce sur 3 à 5 jours de bombardement à peine. Convenons que les garnisons se seraient bien passées de figurer dans ces statistiques. Pour comprendre ce que Moulainville a subi, il faut lire le lieutenant Ménager relater l’angoisse de la garnison qui, avertie du départ d’un 420 observé par le maréchal des logis Weiss depuis l’observatoire de commandement, vivait 63 interminables secondes avant l’impact. Il faut lire les effets produits par ces projectiles, que ce soit les destructions matérielles, physiques ou mentales. Une réédition de ce texte paru en 1936 rencontrerait à coup sûr un succès mérité. Les tourelles de Moulainville, malgré l’acharnement des Allemands, expédièrent pas moins de 11799 obus de 75 et 5811 obus de 155, tenant, par ses actions de flanquement de Vaux et de La Lauffée, le rôle de la seconde casemate de Bourges jamais construite. Signalons au passage que, ce faisant, il s’agit du fort dont l'artillerie sous cuirassements fut la plus sollicitée de tout le premier conflit mondial. La nécessité de multiplier chicanes et angles droits afin de briser le souffle des énormes projectiles perçant la cuirasse du fort s’imposa rapidement, tout comme celle d’enfouir plus profondément les gaines de liaison entre les différents blocs. N’oublions pas qu’en 1916, les blocs des cuirassements étaient indépendants et qu’il fallait franchir un passage à ciel ouvert pour passer de l’un à l’autre. C’est ici que les choses se compliquent sérieusement. En effet, les travaux commencèrent en 1916 pour n’être abandonnés qu’en…1936 ! Un lacis de galeries ponctuées de profonds puits verticaux allait désormais relier tous les organes de combat une quinzaine de mètres sous le niveau originel. Dans ce réseau, on foncera même un puits qui, malgré ses 35 mètres de profondeur, n’a pas atteint la nappe aquifère. Cet ensemble de galeries, appelé communément "réseau 17", est probablement le plus complet de tous les forts de Verdun. Le temps et les années post-guerre qu’on lui consacra permirent d’en bétonner la plus grande partie. Il faut se diriger vers le réduit anti-gaz, greffé sur une galerie longue de 700 m filant au sud vers ce que l’on peut considérer comme une nouvelle entrée de guerre, pour retrouver la roche brute, non recouverte. Cette galerie est d’ailleurs très didactique, montrant la progression dans les différents stades de coffrage et bétonnage. Ce réduit, aligne cinq locaux de 9,50 x 2,30 m reliés par une galerie large de 150 cm devant et un couloir de 100 cm derrière. Au-delà du réduit, on avait prévu une infirmerie (non terminée) et, en deçà, un P.C. dont les travaux furent menés à leur terme. Dans ces galeries, plusieurs citernes sont restées dans leur niche, des ferrailleurs ayant vainement tenté de les en sortir pour finalement n’arriver qu’à en coincer une dans un croisement. À l’extrémité extérieure de chaque terrasse, un blockhaus pour deux mitrailleuses fut coulé. Avec le nivellement du chemin couvert de la contrescarpe par les bombardements, ils assuraient la protection des glacis au niveau de la gorge. Leur facture laisse à penser qu’ils ont été conçus pendant une période d’accalmie, peut-être même sont-ils postérieurs à 1917 mais pas de beaucoup puisque des photos du début des années 1920’ témoignent de leur présence. En 1926, la Commission de déclassement des anciens ouvrages à aliéner l’estime bien conservé et fait observer qu’il y a lieu de le maintenir dans les ouvrages classés. Il sert alors pour le désobusage (nous supposons qu’il est fait allusion au champ de bataille) et ses glacis sont occupés par la Défense Aérienne du Territoire. Les cuirassements sont réparés, mis en état de fonctionnement et leurs anneaux de béton restaurés. Nous n’avons pas d’information au sujet de la casemate de Bourges. Néanmoins, les déblais des quelques 1480 m du réseau souterrain sont encore aujourd’hui en d’énormes tas aplanis dans les fossés autour du saillant V. Le fossé n’a plus fait l’objet de travaux pour lui rendre sa qualité d’obstacle, pas plus que le coffre simple du saillant II, éventré, n’a été réparé. Hormis la guérite observatoire du saillant I, tous les cuirassements sont en place, l’extérieur tagué, l’intérieur rouillé. Un panorama se distingue encore sous les voussoirs de l’une des tourelles de mitrailleuses. Il y a eu tant de modifications qu’il est malaisé de retirer telle ou t elle spécificité architecturale. Relevons tout de même que le niveau 0 des substructures de la tourelle 155 possède deux sous-sols dont un relié par puits au réseau souterrain. En arrière de la T 75, l’échelle d’accès à l’observatoire cuirassé traverse un étage intermédiaire dont une porte semble avoir été obturée. C’est là tout le problème de Moulainville, des ouvertures murées, condamnées, inachevées, non datables se repèrent un peu partout. Durant l’Entre-deux-guerres, il servit aussi de plate-forme test lors de la création d’une casemate pour un mortier de 50 mm, dit "engin de Batignolles". Ce mortier devait équiper les ouvrages de la ligne Maginot, mais ne fut pas retenu. Après le second conflit mondial, il tomba peu à peu dans l’oubli. En 1999, des énergumènes n’ont rien trouvé de mieux que d’aller y massacrer à coups de bâton des grands rhinolophes (Rhinolophus ferrumequinum), espèce de Chiroptère classée Natura 2000, et la sanction ne se fit pas attendre : le Conservatoire des Sites Lorrains procéda à d’importants travaux visant à obturer tout accès à l’intérieur du fort. Une dizaine d’années plus tard, cela porte ses fruits puisque le fort recèle désormais la plus grande population hivernante des forts du Verdunois et jusqu’à 14 espèces différentes de chauves-souris y trouvent gîte et protection. Nous avons visité ce fort en 1996, 1999 et 2008, son état n’a guère évolué sinon qu’en mai 2008, les fossés des front IV-V et V-entrée ont été déboisés, ce qui a permis de se rendre compte de l’importance des déblais retirés lors du percement des galeries profondes. Dans les coffres et caponnière (sauf celui du saillant II, éventré et bouleversé le 3 avril 1916 vers 14 h 00) nous trouvons les mêmes supports en béton qu’à Haudainville, Landrecourt,… Ces parallélépipèdes rectangles devaient supporter une mitrailleuse voire un canon de 37 mm T.R. en lieu et place du canon de 12 culasse. Il est possible sinon probable qu’il s’agisse là d’une modification intervenue pendant la guerre et qui est propre à la place de Verdun. La chambre de retrait des contrepoids du pont-levis de l’entrée est murée d’un côté et effondrée de l’autre (par un obus de 42 cm tombé le 2 mars 1916), donc inaccessible. Plus aucun fossé ne précède la face de cette caponnière. Aujourd’hui (06/2008), les dessus et abords sont toujours en terrain militaire, tandis que les parties souterraines sont concédées au Conservatoire des Sites Lorrains. Le fort ne se visite pas.

Befestigtes Lager Verdun, ostnordöstlich der Stadt, 1883–1885. 372 m ü. M. Benannt nach Fort Feuquières. Das Fort Moulainville stellt aufgrund seiner Geschichte einen Sonderfall innerhalb der französischen Befestigungsanlagen dar. Wer sich für die Schlacht um Verdun interessiert, beginnt seine Reise mit den Festungen Douaumont und Vaux, macht einen Abstecher nach Froideterre und dann steht Moulainville neben Souville und Tavannes unweigerlich ganz oben auf der Liste der Interessen. Die außergewöhnliche Geschichte von Leutnant Ménager (siehe Bibliographie) wird der Auslöser gewesen sein und alle Gewürze eines tragischen und doch faszinierenden menschlichen Abenteuers geliefert haben. Der Liebhaber von Befestigungen sei sofort gewarnt, er riskiert, seinen Verstand zu quälen. Denn dieses Fort ist zwar von bescheidener Größe, aber komplex; es wurde modelliert, neu gestaltet, gegraben, bombardiert wie nur wenige zuvor, teilweise restauriert und dann aufgegeben, und das alles in kaum sechzig Jahren, von 1880 bis 1940. Wir werden versuchen, die Dinge hier zu klären. Das ursprüngliche Projekt stammt aus den frühen 1890er Jahren. Es sollte die Widerstandslinie bis zum östlichen Rand der Hauts de Meuse vorschieben. Auf dieser Seite wird der Bogen des Verteidigungskreises des Place de Verdun nun auf den Forts von Vaux und Moulainville ruhen, die die wahren Wächter der Woëvre-Ebene sein werden. Im Norden wird Douaumont diesen Bogen hinter dieser Kante biegen, ebenso wie das Fort von Rozellier im Süden. Das Projekt von 1880 erinnert an die Forts von Vaux und Moulainville. Sie sind sozusagen Zwillinge und ähneln sehr stark dem, was tatsächlich in Vaux gebaut wird. Ausgehend von einem kleinen, in sich zusammengekauerten Trapez wird Moulainville in Form eines dicken Winkels aus dem Boden ragen. Seine so angeordneten Seiten ermöglichten eine bessere Flankierung der Werke an seinen Seiten, insbesondere des Räumungsgrabens, der direkt auf Rozellier zuführt. Letztendlich blieb das ursprüngliche Projekt die Kaponniere der Schlucht, die Terrassen vor den Kasernen und das Pulvermagazin hinter den Fronten III-IV. Ein 1885 fertiggestellter, überdachter Weg, der mit einem kleinen Ravelin verbunden war, krönte die gesamte Kontereskarpe. Die Frontbögen II und IV waren mit einer Flosse versehen, während die Stirnseiten von einer doppelten Kaponniere geschlagen wurden, die am Kapitellwinkel oder, wenn Sie es vorziehen, Frontbögen III befestigt war. Im einspringenden Winkel der Schlucht ragte eine doppelte Kaponniere hervor, um die Frontbögen I und V zu schlagen. Direkt über der einfachen Front dieser Kaponniere befand sich der von zwei Pilastern eingerahmte Eingang zum Fort. Das Dach der Kaponniere diente als Esplanade vor dem zentralen Teil der Kaserne. An diese Esplanade angeschlossen erweiterten zwei Terrassen den Hof vor acht Jochen auf einer Ebene in Richtung der Frontbögen I und V. Dem achten Joch in Richtung Frontbögen I gingen jedoch senkrechte Räume voraus, wodurch ein leichtes Ungleichgewicht zwischen den beiden Terrassen entstand und die rechte länger erschien. Diese Joche waren ungleich lang. So gab es links vom Kapitell fünf große Buchten für die Unterbringung von 52 Mann/Kasernen, mit Ausnahme einer für Unteroffiziere, und rechts vom Kapitell sechs weitere, darunter die letzte mit einem Ausschnitt an der Rückseite. Die anderen Buchten, die äußeren, waren viel weniger tief und dienten hauptsächlich als Lager. Die eingesehenen Pläne zeigen keine Handhabung. Die Zugbrücke war vom Tripier-Modell mit einer Klappbrücke darunter. Die Wallstraße konnte entweder vom Kapitell aus oder durch Tunnelgänge erreicht werden, die sich zwischen den Buchten 2 und 3 auf der Seite des Frontvorsprungs I und 7 und 8 auf der Seite des Frontvorsprungs V öffneten. Hinter jedem Frontvorsprung befand sich ein kleiner Infanteriebunker. Die Flanken hatten nur eine doppelte Plattform und keine Schutztraversen; tatsächlich hatte das Fort nur vier Schutztraversen, nämlich eine hinter den Frontvorsprüngen II und IV und jeweils eine in der Mitte der vorderen Fronten II-III und III-IV. Darüber hinaus war nur die letzte Front aufgrund des in ihrer Verlängerung vorhandenen Pulvermagazins verwurzelt. Letzteres dürfte dem Plan zufolge eine Kapazität von 30 bis 40 Tonnen nicht überschritten haben. Wir hatten also insgesamt sechs Doppelplattformen, die Bewaffnungsprognosen geben jedoch nur 4 x 120 L für die Flankenbewaffnung und 4 x 95 mm für die Frontfronten an + 1 Glattrohrmörser von 22 c, der auf der Haube des Frontvorsprungs IV installiert worden wäre, und 2 leicht bewegliche Glattrohrmörser von 15 c. Dieselbe Lücke findet sich bei der Bewaffnung der Kaponnieren, wo 4 Revolverkanonen und 4 Kanonen von 7 vorgesehen sind, das heißt 8 Stück für insgesamt 12 Schießscharten … es sei denn, die Flanken der Kaponnieren der Frontvorsprünge II, III und IV haben nur eine, falls die Zählung richtig ist. Unsere einzige Gewissheit betrifft die Schluchtkaponniere, die selbst zwei Kanonenschießscharten pro Flanke hatte. Laut Cyril Cary, der es gründlich studiert hat, war Moulainville ein wahres Testgelände für Bombardierungen und eine „Todesfalle“ für alte Artilleriegeschütze, bevor die Türme installiert wurden. Es ist schwer zu sagen, welche Bewaffnung vorhanden war. J.M.O. und Ménager erwähnen ein in einer Kaponniere installiertes 47-mm-Geschütz, dessen hydraulische Bremse beschädigt worden wäre. Das Fort war kaum fertiggestellt, als die sogenannte Torpedogranatenkrise eintrat. Entgegen der landläufigen Meinung bestand diese nicht in der Erfindung eines bereits seit Jahrzehnten bekannten Sprengstoffs, sondern in der Entwicklung eines Sprengstoffs, der stabil genug war, um beim Abfeuern im Geschütz nicht zu explodieren. Sehr schnell musste über eine Verstärkung des Gebäudes nachgedacht werden. Die dafür verfügbaren Mittel und eine gewisse Unordnung führten zu einer relativ begrenzten Neugestaltung. Diese Verstärkung wurde 1889, unmittelbar nach Abschluss der ersten Arbeiten mit gleichem Zweck am Fort Vaux, begonnen und besteht darin, die beiden einzigen Joche auf beiden Seiten des Kapitells mit einer einzigen Betonschicht auf einem Sandbett zu verkleiden. An der Fassade würde diese Betondicke durch ihren Vorsprung die Ausrichtung der Kasematten unterbrechen. Unter den Terrassen vor den Kasernen wird eine bescheidene Kriegskaserne aus Beton errichtet, mit Lüftungsöffnungen zur Böschung. Die sorgfältig gewölbten Räumlichkeiten weisen von außen nach innen erweiterte Öffnungen auf. Sieben Fenster/Lüftungsöffnungen zieren die Schluchtböschung auf beiden Seiten der Kaponniere. Von den zum Frontbogen I ausgerichteten und von links nach rechts dienen zwei dem Lebensmittellager, drei den Offiziersquartieren und zwei der Küche, während Unteroffiziere in dem Raum untergebracht werden, der die Schießscharten auf der Nordseite dieser Kaponniere flankiert. Derselbe Raum auf der rechten Seite diente als Wachhaus, dessen zwei Zinnen den Korridor der Kriegseingangsöffnung am Grund des Grabens verteidigten. Rechts von diesem Kriegseingang, mit einem ersten Fenster/Lüftungsschacht, befanden sich die Latrinen, gefolgt von einer zweiten Unteroffizierskaserne und die fünf verbleibenden Öffnungen führten zu einer einzigen großen Kaserne, die mit einer langen Pritsche ausgestattet war, auf der 24 Mann nebeneinander und 4 auf Einzelbetten liegen konnten. An den Frontvorsprüngen II und IV wurden außerdem jeweils halbkreisförmige Infanterieunterstände in die Tiefe gegraben, die mit ihren jeweiligen Kaponetten verbunden waren. In der Mitte der Front IV-V wurde die doppelte Plattform durch eine Bourges-Kasematte ersetzt. Dies sollte das allererste Modell sein, das – mit Vorbehalten – mit zwei 80-mm-Kanonen (statt der vorgeschriebenen 95-mm-Kanonen) bewaffnet sein sollte, und seine Feuerkammern waren nur um ein bis eineinhalb Meter versetzt und durch ein Orillon voneinander getrennt. Diese Modernisierungsphase endete 1891. Erst 1905 und aufgrund zahlreicher Stahlbetonversuche wurde das Fort ein zweites Mal saniert. Diese vier Jahre dauernden Arbeiten sollten ein völlig neues Ausmaß annehmen. Die Schlucht wurde von all ihren kleinen Buchten befreit, und die Terrassen beschränkten sich fortan darauf, die Kasernen der ersten Verstärkung zu bedecken. Abgesehen davon ist nicht bekannt, in welcher Arbeitsphase die Kaponniere der Schlucht mit Beton bedeckt wurde. Die Kaponniere der Frontabschnitte II-III und IV werden durch Kontereskarpenkästen ersetzt. Alle Plattformen und Traversen der Wallstraße werden verschwinden, ebenso wie das Pulvermagazin. Im Frontabschnitt II wird es nun einen an einen Maschinengewehrturm angeschlossenen Wachturm und den Zugangsschacht zum einzelnen Kontereskarpenkasten geben. Das Kapitell wird von einem Block für einen Turm 75 Mle 05 eingenommen, links davon wird der Turm 155 R Mle 1907 installiert. Der Zugangsschacht zur Doppelbox verläuft links entlang der Unterkonstruktionen von Turm 75. Frontbogen IV wird mit denselben Anlagen wie Frontbogen II ausgestattet, aber kompakter. Wie die Kasematte von Bourges sollte auch sie völlig neu gestaltet werden, mit deutlich abgestuften Feuerkammern, einem nach rechts verlegten Eingang und einer modifizierten Bewaffnung, die fortan mit zwei Geschützen vom Typ 75 Mle 97 ausgerüstet wird. Vier gepanzerte Beobachtungsposten (1 an jedem T Mi, 1 an der linken Rückseite des T 75 und 1, der Kommandoposten, im Kapitell, das das Epizentrum des Forts markiert) werden eingerichtet, ebenso wie je ein Beobachtungspostenhäuschen an den Frontbögen I und V. Eine zweite Kasematte von Bourges, die das Intervall in Richtung Vaux flankiert, war (ab dem 29. August 1900) geplant, wurde aber aus Geldmangel (Budgetkürzung von 1905) nie gebaut. In dieser Konfiguration erlebte das Fort den Ersten Weltkrieg. Die Ereignisse der Schlacht um das Fort im Jahr 1916 nachzuerzählen, würde den Rahmen dieser Studie sprengen. Wir möchten jedoch daran erinnern, dass Moulainville das traurige Privileg hatte, von allen während dieses Konflikts bombardierten Festungen die größte Zahl von 420-mm-Geschossen abzubekommen. 330 Granaten (die Zahl von 339 Granaten wurde von Leutnant Ménager auf der Konferenz in Ham am 6. Februar 1934 genannt) flogen auf sie zu, und glücklicherweise trafen nur 43 ihr Ziel. Dies entspricht 13,03 % Treffer pro Ziel, was für dieses Kaliber sehr respektabel ist. Noch besser war es nur zu Beginn des Konflikts bei den Forts von Lüttich und Antwerpen, mit fast neuen Rohren und Munition aus Friedensproduktion. Wenn Moulainville mit 43 Einschlägen von 420 mm den traurigen Rekord der belgischen (41 Treffer/Ziel in Sint-Kathelijne-Waver, aber innerhalb von 3 Tagen Bombardierung) und der französischen Forts zusammen hält (für andere Orte wie Przemysl liegen uns keine Daten vor), so erhielten andererseits 5 belgische Forts viel mehr 305-mm-Geschosse als Moulainville, darunter 4 fast die doppelte Menge, und dies innerhalb von kaum 3 bis 5 Tagen Bombardierung. Wir sind uns einig, dass die Garnisonen gerne nicht in diesen Statistiken aufgetaucht wären. Um zu verstehen, was Moulainville erlitten hat, muss man den Bericht von Leutnant Ménager über die Qualen der Garnison lesen, die, als sie vor dem Abflug einer 420 mm gewarnt wurde, die Sergeant Weiss vom Kommandoobservatorium aus beobachtet hatte, noch 63 endlose Sekunden vor dem Einschlag lebte. Man muss die Auswirkungen dieser Geschosse nachlesen, sei es materielle, physische oder psychische Zerstörung. Eine Neuauflage dieses 1936 erschienenen Textes hätte sicherlich den verdienten Erfolg. Die Türme von Moulainville feuerten trotz der Unerbittlichkeit der Deutschen nicht weniger als 11.799 75-mm-Granaten und 5.811 155-mm-Granaten ab und spielten durch ihre Flankenangriffe bei Vaux und La Lauffée die Rolle der zweiten jemals gebauten Kasematte von Bourges. Nebenbei sei erwähnt, dass dies das Fort war, dessen Panzerartillerie während des gesamten Ersten Weltkriegs am häufigsten eingesetzt wurde. Schnell wurde die Notwendigkeit deutlich, Schikanen und rechte Winkel zu vervielfachen, um die Druckwelle der riesigen Geschosse zu brechen, die die Panzerung des Forts durchschlagen, ebenso wie die Notwendigkeit, die Verbindungshülsen zwischen den verschiedenen Blöcken tiefer zu vergraben. Vergessen wir nicht, dass die Panzerblöcke 1916 unabhängig waren und man einen offenen Durchgang überqueren musste, um von einem zum anderen zu gelangen. Hier wird es wirklich kompliziert. Tatsächlich begannen die Arbeiten 1916 und wurden erst 1936 eingestellt! Ein Netz von Galerien, durchzogen von tiefen vertikalen Schächten, sollte nun alle Kampfsysteme etwa 15 Meter unter dem ursprünglichen Niveau verbinden. In diesem Netz wurde sogar ein Schacht gegraben, der trotz seiner Tiefe von 35 Metern nicht bis zum Grundwasserspiegel reichte. Dieses Netz von Galerien, gemeinhin als „Netz 17“ bezeichnet, ist wahrscheinlich das vollständigste aller Verdun-Forts. Die dafür aufgewendete Zeit und die Nachkriegsjahre ermöglichten die Betonierung des größten Teils davon. Wir müssen uns in Richtung der Gasschutzschanze begeben, die auf einen 700 m langen, nach Süden verlaufenden Stollen aufgesetzt ist, der als neuer Kriegseingang betrachtet werden kann, um den rohen, freigelegten Fels zu finden. Auch dieser Stollen ist sehr lehrreich, da er den Fortschritt der verschiedenen Phasen der Schalungs- und Betonierarbeiten veranschaulicht. Diese Schanze besteht aus fünf 9,50 x 2,30 m großen Räumen, die vorne durch einen 150 cm breiten Stollen und dahinter durch einen 100 cm breiten Korridor verbunden sind. Jenseits der Schanze war ein (unvollendetes) Krankenrevier geplant und darunter ein Panzerabwehrkanonensystem, dessen Arbeiten abgeschlossen waren. In diesen Stollen lagen noch mehrere Panzer in ihren Nischen; Schrottarbeiter hatten vergeblich versucht, sie herauszuholen, und konnten schließlich nur einen in einer Kreuzung einklemmen. Am äußeren Ende jeder Terrasse wurde ein Blockhaus für zwei Maschinengewehre versenkt. Mit der Einebnung des durch die Bombardierungen gedeckten Pfads der Kontereskarpe stellten sie den Schutz des Glacis auf Höhe der Schlucht sicher. Ihre Konstruktion lässt darauf schließen, dass sie in einer ruhigen Zeit entworfen wurden, vielleicht sogar nach 1917, aber nicht viel später, da Fotos aus den frühen 1920er Jahren ihre Existenz belegen. 1926 befand die Kommission zur Freigabe alter, zu veräußernder Bauwerke sie für gut erhalten und vermerkte, dass sie unter den geheimen Bauwerken verbleiben sollte. Sie wurde dann zur Granatenräumung verwendet (wir nehmen an, dass sich dies auf das Schlachtfeld bezieht) und ihre Glacis wurden von der Territorialen Luftverteidigung besetzt. Die Panzerung wurde repariert, instand gesetzt und ihre Betonringe wiederhergestellt. Über die Kasematte von Bourges liegen uns keine Informationen vor. Dennoch liegt der Abraum von etwa 1.480 m des unterirdischen Netzes noch heute in riesigen, eingeebneten Haufen in den Gräben rund um den Bogen V. Der Graben wurde weder erneut als Hindernis saniert, noch wurde die einfache, entkernte Kassette des Bogens II repariert. Abgesehen vom Beobachtungshäuschen von Frontbogen I ist die gesamte Panzerung noch vorhanden, die Außenseite beschriftet, die Innenseite verrostet. Unter den Keilsteinen eines der Maschinengewehrtürme ist noch ein Panorama zu sehen. Es gab so viele Umbauten, dass es schwierig ist, architektonische Besonderheiten zu beseitigen. Es ist jedoch zu beachten, dass Ebene 0 der Unterbauten von Turm 155 zwei Keller hat, von denen einer durch einen Schacht mit dem unterirdischen Netz verbunden ist. Hinter T 75 überquert die Zugangsleiter zum gepanzerten Observatorium eine Zwischenebene, von der eine Tür blockiert zu sein scheint. Das ist das ganze Problem von Moulainville: Überall findet man zugemauerte, blockierte, unvollendete, undatierbare Öffnungen. In der Zwischenkriegszeit diente es auch als Testplattform beim Bau einer Kasematte für einen 50-mm-Mörser, bekannt als „Batignolles-Maschine“. Dieser Mörser sollte die Werke der Maginot-Linie ausrüsten, wurde aber nicht beibehalten. Nach dem Zweiten Weltkrieg geriet es allmählich in Vergessenheit. Im Jahr 1999 dachten sich einige Verrückte nichts Besseres aus, als dorthin zu gehen und einige Große Hufeisennasen (Rhinolophus ferrumequinum), eine als Natura 2000 klassifizierte Fledermausart, mit Stöcken zu massakrieren, und die Strafe ließ nicht lange auf sich warten: Das Conservatoire des Sites Lorrains führte umfangreiche Arbeiten durch, um sämtliche Zugänge zum Inneren des Forts zu sperren. Ungefähr zehn Jahre später trägt dies Früchte, da das Fort nun die größte Überwinterungspopulation der Forts von Verdun beherbergt und bis zu 14 verschiedene Fledermausarten dort Schutz und Obdach finden. Wir besuchten dieses Fort 1996, 1999 und 2008. Sein Zustand hat sich kaum verändert, außer dass im Mai 2008 die Gräben der Fronten IV-V und V-Eingang geräumt wurden, wodurch wir die Bedeutung des beim Bohren der tiefen Stollen entfernten Abraums erkennen konnten. In den Truhen und der Kaponniere (mit Ausnahme derjenigen des Frontbogens II, die am 3. April 1916 gegen 14:00 Uhr zerstört und umgeworfen wurde) finden wir dieselben Betonstützen wie in Haudainville, Landrecourt, … Diese rechteckigen Parallelepipede sollten anstelle der 12-Verschlusskanone ein Maschinengewehr oder sogar eine 37-mm-T.R.-Kanone tragen. Es ist möglich, wenn nicht sogar wahrscheinlich, dass es sich dabei um eine während des Krieges vorgenommene und für den Standort Verdun spezifische Änderung handelt. Die Kammer zum Entfernen der Gegengewichte der Eingangszugbrücke ist auf der einen Seite zugemauert und auf der anderen Seite eingestürzt (durch ein 42-cm-Granat, das am 2. März 1916 einschlug) und daher unzugänglich. Vor der Vorderseite dieser Kaponniere befindet sich kein Graben mehr. Heute (06/2008) sind der obere Teil und die umliegenden Bereiche noch immer Militärgelände, während die unterirdischen Teile dem Conservatoire des Sites Lorrains überlassen sind. Das Fort ist nicht für die Öffentlichkeit zugänglich.

Versterkt kamp van Verdun, ten oostnoordoosten van de stad, 1883-1885. 372 m/hoogte. Fort Feuquières genoemd. Het fort van Moulainville vormt door zijn geschiedenis een bijzonder geval binnen de Franse vestingwerken. Iedereen die geïnteresseerd is in de Slag om Verdun, begint zijn kennisvergaring bij de forten van Douaumont en Vaux, maakt een omweg naar Froideterre en via Souville en Tavannes. Moulainville zal dan ongetwijfeld bovenaan de prioriteitenlijst staan. Het buitengewone verhaal van luitenant Ménager (zie bibliografie) zal de aanleiding zijn geweest en alle kruiden hebben geleverd voor een tragisch maar fascinerend menselijk avontuur. De liefhebber van vestingwerken, zoals hij, moet onmiddellijk gewaarschuwd worden, want hij riskeert zijn geest te kwellen. Dit fort, hoewel bescheiden van omvang, is namelijk complex; het werd gemodelleerd, herontworpen, uitgegraven, gebombardeerd zoals weinigen, gedeeltelijk gerestaureerd en vervolgens verlaten, en dat alles in amper zestig jaar, van 1880 tot 1940. We zullen hier proberen de zaken te verduidelijken. Het oorspronkelijke project dateert van begin 1890. Het was bedoeld om de weerstandslinie naar de oostelijke rand van de Hauts de Meuse te verleggen. Aan deze kant zal de boog van de verdedigingscirkel van de Place de Verdun nu rusten op de forten van Vaux en Moulainville, die de ware wachters van de Woëvre-vlakte zullen zijn. In het noorden zal Douaumont deze boog achter deze rand buigen, evenals het fort van Rozellier in het zuiden. Het project uit 1880 doet denken aan de forten van Vaux en Moulainville. Ze zijn, om zo te zeggen, tweelingen en komen zeer dicht in de buurt van wat er daadwerkelijk in Vaux gebouwd zal worden. Vanuit een kleine trapezium die op zichzelf is gebouwd, zal Moulainville uit de grond oprijzen in de vorm van een dikke chevron. De aldus geplaatste zijkanten maakten een betere flankering van de werken aan de zijkanten mogelijk, met name de ontginningssleuf die recht naar Rozellier loopt. Uiteindelijk zouden de kaponnière van de kloof, de terrassen voor de kazerne en het kruitmagazijn achter front III-IV het oorspronkelijke project blijven. Een overdekte weg, voltooid in 1885, verbonden met een kleine ravelijn, bedekte de gehele contrescarp. De saillanten II en IV waren voorzien van een vin, terwijl de kopgevels werden bekroond door een dubbele caponnière bevestigd aan de kapiteelhoek of, indien gewenst, saillant III. In de inspringende hoek van de kloof, stak een dubbele caponnière uit om de saillanten I en V te verslaan. Direct boven de enkele zijde van deze caponnière bevond zich de ingang van het fort, omlijst door twee pilasters. Het dak van de caponnière diende als esplanade voor het centrale deel van de kazerne. Verbonden met deze esplanade verlengden twee terrassen de binnenplaats voor acht traveeën op één niveau richting elk van de saillanten I en V. De achtste travee richting saillant I werd echter voorafgegaan door loodrechte kamers, waardoor een lichte onbalans tussen de twee terrassen ontstond, waarbij het terras aan de rechterkant langer leek. Deze traveeën waren van ongelijke lengte. Zo bevonden zich links van de kapiteel vijf grote traveeën, overeenkomend met de huisvesting van 52 manschappen/kazernes, behalve één bestemd voor de onderofficieren en, rechts van de kapiteel, zes andere, waaronder de laatste, met een afgesneden hoek aan de achterkant. De andere traveeën, de buitenste, waren veel minder diep en dienden voornamelijk als opslagruimte. De geraadpleegde plannen geven geen enkele bediening aan. De ophaalbrug was van het Tripier-model, met een bascule eronder. De walstraat was bereikbaar vanuit de kapiteel of via tunnelgangen tussen traveeën 2 en 3 aan de saillant I-zijde en 7 en 8 aan de saillant V-zijde. Achter elke saillant bevond zich een kleine infanteriebunker. De flanken hadden slechts een dubbel platform en geen schuilplaatstraveeën; in feite had het fort slechts vier schuilplaatstraveeën, namelijk één achter saillanten II en IV, en één in het midden van elk van de voorste fronten, II-III en III-IV. Bovendien was alleen dat van het laatstgenoemde front geworteld door de aanwezigheid van het kruitmagazijn in het verlengde ervan. Dit laatste zou, afgaande op de plattegrond, een capaciteit van niet meer dan 30 tot 40 ton hebben gehad. We hadden dus in totaal zes dubbele platforms, maar de bewapeningsprognoses geven slechts 4 x 120 L aan voor de flankbewapening en 4 x 95 mm voor de kopfronten + 1 gladde mortier van 22 c die op de motorkap van saillant IV zou zijn geïnstalleerd en 2 gemakkelijk verplaatsbare gladde mortieren van 15 c. Eenzelfde gat vinden we in de bewapening van de caponnières, waar 4 revolverkanonnen en 4 kanonnen van 7 c zijn gepland, dat wil zeggen 8 stuks voor een totaal van 12 schietgaten… tenzij de flanken van de caponnières van saillant II, III en IV er maar één hebben, mocht de telling kloppen. Onze enige zekerheid betreft de caponnière van Gorge, die zelf twee kanonschietgaten per flank had. Volgens Cyril Cary, die het grondig heeft bestudeerd, was Moulainville een ware proeftuin tegen bombardementen en een "dodelijke val" voor oude artilleriestukken voordat de geschutskoepels werden geïnstalleerd. Het is moeilijk te zeggen welke bewapening er aanwezig was. De J.M.O. en Ménager noemen een 47mm kanon, waarvan de hydraulische rem beschadigd zou raken, geïnstalleerd in een caponnière. Het fort was nauwelijks voltooid toen de zogenaamde torpedogranaatcrisis zich aandiende, die, in tegenstelling tot wat vaak wordt gedacht, niet bestond uit de uitvinding van een springstofbom, die al tientallen jaren bekend was, maar eerder uit een springstofbom die stabiel genoeg was om niet in het kanon te exploderen bij afvuren. Al snel moest er worden nagedacht over versterking van het gebouw. De beschikbare middelen, gevoegd bij een zekere wanorde, leidden tot een relatief beperkte herinrichting. Deze versterking, die in 1889 werd aangevat, direct na de voltooiing van de eerste werkzaamheden met een identiek doel aan Fort Vaux, zal bestaan uit het afschermen van de enige twee traveeën aan weerszijden van het kapiteel met een enkele laag beton, rustend op een zandbed. Op de gevel zou deze betondikte, door zijn uitstekende delen, de uitlijning van de kazematten doorbreken. Onder de terrassen voor de kazerne zal een bescheiden oorlogskazerne van beton worden gebouwd, met ventilatieopeningen die uitgeven op de helling. De zorgvuldig gewelfde ruimte heeft openingen die van buiten naar binnen verbreed zijn. Zeven ramen/ventilatieopeningen zullen de helling van de kloof sieren, aan weerszijden van de caponnière. Van de ramen/ventilatieopeningen die naar saillant I zijn gericht en van links naar rechts, zullen er twee dienen voor de levensmiddelenvoorraad, drie voor de officiersverblijven en twee voor de keuken, terwijl onderofficieren zullen worden gehuisvest in de ruimte die de schietgaten aan de noordzijde van deze caponnière flankeert. Dezelfde ruimte, rechts, zal dienen als wachthuis, waarvan twee kantelen de gang van de oorlogsingang zelf, op de bodem van de gracht, zullen verdedigen. Rechts van deze oorlogsingang, met een eerste raam/luchtrooster, vonden we de latrines, gevolgd door een tweede barak voor onderofficieren en de vijf resterende openingen gaven uit op één grote barak, uitgerust met een lange pallet waarop 24 man naast elkaar konden liggen + 4 op individuele bedden. Bij elk van de saillanten II en IV werden ook infanterieschuilplaatsen in de vorm van halve cirkels en verbonden met hun respectieve caponette, verzonken. In het midden van de IV-V-front werd het dubbele platform vervangen door een Bourges-kazemat. Dit zou het allereerste model zijn, naar verluidt bewapend – met reserveringen – met twee 80 mm kanonnen (in plaats van de voorgeschreven 95 mm) en de vuurkamers waren slechts één tot anderhalve meter van elkaar verwijderd, gescheiden door een orillon. Deze moderniseringsfase eindigde in 1891. Pas in 1905, na de resultaten van talrijke tests met gewapend beton, onderging het fort een tweede renovatie. Deze werkzaamheden, die vier jaar duurden, zouden van een heel andere omvang blijken te zijn. De kloof zou van al zijn kleine baaien worden ontdaan en de terrassen zouden zich voortaan beperken tot het bedekken van de barakken van de eerste versterking. Los van de kleine details weten we niet in welke fase van de werkzaamheden de kloofcaponnière met beton werd bedekt. De caponnières van de saillanten II-III en IV zullen worden vervangen door contrescarp-boxen. Alle platforms en traversen van de walstraat zullen verdwijnen, evenals het kruitmagazijn. In saillant II zal nu een piketschuilplaats worden bevestigd aan een machinegeweertoren en de toegangsschacht naar de enkele contrescarp-box. Het kapiteel zal worden ingenomen door een blok voor een 75 Mle 05-toren, links daarvan zal die van een 155 R Mle 1907-toren worden geplaatst. De toegangsschacht naar de dubbele doos zal langs de linkerkant van de onderbouw van toren 75 lopen. Salient IV zal worden uitgerust met dezelfde installaties als salient II, maar compacter. Net als de Bourges-kazemat zou ook deze volledig worden herontworpen, met vuurkamers in de duidelijk geweigerde echelons, een verplaatsing van de ingang naar rechts en een aangepaste bewapening. Vanaf dat moment werden er twee kanonnen van het type 75 Mle 97 geplaatst. Vier gepantserde observatieposten (één bij elke T Mi, één linksachter de T 75 en één bij de commandopost in de hoofdstad, die het epicentrum van het fort markeert) zullen worden geïnstalleerd, evenals een observatiepost bij elk van de salienten I en V. Een tweede Bourges-kazemat, aan weerszijden van de intervallen richting Vaux, was gepland (vanaf 29 augustus 1900), maar door geldgebrek (begrotingsverlaging van 1905) zal deze nooit worden gebouwd. In deze configuratie maakte het fort de Eerste Wereldoorlog mee. Het reconstrueren van de gebeurtenissen van de slag rond het fort in 1916 valt buiten het bestek van deze studie. Laten we echter niet vergeten dat Moulainville het trieste voorrecht had om van alle tijdens dit conflict gebombardeerde forten het doelwit te zijn van de meeste 420mm-granaten. 330 granaten (luitenant Ménager noemde het cijfer van 339 granaten tijdens de conferentie in Ham op 6 februari 1934) gingen erheen en gelukkig troffen er slechts 43 hun doel. Dit komt neer op 13,03% treffers per doel, wat zeer respectabel is voor dit kaliber, dat het alleen beter zou doen aan het begin van het conflict rond de forten van Luik en Antwerpen, met vrijwel nieuwe hulzen en munitie die in vredestijd werden geproduceerd. Als Moulainville met 43 inslagen van 420 mm het trieste record van Belgische forten (41 treffers/doelwit te Sint-Kathelijne-Waver, maar in 3 dagen bombardement) en Franse forten samen (we missen gegevens over andere plaatsen zoals Przemysl), dan kregen 5 Belgische forten daarentegen veel meer 305 mm te verwerken dan Moulainville, waaronder 4 bijna het dubbele, en dit in amper 3 tot 5 dagen bombardement. Laten we het erover eens zijn dat de garnizoenen maar al te graag niet in deze statistieken zouden voorkomen. Om te begrijpen wat Moulainville heeft geleden, moet men luitenant Ménager lezen die de angst beschrijft van het garnizoen dat, gewaarschuwd voor het vertrek van een 420 mm die door sergeant Weiss vanuit de commando-observatiepost werd waargenomen, 63 eindeloze seconden vóór de inslag leefde. Men moet de effecten van deze projectielen bestuderen, of het nu materiële, fysieke of mentale vernietiging betreft. Een heruitgave van deze tekst, gepubliceerd in 1936, zou zeker een verdiend succes worden. De geschutstorens van Moulainville vuurden, ondanks de meedogenloosheid van de Duitsers, maar liefst 11.799 75mm-granaten en 5.811 155mm-granaten af en vervulden daarmee, door de flankerende acties van Vaux en La Lauffée, de rol van de tweede Bourges-kazemat ooit gebouwd. Terloops moet worden opgemerkt dat dit het fort was waarvan de artillerie onder pantser het meest werd ingezet gedurende de hele Eerste Wereldoorlog. De noodzaak om chicanes en rechte hoeken te gebruiken om de explosie van de enorme projectielen die de pantserblokken van het fort doorboorden te breken, werd al snel duidelijk, evenals de noodzaak om de verbindingsmantels tussen de verschillende blokken dieper te begraven. Laten we niet vergeten dat de pantserblokken in 1916 onafhankelijk waren en dat het noodzakelijk was om een open doorgang te overbruggen om van het ene naar het andere blok te gaan. Hier wordt het pas echt ingewikkeld. De werkzaamheden begonnen immers in 1916 en werden pas in… 1936 gestaakt! Een netwerk van galerijen, onderbroken door diepe verticale schachten, zou nu alle gevechtssystemen verbinden, zo'n vijftien meter onder het oorspronkelijke niveau. In dit netwerk werd zelfs een schacht gegraven die, ondanks zijn diepte van 35 meter, de grondwaterspiegel niet bereikte. Deze reeks galerijen, algemeen bekend als "netwerk 17", is waarschijnlijk de meest complete van alle forten van Verdun. De tijd en de jaren na de oorlog die eraan besteed werden, maakten het mogelijk om het grootste deel ervan te betonneren. We moeten naar de antigasredoute, die is ingebed in een 700 meter lange galerij die zuidwaarts loopt naar wat beschouwd kan worden als een nieuwe oorlogsingang, om de ruwe, onbedekte rots te vinden. Deze galerij is ook zeer leerzaam en toont de voortgang in de verschillende stadia van bekisting en betonnering. Deze redoute omvat vijf kamers van 9,50 x 2,30 meter, verbonden door een galerij van 150 cm breed aan de voorkant en een gang van 100 cm aan de achterkant. Voorbij de redoute was een (onvoltooide) ziekenzaal gepland en daaronder een computer, waarvan de werkzaamheden voltooid waren. In deze galerijen bleven verschillende tanks in hun nissen staan, nadat schroothandelaren tevergeefs hadden geprobeerd ze eruit te krijgen en er uiteindelijk slechts één in een kruising hadden weten te klemmen. Aan het uiteinde van elk terras werd een bunker voor twee machinegeweren afgezonken. Door het door de bombardementen egaliseren van de overdekte weg van de contrescarpe, zorgden ze voor de bescherming van het glacis ter hoogte van de kloof. Hun ontwerp suggereert dat ze ontworpen zijn tijdens een periode van rust, misschien zelfs na 1917, maar niet veel meer dan foto's uit het begin van de jaren twintig van de vorige eeuw getuigen van hun aanwezigheid. In 1926 beschouwde de Commissie voor de declassificatie van oude te vervreemden bouwwerken het als goed bewaard gebleven en merkte op dat het bij de geclassificeerde bouwwerken moest blijven. Het werd vervolgens gebruikt voor het opruimen van granaten (we nemen aan dat er naar het slagveld wordt verwezen) en de glacis werden bezet door de Territoriale Luchtverdediging. De pantservoertuigen werden gerepareerd, in werkende staat gebracht en de betonnen ringen werden gerestaureerd. We hebben geen informatie over de Bourges-kazemat. Niettemin ligt de puinhoop van zo'n 1480 meter van het ondergrondse netwerk vandaag de dag nog steeds in enorme hopen platgewalst in de greppels rond saillant V. De greppel is niet verder bewerkt om zijn status als obstakel te herstellen, noch is de eenvoudige kist van saillant II, die volledig was uitgehold, gerepareerd. Afgezien van de observatiepost van saillant I is alle pantservoertuigen op hun plaats, de buitenkant gemerkt, de binnenkant verroest. Onder de gewelven van een van de machinegeweertorens is nog steeds een panorama te zien. Er zijn zoveel wijzigingen aangebracht dat het moeilijk is om een architectonisch kenmerk te verwijderen. Opgemerkt moet echter worden dat niveau 0 van de onderbouw van toren 155 twee kelders heeft, waarvan er één via een schacht verbonden is met het ondergrondse netwerk. Achter T 75 kruist de toegangsladder naar het gepantserde observatorium een tussenverdieping, waarvan één deur geblokkeerd lijkt te zijn. Dit is het hele probleem van Moulainville: overal zijn dichtgemetselde, geblokkeerde, onafgemaakte, niet-dateerbare openingen te vinden. Tijdens het interbellum diende het ook als testplatform voor de bouw van een kazemat voor een 50 mm mortier, bekend als de "Batignolles-machine". Deze mortier zou de werken van de Maginotlinie bevoorraden, maar werd niet behouden. Na de Tweede Wereldoorlog raakte het geleidelijk in de vergetelheid. In 1999 bedachten een paar gekken niets beters dan daarheen te gaan en met stokken een paar grote hoefijzerneuzen (Rhinolophus ferrumequinum), een vleermuissoort die als Natura 2000 is geklasseerd, af te slachten. De straf liet niet lang op zich wachten: het Conservatoire des Sites Lorrains voerde grootschalige werkzaamheden uit om alle toegangen tot het fort af te sluiten. Zo'n tien jaar later werpt dit zijn vruchten af, want het fort herbergt nu de grootste overwinterende populatie van de forten van Verdunois en er vinden tot wel 14 verschillende soorten vleermuizen onderdak en bescherming. We bezochten dit fort in 1996, 1999 en 2008; de staat ervan is nauwelijks veranderd, behalve dat in mei 2008 de greppels van de fronten IV-V en ingang V werden geruimd, waardoor we ons realiseerden hoe belangrijk de puinhopen waren die tijdens het boren van de diepe galerijen waren verwijderd. In de schatkist en de caponnière (behalve die van saillant II, die op 3 april 1916 rond 14.00 uur werd uitgebrand en omvergeworpen) vinden we dezelfde betonnen steunen als in Haudainville, Landrecourt, … Deze rechthoekige parallellepipedums moesten een machinegeweer of zelfs een 37 mm T.R.-kanon ondersteunen in plaats van het 12 mm achterkanon. Het is mogelijk, zo niet waarschijnlijk, dat dit een aanpassing is die tijdens de oorlog plaatsvond en specifiek is voor de locatie Verdun. De kamer voor het verwijderen van het contragewicht van de toegangsbrug is aan één kant dichtgemetseld en aan de andere kant ingestort (door een 42 cm granaat die op 2 maart 1916 insloeg) en is daarom ontoegankelijk. Er bevindt zich geen gracht meer voor de gevel van deze caponnière. Vandaag (06/2008) zijn de bovenverdieping en de omliggende gebieden nog steeds militair terrein, terwijl de ondergrondse delen zijn overgedragen aan het Conservatoire des Sites Lorrains. Het fort is niet toegankelijk voor publiek.

Verdun fortified camp, east-northeast of the city, 1883-1885. 372 m/alt. Named Fort Feuquières. The Moulainville fort, by its history, constitutes a special case within the French fortifications. Anyone interested in the Battle of Verdun will begin their knowledge at the forts of Douaumont and Vaux, will make a detour to Froideterre and then, with Souville and Tavannes, Moulainville will inevitably be at the top of their list of concerns. The extraordinary story of Lieutenant Ménager (see bibliography) will have prompted it, providing all the spices of a tragic yet fascinating human adventure. The lover of fortifications, as for him, should be warned immediately, risks tormenting his mind. This is because this fort, although modest in size, is complex; it was modeled, redesigned, dug, bombarded like few have been, partially restored and then abandoned, all this in barely sixty years, from 1880 to 1940. We will try to clarify things here. The initial project dates back to the beginning of 1890. It was to advance the line of resistance to the eastern edge of the Hauts de Meuse. On this side, the arc of the defensive circle of the Place de Verdun will now rest on the forts of Vaux and Moulainville, which will be the true sentinels of the Woëvre plain. To the north, Douaumont will bend this arc behind this edge, as will the fort of Rozellier to the south. The 1880 project evokes the forts of Vaux and Moulainville. They are, so to speak, twins and are very close to what will actually be built at Vaux. From a small trapezoid huddled on itself, Moulainville will emerge from the ground in the form of a thick chevron. Its sides, thus arranged, allowed better flanking of the works to its sides, in particular the clearing trench running straight towards the Rozellier. Ultimately, the initial project would remain the gorge caponier, the terraces in front of the barracks and the powder magazine located behind front III-IV. Completed in 1885, a covered way connected to a small ravelin capped the entire counterscarp. Salients II and IV were provided with a fin, while the head fronts were beaten by a double caponier attached to the capital angle or, if you prefer, salient III. In the re-entrant angle of the gorge, a double caponier projected to beat salients I and V. Directly above the single face of this caponier was the entrance to the fort, framed by two pilasters. The roof of the caponier served as an esplanade in front of the central part of the barracks. Connected to this esplanade, two terraces extended the courtyard in front of eight bays on a single level towards each of salients I and V. However, the eighth bay towards salient I was preceded by perpendicular rooms, which created a slight imbalance between the two terraces, the one on the right appearing longer. These bays were of unequal lengths. Thus, to the left of the capital there were five large bays corresponding to the accommodation of 52 men/barracks, except one devoted to the non-commissioned officers and, to the right of the capital, six others including the last, with a cut angle at the rear. The other bays, the outer ones, were much less deep and served mainly as stores. The plans consulted do not indicate any handling. The drawbridge was of the Tripier model, with a bascule underneath. The rampart street could be approached either from the capital or through tunnel passages opening between bays 2 and 3 on the salient I side, and 7 and 8 on the salient V side. Behind each salient was a small infantry bunker. The flanks had only a double platform and no shelter traverses; in fact, the fort only had four shelter traverses, namely one behind salients II and IV, and one in the center of each of the leading fronts, II-III and III-IV. Furthermore, only that of the latter front was rooted due to the presence of the powder magazine in its extension. The latter, judging from the plan, should not have had a capacity exceeding 30 to 40 tons. We therefore had a total of six double platforms, however, the armament forecasts only indicate 4 x 120 L for the flank armament and 4 x 95 mm for the head fronts + 1 smoothbore mortar of 22 c which would have been installed on the bonnet of salient IV and 2 smoothbore mortars of 15 c easily movable. The same gap is found in the armament of the caponiers where 4 revolver cannons and 4 cannons of 7 are planned, that is to say 8 pieces for a total of 12 embrasures… unless the flanks of the caponiers of salients II, III and IV have only one, in case the count is correct. Our only certainty concerns the caponier of gorge which, itself, had two cannon embrasures per flank. According to Cyril Cary, who has studied it thoroughly, Moulainville was a veritable testing ground against bombardment and a "death trap" for old artillery pieces before the turrets were installed. It is difficult to say what armament was in place. The J.M.O. and Ménager cite a 47mm gun installed, whose hydraulic brake would be damaged, in a caponier. The fort had barely been completed when what was called the torpedo shell crisis arrived, which, contrary to popular belief, did not consist of the invention of high explosive, already known for several decades, but rather of a high explosive stable enough not to explode in the gun when fired. Very quickly, it was necessary to think about reinforcing the building. The funds available for this, added to a certain disarray, led to a relatively limited redesign. Initiated in 1889, directly after the completion of the first works with an identical purpose at Fort Vaux, this reinforcement will consist of caparisoning the only two bays located on either side of the capital with a single layer of concrete resting on a bed of sand. On the facade, this thickness of concrete would, by its projection, break the alignment of the casemates. Under the terraces in front of the barracks, a modest war barracks will be built in concrete, with vents opening into the escarpment. Carefully vaulted, the premises have openings widened from the outside to the inside. Seven windows/vents will adorn the gorge escarpment, on either side of the caponier. For those aligned towards salient I and from left to right, 2 will serve the food store, 3 officers' quarters and 2 the kitchen, while non-commissioned officers will be housed in the room flanking the embrasures on the north side of this caponier. The same room, on the right, will serve as a guardhouse, two of whose battlements will defend the corridor of the war entrance opening, itself, at the bottom of the ditch. To the right of this war entrance, with a first window/air vent, we found the latrines, followed by a second non-commissioned officers' barracks and the five remaining openings gave into a single large barracks equipped with a long pallet on which 24 men could lie side by side + 4 on individual beds. At each of salients II and IV, infantry shelters, in the shape of semicircles and connected to their respective caponette, were also sunk. In the center of the IV-V front, the double platform was replaced by a Bourges casemate. This was to be the very first model, reputed to be armed – with reservations – with two 80 mm cannons (instead of the regulation 95 mm) and its firing chambers were offset by only one meter to one and a half meters, separated by a orillon. This phase of modernization ended in 1891. It was not until 1905 and the results of numerous reinforced concrete tests that the fort underwent a second overhaul. This work, lasting four years, would prove to be of a completely different scale. The gorge would be amputated of all its small bays and the terraces would therefore henceforth be limited to covering the barracks of the first reinforcement. Small aside, we do not know during which phase of work the gorge caponier was covered with concrete. The caponiers of salients II-III and IV will be replaced by counterscarp boxes. All the platforms and traverses of the rampart street will disappear, as will the powder magazine. In salient II, there will now be a picket shelter attached to a machine gun turret and the access shaft to the single counterscarp box. The capital will be occupied by a block for a 75 Mle 05 turret, to the left of which will be installed that of a 155 R Mle 1907 turret. The access shaft to the double box will run along the left of the substructures of turret 75. Salient IV will be equipped with the same installations as salient II, but more compact, as for the Bourges casemate, it was also going to be completely redesigned with firing chambers in echelon clearly refused, entrance moved to the right and its armament modified, receiving from then on two 75 Mle 97 guns. Four armored observation posts (1 at each T Mi, 1 at the left rear of the T 75 and 1, the command post, in the capital, marking the epicentre of the fort) will be installed, as will an observation sentry box at each of salients I and V. A second Bourges casemate, flanking the interval towards Vaux was planned (from 29 August 1900), but due to lack of funds (budget reduction of 1905), it will never be built. It is in this configuration that the fort experienced the First World War. Recounting the events of the 1916 battle around the fort is beyond the scope of this study, however, let us remember that Moulainville had the sad privilege of being, of all the fortresses bombarded during this conflict, the one to have been targeted by the greatest number of 420 mm projectiles. 330 shells (the figure of 339 shells is cited by Lt Ménager at the Ham conference on February 6, 1934) headed towards it and, fortunately, only 43 hit their target. This represents 13.03% of hits/target which is very respectable for this caliber which would only do better at the beginning of the conflict on the forts of Liège and Antwerp, with almost new tubes and ammunition manufactured in peacetime. If, with 43 impacts of 420 mm, Moulainville holds the sad record of Belgian forts (41 hits/target at Sint-Kathelijne-Waver but in 3 days of bombardment) and French combined (we lack data on other places such as Przemysl), on the other hand, 5 Belgian forts received much more 305 mm than Moulainville, including 4 almost double and this over barely 3 to 5 days of bombardment. Let us agree that the garrisons would have been happy to avoid appearing in these statistics. To understand what Moulainville suffered, one must read Lieutenant Ménager recounting the anguish of the garrison which, warned of the departure of a 420 observed by Sergeant Weiss from the command observatory, lived 63 interminable seconds before the impact. One must read the effects produced by these projectiles, whether material, physical or mental destruction. A reissue of this text published in 1936 would certainly meet with deserved success. The turrets of Moulainville, despite the relentlessness of the Germans, fired no fewer than 11,799 75mm shells and 5,811 155mm shells, playing, through its flanking actions of Vaux and La Lauffée, the role of the second Bourges casemate ever built. It should be noted in passing that, in doing so, this was the fort whose artillery under armor was the most used during the entire First World War. The need to multiply chicanes and right angles in order to break the blast of the enormous projectiles piercing the armor of the fort quickly became apparent, as did the need to bury the connecting sheaths between the different blocks more deeply. Let us not forget that in 1916, the armor blocks were independent and that it was necessary to cross an open passage to pass from one to the other. This is where things get seriously complicated. Indeed, work began in 1916 and was only abandoned in… 1936! A network of galleries punctuated by deep vertical shafts would now connect all the combat systems some fifteen meters below the original level. In this network, a shaft was even sunk which, despite its 35 meters depth, did not reach the water table. This set of galleries, commonly called "network 17," is probably the most complete of all the Verdun forts. The time and post-war years devoted to it allowed most of it to be concreted. We must head towards the anti-gas redoubt, grafted onto a 700 m long gallery running south towards what can be considered a new war entrance, to find the raw, uncovered rock. This gallery is also very educational, showing the progress in the different stages of formwork and concreting. This redoubt, aligns five rooms of 9.50 x 2.30 m connected by a gallery 150 cm wide in front and a corridor 100 cm behind. Beyond the redoubt, an infirmary (unfinished) was planned and, below, a PC whose work was completed. In these galleries, several tanks remained in their niches, scrap metal workers having tried in vain to get them out, finally managing only to wedge one in a junction. At the outer end of each terrace, a blockhouse for two machine guns was sunk. With the leveling of the covered path of the counterscarp by the bombardments, they ensured the protection of the glacis at the level of the gorge. Their design suggests that they were designed during a period of calm, perhaps even later than 1917, but not by much since photos from the early 1920s testify to their presence. In 1926, the Commission for the declassification of old structures to be alienated considered it well preserved and noted that it should be kept among the classified structures. It was then used for shell removal (we assume that the reference is to the battlefield) and its glacis were occupied by the Territorial Air Defense. The armor was repaired, put into working order and their concrete rings restored. We have no information about the Bourges casemate. Nevertheless, the spoil from some 1,480 m of the underground network is still today in enormous piles flattened in the ditches around salient V. The ditch has not been the subject of any further work to restore its obstacle status, nor has the simple coffer of salient II, gutted, been repaired. Apart from the observation sentry box of salient I, all the armor is in place, the exterior tagged, the interior rusted. A panorama can still be seen under the voussoirs of one of the machine gun turrets. There have been so many modifications that it is difficult to remove any architectural specificity. It should be noted, however, that level 0 of the substructures of turret 155 has two basements, one of which is connected by a shaft to the underground network. Behind T 75, the access ladder to the armored observatory crosses an intermediate level, one door of which seems to have been blocked. This is the whole problem of Moulainville, walled-up, blocked, unfinished, undateable openings can be found everywhere. During the interwar period, it also served as a test platform during the creation of a casemate for a 50 mm mortar, known as the "Batignolles engine". This mortar was to equip the works of the Maginot Line, but was not retained. After the Second World War, it gradually fell into oblivion. In 1999, some madmen thought of nothing better than to go there and massacre with sticks some greater horseshoe bats (Rhinolophus ferrumequinum), a species of bat classified Natura 2000, and the punishment was not long in coming: the Conservatoire des Sites Lorrains carried out major works to block off all access to the interior of the fort. About ten years later, this is bearing fruit since the fort now contains the largest wintering population of the Verdunois forts and up to 14 different species of bats find shelter and protection there. We visited this fort in 1996, 1999 and 2008, its condition has hardly changed except that in May 2008, the ditches of fronts IV-V and V-entrance were cleared, which allowed us to realize the importance of the spoil removed during the drilling of the deep galleries. In the coffers and caponier (except that of salient II, gutted and upset on April 3, 1916 around 2:00 p.m.) we find the same concrete supports as at Haudainville, Landrecourt, … These rectangular parallelepipeds were to support a machine gun or even a 37 mm T.R. cannon in place of the 12 breech cannon. It is possible, if not probable, that this is a modification that occurred during the war and is specific to the Verdun site. The counterweight removal chamber of the entrance drawbridge is walled up on one side and collapsed on the other (by a 42 cm shell that fell on March 2, 1916), and is therefore inaccessible. There is no longer any ditch in front of the face of this caponier. Today (06/2008), the top and surrounding areas are still military land, while the underground parts are granted to the Conservatoire des Sites Lorrains. The fort is not open to the public.

Opevněný tábor Verdun, východoseverovýchodně od města, 1883-1885. 372 m n. m. Název pevnosti Feuquières. Pevnost Moulainville svou historií představuje v rámci francouzského opevnění zvláštní případ. Každý, kdo se zajímá o bitvu u Verdunu, začne se seznamováním s pevnostmi Douaumont a Vaux, odbočí do Froideterre a poté, spolu s Souville a Tavannes, bude Moulainville nevyhnutelně na vrcholu jejich seznamu starostí. Neobyčejný příběh poručíka Ménagera (viz bibliografie) k tomu jistě přispěl a poskytl všechny náznaky tragického, ale fascinujícího lidského dobrodružství. Milovník opevnění by měl být okamžitě varován, riskuje, že si utrpí trápení mysli. Je to proto, že tato pevnost, ačkoli skromné velikosti, je složitá; byla modelována, přestavěna, vykopána, bombardována jako málokdo, částečně restaurována a poté opuštěna, to vše za sotva šedesát let, od roku 1880 do roku 1940. Pokusíme se zde věci objasnit. Původní projekt sahá až do začátku roku 1890. Jeho cílem bylo posunout linii odporu k východnímu okraji Hauts de Meuse. Na této straně bude oblouk obranného kruhu Place de Verdun nyní spočívat na pevnostech Vaux a Moulainville, které budou skutečnými strážci roviny Woëvre. Na severu Douaumont ohne tento oblouk za tuto hranu, stejně jako pevnost Rozellier na jihu. Projekt z roku 1880 evokuje pevnosti Vaux a Moulainville. Jsou to takříkajíc dvojčata a jsou si velmi blízká tomu, co bude ve Vaux skutečně postaveno. Z malého lichoběžníku schoulovaného sám do sebe se Moulainville vynoří ze země ve tvaru silné šípové linie. Jeho takto uspořádané strany umožňovaly lepší obklopení opevnění po stranách, zejména čisticího příkopu vedoucího přímo k Rozellieru. Původním projektem nakonec zůstala soutěska s kaponiérou, terasy před kasárnami a prachárna umístěná za frontou III-IV. Celou protiskluzovou plošinu dokončila v roce 1885 krytá cesta spojená s malým ravelinem. Výstupky II a IV byly opatřeny žebrováním, zatímco čelní čela byla zakončena dvojitou kaponiérou připevněnou k úhlu hlavice, nebo chcete-li k výstupku III. V úhlu ústí rokle vyčníval dvojitý kaponiér, který překonával výstupky I a V. Přímo nad jediným lícem tohoto kaponiéru se nacházel vstup do pevnosti, orámovaný dvěma pilastry. Střecha kaponiéru sloužila jako esplanáda před střední částí kasáren. S touto esplanádou byly spojeny dvě terasy, které prodlužovaly nádvoří před osmi poli na jedné úrovni směrem k výstupkům I a V. Osmému poli směrem k výstupku I však předcházely kolmé místnosti, které mezi oběma terasami vytvářely mírnou nerovnováhu, přičemž ta vpravo se jevila delší. Tato pole měla nestejnou délku. Nalevo od hlavního města se tedy nacházelo pět velkých zátoček odpovídajících ubytování 52 mužů/kasaren, s výjimkou jedné věnované poddůstojníkům, a napravo od hlavního města šest dalších včetně poslední, se zkoseným rohem v zadní části. Ostatní zátoky, vnější, byly mnohem méně hluboké a sloužily hlavně jako sklady. Nahlédnuté plány nenaznačují žádnou manipulaci. Padací most byl modelu Tripier se zvedacím mostem pod ním. Do ulice valu se dalo vstoupit buď z hlavního města, nebo tunelovými průchody otevírajícími se mezi zátokami 2 a 3 na straně výběžku I a 7 a 8 na straně výběžku V. Za každým výběžkem se nacházel malý pěchotní bunkr. Boky měly pouze dvojitou plošinu a žádné kryty; pevnost měla ve skutečnosti pouze čtyři kryty, a to jednu za výběžky II a IV a jednu uprostřed každé z předních front, II-III a III-IV. Navíc pouze ta z druhé fronty byla zakořeněna kvůli přítomnosti prachárny v jejím prodloužení. Ten druhý, soudě podle plánu, neměl mít kapacitu přesahující 30 až 40 tun. Měli jsme tedy celkem šest dvojitých plošin, nicméně prognózy výzbroje uvádějí pouze 4 x 120 L pro boční výzbroj a 4 x 95 mm pro čelní čela + 1 hladkohlavňový minomety ráže .22 c, které by byly instalovány na krytu výběžku IV, a 2 snadno pohyblivé hladkohlavňové minomety ráže .15 c. Stejná mezera je i ve výzbroji kaponiérů, kde se plánují 4 revolverové kanóny a 4 kanóny ráže 7, tj. 8 kusů pro celkem 12 střílen… pokud boky kaponiérů výběžků II, III a IV nemají pouze jednu, pro případ, že by počet byl správný. Naše jediná jistota se týká kaponiéru rokle, který sám měl dvě střílny pro kanóny na boku. Podle Cyrila Caryho, který jej důkladně prostudoval, byl Moulainville skutečným testovacím polygonem proti bombardování a „smrtící pastí“ pro stará dělostřelecká díla před instalací věží. Je těžké říci, jaká výzbroj tam byla. J.M.O. a Ménager uvádějí 47mm kanón instalovaný v kaponiéru, jehož hydraulická brzda by se poškodila. Pevnost byla sotva dokončena, když přišla takzvaná krize torpédových granátů, která na rozdíl od všeobecného přesvědčení nespočívala ve vynálezu trhaviny, známé již několik desetiletí, ale spíše ve stabilní trhavině dostatečně silné, aby při výstřelu v kanónu neexplodovala. Velmi rychle bylo nutné uvažovat o zesílení budovy. Finanční prostředky, které byly na to k dispozici, spolu s určitým chaosem vedly k relativně omezené přestavbě. Toto zesílení, zahájené v roce 1889, bezprostředně po dokončení prvních prací se stejným účelem ve Fort Vaux, bude spočívat v zakrytí jediných dvou polí nacházejících se po obou stranách hlavního města jedinou vrstvou betonu spočívajícího na pískovém loži. Na fasádě by tato tloušťka betonu svým výstupkem narušila uspořádání kasemat. Pod terasami před kasárnami budou postavena skromná válečná kasárna z betonu s větracími otvory ústícími do srázu. Prostory jsou pečlivě klenuté a mají otvory rozšířené zvenku dovnitř. Sráz rokle bude zdobit sedm oken/větracích otvorů po obou stranách kaponéry. Pro ty, kteří budou orientováni směrem k výběžku I a zleva doprava, budou 2 sloužit jako sklad potravin, 3 pro důstojnické ubikace a 2 jako kuchyně, zatímco poddůstojníci budou ubytováni v místnosti lemující střílny na severní straně tohoto kaponéry. Stejná místnost, vpravo, bude sloužit jako strážnice, jejíž dvě hradby budou bránit chodbu samotného otvoru pro vstup do války na dně příkopu. Napravo od tohoto vstupu do války, s prvním oknem/větracím otvorem, jsme našli latríny, následované druhými kasárnami pro poddůstojníky a pět zbývajících otvorů ústilo do jediného velkého kasárna vybaveného dlouhou paletou, na které mohlo ležet vedle sebe 24 mužů + 4 na jednotlivých lůžkách. U každého z výběžků II a IV byly také vybudovány pěchotní kryty ve tvaru půlkruhů, spojené s příslušnými kaponetami. Uprostřed fronty IV-V byla dvojitá plošina nahrazena kasematou Bourges. Jednalo se o vůbec první model, o kterém se říkalo, že byl vyzbrojen – s výhradami – dvěma 80mm kanóny (namísto předepsaných 95 mm) a jeho střelecké komory byly odsazeny pouze o jeden až jeden a půl metru a odděleny římsou. Tato fáze modernizace skončila v roce 1891. Teprve v roce 1905 a na základě výsledků četných zkoušek železobetonu prošla pevnost druhou generální opravou. Tato práce, trvající čtyři roky, se ukázala být zcela jiného rozsahu. Rokle měla být amputována od všech svých malých zálivů a terasy se proto od nynějška omezily na pokrytí kasáren první výztuže. Kromě drobnosti nevíme, během které fáze prací byl kaponiér rokle zabetonován. Kaponiry výběžků II-III a IV budou nahrazeny protiskluzovými boxy. Všechny plošiny a traverzy hradební ulice zmizí, stejně jako střelnice. Ve výběžku II bude nyní laťkový kryt připevněný k kulometné věži a přístupová šachta k jednoduchému protitankovému boxu. Hlavici bude zabírat blok pro věž kanónu 75 Mle 05, nalevo od níž bude instalována věž kanónu 155 R Mle 1907. Přístupová šachta k dvojitému boxu povede podél levé strany spodních konstrukcí věže 75. Salient IV bude vybaven stejnými zařízeními jako salient II, ale kompaktnější. Stejně jako kasemata Bourges měl být kompletně přepracován, přičemž palebné komory v echelonu budou jasně odmítnuty, vstup přesunut doprava a jeho výzbroj upravena tak, že od té doby obdrží dva kanóny 75 Mle 97. Budou instalována čtyři obrněná pozorovací stanoviště (jedno u každého T Mi, jedno vlevo za T 75 a jedno, velitelské stanoviště, v hlavním městě, označující epicentrum pevnosti), stejně jako pozorovací strážní budka u každého z salientů I a V. Druhá kasemata Bourges, lemující interval směrem k Vaux, byla plánována (od 29. srpna 1900), ale kvůli nedostatku finančních prostředků (snížení rozpočtu v roce 1905) nebyla nikdy postavena. V této konfiguraci pevnost zažila první světovou válku. Vylíčení událostí bitvy kolem pevnosti v roce 1916 přesahuje rámec této studie, nicméně připomeňme, že Moulainville mělo smutnou výsadu být ze všech pevností bombardovaných během tohoto konfliktu terčem největšího počtu střel ráže 420 mm. Směřovalo k němu 330 granátů (údaj 339 granátů uvádí poručík Ménager na konferenci v Hamu 6. února 1934) a naštěstí cíl zasáhlo pouze 43. To představuje 13,03 % zásahů na cíl, což je u této ráže velmi úctyhodné, jelikož by se na začátku konfliktu u pevností v Lutychu a Antverpách, s téměř novými hlavněmi a municí vyrobenou v době míru, vedlo jen lépe. Pokud Moulainville se 43 zásahy 420 mm drží smutný rekord belgických pevností (41 zásahů/cíl u Sint-Kathelijne-Waver, ale během 3 dnů bombardování) a francouzských pevností dohromady (chybí nám údaje o jiných místech, jako je Przemyšl), na druhou stranu 5 belgických pevností obdrželo mnohem více 305 mm než Moulainville, včetně 4 téměř dvojnásobku, a to za sotva 3 až 5 dní bombardování. Souhlasme s tím, že posádky by se rády vyhnuly objevení v těchto statistikách. Abychom pochopili, co Moulainville utrpělo, musíme si přečíst poručíka Ménagera, jak líčí úzkost posádky, která, varovaná před odjezdem 420. děla pozorovaného seržantem Weisem z velitelské observatoře, přežila nekonečných 63 sekund před zásahem. Je třeba si přečíst účinky těchto střel, ať už materiální, fyzické nebo psychické ničení. Znovuvydání tohoto textu publikované v roce 1936 by se jistě setkalo s zaslouženým úspěchem. Věže Moulainville, navzdory neúprosnosti Němců, vypálily nejméně 11 799 75mm granátů a 5 811 155mm granátů a svými bočními akcemi u Vaux a La Lauffée sehrály roli druhé bourgesovské kasematy, která kdy byla postavena. Mimochodem je třeba poznamenat, že se jednalo o pevnost, jejíž dělostřelectvo pod pancířem bylo během celé první světové války nejvíce využíváno. Potřeba znásobit šikany a pravé úhly, aby se zlomil proud obrovských projektilů prorážejících pancíř pevnosti, se rychle ukázala jako zřejmá, stejně jako potřeba hlouběji zakopat spojovací pláště mezi jednotlivými bloky. Nezapomínejme, že v roce 1916 byly pancéřové bloky nezávislé a že pro přechod z jednoho do druhého bylo nutné překonat otevřený průchod. Zde se věci vážně komplikují. Práce skutečně začaly v roce 1916 a byly ukončeny až v… roce 1936! Síť galerií prokládaných hlubokými svislými šachtami by nyní propojovala všechny bojové systémy asi patnáct metrů pod původní úrovní. V této síti byla dokonce vyhloubena šachta, která navzdory své hloubce 35 metrů nedosahovala úrovně spodní vody. Tato sada galerií, běžně nazývaná „síť 17“, je pravděpodobně nejkompletnější ze všech verdunských pevností. Čas a poválečné roky věnované její výstavbě umožnily její většinu vybetonovat. Musíme se vydat směrem k protiplynové redutě, která je napojena na 700 m dlouhou galerii vedoucí na jih směrem k tomu, co lze považovat za nový válečný vstup, abychom našli surovou, odkrytou skálu. Tato galerie je také velmi poučná a ukazuje postup v různých fázích bednění a betonáže. Tato reduta spojuje pět místností o rozměrech 9,50 x 2,30 m, které jsou propojeny galerií širokou 150 cm vpředu a chodbou 100 cm za ní. Za redutou se plánovala (nedokončená) ošetřovna a pod ní počítačový systém, jehož práce byly dokončeny. V těchto galeriích zůstalo ve výklencích několik tanků, které se dělníci na šrotování marně snažili dostat ven, nakonec se jim podařilo jeden zaklínit do křižovatky. Na vnějším konci každé terasy byl vykopán srub pro dva kulomety. Srovnáním krytého povrchu protisrázu bombardováním zajistili ochranu glacisu na úrovni rokle. Jejich design naznačuje, že byly navrženy v období klidu, možná i později než v roce 1917, ale ne o moc, protože fotografie z počátku 20. let 20. století svědčí o jejich přítomnosti. V roce 1926 Komise pro odtajnění starých staveb určených k odcizení považovala budovu za dobře zachovanou a poznamenala, že by měla být ponechána mezi utajovanými stavbami. Poté byla využívána k odstraňování granátů (předpokládáme, že se jedná o bojiště) a její předvoj obsadila Teritoriální protivzdušná obrana. Pancéřování bylo opraveno, uvedeno do provozuschopného stavu a obnoveny jeho betonové prstence. O kasematě Bourges nemáme žádné informace. Nicméně hlušina z asi 1 480 m podzemní sítě je dodnes v obrovských hromadách srovnána v příkopech kolem výběžku V. Příkop nebyl podroben žádným dalším pracím k obnovení jeho statusu překážky, ani nebyla opravena jednoduchá schránka výběžku II, vykuchaná. Kromě pozorovací strážní budky výběžku I je veškeré pancéřování na místě, vnější strana označena štítky, vnitřní strana zrezivělá. Zpod oken jedné z kulometných věží je stále vidět panorama. Úprav bylo tolik, že je těžké odstranit jakoukoli architektonickou specifičnost. Je však třeba poznamenat, že úroveň 0 spodních konstrukcí věže 155 má dva suterény, z nichž jeden je šachtou propojen s podzemní sítí. Za T 75 vede přístupový žebřík k obrněné pozorovatelně přes mezipatro, z něhož se jedny dveře zdají být zablokované. To je celý problém Moulainville, všude se nacházejí zazděné, zablokované, nedokončené a nedatovatelné otvory. V meziválečném období sloužil také jako testovací platforma při vytváření kasemat pro 50mm minomet, známý jako „Batignollesův motor“. Tento minomet měl vybavit díla Maginotovy linie, ale nebyl zachován. Po druhé světové válce postupně upadl v zapomnění. V roce 1999 nějaké šílence napadlo nic lepšího, než se tam vydat a klacky zmasakrovat vrápence velkého (Rhinolophus ferrumequinum), druh netopýra zařazený do sítě Natura 2000, a trest na sebe nenechal dlouho čekat: Conservatoire des Sites Lorrains provedla rozsáhlé práce na zablokování veškerého přístupu do nitra pevnosti. Asi o deset let později to přináší ovoce, protože pevnost nyní obsahuje největší zimoviště z verdunoisských pevností a až 14 různých druhů netopýrů zde nachází úkryt a ochranu. Tuto pevnost jsme navštívili v letech 1996, 1999 a 2008 a její stav se téměř nezměnil, až na to, že v květnu 2008 byly vyčištěny příkopy front IV-V a V-vchodu, což nám umožnilo uvědomit si důležitost hlušiny odstraněné při vrtání hlubokých štol. V kazetách a kaponiéru (s výjimkou výběžku II, vykuchaného a převráceného 3. dubna 1916 kolem 14:00) nacházíme stejné betonové podpěry jako v Haudainville, Landrecourtu,… Tyto obdélníkové rovnoběžnostěny měly nést kulomet nebo dokonce 37mm kanón T.R. místo 12palcového kanónu. Je možné, ne-li pravděpodobné, že se jedná o úpravu, ke které došlo během války a která je specifická pro lokalitu u Verdunu. Komora pro odstraňování protizávaží vstupního padacího mostu je na jedné straně zazděna a na druhé straně se zřítila (42cm granátem, který dopadl 2. března 1916), a proto je nepřístupná. Před čelem tohoto kaponiéru již není žádný příkop. Dnes (06/2008) je vrchol a okolní oblasti stále vojenským pozemkem, zatímco podzemní části jsou uděleny Conservatoire des Sites Lorrains. Pevnost není přístupná veřejnosti.