Camp retranché de Verdun, nord-est de la ville, 1881-1884. 350 m/alt. Appelé fort Dillon. 298 hommes. Trapèze régulier, le fort de Vaux, avant ses transformations, était assez particulier. Le casernement était blotti contre la gorge légèrement distant du mur d’escarpe, laissant ainsi une terrasse avec balcon. Environ au centre de la gorge, une caponnière double faisait saillie. Cette caponnière n’aurait pas eu de locaux casematés (donc, en fait, un bastionnet), sa seule défense étant assurée depuis son sommet : une terrasse à ciel ouvert. Le saillant II possédait une caponnière double et le saillant III un aileron. La défense des glacis était assurée par deux bonnettes d’infanterie légèrement en retrait des saillants II et III, tandis que les dessus du casernement étaient aménagés en position d’infanterie à double crête de feux (vers le front de tête et vers la gorge) avec des traverses pleines formant chicane et protégeant les fantassins des tirs en enfilade. Le sommet de la contrescarpe était constitué d’un chemin couvert, avec de petites traverses (pleines ?), relié à une batterie annexe faite d’une ligne de plates-formes d’artillerie séparées par des traverses creuses, batterie attachée au saillant I et orientée face au nord-nord-ouest. On avait donc prévu ici de faire combattre des fantassins avec un fossé dans le dos. Le massif du fort ne comprenait que huit emplacements de tir pour canons et le magasin à poudre, d’une capacité d’une soixantaine de tonnes, formait un bloc avec ses locaux annexes, quasiment isolé en capitale, dos tourné au front de tête. Les modernisations successives (1889, 1895, 1904-1906 et 1910-1912) allaient profondément modifier le fort initial dont seules sept des onze travées du casernement seront conservées ; les caponnières remplacées par des coffres de contrescarpe, les dessus totalement redessinés… Particularité, la couverture de béton est tellement lourde qu’il a fallu construire des piédroits de briques dans les casemates du casernement. Au centre du front de tête, une tourelle de 75 Mle 05 sera installée avec son observatoire cuirassé et bardée de deux magasins à projectiles. Chacun des flancs se verra installer une casemate de Bourges et les gaines d’accès aux coffres des saillants II et III se verront greffer un observatoire cuirassé. Les excellentes vues sur la Woëvre qu’avait le fort auront justifié la pose de ces derniers. Au sujet de ces derniers, le fort ne joua vraiment pas de chance. Il est reconnu que plus la cible est petite, moins on a de chances de l’atteindre. Or, les deux observatoires cuirassés latéraux furent atteints le même jour par des obus de 420 mm. C’était le 26 février. L’observatoire de gauche d’abord ; il fut fissuré, eût son plancher arraché ainsi que sa poulie et les cordes de manœuvres. Ensuite, ce fut celui de droite qui fut déchaussé et rejeté sur le côté. Ce jour fut réellement à marquer d’une pierre noire pour le fort. À proximité de la tourelle de 75, 815 kilos d’explosifs avaient été stockés. Un obus de gros calibre les fit sauter. Enfin, pour clôturer le tableau, les fourneaux de destruction du bloc de la tourelle qui avaient été chargés, mais que l’on n’avait pu faire sauter car l’explosion des 815 kg dont il vient d’être question avait détruit tous les moyens d’amorçage, firent explosion suite à un nouvel impact de 420 mm. Bref, les Allemands avaient fait le travail que l’agent de mise en œuvre délégué par le général commandant la Région Fortifiée de Verdun n’avait pu exécuter. Tous les organes de la tourelle furent irrémédiablement détruits, y compris l’observatoire cuirassé. L’avant-cuirasse fut brisée et la calotte fut inclinée sur la droite, laissant une ouverture béante sur la gauche de la tourelle (rapport du général Benoît). La tourelle n’aura en fin de compte tiré que quelques coups fin août 1914 sur le bois du Baty où des Allemands avaient été repérés. Les casemates de Bourges quant à elles, avaient été désarmées fin 1915. C’est donc un fort considérablement amoindri que le commandant Raynal découvrit à son arrivée ; ceci sans compter que le coffre double avait été éventré ce même 26 février et qu’il y avait d’autres dégâts. Un observatoire bétonné avait été aménagé vaille que vaille sur le puits de l’observatoire cuirassé de gauche. Pour la facilité des troupes occupant des positions en avant du fort, l’arrière des coffres du front de tête avait été percés. Devenu en juin 1916 un haut lieu de la résistance à l'ennemi, lequel n'a finalement réussi « qu »'à conquérir les coffres de contrescarpe, l’essentiel des combats ayant eu pour cadre les gaines d’accès aux coffres des saillants II et III, soit un champ de bataille large d’un mètre pour deux de haut. La garnison, fut surtout vaincue par la soif. Les Allemands occupèrent donc le fort du 7 juin au 3 novembre 1916. Ils y entreprirent des travaux, mais les galeries ne seront que peu ébauchées (la plus longue ne fera que 40 mètres de long). Avant leur départ, ils achevèrent l’observatoire de droite à l’explosif. Lorsque les Français reprirent le fort, ils constatèrent que la calotte de la tourelle 75 avait été projetée sur le talus où l’on peut encore la voir aujourd’hui. La chambre de tir était remplie de sacs de terre. Les dégâts furent autant que faire se peut réparés. Les casemates de Bourges retrouvèrent leurs canons de 75 et les coffres furent armés de mitrailleuses. Un puits fut creusé jusqu’à la profondeur de 40 mètres et donna plus de 100 litres/heure. Le rapport du général Benoît précise encore : On travailla à l’intérieur même de la tourelle de 75, à l’installation d’une mitrailleuse pouvant donner des feux sur le glacis nord, et on tira parti du trou d’homme de la tourelle de 75 (NDR : l’orifice permettant de se glisser sous les voussoirs) pour créer un observatoire en le recouvrant d’une guérite observatoire. Un réseau de galeries profondes fut creusé et relié aux différents organes du fort. Le fort de Vaux sera encore modifié par la suite. Un nouvel observatoire avec deux créneaux de tir semblables à ceux des cloches Pamart sera coulé sur la chambre de tir de la tourelle 75 et la guérite observatoire déposée à proximité. Un observatoire cuirassé, prélevé sur le fort de Troyon, sera remis en place et les casemates de Bourges, restaurées et opérationnelles figureront dans les plans de défense d’une éventuelle position en arrière de la ligne Maginot. Vaux, à l’instar de quasiment tous les autres forts de la place, avait des batteries annexes et les intervalles était truffés d’éléments tels retranchements, abris de combat, etc. L’essentiel a été broyé, pulvérisé par les bombardements. Le fort, initialement appelé « fortin de Vaux » et aujourd’hui un des hauts lieux de la bataille de Verdun et est partiellement accessible au public.

Befestigtes Lager Verdun, nordöstlich der Stadt, 1881–1884. 350 m ü. M. Genannt Fort Dillon. 298 Mann. Das Fort Vaux hatte eine regelmäßige Trapezform und war vor seinen Umbauten recht ungewöhnlich. Die Kasernen waren an die Schlucht geschmiegt, leicht von der Steilwand entfernt, sodass eine Terrasse mit Balkon entstand. Ungefähr in der Mitte der Schlucht ragte eine doppelte Kaponniere hervor. Diese Kaponniere hatte keine Kasematten (also de facto ein Bastionett), da ihre einzige Verteidigung von ihrem Gipfel aus gewährleistet wurde: eine Terrasse im Freien. Frontbogen II hatte eine doppelte Kaponniere und Frontbogen III einen Flügel. Die Verteidigung des Glacis wurde durch zwei Infanteriehauben gewährleistet, die leicht von den Frontvorsprüngen II und III zurückgesetzt waren, während die Spitzen der Kasernen in einer Infanteriestellung mit einem doppelten Feuerkamm (nach vorne und zur Schlucht hin) angeordnet waren, mit massiven Traversen, die eine Schikane bildeten und die Infanteristen vor Flankenfeuer schützten. Die Spitze der Kontereskarpe bestand aus einem gedeckten Weg mit kleinen (massiven?) Traversen, die mit einer Annexbatterie verbunden waren, die aus einer Reihe von Artillerieplattformen bestand, die durch hohle Traversen getrennt waren, eine Batterie, die an Frontvorsprung I angrenzte und nach Nordnordwest ausgerichtet war. Hier war also geplant, die Infanteristen mit einem Graben hinter sich kämpfen zu lassen. Das Massiv des Forts enthielt nur acht Feuerstellungen für Kanonen und das Pulvermagazin mit einer Kapazität von etwa sechzig Tonnen bildete mit seinen Annexgebäuden einen Block, der fast isoliert in der Hauptstadt lag und mit der Rückseite nach vorne gewandt war. Nachfolgende Modernisierungen (1889, 1895, 1904-1906 und 1910-1912) führten zu tiefgreifenden Veränderungen am ursprünglichen Fort, von dem nur sieben der elf Kasernenjoche erhalten blieben; die Kaponnieren wurden durch Kontereskarpen ersetzt, die Dächer völlig neu gestaltet … Eine Besonderheit: Das Betondach ist so schwer, dass in den Kasematten der Kaserne Ziegelpfeiler errichtet werden mussten. In der Mitte der Front wurde ein 75 Mle 05-Turm mit gepanzertem Beobachtungsposten und zwei Projektilmagazinen installiert. An jeder Flanke sollte eine Bourges-Kasematte installiert werden, und die Zugangsschächte zu den Logen der Frontvorsprünge II und III sollten mit einem gepanzerten Beobachtungsposten versehen werden. Die hervorragende Aussicht auf die Woëvre, die das Fort bot, rechtfertigte dessen Installation. In dieser Hinsicht hatte das Fort wirklich Pech. Es ist bekannt, dass die Trefferwahrscheinlichkeit umso geringer ist, je kleiner das Ziel ist. Dennoch wurden die beiden seitlichen Panzerobservatorien am selben Tag von 420-mm-Granaten getroffen. Es war der 26. Februar. Zuerst das linke Observatorium; es war gesprungen, sein Boden sowie seine Rolle und die Manövrierseile wurden abgerissen. Dann war es das rechte Observatorium, das freigelegt und zur Seite geworfen wurde. Dieser Tag war wahrlich ein schwarzer Stein für das Fort. In der Nähe des 75er-Turmes waren 815 Kilo Sprengstoff gelagert worden. Eine Granate großen Kalibers sprengte sie in die Luft. Und um das Bild abzurunden, explodierten die Zerstörungsöfen des Turmblocks, die geladen worden waren, aber nicht gesprengt werden konnten, weil die Explosion der eben erwähnten 815 kg alle Zündmittel zerstört hatte, nach einem erneuten 420-mm-Einschlag. Kurz gesagt, die Deutschen hatten die Arbeit erledigt, zu der der vom General des Kommandanten der Festungsregion Verdun beauftragte Ausführende nicht in der Lage gewesen war. Alle Bestandteile des Turms waren irreparabel zerstört, einschließlich der gepanzerten Aussichtsplattform. Die Vorderpanzerung war zertrümmert und die Kappe nach rechts geneigt, sodass auf der linken Seite des Turms eine klaffende Öffnung entstand (Bericht von General Benoît). Der Turm feuerte schließlich Ende August 1914 nur wenige Schüsse auf den Wald von Baty ab, wo Deutsche gesichtet worden waren. Die Kasematten von Bourges wiederum waren Ende 1915 entwaffnet worden. Kommandant Raynal fand daher bei seiner Ankunft ein erheblich geschwächtes Fort vor; dabei war nicht berücksichtigt, dass das Doppelgewölbe am selben 26. Februar aufgerissen worden war und dass es weitere Schäden gab. Auf dem Schaft der linken gepanzerten Aussichtsplattform war, so gut es ging, eine Aussichtsplattform aus Beton errichtet worden. Um den Truppen, die vor dem Fort Stellung bezogen, den Weg zu ebnen, war die Rückseite der Gewölbe der Frontlinie durchbrochen worden. Im Juni 1916 war es zu einer Hochburg des Widerstands gegen den Feind geworden, dem es schließlich „nur“ gelang, die Gewölbe der Kontereskarpe zu erobern. Der Großteil der Kämpfe fand in den Zugangsschächten zu den Gewölben der Frontabschnitte II und III statt, einem ein Meter breiten und zwei Meter hohen Schlachtfeld. Die Garnison litt vor allem unter Durst. Die Deutschen besetzten daher das Fort vom 7. Juni bis zum 3. November 1916. Sie nahmen dort Arbeiten vor, aber die Stollen waren nur leicht skizziert (der längste war nur 40 Meter lang). Vor ihrem Abzug vervollständigten sie das rechte Observatorium mit Sprengstoff. Als die Franzosen das Fort zurückeroberten, stellten sie fest, dass die Kappe von Turm 75 auf den Wall geworfen worden war, wo sie noch heute zu sehen ist. Die Schusskammer wurde mit Erdsäcken aufgefüllt. Der Schaden wurde so weit wie möglich behoben. In den Kasematten von Bourges wurden die 75-mm-Kanonen geborgen und die Gewölbe mit Maschinengewehren bewaffnet. Ein 40 Meter tiefer Brunnen förderte über 100 Liter Wasser pro Stunde. In General Benoîts Bericht heißt es weiter: „Im 75-mm-Turm selbst wurden Arbeiten durchgeführt, bei denen ein Maschinengewehr installiert wurde, das auf das nördliche Glacis feuern konnte. Die Mannlochöffnung des 75-mm-Turms (Anmerkung des Herausgebers: die Öffnung, durch die man unter den Keilsteinen durchschlüpfen kann) wurde genutzt, um einen Beobachtungsposten zu errichten, indem man sie mit einem Beobachtungsposten überdeckte. Ein Netz tiefer Galerien wurde gegraben und mit den verschiedenen Teilen des Forts verbunden. Fort Vaux wurde später noch weiter umgebaut. Über der Feuerkammer von Turm 75 wurde ein neuer Beobachtungsposten mit zwei Schießscharten ähnlich denen der Pamart-Glocken gegossen und in der Nähe wurde ein Beobachtungshäuschen aufgestellt.“ Ein gepanzerter Beobachtungsposten aus dem Fort Troyon wurde wiederaufgebaut, und die restaurierten und einsatzbereiten Bourges-Kasematten wurden in die Verteidigungspläne für eine mögliche Stellung hinter der Maginot-Linie einbezogen. Vaux verfügte wie fast alle anderen Forts in der Region über Zusatzbatterien, und die Zwischenräume waren mit Elementen wie Verschanzungen, Kampfunterständen usw. durchsetzt. Der Großteil davon wurde durch die Bombardierungen zerstört und pulverisiert. Das Fort, ursprünglich „Fort Vaux“ genannt, ist heute einer der wichtigsten Schauplätze der Schlacht um Verdun und teilweise für die Öffentlichkeit zugänglich.

Versterkt kamp van Verdun, ten noordoosten van de stad, 1881-1884. 350 m/hoogte. Fort Dillon genoemd. 298 manschappen. Fort Vaux, met zijn regelmatige trapeziumvorm, was vóór de transformaties vrij ongebruikelijk. De barakken waren tegen de kloof genesteld, iets verwijderd van de steile wand, waardoor een terras met balkon ontstond. Ongeveer in het midden van de kloof stak een dubbele caponnière uit. Deze caponnière had geen kazematten (dus in feite een bastionet), de enige verdediging was verzekerd vanaf de top: een terras in de open lucht. Salient II had een dubbele caponnière en Salient III een vleugel. De verdediging van het glacis werd gewaarborgd door twee infanterie-bonnetten die iets terug lagen ten opzichte van de saillanten II en III, terwijl de toppen van de kazernes in een infanteriepositie waren geplaatst met een dubbele vuurkam (naar voren en naar de kloof toe) met massieve traversen die een chicane vormden en de infanteristen beschermden tegen enfiladevuur. De top van de contrescarp bestond uit een overdekte weg, met kleine (massieve?) traversen, verbonden met een annexbatterij bestaande uit een rij artillerieplatforms gescheiden door holle traversen, een batterij verbonden met saillant I en noordnoordwest georiënteerd. Het was daarom de bedoeling dat infanteristen hier zouden vechten met een gracht achter zich. Het fortmassief omvatte slechts acht schietposities voor kanonnen en het kruitmagazijn, met een capaciteit van ongeveer zestig ton, vormde een blok met zijn annexterrein, vrijwel geïsoleerd in de hoofdstad, met de achterkant naar voren. Opeenvolgende moderniseringen (1889, 1895, 1904-1906 en 1910-1912) zouden het oorspronkelijke fort ingrijpend wijzigen, waarvan slechts zeven van de elf traveeën van de kazerne bewaard bleven; de caponnières werden vervangen door contrescarp-kazematten, de daken werden volledig herbouwd… Een bijzonderheid is dat het betonnen dak zo zwaar is dat het noodzakelijk was om bakstenen pijlers in de kazematten van de kazerne te bouwen. In het midden van de voorgevel werd een 75 Mle 05-toren geïnstalleerd met een gepantserde observatiepost, bekleed met twee projectielmagazijnen. Aan elke flank zou een Bourges-kazemat worden geïnstalleerd en de toegangsschachten tot de kazematten van de saillanten II en III zouden worden voorzien van een gepantserde observatiepost. Het uitstekende uitzicht op de Woëvre dat het fort had, rechtvaardigde de installatie van laatstgenoemde. Wat laatstgenoemde betreft, had het fort echt pech. Het is bekend dat hoe kleiner het doelwit, hoe kleiner de kans is dat het geraakt wordt. De twee laterale pantserobservatoria werden echter op dezelfde dag getroffen door 420 mm granaten. Het was 26 februari. Het linker observatorium eerst; het was gebarsten, de vloer was weggescheurd, evenals de katrol en de touwen. Daarna was het de rechter observatorium die werd blootgelegd en opzij werd gegooid. Deze dag was werkelijk een zwarte steen voor het fort. Nabij de 75-mm koepel lag 815 kilo aan explosieven opgeslagen. Een granaat van groot kaliber blies ze op. Tot slot, om het plaatje compleet te maken, ontploften de vernietigingsovens van het koepelblok, die geladen waren, maar die niet konden worden opgeblazen omdat de explosie van de zojuist genoemde 815 kilo alle ontstekingsmiddelen had vernietigd, na een nieuwe inslag van 420 mm. Kortom, de Duitsers hadden het werk gedaan dat de uitvoerende agent, gedelegeerd door de generaal die het bevel voerde over de Verdun Vestingregio, niet had kunnen doen. Alle onderdelen van de toren waren onherstelbaar vernield, inclusief het gepantserde observatiedek. Het voorpantser was verbrijzeld en de kap was naar rechts gekanteld, waardoor er een gapende opening links in de toren ontstond (rapport van generaal Benoît). De toren vuurde uiteindelijk eind augustus 1914 slechts enkele schoten af op het bos van Baty, waar Duitsers waren gesignaleerd. De kazematten van Bourges waren daarentegen eind 1915 ontwapend. Het was dus een aanzienlijk verzwakt fort dat commandant Raynal bij zijn aankomst aantrof; dit zonder rekening te houden met het feit dat het dubbele gewelf op diezelfde 26 februari was opengereten en dat er andere schade was. Op de schacht van het linker gepantserde observatiedek was zo goed als mogelijk een betonnen observatiedek gebouwd. Voor het gemak van de troepen die posities voor het fort innamen, was de achterkant van de gewelven van de frontlinie doorboord. Het fort was in juni 1916 een bolwerk van verzet geworden tegen de vijand, die er uiteindelijk "slechts" in slaagde de contrescarp-gewelven te veroveren. Het grootste deel van de gevechten vond plaats in de toegangsschachten tot de gewelven van de saillanten II en III, een slagveld van één meter breed en twee meter hoog. Het garnizoen werd voornamelijk overmand door dorst. De Duitsers bezetten het fort daarom van 7 juni tot 3 november 1916. Ze ondernamen er werkzaamheden, maar de galerijen waren slechts licht geschetst (de langste was slechts 40 meter lang). Vóór hun vertrek voltooiden ze het rechter observatorium met explosieven. Toen de Fransen het fort heroverden, ontdekten ze dat de kap van geschutstoren 75 op de dijk was gegooid, waar hij vandaag de dag nog steeds te zien is. De vuurkamer was gevuld met zakken aarde. De schade werd zoveel mogelijk hersteld. De Bourges-kazematten kregen hun 75mm-kanonnen terug en de gewelven werden bewapend met machinegeweren. Er werd een put gegraven tot een diepte van 40 meter, die meer dan 100 liter per uur produceerde. Generaal Benoîts rapport vermeldt verder: Er werden werkzaamheden uitgevoerd in de 75mm-koepel zelf, waarbij een machinegeweer werd geïnstalleerd dat op het noordelijke glacis kon vuren, en het mangat van de 75mm-koepel (noot van de redactie: het gat waardoor men onder de gewelfde delen kon glippen) werd gebruikt om een observatiepost te creëren door het te bedekken met een observatiepost. Een netwerk van diepe galerijen werd gegraven en verbonden met de verschillende delen van het fort. Fort Vaux zou later verder worden aangepast. Een nieuwe observatiepost met twee schietgaten, vergelijkbaar met die van de Pamart-klokken, zou boven de schietkamer van koepel 75 worden gegoten en het observatiepostje zou in de buurt worden geplaatst. Een gepantserde observatiepost, afkomstig van het fort van Troyon, zou opnieuw worden geïnstalleerd, en de gerestaureerde en operationele Bourges-kazematten zouden een rol spelen in de verdedigingsplannen voor een mogelijke positie achter de Maginotlinie. Vaux, net als bijna alle andere forten in de omgeving, beschikte over hulpbatterijen, en de tussenruimtes waren bezaaid met elementen zoals loopgraven, schuilkelders, enz. Het grootste deel ervan werd verpletterd en verpulverd door de bombardementen. Het fort, oorspronkelijk "Vaux-fort" genoemd, is vandaag de dag een van de belangrijkste locaties van de Slag bij Verdun en is gedeeltelijk toegankelijk voor het publiek.

Verdun fortified camp, northeast of the city, 1881-1884. 350 m/alt. Called Fort Dillon. 298 men. Regular trapezoid, Fort Vaux, before its transformations, was quite unusual. The barracks were nestled against the gorge, slightly removed from the escarpment wall, thus leaving a terrace with a balcony. Approximately in the center of the gorge, a double caponier protruded. This caponier would not have had casemated premises (therefore, in fact, a bastionet), its only defense being ensured from its summit: an open-air terrace. Salient II had a double caponier and Salient III a wing. The defense of the glacis was ensured by two infantry bonnets slightly set back from salients II and III, while the tops of the barracks were arranged in an infantry position with a double fire crest (towards the front and towards the gorge) with solid traverses forming a chicane and protecting the infantrymen from enfilade fire. The top of the counterscarp consisted of a covered way, with small (solid?) traverses, connected to an annex battery made of a line of artillery platforms separated by hollow traverses, a battery attached to salient I and oriented north-northwest. It was therefore planned here to have infantrymen fight with a ditch behind them. The massif of the fort only included eight firing positions for cannons and the powder magazine, with a capacity of around sixty tons, formed a block with its annex premises, almost isolated in the capital, with its back turned to the front. Successive modernizations (1889, 1895, 1904-1906 and 1910-1912) were to profoundly modify the initial fort, of which only seven of the eleven bays of the barracks were preserved; the caponiers were replaced by counterscarp boxes, the tops were completely redesigned… A particularity, the concrete roof is so heavy that it was necessary to build brick piers in the casemates of the barracks. In the center of the front, a 75 Mle 05 turret was installed with its armored observation post and lined with two projectile magazines. Each of the flanks was to have a Bourges casemate installed and the access shafts to the boxes of salients II and III were to have an armored observation post grafted on them. The excellent views of the Woëvre that the fort had justified the installation of the latter. Regarding the latter, the fort was really unlucky. It is recognized that the smaller the target, the less chance there is of hitting it. However, the two lateral armored observatories were hit on the same day by 420 mm shells. It was February 26. The left observatory first; it was cracked, had its floor torn off as well as its pulley and maneuvering ropes. Then, it was the right observatory which was uncovered and thrown to the side. This day was truly a black stone for the fort. Near the 75 turret, 815 kilos of explosives had been stored. A large caliber shell blew them up. Finally, to complete the picture, the destruction furnaces of the turret block which had been loaded, but which could not be blown up because the explosion of the 815 kg just mentioned had destroyed all the priming means, exploded following a new 420 mm impact. In short, the Germans had done the job that the implementing agent delegated by the general commanding the Verdun Fortified Region had been unable to do. All the turret's components were irreparably destroyed, including the armored observation deck. The fore-armor was shattered and the cap was tilted to the right, leaving a gaping opening on the left of the turret (report by General Benoît). The turret ultimately fired only a few shots at the end of August 1914 on the Baty Woods where Germans had been spotted. The Bourges casemates, for their part, had been disarmed at the end of 1915. It was therefore a considerably weakened fort that Commander Raynal discovered upon his arrival; this without taking into account that the double vault had been ripped open on the same 26 February and that there was other damage. A concrete observation deck had been built as best it could on the shaft of the left armored observation deck. For the convenience of the troops occupying positions in front of the fort, the rear of the vaults of the front line had been pierced. Having become in June 1916 a stronghold of resistance to the enemy, who finally succeeded "only" in conquering the counterscarp vaults, the majority of the fighting having taken place in the access shafts to the vaults of salients II and III, a battlefield one meter wide and two meters high. The garrison was mainly overcome by thirst. The Germans therefore occupied the fort from June 7 to November 3, 1916. They undertook work there, but the galleries were only slightly sketched (the longest was only 40 meters long). Before their departure, they completed the right-hand observatory with explosives. When the French recaptured the fort, they found that the cap of turret 75 had been thrown onto the embankment where it can still be seen today. The firing chamber was filled with bags of earth. The damage was repaired as much as possible. The Bourges casemates recovered their 75mm cannons and the vaults were armed with machine guns. A well was dug to a depth of 40 meters and produced more than 100 liters/hour. General Benoît's report further states: Work was carried out inside the 75mm turret itself, installing a machine gun capable of firing on the northern glacis, and the manhole of the 75mm turret (Editor's note: the hole allowing one to slip under the voussoirs) was used to create an observation post by covering it with an observation post. A network of deep galleries was dug and connected to the various parts of the fort. Fort Vaux would be further modified later. A new observation post with two firing loopholes similar to those of the Pamart bells would be cast over the firing chamber of turret 75 and the observation sentry box would be placed nearby. An armored observation post, taken from the fort at Troyon, would be reinstalled, and the restored and operational Bourges casemates would figure in the defense plans for a possible position behind the Maginot Line. Vaux, like almost all the other forts in the area, had auxiliary batteries, and the intervals were riddled with elements such as entrenchments, combat shelters, etc. Most of it was crushed and pulverized by the bombardments. The fort, originally called the "Vaux fort," is today one of the key sites of the Battle of Verdun and is partially accessible to the public.

Opevněný tábor Verdun, severovýchodně od města, 1881-1884. 350 m/n. m. Nazývaný Fort Dillon. 298 mužů. Pravidelný lichoběžníkový Fort Vaux byl před svými přeměnami poměrně neobvyklý. Kasárna byla přitisknuta k rokli, mírně odsunuta od srázové zdi, čímž vznikla terasa s balkonem. Přibližně uprostřed rokle vyčníval dvojitý kaponiér. Tento kaponiér neměl kasematové prostory (tedy ve skutečnosti baštu), jeho jediná obrana byla zajištěna z jeho vrcholu: venkovní terasa. Salient II měl dvojitý kaponiér a Salient III křídlo. Obranu glacisu zajišťovaly dva pěchotní příkopy mírně odsazené od výběžků II a III, zatímco vrcholy kasáren byly uspořádány v pěchotním postavení s dvojitým palebným hřebenem (směrem dopředu a směrem k rokli) s pevnými traverzami tvořícími šikanu a chránícími pěšáky před palbou enfilády. Vrchol protiskluzové lávky se skládal z kryté cesty s malými (pevnými?) traverzami, napojenou na přístavní baterii tvořenou řadou dělostřeleckých plošin oddělených dutými traverzami, baterií připojenou k výběžku I a orientovanou severo-severozápadně. Proto se zde plánovalo, že pěšáci budou bojovat s příkopem za sebou. Masiv pevnosti zahrnoval pouze osm palebných pozic pro kanóny a prachový sklad s kapacitou kolem šedesáti tun tvořil s přístavními prostory blok, téměř izolovaný v hlavním městě, otočený zády k přední straně. Postupné modernizace (1889, 1895, 1904-1906 a 1910-1912) měly hluboce změnit původní pevnost, z níž se zachovalo pouze sedm z jedenácti polí kasáren; kaponiéry byly nahrazeny protiskluzovými boxy, střechy byly kompletně přepracovány… Zvláštností bylo, že betonová střecha je tak těžká, že bylo nutné v kasematech kasáren postavit cihlové pilíře. Uprostřed fronty byla instalována věž děla 75 Mle 05 s obrněným pozorovacím stanovištěm a dvěma zásobníky střel. Na každém z boků měla být instalována kasemata Bourges a přístupové šachty k boxům výběžků II a III měly mít naroubované obrněné pozorovací stanoviště. Vynikající výhledy na Woëvre, které pevnost měla, ospravedlňovaly instalaci druhého jmenovaného. Co se týče druhého jmenovaného, pevnost měla velkou smůlu. Je známo, že čím menší cíl, tím menší je šance na jeho zasažení. Dvě boční obrněné pozorovatelny však byly ve stejný den zasaženy 420mm granáty. Bylo to 26. února. Nejdříve levá pozorovatelna; byla prasklá, měla strženou podlahu, kladku a manévrovací lana. Poté byla odkryta a odhozena na stranu pravá pozorovatelna. Tento den byl pro pevnost skutečně černým kamenem. Poblíž věže 75 mm bylo uskladněno 815 kilogramů výbušnin. Granát velké ráže je vyhodil do povětří. A konečně, aby byl obraz dokonalý, po novém dopadu 420mm granátu explodovaly destrukční pece bloku věže, které byly nabité, ale nemohly být vyhozeny do povětří, protože exploze právě zmíněných 815 kg zničila všechny zápalky. Stručně řečeno, Němci vykonali práci, kterou prováděcí zmocněnec pověřený generálem velícím opevněné oblasti Verdun nedokázal. Všechny komponenty věže byly nenávratně zničeny, včetně obrněné pozorovací plošiny. Přední pancíř byl rozbit a kryt se naklonil doprava, takže na levé straně věže zůstal zející otvor (zpráva generála Benoîta). Věž nakonec na konci srpna 1914 vypálila na les Baty, kde byli Němci spatřeni, jen několik výstřelů. Kasematy Bourges byly na konci roku 1915 odzbrojeny. Velitel Raynal tedy po svém příjezdu objevil značně oslabenou pevnost; a to bez ohledu na to, že dvojitá klenba byla téhož 26. února protržena a že byla poškozena i jiná místa. Na hřídeli levé obrněné pozorovací plošiny byla co nejlépe postavena betonová pozorovací plošina. Pro pohodlí vojsk okupujících pozice před pevností byla zadní část klenby frontové linie proražena. Poté, co se v červnu 1916 stala baštou odporu vůči nepříteli, kterému se nakonec podařilo dobýt „pouze“ protiskluzové klenby, se většina bojů odehrávala v přístupových šachtách ke klenbám výběžků II a III, bojiště široké jeden metr a vysoké dva metry. Posádku přemáhala hlavně žízeň. Němci proto pevnost obsadili od 7. června do 3. listopadu 1916. Provedli tam práce, ale galerie byly jen mírně načrtnuty (nejdelší měřila jen 40 metrů). Před odjezdem dokončili pravou pozorovatelnu výbušninami. Když Francouzi pevnost dobyli zpět, zjistili, že vrchlík věže 75 byl hozen na násep, kde je dodnes vidět. Palebná komora byla naplněna pytli s hlínou. Škody byly v maximální možné míře opraveny. Bourgesovy kasematy získaly zpět svá 75mm děla a klenby byly vyzbrojeny kulomety. Byla vykopána studna do hloubky 40 metrů, která produkovala více než 100 litrů za hodinu. Zpráva generála Benoîta dále uvádí: Uvnitř samotné 75mm věže byly provedeny práce, instalován byl kulomet schopný střílet na severní mírný sklon a průlez 75mm věže (poznámka redakce: otvor umožňující proklouznutí pod střílnami) byl použit k vytvoření pozorovacího stanoviště jeho zakrytím pozorovacím stanovištěm. Byla vykopána síť hlubokých galerií a propojena s různými částmi pevnosti. Fort Vaux měl být později dále upraven. Nad střelnicí věže 75 měl být odlit nový pozorovací stanoviště se dvěma palebnými střílnami podobnými těm, které měly zvony Pamart, a poblíž měla být umístěna pozorovací strážní budka. Měl být znovu instalován obrněný pozorovací stanoviště, převzatý z pevnosti v Troyonu, a obnovené a funkční kasematy Bourges měly být součástí obranných plánů pro možnou pozici za Maginotovou linií. Vaux, stejně jako téměř všechny ostatní pevnosti v oblasti, měla pomocné baterie a intervaly mezi nimi byly prošpikovány prvky, jako jsou zákopy, bojové kryty atd. Většina z nich byla bombardováním rozdrcena a zničena. Pevnost, původně nazývaná „pevnost Vaux“, je dnes jedním z klíčových míst bitvy u Verdunu a je částečně přístupná veřejnosti.