Place de Nice, est-nord-est de la ville, 1882-1885. 696 m/alt au seuil de l'entrée. Dénommé fort Anselme. Le fort de la Revère est cerné en totalité par un fossé sec ; occupant un plateau (ou un terrain mis à plat par déroctage), son périmètre est moins déterminé que celui des autres forts de la place par les tourments des pentes et autres à-pics. Globalement, nous avons affaire à un trapèze dont le tiers droit se brise de quelques degrés face au nord-est, tout en s'élargissant tant côté front de tête que du front de gorge. Cette brisure, rattrapée par un élargissement du fossé du front de tête, détermine au contraire un petit front V-VI à la gorge. Cette dernière, occupant comme il se doit le front VI-I, se retrouve dépourvue de défense et hors du champ d'action des caponnières des saillants II et IV. Le casernement, à un seul niveau (huit travées sur la droite et sept sur la gauche), donne sur la gorge tout en étant précédé d'une terrasse. Cette disposition se rencontre rarement (Vaux à Verdun, Friches et Uxegney à Épinal, Montlandon à Langres, Lestal à Albertville, La Pompelle à Reims, …), mais jamais sur une telle longueur ce qui fait de la gorge du fort de la Revère une des plus exceptionnelles qui soit. Le mur à bahut de cette terrasse coiffe donc le mur d'escarpe. À peine haut d'un mètre, il ne peut prétendre aider réellement le défenseur ; en sus, le fossé le devançant, très peu profond (± 350 cm), ne constitue pas un obstacle insurmontable surtout que, sauf si modifications il y a eu, les dessus de ce casernement ne sont pas (plus ?) organisés en banquette de tir. Les baies du casernement ont été modifiées et si dispositif de blindage il y eût, il n'apparaît plus aujourd'hui. Le fossé de gorge s'est vu approfondi par creusement d'une fosse au-devant de l'entrée, sous le tablier mobile du pont-levis à bascule en dessous à mouvement assisté, pont dont une bonne partie du mécanisme nous est parvenue. La partie droite de ce casernement abrite encore un imposant fourneau de cuisine avec sa hotte. Sous celle-ci un petit moteur électrique assistait un ventilateur. Ce fourneau fonctionnait au fuel, ainsi qu'en témoignent les injecteurs et la citerne dans le local voisin. Il ne peut qu'être contemporain des nombreux croquis humoristiques décorant les murs de trois des chambrées. Trois chambrées, trois traits distincts, une même volonté de témoigner de la réalité de la vie des appelés sous les drapeaux, non sans un certain humour d'ailleurs. Au revers de deux des portes d'entrée de ces chambrées, on peut lire, pour l'une, "section Guynemer" avec une croix de guerre dessinée à même le bois et, sur l'autre, "section E. Marin la Meslée". Edmond Marin la Meslée fut un as de la chasse française en 1940 et son nom reste attaché à la B.A. 112 de Reims. Sur cette porte, un fanion de la célèbre escadrille des cigognes a été croqué sous un avion rarement représenté, et pour cause, il n'a jamais connu la production en série. Il s'agit d'un SE 5000 Baroudeur, avion d'appui tactique qui avait la particularité de décoller sur un chariot et d'atterrir sur des patins. Les essais ayant été effectués de 1953 à 1956, ce croquis peut raisonnablement être attribué à ces années-là. Dans la partie gauche du casernement, ce sont trois grands tableaux, dont deux représentent un quartier de Nice et le troisième un d'une autre localité (P… ?), qui attirent l'attention. Relevons, chose rare sauf à Dijon, que les chambrées respectent la directive selon laquelle la hauteur en façade doit être plus grande que celle côté couloir de circulation, ce pour une question d'éclairage. Il semble que les officiers aient eu leurs quartiers dans les quatre dernières travées de cette aile gauche. L'essentiel des huisseries originelles est présent. Le porche d'entrée, pourvu d'une plaque justifiant le nom Boulanger, débouche sur la cour entre deux murs d'enrobement suivant les piédroits rainurés pour le placement d'un éventuel blindage qui aurait prolongé la protection du passage. Donnant sur cette cour, une ligne de huit casemates encadrées par deux plus étroites, le tout sur un seul niveau, tourne le dos au front de tête. Plus petites que les chambrées de la gorge, ces casemates semblaient dévolues surtout à l'emmagasinement de tout ce qui peut être nécessaire à la vie dans le fort. Dans l'une d'elles se trouve une partie des grilles défensives du fort. Sur la droite et parallèlement au front III-IV, nous trouvons les locaux de l'artillerie dont le magasin à poudre. Ce dernier, d'une capacité de l'ordre d'une soixantaine de tonnes, montre une voûte en plein cintre et des flancs garnis de corbeaux. Il a, outre son plancher, miraculeusement conservé les volets obturateurs de toutes ses baies, créneaux à lampe compris. Est-il besoin de préciser l'extrême rareté de la chose ? Les vitres épaisses des trois créneaux alignés n'ont pas eu cette chance. Les autres locaux de l'artillerie forment un ensemble assez déconcertant dans sa configuration par la multiplicité de ses cloisonnements tout d'abord, par un local de stockage coiffant plusieurs dépôts de gargousses ensuite. C'est exactement comme si, dans le prolongement du magasin à poudre, on en avait construit un second avec rez-de-chaussée cloisonné et un étage, au niveau de la naissance de la voûte, couvrant le tout d'un seul tenant. Un passage en tunnel sépare perpendiculairement ces deux magasins, permettant le passage de la grande cour à une seconde, plus modeste, sur laquelle donnent trois traverses-abris dissymétriques. Le fort ne compte que cinq traverses-abris, toutes différentes. Ici nous avons affaire aux n° 3 à 5, d'un modèle avec culées en façade (Mle 1879). Leurs dimensions varient fortement. Les n° 3 et 4 sont anormalement larges, la n° 5 correspond plus aux normes en la matière. La n° 3 n'a qu'un seul bras dans lequel on peut encore lire l'inscription "Pièce n°5 de 155". Au fond de cette même traverse, débouche latéralement la gaine d'accès à l'aileron du saillant III. La n° 4 possède deux bras, tout comme la n° 5 avec laquelle elle partage aussi le fait d'avoir l'entrée légèrement de biais par rapport au corps d'abri. Ces trois traverses creuses sont encadrées par des plates-formes simples dont une d'angle (en arrière du saillant III) où le canon pouvait vraisemblablement être orienté selon un azimut plus important. Tout contre la plate-forme à la droite de la traverse n° 5, s'amorce une tranchée menant à un débouché d'infanterie (avec sa belle grille recourbée originelle !) à peu près à mi-longueur du front IV-V, derrière le mur à bahut de l'escarpe demi-détachée. Sur ce passage se greffe la gaine d'accès à l'aileron du saillant IV. Cette gaine est traversée obliquement par un créneau optique dont les deux parties + la largeur de la gaine de communication totalisent près de 15 mètres de longueur. À en croire le plan consulté, il s'agit de la gaine Camara (sic). Ainsi, le cap Camarat (dépt du Var, commune de Ramatuelle) doublait au besoin la liaison optique Coudon/Mont Chauve d'Aspremont ou, plus prosaïquement, Toulon/Nice. Les brumes accrochées occasionnellement au massif de l'Esterel devaient avoir nécessité cette précaution. Nous n'avons constaté le passage d'un créneau optique au travers d'un obstacle qu'à cinq reprises en France. Deux fois au travers d'un parapet d'escarpe (Pont-Saint-Vincent et Montperché), deux fois au travers de la masse de terre coiffant une traverse-abri (Lomont et Gironville) et une seule fois au travers d'une gaine souterraine de communication : ici. Quelques mètres plus loin, comme il fallait s'y attendre, un escalier mène au poste optique casematé dont le sol se trouve à la cote 696,2. Ce poste, de forme circulaire, montre l'habituel puits de l'héliostat jouxté du passage de la tringlerie du miroir. Y débouchent également deux autres créneaux braqués l'un sur le Mont Agel, l'autre sur la Tête de Chien. Aucune tablette pour asseoir l'appareillage n'a été jugée nécessaire, malgré le relatif éloignement du cap Camarat. Autre particularité propre à la Revère, tous ces créneaux débouchent dans le mur d'escarpe, sous le chemin couvert. Il est frappant de constater à l'œil nu la pente ascendante du créneau braqué sur le Mont Agel, et celle, descendante, vers la Tête de Chien. L'aileron au terme de la descente, celui du saillant IV donc, s'avère être aussi très particulier. Outre sa disposition intérieure dont nous allons traiter, c'est sa forme extérieure qui est remarquable. On pourrait la qualifier de rhomboïdale tant les facettes du revêtement de maçonnerie sont multipliées avec une face rentrante au sein d'un massif anormalement imposant pour une si petite cave à canon. La protection dorsale de cette dernière s'avère plus que conséquente et, à consulter les plans, cela semble bien réalisé à dessein. Par manque de terres de couverture, les caponnières exhibent leurs angles d'extrados, ce qui est tout à fait inhabituel. Tout aussi particulier, le créneau de pied de la face se rétrécit vers le bas, cas de figure rarissime. Ce saillant IV constitue un régal pour le spécialiste ; rien n'y est conventionnel et il n'y avait aucune raison pour que la cave à canon déroge à ce constat. L'embrasure du canon (ni un canon revolver, ni un 12 culasse) est surmontée d'une tablette en pierre de dimensions 140 x 80 x 20 cm. Cette tablette accueillait au besoin deux fusiliers pour occuper deux créneaux pour feux de mousqueterie surmontant celui de la pièce d'artillerie. Dépourvue de rambarde, la position de tir pouvait être gagnée grâce à cinq creux ménagés dans le mur et surmontés d'échelons qui sont autant de poignées facilitant l'accès. Debout sur cette tablette, les deux défenseurs occupaient une large encoche ménagée dans le plafond. Les trois caponnières du fort présentent le même dispositif, lequel est unique dans le système Séré de Rivières. La tablette de l'aileron du saillant III gît sur le sol et l'embrasure a été modifiée, vraisemblablement à des seules fins d'obturation, donc tardivement. Extérieurement, cet aileron n'a pas de créneau pour défendre sa face, créant ainsi un dangereux angle mort. Singulièrement, au devant de son embrasure principale, le plafond du fossé remonte en pente douce vers le flanc défensif, avant de s'interrompre à trois mètres environ de ce dernier, garantissant une hauteur suffisante au créneau pour ne pouvoir être atteint par un ennemi descendu dans le fossé. Néanmoins, la rampe ascendante que l'on vient d'évoquer n'occupe pas toute la largeur du fossé. Côté contrescarpe, le sol est maintenu à la même cote tout au long du front III-IV, en ce compris le contournement de l'aileron. La caponnière double au saillant II s'avère elle aussi particulière. Sa face ouest montre un créneau de pied se rétrécissant également vers le bas. En, revanche sa face nord exhibe le roc en place. Nous avons donc là une caponnière caverne au sens théorique du terme car l'épaisseur du ciel de l'édifice, elle, totalement revêtue de maçonnerie, ne peut être distinguée. Notons que l'absence d'embrasure sur cette face nord crée un large espace non battu. Le flanc battant le front de tête est protégé des coups d'écharpe par un orillon énorme que nous n'hésitons pas à qualifier de plus imposant de tous ceux des forts Séré de Rivières (certains orillons des places bastionnées antérieures le surpassent). Cet orillon est plein et surmonté de béton. Il est tellement long qu'il a été nécessaire d'en biseauter l'extrémité pour qu'il n'entrave pas l'action du canon jusqu'au saillant III. Cet organe, apparemment bien pensé, contraste avec les libertés prises au regard des angles morts laissés aussi délibérément que de façon incompréhensible dans le plan de défense rapprochée. En fait, la disposition des caponnières démontre à souhait que l'on craignait par-dessus tout des coups venant du nord ou du nord-est. Or, hormis le Mont Agel, distant de 6.000 m peu nombreuses, et quoi qu'il en soit difficiles d'accès, sont les hauteurs commandant la Revère. La ventilation de la caponnière était, outre par ses embrasures et créneaux, confiée à une ridicule petite cheminée de section rectangulaire. Ridicule, par ses dimensions certes, mais son conduit est vrillé, ce qui est, là encore, chose exceptionnelle. Il débouche dans l'épaisseur du parapet de la maçonnerie coiffant la caponnière. La contrescarpe, au niveau de cette caponnière comprend un abri divisé en trois locaux casematés et, surtout, un très long abreuvoir à mulets. C'est en arrière de ce saillant II que l'on trouve les traverses-abris n° 1 et 2. La n° 2 est inaccessible car abritant l'appareillage des antennes la coiffant. La n° 1 est divisée en plusieurs locaux distincts et montre deux entrées latérales, côte à côte ; celle de droite, plus large, devant être l'abri du (des) canon(s). Nous n'avons pu trouver de document attestant des hauteurs d'armement et de garnison. Si l'on se réfère à l'indication du bras de la traverse n° 3, on peut considérer que quatre pièces de rempart occupaient l'ouest du fort et quatre autres l'est. Huit pièces de rempart donc, auxquelles il convient d'ajouter quatre pièces de flanquement (canons de 5 ou de 7) voire un ou plusieurs mortiers lisses. Ce total est en définitive peu élevé au regard de la capacité du casernement de gorge qui approche les 500 hommes. Cette surcapacité peut s'expliquer par la nécessiter d'abriter les servants des batteries annexes. Sa mission consistait à battre les vallées du Laghet et du Paillon. Avant de conclure, que le lecteur nous permette de lui faire part d'une impression singulière ressentie lors de la visite. Ces carences dans le plan de défense rapprochée et la vulnérabilité de sa gorge distinguent à nos yeux ce fort de tous ses semblables, lesquels sont organisés en véritables réduits de résistance. Ici, en cas d'investissement, ç'eût été un jeu d'enfant de s'emparer du fort. Rarement aurons-nous ressenti un tel dilettantisme dans l'organisation d'un ouvrage fortifié. Or, l'expérience nous a appris qu'il y a une raison à tout, que les militaires ont l'habitude de bien penser leurs réalisations… La position est de première importance et qui tient la Grande Corniche tient Nice. Pourquoi ces carences ici ? Le fort de la Revère nous a subjugués (04/2008). La somme de ses particularités, l'esthétisme de son casernement, des ses caponnières ainsi que son environnement (au cœur du Parc Départemental de la Grande Corniche) auront fait de sa visite un grand moment. Plus ou moins abandonné (mais fermé) par le Conseil Général des Alpes Maritimes, un projet de création d'un pôle écologique, sous l'égide de Nicolas Hulot, semble promettre l'édifice à un meilleur avenir, même s'il y aura d'inévitables concessions à faire du point de vue architectonie. Toute demande de visite doit être motivée et adressée par écrit au Conseil Général. Notons en contrebas du fort, le long de la départementale 2564, le réservoir n° 3 (voir Nice) et la présence d'un abri caverne et d'un magasin sous roc (cfr articulets distincts).

Festung von Nice, Ost-Nordost der Stadt, 1882-1885. 696 M/ü M an der Eingangsschwelle. Genannt Fort Anselme. Das Fort de la Revère ist vollständig von einem trockenen Graben umgeben; da es ein Plateau einnimmt (oder ein durch Felsabtrag eingeebnetes Gelände), wird sein Umfang weniger als der der anderen Werke des Platzes durch die Unregelmäßigkeiten der Hänge und anderen Abgründe bestimmt. Insgesamt haben wir es mit einem Trapez zu tun, dessen rechtes Drittel sich um einige Grad nach Nordosten bricht, während es sich sowohl zur Kehl- als auch zur Hauptfrontseite hin verbreitert. Dieser Bruch, der durch eine Verbreiterung des Grabens der Hauptfront ausgeglichen wird, bestimmt hingegen eine kleine Front V-VI an der Kehle. Letztere, die wie üblich die Front VI-I einnimmt, bleibt ohne Verteidigung und außerhalb des Wirkungsbereichs der Kaponnieren der Bollwerke II und IV. Die Kaserne, auf einer einzigen Ebene (acht Joche rechts und sieben links), gibt zur Kehle hin aus, während sie von einer Terrasse vorgelagert ist. Diese Anordnung ist selten anzutreffen (Vaux in Verdun, Friches und Uxegney in Épinal, Montlandon in Langres, Lestal in Albertville, La Pompelle in Reims, …), aber niemals in einer solchen Länge, was die Kehle des Forts de la Revère zu einer der außergewöhnlichsten macht. Die Brustwehr dieser Terrasse krönt also die Eskarpenmauer. Kaum einen Meter hoch, kann sie nicht wirklich zur Hilfe des Verteidigers beitragen; darüber hinaus stellt der davor liegende, sehr flache Graben (± 350 cm) kein unüberwindliches Hindernis dar, zumal, falls es keine Änderungen gegeben hat, die Oberseiten dieser Kaserne nicht (mehr?) als Schießbank organisiert sind. Die Öffnungen der Kaserne wurden verändert und wenn es eine Panzerungsvorrichtung gab, ist sie heute nicht mehr sichtbar. Der Kehlgraben wurde durch das Ausheben einer Grube vor dem Eingang vertieft, unter der beweglichen Fahrbahn der Wippzugbrücke mit unterstützter Bewegung, eine Brücke, von der ein Großteil des Mechanismus uns erhalten geblieben ist. Der rechte Teil dieser Kaserne beherbergt immer noch einen imposanten Küchenherd mit seiner Haube. Darunter unterstützte ein kleiner Elektromotor einen Ventilator. Dieser Herd funktionierte mit Heizöl, wie die Einspritzdüsen und der Tank im Nachbarraum bezeugen. Er kann nur zeitgleich mit den vielen humorvollen Skizzen sein, die die Wände von drei der Mannschaftsräume schmücken. Drei Mannschaftsräume, drei verschiedene Stile, derselbe Wille, die Realität des Lebens der Wehrpflichtigen unter der Fahne zu bezeugen, nicht ohne einen gewissen Humor übrigens. Auf der Rückseite von zwei der Eingangstüren dieser Mannschaftsräume kann man auf der einen "section Guynemer" mit einem direkt in das Holz gezeichneten Kriegskreuz und auf der anderen "section E. Marin la Meslée" lesen. Edmond Marin la Meslée war 1940 ein Ass der französischen Jagdflieger und sein Name bleibt mit der B.A. 112 in Reims verbunden. Auf dieser Tür wurde unter einem selten dargestellten Flugzeug, aus gutem Grund, es ging nie in Serienproduktion, ein Wimpel der berühmten Störschwader skizziert. Es handelt sich um einen SE 5000 Baroudeur, ein taktisches Unterstützungsflugzeug, das die Besonderheit hatte, auf einem Wagen zu starten und auf Kufen zu landen. Da die Tests von 1953 bis 1956 durchgeführt wurden, kann diese Skizze vernünftigerweise diesen Jahren zugeschrieben werden. Im linken Teil der Kaserne sind es drei große Gemälde, von denen zwei ein Viertel von Nizza und das dritte eines eines anderen Ortes (P…?) darstellen, die die Aufmerksamkeit auf sich ziehen. Wir stellen fest, was außer in Dijon selten ist, dass die Mannschaftsräume der Richtlinie entsprechen, nach der die Höhe an der Fassade größer sein muss als die auf der Korridorseite, und zwar aus Gründen der Beleuchtung. Es scheint, dass die Offiziere ihre Quartiere in den letzten vier Jochen dieses linken Flügels hatten. Der größte Teil der originalen Tür- und Fensterrahmen ist vorhanden. Das Eingangsportal, versehen mit einer Plakette, die den Namen Boulanger rechtfertigt, mündet auf den Hof zwischen zwei Einfassungsmauern, die den mit Nuten für die Platzierung einer eventuellen Panzerung versehenen Pfosten folgen, die den Schutz des Durchgangs verlängert hätte. Zur diesem Hof hin öffnet sich eine Reihe von acht Kasematten, die von zwei schmaleren eingerahmt werden, alles auf einer Ebene, mit dem Rücken zur Hauptfront. Kleiner als die Mannschaftsräume der Kehle, schienen diese Kasematten vor allem der Lagerung all dessen gewidmet zu sein, was für das Leben im Fort notwendig sein kann. In einer von ihnen befindet sich ein Teil der defensiven Gitter des Forts. Rechts und parallel zur Front III-IV finden wir die Räume der Artillerie, einschließlich des Pulvermagazins. Letzteres, mit einer Kapazität von etwa sechzig Tonnen, zeigt ein Tonnengewölbe und mit Kragsteinen versehene Flanken. Es hat, neben seinem Boden, auf wundersame Weise die Verschlussläden all seiner Öffnungen, einschließlich der Lampenscharten, bewahrt. Muss man die extreme Seltenheit dieser Sache betonen? Die dicken Scheiben der drei ausgerichteten Scharten hatten nicht dieses Glück. Die anderen Räume der Artillerie bilden ein in seiner Konfiguration ziemlich verwirrendes Ensemble, zunächst durch die Vielzahl seiner Trennwände, dann durch einen Lagerraum, der mehrere Kartuschendepots überdeckt. Es ist genau so, als ob man in Verlängerung des Pulvermagazins ein zweites mit unterteiltem Erdgeschoss und einer Etage auf der Höhe des Gewölbeansatzes gebaut hätte, das das Ganze in einem Stück bedeckt. Ein Tunneldurchgang trennt diese beiden Magazine senkrecht und ermöglicht den Durchgang vom großen Hof zu einem zweiten, bescheideneren, auf den drei asymmetrische Hohltraversen öffnen. Das Fort zählt nur fünf Hohltraversen, alle unterschiedlich. Hier haben wir es mit den Nr. 3 bis 5 zu tun, von einem Modell mit Stirnseiten-Widerlagern (Mle 1879). Ihre Abmessungen variieren stark. Die Nr. 3 und 4 sind unnormal breit, die Nr. 5 entspricht mehr den Normen in dieser Hinsicht. Die Nr. 3 hat nur einen Arm, in dem man immer noch die Inschrift "Pièce n°5 de 155" lesen kann. Am Ende derselben Traverse mündet seitlich der Zugangsgang zum Kanonenstand des Bollwerks III. Die Nr. 4 besitzt zwei Arme, genau wie die Nr. 5, mit der sie auch teilt, dass der Eingang leicht schräg zum Schutzbaukörper steht. Diese drei Hohltraversen werden von einfachen Geschützstellungen eingerahmt, von denen eine winklig (hinter dem Bollwerk III) ist, wo das Kanon wahrscheinlich in einem größeren Azimut ausgerichtet werden konnte. Ganz nahe der Geschützstellung rechts der Traverse Nr. 5 beginnt ein Graben, der zu einem Infanterieausgang (mit seinem schönen originalen gebogenen Gitter!) auf etwa halber Länge der Front IV-V führt, hinter der Brustwehr der halb abgetrennten Eskarpe. An diesen Durchgang schließt sich der Zugangsgang zum Kanonenstand des Bollwerks IV an. Dieser Gang wird schräg von einer optischen Scharte durchquert, deren zwei Teile + die Breite des Verbindungsganges eine Länge von fast 15 Metern ergeben. Dem konsultierten Plan zufolge handelt es sich um den Camara-Gang (sic). So verdoppelte bei Bedarf das Kap Camarat (Dept Var, Gemeinde Ramatuelle) die optische Verbindung Coudon/Mont Chauve d'Aspremont oder, prosaisch, Toulon/Nizza. Die gelegentlich am Massiv des Esterel hängenden Nebel müssen diese Vorsicht erforderlich gemacht haben. Wir haben den Durchgang einer optischen Scharte durch ein Hindernis nur fünfmal in Frankreich festgestellt. Zweimal durch eine Eskarpenbrustwehr (Pont-Saint-Vincent und Montperché), zweimal durch die die eine Hohltraverse bedeckende Erdmasse (Lomont und Gironville) und nur einmal durch einen unterirdischen Verbindungsgang: hier. Einige Meter weiter, wie zu erwarten war, führt eine Treppe zum kasemattierten optischen Posten, dessen Boden auf der Höhe 696,2 liegt. Dieser Posten, von kreisförmiger Form, zeigt den üblichen Heliostatenschacht neben dem Durchgang der Spiegelgestänge. Dort münden auch zwei andere Scharten, die eine auf den Mont Agel, die andere auf die Tête de Chien gerichtet. Keine Ablage zum Abstellen der Ausrüstung wurde für notwendig erachtet, trotz der relativen Entfernung des Kap Camarat. Eine weitere, der Revère eigene Besonderheit, all diese Scharten münden in der Eskarpenmauer, unter dem gedeckten Weg. Es ist frappierend, mit bloßem Auge die aufsteigende Neigung der auf den Mont Agel gerichteten Scharte und die absteigende zur Tête de Chien hin zu beobachten. Der Kanonenstand am Ende des Abstiegs, also der des Bollwerks IV, erweist sich ebenfalls als sehr besonders. Abgesehen von seiner inneren Anordnung, die wir behandeln werden, ist seine äußere Form bemerkenswert. Man könnte sie als rhomboedrisch bezeichnen, so sehr sind die Facetten des Mauerwerks vervielfacht, mit einer einspringenden Fläche innerhalb einer unnormal imposanten Masse für so einen kleinen Kanonenstand. Der Rückenschutz letzteren erweist sich als mehr als beträchtlich und, bei Konsultation der Pläne, scheint dies wohl absichtlich realisiert. Durch Mangel an Deckungserde zeigen die Kaponnieren ihre Gewölberückenwinkel, was ganz ungewöhnlich ist. Ebenso besonders, die Fußscharte der Face verjüngt sich nach unten, ein äußerst seltener Fall. Dieses Bollwerk IV stellt einen Genuss für den Spezialisten dar; nichts ist dort konventionell und es gab keinen Grund, dass der Kanonenstand von dieser Feststellung abweicht. Die Kanonenscharte (weder eine Revolverkanone, noch eine 12-Hinterlader) wird von einer Steinplatte von 140 x 80 x 20 cm überragt. Diese Platte nahm bei Bedarf zwei Schützen auf, um zwei für Gewehrfeuer bestimmte Scharten zu besetzen, die die der Artilleriegeschütze überragen. Ohne Geländer konnte die Schießposition dank von fünf in die Mauer eingelassenen und mit Sprossen überragten Löchern erreicht werden, die ebenso viele Griffe darstellen, die den Zugang erleichtern. Stehend auf dieser Platte nahmen die beiden Verteidiger eine breite Aussparung ein, die in der Decke angebracht war. Die drei Kaponnieren des Forts weisen die gleiche Vorrichtung auf, die im Séré de Rivières-System einzigartig ist. Die Platte des Kanonenstands des Bollwerks III liegt auf dem Boden und die Scharte wurde modifiziert, wahrscheinlich nur zu Verschließungszwecken, also später. Äußerlich hat dieser Kanonenstand keine Scharte zur Verteidigung seiner Face, was so einen gefährlichen toten Winkel schafft. Seltsamerweise steigt vor seiner Hauptscharte die Grabensohle in sanfter Steigung zum Verteidigungsflank hin an, bevor sie etwa drei Meter von letzterem abgebrochen wird, was eine ausreichende Höhe der Scharte garantiert, um nicht von einem in den Graben gestiegenen Feind erreicht werden zu können. Nichtsdestotrotz nimmt die soeben erwähnte aufsteigende Rampe nicht die gesamte Grabenbreite ein. Auf der Kontereskarpe-Seite wird der Boden auf derselben Höhe entlang der Front III-IV gehalten, einschließlich der Umgehung des Kanonenstands. Die Doppelkaponniere am Bollwerk II erweist sich ebenfalls als besonders. Ihre Westface zeigt eine Fußscharte, die sich ebenfalls nach unten verjüngt. Hingegen zeigt ihre Nordface den anstehenden Felsen. Wir haben es also hier mit einer Kavernenkaponniere im theoretischen Sinne des Begriffs zu tun, da die Dicke des Bauwerksgewölbes, die vollständig mit Mauerwerk verkleidet ist, nicht unterschieden werden kann. Wir stellen fest, dass das Fehlen einer Scharte auf dieser Nordface einen großen unbestrichenen Raum schafft. Die die Hauptfront bestreichende Flanke ist gegen Querschläge durch eine enorme Orillon geschützt, die wir ohne Zögern als die imposanteste aller Séré de Rivières-Forts qualifizieren (einige Orillons der vorherigen bastionierten Plätze übertreffen sie). Diese Orillon ist voll und mit Beton überzogen. Sie ist so lang, dass es notwendig war, ihr Ende abzuschrägen, damit sie die Wirkung der Kanone bis zum Bollwerk III nicht behindert. Dieses Organ, scheinbar gut durchdacht, kontrastiert mit den bezüglich der toten Winkel getroffenen Freiheiten, die ebenso absichtlich wie unverständlich im Plan der Nahverteidigung gelassen wurden. Tatsächlich demonstriert die Anordnung der Kaponnieren nach Belieben, dass man über alles Angriffe aus dem Norden oder Nordosten fürchtete. Nun, abgesehen vom Mont Agel, 6.000 m entfernt, sind die die Revère beherrschenden Höhen wenige und, wie auch immer, schwer zugänglich. Die Belüftung der Kaponniere wurde, zusätzlich zu ihren Scharten, einem lächerlich kleinen Schornstein mit rechteckigem Querschnitt anvertraut. Lächerlich, wegen seiner Abmessungen sicher, aber sein Schacht ist gewunden, was wiederum eine außergewöhnliche Sache ist. Er mündet in der Dicke der die Kaponniere krönenden Mauerwerksbrustwehr. Die Kontereskarpe beinhaltet auf der Höhe dieser Kaponniere einen Unterstand, unterteilt in drei kasemattierte Räume und, vor allem, einen sehr langen Maultiertrog. Hinter diesem Bollwerk II findet man die Hohltraversen Nr. 1 und 2. Die Nr. 2 ist unzugänglich, da sie die Ausrüstung der sie krönenden Antennen beherbergt. Die Nr. 1 ist in mehrere verschiedene Räume unterteilt und zeigt zwei seitliche Eingänge, nebeneinander; der rechte, breitere, müsste der Unterstand für die Kanone(n) sein. Wir konnten kein Dokument finden, das die Bewaffnungsstärken und Garnisonsstärken bezeugt. Wenn man sich auf die Angabe des Armes der Traverse Nr. 3 bezieht, kann man annehmen, dass vier Wallgeschütze den Westen des Forts und vier andere den Osten besetzten. Acht Wallgeschütze also, zu denen vier Flankierungsgeschütze (Kanone 5 oder 7) oder ein oder mehrere glatte Mörser hinzugefügt werden müssen. Diese Summe ist letztendlich gering im Vergleich zur Kapazität der Kehlkaserne, die sich 500 Mann nähert. Diese Überkapazität kann durch die Notwendigkeit erklärt werden, die Bedienungen der Annexbatterien unterzubringen. Seine Mission bestand darin, die Täler des Laghet und des Paillon zu bestreichen. Bevor wir abschließen, erlaube der Leser uns, einen bei dem Besuch empfundenen singulären Eindruck mitzuteilen. Diese Mängel im Plan der Nahverteidigung und die Verwundbarkeit seiner Kehle unterscheiden in unseren Augen dieses Fort von all seinen ähnlichen, die als echte Widerstandsreduite organisiert sind. Hier, im Falle einer Einschließung, wäre es ein Kinderspiel gewesen, das Fort zu erobern. Selten haben wir einen solchen Dilettantismus in der Organisation eines befestigten Werkes empfunden. Nun, die Erfahrung hat uns gelehrt, dass es für alles einen Grund gibt, dass die Militärs es gewohnt sind, ihre Realisierungen gut zu durchdenken… Die Position ist von erstrangiger Bedeutung und wer die Grande Corniche hält, hält Nizza. Warum diese Mängel hier? Das Fort de la Revère hat uns überwältigt (04/2008). Die Summe seiner Besonderheiten, die Ästhetik seiner Kaserne, seiner Kaponnieren sowie seine Umgebung (im Herzen des Départementalparks der Grande Corniche) werden aus seinem Besuch einen großen Moment gemacht haben. Mehr oder weniger aufgegeben (aber geschlossen) vom Generalrat der Alpes Maritimes, scheint ein Projekt zur Schaffung eines ökologischen Pols, unter der Schirmherrschaft von Nicolas Hulot, dem Bauwerk eine bessere Zukunft zu versprechen, auch wenn es unvermeidliche Zugeständnisse vom architektonischen Standpunkt aus geben wird. Jeder Besuchsantrag muss begründet und schriftlich an den Generalrat gerichtet werden. Wir bemerken unterhalb des Forts, entlang der Departementstraße 2564, den Reservoir Nr. 3 (siehe Nizza) und die Anwesenheit eines Felsenunterstands und eines Felsmagazins (siehe separate Artikelchen).

Vesting van Nice, oost-noord-oost van de stad, 1882-1885. 696 m/alt aan de drempel van de ingang. Genoemd fort Anselme. Het fort de la Revère is volledig omringd door een droge gracht; gelegen op een plateau (of een terrein vlak gemaakt door rotsverwijdering), zijn omtrek wordt minder dan die van de andere forten van de plaats bepaald door de grilligheden van de hellingen en andere afgronden. Globaal gezien hebben we te maken met een trapezium waarvan het rechter derde breekt met enkele graden naar het noordoosten, terwijl het zich verbreedt zowel aan de zijde van de hoofdfront als van het keelfront. Deze breuk, opgevangen door een verbreding van de gracht van het hoofdfront, bepaalt daarentegen een klein front V-VI aan de keel. Laatstgenoemde, die zoals het hoort front VI-I inneemt, blijkt verstoken van verdediging en buiten het bereik van de caponnières van de saillanten II en IV. De kazerne, op een enkel niveau (acht traveeën rechts en zeven links), geeft uit op de keel terwijl ze voorafgegaan wordt door een terras. Deze opstelling komt zelden voor (Vaux in Verdun, Friches en Uxegney in Épinal, Montlandon in Langres, Lestal in Albertville, La Pompelle in Reims, …), maar nooit over zo'n lengte wat de keel van het fort de la Revère een van de meest uitzonderlijke maakt. De borstwering van dit terras kroont dus de escarpemuur. Nauwelijks een meter hoog, kan ze niet pretenderen de verdediger echt te helpen; bovendien vormt de voorliggende, zeer ondiepe gracht (± 350 cm) geen onoverkomelijk obstakel, vooral omdat, tenzij er wijzigingen zijn geweest, de bovenkanten van deze kazerne niet (meer?) georganiseerd zijn als schietbank. De openingen van de kazerne zijn gewijzigd en als er een bepantseringsinrichting was, verschijnt ze vandaag niet meer. De keelgracht is verdiept door het graven van een kuil voor de ingang, onder het beweegbare dek van de wip-ophaalbrug met geassisteerde beweging, een brug waarvan een goed deel van het mechanisme ons is overgeleverd. Het rechterdeel van deze kazerne herbergt nog steeds een imposant fornuis met zijn kap. Daaronder assisteerde een kleine elektromotor een ventilator. Dit fornuis werkte op stookolie, zoals de injectoren en de tank in de aangrenzende ruimte getuigen. Het kan alleen maar contemporain zijn met de vele humoristische schetsen die de muren van drie van de slaapzalen versieren. Drie slaapzalen, drie onderscheiden stijlen, eenzelfde wil om de realiteit van het leven van de dienstplichtigen onder de vlag te getuigen, trouwens niet zonder een zekere humor. Op de keerzijde van twee van de toegangsdeuren van deze slaapzalen kan men op de ene "section Guynemer" lezen met een oorlogskruis direct op het hout getekend en, op de andere, "section E. Marin la Meslée". Edmond Marin la Meslée was in 1940 een aas van de Franse jacht en zijn naam blijft verbonden met de B.A. 112 in Reims. Op deze deur werd een wimpel van de beroemde ooievaarseskader geschetst onder een vliegtuig zelden afgebeeld, met reden, het heeft nooit de serieproductie gekend. Het gaat om een SE 5000 Baroudeur, een tactisch ondersteuningsvliegtuig dat de eigenaardigheid had om op een wagen te starten en op skids te landen. Aangezien de tests werden uitgevoerd van 1953 tot 1956, kan deze schets redelijkerwijs aan die jaren worden toegeschreven. In het linkerdeel van de kazerne zijn het drie grote schilderijen, waarvan twee een wijk van Nice voorstellen en het derde een van een andere plaats (P…?), die de aandacht trekken. We merken op, wat zeldzaam is behalve in Dijon, dat de slaapzalen de richtlijn respecteren volgens welke de hoogte aan de gevel groter moet zijn dan die aan de corridorzijde, en wel om verlichtingsredenen. Het lijkt erop dat de officieren hun kwartieren hadden in de laatste vier traveeën van deze linkervleugel. Het essentieel van de originele deur- en raamkozijnen is aanwezig. De ingangsportaal, voorzien van een plaquette die de naam Boulanger rechtvaardigt, komt uit op de binnenplaats tussen twee omsluitingsmuren die de met groeven voor de plaatsing van een eventuele bepantsering voorziene posten volgen, die de bescherming van de doorgang zou hebben verlengd. Uitkomend op deze binnenplaats, een lijn van acht kazematten omlijst door twee smallere, alles op een enkel niveau, keert de rug toe aan het hoofdfront. Kleiner dan de slaapzalen van de keel, deze kazematten leken vooral gewijd aan de opslag van alles wat nodig kan zijn voor het leven in het fort. In een van hen bevindt zich een deel van de defensieve roosters van het fort. Rechts en evenwijdig aan front III-IV vinden we de lokalen van de artillerie waaronder het kruitmagazijn. Laatstgenoemde, met een capaciteit in de orde van een zestigtal ton, toont een tongewelf en flanken voorzien van kraagstenen. Het heeft, naast zijn vloer, op wonderbaarlijke wijze de sluitluiken van al zijn openingen, lampnissen inbegrepen, bewaard. Moet men de extreme zeldzaamheid van het ding preciseren? De dikke ruiten van de drie uitgelijnde schietgaten hebben dit geluk niet gehad. De andere lokalen van de artillerie vormen een nogal verbijsterend geheel in zijn configuratie door de veelvoud van zijn tussenschotten eerst, door een opslagruimte die verschillende kardoesdepots overdekt vervolgens. Het is precies alsof, in het verlengde van het kruitmagazijn, men een tweede heeft gebouwd met onderverdeelde begane grond en een verdieping, op het niveau van het gewelfbegin, die het geheel in één stuk bedekt. Een doorgang in tunnel scheidt loodrecht deze twee magazijnen, waardoor de doorgang van de grote binnenplaats naar een tweede, bescheidener, mogelijk is, waarop drie asymmetrische holle traversen uitgeven. Het fort telt slechts vijf holle traversen, alle verschillend. Hier hebben we te maken met de nrs. 3 tot 5, van een model met stootzijden (Mle 1879). Hun afmetingen variëren sterk. De nrs. 3 en 4 zijn abnormaal breed, de nr. 5 beantwoordt meer aan de normen in deze materie. De nr. 3 heeft slechts één arm waarin men nog het opschrift "Pièce n°5 de 155" kan lezen. Aan het einde van dezelfde traverse, komt zijdelings de toegangsgang naar de kanonopstelplaats van de saillant III uit. De nr. 4 bezit twee armen, net zoals de nr. 5 met wie ze ook deelt dat de ingang lichtjes scheef staat ten opzichte van het schuilhuis. Deze drie holle traversen worden omlijst door eenvoudige platforms waarvan een hoekig (achter de saillant III) waar het kanon waarschijnlijk in een groter azimut kon worden gericht. Vlak tegen het platform aan de rechterkant van de traverse nr. 5, begint een trenchée die leidt naar een infanterie-uitgang (met zijn mooie originele gebogen rooster!) op ongeveer halve lengte van front IV-V, achter de borstwering van de half losgemaakte escarpe. Op deze doorgang ent de toegangsgang naar de kanonopstelplaats van de saillant IV aan. Deze gang wordt schuin door een optische schietgat doorkruist waarvan de twee delen + de breedte van de communicatiegang een lengte van bijna 15 meter totaliseren. Volgens het geraadpleegde plan gaat het om de Camara-gang (sic). Zo verdubbelde desgevallend kaap Camarat (dept Var, gemeente Ramatuelle) de optische verbinding Coudon/Mont Chauve d'Aspremont of, prozaïscher, Toulon/Nice. De mist die occasioneel aan het massief van de Esterel bleef hangen, moet deze voorzorg hebben vereist. We hebben de doorgang van een optische schietgat door een obstakel slechts vijf keer in Frankerland vastgesteld. Twee keer door een escarpeborstwering (Pont-Saint-Vincent en Montperché), twee keer door de aarden massa die een holle traverse bedekt (Lomont en Gironville) en slechts één keer door een ondergrondse communicatiegang: hier. Enkele meters verder, zoals te verwachten was, leidt een trap naar de gekazematteerde optische post waarvan de vloer zich op de hoogte 696,2 bevindt. Deze post, van cirkelvormige vorm, toont de gebruikelijke heliostaatput naast de doorgang van de spiegelstangen. Daar komen ook twee andere schietgaten uit, de een gericht op de Mont Agel, de andere op de Tête de Chien. Geen plankje om de apparatuur te zetten werd nodig geacht, ondanks de relatieve verwijdering van kaap Camarat. Andere eigenaardigheid eigen aan de Revère, al deze schietgaten komen uit in de escarpemuur, onder de gedekte weg. Het is frappant om met het blote oog de stijgende helling van het op de Mont Agel gerichte schietgat, en de dalende, naar de Tête de Chien, te constateren. De kanonopstelplaats aan het einde van de afdaling, die van de saillant IV dus, blijkt ook zeer bijzonder te zijn. Afgezien van zijn inwendige inrichting die we zullen behandelen, is het zijn uitwendige vorm die opmerkelijk is. Men zou ze als ruitvormig kunnen kwalificeren, zozeer zijn de facetten van het metselwerk vermenigvuldigd met een invallend vlak binnen een abnormaal imposante massa voor zo'n kleine kanonkelder. De rugbescherming van laatstgenoemde blijkt meer dan consequent en, bij raadpleging van de plannen, lijkt dit wel met opzet gerealiseerd. Door gebrek aan dekkingaarde tonen de caponnières hun gewelfrug hoeken, wat heel ongebruikelijk is. Evenzo bijzonder, het voetschietgat van de face versmalt naar beneden, een uiterst zeldzaam geval. Deze saillant IV vormt een genot voor de specialist; niets is er conventioneel en er was geen reden waarom de kanonkelder aan deze vaststelling zou ontsnappen. De kanonschietgat (noch een revolverkanon, noch een 12-sluitstuk) wordt overstegen door een stenen plaat van afmetingen 140 x 80 x 20 cm. Deze plaat herbergde desgevallend twee schutters om twee voor geweervuur bestemde schietgaten te bezetten die die van het artilleriestuk overstegen. Verstoken van leuning kon de schietpositie worden bereikt dankzij vijf in de muur aangebrachte holten en met sporten overstegen die evenveel handvatten zijn die de toegang vergemakkelijken. Staand op deze plaat namen de twee verdedigers een brede uitsparing in, aangebracht in het plafond. De drie caponnières van het fort vertonen hetzelfde dispositief, dat uniek is in het Séré de Rivières-systeem. De plaat van de kanonopstelplaats van de saillant III ligt op de grond en het schietgat is gewijzigd, waarschijnlijk alleen met het oog op afsluiting, dus laat. Uitwendig heeft deze kanonopstelplaats geen schietgat om zijn face te verdedigen, wat zo een gevaarlijke dode hoek creëert. Eigenaardig genoeg, voor zijn hoofdschietgat, stijgt de plafond van de gracht in zachte helling naar de verdedigingsflank, alvorens af te breken op ongeveer drie meter van laatstgenoemde, wat een voldoende hoogte van het schietgat garandeert om niet te kunnen worden bereikt door een vijand die in de gracht is afgedaald. Desalniettemin neemt de zojuist vermelde stijgende helling niet de volledige breedte van de gracht in. Aan de contrescarpe-zijde wordt de bodem op dezelfde hoogte gehouden langs de front III-IV, inclusief de omleiding van de kanonopstelplaats. De dubbele caponnière aan de saillant II blijkt ook bijzonder te zijn. Haar westface toont een voetschietgat dat eveneens naar beneden versmalt. Daarentegen vertoont haar noordface de in situ rots. We hebben hier dus te maken met een cavernencaponnière in de theoretische zin van de term omdat de dikte van het plafond van het gebouw, die volledig met metselwerk bekleed is, niet kan worden onderscheiden. We merken op dat de afwezigheid van een schietgat op deze noordface een grote onbestreken ruimte creëert. De flank die het hoofdfront bestrijkt, is beschermd tegen enfiladevuur door een enorme orillon die we niet aarzelen te kwalificeren als de meest imposante van alle Séré de Rivières-forten (sommige orillons van de voorgaande gebastioneerde plaatsen overtreffen haar). Deze orillon is vol en met beton overdekt. Ze is zo lang dat het nodig was haar uiteinde af te schuinen zodat ze de werking van het kanon tot aan de saillant III niet hindert. Dit orgaan, schijnbaar goed doordacht, contrasteert met de genomen vrijheden met betrekking tot de dode hoeken die even opzettelijk als onbegrijpelijk in het plan van de nabijverdediging werden gelaten. In feite demonstreert de opstelling van de caponnières naar believen dat men boven alles vreesde voor aanvallen uit het noorden of noordoosten. Nu, afgezien van de Mont Agel, 6.000 m verwijderd, zijn de de Revère beheersende hoogten weinig talrijk, en hoe dan ook moeilijk toegankelijk. De ventilatie van de caponnière was, naast door haar schietgaten, toevertrouwd aan een belachelijk klein schoorsteentje met rechthoekige doorsnede. Belachelijk, door zijn afmetingen zeker, maar zijn schacht is gedraaid, wat daar weer een uitzonderlijke zaak is. Hij komt uit in de dikte van de borstwering van het metselwerk dat de caponnière kroont. De contrescarpe omvat op de hoogte van deze caponnière een schuilplaats verdeeld in drie gekazematteerde lokalen en, vooral, een zeer lange muilezeldrinkbak. Het is achter deze saillant II dat men de holle traversen nrs. 1 en 2 vindt. De nr. 2 is ontoegankelijk omdat ze de uitrusting van de antennes die haar bekronen herbergt. De nr. 1 is verdeeld in verschillende onderscheiden lokalen en vertoont twee zij-ingangen, zij aan zij; die van rechts, breder, moet de schuilplaats van het (de) kanon(nen) zijn. We hebben geen document kunnen vinden dat de bewapeningsterkten en garnizoenssterkten attesteert. Als men zich baseert op de aanduiding van de arm van de traverse nr. 3, kan men aannemen dat vier wallstukken het westen van het fort bezetten en vier andere het oosten. Acht wallstukken dus, waaraan vier flankeringsstukken (kanonnen van 5 of van 7) of een of meerdere gladde mortieren moeten worden toegevoegd. Dit totaal is uiteindelijk weinig verheven in verhouding tot de capaciteit van de keelkazerne die de 500 man benadert. Deze overcapaciteit kan worden verklaard door de noodzaak de bedieningen van de annexbatterijen onder te brengen. Zijn missie bestond erin de valleien van de Laghet en de Paillon te bestrijken. Alvorens te concluderen, late de lezer ons toe een bijzondere indruk mee te delen, gevoeld tijdens het bezoek. Deze tekortkomingen in het plan van de nabijverdediging en de kwetsbaarheid van zijn keel onderscheiden in onze ogen dit fort van al zijn gelijken, die georganiseerd zijn als echte weerstandsnesten. Hier, in geval van insluiting, zou het een kinderspel geweest zijn het fort in te nemen. Zelden hebben we een zodanig dilettantisme gevoeld in de organisatie van een versterkt werk. Nochtans, de ervaring heeft ons geleerd dat er een reden is voor alles, dat de militairen gewoon zijn hun realisaties goed te doordenken… De positie is van eerste belangrijkheid en wie de Grande Corniche houdt, houdt Nice. Waarom deze tekortkomingen hier? Het fort de la Revère heeft ons overweldigd (04/2008). De som van zijn eigenaardigheden, de esthetiek van zijn kazerne, van zijn caponnières evenals zijn omgeving (in het hart van het Departementaal Park van de Grande Corniche) zullen van zijn bezoek een groot moment hebben gemaakt. Min of meer verlaten (maar gesloten) door de Algemene Raad van de Alpes Maritimes, een project van creatie van een ecologische pool, onder de auspiciën van Nicolas Hulot, schijnt het gebouw een betere toekomst te beloven, zelfs als er onvermijdelijke concessies zullen zijn vanuit architectonisch oogpunt. Elk bezoekverzoek moet gemotiveerd en schriftelijk aan de Algemene Raad gericht worden. We merken onderaan het fort, langs de departementale weg 2564, de reservoir nr. 3 (zie Nice) en de aanwezigheid van een rots schuilplaats en een ondergronds magazijn (zie afzonderlijke artikeltjes).

Fortress of Nice, east-northeast of the city, 1882-1885. 696 m/alt at the entrance threshold. Named fort Anselme. Fort de la Revère is entirely surrounded by a dry ditch; occupying a plateau (or terrain leveled by rock removal), its perimeter is less determined than that of the other forts of the place by the torments of slopes and other precipices. Overall, we are dealing with a trapezoid whose right third breaks by a few degrees facing northeast, while widening both on the head front and the gorge front sides. This break, compensated by a widening of the head front ditch, on the contrary determines a small front V-VI at the gorge. The latter, occupying as it should front VI-I, finds itself devoid of defense and outside the field of action of the caponiers of salients II and IV. The barracks, on a single level (eight bays on the right and seven on the left), faces the gorge while being preceded by a terrace. This arrangement is rarely encountered (Vaux in Verdun, Friches and Uxegney in Épinal, Montlandon in Langres, Lestal in Albertville, La Pompelle in Reims, …), but never over such a length which makes the gorge of Fort de la Revère one of the most exceptional. The parapet wall of this terrace thus crowns the escarp wall. Barely one meter high, it cannot claim to really aid the defender; in addition, the ditch preceding it, very shallow (± 350 cm), does not constitute an insurmountable obstacle especially since, unless modifications have been made, the tops of this barracks are not (any longer?) organized as a firing step. The openings of the barracks have been modified and if there was any armor device, it no appears today. The gorge ditch was deepened by digging a pit in front of the entrance, under the movable deck of the bascule drawbridge with assisted movement, a bridge of which a good part of the mechanism has come down to us. The right part of this barracks still houses an imposing kitchen stove with its hood. Underneath, a small electric motor assisted a fan. This stove ran on fuel oil, as evidenced by the injectors and the tank in the adjacent room. It can only be contemporary with the many humorous sketches decorating the walls of three of the barracks rooms. Three barracks rooms, three distinct styles, the same willingness to testify to the reality of the life of conscripts under the flag, not without a certain humor by the way. On the reverse of two of the entrance doors of these barracks rooms, one can read, on one, "section Guynemer" with a war cross drawn directly on the wood and, on the other, "section E. Marin la Meslée". Edmond Marin la Meslée was an ace of the French fighter arm in 1940 and his name remains attached to B.A. 112 in Reims. On this door, a pennant of the famous Stork squadron was sketched under an aircraft rarely represented, and for good reason, it never went into series production. It is an SE 5000 Baroudeur, a tactical support aircraft that had the particularity of taking off on a trolley and landing on skids. As the tests were carried out from 1953 to 1956, this sketch can reasonably be attributed to those years. In the left part of the barracks, it is three large paintings, two of which depict a neighborhood of Nice and the third one of another locality (P…?), that attract attention. Let us note, a thing rare except in Dijon, that the barracks rooms respect the directive according to which the height on the façade must be greater than that on the corridor side, for lighting reasons. It seems that the officers had their quarters in the last four bays of this left wing. Most of the original door and window frames are present. The entrance porch, provided with a plaque justifying the name Boulanger, opens onto the courtyard between two enveloping walls following the piers grooved for the placement of eventual armor that would have extended the protection of the passage. Facing this courtyard, a line of eight casemates framed by two narrower ones, all on a single level, turns its back to the head front. Smaller than the barracks rooms of the gorge, these casemates seemed devoted especially to the storage of everything that may be necessary for life in the fort. In one of them is part of the defensive grilles of the fort. On the right and parallel to front III-IV, we find the artillery rooms including the powder magazine. The latter, with a capacity of about sixty tons, shows a barrel vault and flanks furnished with corbels. It has, besides its floor, miraculously preserved the closing shutters of all its openings, including lamp embrasures. Is it necessary to specify the extreme rarity of the thing? The thick panes of the three aligned embrasures did not have this luck. The other artillery rooms form an ensemble rather disconcerting in its configuration by the multiplicity of its partitions firstly, by a storage room covering several cartridge depots secondly. It is exactly as if, in the extension of the powder magazine, a second one had been built with partitioned ground floor and a floor, at the level of the vault springing, covering the whole in one piece. A tunnel passage separates perpendicularly these two magazines, allowing the passage from the large courtyard to a second, more modest one, onto which three asymmetric hollow traverses open. The fort counts only five hollow traverses, all different. Here we are dealing with nos. 3 to 5, of a model with front abutments (Mle 1879). Their dimensions vary greatly. Nos. 3 and 4 are abnormally wide, no. 5 corresponds more to the standards in this matter. No. 3 has only one arm in which one can still read the inscription "Pièce n°5 de 155". At the end of this same traverse, the access gallery to the gun emplacement of salient III opens laterally. No. 4 possesses two arms, just like no. 5 with which it also shares the fact of having the entrance slightly askew relative to the shelter body. These three hollow traverses are framed by simple platforms including one angled (behind salient III) where the gun could presumably be oriented in a greater azimuth. Right next to the platform to the right of traverse no. 5, begins a trench leading to an infantry sally port (with its beautiful original curved grille!) at about half-length of front IV-V, behind the parapet wall of the semi-detached escarp. On this passage grafts the access gallery to the gun emplacement of salient IV. This gallery is traversed obliquely by an optical embrasure whose two parts + the width of the communication gallery total nearly 15 meters in length. According to the consulted plan, it is the Camara gallery (sic). Thus, Cape Camarat (dept of Var, municipality of Ramatuelle) doubled if necessary the optical link Coudon/Mont Chauve d'Aspremont or, more prosaically, Toulon/Nice. The mists occasionally clinging to the Esterel massif must have necessitated this precaution. We have noted the passage of an optical embrasure through an obstacle only five times in France. Twice through an escarp parapet (Pont-Saint-Vincent and Montperché), twice through the earth mass covering a hollow traverse (Lomont and Gironville) and only once through an underground communication gallery: here. A few meters further, as expected, a staircase leads to the casemated optical post whose floor is at level 696.2. This post, of circular form, shows the usual heliostat shaft adjacent to the passage of the mirror linkage. There also open two other embrasures aimed one at Mont Agel, the other at Tête de Chien. No shelf to seat the equipment was deemed necessary, despite the relative distance of Cape Camarat. Another particularity proper to Revère, all these embrasures open in the escarp wall, under the covered way. It is striking to observe with the naked eye the ascending slope of the embrasure aimed at Mont Agel, and the descending one towards Tête de Chien. The gun emplacement at the end of the descent, that of salient IV therefore, proves to be also very particular. Besides its interior arrangement which we will discuss, it is its exterior form that is remarkable. One could qualify it as rhombohedral so much are the facets of the masonry facing multiplied with a re-entrant face within an abnormally imposing mass for such a small gun chamber. The dorsal protection of the latter proves more than substantial and, consulting the plans, this seems well done on purpose. Due to lack of covering earth, the caponiers exhibit their extrados angles, which is quite unusual. Equally particular, the foot embrasure of the face narrows towards the bottom, an extremely rare case. This salient IV constitutes a delight for the specialist; nothing is conventional there and there was no reason for the gun chamber to derogate from this observation. The cannon embrasure (neither a revolver cannon, nor a 12 breech-loader) is surmounted by a stone slab of dimensions 140 x 80 x 20 cm. This slab accommodated if necessary two riflemen to occupy two embrasures for musketry fire surmounting that of the artillery piece. Devoid of railing, the firing position could be gained thanks to five hollows arranged in the wall and surmounted by steps which are as many handles facilitating access. Standing on this slab, the two defenders occupied a wide notch arranged in the ceiling. The three caponiers of the fort present the same device, which is unique in the Séré de Rivières system. The slab of the gun emplacement of salient III lies on the ground and the embrasure has been modified, presumably for closure purposes only, thus later. Externally, this gun emplacement has no embrasure to defend its face, thus creating a dangerous dead angle. Singularly, in front of its main embrasure, the ceiling of the ditch rises in gentle slope towards the defensive flank, before interrupting about three meters from the latter, guaranteeing sufficient height for the embrasure not to be reachable by an enemy descended into the ditch. Nevertheless, the ascending ramp just mentioned does not occupy the entire width of the ditch. On the counterscarp side, the ground is maintained at the same level all along front III-IV, including the bypass of the gun emplacement. The double caponier at salient II also proves to be particular. Its west face shows a foot embrasure also narrowing downwards. On the other hand, its north face exhibits the bedrock in place. We therefore have here a cavern caponier in the theoretical sense of the term because the thickness of the structure's roof, itself entirely faced with masonry, cannot be distinguished. Note that the absence of an embrasure on this north face creates a large uncovered space. The flank sweeping the head front is protected from enfilade fire by a huge orillon that we do not hesitate to qualify as the most imposing of all those of Séré de Rivières forts (some orillons of earlier bastioned places surpass it). This orillon is solid and surmounted by concrete. It is so long that it was necessary to bevel its end so that it does not hinder the action of the cannon up to salient III. This organ, apparently well thought out, contrasts with the liberties taken regarding the dead angles left as deliberately as incomprehensibly in the close defense plan. In fact, the arrangement of the caponiers amply demonstrates that they feared above all blows coming from the north or northeast. Now, apart from Mont Agel, 6000 m distant, the heights commanding Revère are few, and in any case difficult to access. The ventilation of the caponier was, besides through its embrasures, entrusted to a ridiculously small chimney of rectangular section. Ridiculous, by its dimensions certainly, but its duct is twisted, which is, there again, an exceptional thing. It emerges in the thickness of the parapet of the masonry crowning the caponier. The counterscarp, at the level of this caponier, includes a shelter divided into three casemated rooms and, especially, a very long mule trough. It is behind this salient II that one finds hollow traverses nos. 1 and 2. No. 2 is inaccessible because housing the equipment of the antennas surmounting it. No. 1 is divided into several distinct rooms and shows two lateral entrances, side by side; the right one, wider, must be the shelter for the cannon(s). We have not been able to find a document attesting to the armament strengths and garrison strengths. If one refers to the indication of the arm of traverse no. 3, one can consider that four rampart pieces occupied the west of the fort and four others the east. Eight rampart pieces therefore, to which should be added four flanking pieces (5 or 7 cannons) or one or several smoothbore mortars. This total is ultimately low relative to the capacity of the gorge barracks which approaches 500 men. This overcapacity can be explained by the necessity to shelter the servants of the annex batteries. Its mission consisted in sweeping the valleys of Laghet and Paillon. Before concluding, let the reader allow us to share a singular impression felt during the visit. These deficiencies in the close defense plan and the vulnerability of its gorge distinguish in our eyes this fort from all its similars, which are organized as true keeps of resistance. Here, in case of investment, it would have been child's play to seize the fort. Rarely have we felt such dilettantism in the organization of a fortified work. Yet, experience has taught us that there is a reason for everything, that the military are accustomed to thinking through their realizations well… The position is of primary importance and whoever holds the Grande Corniche holds Nice. Why these deficiencies here? Fort de la Revère overwhelmed us (04/2008). The sum of its particularities, the aestheticism of its barracks, of its caponiers as well as its environment (in the heart of the Departmental Park of the Grande Corniche) will have made its visit a great moment. More or less abandoned (but closed) by the General Council of Alpes Maritimes, a project to create an ecological pole, under the auspices of Nicolas Hulot, seems to promise the edifice a better future, even if there will be inevitable concessions to make from the architectonic point of view. Any visit request must be motivated and addressed in writing to the General Council. Note below the fort, along departmental road 2564, reservoir no. 3 (see Nice) and the presence of a rock shelter and a rock magazine (see separate small articles).

Pevnost Nice, východ-severovýchod od města, 1882-1885. 696 m/n.m. na prahu vchodu. Nazývána pevnost Anselme. Pevnost Revère je celá obklopena suchým příkopem; zaujímající náhorní plošinu (nebo terén srovnaný odtěžením skály), její obvod je méně než u jiných pevností místa určován záludnostmi svahů a dalších srázů. Celkově máme co do činění s lichoběžníkem, jehož pravá třetina se láme o několik stupňů směrem k severovýchodu, zatímco se rozšiřuje jak na straně čelního frontu tak i hrdlového frontu. Tento zlom, vyrovnaný rozšířením příkopu čelního frontu, naopak určuje malý front V-VI u hrdla. To, zaujímající jak náleží front VI-I, se ocitá bez obrany a mimo dosah kaponiér salientů II a IV. Kasárna, na jediné úrovni (osm polí vpravo a sedm vlevo), vycházejí do hrdla, přičemž jsou předcházena terasou. Toto uspořádání se vyskytuje zřídka (Vaux u Verdunu, Friches a Uxegney v Épinal, Montlandon v Langres, Lestal v Albertville, La Pompelle v Remeši, …), ale nikdy v takové délce, což činí hrdlo pevnosti Revère jedním z nejvýjimečnějších. Zděná parapetní zídka této terasy tedy korunuje eskarpovou zeď. Sotva vysoká jeden metr, nemůže předstírat, že by opravdu pomáhala obránci; navíc ji předcházející, velmi mělký příkop (± 350 cm), nepředstavuje nepřekonatelnou překážku, zvláště když, pokud nedošlo k úpravám, vršky těchto kasáren nejsou (už?) uspořádány jako střelecká lavice. Otvory kasáren byly upraveny a pokud existovalo pancéřovací zařízení, dnes se neobjevuje. Hrdlový příkop byl prohlouben vyhloubením jámy před vchodem, pod pohyblivou mostovkou vahadlového padacího mostu s asistovaným pohybem, mostu, jehož velká část mechanismu se k nám dostala. Pravá část těchto kasáren stále ukrývá impozantní kuchyňský sporák s jeho digestoří. Pod ním malý elektromotor pomáhal ventilátoru. Tento sporák fungoval na topný olej, jak dosvědčují vstřikovače a nádrž v sousední místnosti. Může být pouze současný s četnými humoristickými skicami zdobícími stěny tří z ubikací. Tři ubikace, tři odlišné styly, tatáž vůle svědčit o realitě života povolaných pod praporem, mimochodem ne bez jistého humoru. Na rubu dvou ze vstupních dveří těchto ubikací lze číst, na jedné, "section Guynemer" s válečným křížem nakresleným přímo na dřevě a, na druhé, "section E. Marin la Meslée". Edmond Marin la Meslée byl esem francouzského stíhacího letectva v roce 1940 a jeho jméno zůstává spojeno s B.A. 112 v Remeši. Na těchto dveřích byl načrtnut praporek slavné eskadry čápů pod letadlem zřídka zobrazovaným, a z dobrého důvodu, nikdy nepoznal sériovou výrobu. Jedná se o SE 5000 Baroudeur, taktické podpůrné letadlo, které mělo zvláštnost startovat na vozíku a přistávat na lyžinách. Protože zkoušky byly prováděny od roku 1953 do 1956, tato skica může být rozumně připsána těmto letům. V levé části kasáren jsou to tři velké obrazy, z nichž dva představují čtvrť Nice a třetí jednu z jiné lokality (P…?), které přitahují pozornost. Všimněme si, věc vzácné kromě Dijonu, že ubikace respektují směrnici podle které musí být výška na fasádě větší než na straně oběhové chodby, a to z důvodu osvětlení. Zdá se, že důstojníci měli své ubytovny v posledních čtyřech polích tohoto levého křídla. Podstata původních dveřních a okenních rámů je přítomna. Vstupní portál, opatřený plaketou ospravedlňující jméno Boulanger, ústí na nádvoří mezi dvěma obklopujícími zdmi následujícími pilíře s drážkami pro umístění eventuálního pancéřování, které by prodloužilo ochranu průchodu. Vycházející na toto nádvoří, řada osmi kasemat rámovaných dvěma užšími, vše na jediné úrovni, otáčí záda k čelnímu frontu. Menší než ubikace hrdla, tyto kasematy se zdály být věnovány zejména uskladnění všeho, co může být nezbytné pro život v pevnosti. V jedné z nich se nachází část obranných mříží pevnosti. Vpravo a rovnoběžně s frontem III-IV nalézáme místnosti dělostřelectva včetně prachárny. Ta, s kapacitou v řádu šedesáti tun, ukazuje valenou klenbu a boky opatřené krakorci. Má, kromě své podlahy, zázračně zachovány uzavírací okenice všech svých otvorů, včetně světlíkových střílen. Je třeba specifikovat extrémní vzácnost věci? Tlusté sklenice tří seřazených střílen tuto šanci neměly. Ostatní místnosti dělostřelectva tvoří soubor dosti znepokojující ve své konfiguraci jednak množstvím svých příček, jednak skladovací místností překrývající několik zásobníků prachových nábojů. Je to přesně jako by, v prodloužení prachárny, byla postavena druhá s členěným přízemím a patrem, na úrovni počátku klenby, pokrývající celek v jednom kuse. Tunelová chodba kolmo odděluje tyto dva magacíny, umožňující průchod z velkého nádvoří na druhé, skromnější, na které ústí tři asymetrické duté traversy. Pevnost počítá pouze pět dutých travers, všechny různé. Zde máme co do činění s č. 3 až 5, modelu s čelními opěrami (vzor 1879). Jejich rozměry silně variují. Č. 3 a 4 jsou abnormálně široké, č. 5 více odpovídá normám v této věci. Č. 3 má pouze jedno rameno, ve kterém lze ještě číst nápis "Pièce n°5 de 155". V hlubině tétože traversy ústí bočně chodba přístupu k dělostřeleckému stanovišti salientu III. Č. 4 disponuje dvěma rameny, stejně jako č. 5 s kterým také sdílí fakt, že vchod je lehce zešikmen vůči tělesu úkrytu. Tyto tři duté traversy jsou rámovány jednoduchými platformami z nichž jedna rohová (za salientem III) kde dělo mohlo být pravděpodobně orientováno podle většího azimutu. Těsně u platformy vpravo od traversy č. 5, začíná zákop vedoucí k pěchotnímu východu (s jeho krásnou původní zahnutou mříží!) přibližně v polovině délky frontu IV-V, za parapetní zdí poloodloučené eskarpy. Na tento průchod se napojuje chodba přístupu k dělostřeleckému stanovišti salientu IV. Tato chodba je šikmo protnuta optickou střílnou jejíž dvě části + šířka komunikační chodby totalizují téměř 15 metrů délky. Dle konzultovaného plánu se jedná o chodbu Camara (sic). Tak, mys Camarat (dept Var, obec Ramatuelle) zdvojnásoboval v případě potřeby optické spojení Coudon/Mont Chauve d'Aspremont nebo, prozaicky, Toulon/Nice. Mlhy příležitostně zachycené na masivu Esterel musely učinit toto opatření nezbytným. Zaznamenali jsme průchod optické stříly skrz překážku pouze pětkrát ve Francii. Dvakrát skrz eskarpový parapet (Pont-Saint-Vincent a Montperché), dvakrát skrz zemskou masu kryjící dutou traversu (Lomont a Gironville) a pouze jednou skrz podzemní komunikační chodbu: zde. O několik metrů dále, jak se dalo očekávat, schodiště vede ke kasanovanému optickému stanovišti jehož podlaha se nachází na kótě 696,2. Toto stanoviště, kruhového tvaru, ukazuje obvyklou šachtu heliostatu přiléhající k průchodu táhel zrcadla. Tam také ústí dvě další střílny namířené jedna na Mont Agel, druhá na Tête de Chien. Žádná deska k usazení zařízení nebyla shledána nezbytnou, přes relativní vzdálenost mysu Camarat. Další zvláštnost vlastní Revère, všechny tyto střílny ústí v eskarpové zdi, pod krytou cestou. Je nápadné pozorovat pouhým okem stoupající sklon střílny namířené na Mont Agel, a ten, klesající, směrem k Tête de Chien. Dělostřelecké stanoviště na konci sestupu, to salientu IV tedy, se ukazuje být také velmi zvláštní. Kromě jeho vnitřního uspořádání, o kterém budeme pojednávat, je jeho vnější forma pozoruhodná. Lze ji kvalifikovat jako kosočtverečnou, tak jsou facety kamenného obkladu znásobeny s vpadlou plochou uvnitř abnormálně impozantní masy pro tak malou dělostřeleckou kobku. Hřbetní ochrana této se ukazuje více než podstatnou a, při konzultaci plánů, to se zdá být provedeno úmyslně. Nedostatkem krycí zeminy, kaponiéry vystavují své extradosové úhly, což je zcela neobvyklé. Stejně zvláštní, patní střílna čela se zužuje směrem dolů, extrémně vzácný případ. Tento salient IV představuje pochoutku pro specialistu; nic zde není konvenční a nebyl důvod, aby se dělostřelecká kobka tomuto pozorování vyhnula. Dělostřelecká střílna (ani revolverové dělo, ani 12-závěrové) je převýšena kamennou deskou o rozměrech 140 x 80 x 20 cm. Tato deska pojmula v případě potřeby dva střelce k obsazení dvou střílen pro puškové palby převyšujících tu dělostřeleckého kusu. Ochuzena o zábradlí, střelecká pozice mohla být dosažena díky pěti důlkům uspořádaným ve zdi a převýšených stupni, které jsou tolika úchopy usnadňujícími přístup. Stojíce na této desce, dva obránci zaujímali široký výklenek uspořádaný v stropě. Tři kaponiéry pevnosti prezentují stejné zařízení, které je jedinečné v systému Séré de Rivières. Deska dělostřeleckého stanoviště salientu III leží na zemi a střílna byla upravena, pravděpodobně pouze pro uzavírací účely, tedy později. Externě, toto dělostřelecké stanoviště nemá střílnu k obraně svého čela, čímž vytváří nebezpečný mrtvý úhel. Zvláštně, před jeho hlavní střílnou, strop příkopu stoupá v mírném sklonu směrem k obrannému boku, předtím než se přeruší asi tři metry od tohoto, zaručující dostatečnou výšku střílny, aby nemohla být dosažena nepřítelem sestoupivším do příkopu. Nicméně, stoupající rampa právě zmíněná nezabírá celou šířku příkopu. Na straně kontreskarpy, zem je udržována na stejné úrovni podél celého frontu III-IV, včetně obcházení dělostřeleckého stanoviště. Dvojitá kaponiéra na salientu II se také ukazuje být zvláštní. Její západní čelo ukazuje patní střílnu také se zužující směrem dolů. Naopak její severní čelo vystavuje skálu in situ. Máme zde tedy kavernovní kaponiéru v teoretickém smyslu slova protože tloušťka stropu stavby, sama kompletně obložená zdivem, nemůže být rozlišena. Všimněme si, že absence střílny na tomto severním čele vytváří velký nepokrytý prostor. Bok zametající čelní front je chráněn před enfilerádní palbou obrovským uchem, které neváháme kvalifikovat jako nejimpozantnější ze všech pevností Séré de Rivières (některá ucha předcházejících bastionovaných míst ji překonávají). Toto ucho je plné a převýšeno betonem. Je tak dlouhé, že bylo nutné zkosit jeho konec aby nebránilo akci děla až k salientu III. Tento orgán, zdánlivě dobře promyšlený, kontrastuje se svobodami vzatými ohledně mrtvých úhlů ponechaných stejně úmyslně jako nepochopitelně v plánu blízké obrany. Ve skutečnosti, uspořádání kaponiér dostatečně demonstruje, že se obávali nade vše úderů přicházejících ze severu nebo severovýchodu. Avšak, kromě Mont Agel, vzdáleného 6000 m, málo početné, a v každém případě obtížně přístupné, jsou výšiny ovládající Revère. Větrání kaponiéry bylo, kromě přes její střílny, svěřeno směšně malému komínu obdélníkového průřezu. Směšný, svými rozměry jistě, ale jeho průduch je zkroucený, což je, tam opět, výjimečná věc. Ústí v tloušťce parapetu zdiva korunujícího kaponiéru. Kontreskarpa, na úrovni této kaponiéry, zahrnuje úkryt rozdělený do tří kasanovaných místností a, zejména, velmi dlouhý napaječ pro mezky. Je za tímto salientem II že se nalézají duté traversy č. 1 a 2. Č. 2 je nepřístupná protože ukrývá zařízení antén ji korunujících. Č. 1 je rozdělena do několika odlišných místností a ukazuje dva boční vchody, bok po boku; ten pravý, širší, musí být úkryt pro dělo(a). Nemohli jsme najít dokument dosvědčující stavy výzbroje a posádky. Pokud se odkazujeme na indikaci ramene traversy č. 3, lze uvažovat, že čtyři hradbová děla okupovala západ pevnosti a čtyři další východ. Osm hradbových děl tedy, k nimž je vhodné přidat čtyři flankovací děla (děla 5 nebo 7) případně jeden nebo několik hladkých minometů. Tento součet je nakonec nízký vzhledem ke kapacitě hrdlových kasáren která se blíží 500 mužům. Tato nadkapacita může být vysvětlena nezbytností ukrýt obsluhy annexních baterií. Jeho mise spočívala v pokrývání údolí Laghet a Paillon. Před uzavřením, dovolte čtenáři sdělit zvláštní dojem pociťovaný během návštěvy. Tyto nedostatky v plánu blízké obrany a zranitelnost jeho hrdla odlišují v našich očích tuto pevnost od všech jejích podobných, které jsou organizovány jako skutečné reduty odporu. Zde, v případě obležení, byl by to dětská hra zmocnit se pevnosti. Zřídka jsme pocítili takový diletantismus v organizaci opevněného díla. Přesto, zkušenost nás naučila, že existuje důvod pro vše, že vojáci mají zvyk dobře promýšlet své realizace… Pozice je prvořadého významu a kdo drží Grande Corniche, drží Nice. Proč tyto nedostatky zde? Pevnost Revère nás ohromila (04/2008). Součet jejích zvláštností, estetika jejích kasáren, jejích kaponiér stejně jako její prostředí (v srdci Departementního parku Grande Corniche) učiní z její návštěvy velký okamžik. Více méně opuštěná (ale uzavřená) Generální radou Alpes Maritimes, projekt vytvoření ekologického pólu, pod záštitou Nicolase Hulota, zdá se slibovat stavbě lepší budoucnost, i když budou nevyhnutelné ústupky z architektonického hlediska. Jakákoliv žádost o návštěvu musí být motivována a adresována písemně Generální radě. Všimněme si pod pevností, podél departementální silnice 2564, rezervoár č. 3 (viz Nice) a přítomnost skalního úkrytu a podskalsního magacínu (viz oddělené články).